Rodiče, přestaňte se cítit provinile, že necháváte dítě koukat na televizi. může to mít totiž i pozitivní dopady

Jednou za čas to na mě přijde.

Ten přetlak, že musím jako máma vidět jiný ksichty.

Nepleťte si to s tím, že se na svého syna nebo manžela už nemůžu koukat. Budu se na ně koukat s láskou celej den.

Jen někdy můj mozek a rozvrzaná mluvidla potřebují lekci.

Nejde asi o nic výstředního. Mámy mi daj za pravdu, že vyvětrat svojí mozkovnu mimo domov je nezbytně nutný pro to, abychom si zachovaly ještě kouska zdravýho rozumu. A schopnosti normálně komunikovat.

Jenže už poněkolikátý se mi ve společnosti stalo něco divnýho.

I když jsem tu byla, uvolnění se nedostavilo.

Spíš hořká chuť izolace. Společenský izolace. Přímo ve společnosti.

Trochu to vysvětlim.

Divnou melancholii jsem si přivezla z víkendu u Adamových příbuzných, kde se konala tradiční výroční grilovačka.

Vůní lesa, bandogské princezny Athény i masa (momentálně nejsem ani vegetarián, ale o tom jindy) jsme se nechali dobrovolně přitáhnout celá rodina. Tedy Adam, Igy a já.

Z překrásnýho slunečnýho víkendu jsem si odvezla královsky namasírovanej žaludek. A malou depku k tomu.

  • Jet na víkend s batoletem totiž není to, co odjet na chatu za kámošema se svým ztřeštěným dvacetiletým klukem.
  • Jako jo, koupete se.
  • Ale jen když dítě usne (někdy pouhá půlhodina).
  • Jako jo, vykydnete se na lehátko v plavkách.
  • Vaše šunky se ale nestihnou ani rozplácnout, protože se vaše 1,5roční dítě řítí do bazénu.
  • Nebo se valí ze schodů.
  • Otevírá šuplíky s nožema.

Prohlíží si zarámovaný fotky ze svatby vašeho „strejdy“. V období, kdy je fascinovaný zvukem gravitace.

A jo, vypadnete z každodenního mateřskýho stereotypu.

Proklouznout alespoň na chvilku do pomalého, zrelaxovaného světa se ale nedaří a nedaří.

Pobyty mimo domov s batoletem mívaj k dovolený/odpočinku daleko. Vlastě si člověk uvědomí, že „dovolelkuje“ dennodenně, když je s dítětem doma. (Jasně, na co si my matky furt stěžujeme!) Doma totiž už před nějakou dobou odstranil všechna možná nebezpečí, takže se může aspoň v klidu vykakat.

Ta zmíněná depka ale snad neplyne ani tak z neodpočinku. Jako z frustrace, že stojím mimo to hřejivé společenského veselí.

Byla jsem ve společnosti dvanácti lidí, tak co to melu?

Ne, byla jsem v baráku s dvanácti lidma. A úspěšně jsem je míjela.

Snadno se stane, že se máma ve společnosti cejtí jako outsiderka.

Zkuste se do ní vžít:

Parta sedí kolem velkýho stolu na terase. Popíjí prosecco, zobe při tom maso, ovoce nebo brownies s nohama nahoře. Když někoho z nich dopálí slunce, zvedne se a skočí do bazénu. Většinou se přidaj další lidi a v tomhle hřejivym láku se marinují tak dlouho, dokud je sranda a pitivo ve skle.

Dlouhý sezení střídá pinčes nebo badminton. Je u toho sranda, ne že ne. Strejda vtipkuje, je léto, pinkáte si jen tak v plavkách. Cejtíte se svobodní, mladí, a sjíždíte onu endorfinovou tsunami, co šplouchá napříč celým vaším tělem…

  1. Jako máma jste mimo to všechno.
  2. Protože batole našlo pramen nekončící fascinace v autech před garáží, co se nachází na druhé straně od toho bazénu a terasy.
  3. V mechanismu otevírání a zavírání dveří.
  4. Ve zdolávání výšek.

Problém je, že dítě nové prostředí nezná. Nebo spíš vy netušíte, kde se krčí batolecí zákeřnosti.

Cítíte, že už si trochu uvědomuje rizika. Ne ale dost na to, abyste ho nechali bezprizorně běhat kolem šuplíků s ostřím.

A tak neustále odbíháte. Což je dost votravný, pokud se někdo odváží s vám zapříst rozhovor.

To se třeba dostáváte s manželovou sestřenicí k zajímavým osobním tématům. Jenže ejhle… Igy ručkuje po zábradlí na balkóně. Vrátíte se, daří se vám navázat nit. Jenže to už se malý torpédo řítí do potoka.

Není tak divu, že mnoho lidí nemá ani chuť s vámi konverzaci načnout. Zvlášť ti, které nebaví tlachání o počasí nebo celebritách. To navazovat nit ani nepotřebuje.

Pro upřesnění – já ráda běhám, ne že ne! Miluju pozorovat Igyho při dělání dospěláckých věcí s výrazem odborníka. Mám upřímnou radost, když on má radost. Jeho úsměv nebo zvonivý zařehtání ve mně spouští gejzíry absolutního štěstí.

Jen mě zpětně mrzí, že šance na upevnění vztahu s příbuzenstvem nebo novými kolegy obvykle proteče z velký části mezi prsty. (A samozřejmě byste rádi, aby i oni mohli poznat vás. Jinak než jako zaměstnanou mámu.)

Budu ráda, když se všichni nerodičové nebo prarodičové podíváte na ženy i z tohohle úhlu pohledu.

Fakt to nemusí být úzkostlivý matky. Kontrolorky, co musí stát svýmu dítěti imrvére za zadkem.

  • Ani ty, pro něž jsou ostatní lidi prťavý oproti jejich malému bůžkovi.
  • Jo a fakt je potěší, když za nimi zajdete a pokecáte s nima v pohybu.
  • Za tuhle vaší empatii (a osvěžení mysli) budou vděční.

Rodiče, přestaňte se cítit provinile, že necháváte dítě koukat na televizi. Může to mít totiž i pozitivní dopadyMomentka ze srazu Naučmese od jeho stvořitele Adama Marčana, © Adammarcan.cz.

Titulku samozřejmě nevěřte.

V neděli se nic nedělá?

Utopie. Na mateřský dřete jako mezek nonstop. Minus šestihodinovej spánek krát sedm.

  1. A v tom je zároveň to kouzlo.
  2. Protože vás celou neděli neotravuje vědomí, že pondělí nevyhnutelně přijde.
  3. Protože se tejden netáhne jako smrad, než přijde „vylejuse“ pátek.
  4. Protože ve středu nepřichází energetická krize, protože jedete jako fretka furt a vaše tělo zvyklo.
  5. I mozek.

Nerozlišuje pracovní tejden, víkend, prázdniny ani svátky. Čas se táhne do prostoru jako žvejkačka.

Každej den je neděle i pátek. Každej den je čas inventur i Vánoce.

Máma na mateřský nevnímá čas.

Jen tehdy, když si s prázdnou ruličkou letí (doslova) zachránit pr*el do drogerie. Na státní svátek.

  • Jdete s chlapečkem na návštěvu a ta se podivuje nad mokrým flekem na triku.
  • Chlapeček má ale plenku.
  • Schválně, kdo vyřeší tenhle rébus? ????
  1. S mateřstvím vyvstala důležitá otázka pro naše lidstvo:
  2. Čím veganským předepírat skvrny od hovínek?
  3. Pošimrala jsem tedy strýčka Googla. A odevšad na mě vyskočilo:
  4. ŽLUČOVÉ MÝDLO.
  5. Easy peasy, pomyslela jsem si.
  6. Moje šošolka vědění ale měla zřejmě slabou chvilku, když si neuvědomila, že žluč nevytáhne z rostliny ani ortodoxní vegan.
  7. Při hledání veganský alternativy jsem musela strejdu Googla už poškrabat do krve.
  8. Ale přineslo to svoje ovoce.

Z internetových vod na mě vykouklo jedno krásný olivový mýdlo na skvrny. Z pouhých tří (přírodních) ingrediencí.

Rodiče, přestaňte se cítit provinile, že necháváte dítě koukat na televizi. Může to mít totiž i pozitivní dopadyŽádný palmový olej ani stopy po zvířatech. Nemiluj ho. © Andrea Vránová

Rodí ho značka Tierra Verde a koupíte ho pod názvem Yellow&Blue třeba na jejím e-shopu, na Biooo.cz, Econea, Ekoděcko nebo Unuo.

  • A k čemu je dobrý?
  • K zahlazení stopy po hnědý atomovce, kterou do plenek svrhlo vaše mimi.
  • K vyčištění skvrn od vína, krve, tuků, trávy nebo inkoustu.
  • Já ho používám zejména na předepírání látkových plenek a vložek při menstruaci.

Jo a funguje. Velmi.

Pohlídejte si jen obal, ve kterém ho kupujete. Podle fotek na e-shopech se někdy dodává v plastovém balení. Koupíte ho ale i v papírový krabičce. Já ho takhle kupovala na Biooo.cz.

Tak flekům zdar!

Hola hej, nesu parádní zprávy z tuzemského zeleného světa!

Juchej poprvý:

DM drogerie uhání tuzemským drogerkám co do snižování ekologické stopy. Své i zákazníků.

Vyniká přírodní kosmetikou Alverde (nedávno značka uvedla tuhý šampon v papíře), eko plenkama (značka Babylove) i rozložitelnýma uchošťourama (značky Ebelin, které se poměrně nedávno zbavily plastového okénka ve svém papírovém balení!).

A teď – jako by nestačila tamní dostupnost ekologických pracích prostředků v papíře – testuje prodej stáčených čisticích a pracích prostředků. A to od značky Yellow&Blue.

Experiment můžete pozorovat zatím na dvou prodejnách: v nákupních centrech Chodov a Černý Most. Co pozorovat. Síťovku do kapsy a hurá na zkoušečku!

Na prodejnách dostanete nádoby v objemu 1 a 1,5 litru. Ty si pak můžete pořád dokola plnit. Což je žádoucí, neboť s každým doplněním ušetříte planetu o 60 g plastu.

Z týhle noviny skáču do vzduchu. Mycí prostředky Yellow&Blue sice nekupuju (vystačím si s homemade pracím prostředkem na pleny, jedlou sodou a octem), ale tenhle krok je nesmírně důležitej pro vstup ekologických alternativ mezi masy. Nabídnout stáčenou drogerii ve velkém prodejním řetězci je krok, na který všichni, kteří nemají auto nebo čas dojíždět do bezobalových obchodů, čekali!

***

Juchej podruhý:

Zachraň jídlo, neplýtvej, ušetři! Jak? Třeba koupí chystané kuchařky organizace Zachraň jídlo. Pořád nic? Skupina nadšenců edukuje širokou veřejnost v oblasti plýtvání jídlem.

Nebo spíš neplýtvání. Teď sbírají poslední kačky na realizaci tohohle božského plánu, a to na Hithitu.

Máte nějaké nazbyt? A líbil by se vám hřejivý pocit, že jste udělali něco dobrého pro svět lidí jen tak?

Investujte je do kuchařky, se kterou se vám věnované dukáty vrátí. V knize objevíte 80 způsobů, rozuměj receptů, jak využít nejčastější zbytky potravin a jídel v našich lednicích. Třeba mrkvovou nať. Nebo košťál z brokolice. A „k tomu zdarma“ 30 stran s fígly, jak správně skladovat potraviny a efektivně nakupovat.

***

Juchej potřetí:

Je to tady. Velké instituce se už nemůžou schovávat za žádný kousek plastu, protože jsou vidět. Všude. A hlavně jejich průšvihy. Těch plastů, samozřejmě.

Hlavní město Praha to pochopilo a zapojuje se do protiplastového tažení. Vyzývá žáky pražských základek a středních škol, aby vymysleli strategii na snížení plastového odpadu ve svých školách. A hlavně ji použili. Nejlepší nápady odmění až 10 tisíci korunami.

Vzdělávat už takhle mladý lidi v oblasti dopadů konzumního chování je podle mě nesmírně důležitý. Teprve si budují návyky. A hlavně se připravujou na období, kdy budou všechny nákupy řešit sami.

Navíc jsou ještě v pozici, kdy svým nadšením do ekologického způsobu života můžou nakazit svoje rodiče. Svoje sourozence. I prarodiče. Zkrátka všechny, kteří žijí pod jednou střechou.

Študáci, zapojte se! Neplastování je nejen zábava, ale i skvělej pocit z toho, že děláte něco skutečně smysluplnýho. Že nebudete plavat v moři plném plastu. Že nebudete zoufale hledat místečko na pláži poseté barevnými odpadky.

Do roku 2050 bude v oceánech víc plastu než ryb.

Nebo nebude?

Budoucnost je v rukách spotřebitelů. V našich rukách.

Ukažte světu, jak si přírody vážíte. A hlavně sobě, jak vám záleží na své budoucnosti. Bude krásná? Nebo zakalená plasty, o něž budete zakopávat? Hm? ????

***

Celý svět se přece netočí kolem dětí. Anebo jo?

Možná jste uvízli v jedné ze dvou pastí, které rodičům, odhodlaným pro partnerský přístup, „hrozí“ nejčastěji. Pojďme začít dvěma krátkými příběhy. Jeden z nich je možná ten váš?

. Dítě na koni

Máma měla pravdu. Je to s ním čím dál horší

Rozhodla jsem se, že nechci svoje dítě vychovávat stylem příkaz, zákaz. A když neposlechne, vlepit mu jednu výchovnou. Já nechci být policajt jako byla moje máma. Snažím se po dobrém. A respektovat ho.

Ale někdy mám strach, jestli ta moje máma nemá nakonec pravdu, když říká:„Rozmazluješ si ho. Už teď si dělá, co chce. Jednou se budeš divit, jak ti přeroste přes hlavu.“

Protože víš, on mě fakt nikdy neposlechne.Přitom mu to říkám hezky. Všechno vysvětluju, ptám se ho, co potřebuje…

Budete mít zájem:  Veřejná griloviště v parcích a lesích: kam vyrazit a co vzít s sebou

Jenže pak jednou potřebuju něco já…

„Už potřebuju nutně domů, Péťo, chce se mi na záchod.“„Ještě chvilku, mamííí, chci si prohlídnout ty autíčka.“„Tak ale malou, jo? 5 minut?“„Joo.“…„Prosím, teď už bych potřebovala jít, jinak se počůrám.

“„Neee, ještě neee.“„Řekli jsme 5 minut, vážně to nevydržím.“„Neee, nejdu! Chci koukat na autíčka!“„Já už ale hrozně potřebuju, pojď, půjdeme prosím tě.

Třeba sem přijdem zase zítra, to by šlo, ne?“„Jsi zlá, všechno mi zkazíš!“

Kopnul do tý výlohy.

Nevím, kde se to pokazilo. Ale je to s ním čím dál horší.

Druhý příběh, ale stejný případ: Taková hodná máma, a ty na ni křičíš?

Taky jsem se snažila svoji dceru vychovávat jinak, než jsem byla vychovaná já. Jako malá jsem byla zakřiknutá a bála jsem se ceknout. Máma říkala, že když jsme někam šli, na návštěvu třeba, poslouchala jsem jako hodinky. A když jsem si náhodou dovolila pípnout, stačilo, když na mě houkla, a dala jsem pokoj. Varuju tě. Moc si mě nepřej. Opovaž se!

A tak jsem se neopovážila. Seděla jsem třeba dvě hodiny na návštěvě u stolu, zticha jako pěna, a bála se vzít si kousek bábovky, kterou mi nabízeli. Abych nenadrobila.

Tohle pro svoje děti nechci. Ať není tak uťáplá jako já, říkala jsem si, když se Dorka narodila.

Pak jí bylo pět a jely jsme na chatu s kamarádkou.Ráno jsem jí připravila čaj.

„Tady máš čaj,“ řekla jsem.„Je horkej!“„Myslím, že už není, vychladila jsem ho. Zkus to.“„Já nechci ten horkej čaj!!“ křičela na mě.

„Co na mámu takhle řveš?! Taková hodná máma, lítá kolem tebe, a ty na ni křičíš?“ vložila se do toho kamarádka.

Nejdřív se mi to nelíbilo. Co mi do toho kecá? Ale pak jsem si musela přiznat, že na mě takhle Dorka řve docela často. A že vysvětluju a vysvětluju a snažím se být trpělivá a pak… bouchnu a řvu taky.

Celá ta naše citlivá výchova se někam zvrhla. Řveme na sebe fakt příšerně 🙁 A když to moje máma vidí, říká:

„Vidíš, mělas ji vzít trochu u huby.“

Taková hodná máma. To je ten problém

Víte, ona totiž „hodná máma“ je někdy pro děti úplně stejné peklo jako máma-generál.

Jak to?Protože „hodný“ rodič, ve snaze nebýt „zlý“ rodič a nepokazit to, často začne nevědomky fungovat v režimu „všechno pro dítě“.

Budu ho respektovat. Jeho potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuju já. Potřebuje mít svůj prostor, nemůžu ho omezovat. Má právo na svoje emoce. A chci mu taky dát možnost říct mi „Ne“.

Na tom všem se určitě shodneme.Máte to ale takhle nastavené i z druhé strany?

Bude mě respektovat. Moje potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuje moje dítě. Potřebuju mít svůj prostor, nemůže mě omezovat. Mám právo na svoje emoce. A mám taky možnost říct mu „Ne“.

Tak co, máte? Přemýšlíte o sobě se stejným respektem jako o svém dítěti?

Vážíte si sami sebe stejně?

Nebo svoje emoce většinou spolknete? Radši o kousek ustoupíte, aby vaše dítě mělo, co potřebuje? A máte pocit, že vaše soužití s ním je prima dobrodružství, ve kterém se máte dobře oba, nebo vás to partnerství a respektování pěkně vyčerpává?

Jestli vyčerpává, pak to ale není partnerství, mámo, táto. Protože v něm chybí respekt. K sobě.

Dítě nikdy nemůže být parťák, který vás bere vážně a bere ohled na vaše potřeby, když sami sebe moc vážně neberete. A přesně tak to pro něj vypadá, když nedáváte sobě stejné možnosti, jaké dopřáváte jemu.

Ono se naplno projevit může, vy ne. Ono může odmítnout – a vy se pak horlivě snažíte s ním domluvit a hledat řešení – ale vy moc ne (protože jakmile odmítnete, hned je oheň na střeše). Ono může plakat a něco nezvládnout, a vždycky pro to máte pochopení – ale vy ne.

Cítíte tu nerovnost?

„Hlavně ať ono má, co potřebuje“ je vlastně úplně stejně vychýlené z rovnováhy jako „Bude po mém a basta, dítě musí vždycky poslechnout“. Jen na druhou stranu.

Nakonec jste to pak možná vy, kdo vždycky srazí paty a poslechne

Zkuste si promítnout dvě tři poslední situace, kdy vám to partnerství s dětmi nešlo, nenajdete to tam?

Jak dopadla vaše poslední přetahovačka, jestli mu ty medvídky koupíte nebo ne? Jak dlouho jste nakonec čekali u hřiště, když jste se předem dohodli, že ještě čtvrt hoďky?

Byli jsme zvyklí poslouchat. A posloucháme dál

A vlastně není moc divu. Většina rodičů, kterým se tohle děje, v dětství zažila přísnou výchovu, jaká byla v minulé generaci normální. Nebudeme spolu diskutovat. Moc nemluv a koukej to udělat. Lehnout a spát. Už jsem řek.

Byli zvyklí, že je někdo „bere u huby“. Samozřejmě v dobré víře, nijak tu nestřílíme do milujících starostlivých rodičů nás, dnešních maminek a tátů, většinou to všechno mysleli dobře. Jejich děti ale…

… nezažívaly, že to, co chtějí, má stejnou váhu jako to, co chce ten druhý.

Spíš si nedovolily moc ceknout.Bály se ozvat, aby nebylo zle a něco nepokazily.Snažily se být hodné. Hodná holka. Hodný kluk.Nenaučily se být rovnocenný partner. Který na rovinu řekne, co chce. Neměly kde.

A jedou v tom dál.

Nic na tom nemění fakt, že teď jsou oni rodiče a jsou o generaci starší. Ve skutečnosti jsou pořád „ti malí“, co si moc nedovolí ceknout a postavit se za to, co potřebují. Bojí se, aby něco nepokazili. Snaží se být hodní. Hodná maminka. Hodný táta.

Dál slyší na Moc nemluv a koukej to udělat. Jen teď jim už diktuje jejich dítě.

(A není už čas skončit tu hru „Vždycky tu musí být jeden, který diktuje“ a skutečně vyrůst?)

Mamííí, ještě jednu! A ještě jednu. A ještě..

Julča zase začala před spaním fňukat, že ještě jednu pohádku. Přitom už jsme přečetly dvě, jak jsme si řekly předem. Tak ještě poslední, říkám jí. Ale když jsem dočetla třetí, chtěla další a začala fňukat. No tak teda ale úplně poslední, přikývla jsem.

Málem jsem u ní usnula dřív než ona. A když jsem dočetla, že už teda konec, začala mě tahat za vlasy: „Mamíí, mamíí, nespi, já chci číst.“

A tak je to pořád. Je to s ní fakt náročný, za celej den mě nenechá vydechnout. Snažím se jí vycházet vstříc, ale kdy začne taky respektovat ona mě?

Nezačne vás respektovat. Dokud s tím nezačnete sami

Nejspíš nezačne, mámo, táto. Dokud nezačnete vy sami respektovat sebe. Budete vědět, že dvě pohádky jsou pro vás OK, ale pak už potřebujete spát.

A když potřebujete (a není to jen zástěrka – o těch si ještě dál řekneme, dokážou to totiž celé pěkně zkomplikovat), když opravdu potřebujete, tak se nepřekonáte jenom proto, abyste to neslízli.

Aby byl klid. Abyste vyhověli. Abyste nebyli za zlouna.

A nebudete dál vysílat dítěti zprávu: To, co potřebuju, vlastně není tak důležité. Stačí na mě houknout a vyhovím. Když ti dvě nestačí, přidám třetí, čtvrtou, pátou… dokud neodpadnu.

Partnerství je totiž skutečnýmpartnerstvím jen tehdy,

když je otevřené na obě strany.

Když nevnímáme jako partnera jen dítě, ale i sebe. Když potřeby obou stran mají pro nás stejnou váhu.

Dokud je rodič poddajná hromádka hlíny, se kterou se dobře orá, nezbývá dítěti než být tak trochu buldozer. Není to od něj žádná bezdůvodná rozcapenost (i když už pomalu jako rozcapenec vypadá). Jen vyrovnává nerovnováhu.

A jako by tím svým pichlavě nepřeslechnutelným „Mamííí, mamíí, ještě jednu!“ volalo:

Tak co, mámo, táto, postavíš se za sebe? Taky něco fakt nutně potřebuješ? Máš svoji hranici, nebo vždycky uděláš to, co chci? Abys mi náhodou nezkřivil/a vlásek? A ukážeš mi, kde máš opravdu dost, ať tu nemusím mrčet donekonečna?

Partnerství s dětmi, jak ho vnímáme v Nevýchově

Partnerství není vyhovím, udělám to, co chceš, a vždycky najdu způsob, aby ti bylo dobře. Partnerství je vnímám tě (i sebe), naslouchám ti (i sobě) a vždycky hledám cestu, aby nám bylo dobře OBĚMA.

Bez respektu k sobě totiž moc nejde dát skutečný respekt druhému. Nejde být parťák jen na jednu stranu. Představte si nůžky, kterým odlomíte jedno rameno. Zkuste stříhat, když máte jen jedno ostří. Můžete se snažit, jak chcete, výsledkem jsou jenom nekonečné marné pokusy.

Partnerství je totiž rovnováha. Dvě stejně důležité strany, které si jdou naproti

Sečteno podtrženo, tohle je ta PRVNÍ ze dvou pastí, které způsobí, že partnerství s dětmi nefunguje: Partnerství jenom na jednu stranu – směrem k dítěti. Nula respektu k sobě. Všechno pro dítě.

K téhle pasti se za moment ještě vrátíme, ať v ní neuvíznete natrvalo.Teď přijde ta DRUHÁ. Jmenuje se:

. Nalakovat bič narůžovo

I když se rodič rozhodne změnit směr, někdy je pekelně těžké skutečně přehodit výhybku. Řekli jste si – tak já to teda zkusím, budu s ním teď mluvit jinak, a výsledek je „dítě mě má na salámu“? Nebo se zdá, že „čím jsem na něj hodnější, tím víc si dovoluje“?

V každodenní realitě to pak vypadá třeba takhle:

Minule jsme byli venku. Bertík mi říká: „Mami, můžu šlápnout do tý louže?“Říkám mu: „Můžeš, když chceš, ale jednou a dost, jo?“

No a co myslíš, vymáchal se v ní celej. Měla jsem mu to zatrhnout jako vždycky, nedovolil by si to. Připadá mi, že žádnej citlivej přístup nemá cenu. Jak trochu povolím, dělá si, co chce.

Já to minule zkusila s naší Ájou: „Ájinko, já už teď potřebuju, abys šla spát.“A ona na to: „Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.“

Tak jí v klidu vysvětluju, že už potřebuju dělat něco jinýho, že mám ještě horu prádla a že vážně potřebuju, aby šla spát. A začala, že ještě není unavená, a co kdybych si dělala to prádlo, že si bude ještě chvíli kreslit.

Takže domlouvat se s ní vede akorát k tomu, že se začne prosazovat a je to s ní na dlouhý lokte. Když rázně houknu „tak šup, honem do postele, jde se spát,“ žádný potřebuju, nepotřebuju, tak je v tu ránu v pelechu.

Hm, říkáš mi to hezky. A kde je ten respekt, tati, mami?

Tyhle dva pokusy o respektování dětí (Bertík vymáchaný v louži a Ája, která nechce spát) mají jedno společné: žádné partnerství ani skutečný respekt v nich není. A proto to nefunguje. Hned si na ně víc posvítíme, ať je vám jasné, co přesně bič nalakovaný narůžovo znamená a co způsobí.

A nenechte se zmást tím, že nepoužíváte přesně ta stejná slova jako mámy v příbězích. Sledujte jen, jestli se dostáváte do podobných situací. Podíváme se teď spíš na to, co je za slovy. Dětem jsou totiž často slova úplně „šumák“, promiňte ten výraz. Slyší na jiné signály.

Budete mít zájem:  Hledá se: nejdementnější televizní reklama

Případ Bertík: Můžeš, když chceš. Ale udělej to, jak chci já

Řekli jsme, že partnerství je oboustranná záležitost, pamatujete?

Bertíkova maminka se rozhodla dát pro jednou dítěti volnost. A zároveň ji hned omezit. Jede totiž v režimu dovolím – zakážu. Nebo taky povolím – přitáhnu. Můžeš, ale jednou a dost. A Bertík?

Představte si, že byste doteď nesměli mlsat. A pak by vás jednou někdo vzal na večírek, kde by se stoly prohýbaly pod lákavými sladkostmi. A řekl by vám: Můžeš si vzít, ale jen jeden kousek a dost. Sáhnete po maličkém kousku luxusní čokolády. Rozplývá se na jazyku jak sen. Pomalu vám stéká do krku. A vy víte, že je to poslední sousto. Další už nebude.

Nemáte chuť rychle po ní hrábnout a narvat si do pusy celou hrst? Možná máte strach a nedovolíte si to. Anebo to prostě risknete, pro ten požitek, co?

Už trochu rozumíte Bertíkovi? Vymáchal se v ní celej.

Dávkovaná volnost v módu povolím – přitáhnu nemá s partnerstvím nic společného (úplně stejně jako bezbřehé „všechno pro dítě“, kdy rodič skáče, jak dítě píská).

Je to jen růžový bič. Zobni si, ale jen tolik, kolik teď dovolím, jinak to schytáš. Cítíte se v tom nějak rovnocenní? Máte pocit, že se vás někdo ptá po vašich potřebách? Že se s vámi chce domluvit? A máte chuť spolupracovat, nebo spíš využít příležitosti, jakmile se naskytne?

Nejvyšší čas to říct na plnou pusu, mámo, táto: skutečné partnerství na dovolím – zakážu nehraje.

Dokud totiž fungujete v režimu dovolím – zakážu, povolím – přitáhnu, jste vždycky ten, co vládne. Ne ten, co spolupracuje. Když povolíte, přitáhnete, povolíte, přitáhnete… vlastně jen vodíte loutku, cítíte to? A dítě, které je loutkou na provázku, nemůže být tím, kdo spolupracuje, jde vám sám od sebe naproti, hledá a navrhuje řešení.

Na partnerství musí být dva, nedá se svítit. A s loutkou nejde počítat

Může být samozřejmě výhodné, být tím, kdo hýbe provázky. Máte loutku pod kontrolou. Otázka zní: jak to se svým dítětem chcete?

Chcete být šéfem loutkohry, který povoluje, přitahuje – a hrát s dětmi pimprlové divadlo, nebo chcete být parťák – a mít samostatné dítě, které s vámi spolupracuje?

Jestli vám vyhovuje první model, může být. Pro teď se můžeme klidně rozloučit 🙂 Pokud to ale myslíte s partnerstvím vážně, pojďte se podívat na případ Ája.

Případ Ája: Řeknu ti to jinak, ať nejsem policajt. Ale udělej hned, co chci

Máma řekla Áje, co chce: Já už teď potřebuju, abys šla spát.Ája řekla mámě, co chce: Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.Máma řekla Áje, proč to potřebuje: Mám tu horu prádla, potřebuju si už dělat svoje.

Ája to respektovala. A navrhla mámě řešení: Dělej si v klidu prádlo, budu si chvíli kreslit.

A maminka? Štve ji, že se Ája prosazuje. Přece jí to řekla jinak, slušně. Problém je, že se stejným cílem: Zpacifikovat ji. Dotlačit Áju tam, kam chce. O kolik je v její větě „Já už teď potřebuju, abys šla spát“ menší policajt než ve slovech „Tak šup, honem do postele“? A kolik je tam skutečného zájmu zjistit, co potřebuje Ája?

Začíná vám to být jasné?Nejde tu o slova, ale o to, s jakým vnitřním nastavením je používáte:

Má to být další nástroj k tomu, dostrkat dítě, kam chcete?Chcete mu laskavěji vysvětlit, co je důležité? (Podle vás. Co je důležité podle něj se přece neptáte – je malé, nemůže to vědět.)

Pak jste ale změnili jen slova, ne přístup. Nalakovali jste bič narůžovo.

Jenže bič a respekt nejdou dohromady. Proto jsou dětem slova tak často „šumák“

Pravda o respektu je totiž taková: Když se rozhodnete být parťáci, musíte počítat s tím, že starý svět se změní. Provázky a biče nezmění barvu. Přestanou existovat. Jestli chcete být parťák proto, aby vaše děti zařezávaly, byly poslušnější a udělaly vždycky hned, co chcete, upřímně, nebude to fungovat.

Když do toho totiž jdete naplno, s otevřeným srdcem a touhou objevovat svět svého dítěte, nikdy nevíte, co se stane. Partnerství není žádná jistota, že bude po vašem. (Ale ani po jeho, pamatujete? Je to fifty fifty, rovnováha.)

Je to otevřený prostor, kde oba můžou říct, co chtějí, ale jeden nemá snahu převálcovat druhého, ani ho někam dostrkat. Jsou na jedné lodi. A hledají spolu cestu. Ve které je dobře OBĚMA.

Třeba takhle:

V partnerství neexistuje způsob, jak někoho donutit

Oblíbené citáty

Anna 13

  • Autoři 43
  • Série 9
  • Žánry 12
  • Seznamy
  • Citáty 3558
  • Uživatelé 5

„Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přispívá k uchování mého ducha i těla.“

— Georg Christoph Lichtenberg

„Žena krásná a věrná je tak vzácná jako dokonalý překlad poezie. Překlad obvykle není pěkný, když je věrný, a není věrný, když je pěkný.“

— William Somerset Maugham

„Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát.“

— Lev Nikolajevič Tolstoj

„V noci rozum spí a věci prostě jen jsou. Ty, na kterých opravdu záleží, nabudou zase své podoby, přežijí pustošení denních analýz…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Jedině děti vědí, co hledají. Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou… Mají štěstí.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Co je důležité, je očím neviditelné…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Svět slz je tak záhadný.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje…“

— Francis Scott Fitzgerald

„Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je Gatsby zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen…“

— Francis Scott Fitzgerald

„Minulost se nedá opakovat.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti.“

— Vladimir Nikolajevič Puzakov

„Mládí je sen, forma chemického šílenství.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Život začíná vždycky znova, když zvadne.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.‘ ‚Ale ne,‘ ujistila ho spěšně. ‚Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom – jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost. Chci tuhle hudbu a tohle svítání a teplo tvojí tváře.“

— Džaláleddín Balchí Rúmí

„Člověk je sám i mezi lidmi.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné. (Velký Gatsby, s. 94)“

— Francis Scott Fitzgerald

„Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty.“

— Francis Scott Fitzgerald

„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

— Francis Scott Fitzgerald

„„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.““

— Francis Scott Fitzgerald

„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Krása je totéž jako štěstí.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Jedině děti vědí co hledají.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek. Člověk to prostě nemůže. Člověk přeci nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk je sám i mezi lidmi“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa shasne…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Cíl bez plánu je jen přání.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Svět slz je tak záhadný.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Důkazem, že malý princ skutečně existoval je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„- U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. – Nenalézají … – odpověděl jsem. – A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody… – Ano – odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

— Antoine de Saint-Exupéry

26. stránka – Partnerské vztahy

Co může být na pozadí toho, že vás nebaví vztah? Co dělat, když se neumíte rozhodnout, zda ze vztahu odejít a trpíte pocity viny? Jak se se zbavit pocitů viny?

Když vás nebaví vztah, může být na vině deprese

První věcí, kterou byste měli vyloučit, když vás nebaví vztah, je, zda se nenacházíte v situaci, kdy máte deprese. Deprese jsou totiž častým důvodem toho, proč vás nebaví vztah, respektive vůbec nic.

Píši to zde proto, že není vůbec žádnou výjimkou, že si to dotyčná osoba neuvědomuje a svádí svůj stav na vztah, od kterého (respektive od partnera) očekává, že jí zajistí spokojený život.

K vyloučení toho, že máte deprese, vám jednoznačně doporučuji, abyste neprováděl/a žádnou sebe-diagnostiku a vyhledal/a pomoc psychologa.

Respektive psychologa vyhledejte v momentu, kdy i přesto, že se snažíte intenzivně zamyslet nad tím, co by vás bavilo, se vám to nedaří. Ke všemu cítíte odpor a nechce se vám nic dělat. Máte pocit, že nic nemá smysl. Cítíte se pořád sklíčený/á a bez chuti k čemukoliv.

Budete mít zájem:  Jak bojovat s kvasinkami a kvasinkovou infekcí? babské rady a domácí metody léčby

Nuda ve vztahu jako důsledek špatné komunikace

Další věcí, na kterou byste se měl/a zaměřit, je to, zda důvodem, proč vás nebaví vztah, není to, že máte nepřiměřené nároky na svého partnera.

Je otázkou, zda jste s partnerem konzultoval/a, zda jste partnerovi řekl/a, jaké máte očekávání a potřeby.

Až příliš často se totiž stává, že se ve vztahu nudíte, protože partner neví, co chcete, anebo že vaše očekávání jsou nesplnitelná a příliš velká.

Co s tím, jak postupovat? Doporučuji vám, abyste si přečetl/a článek Partnerská dohoda. V tomto článku se dozvíte, jak správně pojmenovat své potřeby.

Nejčastějším důvodem toho, že partner nezná vaše potřeby, je to, že je neumíte pojmenovat a vykomunikovat si je.

Můžete namítat, že jste s partnerem o této věci několikrát mluvil/a, ale on/ona vám přesto nevyhověl/a.

Přečtěte si článek Proč by měl mít každý vztah pravidla komunikace a přesvědčte se, že neděláte chybu i v komunikaci. Na vině opravdu může být to, že si nerozumíte.

Nesázejte na to, že partner musí vědět, co chcete, protože jste to několikrát řešili. Výměna informací je opravdu složitá věc a není radno ji podceňovat.

Za to, že se nudíte ve vztahu, primárně nesete odpovědnost vy sám/a.

S největší pravděpodobností chybu v komunikaci i pojmenování potřeb děláte, a pak vám doporučuji, abyste na těchto dovednostech začal/a pracovat.

Dohodněte se s partnerem, že po dobu dvou měsíců se dvakrát týdně ve stejný čas ve stejný den budete učit pracovat s tím, jak komunikovat správně.

Následně se naučíte, jak správně pojmenovat své potřeby a dohodnout se na kompromisu, jak budete potřeby jeden druhému naplňovat.

Pokud vám partner nechce takto vyhovět, pracovat na vztahu a posunout se, pak bohužel vaši situaci s nudou ve vztahu nemůžete vyřešit a zvažte, jestli ve vztahu zůstat.

Neschopnost seberealizace jako příčina nudy ve vztahu

Dalším nejčastějším důvodem, proč lidé trpí nudou ve vztahu, je to, že očekávají od druhého, že je bude bavit, o všechno se postará a bude naplňovat jejich život.

Tito lidé se sami neumí zabavit, neumí se seberealizovat, nemají žádné své cíle a sny a velmi často se to odráží například v jejich práci, kam chodí jenom proto, aby si vydělali peníze.

Nemají žádné vyšší cíle ani v práci, ani v osobním životě.

Co s tím, jak postupovat? Doporučuji se zamyslet nad tím, kdy naposledy vás něco opravdu zaujalo, kdy naposled jste dělal/a něco, při čem jste zapomněl/a na čas. Na co jste se těšil/a a nemohl/a jste se dočkat, až to budete zase dělat. Zkuste se zamyslet nad tím, kdy naposledy jste byl/a někde nebo s někým a byl/a jste spokojen/í, bylo vám dobře.

Ideální je si vzít tužku a papír a napsat si všechno, co vás napadne. Pak se zamyslete nad tím, z jakého důvodu tyto věci teď v životě nemáte, zkuste se k těmto věcem vrátit.

Není nic jednoduššího, než se kouknout na internet a vyhledat si příležitosti, které by vás zaujaly. Inspirovat se s kýmkoliv a čímkoliv. Dávejte pozor, co na vás – a jak – bude na internetu působit.

Už při samotném surfování na internetu se díky svým pocitům můžete lépe zorientovat v tom, co by vás bavilo, co byste chtěl/a dělat.

V případě, že nebudete nic cítit, budete mít pocit, že neexistuje nic, co by vás bavilo, pak se znovu musím vrátit k odstavci o depresi a doporučit vám, abyste vyhledal/a psychologa, protože je možné, že trpíte depresivními stavy, které si vědomě ale neuvědomujete.

Neberte jako úplně normální stav, že není nic, co by vás bavilo a naplňovalo. Ve chvíli, kdy vás napadne, že byste něco mohl/a dělat, tak to smetete ze stolu s tím, že to vlastně není ono, a napadá vás spousta důvodů, proč se té konkrétní činnosti vyhnout a nedělat ji.

Opět není nic výjimečného na tom, že přesto, že se problém týká přímo vás, tak jej svádíte na to, že se ve vztahu nudíte. A vůbec si to neuvědomujete.

Vztah jako jediná životní náplň

Důvodem, proč vás nebaví vztah, může být i to, že vztahy jsou pro vás tím jediným, co vás v životě naplňuje. Na začátku vztahu máte tendenci se silně zamilovávat a idealizovat si partnera a vztah. Je to obrana proti tomu, abyste se ve vztahu nenudil/a. Očekáváte od partnera, že bude přesně splňovat vaše představy, že se bude chovat přesně tak, jak si to přejete.

Není pak u těchto lidí nic neobvyklého, že se doslova ze dne na den probudí a vztah nebo partner je přestanou bavit. Sami tomu nerozumí a přesto, že mají svého partnera rádi, tak se ve vztahu nudí a neví, co mají dělat, neví, co si mají počít.

Je nutné zdůraznit, že tento svůj problém s nudou ve vztahu si takovýto typ člověka nevymýšlí, nedělá to schválně.

Jeho problém se většinou táhne už od raného dětství, kdy byl vychováván v rodině, kde buď nebyl veden k tomu, aby se sám zabavil a seberealizoval, nebo naopak bylo všechno za takového člověka děláno.

Tento člověk se nenaučil sám za sebe rozhodovat a nedokáže se o sebe v mnoha ohledech postarat, neumí být sám.

Tito lidé často jdou cestou, že se snaží najít nového partnera, a není u nich neobvyklé, že jdou ze vztahu do vztahu, že často své partnery střídají.

Mají tendenci se už ve stávajícím vztahu zamilovávat do jiných partnerů, které si zase opět silně idealizují a nepřiměřeně očekávají, že tento nový vztah, tento nový partner by mohl vyřešit to, že se nudí.

Jaké je pak jejich zklamání, když zjistí, že to, co se jim stalo v předešlém a možná i v jiném vztahu, se jim děje znovu, že nový partner jejich problém nevyřešil.

Pokud si myslíte, že vztah je jediná vaše životní náplň, abyste se nenudil/a, pak vám doporučuju vyhledat terapii a začít pracovat na svojí osobnosti. Tento problém bude pro vás velmi těžké zvládnout bez pomoci a je možné, že ho sám/a vůbec zvládnout nemůžete. Váš problém totiž pochází z nevědomé části vaší mysli a jeho řešení vyžaduje odbornou pomoc.

Nebaví mě vztah, ale nedokážu z něho odejít

Důvodem toho, že se ve vztahu nudíte, může být to, že prostě ve vztahu už být nechcete, a to i přesto, že máte partnera stále rád/a. Svého partnera jste v mnohém mohl/a přerůst a jeho společnost už vás nenaplňuje.

Mohli jste spolu zažít už tolik, že představa, že s ním budete zažívat něco dalšího, vás prostě ubíjí a nenaplňuje . Toužíte po něčem novém, po někom novém, po nějakém novém impulzu, novém vzrušení.

Chcete vyměnit nudu ve vztahu za nový život.

Po dlouhých letech ve vztahu se z vašeho partnera mohl stát taky gaučový typ, je líný, ztloustl a jeho životní priority se změnily. Jednoduše se s ním prostě ve vztahu nudíte a neumíte si představit, že by se to dalo změnit.

Nenaplňuje vaše představy, nechce s vámi trávit volný čas, nebo to naopak chce, ale vy si myslíte, že někde jinde a s někým jiným by vám bylo lépe.

Prostě potřebujete změnu, která jako jediná vás vytáhne z toho, že vás vztah nebaví.

Vaším problémem pak není to, že vás vztah nebaví. Hlavním problémem je strach. Bojíte se, že si nikoho jiného nenajdete, bojíte se, že vás okolí a děti odsoudí za to, že jste opustili někoho, kdo je dost možná úžasným partnerem. Až na to, že zlenivěl a život s ním vás už nebaví.

Ke strachu u těchto lidí se také přidává pocit viny. Mají pocit, že jsou špatní, že chtějí opustit partnera jenom proto, že je s ním nebaví vztah.

Pokud si opravdu myslíte, že byste chtěl/a být v jiném vztahu, že byste chtěl/a žít svůj život jinak, když už nechcete být s tímto partnerem, pak máte přirozeně plné právo na to ze vztahu odejít a neměl/a byste se řídit svými pocity viny. Každý má právo na to, aby žil spokojený život.

Každý jsme na světě proto, abychom se cítili spokojenými, a nemůžeme zůstávat ve vztahu jenom proto, že nám je druhého líto nebo se cítíme špatní.

Co s tím, jak postupovat? Především si uvědomte, že neexistuje žádné jedno dokonalé řešení.

Píši to proto, že lidé s vaším problémem velmi často přemýšlí o tom, co by měli udělat, a hledají řešení, kde by nikomu neublížili a zároveň by byli spokojení. Chtějí najít cestu, u které budou mít záruku, že je ta správná.

Žádná správná cesta neexistuje, protože nevidíme do budoucnosti. Nemůžeme si ověřit, co nás čeká, a nejde tady o to, které rozhodnutí je správné a které špatné.

Jde o to, za jakým rozhodnutím jste ochotni si stát, jde o to, že se bojíte, že když se rozhodnete, že přijdou chvilky, které vám nebudou příjemné. Bojíte se, že na své nové cestě začnete pochybovat o svém rozhodnutí, začnete pochybovat o tom, jestli jste udělal/a dobře. V takovém případě se lidé chtějí obrátit anebo najít jinou cestu, po které by mohli jít.

Problém je v tom, že nejsou ochotní a schopní unést zodpovědnost, psychickou zátěž, která na ně v tu chvíli doléhá, a utíkají od problému.

Nejlepším způsobem, jak takovou situaci řešit, je vystavit se té situaci, projít si jí a udělat to, co považujete za správné, a ne to, čeho se bojíte.

Pokud si něco takového na menších věcech zkusíte a vydržíte dostatečně dlouho v tom, že vám není dobře, pak věřte, že přijde chvíle, kdy zjistíte, že se nic špatného nestalo a vy jste na tom, co jste udělal/a, vlastně vydělal/a dvojnásob.

Uvědomte si, že ne vždy to, o čem nám naše mysl říká, že je špatné nebo v nás vyvolává pocit strachu, musí být opravdu jen tím špatným. Podle mého odhadu a podle toho, co jsem zažil s klienty, z 10 případů se v 8 případech nestane nic špatného.

Ve zbylých 2 případech se opravdu stane, že klient se dostane do situace, které lituje. Není mu dobře z toho, že se pro takovou věc rozhodl. Ale musíte přijmout fakt, že žádná stoprocentní jistota není a že v životě přicházejí i situace, kdy se nám něco nepovede.

V případě, že si se svou situací stále nevíte rady, nevíte, jak se máte rozhodnout a postupovat, kontaktujte mě. Nejste odsouzený/á k tomu být ve vztahu, který vás nebaví, pokud budete ochotný/á na sobě pracovat. Pokud si myslíte, že potřebujete pomoc někoho třetího, nezávislého, abyste si třeba jenom popovídal/a, rád vám pomohu. Vyberte si konzultaci, která vám bude nejvíce vyhovovat.

autor článku: Karel Chába

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *