Nejste sportovec tělem i duší, ale chcete spalovat tuky? Dá se vůbec zhubnout bez pohybu?
Hodně lidí se mě ptá, jestli se dá hubnout bez sportu. Někdy je sport prostě nebaví, sami o sobě tvrdí, že jsou „tak trochu lenoši“, někdy jim v tom brání zdravotní problémy nebo velká obezita.
Odpověď, zda člověk může hubnout, i když nesportuje, je snadná. Ano, sportovat nemusíte, tělo umí tuky spalovat, i když ležíte na gauči. ALE…je pár věcí, které si musíte uvědomit.
7 pravidel pro hubnutí bez sportu
Pravidlo č. 1
Tělo začíná využívat tuky, pokud je v kalorickém deficitu – to znamená, že musíte natankovat méně paliva, než je potřeba k tomu, co tělo dělá.
Pokud se nehýbete, stačí vám logicky méně paliva, než když třeba chodíte nebo se hýbete při uklízení.
Pokud jediné, co potřebujete energeticky pokrýt, jsou základní životní funkce, tak vám stačí poměrně málo energie – tomu se říká bazální metabolismus.
Na internetu najdete kalkulačky, které vám bazální metabolismus spočítají – berte je trochu s rezervou, protože na rychlosti metabolismu se podílí víc faktorů než jen vaše výška, váha, věk a pohlaví.
Pokud k bazálnímu metabolismu přidáte ještě nějakou aktivitu, tak bude záležet na intenzitě – čím vyšší je intenzita pohybu (čím vyšší je vaše tepová frekvence), tím více paliva tělo bude spalovat.
Z toho vyplývá, že pokud byste chtěli hubnout na gauči, musíte se připravit na poměrně velké omezení kalorií a váha půjde dolů pomalu. 
Pravidlo č.2
Pří zmínce o omezování kalorií je důležité zmínit fakt, že vaše tělo nepotřebuje jen kalorie –palivo. Potřebuje ke svému fungování i spoustu dalších živin, bez kterých nemůže fungovat správně imunitní systém, hormonální systém ani nervový systém…
Pokud si tělo nechcete zničit a chcete zůstat zdraví, musíte mít v jídelníčku vždy dostatek bílkovin, dostatek zdravých tuků i dostatek mikroživin – vitamínů, minerálů, fytolátek a nesmíme zapomenout ani na vlákninu, která slouží jako potrava pro naše přátelské bakterie ve střevech.
Pravidlo č.3
Aby tělo spalovalo tuky, nesmíte mu do toho neustále házet vidle. Většina lidí se každých pár hodin nacpe jídlem, které vyplaví velké množství inzulínu – to je hormon ukládání. Tělo ale nemůže spalovat tuky, když mu jídlem dáte pokyn k ukládání energie do tuků.
Je více méně jedno, jestli se bavíme o pomalých sacharidech (rýže, brambory, těstoviny, pečivo..) nebo rychlých cukrech (sladkosti, velké dávky ovoce, med…) – pokud natankujete víc paliva, než spotřebujete, tělu nezbývá nic jiného, než si přebytečné palivo uložit do zásoby.
Je pravda, že vždy záleží na množství a také na kombinacích potravin, zda obsahují bílkoviny, tuky, vlákninu – to vše ovlivňuje rychlost, jakou se sacharidy vstřebávají a jak rychle se zvedá hladina krevního cukru.
Znalost načasování sacharidů v jídelníčku a hlídání glykemického indexu je jedním z klíčů k úspěšnému hubnutí i z toho důvodu, že jídla s nízkým glykemickým indexem udrží déle pocit sytosti. Naopak po jídlech s vysokým glykemickým indexem vás brzy přepadne chuť na další jídlo.
Spousta lidí se bohužel nechala zblbnout radami mnoha nutričních poradců. „Jezte často – nejlíp každé 2 až 3 hodiny“. Nikomu do toho nechci kecat, ale tahle rada je vhodná jen pro malinkou skupinku lidí (většinou ektomorfy, kteří se snaží nabrat). Pro ostatní je to cesta do pekel z mnoha důvodů, které tady ale teď nebudu podrobně rozebírat.
Pravidlo č.4
Je jasné, že i když člověk přímo nesportuje, tak neproleží celý den v posteli nebo na gauči. Tedy alespoň před pandemií to tak bylo – člověk musel minimálně dojít do práce a na nákup – dnes během homeoffice a s možností dovážky jídla až ke dveřím už to pravda být nemusí. Dá se pochopit, že třeba zrovna vy nejste příznivce sportování. Každého z nás baví něco jiného.
Pokud patříte mezi lidi, kteří se nedonutí k nějakému pravidelnému posilování nebo běhání, vůbec to nevadí. Pohyb by vás měl bavit. Ale hýbat se neznamená, že si hned musíte navlékat legíny, nazouvat běžecké boty nebo kupovat činky a rotoped.
Můžete prostě jen víc chodit, místo výtahu vyjít schody, můžete tancovat, můžete zahradničit, doma pracovat střídavě ve stoje a v sedě na zemi, konec konců i generální úklid bytu může být pořádná makačka. Jakýkoli pohyb se počítá. Nejhorší je nedělat nic, jen sedět.
Pravidlo č. 5
Nejtěžší bývá první krok – začít měnit své zvyky. Zařadit do rutiny nějaké nové aktivity. Často je pohyb u lidí s velkou nadváhou spojený s nedostatkem sebedůvěry a také s psychikou.
V průběhu života si propojili konkrétní sporty s něčím nepříjemným.
Je také pravda, že kila navíc jsou velkou zátěží a pokud si ještě člověk v hlavě tahá spoustu negativních pocitů, motivace začít se hýbat je minimální.
Ale pokud se naučíte svoje tělo každý den rozhýbat o trochu víc, na trochu delší dobu, vytočíte otáčky motoru o malý kousek výš, začne vás to bavit. Zkuste být kreativní a hledejte novou inspiraci, jak si postupně přidávat víc pohybu.
Vyzkoušejte si zařadit během dne pětiminutovky, kdy odcvičíte několik základních cviků – mohou to být kliky, dřepy, můžete vyjít svižně schody, atd. Když si během dne odcvičíte šet pětiminutovek, za týden se to nastřádá na 3.5 hodiny.
Tuky sice můžete spalovat i bez pohybu, ale svaly rostou jen při zatížení svalů. A o co víc svalů máte, o to víc tělo spaluje kalorií – i když třeba spíte. Když budete ležet na gauči, nebudete jíst, tak taky časem zhubnete, ale bude z vás jen polomrtvý kostlivec obalený kůží.
Pravidlo č. 6
Pohyb není důležitý jen pro svaly. Když si třeba jen na pár minut zrychlíte dýchání a zvednete tepovou frekvenci, ovlivňuje se celková rovnováha organismu. Ovlivňují se hormony i řada procesů v těle a v neposlední řadě to má vliv i na vaši psychiku i imunitu.
Pravidlo č. 7
Je spousta věcí, které vám s hubnutím mohou pomoct. Jezte dostatek bílkovin, přidejte zeleninu a koření, dostatečně pijte (zcela vyřaďte tekuté kalorie jako jsou slazené nápoje atd.), nezapomínejte na dostatek spánku.
Pokud už si chcete kupovat nějaké doplňky, tak se nevrhejte hned na spalovače, ale naučte se využívat třeba kvalitní MCT oleje nebo nějaké aminokyseliny, které vám zlepší spalování tuků a pozitivně ovlivní nervovou soustavu. Když je budete chytře používat, pomůžou vám ustát omezení sacharidů bez pocitů hladu a únavy.
Abychom to shrnuli. Pro lidi, kteří nesportují, jsou vhodné diety, při kterých se omezí příjem sacharidů. Někdo volí ketodiety, někdo nízkosacharidové diety. Problém těchto diet je ale v tom, že je lidé většinou neustojí, nejsou pro ně dlouhodobě udržitelné a často při nich nemají dostatek energie (pokud neví, jak si je přizpůsobit na míru).
Asi nejhorší variantou jsou komerční keto diety. V naprosté většině případů to končí jojo efektem a rozhozenou hormonální rovnováhou.
Půsty jsou navíc pro většinu lidí dlouhodobě udržitelné a také snadno pochopitelné. Není potřeba při nich investovat to žádných drahých doplňků a většina lidí ocení i to, že se nemusí zmenšovat porce ????
Když už hubnout, tak chytře
Ať už si zvolíte jakoukoli cestu, nezapomínejte na to, že hubnutí začíná v hlavě. Nejen že je potřeba se rozhodnout pro změnu, je také dobré mít v hlavně pár základních informací o tom, jak funguje vaše tělo. Pokud chcete svoje tělo používat po zbytek svého života alespoň trochu smysluplně, tak si nastudujte manuál. Pár hodin vašeho života za to stojí.
Když si poprvé sedáte do auta, také potřebujete vědět alespoň to, jak nastartovat, jak řadit, jaké palivo natankovat a kdy vyměnit olej …je pravda, že kroutit volantem dokáže i opice, ale pokud chcete, aby vám auto vydrželo dlouho a jezdilo se v něm komfortně, měli byste vědět i něco málo údržbě, musíte vědět, co je potřeba doplňovat, co je potřeba občas opravit a občas byste si v něm měli i uklidit ????
A s tělem je to podobné. Jen s tím rozdílem, že pokud si ho rozbijete, nové si nekoupíte. Nepřestává mě fascinovat, kolik peněz jsou lidé ochotni vyhodit za „zázračné diety“, doplňky stravy a jiné nesmysly, když vlastně vůbec netuší, jak jejih tělo funguje a pak se strašně diví, že se snaží, ale výsledky nikde.
Jestli chcete doopravdy zhubnout, přestaňte vyhazovat peníze za nějaké zázračné doplňky a diety a udělejte to, co vás k cíli dovede nejrychleji a také bez rizika toho, že si ublížíte. Nastudujte si konečně manuál – naučte se vašemu tělu dávat ty správné signály (správné potraviny ve správný čas).
Jakmile pochopíte základy, uvidíte, že vaše tělo bude poslouchat na slovo a bude fungovat přesně podle vašich pokynů a představ – ať už chcete sportovat nebo jen shodit nějaké to kilo.
Někdo má výmluvy, naši studenti mají výsledky
Přestaň se ptát ostatních: „Tak co mám vlastně jíst?“ Nauč se sestavit si jídelníček na míru. Zjisti, jak efektivně hubnout, jak nabrat svalovou hmotu i zvýšit výkon.
Skoncuj jednou provždy s otázkami ohledně výživy. Přihlaš se na Kurz (nejen) sportovní výživy a získej všechny potřebné znalosti, které potřebuješ na své cestě za vysněnou postavou.
Více o kurzu i reference našich studentů najdete zde: Kurz sportovní výživy. Nově můžete využít i on-line formu výuky: On-line Kurz (nejen) sportovní výživy
CERTIFIKOVANÝ KURZ (NEJEN) SPORTOVNÍ VÝŽIVY
Přečtěte si také:
Desatero hubnutí břicha po čtyřicítce
Sedmička pravidel pro štíhlé nohy
Hubnutí začíná v hlavě
Ze všech stran na nás útočí reklamy s preparáty na snížení váhy a různé typy diet, které hlásají, abyste snížili příjem potravy a odvodnili organismus. Často však takové způsoby hubnutí vedou k JOJO efektu. Kdyby všechny ty přípravky a diety fungovaly, jak slibují, nebyl by kolem vás jediný obézní člověk.
Kde je tedy chyba? Ve vaší hlavě. Nadváha je psychosomatickou poruchou a vyžaduje zvláštní přístup. Co s tím? Nejprve je nutné být štíhlý ve své mysli. Tato podstatná změna v myšlení se pak objeví na vašem těle.
Stanovte si reálný cíl a motivujte se
Redukce váhy se vám nemusí podařit, pokud si nestanovíte reálné cíle, správně nenačasujete snižování váhy a dostatečně se nemotivujete.
Stanovte si takový cíl, kterého dosáhnete bez stresu, například že každý měsíc shodíte dva kilogramy a k tomu přidáte třikrát týdně pohyb. Pokud byste chtěli zhubnout kilogramů za měsíc víc a nějakou „zázračnou“ dietou se vám to nakonec podařilo, s největší pravděpodobností kila zpátky naberete po přechodu na normální stravu.
Vždy se snažte stanovit si reální cíle, které jsou měřitelné a dosažitelné! Příklad: zhubnout za 3 týdny 2 kg s úpravou stravy a návštěvou fitness centra 2x týdně.
Motivujte se! Představte si, že ohromíte partnera novou postavou, vejdete se do svých oblíbených šatů nebo zlepšíte svůj zdravotní stav. Každý měsíc, kdy se vám podaří dosáhnout cíle, odměňte se něčím, po čem toužíte, třeba novým oblečením nebo knížkou.
VIDEO: Velice nenáročná, ale prospěšná domácí rozcvička na 20 minut z kanálu Blendea.cz.
Začněte pomalu
Jste přesvědčeni o tom, že na proces hubnutí nemáte dostatečně pevnou vůli? Nedokážete ze dne na den přestat jíst nezdravé jídlo a začít každý den hodinu sportovat? Pokud jste se v tom poznali, začněte se změnami postupně a nechtějte všechno hned. Měňte svůj život od nepodstatných věcí k těm základním.
Nikdy jste nesportovali? Dejte si ráno krátkou rozcvičku nebo jděte do práce pěšky. V případě jídla nejprve přestaňte pít sladké nápoje a nejezte chipsy u televize. Po každém týdnu přidávejte další kroky a najděte v hubnutí a cvičení radost.
Zvládněte svou psychiku
1. Krátkodobý (krizový) plán: Nezajídejte problémy
Ať už máte problémy v práci, neharmonický partnerský vztah, stres nebo pocity osamění, nezajídejte to jídlem. Vaše problémy se akorát prohlubují.
Najděte si takovou činnost, která zastoupí sladké a tučné jídlo ve chvíli, kdy na něj dostanete chuť, a zároveň ve vás vyvolá uspokojení.
Zkuste vzít do ruky svou oblíbenou knihu nebo časopis, naučte se cizí slovíčka nebo někomu zavolejte. Vyzkoušet také můžete malou relaxaci: pět minut se soustřeďte na svůj dech.
2. Střednědobý plán: Porozumějte svému chování a naučte se obranným reakcím
Zapisujte si po dobu jednoho týdne, co, v jakém množství a za jaké situace jste snědli. Poté to vyhodnoťte. Pokud máte pocit, že to nezvládnete sami, navštivte odborníka, projděte s ním kritické momenty a naučte se jich vyvarovat nebo se na ně připravit.
3. Dlouhodobý plán: Změňte svůj život ke své spokojenosti
Udělejte všechno pro to, abyste měli spokojený život – partnerský i sexuální, dostatek společenského kontaktu a vyžití, nové zážitky i pravidelný pohyb.
Proč a kdy začít hubnout?
Trápí vás nadbytečné kilogramy a rozhodli jste se snížit svou hmotnost? Předtím, než se do hubnutí pustíte, měli byste si uvědomit:
- proč chcete zhubnout
- proč s tím začínáte právě teď
Důvod může být zdravotní, ale i estetický nebo společenský. Zauvažujte, jaká pozitiva a negativa vám hubnutí přinese.
Důležité je také správné načasování. S hubnutím nezačínejte, když zažíváte období plné stresu nebo se potýkáte s nemocí. Načasujte redukci váhy na období, kdy se cítíte relativně v klidu a v pohodě.
Proč nemůžete zhubnout?
Jste zoufalí z toho, že nemůžete zhubnout, i kdy zdravě jíte a pravidelně cvičíte? Na vině může být vaše psychika. Zde je několik důvodů, proč se vám možná nedaří zhubnout.
Minulost
Vaše mysl si ukládá důležité i nepodstatné informace zejména v období dětství a dospívání. Stačí, když někdo utrousil negativní poznámku na vaši postavu a rázem jste tím ovlivněni po celý život.
Emoce, s kterou jste se nedokázali vypořádat, se uloží hluboko do podvědomí a působí na vaše chování a každodenní život. Napište si na papír všechny negativní pocity z minulosti a uvědomte si, jak a proč ničí váš život.
Zkuste se od nich oprostit a nechte je odejít ze svého života. V případě, že se vaše snaha míjí účinkem, vyhledejte pomoc odborníka.
Vztah
Deprese může být důvodem, proč nehubnete
Nedávné studie ukázaly, že lidé nešťastni v partnerském svazku více přibírají a jsou náchylnější k obezitě. Může vám chybět důvěra, podpora i komunikace nebo problémy dusíte v sobě. To vede k pocitům smutku a deprese a vy se zklidňujete tučným a sladkým jídlem.
Přátelé
Trpí vaši přátelé nadváhou? Riziko obezity se u vás zvyšuje až o 57 %. Studie prokázaly, že váha přátel má na nás mnohem vyšší vliv než váha partnera či sourozence. Důvodem je získání pocitu sounáležitosti a místo v kolektivu.
Čím více přátel se sejde, tím toho víc sníte a netrpíte tolik výčitkami, když si dáte sladký dezert. Vždyť si ho přece dali i vaši přátelé. Na druhou stranu, když se někdo z vašich přátel rozhodne zhubnout, většinou se k němu přidají i ostatní.
Zaměstnání
Čím náročnější práce, tím větší a dlouhodobější stres a tím riziko přírůstku na váze.
Permanentní stres produkuje hormon kortizol, který zpomaluje metabolismus a tělo si tvoří větší zásoby tuku, zejména v oblasti pasu.
Přepadává vás chuť na mastné, slané a sladké jídlo, které obsahuje nadbytek kalorií. Zařaďte do svého denního programu pohyb, který redukuje stres a zlepšuje náladu i pracovní výkonnost.
Prostředí
Nevhodné prostředí má také vliv na úbytek na váze. Apetit podporuje žlutě nebo červeně vymalovaná kuchyně, ostré světlo a nižší okolní teplota. Čtení u jídla nebo dívání se na televizi může způsobovat přejídání.
Zbavte se negací
- Většina z nás má dietu spojenou s negativními emocemi. Pod tímto slovem vidí trápení, boj a hlad. Podívejte se na hubnutí jako na něco, co zlepší váš zdravotní stav, přinese vám spokojenost s váhou a změní k lepšímu váš zdravotní styl.
- Vyhněte se zbytečnému stresu a zapomeňte na nesmyslná předsevzetí, že za týden budete mít o deset kilogramů méně. To ve vás vyvolá nepříjemné pocity, které nemohou vést k úspěchu.
- Zaměstnejte mozek novými impulsy. Vyzkoušejte nové chutě jídel nebo začněte hledat přítele na sportovní aktivitu. Vnímejte změnu kladně a zařazujte ji pozvolna.
- Dejte si 21 dní čas na to, abyste si zvykli na nové věci. Přesně tak dlouho trvá mozku, aby si přivykl na nový režim.
- Zhřešili jste v jídle? Možná pociťujete výčitky svědomí a náhle jako by vaše dieta neměla smysl, protože jste svá předsevzetí nevydrželi. Nevzdávejte to však při prvním klopýtnutí. Uvědomte si, co se stalo, jak tomu můžete předejít a pokračujte dál v hubnutí.
- Nezapomínejte odpočívat. Naplánujte si dny volna, kdy si dopřejete čas sami pro sebe. Zajděte si na masáž nebo jenom lenošte u televize. Záleží na vás, jak budete relaxovat.
Psychika hraje v procesu hubnutí zásadní roli.
Změňte staré způsoby přemýšlení a naučte se porozumět, co znesnadňuje vaše pokusy o hubnutí, přestože dodržujete zdravý životní styl a máte dostatek pohybu. Hubnutí totiž začíná v hlavě.Když se hubnout nedaří, příčina může být v psychice – Videoportál Kondice.cz – zacvičte si v pohodlí domova
„Vztah k jídlu je jen jeden z mnoha vztahů, který máme, a v průběhu života se mění,“ říká psycholožka Marta Boučková. Je autorkou knihy Když se hubnout nedaří, aneb dvanáct příběhů těch, kterým pomohla rada psychologa.
V ní ukazuje, že na potíže s nadváhou se dá podívat i z jiného úhlu pohledu než klasickým doporučením: ‚Změň jídelníček, hýbej se.‘ Zakopaný pes totiž často bývá ve způsobu myšlení a vztahování se k druhým, ale i sám k sobě.
Rozhovor vyšel také ve formě audia. Můžete si ho pustit zde.
Když se hubnout nedaří, bývá vždy problém v hlavě?
Určitě se v té hlavě děje něco málo, co vám nepomáhá. Protože v psychologii to funguje tak, že všechno souvisí se vším. To, že hubnutí je v hlavě, často se o tom mluví a že hlava je v hubnutí důležitá, to byl impulz, který mě přivedl k napsání té knížky. Já jsem se snažila, aby to nebyla žádná vědecká publikace. Také nejsem žádný veliký vědec.
Tak abych ukázala lidem, co to znamená, že hubnutí je v hlavě. Jídlo nás provází životem. Bez jídla nemůžeme žít, bez toho to nejde. A ve chvíli, kdy se nějak snažíme změnit stravovací návyky, protože hubnutí je o změně stravovacích návyků, tak se to dotýká celého našeho života. A my, ať chceme, nebo nechceme, musíme na to pohlížet komplexně.
Vztah k jídlu je jen dalším z našich vztahů – vztah k tělu, partnerovi, mamince… Všechno to jsou vztahy!
Přesně tak. Je to celé vztahové. Protože člověk je tvor společenský a má vztahy k druhým lidem, ale musí mít vztah i sám k sobě. A to jídlo ho trochu nutí, aby si sám řekl, co je pro něj dobré. Navíc ve chvíli, kdy chcete redukovat váhu nebo změnit stravovací návyky, tak ono vás to tlačí trochu k progresivnímu egoismu.
To znamená, jsem-li v pohodě já, jsou v pohodě i všichni ostatní. Nebo to alespoň říká můj muž. Ono to zní strašně, ale když si sáhneme do svědomí, tak máme šanci ovlivnit lidi okolo nás a platí, že nastavujeme nějaké zrcadlo, něco se nám vrací zpátky.
Takže ve chvíli, kdy nejste spokojena sama se sebou, tak horko těžko budete rozsévat dobrou energii, která se vám bude vracet.
Navíc je to trochu záludné v tom, že ve chvíli, kdy nejste spokojená sama se sebou, tak kolikrát člověk říká, že by mu pomohlo, kdyby mu ostatní dali motivaci, řekli, že to není tak hrozné… ale ve chvíli, kdy jste skutečně nespokojená sama se sebou, tak i když vám ostatní budou horem pádem říkat, jak jste úžasná a báječná, tak neuvěříte.
Řada žen se snaží zhubnout, přitom to ani nepotřebuje. Co za tím je? Je to právě to nízké sebevědomí?
To, jak vypadáme, do velké míry určuje míru naší spokojenosti. A samozřejmě u žen je to poměrně důležitá věc. Jsou na to citlivější než muži. A řekněme si otevřeně, žijeme ve společnosti, kde váha, rozměry, čísla a to, jak vypadá naše postava, je poměrně podstatné a neustále se nám to podsouvá.
A je potřeba říct, že skutečně hubne i spousta lidí, kdy se i lékař diví nebo se zarazí i člověk se zdravým rozumem, že tady je prostě špíček, naprostá dokonalost… ale nikdo nejsme dokonalý. To je můj oblíbený film, který končí přesně touhle větou, kterou mám ráda.
A koneckonců i ve světě krásy kolikrát nedokonalost proslavila spoustu dokonalých modelek.
Radíte lidem i s jídelníčky nebo se zaměřujete spíše na psychiku? S tím, že když se psychika porovná, tak se jídelníček a kila srovnají samy?
Já jsem týmový hráč a myslím si, že co se týká hubnutí, tak tomu pomáhá jistá dávka týmovosti. Je to zase komplexní. Takže ráda spolupracuji s klienty, kteří spolupracují s výživovým poradcem a i s kondičním trenérem.
Samozřejmě pokud to je závažnější, tak tam pak vstupují i lékaři. Ale že by všechno fungovalo jenom přes tu psychologii, nezměnil by se jídelníček, nepřišel by tam nějaký pohyb, tak v tom jsem trochu skeptická. Myslím si, že hubnutí je poměrně těžké.
Jde o změnu stravovacích návyků, které jsou v našem životě zaběhnuté. Navíc když budete hubnout, měníte svým způsobem zvyky i svých nejbližších. Když oni se zrovna nerozhodnou, že budou hubnout s vámi. Je dobré na to nebýt sám.
A přeci jenom ta trojkombinace – někdo přes výživu, někdo přes pohyb a někdo, kdo bude hlídat vztahy, psychiku – je ideální. Takže jídelníčky nepíšu.
Doporučujete lidem vést si deníček, kam si zapisují, co jedli, pili, kdy, v jaké situaci a jaké pocity u toho měli. K čemu je to dobré? Pomůže takový deníček všem?
Všem nepomůže. Mám i klienty, pro které psát deníček je nadlidský výkon. Zejména ti, kteří nejsou systematičtí. Ti, kteří nejsou systematičtí, mají vysokou míru flexibility, trošku porušují pravidla, to se projevuje i v jídle, kde je to komplikace. Člověk je tvor stereotypní. Potřebuje mít jistou dávku pravidelnosti.
Stereotypy a pravidelnost nabízejí bezpečí. Proto jsou pro nás důležité. Člověk od nepaměti bojoval o jídlo. Když se chceme bavit o hubnutí a změně stravovacích návyků, koukněte se do pravěku, jak to tam fungovalo. Pravěký člověk nedělal nic jiného, než přemýšlel o tom, kdy se nají a kde sežene něco k jídlu.
Takže když mi lidé říkají, že na jídlo nemají čas, s nadsázkou říkám, že to je začátek konce, když nemáte čas na jídlo. Protože od nepaměti bylo na začátku jídlo a veškerý čas se věnoval tomu sehnat jídlo. Kde to jídlo seženete, jak ho upravíte – a poté následovalo to, kde si odpočinete. Protože jídlo musíte strávit v klidu.
To způsobí, že zase naberete sílu, abyste se potom mohli zase vydat z jeskyně shánět další jídlo. Člověk se vlastně neustále zabýval jídlem. Když si toto uvědomíte, taková ta berlička, že nemáme na jídlo čas, mizí. Jídlo nám od nepaměti zajišťovalo určitou dávku stereotypu a pravidelnosti.
Když člověk věděl, že tady uloví, tady se nají, tak byl spokojený.
A když se zase vrátíme k tomu deníčku…
Těm, kteří jsou zvyklí na pravidelnost a zapisují si, to samozřejmě velmi pomáhá. Protože jestli chci nějaký stav změnit, tak je docela dobré znát výchozí stav. Dát si diagnózu. Většina lidí vám řekne: ‚Já skoro nic nejím.‘ Když je donutíte k tomu, aby si zapisovali, co jedí, tak jídlo je hmatatelné.
Znáte to sami: jedna sušenka mě nezabije, tady kousíček rohlíčku… Někdy se směju. Chlácholíme se, tohle je malý kousek, to mě nezabije. A naopak velká hromada jídla vypadá tak, že když to do toho břicha nastrkám, tak se musím zvětšit. Ale ono to ne vždy takhle s jídlem funguje.
Vždy na začátku žádám klienty, aby si zkusili napsat, kolik toho snědí, kdy a za jakých okolností jedí. A pak je druhý level, kdy přistupujeme k emoci. Tam už se kolikrát bavíme o tom, co nám jídlo poskytuje, případně proč ho do sebe suneme, anebo naopak, proč nemůžeme jíst. Emoce jsou ale až druhá linka.
Kolikrát dělá lidem potíž jenom to, aby mi zapsali, co jedli. Někdy jsem trochu škodolibá a říkám lidem: ‚Fajn, kdybyste to nechali nakouknout i někomu, kdo žije s vámi, aby překontroloval, zda tam je skutečně všechno…‘ Nemyslím si, že by mě klienti chtěli podvádět, ale spoustu věcí děláme nevědomky.
A ještě tam je jedna podstatná věc, vždy žádám i zapisování toho, kolik člověk vypije vody. Někdy se říká, že hlad je převlečená žízeň, a ono se to kolikrát ukazuje. Skoro vždy tam je kafe, těch tam najdete hodně, ale vody relativně málo.
Mluvila jste o emocích. Učebnice psychosomatiky často zmiňují kila navíc jako jakousi ochrannou bariéru mezi křehkou psychikou dotyčného a vnějším světem. Můžete ze své praxe říci, v jakých případech nám kila navíc pomáhají chránit se?
Kila navíc mají vždy nějakou funkci – skutečně ochrannou. Často jde o partnerské neshody, třeba v sexu, tam se kila navíc zdánlivě navyšují i proto, že žena pracuje s tou postavou tak, aby nebyla tak atraktivní pro muže, o kterého nestojí. Samozřejmě podvědomě. Ale v některých případech i trošičku vědomě.
Nebo někdy nám ta bariéra nabídne to, že je tu problém, který je potřeba řešit, a tím pádem se ten primární problém odsune trošku do pozadí. Takže to klidně může být i o tom, že zvětšíte své tělo a primárně je teď potřeba pracovat s kily navíc.
Ale ta přitom živí zezadu něco jiného, protože to by byl daleko závažnější problém, který by se měl v tu chvíli řešit. Měla jsem klientku, která měla potíže s otěhotněním. Podstupovala hormonální léčbu, která mění tělo, ale ještě k tomu měla nadváhu.
Když jsme se na to společně podívaly, zjistily jsme, že jedna z věcí, která pomáhala živit nadváhu, byl paradoxně strach z porodu. Takže na jednu stranu ta žena chtěla otěhotnět, ale měla velikánský strach z otěhotnění. Protože jestli otěhotní, tak je potřeba porodit. A když se bojíte porodu, je to samozřejmě velikánská komplikace.
Dlouhou dobu se pracovalo s váhou a až na sezeních se ukázalo, že je potřeba se nějak vyrovnat s tímto strachem. A ve chvílích, kdy jsme s tím strachem začali pracovat, začala klesat i ta váha.
To je tedy detektivní práce…
To je zábavné na mojí profesi. Já skutečně strašně ráda čtu detektivky, no tak to vidíte.
Jak hubnou muži a jak ženy? Existují mezi nimi rozdíly v přístupu k hubnutí?
Z mé praxe se ukazuje, že ano. Mám více ženských klientek než mužských. Zastávám názor, že ženský a mužský svět se přeci jenom trošku liší. Mužské tělo je jiné než ženské.
Neříkám, že se nemůžeme naučit věci, ve kterých jsou muži dobří, stejně tak jako se muži mohou naučit věci, ve kterých jsou ženy přirozeně dobré, ale přeci jenom rozdíl tam je. Když hubne muž a má k dispozici ženu, která mu zajišťuje servis, většinou je mu v tom obrovsky nápomocná. Ona je ta, kdo má na starosti jídlo.
Co, kdy, jak se bude jíst – a muž to prakticky jenom konzumuje. Takže pro muže je hubnutí svým způsobem lehčí. Zatímco ženy, když hubnou, jsou to většinou samostatné jednotky. A když na to nahlédnete zjednodušeně, tak musí najednou vařit dvakrát.
Jednou pro sebe, a pak aby nenarušili standard a komfort všech ostatních v domácnosti, musí najednou bojovat na dvou frontách. Kolikrát jsem se setkala i s tím, kdy druhá polovina řekla: ‚Hele, to je tvůj problém, nějak si to zařiď, ale já s tebou tohle lupení jíst nebudu.‘
Žena si musí trochu víc probojovat a prosadit to, jaký bude její životní styl, její stravování, případně najít čas ještě pro pohyb. Musí si vykopat prostor pro to, aby se mohla zabývat sama sebou.
Zatímco když hubne muž, tak ženy většinou fandí a dávají mu velikánský prostor k tomu, aby ho jen obsadil a dělal v něm to, co má. To je asi jedna z nejpodstatnějších věcí. Na druhé straně je potřeba říct, že když se muž odhodlá, tak do toho vstoupí naplno a jede jako buldozer.
Muž většinou nehubne kvůli estetice, ale když doktoři vztyčí varovný prst, že by bylo potřeba zhubnout. Takže on do toho vstupuje s větším odhodláním a lepším servisem.
Snaha zhubnout dokáže zamávat zaběhnutými pořádky ve vztazích. Někdy nám naši blízcí fandí, jindy nám hážou klacky pod nohy. Jak mohou ovlivnit vztahy náš vztah k jídlu a naše snahy zhubnout?
Začnu zase úplně od začátku. Ve chvíli, kdy se děcko narodí, tak celou nejbližší rodinu zajímá, jak papá. To je vždycky věc, na kterou se široká rodina ptá. Takže když miluju, tak krmím. V prvobytně pospolné společnosti bylo jídlo vzácnost a bylo potřeba o něj bojovat, tak se nedávalo kdekomu.
Takže jídlo je výrazem lásky. To, že nám někdo dá jídlo, znamená, že nás má rád. Proto i tak ve spoustě rodin se děti hodně krmí. A žijeme v dostatku, jsme rádi, když jsou naše děti šťastné, tak jim dáváme to, co jim chutná.
Mám skupinu klientek, většinou jsou to mladé holky z venkova, které najednou přijdou třeba na vysokou školu do Prahy nebo odejdou z domova. Většinou to bývají holky ‚krev a mlíko‘, a když pak přijdou do města, setkají se s jinou představou, jak by holka měla vypadat, a začnou se sebou něco dělat.
Na víkendy se vrací domů a začnou říkat: ‚Tak tuhle husu já si nedám, já bych chtěla raději tohle,‘ a pro rodinu je naprosto nepochopitelné, co s tou holkou je.
Jsme samozřejmě už všichni edukováni, víme, že jsou tu nějaké poruchy příjmu potravy, tak se všichni hroutí, co to s tou holkou udělali, jak ‚nám ji kazí‘, nebo ‚ty už nás nemáš ráda, odmítáš to domácí prostředí, odrodíš se od nás tímto způsobem‘. A to je taková ta primární rodina. Děti a rodiče.
Stravovací způsoby se hodně za poslední dobu změnily. Ještě před třiceti, čtyřiceti lety vládla ve společnosti hodně česká kuchyně, ale poslední roky už tu máme mezinárodní kuchyni. Postoupím dál. Najdete si partnera, to je také zajímavá a zvláštní věc.
Kanaďané udělali výzkum a sledovali, jak se mění chování žen na večeři, když jedí společně s muži. A vyšlo z toho, že pokud má žena vedle sebe muže, na jehož mínění jí záleží, tak se většinou krotí.
Berte to tak, že si najdete mládence, který se vám bude líbit, půjdete s ním do restaurace, ve chvíli, kdy se tam nacpete k prasknutí, tak ho můžete odehnat jenom tím, že si řekne: ‚Ježíš, tohle živit…‘ Samozřejmě je to něco, co nás provází v době seznamování nebo navazování partnerských vztahů. Plus tedy ideál krásy, který v současnosti také nějak ctíme, má vliv na to, jak bychom měli vypadat.
A ve chvíli, kdy svého muže máte a zakládáte rodinu, tak je to ‚velikánská komplikace‘, není to úplně snadné, musíte pro svou rodinu vyrobit nějaký nový standard.
Vycházíte z nějakých rodin, kde se nějak jedlo a nějak vařilo, a to jsme jenom u toho jídla, k tomu nějaké zvyky. Partner přichází z něčeho úplně jiného a musíte to nějak vyladit, aby to šlo.
Vždy říkám, že to jsou taková tři jídla, svíčková, bramborový salát a vánoční cukroví. V každé rodině to chutná trochu jinak. Musíte si najít společný způsob, jak se budete stravovat.
V tento moment se do toho obvykle zapojují tchyně…
Samozřejmě, radí, mladí si to dovážejí domů a není úplně snadné se v tom ukotvit. A pak dobře, i to se nějak povede ustát. Zaběhne se to. Narodí se vám první děcko, druhé děcko… děcka stále ještě rodí ženy, stále je těch devět měsíců nosí ženy.
Maminky, to je velká skupina, která se snaží postavu vrátit do stavu před otěhotněním. A ještě se o děti starají a spousta maminek je ještě vychovaná v tom, že jídlo se nevyhazuje. Za děti dojídají.
Mají spoustu práce a nějaké to v klidu si sedneme a v klidu se najíme… když učíte dítě jíst, tak to není nikdy v klidu. Muži jsou většinou v průběhu dne mimo domov, pak se večer vrátí a zase se nám stravovací návyky rozpadají.
A když se nám to povede nějak vyladit a nějak v tom proplujete, tak přichází období okolo 45–50 let, to je menopauza, což je další takový hit do života ženy, kde se tloušťka nebo tělesné schéma znovu přihlásí.
Na základě práce s klientkami musím říct, že se mění chuť spoustě žen v tomto období a potřeba toho, jaké jídlo jíst, kolik by ho mělo být, kdy se bude jíst, je najednou hodně individuální. Protože se tam projevuje hormonální dysbalance. Zase se rozvírají nůžky, je potřeba trochu jiný jídelníček, trochu víc pohybu a měnit zaběhnutý stereotyp rodinného života.
Pěkně jste to prošla od narození až po fázi menopauzy. Tělo nás provází životem a vztah k jídlu je jeden ze základních vztahů, který máme. A mění se…
A teď si vezměte, že v té roztěkané společnosti, ve které žijeme, bývá jídlo jediný okamžik, kdy se lidé setkají a mají šanci být spolu a něco společně dělat. Ještě máme pohybové aktivity. Zaplať pánbůh za ně.
Ale pořád jídlo slouží k tomu, že zasedneme ke stolu, je to nějaká ritualizace, rodina je pohromadě. Nebo jsme s přáteli a zase nás doprovází jídlo.
V tomto směru musím říct, že i když se dívám na klasickou českou kuchyni, kdy dostanete talíř a na něj hromadu toho jídla, tak vždycky trošičku závidím jižním národům, kde to, co je na tom stole, je různopestré. Máte tam salát, maso, tak se to rozprostře a dej si, co chceš.
Pak ty rozdíly nejsou tak veliké, jako když tatínek dostane vepřo knedlo zelo a maminka si nandá salát. Já jsem velký zastánce prostírání a velkých servisů. Mám ráda velký stůl a také, když na něm je nabídka. Pak se vyhneme tomu: ‚Ježíš, ty by sis měl dát tohle,‘ nebo ‚Proč tohle nejíš?‘
Jde o to vzájemné sdílení u stolu.
Navíc když je rodina vícegenerační, tak se nějakým přirozeným selským rozumem respektovalo, co si kdo kdy potřebuje nandat na talíř. Takže na stole je velikánské spektrum jídla.
A ve chvíli, kdy tam sedí děti, mladí, někdo v rozpuku sil a někdo, kdo už je v podstatě někde na konci života, tak se každý může najíst, každý tam má něco připravené a nikdo nekomentuje, co si tam kdo vezme.
A když je to připravené chytře a lidé se znají, tak to z těch talířů zmizí. Ale každý přitom jí něco jiného, ale jedli jsme společně.
Marta Boučková
Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na sociální psychologii, oblast mezilidských vztahů, na partnerské poradenství a na psychologii hubnutí. Od roku 1994 má soukromou praxi, kam za ní přicházejí ženy i muži, kteří řeší partnerské i osobní problémy.