Proč nedovolit dětem běžet víc než 1,5 kilometru?

Proč nedovolit dětem běžet víc než 1,5 kilometru?

Chtěli jsme být světoví, což chceme i nadále. Tak jsme se s Frantou Míčkem uvolili navléknout se v budějovickém půlmaratonském pařáku do kůže vodičských pokusných králíčků. Jak experiment s rozdílným přístupem k pacingu na 1:40 vyzněl? Zatím nevím, co přesně si o tom mám myslet. Pár postřehů by tu nicméně bylo.

Předesílám, že se zde dělím o můj vlastní názor. Je podložený pětiletou erudicí pomoci spoluběžcům, nicméně je subjektivní. S Frantou jsme na to před závodem kývli. Nápad, běžet na jeden čas každý jinak a před cílem se potkat, nám nepřipadal úplně marný. Na hodinkách nakonec jakž takž klaplo oboje. Finiš jsme trefili takřka čistě, tempo plus mínus taky. Druhá věc jsou dojmy.

Osobně jsem nasbíral vůči zkoušenému progresívnímu způsobu, který zde byl záhy překřtěn vcelku rozumně na degresivní a kýmsi úplně nejtrefněji na depresivní, poměrně slušnou dávku nedůvěry. Nepřekonatelný problém mám především s předepsanými nejrychlejšími prvními kilometry.

Ještě, že Franta běžel chvályhodně aspoň ten první a kousek druhého jako člověk. Narvat to hned za startovací bránou mi při vší úctě k Petrovým počtářským schopnostem i smršti sebelogičtěji se tvářících argumentů smrdí těžkou teorií.

Uplatnit ji lze snad jenom vůči tělesně i duševně navýsost trénovaným běžcům, mnohem spíše však vůči jedincům libujících si v utrpení. Sám jsem se při vlastním půlmaratonování párkrát podobným způsobem zatavil, takže dobře vím, jak dlouhých umí být posledních 18 kilometrů. A to přece jenom už tak trošku pobíhám.

Ani si nechci domýšlet, jak ničivý účinek může metoda řízeného zpomalování mít na zpola připravené tělo. V lepším případě se z řízeného brzdění stane zpomalování nezřízené…

To už vůbec nezmiňuji hic, jaký si mé nejzamilovanější město podmanil v sobotu. Na takové podmínky těžko sestavit tabulku či graf. A vůbec, abych byl upřímný, osobně trpím sníženou snášenlivostí vůči teoretizování.

Proč o něčem sáhodlouze kecat – není lepší se zvednout a prostě to udělat nejlépe, jak to v souladu s přímými okolnostmi zrovna cítím? Běh je natolik krásný, že poutat jej do síťových analýz považuji za znamení svatokrádeže.

Ostatně, hodnotit výkonnostně-taktickou stránku účastníků budějovického půlmaratonu, ať už těch s vlajkou či bez, snad bez přihlédnutí k aktuální situaci ani nelze – pokud tedy nemá vzniknout další prázdné číslo. Kdo tam nebyl, nechť nesoudí. Kdo byl, spatřil mnohé. I já viděl.

Viděl jsem už na pátém, sedmém kilometru pochodující „racery“ bez známky zájmu byť se jen pokusit o běh. Viděl jsem stovky totálně ugrilovaných spoluběžců v cíli (byť většinou šťastně se šklebících i za čas vzdálený od osobáku o pět a více minut).

Viděl jsem tričko velezkušené vytrvalkyně, jíž posledních šest kilometrů cákala krev z nosu. Viděl jsem totálně „zmaštěné“ kamarády spoluvodiče, vesměs zkušené běžce. A když jsem prošel okolo zrcadla, spatřil jsem v podstatě totéž.

Viděl jsem od batohu do masa rozedřená záda jedné vodičky.

Viděl jsem pocit velkého vítězství v očích každého, kdo cílovou fotobuňkou pod radnicí prosupěl.

Ne, tohle není obraz běžecké apokalypsy. Je to obraz bytostně drsného, a přesto nádherného závodu. Vnímám to i jako krajně užitečnou zkušenost kráčející vstříc obnově pokory vůči vytrvalostnímu běhu. Je krásný zejména v okamžiku, pokud jsme na něho připraveni a vědomi si toho, že jediným receptem na půlmaratonský úspěch je zdravý rozum.

Jedinou správnou věc udělal i vodič na 1:30 Martin. Výkonnostně nejzdatnější borec celé naší party se stal důkazem, že vodiči nakonec doopravdy nejsou stroje. Krizi provázenou křečemi ustál do 14.

kilometru, poté svůj stav vyhodnotil jako neslučitelný s tempem 4:15 na kilometr a dle nepsaného vodičského pravidla raději složil vlajku. Pro ty z vás, kteří se na něho ptali – je v pořádku. Jenom zkrátka nebyl ve své kůži.

A projevil dostatek statečnosti si to přiznat. Za což si jej hluboce vážím. Upřímně, kdo z nás to umí?

Ve světle i stínu těchto událostí prosím, nechme už být teorie. Už jsem to sem možná jednou psal – vodiči nejsou prachsprostými držáky na přednastavené GPS hodinky. A byť se samozřejmě snaží „trefit“ to co možná nejvěrněji, ve skutečnosti jsou především služebníky běžeckého národa.

Proto příliš nepřekvapí, že nás alespoň ti rozumní (naštěstí) opravdu nehodnotí jenom a pouze podle kilometrových mezičasů. Obzvláště pak uprostřed žáru, jaký sálal z budějovických ulic. Proto mi nezbývá než poděkovat všem kolegům, kteří bojovali za druhé jako lvi (a lvice).

A děkuji i za lavinu díků, jimiž jste nás v cíli zavalili.

Na druhou stranu, něco nám ta zkouška řekla. Nelze vyloučit, že se při dalších závodech můžeme ve „dvojičkách“ opět domluvit na rozdílném přístupu. Pokud se tak ale stane, vždy to bude vycházet z té které situace, nálady v davu a zejména z dohody s běžci. Nikoliv z matematického vzorce, byť zní sebevěrohodněji.

Já se zatím nebudu vyjadřovat, nechám si to, až se všichni vypovídají a pak podám svou jasnou zprávu! 🙂

Michal „Vydra“ Vítů, 10. 6. 2014

  • přečteno: 42703/37887×, 89 komentářů

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (37 hodnocení)

Proč nedovolit dětem běžet víc než 1,5 kilometru?

Fakt tu nebudu zhojňovat tuhle nechutnou žumpu. Sedmdesát plus čtrnáct??? komentářů, z nichž XY má jediného autora, o lecčems vypovídá. Chci jenom uvést na pravou míru jednu věc. Žádným svým článkem jsem nechtěl nikoho shodit ani pošlapat, nikdy, a že jsem jich za patnáct let aktivní novinářské dráhy pár napsal.

Petra Kaňovského si upřímně vážím, je to nadšený běžec a nepochybně i dobrý člověk. Jenom jsem vyjádřil skálopevné přesvědčení, že tato metoda je PRO VODIČE velmi jemně řečeno nepoužitelná. Běhání totiž není žádná věda. Běhání je život se spoustou vlivů, s nimiž hra čísel prostě neumí počítat. Na tom se snad shodneme.

Nikoho neosočuji, nikoho neponižuji, nevysmívám se. Na druhou stranu jsem dneska za vodičskou partu zodpovědný, snažíme se dát dohromady skutečně silnou skupinu lidí, které to bude bavit. A jsem moc rád, že jakýsi základ už by tu byl.

Tím větší mám obavu, že pokud se tito báječní lidé ocitnou pod naprosto sterilním drobnohledem, kdy se tady pitvá pomalu každý jejich kilometr, aniž by dotyční věděli, co se na tom kterém kilometru dělo (občerstvovačka, kopec, ohlášené dohánění ztráty ze startu), tihle lidičkové mi prostě mohou říci, tohle já fakt nemám zapotřebí, Michale, kašlu ti na to. A budeme, jak se říká, v koutě. Potom dostanou šanci ukázat se všichni, kdo je dneska z pohodlí klávesnice rozebírají… Mimochodem, demokracie neznamená, že každý si může říkat, co chce. Svoboda slova je o tom, že mluví ti, kteří mají co říci. Zkrátka, za vodiči stojím jako jeden z nich, bez ohledu na vteřiny odvedli skvělou práci a tečka. … a vůbec, nechcete se už na to vys…, všichni! Venku je opět nádherných 36 stupňů, půjdu si raději zaběhat někam do stínu a bude mi hej…

Budete mít zájem:  Jak být nejlepší mámou na světě? pár rad pro vás máme

Běhu zdar

No, však já chápu, že je dobré si vytvořit rezervu na občerstvovačky, případně wc, mikrokrize apod., copak to neznám z pozice běžce? I toto je důvod, proč navrhuji používat rozpis s mírně zpomalujícím tempem. Rozhodně nikdy nehodnotím, že by to ti vodiči dělali špatně, pouze to konstatuji, a plně tomu rozumím.

Pokud se jedná o prvních 2-5 km, tak je dobře vidět, že se problém elegantně vyřešil zavedením funkce „zpoždění“ na startu, kterou jsem zprogramoval teprve poté, co mě oslovil Franta.

Dokonce to díky tomu vyšlo tak, že běžel prvních 5 km pomaleji, než bylo rovnoměrné tempo.

Kdyby náhodou některý vodič chtěl ještě kalkulátor využít, tak si může v něm nastavit různé parametry dle svého zvážení (prostě pak koukne na rozpis a porovná, jestli to odpovídá tomu, co zamýšlel).

Ahoj, nemám sílu to celé přečíst. Chci jen napsat, že věřím (ne, že to vím), že vhodné je běžet prvních 5 km pomaleji, než je rovnoměrné tempo.

To, že se mi to nepovedlo, nebyl úmysl, ale neschopnost (doufám, že jen přechodná). Byl to můj nejhorší výkon, ze všech sedmi.

Na druhou stranu, pár běžců se mnou doběhlo — official 2:28:39, žádná tragedie, některé jsem na 19 km poslal dopředu, minimálně 2 doněhli

předemnou a děkovali v cíli.

Ať nediskutujeme ve dvou článcích naráz: Miloši, to hlavní, co mi tedy vyčítáš je, že jsem zveřejnil mezičasy Michala Vítů a poté s odstupem i dalších vodičů bez jejich souhlasu? Tyto údaje jsou jednoduše dohledatelné na runczech a pokud jsem je použil, tak jen proto, abych zpochybnil ideu Tvou a Michalovu, že by rychlejší začátek měl běžce zničit, žádný jiný úmysl to nemělo. Tuto ideu opakujete i poté, co pokus proběhl, proto jsem si dovolil upozornit na několik případů, kdy byl rychlejší začátek použit bez předchozího upozornění, a pŕesto to nikomu neuškodilo, ať už v Budějovicích, tak jinde. Proč ale psát další článek, když už jsme si všechno napsali? Zkušenosti a informace jsme získali, a je na vás, jak se dále zařídíte. Já hodnotím výsledek jako úspěšný, na základě těch dat, co jsem uvedl v diskuse, vy ho hodnotíte jako neúspěšný, na základě pocitů, ale žádná objektivní pravda prostě neexistuje.

Pozorně jsem pročetl celou diskuzi, kterou jsem trochu nechtěně odstartoval svým nápadem vyzkoušet v praxi metodu zpomalování. Vycházel jsem z poznatku, že je na trati spousta běžců, kteří prostě nevydrží rozvnoměrné tempo od začátku do konce a ke konci zpomalují (mě nevyjímaje).

Pokud by tedy vodič vystartoval rychleji a pak zpomaloval, budou tito bežci schopni vydržet celý závod, odpadnou stejně nebo jejich výsledný čas bude lepší? Pokryjeme tak více běžců? Uvítal jsem tedy generátor časů Petra Kaňovského a jeho zapálenost pro věc.

Po domluvě s Michalem jsme se tento způsob rozhodli vyzkoušeli v praxi na půlmaratonu v Českých Budějovicích. Tím bohužel odstartovala nekonečná diskuze, ze které jsem tak trochu smutný. Chápu totiž obě strany. Vodič je jen člověk a musí reagovat na konkrétní situace (viz.

občerstvovací stanice), na druhou stranu pokud se má ověřit účinnost něčeho v praxi, je dobré vypracovat nějaké hodnocení (zde asi Petr příliš tlačil „na pilu“, což je vidět i na příspěvcích v této diskuzi). Já osobně se rozebíráni svého vodičského výkonu nebráním (jsem stále vodičský zelenáč), ba naopak, já jej vítám.

Nevadí mi, že se někdo bude pitvat v mých mezičasech. Zpětná vazba je důležitá a je jedno jestli se ke mě dostane z úst běžců, co běželi se mnou, nebo jen letmým pohledem na vypracované grafy a tabulky. Vodičovství je dobrovolná činnost, které si nesmírně vážím.

Být vodičem je určité privilegium (a zde důrazně nesouhlasím s myšlenkou, že by tato činnost měla být placená), pocta a pro mě osobně velká čest a právě proto chci tuto práci vykonávat tak, jak nejlépe dovedu, ku prospěchu co největšímu počtu běžců. A pokud mě grafy posunou k této metě zase o kousek blíž, nebudu se jim bránit.

Závěrem bych snad jen rád dodal, že i když výsledky pokusu mohou být do jisté míry zkresleny počasím, které v ten podvečer běžcům rozhodně nepřálo, katastrofický (depresivní) scénář se nekonal – i při řízeném zpomalování jsem až do cíle předbíhal běžce, kteří to, jak se zdá, v úvodu přepálili ještě o trochu víc, než já.

Miloši, Ty opravdu víš, co Franta chtěl či nechtěl??? Jano, copak nechápeš, že nikoho neposuzuji? Jen uvádím čísla pro srovnání. Proč v tom pořád někdo vidíte nějaké posuzování???

Lucko, metoda buď je nebo není vhodná/použitelná bez ohledu na (spolu)autora a jeho příspěvky. Z článku jsem nepochopil, v čem je rozdíl, pokud se vodiči řídí orientačním rozpisem rovnoměrného tempa a pokud se řídí orientačním rozpisem nerovnoměrného tempa. V obou případech pak je na nich, aby posoudili okolnosti a od rozpisu se podle potřeby v rozumné míře odchýlili.

Naprosto souhlasím s Markem.Ačkoliv Petra osobně neznám,tak musím říct ,že mi ho je líto.Co provedl tak hrozného?Nabídl pouze novou alternativu na kterou se přistoupilo,určitě nad tím strávil dost času a dělal to ve víře,že určitým typům běžců to může sedět lépe než rovnoměrné tempo.Káždému sedí něco jiného každý si mohl vybrat.

Pokud někomu jeho cíl nevyšel,tak za to jistě nemůže jakýkoli vodič,ale spíš teplo které bylo a momentální forma.Sám jsem běžel o ctyri minuty hůř než v Praze.Tak proč ty skoro hysterické výčitky v příspěvcích u minulého článku -vodiči na 1:40?On přeci nikoho neodsuzoval,pouze pracoval s čisly a nedivím se,že se ted brání.

Osobně si vážím ohromně všech vodičů,chápu,že lidé nejsou stroje,ale proč nezkusit model,který může pár bězcum pomoci lépe?Vychází z toho,že většina hobíků má prostě druhou půlku závodu pomalejší nez první a je úplně jedno,že odborníci tvrdí,že by to tak být nemělo.

Mozná by někdo mohl napsat Petře děkujeme,ale od zacatku se nám to nelíbilo a budem si to dělat postaru.Chci jen připomenout,že kdyby třeba Edison nedostal prostor,tak do dneška svítíme svíčkou :-)Třeba mi někdo také napíše,že do toho nemám co mluvit,jelikož jsem také nikdy vodiče nedělal,ale pak nemá smysl jakákoli diskuze .

Přeji všem hodně krásných naběhaných kilometrů a jeste jednou díky všem vodičům,progresivním ,depresivním i stejnomerným,že to pro nás děláte 🙂

Název článku mě zaujal tak, že jsem si jej přečetl i s komentáři. Pracovní závěr: V těch Budějkách muselo být ale fakt horko! 😉 Prostě jsem z toho nebyl vůbec moudrý, oč zde kráčí a co tedy mezi vámi lítá za emoce. Až mi to donutilo přečíst si „V BUDĚJOVICÍCH NA 1:40 RYCHLE I POMALU“ i s celou dlouhatánskou diskuzí.

A musím přiznat, že na jednu stranu mé srdce při její četbě jásalo, na druhou stranu občas velmi plakalo…

Budete mít zájem:  Makový čaj a jeho účinky – může být nebezpečný?

😉 Proč jásalo? Protože celá ta diskuze je dle mého skvělým matrošem pro zkoumání takových fenoménů jako „zamýšlené poselství“ – „psaný text“ – „jeho interpretace“ – „záměna těchto interpretací za zamýšlené poselství“ – „reakce na tuto záměnu“ – „selektivní četba“ atd. atd… No prostě pošušňáníčko pro někoho, kdo se trochu interpretací textů zabývá…

Proč plakalo? Protože mi v závěru diskuze pod těmito dvěma články přijde, že přes její věcný začátek se nakonec celá diskuze nějak podivně překulila do roviny „snažící se 'lidští' vodiči“ vs. „nespravedlivě vodiče kritizující a svoji pravdu si zarputile prosazující 'matematický' Petr Kaňkovský“.

A bohužel s rozvinutím tohoto klasického argumentačního faulu (protivníkovi přiřadím očividně nekalé úmysly, abych jej mohl pak s gustem setřít) velmi dle mého názoru v závěru pomohl i Miloš.

🙁 Jsem proto rád, že se do diskuze vícekrát zapojil marek27, jehož komentáře mi připadají velmi trefné, věcné a Petrovým úmyslům (jak se mi tyto úmysly jeví z pouhého pročtení této jedné diskuze) odpovídající.

Naopak Milošovy reakce v závěru těchto diskuzí mi bohužel (samozřejmě ne z hlediska odborného, to bych si nedovolil, ale z hlediska interpretačního a komunikačního) připadají velmi neadekvátní. Dle mého pochopení se Petr K. nikde nestaví jako majitel „jedné pravdy“, nikde se tuto „jednu pravdu“ nesnaží prosazovat jako jedinou možnou, nehodnotí a už vůbec nesnižuje práci vodičů. Jen se v závěru diskuze v sousedním článku a v diskuzi pod tímto článkem už možná zbytečně a asi trochu zoufale snaží pročistit to bahýnko, které se kolem rozvířilo. Toť můj pohled zvenčí – samozřejmě patřící také do škatulky pouhých (i když dle mého – mít trochu víc času – docela dobře doložitelných) „interpretací“… 😉

Mějte se krásně a přijeďte do Chebu na Poutní maraton (tam žádní vodiči nejsou)! 😀

Především Miloš mě naučil, že dobrý pocit z vytrvalostního běhu je o pokoře a zvládnuté práci s vlastním egem…v průběhu čtení celého článku mi v hlavě znělo jen „Amen“… Tím větší bylo zklamání při čtení komentářů, ale asi vám bylo prostě horko… B-)

Dvě věci: 1. Petrovy příspěvky neberu jako hodnocení. Prostě jen popisuje skrz čísla a grafy, co se dělo. Je to jeden z pohledů na věc, nic víc.

2. Hodnotit vás může, kdo chce. S tím nic nenaděláte.

1 . 2 . 3 . 4 . 5 . 6 . . 8

Dětem škodí obrazovky a displeje. Ale jinak, než si rodiče obvykle myslí

Tablety a chytré mobilní telefony proměnily v posledních letech řadu lidských činností. Jenou z nich je výchova dětí. Pustit dítěti kreslenou pohádku na displeji („Tatí, putíš Peppu!?“) znamená pro některé rodiče jediný způsob, jak potomka na delší dobu zabavit.

Google nedávno představil aplikaci YouTube pro děti, která pohlídá, aby se dětem po pohádce pustila další pohádka, a ne třeba návod na porcování kuřete či záběry z druhé světové války.

Ale dávno před YouTube už existovala televize, před kterou rodiče nechali své děti na pospas pohyblivým obrázkům.

Dlouhodobý vliv obrazovek na děti není jednoduše popsatelný. Doporučení lékařů je třeba vnímat v kontextu ostatních aktivit, ne jako seznam zákazů.

Nové technologie jako smartphony a tablety nicméně vedou k tomu, že narůstá čas, který děti průměrně tráví s očima upřenýma na obrazovku. Vědci z celého světa zkoumají, jaké dlouhodobé dopady mohou mít všudypřítomné obrazovky na vývoj mozků dětí.

Zatím jsou k dispozici pouze předběžné výsledky, i tak ovšem lékařské organizace vydávají doporučení, která mají rodičům pomoci vyhnout se případným nepříznivým dopadům. Na první pohled se může zdát, že jde o striktní tabulku zákazů.

Hrozí tedy, že rodičům unikne podstata sdělení.

Neškodí obrazovky, ale nedostatek aktivit a slabá interakce

„Do dvou let věku by dítě nemělo vůbec sedět před obrazovkou!“ To je zřejmě nejčastěji mediálně citovaná věta z nových doporučení, která vydala Světová zdravotnická organizace (PDF). Pro děti ve věku tři až pět let pak odborníci doporučují maximálně hodinu času před obrazovkou, ideálně však co nejméně.

„Zdravější životní styl vyžaduje, aby rodiče dělali to nejlepší pro zdraví svých potomků od samého začátku jejich života,“ zdůrazňuje Tedros Ghebreyesus, generální ředitel WHO. „Rané dětství je obdobím překotného rozvoje a je to čas, který může rodina využít k zavedení užitečných vzorců chování,“ doplňuje Ghebreyesus.

Doporučení WHO ohledně každodenní aktivity

Věk dítěte Fyzická aktivitaSedavá aktivitaSpánek Do 1 roku

1 až 2 roky

3 až 4 roky

Hra na podložce (co nejvíce)Alespoň 30 minut na břiše v průběhu dne Maximálně hodinu denně připoutanéŽádná obrazovkaV sedě doporučeno vyprávění a čtení 12 až 17 hodin spánku denně
Alespoň 180 minut různých pohybových aktivitVčetně intenzivních aktivit, čím více, tím lépe Maximálně hodinu denně připoutanéDo dvou let věku žádná obrazovka, poté maximálně hodina denně (raději méně) 11 až 14 hodin kvalitního a pravidelného spánku
Alespoň 180 minut různých pohybových aktivitAlespoň 60 minut intenzivního pohybu, čím více, tím lépe Maximálně hodinu denně připoutanéNe více než hodina před obrazovkou (lepší je méně) 10 až 13 hodin kvalitního a pravidelného spánku

Na první pohled je zřejmé, že informace o času před obrazovkou (konkrétně „času proseděném u obrazovky“) jsou jen malou částí doporučení, která se jinak týkají zejména spánku a pohybových aktivit. „Především o tuto část se však řada rodičů zajímá nejvíce,“ myslí si Juana Willumsenová, poradkyně WHO. „Rodiny i veřejnost to hodně řeší,“ dodává.

Ne všichni odborníci se shodují na tom, že lze na základě současných poznatků označit čas před obrazovkou za škodlivý. „Náš výzkum ukazuje, že zatím nejsou dostatečně silné důkazy na stanovení limitů pro sledování obrazovek. Limity navržené WHO se nejeví přiměřenými k potenciální újmě,“ řekl pro BBC člen britské pediatrické komory Max Davie. 

Z podrobné zprávy WHO i ze souhrnu vědeckých studií (PDF), které odborníci při tvorbě doporučení analyzovali, je však zřejmé, že důvodem, proč omezit sledování obrazovky, není samotná obrazovka. Jde především o to, na úkor kterých činností dítě čas před monitorem, televizí či displejem tráví.

Klíčové aktivity zajišťující dětem zdravý vývoj: pohyb, aktivní poznávání a spánek

Den má 24 hodin. A pokud dítě tři hodiny stráví před obrazovkou, znamená to, že tento čas chybí někde jinde. Zasáhne tak třeba do aktivit, které pediatři a psychologové označují za klíčové: pohyb, poznávání a kvalitní spánek. A to jsou aktivity, jejichž pozitivní vliv na zdravý vývoj dítěte je dostatečně prokázaný.

Budete mít zájem:  Refluxní Choroba Jícnu Lecba?

„Rozvíjení fyzických aktivit, omezování sedavého času a zajištění kvalitního spánku u dětí zlepší fyzické i mentální zdraví a pomůže předejít dětské obezitě a s ní spojeným onemocněním, která se objevují později,“ uvedla expertka z WHO Fiona Bullová.

Nedostatek pohybu jako spouštěč obezity i v Česku

Problém obezity se nevyhýbá ani Česku. Státní zdravotní ústav (SZÚ) každé dva roky zkoumá zdravotní stav dětské populace. Poslední data z roku 2016 ukázala, že i české děti mají problém s nadváhou:

  • 10 % českých dětí trpí obezitou, což je významný nárůst od roku 1996
  • vadné držení těla zjistili lékaři u 42 % dětí
  • u počítačové obrazovky tráví děti průměrně 2 hodiny denně
  • u pětiletých je průměr 1,5 hodiny, u 17letých 3,2 hodiny
  • čím delší doba strávená u PC, tím horší držení těla (zdroj)
  • v ČR sledují děti v průměru 4 hodiny denně televizi (zdroj)

Proč nedovolit dětem běžet víc než 1,5 kilometru?

Pestrá škála aktivit, ideálně fyzických, je podle WHO klíčem pro zdravý rozvoj dítěte.

Děti, které tráví více času před obrazovkou, také patří zároveň mezi častější konzumenty fastfoodových jídel a sladkých nápojů, což souvisí s tím, že čas před obrazovkou silně koreluje s dětskou obezitou a nadváhou.

Obrazovka samotná pochopitelně nadváhu nezpůsobuje. Jde o korelaci, nikoli kauzalitu. Pro rodiče však může čas strávený s mobilem nebo tabletem sloužit jako varovný signál toho, že dítěti zřejmě chybí další důležité aktivity. 

Zákaz obrazovky sám o sobě nic neřeší

Neznamená to tedy, že stačí zakázat obrazovky a z dítěte se automaticky stane sečtělý atlet. „Nejde o to, že je obrazovka sama o sobě nějak toxická. Je ale chabou náhradou skutečně stimulující činnosti,“ vysvětluje Michael Rich, šéf centra pro média a dětské zdraví v bostonské dětské nemocnici.

Čas, který děti stráví před obrazovkou, je tedy v obecné rovině užitečným indikátorem pro zjištění toho, zda má dítě dostatek interakcí. Rodiče by si měli všimnout, zda dítěti v takovém případě neschází něco jiného, především fyzická aktivita, společně trávený čas a spánek.

Proč nedovolit dětem běžet víc než 1,5 kilometru?

Pestrá škála aktivit, ideálně fyzických, je podle WHO klíčem pro zdravý rozvoj dítěte.

„Důležité je dát dítěti pestrou škálu zážitků a aktivit,“ dodává Rich. „Samotné stanovení toho, kolik času může dítě strávit před obrazovkou, vyvolá u rodičů spíše pocit studu, než aby vedlo ke skutečnému pochopení problému.“ 

Na základě několika publikací a doporučení psychologů jsme sestavili stručný přehled častých doporučení ohledně toho, jak se konstruktivně postavit k výchově v době, kdy jsou obrazovky všude…

  1. Chovejte se jednotně a předvídatelně v rámci rodiny – nedává smysl zakazovat dětem televizi, pokud na ni rodiče koukají v jednom kuse. Místo televize můžete sáhnout po knize, rádiu nebo deskových hrách.
  2. Jděte dětem příkladem – nechtějte po dětech něco, co sami nedokážete dodržet
  3. Učte děti, jak fungují média a aplikace – lepší než zákazy jsou často vysvětlení, ilustrace a návody, samozřejmě úměrně věku a schopnostem dítěte
  4. Sledujte, jak často používáte mobilní telefon a proč

Běhání a školáci – kolik, jak často, jak je motivovat

Běháte a chcete, aby vaše děti byly také sportovní a něčemu se aktivně věnovaly? Někteří rodiče berou dokonce své děti na běžecké tréninky. Na to ale pozor! To, co se líbí vám neznamená, že to bude vhodné pro vaše ratolesti, a že je to bude bavit.

Rychlost a koordinace pohybů se nejsnáze trénuje a zlepšuje v dětství. Běh by neměl být vytrvalý a monotónní, ale naopak zábavný a zaměřený na hry. Děti se od přírody rády hýbou, pokud je k tomu vedete.

Nebaví je však žádná činnost, která je jednotvárná a trvá příliš dlouho.

Ačkoliv srdce dětí by dlouhodobou zátěž vydrželo, jejich svaly nejsou ještě tolik vyvinuty a mohlo by snadno dojít k přílišnému vyčerpání organismu.

Máte dotaz týkající se vašeho tréninku nebo výživy? Nebojte se nás zeptat! Váš dotaz zařaďte do příslušné rubriky v sekci“DISKUSE“ a my vám na něj odpovíme.

6 – 9 let

Nejmladší školákům byste měli předložit běh jako součást hry. Je důležité neustále střídat tempo a běh prokládat chůzi nebo odpočinkem.

Zásadní je zábava, při běhu si děti hrají s míčem, skáčou, opakují po vás různé pohyby. Pokud jste na zahradě můžete si zapnout i hudbu.

Děti mladší 8 let by neměli najednou běhat vyšší vzdálenosti než 1 nebo 1,5 kilometr.

10 – 13 let

Děti starší, do období puberty, se již běhání můžou věnovat častěji. V tomto věku by se ale ještě neměly věnovat pouze běhu, ale spíše atletice jako takové. Správný atletický trénink obsahuje i různé skoky (do dálky či do výšky), hry a hody a je vždycky pestrý.

Příliš běhání může snadno způsobit bolesti kloubů kvůli období rychlého růstu. Dvakrát či třikrát týdně úplně stačí, v průměru mezi 4 – 5 km. Pomalu lze začít s vytrvalostním během, ale většina dětí upřednostňuje  rychlost. Nechte to na nich, nenuťte je do dlouhých vzdáleností.

Závodů pro tuto věkovou kategorii se koná již podstatně více.

13 – 17 let

Jakmile se děti dostanou do puberty, stavba tréninku se mění. Díky zvýšenému množství hormonů se tvoří více svalových vláken, je možné se soustředit i na výdrž. Stále je třeba dávat pozor na intenzitu a množství tréninků.

V tomto věku je vysoké nebezpečí únavového syndromu z přetrénování. Výhodu mají především kluci, kterým snáze rostou svaly na rozdíl od dívek, které spíše bojují s přebytečným tukem.

Týdenní dávka by neměla přesáhnout 40 km, samozřejmě je ale nutné brát tento údaj za orientační. Střídejte vzdálenosti, někdy 800 m, jindy až desetikilometrový běh. Především v tomto věku se děti rádi poměřují s ostatními.

Není nic jednoduššího, pokud zrovna nebydlíte „na samotě u lesa“, najít v okolí atletický klub a vaše dítě tam poslat.

Děti versus dospělí

Většina rodičů si neuvědomí, že riziko přehřátí u dětí je podstatně vyšší než u dospělých. Malé ratolesti se méně potí a zpravidla zapomínají při zábavných aktivitách i pít.

Pokud vy sami běháte a používáte hrudní pás, nenuťte ho i dětem. U nich není používání měřiče srdečního tepu vůbec vhodné. Frekvence totiž roste na začátku velmi rychle a již při střední zátěži dosahuje maximálních hodnot. Při ideálním tempu by především menší děti měly být schopny mluvit.

Jak děti motivovat?

Často stačí, když se vaše děti můžou inspirovat.

A kde jinde než právě u svých rodičů! Dítě, jehož táta se připravuje na maraton a máma chodí pravidelně běhat s kamarádkou, bude mít k běhání a ke sportu vůbec úplně jiný vztah.

Pochopí tak, že běh je součástí normálního života, že prostě patří do denního programu. Pokud však nejraději sedíte u televize, nesmíte se divit, že nejmladší generace si z vás vezme příklad.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector