1. Zápis dětí do prvních tříd základních škol se uskuteční vzhledem ke krizovým opatřením pouze distanční formou,tedy bez osobní přítomnosti dětí a jejich zákonných zástupců.
2. Kromě elektronické registrace je třeba, aby podepsanou žádost o zápis (ke stažení – formát xls, formát pdf) dítěte do 1. třídy doručil zákonný zástupce dítěte společně s kopií rodného listu dítěte do pátku 30. 4. 2021 jedním z následujících způsobů do naší školy:
- do datové schránky školy
- e-mailem s elektronickým podpisem zákonného zástupce
- v zalepené obálce vhodit do schránky u hlavního vchodu do naší školy
3. Rodiče, kteří žádají pro dítě odklad povinné školní docházky, doručí ještě vyplněnou žádost o odklad (ke stažení – formát doc, formát pdf), posouzení příslušného školského poradenského zařízení a odborného lékaře.
V případě dotazů volejte na tel. číslo 723 077 112
1. Od pondělí 1. 3. 2021 se všichni žáci budou vzdělávat distančně, pokud vláda vyhlásí nouzový stav.
2. Žáci na distanční výuce mají možnost dále odebírat obědy do jídlonosičů. K odběru jsou stále přihlášeni žáci, kteří tímto způsobem odebírali obědy.
3. Žáci 1. a 2. tříd jsou z odběru obědů od 1. 3. odhlášeni.Pokud máte o obědy pro děti zájem, musíte se v pondělí do 13:00 hodin na další dny přihlásit u vedoucí jídelny.
4. Vyzvedávání jídlonosičů žáků na distanční výuce je v čase 11:00-13:00 na obvyklém místě.
5. Odběr obědů pro cizí strávníky je možný v době 10:00-11:00 hodin.
Na následujícím odkazu můžete přihlásit své dítě k docházce na ZŠ Týnská 8 Třebíč. Odkaz je funkční od 1.března 2021 do 5. dubna 2021.
https://aplikace.zapisyonline.cz/SOL/PublicWeb/zstynska/KWE015_Prihlaska.aspx?ID=40435#
Zápis dětí do 1. ročníku pro školní rok 2021/2022 se uskuteční v základních školách v Třebíči 9. a 10. dubna.
Přihlášku podávají znovu i rodiče dětí, kterým byla v loňském roce odkložena školní docházka.
Jakou formou budou zápisy v celé České republice probíhat, bude záležet na stávající epidemiologické situaci. Sledujte webové stránky naší školy.
Na stránkách města naleznete aktualizované informace k organizaci zápisů na tomto odkazu: https://www.trebic.cz/online-zapis-do-zakladni-skoly/ms-45283/p1=45283
Na základě vyjádření ministra školství Roberta Plagy oznamujeme, že škola zůstane od 15. 2. 2021 do odvolání ve stejném režimu jako doposud bez ohledu na konec nouzového stavu.
Výuka bude probíhat podle stejných pravidel jako od 4. 1. 2021. 1. a 2. ročník prezenčně, ostatní distančně.
1. Výuka ve čtvrtek 28. 1. 2021 probíhá prezenčně i distančně dle rozvrhu bez krácení.
2. Výpis z vysvědčení dostanou žáci 1. a 2. tříd přítomní ve škole.
3. Rodiče žáků 3. – 9. ročníku obdrží sdělení o prospěchu e-mailem, výpis z vysvědčení bude předán žákům po nástupu do školy.
4. V pátek 29. 1. 2021 jsou pololetní prázdniny, na které navazuje týden jarních prázdnin.
5. Způsob výuky od 8. 2. 2021 bude upřesněn na webu školy.
- V pondělí 4. 1. 2021 nastupují zpět do školy žáci 1. a 2. ročníků.
- Příchod do školy: Žáky, kteří nechodí do ranní družiny, vyzvedne třídní učitelka u vchodu do školy. 1. ročníky v 7:45, 2. ročníky v 7:50. Vyučování končí podle rozvrhu. Žáci musí mít po celou dobu pobytu ve škole roušku.(žáci si přinesou na každý den dva kusy)
- Provoz školní družiny 6:00-16:30.
- Každá třída bude využívat svoji kmenovou místnost ŠD.
1. A – p. vych. Plachá
1. B – p. vych. Chromá
2. A – p. vych. Lesslová
2. B – p. vych. Šťávová
5. Všichni žáci 1. a 2. ročníku, kteří se pravidelně stravují, jsou automaticky přihlášeni na oběd. Pokud žák do školy nenastoupí, rodiče jej musí z oběda odhlásit. Žádáme rodiče, aby děti s příznaky nemoci neposílali do školy.
6. Žáci na distanční výuce mají možnost odebírat stravu do jídlonosičů, které označené jménem a třídou předem nachystají do předsíně zázemí školní jídelny u vstupu od dětského hřiště. Všichni zájemci se musí přihlásit u vedoucí ŠJ. 739 382 221 Vyzvednutí těchto obědů je možné v době 12:00 – 13:30 hodin. Na pondělí 4. 1. obědníky přineste v čase 6:00-9:00 hodin.
7. Distanční výuka bude probíhat v programu MS Teams,které jsme používali těsně před Vánocemi. Návod k instalaci najdete na webu školy – domácí příprava 2020/21.
Od pondělí 14. prosince 2020 přechází distanční výuka na program Microsoft Teams (Registrace programu trvala bohužel dlouho, Microsoft nám ji potvrdil až po měsíci, i když je to běžně záležitost několika hodin.)
Třídy z druhého stupně, které od 14.12. přechází na distanční výuku v rámci rotační výuky, byly s programem seznámeny v PC učebně. Postup přihlášení najdete v sekci Domácí příprava – Přihlášení do MS Teams. Tento program budou žáci využívat po dobu celé školní docházky na naší škole.
V tomto programu budou probíhat i konzultační dny, pokud nebude možná přímá komunikace ve škole. Rodiče žáků 1. stupně obdrží informace od třídních učitelů. Třídy z druhého stupně, které nastoupí do školy po rotační výuce 18.12., budou během pondělí a úterý s programem rovněž seznámeny. Postupně na tento program přejde celá škola.
První den nemoci můžete oběd odhlásit do 8:00 hodin. Jinak je možné oběd vyzvednout v čase 10:45-11:00. Oběd obdržíte v jednorázovém plastovém boxu. Toto platí během proticovidových opatření.
7:35 hod. 4. a 5. ročník
7:40 hod. 1. a 7. ročník
7:45 hod. 2., 6. a 8. ročník
7:50 hod. 3. a 9. ročník
Prezenční výuka 1. – 5. ročník a 9.A, B, trvale.
30. 11. začíná rotační výuka pro 7.B, 8.A, 8.B prezenčně – rozvrh lichý týden, distančně 6.A, 6.B a 7.A. V dalším týdnu se skupiny vymění.
Žáci na prezenční výuce budou od 30. 11. přihlášeni na oběd. Pokud nebudou chtít obědy odebírat, musí se odhlásit nejpozději v pátek 27. 11. To stejné platí pro výuku v dalším týdnu.
Žáci na distanční výuce mohou odebírat obědy jako dosud do jídlonosičů.
Trvá povinnost mít nasazenou roušku po celou dobu pobytu ve škole.
Prezenčně probíhá nadále výuka pouze v 1. a 2. ročníku.
- Školní družina je v provozu.
- Ostatní žáci jsou povinni zúčastňovat se distanční výuky.
- Stravování probíhá stejně jako v předchozím týdnu.
Další změny platné od 30. 11. budou zveřejněny ve středu 25. 11.
- Ve středu 18. 11. 2020 nastupují zpět do školy žáci 1. a 2. ročníků.
- Příchod do školy: Žáky, kteří nechodí do ranní družiny, vyzvedne třídní učitelka u vchodu do školy. 1. ročníky v 7:45, 2. ročníky v 7:50. Vyučování končí podle rozvrhu. Žáci musí mít po celou dobu pobytu ve škole roušku.(žáci si přinesou na každý den dva kusy)
- Provoz školní družiny 6:00-16:30.
- Každá třída bude využívat svoji kmenovou místnost ŠD.
1. A – p. vych. Plachá
1. B – p. vych. Chromá
2. A – p. vych. Lesslová
2. B – p. vych. Šťávová
5. Všichni žáci 1. a 2. ročníku, kteří se pravidelně stravují, jsou automaticky přihlášeni na oběd. Pokud žák do školy nenastoupí, rodiče jej musí z oběda odhlásit. Žádáme rodiče, aby děti s příznaky nemoci neposílali do školy.
6. Žáci na distanční výuce mají možnost odebírat stravu do jídlonosičů, které označené jménem a třídou předem nachystají do předsíně zázemí školní jídelny u vstupu od dětského hřiště. Případní noví zájemci se přihlásí u vedoucí ŠJ. Vyzvednutí těchto obědů je možné v době 12:00 – 12:30 hodin.
Pokračuje distanční výuka dosavadním způsobem.
Vyzvednutí obědů stejným způsobem.
Škole bylo přiděleno 20 SIM karet T-Mobilu s neomezenými daty na 3 měsíce pro zajištění dálkové výuky. Data jsou zdarma, SMS a volání je zpoplatněno. Část karet je ještě k dispozici. Pokud má někdo o SIM kartu pro své dítě zájem, napište co nejdříve na adresu [email protected] .Budou vám zaslány informace, kde a jakým zůsobem si rodiče pro žáka kartu objednají.
Od 2.11.2020 pokračuje distanční výuka dosavadním způsobem.
- Zatím čekáme na schválení od Microsoftu, abychom mohli používat nový program MS Teams.
- Úkoly budou zároveň i na webu školy.
- Vyzvednutí obědů vydávaných do jídlonosičů je možné v době od 12:00 do 12:30 hodin na stejném místě jako dosud.
- Pokud budou MŠMT a MZCR zveřejněny další informace, může dojít k aktualizaci výše uvedeného.
Bitva o život začíná
Bylo mu 32 let, když opouštěl republiku s vizí dvouleté stáže za velikou louží. Dnes je Karel Pacák celosvětově nejcitovanějším vědcem ve svém oboru a hledá metody, jak bojovat proti nemocem sužujícím lidstvo.
Je dnes více nádorů hormonálních žláz než v době, kdy jste začínal? — Statistiky ukazují, že je více především neuroendokrinních nádorů gastrointestinálního traktu. Příčinou tohoto trendu je patrně např. změna stravovacích návyků společnosti.
Na druhou stranu statistiky ovlivňuje i fakt, že o těchto nádorech víme mnohonásobně více. Přicházejí za námi kupříkladu členové rodin požadující vyšetření, neboť tuší, že jsou nositeli nějakého nádorového genu. Často se při takovém vyšetření nádor skutečně najde.
Dalším faktorem je zlepšení zobrazovacích a biochemických metod.
Často se dnes stává, že lidé přicházejí s jinými obtížemi, kupříkladu s nějakou bolestí, a v nemocnici se bez problémů dostanou na vyšetření počítačovým tomografem (CT).
To bylo před třiceti čtyřiceti lety nemyslitelné. Dnes je CT na každém rohu. Proto se nádory často daří odhalit daleko dříve a procento lidí, u nichž onemocnění zjistíme, je tak přirozeně vyšší.
Souhrnná zpráva za Spojené státy ale tvrdí, že se výskyt rakoviny snížil asi o 1,5 až 2 %. — Podle mne to neznamená výrazné snížení výskytu v populaci, ale naši schopnost více bojovat proti rakovinným buňkám a nádorům a v některých případech provádět i účinná preventivní opatření.
To např. znamená, že počet vyléčených lidí je dnes vyšší než před třiceti či čtyřiceti lety, ale dokonce i než před pěti lety. Samozřejmě jsou nové úspěšné terapie či jejich nové kombinace a další speciální terapeutické přístupy, ale myslím si, že co se nemění k lepšímu, je náš životní styl.
Spíše naopak.
„Imunitní systém člověka je nesmírně vynikající vojsko, schopné porazit všechno. Je to největší zbraň vůbec.“
Jak jsme tedy pokročili ve schopnosti nádory léčit? — Pokud jde o neuroendokrinní nádory, kterými se zabýváme, zlepšení je veliké. Existují nové radioterapie, vyvinuté se znalostí receptorů na buňkách nádorů.
Povedlo se syntetizovat radiofarmaka, která jsou schopna se navázat na receptory a umožnit dokonalejší zobrazení těchto nádorů – to znamená, že detekce nádorů je daleko citlivější a přesnější – a pokročila rovněž i naše schopnost použít tato a jiná radiofarmaka k radioaktivní léčbě těchto i jiných nádorů.
Takže pacient dostane radioaktivní látku, která se vstříkne do žíly, ta putuje krevním řečištěm přímo k nádoru, kde si ji rakovinná tkáň vychytává podle svých specifických receptorů. Funguje to jako klíč, který si hledá nejvhodnější zámek, v případě neuroendokrinních nádorů je to takzvaný somatostatinový receptor, který se nachází na buněčné membráně.
Ke klíči je připojen izotop – většinou se používá lutecium –, který pak nádor zničí. To je v současnosti velký pokrok, využívaný s velmi dobrými výsledky právě u neuroendokrinních nádorů. Ukazuje se, že metoda zastavuje růst neuroendokrinních nádorů až v 90 procentech, což je obrovský úspěch.
Do popředí zájmu se, jak jsem si všiml, dostává v posledních několika letech také imunoterapie. — To je u neuroendokrinních nádorů trochu svízelnější, protože jde o tzv. „chladné“ nádory. Ty neobsahují dostatečné množství imunitních buněk, které jsou mimořádně důležité pro zničení buněk nádoru.
Když je tam nemáte, nádory lépe odolávají pokusům o jejich imunoterapeutické odstranění. Naštěstí díky výzkumným objevům a spolupráci s Přírodovědeckou fakultou v Českých Budějovicích, hlavně s biochemikem Janem Ženkou, máme určitý postup, jak ten nádor můžeme změnit.
Do nádoru, který nemá dostatečné množství imunitních buněk, je natáhneme.
Jak? —
Být člověkem bez budoucnosti
Kniha Joanny Macyové a Chrise Johnstonea Aktivní naděje (Alferia, 2020) s podtitulem Jak čelit zmatku naší doby a nezbláznit se? začíná prostou diagnózou: čím dál více lidí si uvědomuje stav současného světa a vnitřní, emocionální reakcí na toto zjištění je úzkost z budoucnosti, resp.
„hluboká ztráta důvěry v budoucnost“. Člověk pozdního kapitalismu se nenápadně stal člověkem bez budoucnosti a také sám sebe tímto způsobem začíná pojímat.
Čím dál rozšířenější je u současné generace přesvědčení, že ačkoliv je naše dnešní realita zatím ještě zvládnutelná a žitelná, na obzoru se objevují mračna dávající tušit, že náš relativní klid je pouze tichem před bouří.
Existenciální tíseň, která nás jímá při pohledu na dnešní svět, má podobu tušení, kam tento svět reálně směřuje. Takové tušení předznamenává to, co můžeme filosofickým žargonem označit jako „ztrátu ontologické jistoty“, tedy ztrátu bazální víry v legitimitu našeho civilizačního dění.
Nemožnost jejího pokračování činí z naší moderní civilizace jen dočasnou aféru a odhaluje ji jako bytostně selhávající projekt – ovšem co jiného je smyslem civilizace, než zajištění kontinuity lidského (pře)žití? Naše vlastní nika, kterou jsme vytvořili pro účely zabezpečení lidského života a blahobytu, se stala důvodem naší oprávněné úzkosti z budoucnosti, protože narušila stabilitu klimatického systému, na němž naše existence bezprostředně závisí.
Taková úzkost je zároveň vědomím vlastní konečnosti – a tentokrát se nejedná pouze o konečnost našeho vlastního individuálního života, ale také o konečnost budoucích generací a celých „rodových“ linií, a nakonec i o konečnost života jako takového. Jak autoři sdělují v úvodu:
Již nemůžeme považovat za samozřejmé, že zdroje, na nichž závisíme – jídlo, palivo a pitná voda –, budou dostupné. Stejně tak nemůžeme považovat za samozřejmé, že naše civilizace přežije nebo že podmínky na naší planetě zůstanou příznivé pro komplexní formy života.
Autoři tuto úzkost, tíseň a nejistotu chápou jako „ústřední psychologickou realitu naší doby“. A zároveň k tomu dodávají:
Jelikož však obvykle považujeme za příliš depresivní o ní mluvit, zůstává nevyslovenou přítomností na pozadí naší mysli. Někdy jsme si jí vědomi. Jen o ní nemluvíme. Tato zablokovaná komunikace představuje ještě hrozivější riziko, neboť tím největším nebezpečím naší doby je otupění naší schopnosti reagovat.
Neběží tu ale o pouhou analýzu situace, jako spíše o nalezení řešení, respektive snahu o nalezení základního existenciálního naladění, nejen adekvátního naší situaci, ale především umožňujícího v dané situaci adekvátně jednat. Tímto základním naladěním je pro autory „aktivní naděje“.
Aktivní naděje
Tu autoři odlišují od vykalkulované „nadějnosti“, tedy stavu, kdy lze důvodně předpokládat, že námi preferovaného výsledku nakonec skutečně dosáhneme. Aktivní naděje, jak ji chápou Joanna Macyová a Chris Johnstone, je vedena nikoli optimismem, ale vznešeným záměrem, který je zároveň její skutečnou hnací silou.
Je to pojetí velmi blízké tomu, jaké známe od Václava Havla, pro něhož „naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“.
Účinky takové aktivní naděje jsou podle autorů blahodárné nejen pro svět, ale i pro náš vlastní život, protože aktivní naděje znamená v podstatě praktikování pocitu smysluplnosti našeho jednání bez ohledu na jeho případné výsledky nebo neúspěchy. Taková naděje v nás má probouzet
stav živosti, díky němuž se naše životy stávají hluboce uspokojivými.
Problém samozřejmě tkví v nalezení toho, co skutečně dává smysl, a ve zodpovězení otázky, jak je možné aktivní snahu o jeho naplňování odstřihnout od (ne)možnosti jeho úspěšné realizace.
Tedy jak může určitá aktivní snaha dávat smysl bez ohledu na potenciální výsledky? Tento étos vznešeného záměru můžeme provizorně označit jako „intencionální etiku“, tedy postoj, který za klíčový faktor pro určení morální ospravedlnitelnosti lidského jednání nepovažuje to, jestli vychází z nějaké obecně platné sady pravidel (jako je tomu v deontologii), ani nakolik jsou blahodárné jeho důsledky (jako je tomu v etickém konsekvencialismu), nýbrž morálnost daného jednání odvozuje z jeho záměru. Může ale vznešený záměr tváří v tvář krizi planetárních rozměrů skutečně dostačit?
Velká transformace a práce, která spojuje
Takový étos se snaží nacházet své místo mimo utopické a dystopické myšlení. Utopismem dneška je představa business as usual, tedy přesvědčení, že svět, jak jej dnes známe, může v zásadě pokračovat nerušeně dál, což je naivní a nebezpečná iluze, nemající oporu v realitě, k níž se upínají ti, kdo jsou v dnešním světě v rámci možností příjemně zabydleni.
Dystopické myšlení se oproti tomu skutečně opírá o klimatickou, politicko-ekonomickou a ekologickou realitu. Tu ale vnímá jako natolik nepříznivou, že se jakékoliv naděje na změnu už dopředu vzdává.
Mezi prostou nevědomostí a vědomím zániku se ale otevírá ještě třetí možnost – aktivní naděje, která si představuje jiný svět a nechává se vést záměrem jeho uskutečňování tady a teď.
Můžeme si tento proces také představit jako pokus o alchymickou transmutaci společnosti, v níž je aktivní naděje klíčovou ingrediencí, která nakonec rozhodne o výsledku celého kvašení.
Možnost žádoucí společenské změny je tím pádem v knize chápána jako cosi socio-psychologického – je zkrátka potřeba, aby byl dostatek lidí obeznámen s klimatickou a ekologickou realitou a zároveň aby se nechal vést étosem aktivní naděje namísto bezvýchodného zoufalství, které se dnes poněkud prvoplánově nabízí. Tady se patrně nachází největší úskalí knihy – je totiž docela sporné, nakolik je ona aktivní naděje skutečným společenským činitelem, nebo je spíše třeba ji chápat jako věc individuální psychiky, a v posledku tedy jako nástroj, jak se osobně vyrovnat s vědomím rozpadu klimatické stability a všech důsledků, jež z toho vyplývají.
Aktivní naděje má být nicméně praxí, na níž je nutno soustavně pracovat. Je třeba o ni usilovat a neustále ji rozvíjet. Patrně proto, že není úplně „přirozenou“ nebo spontánní reakcí na současný katastrofismus a záplavu negativních zpráv, které se na nás hrnou ze všech stran.
Kniha tedy není ani barvitým popisem těch nejzávažnějších skutečností naší stávající klimatické situace, jako spíše praktickým návodem, jak aktivní naději v každodenním životě prakticky uskutečňovat – ať už jako jednotlivci, nebo kolektivně.
Cestu aktivní naděje autoři nazývají work that reconnects („práce obnovující spojení“ či jednoduše práce, která spojuje), tedy metodu, již Joanna Macyová rozvíjela už v sedmdesátých letech.
Základní myšlenkou této práce je narativ o nadcházejícím, či spíše už probíhajícím procesu ekosociální transformace, jímž jako jednotlivci i jako civilizace procházíme. Základním smyslem práce pak je nalezení našeho místa a role v tomto procesu.
Aktivní naděje tím zároveň znamená participaci na „třetím příběhu“, který se nachází mimo business as usual i mimo apokalyptickou beznaděj a usiluje o jejich překonání: třetí příběh s sebou nese vynoření nových a kreativních možností lidského jednání při epochální změně od průmyslové společnosti, vázané na ekonomický růst, ke společnosti, která podporuje život a věnuje se uzdravování a obnově našeho světa.
Práce, která spojuje, tedy představuje způsob, jak v sobě vytvářet aktivní naději jako bytostné existenciální naladění.
Ačkoliv začíná v malém měřítku u jednotlivců nebo malých komunit, usiluje o překonání omezené egoické identity a iluze naší separovanosti ve prospěch nalezení vlastního místa v novém civilizačním příběhu a biosféře vůbec.
Buddhistická inspirace představou o vzájemné provázanosti všeho a všech v síti života je tu zdrojem nejen osobní kontemplace, ale i aktivního, ba aktivistického pojetí života.
Civilizační revoluce a spirituální ekoaktivismus
Autoři rozeznávají v dějinách civilizace v zásadě dvě velké civilizační proměny: tou první byl přechod k zemědělství, tou druhou pak průmyslová revoluce, která vedla až k našemu globalizovanému světu.
Třetí proměnou, která už nenápadně probíhá, je ekologická revoluce, plně srovnatelná svým rozsahem a závažností s dvěma předešlými. Nejedná se „pouze“ o revoluci politickou, ekonomickou nebo technologickou, ale o zásadní proměnu našeho civilizačního modelu a způsobu života vůbec.
Podle autorů žijeme v přelomové době, kdy se bude zásadním způsobem proměňovat to, co jsme doposud považovali za nezpochybnitelné pravdy o naší sociální realitě.
Takové přesvědčení se vesměs opírá o jakousi intuitivní, blíže neartikulovanou sociologickou představu o „kritickém množství“, které je zapotřebí k tomu, aby došlo k narušení rovnováhy civilizačního systému a jeho následné proměně.
Jak už bylo naznačeno výše, tento proces se již započal a zmíněná ekologická revoluce už nenápadně probíhá.
Autoři dokonce vyjadřují přesvědčení, že se formuje jakési neviditelné masové hnutí, které ovšem ještě stále uniká pozornosti médií, neschopných tuto novou realitu rozeznat jako dostatečně signifikantní.
Přesto se ale v knize dozvíme, že tato masivní energie se projevuje v zásadě třemi způsoby: zdržovací akcí, která se soustředí na zabránění probíhajícího ničení, kreativní přestavbou našich struktur a systémů a změnou vědomí.
Vlastně je takovému revolučnímu pojetí v podstatě stěží co vytýkat, snad kromě určité vágnosti.
Nebylo ovšem záměrem autorů podat rozsáhlou analýzu společenských tendencí – kniha spíše zajímavým způsobem propojuje některé ze současných psychologických poznatků s buddhistickou tradicí a eko-klimatickým aktivismem, opřeným o vědecká data.
Může být klimatická krize zároveň krizí psycho-spirituální? Potažmo nejen existenční, ale také existenciální krizí lidského druhu jako takového? Podle autorů Aktivní naděje tomu tak jednoznačně je a práce, která spojuje, má představovat v podstatě existenciální praxi a aktivní odpověď na otázku, co v nastalé situaci vlastně dělat a jak se k tomu všemu vůbec postavit. Kniha je tak dobrou reprezentací směru, který můžeme označit jako „spirituální ekoaktivismus“, tedy takový způsob aktivismu, který se napájí z klasických i moderních spirituálních proudů a originálně je propojuje s různými podobami současného aktivismu nebo aktivního života obecně. Práce na obnovení našeho propojení se sítí života je tu chápána jako nezbytná součást komplexního transformačního procesu, jímž jako lidstvo právě procházíme. Obecnou ontologií takového aktivismu je i v tomto případě teorie Gaia, chápající biosféru jako komplexní a vzájemně provázaný organismus, resp. systém, který není jen prostým součtem svých částí, ale též strukturou vzájemných vztahů na celoplanetární úrovni. Aktivní naděje ukazuje jednu z dharem, cest a forem života v této spleti, které vědomě opouštějí sebezničující trajektorii našeho business as usual. Klimatická krize totiž není ani tak morální nebo etická záležitost, jako spíše existenční a existenciální hrozba. V sázce tu totiž není nic menšího než naše duševní zdraví a pokračování naší existence.
Němečtí lékaři neuposlechli zdravotní zákon WHO a našli lék na CORONA VIRUS
Text hoaxu
V Německu se konečně našel lék na CORONA VIRUS.
Němečtí lékaři neuposlechli zdravotní zákon WHO, který požaduje, neprovádět pitvy při úmrtích na koronavirus a zjistili, že smrt NEDĚLÁ VIRUS, ale BAKTERIE,.
Vede ke krevním sraženinám a ke smrti pacienta. Německo poráží takzvanou Covid-19, což není nic jiného než „široká intravaskulární koagulace“ (trombóza). A způsob jak ji léčit, znamená léčit ji antibiotiky, protizánětlivými léky a antikoagulaci.
PRVNÍ – ASPIRIN. Tuto senzační zprávu pro celý svět přinesli němečtí lékaři pitvou mrtvých těl produkovaných Covid-19. Němečtí patologové navíc říkají, že mechanické větrání a jednotky intenzivní péče nikdy nebylo třeba. V Německu začala změna protokolu KDO identifikoval a odstranil mezinárodní globální epidemii Lék už byl znám, ale WHO o tom Číňany neinformoval, je to jen obchod!!! Zdroj: Německo, Ministerstvo zdravotnictví. Sdílejte!!!!!! Ať se to dostane do celého světa! Předejte to své rodině, sousedům, známým, kamarádům, kolegům, do okolí. Prevence? Užívejte 100 mg aspirinu a apronexu nebo paracetamolu. Proč? Protože bylo prokázáno, že Covid-19 stimulací podporuje vývoj trombózy. Protože krev není nasycená kyslíkem. Krev houstne, její proudění v srdci a plicích zpomaluje, člověk nemůže dýchat a rychle umírá. V Německu byl porušen protokol o doporučení WHO a byla provedena pitva těla, která zemřela na Covid-19. Tělo, paže, nohy a další části těla byly otevřeny a bylo zjištěno, že krev se rozšířila a žíla a krevní sraženiny ve všech žilách a krevní sraženiny v tepně zasahují do normálního průtoku krve a zabraňují dodání kyslíku do všech orgánů, zejména mozek, srdce a plíce a pacient nakonec zemře. Německé ministerstvo zdravotnictví okamžitě změnilo protokol léčby Covid -19 a začalo předepisovat infikovaným pacientům 100 mg aspirinu a apronaxu – výsledek: pacienti se začali zotavovat a došlo ke zlepšení. Poskytněte tyto informace, okamžitě je zpřístupněte veřejnosti v celé zemi. Německo /naštěstí/ porušilo normu, po celém světě budou soudní spory za skrytí tolika úmrtí a za kolabující ekonomiky mnoha zemí po celém světě.A všichni pochopí proč byl vydán rozkaz pohřbít mrtvé okamžitě bez pitvy a označit je jako velmi znečišťující. Je v našich silách konat spravedlnost a doufat, že můžeme zachránit mnoho životů. Proto fungují antibakteriální gel a oxid chloru….. Všechna PANDEMICKÁ PSYCHIS byla potřeba, protože byznys je byznys. Stínová vláda chce očkovat vakcínu a implantovat čip, který zabíjí masy k ovládání populace a snížení světové populace. Je to plánované a kruté, ale neskryje se to, jen na nějaký čas – A J E T O V E N K U !
- Text hoaxu se šířil na sociálních sítích a e-mailem.
- Nesmyslná informace, že by WHO údajně zakázala provádění pitvy zemřelých na s potvrzenou infekcí SARS-CoV-2.
- V případě Acylpirinu a podobných léků si můžeme na stránkých MZČR přečíst tuto informaci
- Léky s obsahem kyseliny acetylsalicilové
Teplotu, bolest a záněty snižuje i kyselina acetylsalicylová, kterou najdete například v lécích Aspirin nebo Acylpyrin. Užívat by je ale neměly děti do 12 let.
Hrozí u nich, i když výjimečně, takzvaný Reyův syndrom, kdy se u dětí asi týden až dva týdny po virovém onemocnění objevuje nejdříve silné zvracení. To pak přechází v záchvaty křečí a postihuje mozek.
Zdroj: MZČR: Které léky užívat při léčbě COVID-19?
Hoaxu se věnoval i server Manipulátoři.CZ, kde najdete další onformace a odkazy. Adresa stránky: http://www.hoax.cz/hoax/nemecti-lekari-neuposlechli-zdravotni-zakon-who-a-nasli-lek-na-corona-virus/
Alternativní odkaz: http://www.hoax.cz/index.php?section=hoax&action=hoax_detail&id=1620
Primář patologie Antonín Večeřa: Dříve jsem si u pitvy zpíval, už to nedělám
Začneme takovou klasickou otázkou, co vás vedlo k tomu, stát se patologem?
Všechno má vždy nějaký vývoj. Já, založením introvert, jsem tíhnul spíš k diagnostickým oborům. A patologie je diagnostický obor, navíc těžký a obsáhlý, takže mě prostě baví. To jsem věděl už od začátku. Jen mé možnosti byly tehdy poměrně omezené. Absolvoval jsem vojenskou vysokou školu v Hradci Králové.
Společně s civilními kolegy jsme studovali na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, takže mám dva diplomy, jeden vojenský a jeden z Karlovy univerzity, všeobecné lékařství. Po studiu jsem se chtěl dostat na patologii, ale vojáci ji bohužel mají jen ve Střešovicích, takže mi to nevyšlo.
Na katedře radiobiologie v Hradci Králové měli tehdy tabulkové místo patologa, tak jsem to chtěl zkusit tímto způsobem, ale místo obsadil jiný lékař. Naštěstí pro mě přišel rok 1989, takže jsem skončil s vojnou a od roku 1990 jsem v Uherskohradišťské nemocnici na patologii.
Ačkoli se to laické veřejnosti nemusí zdát, patologie je velmi pestrý obor, každý případ vás může překvapit. Je to ovšem obor velmi obtížný a vyžaduje neustálé studium. Já mám až po 25 letech pocit, že tomu trochu rozumím.
Co konkrétně se v Hradišti na patologickém oddělení provádí?
Naše oddělení je srovnatelné s jinými patologiemi v bývalých okresních městech. Baťova nemocnice ve Zlíně na tom byla ještě nedávno stejně. Děláme prostě taková vyšetření, jaká jsou od nás požadována kliniky.
Jsme schopni obsáhnout veškeré požadavky, které na nás naši kliničtí lékaři kladou, jen s výjimkou těch vyšetření, která jsou centralizována do tzv. vyšších pracovišť. Jsou to pracoviště především fakultních nemocnic.
Provádíme standardní činnosti oboru patologie – tedy pitvy, biopsie a cytologie (studium buněk – pozn. aut.).
Pitvy se dále ještě nějak dělí?
Patolog v nemocnici dělá jednu z mnohých možných pitev. Je to takzvaně patologicko-anatomická pitva. Je charakterizována tím, že máme tělo zemřelého a k tomu máme informace. Zemřelý prodělal nějakou léčbu.
Známe diagnózy, které byly za života tohoto člověka stanoveny, takže máme informační vstupy a od nás se očekává, že uděláme jakousi shodu mezi tím, co najdeme my – patologové – a tím, co našli klinici, tak abychom přišli k nějakému společnému závěru.
Závěr je buď takový, že najdeme absolutní shodu, to znamená, že klinici dotyčného léčili správně a byla stanovena správná diagnóza, nebo může nastat zcela opačný případ, kdy nesprávně léčili, protože špatně stanovili diagnózu. To se v podstatě neděje.
Jsou sice případy, kdy nacházíme někdy onemocnění, které kliničtí lékaři za života pacienta neobjevili, ale často jde o náhodné nálezy, anebo byla hospitalizace pacienta natolik krátká, že ke stanovení této diagnózy nebylo dostatek času. Lidské tělo je velmi složité a stále se objevují jisté diskrepance (rozpor – pozn. aut.) mezi konečnou diagnózou patologa a diagnózami kliniků.
Kdybyste měl laikovi vysvětlit výše jmenovaný pojem biopsie. Co to vlastně je, co při ní provádíte?
Při biopsii je odebrána část tkáně člověka za jeho života za účelem morfologického zhodnocení změn v této tkáni a stanovení diagnózy. Potřebujeme k tomu tedy kousek z těla živého pacienta, ať už velmi malý, třeba milimetr, nebo kus, až třeba orgán.
Ten je k nám dodán, abychom stanovili nebo potvrdili klinickou diagnózu. Podle této diagnózy pak klinici postupují dál. Patologové jsou tak trochu schovaní za ostatními lékaři. Když je v protokolu napsaná nějaká diagnóza, patolog tam většinou není zmíněný, ale je to jeho diagnóza. Od ní se odráží klinik.
Tyto biopsie se též provádějí v průběhu léčby, aby mohla být například sledována úspěšnost nasazené léčby.
Vývoj v medicíně jde rychle dopředu, takže v dnešní době již patologie není jen čistě morfologickým oborem, ale využívá též nejmodernějších metod z oblasti molekulární biologie a prediktivního (předvídající na základě zkušenosti – pozn. aut.) vyšetřování.
Když jsme u odborných názvů, jak byste vysvětlil pojem histologie?
Histologie je obecný pojem. Je to vědní disciplína, která sleduje morfologickou stavbu tkání. Morfologie je to, co vidíme prostým okem.
Tak lze stanovit i diagnózu na pitevně, často ale musí být podpořena ještě podrobnějším vyšetřením dané tkáně, tudíž nastupuje histologická technika, která umožní z tkáně vzít tenký lísteček, průřez, který se obarví. Uděláme z něj preparát, který vyhodnotíme pomocí optického mikroskopu.
Která činnost vám zabere nejvíce času? Jak vůbec vypadá váš den?
Den začíná tím, že na oddělení buď přibudou nějaká těla zemřelých, nebo ne. V případě kladné odpovědi určíme, jestli je nutná pitva. Pokud ano, některý z lékařů, jsme tu tři, ji provede. Další lékaři se pak věnují činnosti většinou biotické nebo cytologické.
Když jsem přišel v roce 1990 na toto oddělení, pitvala se všechna těla zemřelých. Celkově je to nepředstavitelné číslo. Postupem doby, jak se zvyšoval tlak klinických pracovišť a jak věda rychle postupovala, začaly být upřednostňovány biopsie.
Diagnostický přínos z malého kousku tkáně je velký. Rozmach těchto vyšetření umožnily přístroje jako fibroskopy nebo stačí jehlou odebraný kousek tkáně. Postupně se přesouváme z pitevny na bioptickou část. Dnes tedy patří tak nejméně dvě třetiny naší práce biopsii a jedna třetina pitvám.
Celkově na našem pracovišti provedeme cirka dvě stě až dvě stě padesát pitev za rok.
Dřív to tedy fungovalo jinak?
Ano, diagnózy na pitevně nebyly do takové míry podpořené histologií, neodebíralo se většinou tolik vzorků. Nebylo to ani z časového hlediska možné při takovém množství pitev.
Nám trvá pitva dvě tři hodiny a dalších pět hodin obnáší vyhodnocení veškerých dat, která máme k dispozici o zemřelém, a vyhodnocení preparátů, a to nepočítám dobu potřebnou ke zpracování odebraného materiálu z těla zemřelého.
Než napíšeme zprávu, srovnáme ji s klinickými obrazy, něco občas dohledáme v literatuře… Doktor má totiž někdy pocit, že už to někde viděl, ale neví, kde a co to bylo. Všechno se musí dát dohromady a pak vzniká konečná diagnóza. Podle pravidel na to máme třicet dní, ale to je nesmysl. Některé diagnózy musíme zkonzultovat na vyšším pracovišti.
Jeden člověk není schopný obsáhnout celou problematiku našeho oboru. Pokud máte jen trochu pochybnosti, tak je dobré se zeptat někoho jiného. Ne že by byl chytřejší, ale může mít s danou problematikou víc zkušeností. Zeptat se není žádná ostuda. Ten, kdo ví všechno, je velmi nebezpečný. Pitvy dnes děláme jednu dvě denně, většinou v případě nějaké nejistoty – například v případě, kdy má ošetřující lékař nějaké pochybnosti.
Pokud někdo nesouhlasí s pitvou příbuzných, jak to probíhá?
Je to jednoduché. Zákon č. 372/2011 Sb. ve svých prováděcích vyhláškách říká jednu jednoduchou větu: „O pitvě rozhoduje lékař.“ Nikdo jiný nemá nárok rozhodnout, zda pitva bude nebo ne.
Ale to hovoříme o patologicko- -anatomické pitvě a o zemřelém ve zdravotnickém zařízení. Praxe je taková, že příbuzní si často nepřejí pitvu. My se jim snažíme vyhovět, ale zákon stojí za námi.
V okamžiku, kdy si bude klinik nebo patolog nejistý a řekne, že pitvu pro stanovení konečné diagnózy potřebuje, tak ta pitva prostě proběhne.
Setkáváte se se stížnostmi nebo s odmítnutím pitvy?
Samozřejmě. Pokud už ale pitva proběhla, tak ani příbuzní nic nenadělají. Je nutné lidem vysvětlit, že pokud se jedná například o nádorové onemocnění, je dobré znát podrobnosti. Některá nádorová onemocnění, například rakovina tlustého střeva, má v některých svých formách jasně genetickou zátěž.
To znamená, že pokud někdo v rodině na tento typ tumoru onemocněl, nebo zemřel, pak příbuzný v přímé linii má zvýšenou pravděpodobnost, že ho bude mít také. Uvědomělý člověk hledá prevenci. Když nebudete vědět, že váš příbuzný zemřel na chorobu, která má genetickou zátěž, nemůžete ničemu předejít.
A má člověk možnost nahlédnout do pitevní zprávy a zjistit tyto informace?
Je to na něm. Každý může být aktivní a zajímat se. Pokud někdo přijde a chce znát podrobnosti, řekneme mu je. Jinak pitevní zprávy odesíláme nejen na oddělení, ze kterého tělo přišlo, ale i obvodnímu lékaři pacienta. Každý má nárok a právo na informace. Může se zeptat u obvodního lékaře, a pokud tam nenajde patřičné dokumenty, ať klidně přijde k nám.
Když zemře člověk doma, kdo o pitvu žádá? Ohledávající lékař?
Jedná se o jiný druh pitvy. Pokud ohledávající lékař řekne, že by mohlo jít o vliv nějaké látky nebo zavinění smrti cizí osobou, či ohledávající lékař zemřelého nezná a absolutně netuší, na co zemřel, nařizuje zdravotní pitvu, dříve to byla zdravotně- -bezpečnostní pitva. Slouží k ověření toho, na co člověk zemřel.
Jaký je rozdíl mezi různými druhy pitev?
Ekonomicky není mezi patologicko-anatomickou a zdravotní pitvou žádný rozdíl. Obě jmenované platí zdravotní pojišťovna. Zásadní rozdíl je v tom, že v případě patologicko-anatomické pitvy známe diagnózy, které jsou podkladem pro naše rozhodování, což u zdravotní pitvy většinou k dispozici není.
Co se týče vlastního provedení pitvy, je ta zdravotní poněkud odlišná.
My v nemocnici se například můžeme vyjádřit i k úspěšnosti léčby, kdežto soudní lékař, který provádí zdravotní pitvu, stanovuje diagnózu – příčinu smrti a především vylučuje možnost zavinění druhou osobou, popřípadě vliv prostředí, nebezpečných látek… Jestliže je například vysloveno během této zdravotní pitvy, ale též v průběhu pitvy patologicko- -anatomické, podezření na zavinění úmrtí druhou osobou a není ho možné vyloučit, stanovuje se pitva soudní. Ta je úplně jiná. Musí ji provádět dva lékaři z oboru soudního lékařství a hlavně o ní už nerozhoduje lékař. Nařizuje ji vyšetřovatel a není již placena zdravotní pojišťovnou.
Funguje patologie ve skutečnosti tak, jak ji prezentují především americké kriminální seriály?
Já se na ně nedívám, protože je to většinou za hranou. Je to hlavně určeno pro pobavení, s normální prací to nemá mnoho společného. Co se týče možností, které oni mají a co všechno dělají, jen něco málo je pravda a zbytek je fabulace.
Další věc, která vás upozorní, že něco není v pořádku, je fakt, že nejstarší lékař má třicet let, což je naprostý nesmysl. V našem oboru, a v medicíně to samozřejmě platí o všech oborech, je kromě vzdělání nejdůležitější zkušenost.
Mluvíte při pitvě na zemřelého?
(Smích) Samozřejmě že ne. K tělu je třeba přistupovat s pietou, ale jako profesionál. Musíte mít odstup od toho, co držíte v ruce. Časem je ale přece jen patrný jistý způsob vyhoření. Já si například nepamatuju jména, mně člověka připomenete diagnózou.
Nejen já, ale i kolegové jsou schopni dát dohromady celou pitvu ještě za týden, ale na jméno zemřelého si už většinou nevzpomeneme.
Jméno důležité není, ale vždy by si měl člověk přečíst vše o zemřelém, může najít určitou třeba rodinnou souvislost a vzpomene si na případ s podobným příjmením… Ale ještě k vaší otázce o mluvení při pitvě. Dřív jsem si při práci zpíval, to už mě ale nějak přešlo.
Bavíte se o své profesi doma? S rodinou?
Je to jako se vším, zpočátku jsem leccos z problémů v zaměstnání přinesl i domů, ale jak stárnu, tak čím dál méně mluvím doma o práci. Takže ano, bavím se i s rodinou o své práci, to snad dělá každý. U nás je to ale specifické – manželka pracuje také v nemocnici a syn studuje medicínu.
Související Pravá patologie začíná až u překvapení
Konečně prší, ale letošní Medard je ostřejší, než býval. Češi si musí zvykat
Foto: Unsplash (ilustrační)
Je dobře, že prší, špatné je, že se tak děje v extrémní podobě.
Česko se letos dočkalo typicky medardovského počasí, kdy v posledních pětadvaceti dnech pravidelně prší. Horší je, že jde často o srážky přívalové. Podle klimatologů si ale na extrémní přívaly vody v Česku musíme začít zvykat.
„Aktuálně jsme se ocitli pod vlivem typické medardovské cirkulace, což je vzhledem k zavodnění krajiny žádoucí,“ říká Aleš Farda, klimatolog z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd v Brně. „Medard je ovšem, jak všichni vidíme, ostřejší, než býval.
Deště jsou prudké a vydatné, což mimo jiné souvisí s tím, jak se postupně zhoršuje klima.
V příštích letech se Česko zřejmě nemusí ani tak obávat toho, že by nepršelo vůbec, ale že budou srážky extrémnější, soustředěné vždy do několika dnů, které pak vystřídá suché období.“
Pro Česko v minulých dekádách typické počasí, kdy krajinu sytily vodou především podzimní deště, zimní sníh a jarní deštíky, je už passé. „V listopadu vždy řadu dní soustavně pršelo, mírnější deště pak přicházely s jarem. To je pryč. Tento režim počasí u nás vymizel,“ konstatuje Farda.
V posledních pěti až sedmi letech zesiluje trend, kdy je například dva měsíce sucho, načež několik dní prudce prší, aby se vzápětí vrátilo soustavné sucho. „Je to znepokojivé. Příchod podobného počasí jsme sice očekávali, ale až někdy v roce 2040,“ upozorňuje Farda.
Povodně na střední Moravě:
Foto: HZS Olomouckého kraje
Experti teď hledají důvody takového urychlení. Není podle nich pochyb, že průměrná teplota v Česku poroste. Se srážkami je to ovšem komplikovanější. „Klima má svou přirozenou variabilitu.
Ta se však nyní sčítá s klimatickou změnou. Výsledkem jsou současné výkyvy. Jistě, je možné, že se za pár let vrátíme k počasí, které jsme u nás znali třeba před padesáti roky.
Pravděpodobnější je ale opak, totiž, že se extrémy budou zhoršovat,“ domnívá se klimatolog.
Jeho kolega, Miroslav Trnka, výzkumník v oblasti zemědělského sucha z portálu Intersucho, nedávno Seznam Zprávám řekl, že trend prohlubujícího se sucha bude pokračovat, ale nebude lineární. „V některých letech, a my nevíme ve kterých, bude vody až příliš, že na současné sucho možná na chvíli zapomeneme.
Ale posun faktorů k čím dál horší vodní bilanci bude nejspíše pokračovat. A my se musíme přizpůsobit oběma extrémům. Pokud by byl výhled, že bude jen víc a víc sucho, byla by adaptace v principu jednoduchá, mohli bychom se inspirovat třeba v Izraeli, kde to zvládají dobře.
Naše krajina a infrastruktura se však musí připravit i na mimořádné vlhké roky s rizikem povodní a několik týdnů neobdělavatelných pozemků,“ varuje Trnka.