Proč znát IQ svých dětí

Proč "99,9 %" lidí chápe špatně pojem "inteligence" a testy IQ

Protože jsou zblblí různými „testy“ IQ.

Na LinkedInu jsem napsal, že u každého kandidáta do naší reklamní agentury RobertNemec.com testuji, zda-li má vyšší IQ než současní kolegové. Snažím se totiž, abychom byli stále chytřejší firma.

Zjistil jsem ale, ale že většině lidí („99,9 %“) nebylo na škole pořádně vysvětleno, co to vlastně ta inteligence je. A tak jsem se jako absolvent psychologie rozhodl sepsat tento článek.

Inteligence není pravděpodobně to, co si myslíte

Už autor první IQ testu, Alfred Binet, upozorňoval na to, že inteligence se nedá změřit pomocí jednoho čísla a už vůbec ne snadno. Ale klient, francouzská vláda, potřebovala rychle otestovat všechny žáky ve Francii kvůli změně zákona a rozdělit je na ty, kteří budou potřebovat pedagogickou pomoc a na ty, kteří ne – a tak holt musel pan Binet něco vymyslet.

U jiného z prvních IQ testů, Army Alfa a Beta, zase potřebovala americká armáda, která právě vstoupila do první světové války, rychle otestovat 1,5 milionu vojáků, kdo se hodí na důstojníka a kdo ne.

A tyto požadavky na zjištění inteligence se táhnout s inteligencí v podstatě doteď: Lidé si myslí, že je to „jedno číslo, které se dá snadno zjistit“. Ve skutečnosti je to „více čísel, která se dají zjistit těžko“.

Proč? Protože asi nejrozšířenější definicí inteligence je, že „inteligence je schopnost překonávat obtíže v nových situacích“ (E. Claparéde a W. Stern in M. Nakonečný: Encyklopedie obecné psychologie, 1997).

David Wechsler, autor jednoho ze dvou nejrozšířenějších reálných testů IQ současnosti, definoval inteligenci jako „souhrnná nebo celková schopnost jednotlivce jednat účelně, myslet racionálně a účinně jednat se svým okolím„.

Někteří vědci navrhli třeba tuto definici: „Velmi široká mentální kapacita, která, kromě jiného, zahrnuje schopnost usuzovat, plánovat, řešit problémy, myslet abstraktně, chápat komplexní ideje, rychle se učit a učit se ze zkušenosti.

Není to jenom učení se z knih, úzká akademická schopnost nebo schopnost obstát v testu inteligence.

Spíše to reflektuje širokou a hlubokou schopnost porozumět světu kolem nás – chápat jej, dávat „věcem smysl“ a přijít na to, co je potřeba udělat.“

Ačkoli neexistuje jednotná definice inteligence, projevuje se inteligence např. v těch úkolech:

  1. najít si dobrého manžela/manželku (pokud to děláte poprvé a zároveň jsou všechny ostatní podmínky stejné – což nikdy nejsou),
  2. postavit továrnu (pokud jste nikdy před tím továrnu nestavěli),
  3. naučit se používat příklepovou vrtačku,
  4. domluvit mezistátní obchodní smlouvu (pokud to neděláte obden),
  5. vyřešit stávku zaměstnanců (pokud nejste profesionální vyjednávač),
  6. přimět děti uklidit si pokojíček (pokud s tím mají problém),
  7. zatančit si (nejste-li robot, který tančí stále stejně).

Někteří psychologové se snaží tyto různé druhy inteligence podchytit. Třeba J. P. Guilford definoval 160 druhů inteligence.

Takže ano, existuje třeba i taneční inteligence (zde a zde). Taneční inteligenci projevujete zaprvé při učení se tanečních kroků. Ale i při tanci, protože prostředí na parketě je každou sekundu stále nové a vy musíte při tanci při každém kroku řešit stále nové problémy.

No jo, ale testujte si, dopředu, jak bude kdo dobrý politik, rodič, vyjednávač nebo tanečník!

Dá se tedy inteligence testovat, nebo ne?

Částečně.

A to právě proto, že inteligence znamená nejen „řešení problémů“, ale i „účelné jednání“ (ibid.).

Jak?

  1. Pomocí korelace měřených faktorů s neměřenými faktory,
  2. tím, že se v testech nezaměříme jenom na abstraktní inteligenci (to, co si většina lidí představí pod pojmem „inteligence“), ale i na konkrétní a sociální inteligenci,
  3. že to bude složité (= drahé a dlouhé).

Masové testy IQ ale měří jenom výsek inteligence a jsou tak špatným indikátorem. Třeba Mensa není společenství lidí s vysokou inteligencí, ale společenství lidí s vysokou inteligencí určitého druhu.

Vy, čtenáři tohoto článku, už nyní víte, že existuje mnoho druhů inteligence a rozhodně to není jenom skládání nějakého obrazce, jako je třeba níže.

Proč znát IQ svých dětíAle zpět k testování. Reálné testy IQ, jako třeba Wechslerova inteligenční škála pro dospělé nebo Stanford-Binetův test, jsou pro veřejnost takřka nedostupné. Používají se v individuálním poradenství a na diagnostiku. Třeba potřebujete korelovat tanec, IQ a Alzeimerovu chorobu.

Důvodem „utajení“ je, že vytvořit takovýto test je extrémně náročné a drahé. Kdyby lidé věděli, co v testu je, mohli by se na něj připravit.

Hlavně někteří rodiče jsou v tomto „šílení“. Účelem klasického IQ testu je zjistit objektivní skutečnost. Stejně jako to dělá třeba teploměr s tělesnou teplotou.

Jenže místo toho, aby si rodiče zjistili, že „náš syn má teplotu 38 stupňů,“ učí dítě zacházet s teploměrem tak, aby naměřil u dítěte 37 stupňů. Proto psychologové nechtějí, aby se příliš vědělo, jak jejich testy fungují.

Samozřejmě, že škola nebere děti s teplotou nad 37 stupňů. Ale reálné IQ testy jsou vytvářeny pro pomoc, ne pro rozdělování na „chytré a blbé“ nebo pro ukojení vlastního ega.

Navíc každý test používá jinou škálu, takže 120 bodů v jednom testu znamená něco jiného než 120 bodů v jiném. Znovu opakuji, že reálný test IQ je používán hlavně na individuální diagnostiku nebo výzkumy. Takže musíte vědět, proč chcete použít Kaufmanův test oproti třeba Woodcock–Johnsonsově testu.

Každý test také musí být adaptován na příslušnou zemi.

Proč:

  1. Na různých místech potřebujete různé druhy inteligence. Indián v pralese potřebuje řešit jiné věci než Čech v Praze.
  2. V různých situacích potřebujete různé inteligence. Jiný problém řešíte v práci, jiný doma. Jenom opakuji, že inteligence znamená „schopnost účelně řešit nové problémy“.
  3. V různých časech potřebujete různé druhy inteligence. Čech v 80. letech potřebuje řešit jiné věci než Čech v roce 2017.

Problematické také je, že se dá měřit fluidní („vrozená“ schopnost vnímat svět a vztahy v něm) a krystalická („získané“ schopnosti a znalosti) inteligence, g-faktor (všeobecná inteligence), s-faktory (speficické inteligence) atd.

Jenže lidé mají prostě rádi, když se mohou chlubit nějakým jedním číslem, které je všeobecně uznáváno. 🙁 I když je k ničemu.

Proč se používají masové testy IQ?

  1. Protože výsledky partikulárních inteligencí mezi sebou korelují. Samozřejmě, že ne na 1.00, ale lepší něco, než-li nic.
  2. Protože je to levné a rychlé.
  3. Protože je to jednoznačné.
  4. K vyhodnocení reálného testu IQ potřebujete psychologa.

    Ne „dohled psychologa“, ale „vyhodnocení od psychologa“. Což je v masovém měřítku nerealizovatelné. Potřebujete něco, co půjde dělat automaticky.

Bylo by samozřejmě ideální dělat pořádné, „velké“ testy, které by třeba byly přizpůsobovány konkrétní škole.

Takže místo jednoho testu obecných studijních předpokladů by bylo něco na míru každé fakultě. Jenže:

  1. Zabralo by to neskutečné množství času na přípravu, test i vyhodnocení. Test od Mensy trvá 40 minut, test obecných studijních předpokladů (OSP) 110 minut, test studijních předpokladů (TSP) 100 minut. GMAT, což je výjimečně kvalitní test na MBA školy, trvá skoro čtyři hodiny. Stanford-Binetův test může zabrat i dvě a půl hodiny. U Wechslerova testu trvají základní subtesty 60 až 90 minut, v některých případech, nebo kdybychom chtěli přidat rozšířené okruhy, to bude mnohem více.
  2. Bylo by to drahé. GMAT, což je v podstatě test businessové inteligence, stojí 250 dolarů (5 846 Kč). OSP stojí 460 Kč, test Mensy 290 Kč.
  3. Ale co je asi nejdůležitější: takovýto ideální test inteligence vám nedokáže říci „tento člověk/student/uchazeč je jednoznačně lepší a tento horší“. Což je přesně to, co všichni zadavatelé masových IQ testů chtějí.

Řekněme, že máme dva uchazeče. Měříme šest specifických druhů inteligence u krystalické a fluidní inteligence. Řekněme, že to jsme schopni změřit.

Takže nám vyjde takovýto výsledek:

Proč znát IQ svých dětí

No jo. Ale kdo z nich je lepší a kdo horší? Koho z nich tedy přijmout?

Existuje řešení?

Ano.

Zaprvé, musíte vědět, co chcete testem zjistit. Univerzální test IQ zatím ještě nikdo nevymyslel, nemluvě o tom, že by trval asi několik dní.

Zadruhé, když už tak strašně moc chcete znát jedno číslo, použijte nějaký test, který se zaměřuje na co nejširší pojetí inteligence.

Nejsem odborník na psychometrii, takže vám nedokáži říci, kdy je lepší použít test Kaufmanna, kdy Reynoldse, kdy Woodcock-Johnsona, kdy Stanford-Binetův, kdy Wechslerův test a kdy něco jiného.

Nicméně zde máte velmi dobré porovnání validity a reliability některých základních testů IQ.

Za třetí, je třeba přestat ztotožňovat inteligenci s jedním číslem. Zde bychom si sice mohli povídat o g-faktoru a s-faktorech u inteligence, ale to bychom zabředávali.

Za čtvrté, nejlepší jsou speciální testy, které ověřují to, co potřebujete změřit.

Jak už jsem zmínil, takovým příkladem je třeba GMAT, který hodnotí inteligenci pro byznysové prostředí. Trvá tři a půl hodiny (plus 8 + 8 minut na přestávku) a stojí 250 dolarů.

A tím se dostáváme k otázce, zda hodnotit inteligenci u uchazečů o zaměstnání.

Má cenu testovat inteligenci při pohovorech do zaměstnání?

Ano.

V naší reklamní agentuře RobertNemec.com testuji při všech pohovorech inteligenci. Ale nejsou to žádné kolečka a čtverečky.

Znovu opakuji, inteligence znamená umět řešit nové problémy.

Takže jsme si velmi pečlivě vydefinovali problémy/oblasti, se kterými se budou lidé u nás setkávat. Jiné problémy bude řešit account manager a jiné třeba grafik.Takže máme čtyři obecné oblasti pro všechny a pak vždy podle pozice oblasti specifické.

A pak zadávám kandidátům, jak by tyto problémy řešili.

Protože chci zvyšovat úroveň inteligence v naší reklamní agentuře, zkoumám, zda kandidát řeší zadání v daných oblastech lépe než předchozí uchazeči.

Výsledkem není nějaké „jedno číslo“. Je to komplexní zhodnocení. Jak to konkrétně děláme, je zatím firemní tajemství. 🙂

Co si z tohoto článku odnést:

  1. Druhů inteligencí jsou pravděpodobně stovky.
  2. Inteligence je schopnost účelně řešit nové problémy.

  3. Chcete-li používat testy IQ při testování uchazečů: Definujte si, s jakými novými problémy se bude uchazeč o zaměstnání/studium u vás v budoucnosti setkávat, a podle toho vytvořte test, který zkoumá, jak je bude řešit.

    Samozřejmě, že musíte sledovat reliabilitu a validitu. Přiznávám, je to hodně těžké.

  4. Když nutně potřebujete nějaké jedno číslo, použijte jeden z těchto testů, který je uzpůsoben pro vaše lokální podmínky. Ale musíte akceptovat, že občas s vaničkou vylijete i dítě.

Omluva: Tento článek není vědecký článek. Problematika inteligence a testování inteligence je v něm značně zjednodušena a zestručněna.

Proč znát IQ svých dětí

Robert je CEO. Vymýšlím a pracuji na tom, aby se naši klienti dostali a udrželi mezi první čtyřkou na trhu.

LinkedIn | @Robert_Nemec

Proč znát IQ svých dětí

Pak si nechte posílat čtrnáctidenní výběr těch nejlepších článků (ukázka):

Jasně, že se můžete kdykoli odhlásit. 🙂 A také určitě víte, že přihlášením k newsletteru berete na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více ↓

Vyplněním a odesláním Vaší emailové adresy vyjadřujete souhlas s jejím užitím pro zasílání newsletteru(ukázka) a dalších obchodních sdělení společnosti RobertNemec.com, s.r.o..

Tento souhlas je pro nás právním základem zpracování Vaší emailové adresy a máte právo jej kdykoliv odvolat, což nemá vliv na oprávněnost předchozího zpracování. Emailová adresa může být společností RobertNemec.com, s.r.o.

předána třetí osobě, která pro ni rozeslání newsletteru a dalších obchodních sdělení zajišťuje. Pro ověření Vaší identity Vám zašleme potvrzující email. Pro více informací o ochraně osobních údajů klikněte zde.

Detail | Nadace The Kellner Family Foundation

27. listopadu 2020 – časopis Téma

Kdo by si nepřál chytré dítě? Takové, co bystře reaguje, čtení i psaní zvládne nápodobou už ve školce, učení mu 1 jde samo, angličtinu odposlouchá z písniček a logické úlohy řeší na počkání. Jenže jak jeho nadání rozvíjet? A bude mu pak běžná základní škola stačit?

Belgičan Laurent Simons začal chodit do školy ve čtyřech letech, v šesti šel na střední, kterou dokončil v osmi, a loni touto dobou se ve svých devíti letech chystal uzavřít bakalářská studia z elektroinženýrství na univerzitě v nizozemském Eindhovenu.

I když mu nakonec nebylo předčasné ukončení studia umožněno, projevil se jako největší a rozhodně mediálně nejznámější malý génius současnosti. Pomohla mu k tomu fotografická paměť a IQ 145.

Řadí se tak mezi vysoce nadané jedince, jichž je v populaci zhruba 0,1 %.

Za nadprůměrně nadaného se však považuje každý s IQ nad 130. Což je také limit pro vstup do mezinárodní organizace Mensa sdružující osoby s vysokým intelektem. Takových lidí bývají v populaci asi dvě procenta.

Ačkoliv je to velmi malý podíl, když si vezmete, že je na světě podle posledního sčítání 7,7 miliardy obyvatel, těch s nadprůměrným IQ je pak zhruba 154 milionů. A to už zase tak málo není. Tzv. bystrých dětí s IQ 115—130 je pak dokonce okolo 14 %.

Takže mezi nimi může být i vaše dítě. Jak to poznáte?

Otázky bytí či nebytí
„Nadané děti jsou většinou od útlého dětstvívelmi zvídavé, zajímá je svět, chtějí vědět, jak věci fungují, chtějí přijít všemu na kloub. Pokud se o nějaký obor či oblast začnou zajímat, potřebují získat informace velmi detailní, prozkoumat vše do hloubky. Rychleji chápou, snadno a více si pamatují a celkově působí rozumově starší.

Často je jejich zájem orientován na čísla a písmena, mnohé se stávají předčasnými čtenáři třeba již ve čtyřech letech,“ popisuje Lucie Měchurová, členka společnosti Mensa, jež pomáhá zakládat kluby nadaných dětí v Česku. V předškolním věku doporučuje ratolesti všestranně podporovat.

„Pokud dítě projevuje v některé oblasti nadání, je dobré mu nabízet takové aktivity, které tento jeho zájem mohou dále rozvíjet. Vhodné jsou různé deskové i karetní hry, jichž je dnes velké množství. Občas se setkáváme s tím, že například v mateřské škole zakazují dětem věnovat se tomu, co se standardně očekává až od školáků.

Není to dobrý přístup, navíc dítě, které je rozumově nadané a chce se samo naučit číst nebo počítat, se to naučí i bez dopomoci dospělého,“ upozorňuje Měchurová.

Projevuje se podobně vaše dítě a chcete vědět, jak na tom skutečně je?

Speciální „dětskou“ verzi testů IQ mohou předškoláci absolvovat, až když jim je pět let. Než ale půjdete své potomky prověřit, je dobré si uvědomit, že nadání je velmi těžko definovatelný pojem. Měření IQ kvocientu, jež se snaží vyčíslit lidskou inteligenci podle standardizovaných inteligenčních psychologických testů, sice sjeho rozpoznáváním pomáhá, ale jako jediný znak pro jeho určení nestačí, protože se zaměřuje především na posouzení logicko-matematických dovedností.

Teorie mnohonásobné inteligence Howarda Gardnera popisuje kromě těchto vloh dalších osm druhů inteligence zahrnujících hudební a pohybové nadání, verbální schopnosti, sociální inteligenci, orientaci v prostoru, v přírodě i sobě samém a schopnost zabývat se existenciálními otázkami.

Takto rozmanité vlohy pozoruje u dětí i pedagožka působící na ZŠ Bezručova a Open Gate a metodička vzdělávání nadaných dětí Petra Kobrová: „Často se v literatuře setkáte s popsanými projevy nadaných dětí – brzké čtenářství, orientace v číslech, široká slovní zásoba, smysl pro humor, hluboký zájem o nějakou oblast či téma, záliba ve schématech, touha přicházet věcem na kloub, hledat více řešení, potřeba vysvětlení všeho možného, od toho, jak funguje spalovací motor, po odpověď, proč musím zrovna teď sníst oběd, notabene čočku, kterou já vážně nerad…“ vypočítává, „Můj dobrý kamarád, jenž se nadaným dětem věnuje velmi intenzivně a velmi dlouho, říká, že pokud mu šestileté dítě položí otázku ,Kdy umřeš?‘ nebo ,A co bude po smrti? Proč jsme tady?‘, pak je jasné, že má před sebou nadané dítě.“

Skrytý potenciál nebo raubíř?
To je samozřejmě jeden z ukazatelů, protože problematika rozpoznávání nadaného dítěte je velmi široká a neexistuje na ni jednoduchá odpověď. Učiteli ve třídě navíc pravděpodobně dítě filozofické otázky jen tak mezi řečí pokládat nebude.

Jak ho může pedagog odhalit? „Nadání, inteligence či talent se pozná podle toho, že takové dítě má projevy přesahující výkony ostatních. Tyto výkony se mohou projevovat v oblasti intelektu, tvořivosti, v sociálních vztazích, ve výtvarných oblastech.

Různí autoři cizelují definice, dělí nadání/talent do více či méně skupin a akcentují různé projevy, nicméně velmi zjednodušeně si to, nejen pro potřeby školy, lze představit jako projev či projevy, které přesahují okolí,“ vysvětluje Petra Kobrová.

Přesto upozorňuje, že i když se během své čtvrt století trvající praxe setkala s mnoha talentovanými žáky a toto téma ji dlouhodobě zajímá, určitě neodhalila všechny. Ačkoliv nadprůměrnost v nějaké oblasti působí, že musí být jasně viditelná, zdaleka tomu tak nemusí být.

„Pokud je dítě velmi disponované -zjednodušeně – v matematice, má učitel větší šanci to zjistit.

Jestliže ale takové dítě bude ,vzorňucha‘, tedy nebude učitele ,týrať například ve třetí třídě otázkami o dvojkové soustavě či proč to má dělat, bude-li se snažit zapadnout a ,jen‘ vzorně a rychle plnit učitelovo zadání, proklouzne velmi snadno.

Znám mnoho dětí, jež v první třídě zpaměti sčítají a odčítají v řádech tisíců, ale vydrží sedět a počítat se všemi do pěti. Takové děti pak mohou být samozřejmě otrávené – » »tolik se těšily do školy, a teď co? Nic nového, žádné výzvy, jen nuda, a ještě jim to celé nedává smysl. Jsou-li ale natolik sociálně a emočně vyspělé, že nevlezou pod židli, netrucují a netrhají sešity, učitel to nemusí vůbec zaregistrovat,“ vysvětluje pedagožka. Projevy nadaných dětí tak zřídkakdy bývají naprosto jednoznačné, nebo dokonce jednoznačně pozitivní. Pokud chce dítě zapadnout mezi vrstevníky, může své schopnosti i záměrně zatajovat.

Jindy děti brzdí vrozený perfekcionismus a sebekritika. A v případě vyšší nepřizpůsobivosti a nenaplnění očekávání od školního vzdělávání může vést až k podvýkonnosti.

Takové dítě je konfrontační, znuděné, nepřizpůsobivé a nespolupracující, což se může projevit negativně na jeho prospěchu. Podobně to může dopadnout i v případě tzv.

dvojí výjimečnosti, která je kombinací nadání a určitého postižení či specifických potíží a vývojových poruch – jako je dyslexie, dyspraxie, autismus, příp. Aspergerův syndrom, ADHD nebo poruchy řeči, jež mohou mít vliv na schopnost učení.

Na druhou stranu ne každý školní potížista je zároveň mimořádně nadaný. Zlobit mohou i děti, které se nudí, protože je učivo nad jejich síly. Takže i tady má pedagog v běžné třídě s třiceti žáky značně ztíženou práci k odhalení výjimečnosti.

Kam s ním?
Pokud má rodič pocit, že jeho předškolák vyniká v nějaké oblasti, může dle toho zvážit výběr vhodné základní školy s jazykovým, uměleckým nebo sportovním zaměřením.

Ale co s intelektově nadanými?Z praxe Lucie Měchurové vychází, že více než klasická forma frontální výuky jim vyhovují různé alternativy, protože umožňují práci na projektech a možnost diskuse se spolužáky a pedagogy. „Školy zaměřené vysloveně na nadané děti bohužel u nás skoro neexistují.

Pokud se budeme bavit o základních školách, některé nabízejí třídy nebo skupinovou výuku pro nadané, bohužel jich ale stále není mnoho. Na stránkách společnosti Mensa lze nalézt seznam spolupracujících škol, jež by měly umět s nadanými dětmi pracovat.

Soukromé i státní školy na tomto seznamu se aktivně zabývají vyhledáváním nadaných dětí a jejich podporou, ale stejně takjako u všech ostatních škol velmi záleží na konkrétním pedagogovi,“ vysvětluje Lucie Měchurová.

„Bohužel z praxe vidíme, že inkluzivní vzdělávání, tak, jak je v současné době nastaveno, nadaným dětem příliš nenahrává. V rámci inkluze se umíme již velmi dobře věnovat dětem s různými postiženími, ale dětem nadaným, které do kategorie žáků se speciálními vzdělávacími potřebami také patří, se umí věnovat málokterá škola a málokterý pedagog,“ vysvětluje.

Proto je podle ní soustředění nadaných do jedné studijní skupiny vhodné, jelikož se předpokládá, že tato skupina a pedagog, jenž ji povede, bude požadavky na adekvátní vzdělávání nadaného dítěte respektovat a uplatňovat.

„Nevýhodou separace nadaných dětí může být sociální oblast, kdy potřebují být i mezi svými běžnými vrstevníky, ale to se dá řešit například odpoledními sportovními kroužky Mně osobně se líbí koncept, který umožňuje nadaným dětem na prvním stupni skupinovou výuku na hlavní předměty, tzn. ty, v nichž jsou napřed – čeština, matematika nebo prvouka.

Na ostatní předmětyjsou ve třídě společně se svými vrstevníky, což je z hlediska sbírání sociálních dovedností přínosné. A také vidí, že jiné děti jsou nadané třeba na kreslení, které mnoho intelektově nadaných dětí třeba rádo nemá,“ říká Měchurová.

Pedagog nadevše 
Podle autorek knihy Matematika pro bystré a nadané žáky pracujících s takto talentovanými dětmi prvního stupně ZŠ vyplývá, že jim možná překvapivě nesedí školy orientované na výkon. Mnoho nadaných dětí má totiž hloubavý styl myšlení, jenž ovšem snižuje jejich rychlost při plnění úkolů.

Běžná škola, která je otevřená individuálnímu přístupu a rozvoji dítěte, tak může být pro žáka plně postačující, mnohdyjim však vyhovují alternativnější metody výuky.

Takové nabízí například škola s Montessori pedagogikou, Daltonským nebo Jenským plánem, Waldorfská nebo Scio škola a další zaměřené na integrovanou a tematickou výuku nebo školy se speciálním programem Začít spolu, Zdravá a Dobrá škola, soukromé výběrové školy a v neposlední řadě i forma domácího vzdělávání.

Jak ale podporovat dítě, když nemáte finanční prostředky k volbě placené školy a nemůžete si dovolit ani zůstat s dítětem doma? Není nutné zoufat. „Soukromé školy nemusejí být rozhodně zárukou kvalitní péče pro mimořádně nadané děti.

Mezi školy, jež se umějí nadaným dětem věnovat, patří i státní školy, většinou je dobré chtít znát přístup vedení k nadaným dětem, ke schopnosti vytvářet individuální vzdělávací plány a možnostem uplatňovatje. K tomuje zapotřebí pedagog, který se nadaným dětem chce a umí věnovat.

A takoví jsou i na některých malých vesnických školách,“ objasňuje Lucie Měchurová, jež považuje za důležité podporovat dítě i v rámci zájmových kroužků. Kromě toho, že při mnoha vzdělávacích institucích po celé republice existují Kluby nadaných dětí organizované společností Mensa, v současné době lze nalézt i množství zajímavých kroužků pro „chytré“ online.

„I v běžných školách jsou nadané děti. Jen podmínky konkrétní školy mohou být horší ve smyslu většího počtu dětí ve třídě, materiálního vybavení, absence asistenta či párového učitele. Ale třeba pro děti se schopností sociálního vůdcovství je větší kolektiv přínosem, a pokud nějakou skupinku svým .

dirigováním, jak hrát tuto hru podle mých pravidel‘ otráví, je tam dost dalších dětí, mezi nimiž může svůj talent rozvíjet,“ vysvětluje pedagožka Petra Kobrová, z jejíž zkušenosti plyne, že nadané děti nepotřebují výrazně jiný přístup než ostatní.

„Je jen potřeba poskytnout jim jak v rodině, tak ve škole prostor pro jejich zvídavost, seberealizaci, zároveň je ,nenápadně‘ postrkovat i do činností, které jim vlastní nejsou, a posilovat tak jejich sebedůvěru, protože nadané děti bývají velmi často přehnaně náročné i na sebe a v zásadě se sebou nebývají nikdy spokojeny.

Totéž však potřebují všechny děti,“ podotýká a doplňuje, že pro každé dítě je nejcennější, podaří-li se pro něj vytvořit takové prostředí, kde může podle svých schopností a momentálních dovedností zažít úspěch – snadněji se pak pustí i do činností, v nichž se mu tolik nedaří.

„Apelovala bych na rodiče, aby i v rodině vytvářeli pro nadané dítě ty nejlepší podmínky, aby hledali i mimoškolní aktivity, které silné stránky jejich bystroně budou rozvíjet, a ve škole aby se snažili najít pro takové dítě učitele, který má s touto problematikou zkušenosti nebo aspoň chuť pracovat s nadaným a možná i problematickým žáčkem. Velmi důležitá je nekonfliktní komunikace mezi školou a rodinou, protože ač to může znít jako klišé, opravdu nám jde o stejnou věc,“ dodává.

Jak dál?
Co se týče dalšího vzdělávání, pro nadané děti se zdají vhodná víceletá gymnázia, protože právě pro ně jsou primárně určena.

„Koncentrace nadaných je na gymnáziích pochopitelně větší, a některé děti si teprve tam najdou k sobě kamarády, kteří mají podobné zájmy, a pro mnoho z nich je to konečně škola, kde se nenudí a která je baví,“ poznamenává Lucie Měchurová. V současné době je možností opravdu mnoho.

Mezi nejúspěšnější gymnázia patří jak školy státní, tak soukromé po celé republice, přičemž mnohé z nich nabízejí různé formy prospěchových či sociálních stipendií. Některé z nich pak umožňují složit nejen běžnou maturitu, ale i mezinárodní zkoušku, a po všech stránkách připravují studenty ke studiu na vysokých školách nejen u nás, nýbrž i v zahraničí.

Ačkoliv je prestižní vzdělání a vysoká inteligence předpokladem budoucích úspěchů, nutno dodat, že k naplnění intelektového nadání jsou klíčové i další osobnostní rysy – např. sebemotivace, sebereflexe či schopnost soustředěnosti.

Navíc pro uplatnění v reálném světě je prý podle odborníků klíčová inteligence emoční (EQ) a spokojenosti ve většině oblastí života i profesí lze dosáhnout dle amerického psychologa Daniela Golemana i s inteligencí průměrnou či mírně podprůměrnou. To, jak šťastné nebo nešťastné roky prožijeme ve vzdělávacích institucích, však může být pro budoucnost určující. Proto se skutečně vyplatí výběr školy nezanedbat.

Autorka | Vladimíra Šumberová

Nadané dívky své vlohy někdy raději potlačí, aby byly přijímány. Jako dospělé to pak dlouho řeší a hledají se, říká terapeutka

Co je to vlastně nadání? Zatímco u nás jeho hlavním diagnostickým nástrojem zůstává měření IQ, v jiných zemích se již dekády pracuje s komplexnějším pojetím toho, co je to nadaný člověk. „Nadaní lidé nejsou jen inteligentní, jsou také mimořádně citliví, a to jim může v životě přinášet hodně problémů a zklamání,“ říká lektorka a terapeutka Monika Stehlíková.

Pozná se snadno nadaný člověk, nadané dítě?

Myslím, že neodborníci nadání často rozpoznat neumí. Nezřídka ani učitelé. Vypozorovala jsem, je že někdy dítěti ve své třídě jeho nadání nevěří. To může být problém. Znám to ostatně i z osobní zkušenosti. Mám jazykové nadaní, jazyky se učím lehce, vnímám a umím napodobit jejich muzikalitu. Ve Francii prakticky neodhalí, že nejsem rodilý mluvčí.

Francouzsky jsem se začala učit až v osmé třídě a už ve třetím ročníku na gymplu jsem byla v jedné soutěži druhá v republice. Všichni si mysleli, že to je proto, že jsem ve Francii žila. Při tom já jsem se do té země dostala až ve svých devatenácti.

A já, místo abych se z toho radovala jako z komplimentu, jsem se trápila tím, že mi nevěří, že jsem se ten jazyk naučila sama, že jsem to dokázala.

Jaká je podle vás příčina toho, že si učitel nadání nevšimne?

Protože si to neumí představit. Je hrozně těžké pochopit někoho, kdo funguje úplně jinak než vy.

Jasně, ve školách se teď víc dbá na nějaké základy empatie a slušnosti, obecně mají učitelé větší respekt k odlišnosti než dřív. Ale stále se ještě velmi často potkávám s tím, že děti podceňují.

Nepřipouští si, možná nevědomky, že ve třídě může sedět nějaký další Dostojevskij. Někdo, kdo má takový potenciál.

Zdůrazňujete, že to je problém. Proč přesně?

Svou nevírou učitelé jejich potenciál zadupávají. Mnoho nadaných děti v nižším věku bere vše hrozně vážně a věří dospělým každé slovo.

Takže když paní učitelka v dítěti talent nevidí, takové dítě se smíří s tím, že správný je její pohled a ke svému talentu se přestane hlásit.

Myslím, že je dost nadaných mezi dnešními dospělými, kteří tohle zažili a nesou si to s sebou. Hodně samozřejmě záleží i na rodičích, v jaké vyrůstali rodině.

Působíte jako konzultantka a terapeutka pro nadané děti i dospělé. Dá se nějak shrnout, co je hlavně trápí?

Dospělí se potřebují lépe poznat, pochopit a přijmout. Hledají a nenacházejí své místo ve společnosti. Díky svým schopnostem mohou dělat téměř cokoli, širokou škálu profesí, a tím pádem pro ně není snadné se rozhodnout pro jednu cestu.

Vystřídají spoustu zaměstnání, ve všech třeba i uspějí, ale po nějaké době zjišťují, že to není ono, že s tím neladí. A hledají dál, co je jejich jedinečný potenciál.

K tomu se druží různé úzkostné, až depresivní stavy, pro které pak člověk vyhledá odbornou pomoc.

Děti ke mně vodí rodiče, kteří se chtějí poradit kvůli škole. Řeší přestupy mezi školami nebo jak komunikovat s učiteli a pedagogicko-psychologickou poradnou. Snaží se najít oporu a argumenty pro to, aby škola měla větší pochopení pro potřeby jejich dítěte.

Každý případ je jedinečný, musím ho řešit o ohledem na kontext, kde se odehrává. Abych zakázku správně uchopila, někdy potřebuji mluvit i s výchovným poradcem, nebo s učitelem. Někdy jdu i do školy, když si mě pozvou, podívat se přímo do hodiny.

Cílem je zasáhnout tam, kde to nejvíc „hapruje“.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy vás pozvali do školy?

Nedávno zrovna jedna soukromá škola, která se v tomto ohledu snaží být profesionální. Nastupuje k nim nadaná holčička a už před jejím nástupem si zástupkyně ředitele u mě zaplatila soukromou konzultaci, aby věděla, jak to dítě funguje.

Přemýšlí o tom, jaká mohou vznikat rizika a nedorozumění. Pak ke mně s dcerou přišla maminka  a teď mě jako třetí krok pozvali na hospitaci do hodiny, abych viděla, jestli to dobře uchopili. To je takový případ prevence, řekla bych.

Častěji ovšem mí malí i velcí klienti přicházejí už s nějakým problémem, to je drtivá většina.

Jaké jsou nejčastěji problémy u dětí?

Demotivace, hlavně u kluků. Je možná důležité zmínit, že se ke mně dostane daleko víc chlapců než dívek. A není to jen má zkušenost, četla jsem o tom i v zahraničních studiích. Podle nich se terapeutická pomoc dostává nadaným dětem, které ji potřebují, v poměru čtyři chlapci na jednu dívku.

Neznamená to, že dívky mají méně problémů. Kluci je ale dávají víc najevo, méně se podvolují. Dívky, a to i dívky v dnešní době, mají pořád spíše tendenci se přizpůsobit, zapadnout, nade vše chtějí být přijímány a milovány. Okolí tak může mít pocit, že se nic špatného neděje.

Mají dobré známky, třeba i kamarádky, ale nejsou samy sebou, je v nich tenze, přetvářka. Následky takového sebepotlačení se pak ukazují v dospělosti, často kolem dvaceti let. A tyto ženy se s tím pak i dlouhé roky vyrovnávají.

Mezi dospělými klienty mám už polovinu žen, na seminářích dokonce víc žen než mužů.

Stává se, že se problémy nadaných přisuzují nějaké jiné příčině?

Ano, přišla za mnou třeba jedna maminka s tím, že synovi diagnostikovali ADHD, ale že jí se to nezdá. Někdy je pro učitele matoucí, že nadaný chlapec má čtyřky. Přitom rodič ví, že dítěti to pálí. I takový případ jsem měla.

Děje se to i na prvním stupni?

Na prvním stupni jsem takto špatné známky u nadaných spíš neviděla, s jednou výjimkou, a chlapec byl mimořádný tím, že měl až závratně vysoké IQ. Ale na druhém to tak být může, v tom věku jsou časté i školní fobie.

O riziku demotivace se mluví již u prvňáků…

Jistě, to je pravda. Nadané děti se do školy hrozně těší, přistupují ke všemu seriózně. Chtějí mít dobré výsledky, protože svou inteligenci vnímají. Nemusejí se moc učit, mají často výbornou paměť, pokud tam není nějaká porucha.

Takže ani nepotřebují žádnou metodu, jak se učit, chápou věci v letu. Ale celkem brzy zjistí, že je stojí velké úsilí se přizpůsobit ostatním ve třídě, když oni vnitřně fungují úplně jinak.

A dostavují se u nich pocity frustrace, zklamání, nebo naštvání, u každého podle jeho temperamentu.

Některé nadané děti se „odpojí“, až to vypadá, že o školu a učení nemají zájem. Je to tak?

Ano, bývá to tak, ale podle mě ne hned v první či druhé třídě. Většinou školu berou nejdřív velmi vážně. Měla jsem případ nadané holčičky, kterou mi přivedli, abych ji vysvětlila, že nesmí „donášet“ na spolužáky.

Ale ona dělala to, co ji velel její idealismus, opravdovost, seriózní přístup. Paní učitelka přece všem řekla, že mají přinést domácí úkol, tak jak to, že to někdo nesplnil? To nedokázala pochopit.

Nadané děti mají někdy silnou potřebu projevit „leadership“, organizovat věci i pro druhé, ctí pravidla a vymáhají je. Vidí celek, širší souvislosti, neomezují se na svou úzkou perspektivu. Ale zhruba ve třetí třídě se to může začít lámat.

Narazí, a když narazí vícekrát, dojde jim síla, opravdovost, a začnou odpadávat. Vidí, jak věci nefungují. Vnímají rezignaci učitele, nebo to, že se k sobě děti nechovají hezky, což si vše velmi berou.

Tyhle své kvality idealismu a poctivosti tedy ztrácejí? Nenesou si je dál do života?

Neztrácejí, ale v daném prostředí je neprojevují. Začnou si hledat uplatnění pro své ideály někdy jinde. A pak přijde další zklamání.

K nadání patří, že spoustu věcí „prokouknete“, nesmiřujete se snadno s tím, co je dané, když vidíte, že to je absurdní a nelogické.

A s tím jde ruku v ruce zklamání a impulz odejít někam jinam, když věci nemůžete změnit, protože to ostatní nevidí stejně jako vy.

Platí to pro všechny nadané? Řekla bych, že i nadaní mohou reagovat na životní okolnosti různě. Že nejsou všichni jak z jedné formičky.

Samozřejmě že nadání nedefinuje celého člověka. Ale zároveň mají nadaní něco, co všechny spojuje. Proto se mluví o psychologii nadání. Osobnostními rysy nadaných lidí se zabýval například kanadský psychiatr polského původu Kazimierz Dabrowski.

Došel k závěru, že ať už jsou lidé nadaní umělecky, nebo intelektuálně, většině je vlastní vyšší citlivost, smyslová i emocionální, což přináší určité riziko výskytu neurotických projevů, úzkosti až deprese, pokud se tomu účinně nepředchází.

A dlouholetá klinická praxe zahraničních terapeutů, kteří s těmito lidmi pracují, to potvrzuje: tito lidé mají společné znaky, společné rysy fungování. Jejich vysoká inteligence a jemné vnímání je disponují k určitému druhu chování.

Díky nadání může člověk dosáhnout skvělých výsledků v oblasti svého zájmu, ale přitom se potýká s problémy danými jeho odlišností.

V typologii nadaných, prezentované školiteli koordinátorů programů pro nadané ve školách, byla škála osobností široká, od sociálně velmi úspěšných extrovertů po lidi, které popisujete vy a kterým nadání komplikuje vztahy. Zdá se mi, že v této oblasti je poznání zatím poměrně neustálené.

Myslím, že u nás zatím není běžná práce s nadanými lidmi, která by umožnila lépe tuto oblast probádat. Já se k tématu vyjadřuji prizmatem své zkušenosti konzultantky a terapeutky, učitel to zase vidí jinak.

U nás je zatím stále hlavním nástrojem pro rozpoznání nadání měření IQ, ale v zahraničí se v posledních dekádách nadání definuje komplexněji. Napomohly tomu neurovědy. Já rozlišuji lidi s vysokým IQ a lidi s nadáním. Ti mají také vysoké IQ, ale i další rysy.

Jsou neuroatypičtí. Ve Švýcarsku třeba stačí IQ 125 plus další „set“ kvalit psychologického charakteru, aby byl člověk považován za nadaného – v angličtině se to označuje termínem gifted.

  Měla jsem v péči děti, kterým v testu Mensy vyšlo IQ 128 (pro přijetí do Mensy potřebujete 130) a které byly jasně nadané, podle všech charakteristik.

Monika Stehlíková je terapeutka metody ACT a lektorka mindfulness. Na téma nadání publikovala dvě knihy, Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti a Nadané dítě – Jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu.

konec 1.části

Rozhovor jsme napsali pro Akademii Lidových novin, kde vyšel 13. října. Tady publikujeme jeho plnou verzi. Druhý díl zařadíme v dohledné době.

8 mýtů o mimořádně nadaných dětech, které byste měli znát

Mimořádně nadané děti při své vysoké inteligenci, která se nedá naměřit jenom IQ testy, často potřebují úplně odlišnou péči. Musí jinak zvládat své emoce, „vysypávat“ si hlavu od neustálého intenzivního myšlení a starostí.

Potřebují se naučit poznat sama sebe a přijmout se. Tomu ale brání spousty předsudků, se kterými se setkávají ve škole, ve společnosti a někdy i u svých rodičů.

Jaké jsou nejčastější mýty kolující o mimořádně nadaných dětech?

1. Mimořádné nadání = automatický úspěch

I když mají nadané děti IQ vyšší než 130, neznamená to, že mají zaručenou úspěšnou a šťastnou cestu životem. Některé mimořádně děti jsou uzavřené, jiné rebelské a některé se dokáží třeba tak zahloubat do jedné věci, že úplně ztratí pojem o okolním světě. Tím, že vybočují z řady, jsou mimo obvyklý systém, což pro ně může být problém.

2. Nadané dítě umí všechno a vše mu jde

Stejně jako děti s průměrnou inteligencí mají nadané své silné i slabé stránky. Když například dítě exceluje v malování, kreslení a třeba mu jde i matematika, tak například nedokáže udělat správně kotrmelec.

3. Mimořádně nadané dítě hned poznáte

Nadané děti mají specifické vlastnosti, ale vy to nemusíte hned jednoduše poznat. Protože mají své silné i slabé stránky, jak jsem uvedl výše, tak vás zprvu ani nenapadne, co všechno ten malý „pacholek“ dokáže. Někteří odborníci dokonce říkají, že nadané děti doslova klamou tělem.

4. Nadané dítě se perfektně učí a je studijní typ

Některým dětem s vysokou inteligencí se ve škole nedaří a mají špatný prospěch. Mnozí v tom hledají u dítěte nějakou jeho chybu, ale dítě může být ve škole velmi nešťastné, protože se zkrátka nedokáže soustředit a skrývá svůj potenciál. Podle autorky knihy Život s vysokou inteligencí, Moniky Stehlíkové, některé děti nejsou schopné dokončit střední školu.

5. Nadané dítě je sebejisté a zaměřené na výkon…

Jde tvrdě za svým, jde mu o prestiž, úspěch a dává svou nadprůměrnou inteligenci povýšeně najevo ostatním. Ano, i takové děti existují. Ale mimořádně nadané děti takové obvykle nejsou. Často o sobě pochybují, svůj potenciál nedávají najevo, neumí se prosadit, jsou citlivé a často myslí spíš na druhé, než na sebe.

6. Nadprůměrně inteligentní děti je možné vzdělávat běžným způsobem

Každé nadané dítě má své specifické vlastnosti a nejde nijak zaškatulkovat. Proto jej nemůžete jednoduše přivést do školy a říct: Tak tady seš a vzdělávej se. Pro některé je ideální domácí vzdělávání, jiným stačí individuální vzdělávací plán. Je potřeba respektovat jejich osobnosti a vycházet jim vstříc.

7. IQ testy jsou jasným potvrzením nadání

IQ testy jsou skvělým nástrojem pro měření inteligence, ale nejsou perfektní. Představte si, že je mimořádně nadané dítě svéhlavé, nebo rebelské – IQ testy jsou jen momentálním vyjádřením výkonu a nemusí mít 100% vypovídající hodnotu. Proto je lepší dítě podrobit testy, které zahrnují různé „typy“ inteligence (logicko-matematickou, verbální, emoční apod.).

8. Mimořádně nadané děti a jejich rodiče nepotřebují pomoc

„Když seš tak chytrej, tak si pomoz sám…“ Dost lidí si bohužel myslí, že když jsou nadané děti tak inteligentní, nepotřebují pomoc. Naopak. Právě kvůli tomu se často v tomto světě necítí pohodlně. Mohou se dokonce úplně ztratit, mít deprese a v nejhorším se pokusit o sebevraždu. Plyne to z nepochopení a posedlosti naší společnosti v honbě za úspěchem a penězi.

Takže. Pozorujte pečlivě své děti. To, že se trochu vymykají, rovnou neznamená, že je něco špatně. Třeba mají nadprůměrnou inteligenci. Vaším úkolem je umět s tím pracovat.

A k tomu vám pomůže audiokniha Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti, která vám a hlavně vašim dětem usnadní cestu životem.

A kdybyste se chtěli dozvědět jak jsou na tom dospělí nebo možná právě vy, tak si přečtěte >.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector