Přijdeme o psychosomatickou medicínu? Zatím snad ne

Nedávné kauzy pochybných léčebných praktik, které zveřejnila Česká televize, rozbouřila odbornou i laickou veřejnost.1) Jsou všechny ty pokusy nabídnout pacientům „jinou léčbu“, postavenou často na vědou neprokázaných účincích, jen „obchodem s deštěm“?

Mladším čtenářům budeme muset vysvětlit, o čem byl slavný film Obchodník s deštěm. Ve vyprahlém koutu Ameriky si jeden muž udělá výnosný obchod s nadějí, že přijde déšť. Předstírá, že ví, jak to zařídit. (Dnes by se řeklo lobbista.) A docela se mu daří, až na občasné maléry. V oficiálním textu distributora filmu stojí: „Nikdo přece nedokáže přivolat déšť…

A zvlášť ne za pomoci tak směšných a primitivních prostředků, jaké ten blázen lidem prodává a jaké si ti ještě větší blázni od něj kupují. Jenomže on neprodává jen ty svoje legrační tyčky. On prodává naději. Naději, že se nebe konečně zatáhne mraky a na vyprahlou, rozpukanou půdu se snese déšť, který lidé, pole i dobytek tak zoufale potřebují.

Věří mu, protože Starbuck je nejen podvodník a lhář, ale i fantasta a snílek.“

Čím jsou lidé zoufalejší, tím snadněji zaplatí za každou naději.

Jsou všechny ty pokusy nabídnout pacientům „jinou léčbu“, postavenou často na vědou neprokázaných účincích, jen oním „obchodem s deštěm“? A jak s těmito nejroztodivnějšími postupy, které spolu mají málo společného (čínská medicína, homeopatie, autopatie, ajurvéda, přístroje postavené na tzv. bio-rezonanci, kineziologie atd.

), souvisí psychosomatika? A proč se vlastně vyděluje psychosomatický přístup ze všeobecné medicíny jako nástavbový obor, když k bio-psycho-sociálnímu pojetí každé nemoci se od Engelova popisu hlásí celá moderní medicína pod vedením WHO? (Viz Vesmír 95, 532, 2016/9.

) Aniž bychom chtěli zmírňovat nepřijatelnost jakéhokoli obchodu se zdravím, pojďme se na problém podívat podrobněji.

S vyloučením zkušenosti a empatie

Samotné uznání faktu, že psychika a sociální vazby významně ovlivňují naše tělesné zdraví, ještě nedělá z běžné medicíny medicínu psychosomatickou, jak se domnívá prezident ČLK Milan Kubek.2) K tomu by museli lékaři o psychických a sociálních systémech vědět mnohem víc, než jen mít podezření, že „to má pacient od hlavy“.

Většinou nevědí, protože se tomu na lékařských fakultách učí jen okrajově a přes odpor akademických senátů v rámci kateder etiky, lékařské psychologie nebo zcela ojediněle v Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky v Brně. Tam se medici pod vedením Marcely Bendové učili dokonce i komunikaci.

Ale to jsou opravdu jen výjimky, které mají k povinným 150 hodinám psychosomatiky na německých lékařských fakultách velmi daleko.

O skutečném vlivu psychických a sociálních systémů na naše zdraví se toho ví opravdu málo, protože výzkumná metodologie a nasměrování finančních prostředků na výzkum jdou především biologickým směrem. A výsledky výzkumu v humanitních oborech se jen málokdy vracejí do medicíny.

V minulém režimu to byly důvody ideologické, které vedly k potlačování psychosomatiky, dnes jsou to převážně důvody ekonomické. Je ovšem otázka, zda metodologie Evidence based medicine (EBM) není vlastně také ideologie, která vylučuje zkušenost, empatii a vhled, důležité schopnosti lékaře.

3) Dovednosti komunikace se nahrazují informovaným souhlasem. V každém případě se přede dveřmi ordinací moderní medicíny hromadí stále více pacientů, kterým nemohl lékař ani za využití všech doporučených postupů dle EBM pomoci.

Pacienti s medicínsky nevysvětlenými symptomy a s chronickým neinfekčním onemocněním značně zatěžují zdravotnické systémy ve všech moderních společnostech.

„Neškodná léčba, odůvodněný zájem lékaře o všechny podrobnosti jedinečného příběhu pacienta, to vše nahrává sebeúzdravným silám člověka. Hanlivé označení za ,pouhé placebo‘ není na místě.“

Právě těchto pacientů si všímají lékaři, kteří se vydávají na nejistou cestu hledání alternativních metod. Takových, které sice zatím nemají atest EBM, ale slibují pomoci právě těm snad až 40 procentům nesnadných pacientů v čekárnách svých ordinací.

Samotný fakt, že na biologické úrovni se nenašel zdroj jejich obtíží, z nich ještě nedělá zdravé. Naopak, zatímco lékaři se při negativním nálezu ulevuje, pacientovi se obvykle přitíží.

K potížím se přidá nejistota, zda jsou dostatečně vyšetřeni, zda je lékař dost erudovaný nebo je nemoc příliš vzácná.

Přijdeme o psychosomatickou medicínu? Zatím snad ne

Za to mohou energie, ne já

Ve skutečnosti jsou ve hře obvykle další významné vrstvy naší reality, neuvědomované konflikty v psychické nebo sociální oblasti. A na to je běžně vybavený lékař krátký. Indikovaný je zde biopsychosociální přístup, který je jak časově, tak odborně velmi náročný.

Výhodnější je návštěva klinického psychologa s psychoterapeutickou erudicí, který by uměl s touto oblastí pracovat.

Jenže jak málo je v medicíně takových odborníků! A protože ani pacienti se nehrnou řešit své psychické a sociální problémy k psychologovi, mnohem snazší je hledat pomoc v alternativních postupech, které se obvykle primárně soustředí na tělo.

Neodvracejí pozornost k intrapsychickým nebo transpersonálním konfliktům, tématům a sebereflexi. Může se o nich mluvit, ale bez naléhání na odpovědnost člověka za vlastní rozhodování, jak to cíleně dělá mnoho směrů psychoterapie. Problémy přece dělají „ty energie“, ne lidé.

Tak třeba hledání obrazu léku v homeopatickém rozhovoru poskytuje dostatečný prostor pro zlepšení kontaktu mezi lékařem a nemocným.

Neškodná léčba, odůvodněný zájem lékaře o všechny podrobnosti jedinečného příběhu pacienta, to vše nahrává sebeúzdravným silám člověka.

Hanlivé označení za „pouhé placebo“ není namístě tím spíš, že toho o skutečném vlivu placeba víme stále velmi málo. Možná proto, že jsme se rozhodli, že to je léčba „ničím“ (žádnou látkou).

Pouhé odmítání nezřídka účinné alternativní léčby jako „vědecky nezdůvodnitelné“ ukazuje spíš na nevýhody příliš jednostranně zaměřeného výzkumu než na etické pochybení lékařů, kteří se vydali alternativní cestou v naději, že pomohou odstranit potíže svých pacientů (pokud si z této skupiny nemocných neudělali pouhý byznys).

Charakter stonání a potřeba komplexnějšího přístupu u těchto pacientů je to, co spojuje nejrůznější a třebas i nejpodivnější terapeutické a léčitelské postupy, které se někdy neoprávněně hlásí k psychosomatice. Neoprávněně tehdy, kdy ani zdaleka neobsahují všechny tři vrstvy biopsychosociálního přístupu nebo kdy kladou přehnaný důraz pouze na jednu z nich.

Paradoxně se vyznačují někdy podobně redukovaným přístupem jako školská medicína, kterou kritizují, když nabízejí pouze užívání léku, který byl vyroben záhadným, pokud možno vědou neověřeným způsobem. To nevylučuje, že hlavní účinek takové (někdy magické) procedury se uplatní přes nevědomé procesy na symbolické úrovni. Psychosomatická medicína umí takové efekty využívat.

Představuje velmi pestrou paletu teoretických přístupů, často ovlivněných nejrůznějšími psychoterapeutickými školami. Podstatné je, že jde o nástroj lékaře a vyžaduje od něho přesah vzdělání do dalších oblastí, psychické, sociální nebo duchovní. Současný výzkum mozku potvrzuje, že bio-psycho-sociální přístup v medicíně završuje úsilí o komplexní péči o pacienta.

Představuje tak výzkumný potenciál pro celou řadu odborníků z různých oblastí.

Změna myšlení lékaře

Ale co to znamená biopsychosociální přístup? Nic menšího než radikální změnu myšlení lékaře.

Medicína založená na hledání příčiny nemoci v duchu lineární kauzality, na statistické normě a odstraňování „příčiny“ poskytuje nám lékařům velkou moc, s níž jsme ale na psychosomatické případy krátcí. Moderní psychosomatická medicína se neobejde bez tzv.

systemického myšlení, jehož základem je teorie systémů, cirkulární kauzalita v duchu kybernetiky druhého řádu a narativita, která dělá z každého onemocnění jedinečný případ.

Taková změna myšlení není vůbec snadná. V první řadě bere lékaři jistoty a moc svého dosavadního vědění. Vidíme to každoročně už dvacet let v rámci komplexního vzdělávacího programu v rodinné terapii psychosomatických poruch a víme, jak bolestná je.

Je však nezbytná, protože jinak nelze sloučit tři tak odlišné oblasti, jako jsou biologické, psychické a sociální systémy, do jediného způsobu uvažování. Ačkoli se nám člověk jeví jako jediný celek, musíme uznat, že máme vždy před sebou nejméně tři zcela oddělené, byť na sobě koevolučně závislé, autopoietické systémy.

Každý tvoří zcela jiné prvky a vzájemně se nemohou instruktivně informovat (posílat si zprávy), mohou se jen vzájemně vylaďovat.

Zatímco základním prvkem biologických systémů je struktura (atom, molekula, bílkovina…), u psychických systémů je to „rozdíl tvořící význam“, pro sociální systémy je základním prvkem jedinečná událost, jak ukazuje jeden z konceptů sociologie.

Můžeme si představit, že zatímco tělo je vždy zdrojem signálu, psychika zpracovává rozdíly v signálech, které mají pro daný organismus význam, sociální vrstva, která vzniká komunikací více jedinců, operuje s vyjednávaným významem.

To je hlavní důvod, proč symptomy mají u každého člověka v psychosomatickém přístupu jedinečný význam a je na ně třeba hledat zcela individuální odpověď, případně léčbu.

Neschopnost vzájemného informování ilustruje i (sice okrajový) fenomén sebepoškozování, nejčastější u dospívajících.

Od psychického napětí se takovému jedinci kupodivu uleví pořezáním, fyzickou bolestí, když jeho tělo nedokázalo vytvořit samo příslušnou fyzickou bolest odpovídající míře psychického napětí. Vlastně tím jedinec vyladí stav tělesného systému na stav toho psychického.

Tělesná bolest pak odpovídá nesnesitelné psychické bolesti. Navíc tím může signalizovat svému okolí své neverbalizované nebo nevyslyšené utrpení, a tím začít vylaďovat také systém sociální.

Vidíme, že to je složité, ale ve výsledku může mít lékař větší pochopení pro pacienta, než když bere v úvahu jen detaily tělesných systémů.

Pokud se ale nezmění myšlení lékaře, místo zlepšeného vztahu s pacientem může mít naopak tendenci mu vyčítat, že špatně žije nebo že si za své onemocnění může sám.

Jako jsme to viděli v dokumentech ČT, kdy pacienta strašili zhoubným onemocněním, nebo jej dokonce za něj obviňovali.

Skutečně psychosomatický přístup vede především ke zlepšení vztahu lékaře a pacienta, zvyšuje schopnost pacienta postavit se své nemoci, otvírá prostor pro sebeúzdravné síly, tzn. vyladění všech tří vrstev lidské existence. Není to obchod s deštěm.

Přijdeme o psychosomatickou medicínu? Zatím snad ne

Obchod se zdravím

Tak jako obchod s deštěm funguje nejlépe u zoufalé, suchem postižené populace, obchod se zdravím v jakékoli podobě je tím snazší, čím zoufaleji a ohroženěji se cítí pacient.

Budete mít zájem:  Soutěž: Pečujete správně o svou pokožku?

Ale takový obchod je vždy neetický a lékař se ho nesmí vědomě dopustit, i když tlaku obchodníků a agentů se někdy těžko odolává.

A to se ani zdaleka netýká jen oblasti alternativních metod nebo psychosomatické medicíny.

Vědecký výzkum a akademická obhajoba výsledků jsou bezpečnou ochranou před podvody. Pokud si ale sama věda udrží nezávislou pozici pro svůj výzkum a argumentaci. Nezávislou na penězích a ideologiích.

Po odvysílání dokumentů o podvodech v léčbě garantované lékaři si mnoho lidí položilo otázku, jak je to možné. Jeden z nepochybných faktorů leží přímo na lékařských fakultách.

Tím, že se výuka lékařů tak málo věnuje vyváženému biopsychosociálnímu přístupu a výzkum je zaměřený především biologickým směrem (možná i pod vlivem zájmových skupin), vhání sám náš medicínský systém psychosomatické pacienty do náruče šarlatánů a někdy i skutečných obchodníků se zdravím a nemalou část lékařů navádí mimo hlavní proud medicíny k alternativním postupům.

Proto je nutné postavit vzdělávání lékařů v této oblasti na úroveň nástavbové atestace.

K tomu vznikla odborná společnost psychosomatické medicíny při České lékařské komoře Jana Evangelisty Purkyně (SPM ČLS JEP), která se o šíření informací v této oblasti stará, dokud se biopsychosociální přístup nedostane v plné formě do výuky mediků, a tím do každodenní práce lékařů.

I my vidíme naději spíše v infiltraci medicíny než v izolaci odborníků na biopsychosociální přístup do uzavřeného oboru. Doufáme, že naše práce skončí, až bude na každé lékařské fakultě katedra psychosomatiky. Také proto sdružuje odborná společnost jak somatické lékaře a psychiatry, tak i klinické psychology a fyzioterapeuty.4)

Komplexní péče o zdraví, psychosomatika a vykadění rakoviny – Blog iDNES.cz

8. 07. 2018 18:01:12

Překvapuje vás, že ti, kteří příliš nemluví o tom, co pro tělo dělají, vypadají daleko lépe, zdravěji a spokojeněji než ti, kteří denně hlásají, co všechno dodržují a co bychom podle nich měli dodržovat i my ostatní?

Přijdeme o psychosomatickou medicínu? Zatím snad ne Nemá nás co překvapovat. Ti první se totiž věnují komplexnímu přístupu, který je tak samozřejmý, že si jej mnohdy dotyční ani neuvědomí. Na rozdíl od těch, kteří úzkoprse následují až jednostranně radikální výživová doporučení, nebo těch, kteří zase naopak denně cvičí jak o život. Komplexní přístup od jakživa ve svém výsledku vítězí nad tím jednostranným. O tom jednostranném se však lépe a zasvěceněji mluví v rámci PR aktivit.

Jak to, že to nefunguje?

„Představ si, jak ten žil zdravě. Vegetarián, nepil, nekouřil a je po něm,“ říká jeden šedesátník druhému v obchodě třímající v ruce mobil, kdy SMSce stále ještě nemůže uvěřit.

„A čemu se divíš?“ odvětí kamarád. „Ta jeho posedlost zdravou stravou (odborně ortorexie – pozn. autorky) už nebyla normální. Však taky nezemřel na srdce, ledviny nebo zánět slinivky, ale na mozkový nádor.

Už mu to zkrátka vlezlo na mozek.“

Byť s pánem nemusíme úplně souhlasit, tak je pravda, že s nádory je více než kde jinde spojen komplexní přístup, vznikají multifaktoriálně, zasahuje tam kromě životního stylu genetika a další. U nádorů můžeme vyslovit domněnku, že na jejich vzniku může mít psychika, nedostatek psychohygieny značný podíl.

A tak se může snadno stát, že i člověka, který žije stran výživy ukázkově zdravě, může něco takového potkat. Stejně tak závislého na cvičení, který je těžce rozladěn, když nesplní svůj denní limit. Nebo zdravě žijícího zarytého pedanta, který je ve všem orientován pouze na výkon.

Psychická pohoda nade vše

Nechci tady nějak propagovat nezdravý životní styl. Sama jsem nekuřák, 99% abstinent a v dětství jsem byla téměř vegan, odmítala jsem jíst maso, sýry i pít studené mléko :-). Ale jiným to nevnucuji.

Vemte si např. takového Winstona Churchilla. Myslíte, že by se dožil 90 let, kdybychom mu sebrali jeho oblíbený doutník a skleničku whisky? Myslím, že by jej naše jednání značně rozladilo.

A to by pro jeho psychiku nebylo dobře.

Toto je pro mě velice aktuální téma. Pravidelně totiž vstávám v 5.30, abych si mohla zacvičit a minimálně polovinu týdne si jdu k tomu večer zaběhat asi kolem 6 km a 1x týdně si „střihnu“ 20 km na bruslích lesem. No, vstávám. Vstávala jsem, letos to nějak po změně času nedávám.

Opravdu se mně v minulých 2 měsících stává často, že si budík posunu o hodinu čili 30minutové ranní cvičení vynechám. Překvapilo mě, že se kupodivu nedostavily žádné výčitky, ani jsem díky tomu nepřibrala na váze. Jak to? říkám si. Myslím, že jádro pudla je v psychické pohodě.

Ta má nejen vliv na to, že i při občasném vynechání pravidelných aktivit nepřibereme, tak i na tom, že jsme více odolní stresovým onemocněním. To ale samozřejmě nestačí.

Na životní styl pouze komplexně aneb jak s minimálním úsilím dosáhnout maximálního výsledku

Vše souvisí se vším. To není stupidní motto, které jsem si právě vymyslela, ale denně se o pravdivosti této krátké VSSV větičky přesvědčuji na vlastní kůži.

Jste-li psychicky v pohodě, nemůže vás ohrozit nějaké chvilkové necvičení, nějaké to kilo navíc, zhřešení čokoládou – to mimochodem dělám často, nejvíce ujíždím na té s oříšky, ale musí jich tam být vážně hodně, vždy je nutno ji v obchodě řádně prohmatat :-).

A na psychiku má samozřejmě vliv naše kondice, lehké jídlo, po kterém se cítíme dobře, imunita, díky které jsme zdraví, pozitivní mezilidské vztahy, už jen usmát se na někoho, koho míjím při běhu, v obchodě, na ulici znamená vylepšení pocitu štěstí.

Zvláště, když vám protějšek úsměv opětuje. Mimochodem tu imunitu zase zpětně ovlivňuje cvičení, zkrátka všechno pozitivní, co pro sebe můžeme udělat, je propojené.

Snad nejvíce jsem se o účinnosti komplexního přístupu, kterému také říkám „jak s minimálním úsilím dosáhnout maximálního výsledku“, přesvědčila při psaní knížky „Žena po 40 – sebevědomá a v kondici“, která znamenala naprostý zlom v mém přístupu k životu – osobním i profesním.

Začalo to pohledem do zrcadla, ze kterého jsem vůbec nebyla nadšená. Připadalo mně, že teď už to půjde vše z kopce, vizáž, zdraví, že už budu sypat všechny peníze jenom do něj. Proto jsem se začala spojovat s odborníky, které můj věk potřebuje a sondovala od nich, co se sebou může zralá žena podniknout.

Výsledkem bylo, že aniž bych cokoliv záměrně plánovala, dokonce jsem si to ani neuvědomovala, postupně jsem zapojovala do životního stylu, co se mně od nich líbilo a bylo naprosto pro mě snadné zavzít. Zkrátka jsem si vyzobávala ty svoje třešinky na dortu.

A za 4 měsíce, když jsem se opět podívala do zrcadla, viděla jsem tam úplně jinou paní. Co se stalo? ptala jsem se sama sebe. Vždyť jsem nic nedělala? Ale dělala! Přišlo mi to však tak samozřejmé, že jsem tomu ani dělání neříkala. Výsledek byl značný – neseběvědomí před a sebevědomí po, nekondice vs. kondice, psychická nepohoda vs.

pohoda, nalezení těch správných odborníků, ke kterým místo na opravy chodím pouze na prevenci, ještě dnes tomu nemohu uvěřit. A ta cesta stále pokračuje. Pořád nacházím něco, co mě i můj život vylepší. Samozřejmě si opět vybírám to, co se mně zavádí s nejmenším úsilím. Ale proč to píši.

Kdybych asketicky změnila svůj jídelníček k nepoznání, nikdy nedosáhnu toho, o čem píši výše, a to jej mám poměrně zdravě vypadající, ale tak nějak to nehrotím. Stejně tak, kdyby nejel vlak přes to, že musím, opravdu musím denně ráno cvičit a večer mít další sport, myslíte, že bych byla v pohodě? Ne, jednostranná aktivita k ničemu nevede.

Sami se podívejte na ty radikální jednostranně zaměřené poradce. Působí na vás psychicky v rovnováze? Cože, že vyskakují jak čertíci z krabičky? Že dámy rozhodně nejsou dámami, ale nevyrovnanými diblíky? Rozumím vám. Vidím je z velké většiny stejně.

Jsem velmi ráda, že v poslední době nabývá na popularitě obor, který konečně říká, že část tělesných příznaků onemocnění má původ v psychice. Co je škoda, že na to musí být vyčleněn obor, že tuto složku nemůže automaticky praktikovat každý lékař. To je téměř k pláči.

Proč není na psychosomatiku v „běžné“ medicíně čas?

Na to je bohužel smutná odpověď. Západní, „evidence based“ medicína je zatím nejpropracovanější systém medicíny, který existuje. Dokáže si poradit s akutními záležitostmi typu trombózy, infarktu, které by pod jinou než západní medicínou skončily úmrtím pacienta, léčí úrazy, snaží se odhalit genetická onemocnění.

Proč sakra nedokáže léčit chronické stavy? Protože úředník. Ano, čtete správně.

To, že na vás lékař nemá čas, že nepátrá po skutečné příčině nemoci, není tím, že by nechtěl, ale úředník, tedy někdo, kdo mu vzděláním a inteligencí nesahá ani po kotníky, mu stanovil, že se vám má věnovat při vstupním vyšetření, kdy má s vámi probrat celou rodinnou anamnézu, vyšetřit vás, stanovit příp.

diagnózy a léčebný postup, hodinu, a když přijdete s nějakým novým problémem, tak dokonce pouhých 15 minut. Ještě že nejsem v praxi, asi by se mnou žádná pojišťovna smlouvu neuzavřela, neboť za 15 minut si nestihnu s pacientem říci ani dobrý den a vyměnit zdvořilosti.

Chceme-li čas, který si skutečně náš stav žádá, musíme si pak hradit nejrůznější alternativy, na které se to dá nabalit. Což naprosto nechápu, neboť psychosomatika je součástí standardní medicíny, západní medicína ví, jak záleží na psychice pacienta a také tuší to, že část nemocí má psychogenní původ, vzniká z příčin psychických.

Budete mít zájem:  Salmonela U Dětí Léčba?

Každá dobrá myšlenka bývá časem zneužita

Jsem životní optimista, proto každý úžasný nápad přijímám s nadšením. Současně mě však můj realistický protějšek z těch výšek stahuje mírně k zemi, abych se nedostala dál než, kde končí atmosféra. Proto si uvědomuji, že i ten nejúžasnější nápad bývá časem nějakým buď egomaniakem nebo hajzlíkem nebo obojím zneužit.

Vezměte si jenom pamlskovou vyhlášku. Ono nestačilo pouze „vyrušit“ vysoce kalorické sladkosti a slané, mastné brambůrky, u kterých se mně navaluje, jenom o nich píši.

Tito radikálové posedlí svou důležitostí a egem vítězoslavně vyhlásili taková pravidla, že byste dítěti, které je celý den v pohybu, v pubertě se potí, čili potřebuje jak energii, tak minerály, nemohli dát ani obyčejný rohlík s máslem, šunkou, sýrem a hromadou zeleniny uvnitř. Jak byli překvapeni bouří nevole.

Tím bohužel, jak se říká, zasklili skutečně dobrý nápad. Takže výsledkem je, že vyhláška byla zrušena a ve školách se jede vesele po staru.

Stejně je to s psychoterapeutickým přístupem u somatických onemocnění, kde se to hemží zneužívači dobrých myšlenek stejně intenzivně jako v té výživě. Nechci tady z 80 % populace dělat neurotiky, ale i lidé psychicky v rovnováze zjišťují, že ne vždy mají rezervy na všechny okolnosti, které se jim přihodí. Čili nemluvme o neuroticích, ale psychické náročnosti dnešní doby.

Právě proto by na psychickou stránku měl být kladen mnohem větší důraz a měla by být dokonce návaznost praktických lékařů na kvalitní psychoterapeuty.

Kdo je kvalitní psychoterapeut, jak nenaletět?

Kdo měl kdy co do činění s hledáním psychoterapeuta pro rodinného příslušníka, tak zjistí, že je to neskutečně náročné, někdy až nerealizovatelné.

Nedivím se proto lidem, kteří se svěří takovým centrům jako Aktip, jak bylo v nedávné reportáži v televizi. Zvláště, pokud tam působili lékaři. To by už člověk vůbec nepředpokládal, že se může setkat s neseriózním přístupem.

Je to smutné i z důvodu věrohodnosti právě onoho velmi mladého oboru, kterým psychosomatika je, kterým se ono centrum zaštiťovalo.

Jediné, co mohu sama doporučit, tak obrátit se na lékaře klasické medicíny, ke kterým chodíte a důvěřujete a od nich si nechat psychoterapeuta doporučit. Také není od věci si najít lékaře, který léčí jak klasicky na pojišťovnu, z čehož je patrné, že by tu medicínu mohl umět, a k tomu se zabývá alternativními metodami.

Možná budou tyto řádky pro některé lékaře jako červená na býka, ale právě z důvodu vzniku tělesných příznaků onemocnění na bázi psychických příčin by měl být schopen i s těmito prvky léčby klasický lékař zacházet.

Aneb kdo homeopatii a zaříkávání nevěří, tomu nepomůže, ale kdo tomu bezmezně věří, tak proč mu předepisovat drahý medikament, navíc pro tělo dryák, když si může v lékárně koupit pár sladkých bobulí a bude to mít možná navíc ještě pozitivní efekt.

Jinak co se týče toho „vykadění rakoviny“, abychom se k tomu konečně dostali, tak to je doslova nemožné, a to i v případě, že se jedná o nádor konečníku či střev. To vím vzhledem ke své rodinné anamnéze zcela bezpečně. Bohužel. A někdy se takový nádor nejen že nedaří vykadit, ale dokonce ani nalézt.

Autor: Jana Martincová | neděle 8.7.2018 18:01 | karma článku: 13.67 | přečteno: 740x

Jak funguje psychosomatická medicína

MUDr. Vladislav Chvála

Co je psychosomatická medicína, z čeho vychází a jakými principy se řídí?

V.Ch.: Je to takový
přístup ke zdraví a nemoci, který uznává, že na vzniku a udržování každé nemoci
se podílí jak biologické, tak psychologické a sociální faktory. A nejen uznává,
ale umí se na ně ptát a zacházet s nimi. U člověka je třeba počítat i s
vrstvou spirituální. Není to nic nového.

Už ve starém Římě to byla medicína
svobodných lidí, kdežto otroci byli ošetřováni jen na těle. Většina lidí
spojení mezi psychikou a tělem dobře zná. V češtině to dokládá mnoho
lidových rčení.

A uznává to dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO),
která pokládá bio-psycho-sociální model, jak ho popsal americký lékař George Engel
v prestižním časopise Nature v r. 1977, za základní definici zdraví a
nemoci vědecké medicíny.

Potíž je v tom, že hlavní nástroje vědeckého
výzkumu jsou vynikající pouze v biologické oblasti. Jen tam lze totiž
pravdivost objektivně, nezávisle na pozorovateli, zkoumat. V psychologické
realitě, nebo při zkoumání sociálních systémů je na tom věda mnohem hůř.


nástroje, ale lékaři o nich téměř nic nevědí a neumí je používat v praxi. V komunikaci
jsme naprostí amatéři, všichni přece umíme mluvit! Pokud se lékař umí
s pacientem dobře domlouvat, říká se o něm, že je „dobrý psycholog“. Jako
by psychologie nebyla samostatným oborem, který stojí na docela jiných
základech než medicína.

V komunikaci jsou samozřejmě psychologové mnohem lepší,
a ještě se v tom zlepšují při dalším studiu psychoterapie. Bez této výbavy
se o subjektivním světě člověka, o významech, které přikládá událostem,
nedozvíte téměř nic. Takže běžně je lékař vybaven rozumět dobře jen fungování
těla. Psychosomatická medicína se to snaží napravit.      

Pro koho je vhodná? U jakých fyzických potíží se už osvědčila?

V.Ch.: Na psychosociální
okolnosti bychom se měli ptát u každé nemoci. Jenže řady symptomů se zbavíme
jednoduše lékem, operací, cvičením nebo změnou diety, a tak se bez hlubšího
vhledu většinou obejdeme.

Pokud se nemoc nedaří vyléčit ani potlačit, nebo se
stále vrací, pak je na místě položit si otázku, co všechno se to se mnou děje,
že se tělo projevuje takhle nepříjemným způsobem.

Čeho si to nevšímám, co
nevidím? To není nic divného, stává se to každému z nás.

Má každé fyzické onemocnění psychosomatický rozměr?

V.Ch: Ano. Každá nemoc má
také psychický i sociální rozměr. Stačí, že přijde bolest, máte strach, omezuje
vás to v naplňování vašich plánů, brání vám fungovat v důvěrných
vztazích atd.

Jaká část pacientů potřebuje psychosomatickou medicínu – kolik lidí přichází k praktickému lékaři s problémem, který je ve skutečnosti případem pro psychosomatika? Může jejich potíže vyřešit vnímavější praktik sám?

V.Ch.: Všichni pacienti
by potřebovali, aby celá naše medicína byla psychosomatická. Aby lékaři
nedělali tak velké rozdíly mezi tělesnými a psychickými bolestmi, které vznikají
v našich vztazích. Lépe by nám porozuměli a mohli bychom být dříve
uzdraveni. Medicína by nemusela být tak drahá. K tomu ale máme stále velmi
daleko.

Ale jiná věc je, kolik lidí by chtělo, aby se jich lékař ptal při každé
banální angíně na osobní záležitosti, třeba problémy, které mají se svými
partnery, s rodiči, s dětmi nebo s dluhy. Nedávno se výzkumníci ptali
pacientů s kožními nemocemi psoriázou a vitiligem, zda si myslí, že
jejich nemoc ovlivňují také psychické nebo vztahové problémy.

Až 87 procent
lidí odpovědělo, že si to myslí! A víte, kolik jich navštívilo psychologa nebo
psychoterapeuta? Jen čtyři procenta! Buď je to tím, že se raději svlékají
tělesně před lékařem než psychicky před psychologem, nebo na to jejich lékaři
nevěří a jsou vedeni jen k léčbě mastičkami. Nevíme.

Přitom významný vliv
psychických a sociálních faktorů je u těchto nemocí dobře prokázán.
V ordinaci praktika je hodně pacientů psychosomatických. Některé práce
uvádí až 70%, skeptičtější odhady jsou kolem 40%. To ale neznamená, že by měl
lékař zapomenout biologickou medicínu. Solidní vyšetření těla je nezbytné.

Pokud nálezy neodpovídají potížím, je na místě klást podstatnější otázky. Ano,
k tomu je praktik velmi vhodný.

Jaký je vztah psychosomatické medicíny ke klasické medicíně? Nejedná se spíše o psychologii, nesupluje v něčem psychiatrii? Existují v jejím rámci specializace, jako je tomu v klasické medicíně? Jaké jsou její limity? Použil byste slovo „alternativní“?

V.Ch.: Psychosomatická
medicína stojící na bio-psycho-sociální teorii zdraví a nemoci není
alternativní medicína. Je to naopak naplnění vědecké medicíny. Je to medicína
úplná, nejen biologická, ale také psychosociální. Ale vítána zde není. Možná
proto, že se k psychosomatice hlásí celá řada alternativních a
léčitelských praktik.

Ty těží z faktu, že velké množství pacientů odchází
z ordinací lékařů, které lékařské fakulty neumí připravit na
psychosomatické nemoci, bez uzdravení. Autory psychosomatiky, kteří před
2.světovou válkou vycházeli z psychoanalýzy, nenáviděli svorně nacisté i
komunisté. Nejspíš proto, že obhajovali jedinečnost každého člověka a
prohlubovali reflexi lidského chování.

Za normalizace se psychosomatika učila spíše
tajně. Po změně režimu převládl vliv trhu i v medicíně. Žádná velká firma
rozvojem psychosomatiky nebo individuální psychoterapií nezbohatne. Uzdravený
pacient není na dodávce léků závislý. Není tu co prodávat. Psychosomatika je
způsob myšlení, není to zboží.

Dnes, když už se nám podařilo dostat
psychosomatiku do systému postgraduálního vzdělávání lékařů jako nástavbovou
atestaci (v roce 2013, zatímco v Německu už v r. 1986), nedokáží se
s tím smířit kolegové ve vedení Lékařské komory a dělají všechno proto,
aby byla zase zrušena. Formálně prý proto, že celá naše medicína je
psychosomatická.

Od pacientů ale víme, že to tak není. Často si stěžují, že
s nimi nemluví ani psychiatr, natož somatický lékař. S psychosomatickým
pacientem si běžný psychiatr bez speciálního vzdělání neporadí, a takový
pacient k němu ani nepůjde. Protože nevnímá své psychické problémy, má tělesné
projevy nemoci.

Psycholog nebo spíš psychoterapeut je pro takového pacienta o
něco výhodnější, ale jen pro takového, který si už uvědomuje vliv své situace
na průběh nemoci. A takových není mnoho.

Nové vzdělávání se snaží rozvíjet
znalosti a schopnosti lékařů rozpoznat v rámci svého oboru vliv
psychosociální zátěže na tělesné projevy, zlepšovat komunikaci s pacienty
a využívat nové znalosti při léčbě svých pacientů. To je základní
psychosomatická péče. Překvapením je velký zájem, který o toto vzdělání lékaři
mají.

Budete mít zájem:  10 tipů pro rodiče: Jak mluvit s dětmi o alkoholu

Mnozí říkají, že konečně smí vidět, co u svých pacientů dávno tušili,
ale při studiu medicíny je to nikdo neučil. Vyšší stupeň takové péče je spojen
s psychoterapií, která sice není pro všechny psychosomatické pacienty
přijatelná, ale učí lékaře komunikaci a zlepšuje možnost porozumět pacientovu
životu.

Takový lékař pak pracuje v týmu s dalšími odborníky,
psychology a fyzioterapeuty bez ohledu na svůj původní obor. Taková pracoviště
se zabývají těžšími formami psychosomatických poruch. U nás již přes 20 let
vyučujeme rodinnou terapii psychosomatických poruch, a to je velmi výhodná
cesta k psychosomatice. Pracujeme pak s celou rodinou a někdy můžeme
uzdravit nemoci, jinak k léčbě resistentní v kratší době a
s malými náklady. Typicky třeba mentální anorexii nebo bulimii.

Jaké místo zaujímá psychosomatická medicína v českém zdravotnickém systému?

V.Ch.: Zatím velmi
okrajovou. Na lékařských fakultách nejsou katedry psychosomatiky, na rozdíl od
německých lékařských fakult. Ale atestací už prošlo asi 30 lékařů, a to jsou
první oficiálně uznaní lékaři s touto erudicí.

Výcvikem v rodinné
terapii psychosomatických poruch v našem libereckém institutu (LIRTAPS)
prošlo asi 240 lékařů a dalších vysokoškoláků, ale zdaleka ne všichni rodinnou
terapii praktikují. Organizace naší medicíny vůbec nepočítá s možností
pracovat s celou rodinou.

Takže ani psychiatři, kteří prošli výcvikem,
často nemohou na svých tradičně organizovaných pracovištích rodinnou terapii poskytovat.
Je to velká škoda především pro pacienty ale i pro pojišťovny.

Naše odborná Společnost
psychosomatické medicíny při České lékařské společnosti se stará o šíření
psychosomatického myšlení. Máme před sebou ale velmi mnoho práce.

Jak se pacient dostane k psychosomatickému lékaři? Může si ho vybrat sám? Čím se má řídit? Jak se vyznat v nabídce různých přístupů na internetu? Jak nenaletět neodborné nabídce? Lze se někde nezávazně poradit, kdo je kdo?

V.Ch.: Musí si ho najít.
Solidních zdravotnických pracovišť specializovaných na psychosomatiku je
zoufale málo. Tam, kde pracoviště působí dlouho, jako je to naše
v Liberci, kde jsme už 31 let, mohou pacienty k léčbě motivovat
ostatní lékaři. Nepoměr mezi kapacitou pracovišť a množstvím pacientů je však
velký.

O to bohatší je nabídka pro psychosomatické pacienty v oblasti
léčitelství mimo medicínu. Těží z nerovnováhy na trhu. Pacienti jsou zde
však vystaveni riziku, že se stanou obětí obchodu se zdravím, jak jsme měli
možnost vidět v jednom zveřejněném případě.

Právě proto, že naše medicína
nerozvíjela psychosomatický přístup, mají léčitelé nedozírné možnosti. Na
stránkách naší společnosti (www.psychosomatika-cls.

cz) je možné se orientovat v tom, které pracoviště nabízející
psychosomatiku, je opravdu poskytovatelem specializované zdravotní péče ve
smyslu našich zákonů, a které to jen předstírá a tuto nálepku jen
zneužívá.   

Jak vypadá první návštěva a pak další léčba u odborníka na psychosomatiku? Jak dlouho léčba trvá? Existují jednotné postupy, které může pacient očekávat? Používá se při psychosomatické léčbě medikace? Spolupracuje lékař-psychosomatik s ostatními odbornými lékaři, kdy a jak? Když mu pacienta pošle praktik, komunikuje i s ním?

V.Ch.: Mnoho otázek na
krátký rozhovor. Psychosomaticky orientovaný lékař se zajímá stejně tak o
tělesné symptomy jako o psychický stav a životní situaci pacienta.  Měl by to být lékař (je to lékařský obor),
proto mu neunikne stav vašeho těla. První setkání je asi hodinový soustředěný
rozhovor.

Lékař se snaží porozumět pacientovu světu, nedovolává se působení
tajemných energií, minulých životů nebo postavení hvězd, nesvádí všechno na
borelie, kvasinky nebo jiné módní agens. Svými otázkami obrací naopak pozornost
k oblastem pacientova reálného života, vztahům s rodiči, dětmi,
spolupracovníky atd. Klade víc otázek, než má odpovědí.

Pokud vám po deseti
minutách řekne, že vás bolí hlava proto, že ji máte plnou starostí, nebo záda
proto, že toho máte moc na hrbu, tak to nebude tak docela psychosomatický
lékař, i když může mít pravdu. O jeho pravdu totiž nejde. Jde o to, přivést
pacienta k vlastnímu náhledu, a to není vůbec snadné.

Pro pacienta může
být setkání s psychosomatickým lékařem začátkem nového pochopení svých
obtíží. Mnohdy odchází s pocitem, že ho konečně někdo poslouchal. Tak jako
je nemoc individuální jev, ani postupy v psychosomatice nejsou jednotné,
vždy jde o jedinečný rozhovor. U nás se můžeme spolehnout na ostatní kolegy,
víme, že pacient je dobře vyšetřený všemi prostředky moderní medicíny.

Pracujeme ve prospěch ostatních lékařů, protože oni nemají čas se zabývat takto
podrobně každým svým pacientem. Všechno, co se u nás od pacienta dozvíme, je
důvěrné a rozhodně o tom neříkáme praktikovi nebo dalšímu lékaři.

Fungují lékaři-psychosomatici pouze jako ambulantní specialisté, nebo také v nemocničních zařízeních? Je rozdíl mezi léčbou hospitalizovaného a ambulantního pacienta?

V.Ch.: V České
republice jsou lůžková psychosomatická pracoviště vzácná, na rozdíl od
sousedního Německa, kde je takových klinik mnoho. Jedno slavné pracoviště založil
už začátkem sedmdesátých let MUDr. Jiří Šavlík. Bylo to jedinečné psychosomaticky
vedené interní oddělení v nemocnici v Třebotově. Škoda že zaniklo.

Na další
podobný pokus jsme museli čekat opravdu dlouho. Až v devadesátých letech
otevřel kolega Martin Konečný lůžkové pracoviště v Ostrově nad Ohří, ale
vydrželo jen pár let. Podobné pracoviště ve Šternberku kolegy Michala Kryla
čelilo útokům ze strany pojišťovny, ale přečkalo a funguje dobře.

Potýká se
s nedostatkem personálu. Podobné lůžkové pracoviště v Bílé Vodě
zaniklo pod tlakem nic nechápajících pracovníků pojišťoven. Je to velká škoda,
protože právě pojišťovnám by se měla taková léčba vyplácet nejvíce. Nikdo
nepochybuje, že německé pojišťovny si to uměly spočítat.

Dodnes tvrdí, že každé
Euro vložené do psychosomatiky se jim třikrát vrátí.

Je skutečně třeba navštívit/navštěvovat lékaře-psychosomatika, nestačí si přečíst vhodnou knížku a zkusit to zvládnout sám? Co když se pacientovi nechce, například kvůli bolestem zad, probírat s někým svůj citový život a vztahy?

V.Ch.: Vzdělávání je
výborná věc. Číst knihy je dobré, ale nestačí to. V momentě, kdy vaše tělo
řeší za vás nějakou složitou situaci svými symptomy, dělá to právě proto, že na
ni nemáte náhled. Že to nevidíte. K tomu potřebujete někoho druhého, aby
vám s rozpoznáním pomohl rozhovorem, nebo symbolem.

A když se pacientovi
nechce? Tak se léčí klasicky, bez náhledu. A pokud to stačí, není co řešit. A
pokud nestačí, může se časem k náhledu doslova protrpět. V Německu,
které lze označit za ráj psychosomatiky, mají zjištěno, že průměrně trvá 7 let,
než se člověk „prostoná“ k psychosomatické léčbě a začne se sebou něco
dělat.

Je to dlouho, ale kolegové vědí, že dříve nemá smysl pacientovi takovou
léčbu vnucovat.  

Je psychosomatická léčba hrazena ze zdravotního pojištění? V jakých situacích, při jakých případech, v jakém rozsahu? Jak moc a jak často je nutné využít nadstandardní nabídku lékaře?

V.Ch.: Zatím u nás
hrazena není. Odborná společnost má navržené kódy, ale proces jejich schválení
a nasmlouvání s pojišťovnami je tak neuvěřitelně složitý, že vůbec nedokážu
říci, kdy je prosadíme. Hrazená je psychoterapie, a zavedená kvalitní
pracoviště jsou v tomto směru personálně vybavena, a proto poskytují léčbu
hrazenou pojišťovnou.

Ale zbytečně to tlačí celou psychosomatiku
k psychoterapii. A znovu zdůrazňuji, není to totéž! Mnoha pacientům by
vyhovovala psychosomatická léčba bez odkrývání, tedy bez psychoterapie. Mnohdy
stačí jen symbol, náznak, vhodná procedura nebo pohyb k lepšímu vyladění bio-psycho-sociálního
fungování člověka.

Měli bychom mnohem více pracovat s tělem, podávat
vhodné léky, motivovat pacienta ke změně životního stylu při znalosti
bio-psycho-sociálního vylaďování. Bylo by to levnější a rychlejší. Výborným
příkladem takto fungujících pracovišť je tým CKP Dobřichovice, Psychosomatická
klinika v Patočkově, nebo Psychosomatické centrum Praha v Jinonicích.

Tam, kde pracuje
v psychosomatice erudovaný lékař, ale pojišťovna jeho péči zatím nehradí,
musí si pacient takovou léčbu zaplatit, přesto, že máme povinné pojištění. Pokládám
za nemravné, aby si musel tuto indikovanou léčbu hradit pacient zvlášť.

S ohledem na minulost, kdy jsme znalosti o psychosomatice doslova vyhnali
z akademické půdy, je povědomí lidí odpovědných za organizaci
zdravotnictví o jejích možnostech velmi slabé a plné předsudků.

Proto budeme
asi ještě dlouho čekat, než se vedení pojišťoven začne zabývat kvalitou péče a
pochopí, že se jim podpora psychosomatiky vyplatí, tak jako se vyplácí v německém
zdravotnictví. Do té doby se snad podaří mít více lékařů i větší síť pracovišť.

Jejich budování a všechny dosavadní úspěchy při zavádění psychosomatiky do
našeho zdravotnictví stojí na nadšení a velkém nasazení malého počtu lidí,
kteří ji zvedají doslova ze spodu, ze svých ordinací, protože vidí, jak moc ji
pacienti potřebují. Mnoho našich kolegů je ale už také vyčerpáno, protože
poskytovat běžnou péči pacientům je úlevnější a finančně výhodnější.

Rozhovor vyšel ve
zvláštním vydání D-testu v říjnu 2020

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector