Potíže s diagnózou Aspergerův syndrom

Autor/ka: Mgr. Veronika Šporclová Datum publikace: 16. 12. 2017, Aktualizováno: 11. 03. 2021

• Základní rozdíly
• Typické rysy
• Jak správně chápat Aspergerův syndrom

Zdá se, že autismu a Aspergerovu syndromu se v současnosti píše neustále.

Nicméně většina veřejnosti si stále neuvědomuje, že i když oba zdravotní handikepy se do jisté míry pojevují v některých momentech podobně, Aspergerův syndrom (AS) se přece jen odlišuje. A jen správné pochopení dětí i dospělých, kteří jím trpí, ulehčí těmto lidem a jejich okolí život.

Právě proto se i na našem portálu ještě jednou k tomuto tématu vracíme.

Aspergerův syndrom patří dle platné Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) společně s dětským a atypickým autismem do kategorie pervazivních vývojových poruch.

Termín „pervazivní“ (= všepronikající) označuje, že obtíže pronikají do různých oblastí (komunikace, zájmy, sociální vztahy) a limitují člověka ve vzdělávání, v osobním i pracovním životě.

Společnými znaky pro všechny výše uvedené diagnózy je hluboké narušení v oblasti sociálních vztahů a sociální komunikace, sociálně emočního porozumění, objevuje se stereotypní chování, nestandardní zájmy, nepružné reakce na změny (hovoříme o tzv. jádrových obtížích autismu).

Základní rozdíly

Často se v praxi setkáváme s dotazem na rozdíl mezi autismem a Aspergerovým syndromem: U osob s Aspergerovým syndromem není narušen řečový vývoj a úroveň vyjadřování i porozumění řeči jsou minimálně v pásmu průměru. Také mentální schopnosti jsou u lidí s AS v normě.

Diagnóza vývojové dysfázie a mentální retardace vylučuje Aspergerův syndrom, možná z tohoto důvodu se někdy o Aspergerově syndromu nesprávně hovoří jako o mírnější formě autismu.

Protože je často velmi obtížné určit hranici mezi jednotlivými diagnózami, dle nejnovější revize diagnostického manuálu platného v USA (DSM 5) se již tyto diagnózy nerozlišují a jsou sloučeny do kategorie „poruchy autistického spektra“ (PAS).

Pro pochopení poruch autistického spektra je klíčový právě pojem spektrum, který zahrnuje širokou škálu symptomů, odlišnou hloubku deficitů i individuální charakteristiky každého člověka. Bez ohledu na konkrétní diagnózu jsou projevy této poruchy u každého odlišné a v různé míře také ovlivní jeho život.

Na jednom konci spektra jsou děti s mírným oslabením v jádrových oblastech, které v běžném životě při respektování jejich určitých specifik v chování dokážou fungovat poměrně samostatně, v dospělém věku bývají úspěšní ve svém zaměstnání, mají uspokojivé partnerské vztahy i vlastní rodinu.

Na druhém konci spektra se setkáváme s dětmi s hlubokým narušením v oblasti sociálních vztahů a komunikace, s nestandardními, intenzivními zájmy, které bez výrazné podpory a asistence druhé osoby nejsou schopny samostatného fungování.

Ovšem všichni lidé s touto diagnózou potřebují velkou míru trpělivosti, tolerance, respektu k odlišnému způsobu vnímání světa i porozumění, že ne každé nestandardní chování musí být nutně nevychovanost, rozmazlenost či záměrná provokace.

↑ nahoru

Typické rysy

Výzkumy prokazují, že pro rozvoj zdravého sebevědomí jsou velmi důležité uspokojivé vrstevnické vztahy. Nedostatečné sebevědomí může vést k navazování závislých nebo dysfunkčních vztahů, způsobovat problémy v učení, deprese. Zamysleme se v této souvislosti nad situací dětí s AS: nechápání sociálních situací, odlišné zájmy od vrstevníků a nestandardní reakce často vedou k jejich vyčlenění z kolektivu, bývají terčem posměchu a provokací, někdy i obětí šikany. Málokdy bývají zváni na společenské akce, narozeninové oslavy, které posilují a budují kamarádské vztahy.

Tyto skutečnosti mohou pouze upevňovat jejich přesvědčení, že jsou skutečně „divní“, „hloupí“ či dokonce „blbci“. Stávají se nadměrně kritičtí vůči vlastním chybám, mnohem více se zaměřují na své deficity a neúspěchy, které následně porovnávají s úspěchy a silnými stránkami ostatních.

Ve strachu ze selhání se obávají zkoušet nové věci, někdy i mírná kritika vede k záchvatu vzteku.

Pokud jsou tyto negativní pocity potvrzovány i reakcemi okolí, není se co divit, že dítě na tuto neadekvátní zátěž pak může reagovat afekty, agresí, sebepoškozováním, nadměrnou soupeřivostí a touhou být za každou cenu první, ale někdy naopak pasivitou, ignorací nebo také snahou o únik z pro něj nepříjemné situace.

U dětí s AS je typické nerovnoměrné rozložení schopností (na jedné straně nadprůměrné vědomosti z určité oblasti, na straně druhé neschopnost přizpůsobit se náhlým změnám, problémy v navazování sociálních vztahů, nepřiměřené emoční reakce, nesamostatnost, nepraktičnost apod.

Tento výrazný nesoulad komplikuje akceptaci handicapu okolím („Když je tak chytrý v matematice, tak by mohl taky pochopit, jak se slušně chovat k učitelům i spolužákům“).

Některé děti jsou velmi ambiciózní, své úspěchy a i nadprůměrné výsledky v některých oblastech bagatelizují, popírají nebo je považují za „normu“. Kladou si vysoké cíle, jsou na sebe nadmíru přísné a jsou nespokojené, protože se jim nedaří dosáhnout kýženého výsledku.

Jiné děti se naopak mohou vyhýbat i jednodušším činnostem nebo úkolům, pokud si nejsou 100% jisti svým úspěchem.

Některé zase obviňují sebe sama („Jsem nemožný, nikdy nic nedokážu, všechno je špatně, raději jsem se neměl narodit“; „Nic neznamenám, protože nikdy nebudu tak dobrý jako šachový mistr“), jiné mají tendence obviňovat okolí („Blbý stůl, kdyby tady nestál, nebouchl bych se“; „Jen kvůli mámě se nemůžu stát nejlepším Youtuberem, protože mi zakazuje být na počítači tak, jak potřebuji“).

↑ nahoru

Chování dětí může být diametrálně odlišné od chování doma a ve škole. Setkáváme se s případy, kdy se děti ve škole ovládají, jsou pasivní, snaží se přizpůsobit a nelišit se od ostatních, ale po příchodu domů dají průchod svým emocím a uvolní nahromaděné napětí.

Pro pedagogy je poté velmi obtížné rodičům uvěřit, že dítě, které je ve škole tak klidné a spolupracující, je doma podrážděné, vzteklé až agresivní a odmítá plnit jakékoliv požadavky. Možný je ovšem také druhý případ, kdy dítě doma funguje bez problémů, ochotně spolupracuje a naopak ve škole je jeho problémové chování výraznější.

Tento rozdíl je v tomto případě pochopitelně matoucí pro rodiče, kteří své dítě znají úplně jinak.

Jak správně chápat Aspergerův syndrom

Toto černobílé myšlení bývá spojeno s perfekcionismem a nadměrným zobecňováním. Každodenní fungování mohou negativním způsobem ovlivňovat také obtíže v oblasti smyslového vnímání (přecitlivělost např. na zvuky, hluk, pachy nebo vůně, bolestivé podněty). V důsledku těchto specifik v myšlení a vnímání dochází k nestandardním reakcím, pro které jsou děti s Aspergerovým syndromem vystaveny častější kritice i posměchu. S obtížemi, se kterými se lidé s Aspergerovým syndromem potýkají v sociálních interakcích, patří mj. doslovné chápání řečeného, problémy číst mezi řádky, potíže v porozumění neverbální komunikaci. V kontaktu s druhými lidmi to způsobuje vzájemná nedorozumění, což může být jednou z příčin problémového chování. Spojujícím prvkem v sociální interakci bývá např. slovní humor, někdy pro odlehčení používáme ironii.

Pro lidi s Aspergerovým syndromem může být obtížně pochopitelné a matoucí, když slyší maminku komentovat počasí slovy: „To je ale dnes zase hezky“, když už ve skutečnosti sedm dní venku prší. Podle logiky lidí s PAS mohou být některé „neurotypické“ vtipy zcela nevtipné a nedávající smysl, nerozumí, jak se ostatní mohou takovým „hloupostem“ smát.

Chování chlapce v běžném životě (popis rodičů): často a rychle střídá nálady (během několika vteřin se úsměv a klid mění ve vztek a agresi vůči sourozencům a rodičům.

V poslední době vyhrožuje sebeublížením, objevuje se sebelítost („Kdybych umřel, bylo by vám lépe, nemůžu za to, že jsem se narodil nějaký postižený“). Rád pomáhá, ale když není první v poskytnutí pomoci, reaguje afektem. Rád si hraje s plyšáky a panenkami, ale před neznámými lidmi nebo dětmi se za to stydí.

Trvá na maličkostech, bez kterých není ochotný odejít do školy, jít se učit, pokračovat v jiných činnostech. Má rituály, které vyžaduje dodržovat, stereotypně klade stejné otázky (pokud mu rodiče odpoví jinak, rozčílí se, křičí a hází věcmi).

Odmítá se učit sám, vyžaduje přítomnost rodičů, rodiče mu také pomáhají s přípravou učebních pomůcek. Neudrží pozornost, je zvýšeně neklidný, netrpělivý. Neustále manipuluje s předměty, kope nohama, sleduje okolí, ruší ho vlastní myšlenky.

Často nerozumí zadání úkolů a probírané látce, ale ve škole si neřekne o pomoc, doma je nezbytná intenzivní domácí příprava a dovysvětlení učební látky. Ve škole si žádných nápadností v chování Péti nevšimli, paní učitelka se dle rodičů diví, proč rodiče vyhledali odbornou pomoc.

Chování ve škole (popis paní učitelky třídní): Péťa je klidný a vyrovnaný, snaží se dobře pracovat a řešit problémy.

Pracovní tempo je pomalejší, ale pracuje samostatně, někdy má problémy se soustředěním. Učivo zvládá bez potíží, na vyučování se připravuje samostatně.

Mezi spolužáky je oblíbený, ve třídě má kamaráda, při kolektivních činnostech dokáže s ostatními spolupracovat.

Při psychologickém vyšetření: nedokázal na úrovni věku hovořit o sobě, o svých vlastnostech, pocitech, přáních. V běžných situacích je jeho postoj spíš „divácký“ než participující.

Nedokáže se pružně přizpůsobit aktuální situaci, má tendence rigidně dodržovat osvojené postupy, vyhovuje mu pravidelnost, neměnnost. Ve škole se Péťa cítí být neoblíbený: „Všichni na mě něco svádějí, neumím se pořádně bránit.

Pak to držím v sobě, ale pořád mě to štve a jsem z toho smutný. Některé děti mě šikanují, kvůli tomu se méně směju“. Přestávky tráví většinou o samotě, ve škole nemá moc kamarádů.

Neví, jak by mohl kontakt s vrstevníky navázat, je stydlivý a v kontaktu spíše pasivní, čeká na reakci ostatních. Ve volném čase si rád hraje s plyšáky, ale před vrstevníky se za tento zájem stydí, proto jim o tom neříká, hraje si s plyšáky jen doma.

U osob s AS je ve srovnání s běžnou populací vyšší riziko úzkostných poruch a poruch nálad, riziko výskytu deprese roste s věkem, vrcholí v adolescenci a mladé dospělosti.

Je proto velmi důležité předcházet zhoršení stavu dětí a pomáhat jim od raného věku posilovat jejich důvěru ve vlastní schopnosti, nastavovat požadavky tak, aby je bylo schopno zvládnout, zažilo úspěch a mohlo si budovat zdravé sebevědomí i vrstevnické vztahy.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Kde hledat pomoc

• Národní ústav pro autismus
• Aspergerův syndrom.cz
• Autismus.cz

Doporučená literatura

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Co je Aspergerův syndrom?

Převzato z webu: http://mujweb.cz/www/asperger/aspleaf.html

Úvod

Kdykoliv potkáme nějakého člověka, vytvoříme si o něm hned hromadu úsudků. Stačí pohled a můžeme často odhadnout věk nebo společenské postavení, z výrazu tváře nebo tónu hlasu můžeme okamžitě říci, je-li šťastný, rozhněvaný nebo smutný, a podle toho reagovat.

Ale ne každý to dokáže sám od sebe. Pro osoby mající Aspergerův syndrom je obtížné správně si vyložit signály, které jsou pro většinu z nás samozřejmé. Následkem toho je pro ně obtížné dorozumět se a pohybovat se mezi ostatními.

Aspergerův syndrom je druhem autismu – postižení ovlivňujícího způsob, jakým se osoba dorozumívá, a jak reaguje na jiné osoby. Aspergerův syndrom a autismus mají mnoho společných rysů, např:

• potíže v komunikaci
• potíže ve společenských vztazích
• nedostatek představivosti a tvořivé hry

Nicméně lidé s Aspergerovým syndromem mají obvykle méně potíží s řečí než osoby s autismem. Často mluví plynule, avšak jejich mluva může znít stroze až nabubřele. Lidé s Aspergerovým syndromem také nemívají přidružené mentální opoždění, spojené často s autismem, ve skutečnosti často mají průměrnou nebo nadprůměrnou inteligenci.

Díky tomu mnoho dětí s Aspergerovým syndromem navštěvuje běžnou školu a se správnou podporou a povzbuzením mohou dobře prospívat a později dosáhnout vyššího vzdělání a získat zaměstnání.

Základní charakteristika

Aspergerův syndrom má mnoho společných znaků s autismem. Nejdůležitějšími znaky jsou:

Potíže ve společenských vztazích

Narozdíl od osob s „klasickým“ autismem, které často vypadají do sebe uzavřené a bez zájmu o okolní svět, mnoho osob s Aspergerovým syndromem velmi touží být ve společnosti a nemají odpor ke styku s lidmi. Avšak stále je pro ně těžké porozumět mimoverbální komunikaci, včetně výrazu tváře.

Potíže v komunikaci

Osoby s Aspergerovým syndromem mohou mluvit velmi plynule, ale nevšímat si přitom reakcí lidí, kteří je poslouchají. Může se stát že stále mluví a mluví, bez ohledu na zájem posluchačů, nebo mohou vypadat necitliví k jejich citům.

Navzdory tomu, že mají dobré jazykové schopnosti, mohou osoby s Aspergerovým syndromem znít příliš puntičkářsky nebo brát vše příliš doslovně – problémy mohou působit žerty stejně jako nadsázka nebo metafory. Například člověk s Aspergerovým syndromem může být zmaten nebo i vystrašen prohlášením: „Utrhne mi za to hlavu.“

Nedostatek představivosti

Zatímco osoby mající Aspergerův syndrom často vynikají v učení se faktům, vzorcům a schématům, je pro ně těžké přemýšlet abstraktně. Dětem to může působit problémy ve škole, kde mohou mít obtíže s některými předměty, jako je literatura nebo náboženství.

Zvláštní zájmy

U osob s Aspergerovým syndromem se často vyvine téměř posedlost ve vztahu k jejich koníčku nebo sbírce. Jejich zájmy obvykle zahrnují uspořádávání věcí nebo memorování údajů z oboru, na který se soustředily, jako jsou například vlakové jízdní řády, výsledky dostihů nebo i rozměry katedrál.

Když Joe jezdí do Yeovil (asi 20 kilometrů vzdáleného), je zcela obvyklé, že mluví o poplašných zařízeních proti zlodějům, určuje a počítá všechna poplašná zařízení, která cestou spatří. V Yeovil je zcela zaměstnán koukáním po všech obchodech, u nichž sleduje, jak jsou zabezpečeny poplašným zařízením. Pokusy odvrátit jeho pozornost jsou neúspěšené, tak veliká je jeho posedlost.

Peter Marsden, otec

Nicméně, s povzbuzováním se jejich zájmy se mohou rozvíjet takovým způsobem, že lidé s Aspergerovým syndromem začnou svůj oblíbený obor studovat nebo v něm také najdou práci.

Obliba rutinní činnosti

Jakákoli neočekávaná změna obvyklé rutiny může u osoby s Aspergerovým syndromem vyvolat rozčilení. Malé děti si mohou vytvářet své vlastní rutiny, například do školy mohou vyžadovat jít pokaždé stejnou cestou.

Ve škole je mohou rozčílit náhlé změny, jako je třeba změna rozvrhu. Lidé s Aspergerovým syndromem často upřednostňují rozvrh denní činnosti podle určitého daného vzoru. Jestliže jejich činnost vyžaduje časový plán, pak jakékoliv neočekávané zpoždění (např.

dopravní zácpa) může vyvloat úzkost nebo rozčilení.

Simona v zaměstnání často posílali vyřídit nějaké záležitosti – doručit naléhavé dopisy firmám v Londýně. Simonovi se tyto povinnosti líbily a byl vždy na minutu přesný, ale dokázalo ho velmi rozčílit, když do jeho plánu zasáhlo zpoždění autobusu nebo metra.

Anton Barber, otec

To byly hlavní rysy této poruchy, ale protože každý člověk je jiný, mohou tyto znaky značně kolísat a některé se mohou projevovat silněji než jiné.

Jaké jsou příčiny Aspergerova syndromu?

Po příčinách autismu a Aspergerova syndromu se stále pátrá. Mnoho odborníků věří, že vzor chování, podle kterého se Aspergerův syndrom diagnostikuje, není důsledkem jediné příčiny. Mnoho důkazů ukazuje na to, že příčinou Aspergerova syndromu mohou být různé fyzické činitele, které vesměs ovlivňují vývoj mozku – příčinou není citové ochuzení nebo výchova.

Existuje na to nějaký lék?

Aspergerův syndrom je vývojová porucha postihující mozek, a proto nelze vyléčit. Z dětí s Aspergerovým syndromem vyrostou dospělí s Aspergerovým syndromem. Přesto však lze mnohého dosáhnout vhodnou výchovou, vzděláváním a podporou.

S dostatkem času a trpělivosti je možné naučit osoby s Aspergerovým syndromem základním dovednostem pro běžný život, například vhodné komunikaci s lidmi.

Význam včasné diagnózy

Protože postižení osob s Aspergerovým syndromem není tak patrné jako u osob s autismem, může u nich být tato porucha dlouho nerozpoznána. To může vést k tomu, že na jejich potřeby nebude brán ohled a rodiče se mohou obviňovat, nebo ještě hůře – obviňovat své dítě, pro jeho neobvyklé chování.

Když byla u Joeho stanovena diagnóza Aspergerův syndrom, dostavil se počáteční pocit úlevy. Po tolika letech hledání jsme konečně zjistili, v čem je problém. Avšak brzo přišel vztek. Vztek na ty roky marných pokusů najít správnou diagnózu, vztek na odborníky, kteří nám pomohli málo nebo vůbec, a vztek na to, že to musí mít zrovna Joe.

Peter Marsden, otec

Co přinese budoucnost?

V současnosti existuje jen několik zařízení určených výslovně pro děti s Aspergerovým syndromem. Některé děti jsou v běžných školách a jejich prospěch závisí na podpoře a povzbuzení od rodičů, pečovatelů a učitelů. Některé děti s Aspergerovým syndromem navštěvují zvláštní školy pro děti s autismem a děti mentálně opožděné. (Týká se Velké Británie, pozn. překl.)

Jelikož u osob s Aspergerovým syndromem je často jejich postižení méně zjevné než u někoho s autismem, jsou v jistém smyslu více zranitelné. Bohužel se ve škole mohou stát snadným cílem škádlení a šikany.

Postupem času, jak jsou starší, mohou si uvědomit svoji odlišnost od ostatních lidí a cítit se osamoceně a trpět depresemi. Lidé mající Aspergerův syndrom často touží po společnosti a jsou zmatení a rozčilení skutečností, že najít si přátele je pro ně tak těžké.

Ale budoucnost osob s Aspergerovým syndromem nemusí být tak bezútěšná. Dospělí s Aspergerovým syndromem mohou (a také se tak děje) žít plnohodnotný život, dosáhnout vyššího vzdělání, získat práci a vytvářet přátelství.

V zaměstnání mohou osoby s Aspergerovým syndromem nabídnout mnohé: přesnost, spolehlivost a oddanost věci. Nezbytný je však informovaný a chápající zaměstnavatel a kolegové v práci.

Zdroj: http://www.nas.org.uk/asd/aspleaf.html Přeložil: [email protected]

Kontaktní adresa: [email protected] Datum poslední změny: 20. července 2003 16:32

Psycholožka: Lidé s autismem často chtějí kamarády i lásku. Empatii ale mají slabší

Když se řekne autismus, většina lidí si vybaví nesoběstačného asociála disponujícího fascinujícími schopnostmi z filmu Rain Man.

Při vyslovení spojení Aspergerův syndrom zase mnohým vyskakuje geniální, ale emočně chladný fyzik Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku.

Jak ovšem zdůrazňuje psycholožka Veronika Šporclová, popkulturní obrazy těchto diagnóz bývají nepřiměřeně zjednodušující.

V minulosti psychologové rozlišovali autismus a Aspergerův syndrom. Dnes ale hovoří o poruchách autistického spektra, protože hranice mezi těmito dvěma diagnózami nebyly zřejmé. Které rysy jsou tedy pro různé poruchy autistického spektra společné?

V dřívějším diagnostickém manuálu jsme se setkávali mimo jiné s diagnózami dětský autismus, atypický autismus a Aspergerův syndrom. Dnes se tyto jednotlivé diagnózy již nerozlišují, ale jsou zastřešené právě pod kategorií poruchy autistického spektra.

Pro poruchy autistického spektra jsou společné problémy v sociálních vztazích a komunikaci, charakteristické je stereotypní chování, které může zahrnovat jak ulpívavý zájem o určitou oblast, tak stereotypy v motorice nebo řeči.

Obvyklé jsou potíže přizpůsobit se každodenním požadavkům a reagovat pružně i na běžné změny.

Myšlení těchto lidí je velmi konkrétní, nadměrně logické, nepružné. Často se zaměřují na detaily na úkor celku. Někteří mohou pracovat v oboru, ve kterém jsou dobří, ale i tam potřebují větší či menší podporu – někoho, kdo jim zadá konkrétní úkoly, dohlíží na ně a říká, co mají dělat.

Nechci, aby to vyznělo jakkoli hanlivě, ale někdy se myšlení lidí s autismem pro zjednodušení přirovnává k počítači. Pokud počítači nezadáte konkrétní instrukci, sám nedomyslí, co má dělat, nerozklíčuje, že jste se překlikli a měli jste na mysli něco jiného. Čím závažnější je stupeň autismu, tím jsou tato specifika v myšlení a vnímání výraznější.

Zdvořilostní fráze a společenské konverzace bez konkrétního obsahu bývají často pro lidi s autismem zdrojem stresu a nejistoty.

Můžete pro laiky nějak vysvětlit, jak se liší projevy lehčích a těžších forem diagnóz, které odborníci dříve označovali jako autismus a Aspergerův syndrom?

U lidí s těžkou formou autismu je často přidružený mentální handicap a závažnější poruchy řeči, což o jedincích s Aspergerovým syndromem neplatí.

Lidé s těžší formou autismu mohou mít afektivní záchvaty a vyžadují velkou podporu okolí, téměř neustálý dohled a asistenci.

Jedinci s lehčí formou autismu také potřebují nějakého průvodce životem, který je chápe a respektuje, vysvětluje jim situace, kterým nerozumí, ale nemají výraznější poruchy chování a dokážou v běžném životě poměrně dobře fungovat.

Lidé s Aspergerovým syndromem mají řečové schopnosti leckdy nadprůměrné, nemají poruchu intelektu, ale jejich emoční a sociální inteligence je vzhledem k věku i mentální kapacitě výrazně oslabená.

I dospívající a dospělí lidé s těžší formou Aspergerova syndromu mohou mít nadprůměrný intelekt, mluvit jako kniha, mít vynikající vědomosti v určité oblasti, nadstandardní smysl pro detail, ale sociálně mohou být na úrovni předškolního dítěte.

Kvůli tomuto handicapu nedokážou potenciál svého intelektu využít a mohou skončit v invalidním důchodu.

Lidé s mírnější formou Aspergerova syndromu naopak dokážou fungovat vcelku samostatně, mohou být úspěšní v zaměstnání, mají rodiny i partnerské vztahy. Svá oslabení poměrně zdařile kompenzují právě vyšším intelektem, časem si dokážou sociálně-komunikační dovednosti osvojit a jejich skutečný handicap nemusí být pro okolí na první pohled viditelný.

V jakém věku lze autismus diagnostikovat?

Pediatři dnes mohou provést screening na autismus už mezi 18. a 24. měsícem věku. Pracují s jednoduchým dotazníkem zaměřeným na chování dítěte v oblastech, které jsou pro autismus typické.

Zjišťují například, jestli a jak se batole snaží navazovat kontakt s rodičem i s cizími osobami, zda reaguje na snahu o společnou hru a jaké jsou jeho zájmy.

Pokud si dětští lékaři všimnou nějakého problému, měli by dítě odeslat na odborné psychologické nebo psychiatrické vyšetření.

Těžší poruchu autistického spektra jsme schopní odhalit už v batolecím věku, což je ideální, protože čím dřív se diagnóza podchytí, tím lepší může mít dítě prognózu. Správnou stimulací a zaměřením na rozvíjení slabších oblastí můžeme dosáhnout toho, že se v mozku dítěte vytvoří potřebné neuronové spoje a dochází ke zlepšení stavu.

U dítěte s mírnější poruchou autistického spektra naproti tomu okolí obvykle vypozoruje nějaký problém až v předškolním nebo školním věku dítěte. Bývá to v situacích, kdy požadavky na sociální a komunikační dovednosti přerostou schopnosti dítěte.

Rodiče si obtíží dlouho nemusí všimnout, takže třeba až paní učitelka zjišťuje, že dítě nezapadá do kolektivu a chová se oproti vrstevníkům odlišně. Mírnější formy autismu mnohdy na rozdíl od těch těžších prolétávají diagnostickým sítem. Děti, u nichž se vyskytují, jsou považovány za nevychované, manipulativní a rozmazlené.

Zůstávají bez pomoci, problémy se zhoršují a velkému tlaku potom čelí nejen ony, ale i škola a rodiče.

V souvislosti s dětmi s poruchou autistického spektra se někdy uvádí, že se lépe cítí ve společnosti dospělých než v přítomnosti vrstevníků.

Ano, tuto skutečnost od rodičů nebo od dětí také slýchám. Důvodů, proč tomu tak je, může být celá řada. Jedním z nich může být například to, že nemohou s vrstevníky sdílet své zájmy.

Když se ve 12 letech zajímáte o architekturu, zeměpis, historii nebo dopravu, tak jiné děti ve stejném věku se na tato témata většinou nechytnou a vy zůstáváte se svým zájmem osamocený.

Druhý častý problém spočívá v tom, že zejména v určitém věku je pro děti typické porušovat pravidla, testovat hranice, provokovat dospělé i škádlit se mezi sebou. Děti s poruchou autistického spektra naopak lpí na spravedlnosti a vyžadují dodržování pravidel.

Respektují autority a mají tendenci vrstevníky poučovat, jak se mají chovat. Tím se pochopitelně od vrstevníků liší, dostávají od nich negativní zpětnou vazbu a často jsou terčem posměchu.

Skutečnost, že se děti s autismem vyhýbají společnosti, pak může být jen projevem jejich obranného mechanismu a nejistoty v sociálních vztazích, útěkem před kritikou, nikoli potřebou se stranit.

Častěji se setkáváme s tím, že se děti s autismem chtějí mezi vrstevníky zapojit, ale netuší, jak na to, takže se uzavírají do svého světa.

Existují samozřejmě děti, které o interakci s vrstevníky opravdu nemají zájem, ale ze zkušeností z vlastní praxe znám více případů, kdy děti o kamarády a přátelství stály. U některých dětí můžeme hovořit až o sociální deprivaci.

Živě si pamatuji dívku, kterou paní učitelky ve škole popisovaly jako pasivní, hodnou žákyni, která o přestávkách spolužáky pozorovala, ale nikdy se sama nezapojila. Pedagogové toto chování hodnotili jako projev jejího nezájmu o spolužáky.

Když jsem s dívkou ale mluvila, sdělovala spoustu informací o dětech ze třídy, přála si mezi ně vstoupit, ale nevěděla jak, protože nechápala, o čem si povídají. Nikdy nebyla pozvaná na narozeninovou party nebo jinou akci spolužáků.

Byla zamilovaná do svého spolužáka, tajně mu psala dopisy, představovala si, jak spolu hrají hry, jak pořádá vlastní narozeninovou oslavu, na které je většina spolužáků přítomná. Nikdo z jejího okolí ovšem tento její vnitřní sociální život neodhalil, protože její chování navenek působilo zcela odlišně.

Četl jsem ale i o dětech s autismem, které se v kolektivu chovají příliš průbojně.

Je to tak. Najdou se děti s poruchou autistického spektra, které si s ostatními chtějí hrát, ale neodhadnou přijatelnou míru, nevědí, jak kontakt navázat jinak než pošťuchováním, ničením hry a nevhodným upoutáváním pozornosti. Když jim někdo řekne, že už to stačí, budou to pořád brát jako hru a nepřestanou. Tímto chováním se z kolektivu taky vyčleňují.

Jak se z vaší zkušenosti českým učitelům daří žáky s poruchou autistického spektra začlenit?

Pedagogové se musí učit pracovat s dětmi s mnoha různými poruchami – například s poruchami pozornosti spojenými s hyperaktivitou, s poruchami řeči, s poruchami intelektu i s poruchami autistického spektra.

Vidím u nich velkou snahu, ale často jim chybí informace o tom, co dělat, když chtějí učit a některý z žáků začne hodinu narušovat nevhodným chováním či afektivní reakcí.

Pedagog ví, že by bylo vhodné umožnit dítěti zklidnit se mimo třídu, odejít ze situace, ale zároveň nemůže neklidné dítě nechat bez dozoru.

Zejména u některých žáků je pro učitele úlevou, když se mají na koho obrátit, požádat o pomoc a společně také vymyslet plán pro řešení podobných situací. Proto potřebujeme, aby úzce spolupracovala a komunikovala rodina se školou a naopak. Nezbytná je také podpora poradenských pracovníků a jiných odborníků, kteří mají dítě v péči.

Jak už jsem zmínila, děti s autismem se často stávají terčem posměchu a šikany. Nemyslím si, že jsou ostatní děti zlé a svému spolužákovi s autismem ubližují záměrně. Často je to důsledek vzájemného neporozumění a neznalosti.

Pokud školákům nikdo nevysvětlí, proč se jejich spolužák zvláštně projevuje a jak mu mohou pomoct, využijí jeho nepřiměřené chování spíš k posměškům než k tomu, aby se ho snažili podpořit.

Jeden vysokoškolák mi nedávno líčil svůj dávný zážitek ze školní družiny, kdy paní vychovatelka dětem řekla, že si budou hrát s plyšáky a že si je poté mohou rozebrat. Byl z toho strašně vyděšený, protože si myslel, že půjde o likvidaci, že plyšáky budou rozebírat na součástky.

Když v takové situaci jediné dítě začne panicky křičet, stává se pochopitelně snadným terčem posměchu. Pokud však dětem důvod této odlišnosti přiblížíte, ukazuje se, že na ni pak dokážou reagovat citlivě.

Třeba moje dcera má s integrovanými spolužáky s poruchou autistického spektra dobrou zkušenost. Když jsem se jí v jejích osmi letech ptala na její definici autismu, odpověděla mi, že to je někdo, kdo se divně chová, ale neznamená to, že nemůže být kamarád.

Do třídy, kterou navštěvovala, chodil také chlapec s autismem. Paní učitelka dětem citlivě vysvětlila, jak mohou reagovat, když jejich spolužák například o přestávce chodí po třídě, třepe rukama a povídá si pro sebe.

Chlapec byl ve třídě oblíbený zejména mezi dívkami, jejich angažovanost a ochotu paní učitelka dokázala využít a dívky občas plnily roli asistenta, pomáhaly chlapci, když bylo potřeba. Jejich spolužák byl poměrně talentovaný, ale velmi ostýchavý.

Dojemné pro mě bylo, když se dcera chlubila, jak společně s ostatními přiměli spolužáka recitovat před celou třídou báseň zpaměti. Odměnou mu byl potlesk třídy a také zasloužené první místo ve třídním kole recitační soutěže.

Jak se dětem s poruchou autistického spektra ve školách daří splňovat nároky na znalosti, dovednosti a soustředěnost?

Vzdělávací proces komplikuje skutečnost, že schopnosti dětí s poruchou autistického spektra jsou rozloženy velmi nerovnoměrně.

Tito žáci mají v některých předmětech nadprůměrné vědomosti i schopnosti, ale v jiných oblastech nápadně selhávají.

Proto je vždy nezbytné školní nároky přizpůsobit schopnostem a možnostem dítěte, respektovat jejich obtíže, reagovat na jejich aktuální rozpoložení a chování.

Problémem při vzdělávání těchto dětí je také motivace. Žáci s poruchou autistického spektra se některé předměty odmítají učit, protože v nich nevidí smysl a probíraná látka je nebaví. Proto je potřeba volit motivaci podle jejich zájmu.

Vybavuji si jednu kreativní paní učitelku, která tento princip využila u chlapce, co se intenzivně zajímal o vysavače, technické a zemědělské stroje.

V matematice počítal traktory a sekačky, při slohových cvičeních o nich psal, ve výtvarné výchově i pracovních činnostech mohl technické stroje vyrábět a podobně.

Další komplikací, která zhoršuje spolupráci i soustředění dítěte s poruchou autistického spektra, mohou být abnormity v jeho smyslovém vnímání. V praxi to může znamenat, že je množství vnějších podnětů velmi rychle unaví, jejich mozek se přetíží a to se projeví nesoustředěností.

Z tohoto důvodu se těmto dětem lépe pracuje ve strukturovanějším a klidnějším prostředí. Pokud to speciálněpedagogické centrum doporučí, mohou tito žáci při náročnějších úkolech a písemných pracích odcházet s pedagogickým doprovodem do jiné učebny, aby se dokázali lépe koncentrovat.

Někdy je nezbytné dítěti na řešení úlohy poskytnout delší čas nebo písemné práce zkracovat.

Jak lidé s poruchou autistického spektra řeší problém s navazováním prvních intimních vztahů?

Záleží na jejich vlastní motivaci a osobnostním nastavení. Slečna, která je dnes už na vysoké škole a setkávám se s ní od jejích deseti let, měla například vždycky jasno, že vztah nechce.

Zdůvodňovala to tím, že si nehodlá komplikovat život. Chce se věnovat tomu, co jí jde a v čem je opravdu výjimečně dobrá.

Je přesvědčená, že partner a rodina by jí brali čas, který chce využít pro svou vědeckou práci.

Osobně se ale domnívám, že mnohem více lidí s poruchou autistického spektra po vztahu velmi touží, ale bohužel jim chybí sociální dovednosti, díky nimž by byli při jeho navazování úspěšní. Proto potřebují někoho, kdo jim vysvětlí, jak to v partnerských vztazích funguje.

Nabízí se jim individuální nebo párová terapie zaměřená na konstruktivní řešení vztahových problémů nebo zlepšení vzájemné komunikace.

Vztah s člověkem s poruchou autistického spektra mnohdy vyžaduje velkou toleranci z obou stran, protože oba partneři mohou být pro sebe navzájem nečitelní.

Běžně jsme zvyklí, že neříkáme všechny informace konkrétně, ale očekáváme schopnost číst mezi řádky. Předpokládáme, že ostatní dokážou zohledňovat naše emoce, přání i myšlenky. Nám ženám určitě udělá radost, když muž odhalí naše přání a přinese dárek, po kterém toužíme.

Jen málo žen je ovšem připravených na to, co mi vyprávěla partnerka muže s Aspergerovým syndromem. Tento muž se intenzivně zajímal o územní plánování a chtěl přítelkyni k narozeninám darovat vlastnoručně vyrobenou mapu územního plánu Prahy.

Došlo ke konfliktu, protože se sice u partnerky dočkal slz, ale ne z pocitu štěstí, ale kvůli rozčarování, smutku a vzteku.

Pokud lidé s poruchou autistického spektra partnerský vztah navážou, daří se jim ho i udržet?

Takový vztah má svá specifika, což ale nemusí znamenat, že je méně kvalitní. Když jim jejich partner rozumí, může s nimi být hezké soužití. Jedna manželka mi třeba říkala, že ji muž bere jako svého celoživotního kouče, tuto roli přijala a byla s ní smířená i spokojená.

Oceňovala na něm, že je velmi schopný v práci, finančně rodinu dokázal dobře zajistit.

Líbilo se jí, že si jako bankéř dovedl poradit i s náročnými finančními transakcemi, ale když měl k nim domů přijít řemeslník, nastal problém, protože jejího manžela tyto nestrukturované a nepředvídatelné situace psychicky rozložily.

Za to, že ho v těchto situacích koučuje a podporuje, dostává od manžela obdiv i respekt a i vůči rodině jako celku je tento muž velmi loajální a ochranitelský. Pro někoho možná tento partnerský vztah funguje poněkud neobvykle, ale rodina žije v harmonii a soudržnosti a její členové se cítí spokojeně. 

Jak to mají lidé s poruchou autistického spektra s empatií? Dovedou se do svých blízkých vcítit?

Mohla bych zde citovat výsledky různých výzkumů a teoretické poznatky, ale opět si vypůjčím příklad z praxe. Pamatuji si na jednoho dospělého muže s touto diagnózou. Byl nadprůměrně inteligentní, velmi úspěšný ve svém zaměstnání a byl si vědomý svých oslabení v sociálně-emoční oblasti.

Jeho popis empatie dle mého názoru pěkně vystihuje problémy, se kterými se lidé s poruchou autistického spektra potýkají. Řekl mi tohle: „Sdílení prvního stupně zvládám. Když si moje manželka koupí zmrzlinu, já vím, že má radost. Ovšem sdílení druhého stupně už neumím.

Nedokážu s ní její radost prožít a nakazit se jejími emocemi.“

V průběhu života i manželství se tento muž i díky trpělivosti a toleranci své manželky naučil, jak v daných situacích reagovat, ale vlastní emoční prožitek vyplývající ze sdílení emocí postrádal.

V situacích, kdy očekáváme, že s námi ostatní budou sdílet naše emoce, a ono se tak neděje, si můžeme tyto vlažné emoční reakce vysvětlovat jako nezájem, egocentrismus či provokaci.

U lidí s autismem si ovšem musíme uvědomit, že jejich mozek funguje odlišně a v mozkových oblastech, které jsou zodpovědné za čtení emocí i empatii, chybí dostatek funkčních neuronových spojení. Je to podobné, jako bychom se zlobili na člověka s vrozeným poškozením zraku, že nevidí svět tak, jako ho vidíme my, a nereaguje tak, jak bychom očekávali.

Video: Život s autismem? Není to žádná sranda, ve školce se mi smáli, teď mě respektují, říká Hájek

Chci být slavný youtuber, život s autismem není žádná sranda, ale já jsem na tom ještě dobře, každý člověk je jiný, nikdo není dokonalý. | Video: DVTV, Daniela Drtinová

Aspergerův syndrom: jak se projevuje u dětí a dospělých?

• Aspergerův syndrom patří mezi vrozené poruchy autistického spektra (PAS) a lidé ho často nazývají také vysoce funkční autismus.
• Aspergerovým syndromem trpí 30-70 dětí z deseti tisíc, mnohem častěji jsou však postiženi chlapci.
• Mezi typické projevy Aspergerova syndromu u dětí patří rozdíl ve vyjadřování oproti vrstevníkům, samomluva, samotářství, egocentrismus, neobvyklé záliby nebo také přílišná přátelskost bez zábran.
• Dospělí lidé s Aspergerovým syndromem vyhledávají lidský kontakt, mívají však problémy navázat s okolím vztah. Typická je emoční citlivost, snížená sociální inteligence, nedostatečná představivost, motorická neobratnost či vytváření rituálů.
• Aspergerův syndrom se diagnostikuje pomocí různých diagnostických kritérií, která se soustředí na rozpoznání typických příznaků této poruchy u jednotlivých pacientů.
• Aspergerův syndrom se bohužel nedá vyléčit. Důležitá je spolupráce s lékařem, trpělivost a pochopení při práci s pacientem, snaha o rozvíjení jeho sociálních a komunikačních dovedností i obeznámení okolí s jeho poruchou.

Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra (PAS) a často je také nazýván vysoce funkčním autismem.

Vyznačuje se podobnými projevy jako samotný autismus, jako je například neschopnost asimilace jedince do společnosti či pochopení emocí. Současně jsou však postižení jedinci také velmi inteligentní či jinak abnormálně nadaní.

Aspergerův syndrom nebo autismus

U obou poruch se jedná o vrozenou vývojovou vadu mozku, jejíž příčina není dodnes známá. Nejčastěji se uvádí, že je tato porucha dědičná. Podle odborníků ale mohou mít vliv i různé látky, které jsou škodlivé pro lidský organismus a životní prostředí.

Autismus

Autismus je neurologická porucha, která se diagnostikuje na základě projevů chování, konkrétně v kognitivním vnímání a v důsledku toho pak i v tom, jak se postižení chová navenek. Syndrom se projevuje již v raném dětství, kolem druhého roku věku. Ideálně by měl být autismus u dětí diagnostikován do 36 měsíců věku dítěte.

Lidé s autismem mívají potíže ve vývoji řeči, chápání druhých nebo v sociálních vztazích a převládá u nich stereotyp. Více o autismu zde.

Aspergerova nemoc

Aspergerův syndrom je vrozená porucha autistického spektra. Poprvé ji roku 1944 popsal rakouský pediatr Hans Asperger, podle kterého také později dostala své jméno.

 Toto onemocnění je rozšířenější než samotný autismus, trpí jím 30 až 70 dětí z deseti tisíc, častěji se pak vyskytuje u chlapců.

Ačkoli se nemoc často uvádí jako spíše dětská, u mnoha jedinců přetrvávají komplikace během celého života.

Jak poznat Aspergerův syndrom? Na rozdíl od autismu zde není neschopnost sociální interakce tak silná. Projevuje se především egocentrismem, který je doprovázený minimální nebo neexistující schopností kontaktu s vrstevníky.

Typické je detailní vyjadřování a neobvyklé záliby, jako je například studování jízdních řádů nebo telefonních seznamů. K dalším projevům patří precizní pravdomluvnost a jedinci jsou také motoricky neobratní. Intelekt je nicméně zachován, někdy je až nadprůměrný.

Diagnostika Aspergerova syndromu kvůli vysokému intelektu často probíhá později, než je tomu u autismu. Někdy k ní dokonce nemusí dojít vůbec.

Příznaky

Příznaky Aspergerova syndromu u dětí

U dětí s Aspergerem je znatelný rozdíl ve vyjadřování oproti jejich vrstevníkům. Orální projevy jsou monotónní s velmi rozšířenou slovní zásobou, proto si nemocní rozumějí spíše se staršími nežli se svými vrstevníky. Často je u nich pozorována samomluva.

Děti, které nemocí trpí, mají tendenci být samotáři, bez většího zájmu o kontakt s ostatními. U některých případů se ale může projevovat opačný extrém, a to přílišná přátelskost bez zábran.

Příznaky u dospělých

Dospívající a dospělí s Aspergerovým syndromem na rozdíl od dětí snáší samotu špatně a lidský kontakt vyhledávají.

V dospělosti si jsou lidé také více vědomi svých jinakosti, což jim způsobuje hlubokou emocionální bolest. Uvádí se, že dvě třetiny dospělých s Aspergerem trpí nebo trpěli depresemi, a minimálně polovina z nich trpí alespoň jednou úzkostnou poruchou. U mnohých se v reakci na tyto každodenní potíže objevuje závislost na drogách a alkoholu.

Projevy Aspergerova syndromu

• Problémy navázat vztah
• Emoční citlivost
• Snížená sociální inteligence
• Fixace na jednu osobu či objekt
• Nedostatek představivosti
• Vytváření rituálů
• Omezená či netypická gestikulace a mimika
• Problémy porozumět ironii a humoru
• Motorická neobratnost

Více o projevech naleznete zde.

Diagnostika

Diagnostika Aspergerova syndromu je pro pacienty i jejich okolí velice důležitá. Mnoho postižených se dlouhodobě cítí jiní, odlišní, vyloučení ze společnosti či „vadní“ a diagnostika jim může pomoci pochopit jejich celoživotní trápení.

Diagnostika této poruchy není jednoduchá, na Aspergerův syndrom test totiž neexistuje. Místo toho je možné nemoc odhalit pomocí různých diagnostických kritérií, která se soustředí na typické klinické příznaky.

Léčba Aspergerova syndromu

Tato porucha bohužel není léčitelná. Velmi důležitá je však blízká spolupráce s lékařem a obeznámení nejbližších o nemoci a o tom, jak mohou danému postiženému pomoci. Pacientovi je třeba věnovat dostatek času, trpělivosti i pochopení a pracovat s ním na rozvoji jeho sociálních a komunikačních dovedností.

Co dělat, pro zmírnění negativních dopadů nemoci:

• Dodržovat denní rutinu a strukturu
• Plánování času a cílů spolu s jejich plněním
• Cvičit
• Při práci ve skupině strukturovat aktivity

Dědičnost Aspergerova syndromu

Jak už bylo psáno výše, Asperger i autismus jsou dědičná onemocnění. Do jaké míry nebo jak tato dědičnost přesně funguje, se dodnes neví. Obojí také mnohem více postihuje muže a chlapce. Proto u vysoko-funkčních žen a Aspergerovou nemocí mnohdy nikdy nedochází k diagnostice, neboť se nepředpokládá riziko této nemoci.

Slavné osobnosti, které trpí Aspergerovým syndromem

Často se říká, že lidé s Aspergerovým syndromem jsou v dobré společnosti, a opravdu tomu tak je. U slavných historických osobností sice nelze zpětně potvrdit Aspergerův syndrom, přesto se dle dochovaných informací často uvádí.

Slavné osobnosti s Aspergerem:

• Albert Einstein
• Ludwig van Beethoven
• Thomas Alva Edison
• Thomas Jefferson
• Carl Jung
• Franz Kafka
• Wolfgang Amadeus Mozart
• Friedrich Nietzsche
• Richard Strauss
• Mark Twain
• Vincent Van Gogh
• Alfred Hitchcock
• Andy Warhol
• Woody Allen
• Bob Dylan
• Bill Gates