Pacienti „bez diagnózy“ mohou mít psychosomatické potíže

Autor/ka: MUDr. Ondřej Masner Datum publikace: 04. 03. 2013, Aktualizováno: 06. 03. 2021 Vleklé zdravotní potíže jsou vždy nepříjemné. A nezřídka ani série různých vyšetření neodhalí jasnou příčinu onemocnění či zdravotního problému, léky trvale nezabírají, rejstřík možností, jak tělo „opravit“, je vyčerpán.

V takových případech však možná uzdravení nepřichází proto, že pro účinnou léčbu je potřeba mnohem více než znát chorobopis. Na vině totiž může být zátěžová životní situace, narušené vztahy v rodině či jiné problémy z duševní nebo sociální oblasti.

Převládající přístup lékařů v českém zdravotnictví je orientován na tělesné obtíže člověka – zabývají se nemocí a jejími příznaky, ne však člověkem samotným, jeho životní situací, psychickým vyladěním, rodinným a sociálním kontextem. Stručně řečeno: většina lékařů léčí nemoc, nikoli člověka.

Jejich snahou je potlačit symptomy, které v lepším případě na základě léčby ustupují do pozadí, mohou však mít tendenci k chronicitě (opakování). Děje se tak z toho důvodu, že nebyla odstraněna příčina zdravotních problémů.

Oproti tomu se však v našich končinách v posledních letech znovu objevuje i přístup jiný, který se při léčení zdravotních obtíží zajímá o širší souvislosti života pacienta. V medicínské řeči se takovému přístupu říká psychosomatický či biopsychosociální.

Termín psychosomatika je dnes hodně populární, široký pojem, pod kterým každý rozumí něco jiného. Dalo by se říci, že psychosomatika propojuje dva světy: svět klasické biologické medicíny a svět psychoterapie.

Pacient vstupuje do ordinace s nějakým zdravotním problémem, lékař však nezjišťuje pouze anamnézu, jeho snahou je zasadit konkrétní problém do kontextu. „Pro mne psychosomatika znamená, že jako lékař se dívám na různé zdravotní potíže – ať už tělesného, nebo duševního rázu – v širších souvislostech.

Psychosomatiku vnímám jako součást moderní medicíny, byť přístupy k léčbě se od klasické medicíny liší,“ míní MUDr. Ondřej Masner, praktický lékař a rodinný terapeut.

Uvádí se, že až čtyřicet procent pacientů přicházejících do českých ambulancí má obtíže, jejichž příčina není zjištěna – jsou u nich zřejmé psychosociální souvislosti.

To znamená, že jejich potíže jsou reálné, ale klasické léčebné postupy u nich nezabírají dostatečně a ani nejmodernější lékařské přístroje neodhalí příčinu jejich zdravotních problémů.

Tito pacienti takzvaně somatizují – například složitá či neřešená životní situace, ve které se dlouhodobě nacházejí, se promítne na tělesné úrovni, ve formě nějakého zdravotního problému či nemoci.

O jaké poruchy či onemocnění jde? To nelze jasně vymezit, nejedná se o žádnou specifickou kategorii potíží. „Nelze říct, že jedna nemoc je psychosomatická a jiná už ne.

Vychází se z toho, že příčin může být více, například genetická, kterou člověk zdědil, biologická, jako třeba infekce či lokální poranění, psychosociální část – emoce, vztahy, … Pak záleží na tom, zda ta konkrétní část dělá pět či sedmdesát procent,“ vysvětluje MUDr.

Masner. Přesto můžeme alespoň obecně uvést, že většinou jde o vleklé zdravotní problémy typu chronické bolesti, migrény, různé vyrážky, alergie, poruchy trávicího ústrojí, kloubní potíže, poruchy dýchání včetně astmatu a podobně.

Psychosomatické příčiny mohou být i za častou únavou či sníženou imunitou, potíže se mohou týkat kteréhokoliv orgánu.

Některé z charakteristických rysů psychosomatického přístupu:

1. Zájem o člověka jako o určitý celek, který funguje v psychosociálním prostředí (v rodině, v zaměstnání, …).
2. Člověk není objektem léčby (ve smyslu lékař léčí pacienta).

   Lékař/psychoterapeut ho vnímá v roli subjektu, jako aktivního účastníka v léčebném procesu.

3. Psychosomatický přístup k léčbě je časově náročný – každý pacient totiž představuje zcela jedinečný „případ“.

4. Stanovit diagnózu a postup léčby nelze bez podrobného rozhovor o životním příběhu člověka, o jeho rodině, pracovním zázemí a podobně.
5. Psychosomatický lékař může používat tradiční léky.

   Často je však nutné doplnit farmakologickou léčbu nějakou formou psychoterapie.

↑ nahoru

Psychosomatická cesta k uzdravení

Nutno podotknout, že moderní psychosomatika žije v České republice tak trochu na okraji, respektive zatím není v našich zdravotnických zařízeních a v učebnách lékařských fakult zabydlena tak, jak je žádoucí.

Takzvaný psychosomatický přístup k léčbě zkrátka není do českého zdravotnictví pevně integrován, zatímco například u našich německých sousedů je běžný a spolupráce lékaře a psychoterapeuta tam nepředstavuje žádnou zvláštnost.

Psychosomatiku provozují lékaři, ale i psychologové – psycholog má určitou výhodu, že vystudoval psychologii, a určitý handicap, že nemá lékařské znalosti.

Lékař zas má medicínský základ a musí si dodělat vzdělání z psychosociální oblasti, většinou tedy absolvuje psychoterapeutický výcvik.

 Často pracují lékař a psycholog společně, takže si vlastně navzájem mohou vyrovnat zmíněné „handicapy“.

Takovou ideální dvojici lékař–psycholog u nás tvoří průkopníci a největší osobnosti psychosomatického přístupu v rodinné terapii MUDr. Vladislav Chvála a PhDr. Ludmila Chválová Trapková.

Jejich přednášky jsou podnětné i zábavné, živé a srozumitelné i pro neodborné publikum, jejich knihy jsou čtivé a nabité zajímavými informacemi a pestrými kazuistikami. Oba odborníci mají za sebou mnohaletou praxi: MUDr. Vladislav Chvála je původně lékař-gynekolog, PhDr.

Ludmila Chválová Trapková je psycholožka – léčbu nahlížejí z různých úhlů pohledu, přitom společně. Psychosomaticky uvažující dvojici odborníků zajímá především to, jaký vliv má na lidské zdraví život rodiny a dění, jež se v rodinném kruhu (který nazývají „sociální dělohou“) odehrává.

K vyléčení zdravotních obtíží totiž podle jejich letitých zkušeností nezřídka vede cesta přes úpravu rodinných vztahů – a symptomy, které po dlouhou dobu odolávaly jakékoli léčbě, pak mizí.

Pokud se v ordinaci lékaře objeví člověk (ať už dospělý, nebo dítě) s psychosomatickým onemocněním či psychosomatickou poruchou, je ideální, když se do procesu léčby zapojí celá rodina. „Jde to pak daleko snáz a daleko rychleji.

Je to o tom, že my se k té rodině pouze přidáme, práce probíhá přímo mezi členy rodiny. V žádném případě nejsme v pozici soudce, hodnotitele, toho, kdo říká, co je špatně a jak by to mělo být. Každá rodina má nějaký svůj model a svoji vlastní historii.

Ale můžeme se snažit společně s rodinou najít body, kde to ‚nějak drhne‘, kde vznikají konflikty, a můžeme se snažit společně najít nějakou cestu, jak ten život žít jinak a jak vztahy vytvářet jiným způsobem.

Takže přítomnost členů rodiny je velice žádaná – čím více lidí, tím lépe,“ objasňuje lékař Ondřej Masner.

Z praxe MUDr. Ondřeje Masnera – léčení v rámci rodinné terapie

Mladá žena vyhledala péči, neboť trpěla únavovým syndromem. Slečna byla asi sedm měsíců v pracovní neschopnosti, chodila na různá vyšetření, ovšem nic zásadního se nenašlo.

V širších souvislostech se ukázalo, že v její rodině proběhlo hodně silné trauma (hádka mezi mladou ženou a rodiči), která časově spadala do začátku jejích potíži. Ovšem do doby, než jsme k tomu společně došli, si to nespojovala. Jakmile se tyto dvě věci propojily, bylo možné s problémem pracovat.

Sice se nepodařilo dostat do terapie rodiče, ale klientka byla tak silná, že své rodiče sama vyhledala a řešila to s nimi.

Zpětně bylo možné říct, že s největší pravděpodobností bylo příčinou jejích zdravotních obtíží právě to silné trauma. Celá léčba trvala déle než rok.

↑ nahoru

Nejčastější psychosomatické poruchy u dětí a jejich příčiny

Děti oproti dospělým nejsou schopny ještě přesně slovně vyjadřovat (verbalizovat) své emoce, mnohem častěji tedy „komunikují tělem“. Není proto vůbec překvapující, že u dětí se psychosomatické poruchy objeví snáze a častěji než u dospělých. (Některé prameny uvádějí, že za psychosomatické lze považovat vlastně všechny zdravotní potíže u dětí a že je třeba je vždy zasadit do rodinného kontextu.)

Zvýšený výskyt psychosomatických onemocnění u dětí lze vysvětlit například i tím, že dítě není schopno – na rozdíl od dospělého – aktivně ovlivnit situaci, která v něm vyvolává stres, úzkost nebo rozporuplné pocity.

A tak se jeho, často potlačované, emoce promítnou na tělesné úrovni.

Onemocnění pak velice často představuje útěk od nějakého pro dítě neřešitelného problému či zátěžové situace, a to nejen v rámci rodiny, ale také ve školním či jiném vrstevnickém kolektivu.

K typickým psychosomatickým poruchám u dětí patří nejrůznější bolesti – u dívek jsou to častěji bolesti hlavy, pro chlapce jsou typické bolesti břicha.

Dále například silná únava, nechutenství, psychogenní zvracení, psychogenní kašel, nespecifické bolesti břicha či hlavy (až migrény), teploty, kolapsové stavy, poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie, …), poruchy vyměšování, onemocnění kůže (zejména bradavice a atopický ekzém) a další.

Co se týče rozvoje psychosomatické poruchy, zásadní vliv mají tyto faktory: vrozené vlastnosti, temperament a emotivita, výchova, životní styl rodiny a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, věk dítěte, ale i dosud prodělaná onemocnění u dítěte a jeho zkušenosti s nemocí, celková odolnost organismu, vážnější nemoci v rámci rodiny nebo úmrtí někoho z nejbližších příbuzných. 

MUDr. Ondřeje Masnera jsme se zeptali, zda spouštěči psychosomatických poruch (ať už u dětí, nebo u dospělých, kteří si taková traumata z dětství odnesli do dalšího života) mohou být například i časté hádky mezi rodiči, rozvod rodičů a podobné závažné zátěžové situace v rodině.

Na to odpovídá: „Mohou, ale s jakoukoliv generalizací bych byl opatrný. Většinou nehledáme jednu situaci, která dané potíže způsobila, v naprosté většině se jedná o komplexní souhru více faktorů. Bezesporu mohou zátěžové situace v rodině psychosomatické potíže spustit, třeba zrovna rozvodová situace.

Na druhou stranu v některých rodinách proběhne rozvod rodičů bez většího dopadu na zdraví, rodina to nějak zvládne, adaptuje se a žije dál zdravým životem.

A pak jsou rodiny, které na to reagují tak, že třeba jeden člen rodiny onemocní a tím, nevědomky, stabilizuje rodinu v určité nové rovnováze, která je ale vykoupena právě tou nemocí.“

↑ nahoru

Čtěte také:
Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
Zanedbávané děti: nejméně viditelné, s vážnými následky 

Prevence psychosomatických onemocnění

Jak již bylo řečeno – každá rodina má svoji historii a každá rodina se ve svém vývoji mění. S tím je třeba počítat.

Lze říct, že po všech stránkách zdravější jsou rodiny, v nichž jsou jednotliví členové ochotni měnit své postoje, nejsou zatuhlí v rigidních zásadách a zabetonovaných postojích, kterých se rodina drží za každou cenu. Současně však jsou nutné i určité hranice – neznamená to tedy, že děti můžou cokoli.

Nicméně rodiče mají často problém nějaké mantinely nastavit a udržet je; přitom pro děti je bezpečné, když vědí „já můžu až sem a ne dál“ a vidí, že rodič neustoupí, ať se dítě sebevíc snaží nastavené hranice prolomit.

Nutná je však i určitá flexibilita, schopnost měnit své postoje a požadavky a posouvat ony pomyslné hranice s tím, jak se rodina vyvíjí.

„Každý, kdo má děti, ví, že ve dvou třech letech dítěte jde o určitý typ rodiny, ovšem jakmile je dítěti o osm deset let více, po rodičích se chce úplně něco jiného, děti mají jiné požadavky a jiné potřeby.

Je to hodně o tom, aby rodiče byli schopni se flexibilně nastavovat tak, aby se podařilo nasytit aktuální požadavky a potřeby dětí. My dospělí s tím máme někdy potíže, protože už jsme v uvozovkách jakoby hotoví a nechceme se měnit. Jenže děti se mění tak rychle, že někdy je náročné ty změny stíhat,“ zamýšlí se MUDr. Masner.

Z předchozích řádků tak vyplývá určitá rodinná prevence, jak psychosomatickým onemocněním předcházet: vždy je třeba zamyslet se, zda v rodině nastavená pravidla jsou ještě aktuálně platná, jestli by se nedala nějak změnit, zda není možné a vhodné začít brát některé věci jinak, nahlédnout na ně z jiného úhlu, postavit se k nim jiným způsobem – tak, aby se v rodinném společenství cítili dobře všichni jeho členové.

V neposlední řadě není od věci uvědomit si, že v rodině jsme také každý sám za sebe a že naše osobní tělesná a psychická kondice je ovlivněna mnoha faktory – a jednu z hlavních rolí hraje všudypřítomný stres.

Právě ten se v nemalé míře může podílet na rozvoji nějaké psychosomatické poruchy.

Je tedy třeba naučit se stresem pracovat a dopřávat si dostatečný odpočinek a možnost nabrat nové, čerstvé síly, abychom se sami se sebou i v kruhu rodinném cítili co nejlépe.

↑ nahoru

Kde hledat pomoc psychosomaticky zaměřeného odborníka

Pokud byste se chtěli v souvislosti s psychosomatickým přístupem v rodinné terapii na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail [email protected]. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i zde pod článkem.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Doporučená literatura:

• Danzer, G. Psychosomatika: Celostný pohled na zdraví těla i duše. Praha: Portál, 2001.
• Baštecký, J. – Šavlík, J., Šimek, J. Psychosomatická medicína. Praha: Grada, Avicenum, 1993.
• Poněšický, J. a kol. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton, 1999.
• Trapková, L. – Chvála, V. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál, 2004.
• Tress, W., Krusse, J., & Ott, J. Základní psychosomatická péče. Praha: Portál. 2008.

Internetové zdroje:

Video:

Pomohly vám informace v tomto článku?

Psychosomatické problémy aneb PACIENTI BEZ DIAGNÓZY

Jakékoliv psychické vypětí se víceméně odráží na našem zdravotním stavu. V některých případech si lékaři už nevědí rady. Ačkoli se potýkáme s fyzickými projevy nemoci, žádné vyšetření není průkazné.

Jednoduše řečeno lékař nedokáže stanovit diagnózu, jelikož nemůže najít příčinu nemoci.

V tomto případě se může jednat o psychosomatické potíže, které si v dnešním článku blíže přiblížíme.

Co jsou to psychosomatické poruchy zdraví?

Definice zařazuje psychosomatické problémy mezi funkční poruchy, při kterých se psychické problémy projevují navenek jako tělesné nemoci. V takovémto případě jsou pak všechna klinická vyšetření bez zjevného nálezu, ovšem reálně u pacienta obtíže přetrvávají.

V tomto případě je potřeba hledat příčinu v psychice jedince. Avšak pozor, ačkoli má zhruba 70 % zdravotních problémů souvislost s psychickou pohodou člověka, ne vždy je to pravidlem.

Nejsou ojedinělé případy, kdy se psychologové potýkají s tím, že klient je na doporučení lékaře podroben psychologickému vyšetření, přičemž jeho potíže mají opravdu fyzický základ, který však lékař nedokázal správně interpretovat a diagnostikovat.

Původ termínu psychosomatika sahá až do starého Řecka, kdy ve starořečtině bylo psyché označením duše a soma naopak těla. Základem psychosomatické medicíny je pak komplexní přístup k člověku, jak v rovině psychické, tak fyzické. Je však důležité pamatovat na to, že nic není jen černé nebo bílé, a za jakoukoliv nepohodou stojí vždy více faktorů.

Příčiny a projevy psychosomatických poruch zdraví

Pokud se potýkáme s nadměrným stresem či jinými psychickými problémy, snaží se nás na to tělo upozornit. Jestliže tato varování přehlížíme, může to mít devastující dopady na náš zdravotní stav.

U dospělých je nejčastější příčinou vzniku psychosomatických problémů stres, vypětí, nedostatek spánku a odpočinku, vztahové problémy. Nejen dospělí však mohou trpět psychosomatickou poruchou, stále častěji se s těmito problémy setkáváme také u dětí, zejména v důsledku disharmonických vztahů v rodině či v kolektivu.

Právě u dětských pacientů lékaři mnohdy různé příznaky přehlížejí a shledávají je banálními, přitom je celostní přístup právě zde velmi důležitý, aby nebyl ohrožen budoucí vývoj dítěte.

Nejčastější psychosomatické problémy u dospělých:

• bolesti hlavy, migrény
• bolesti zad
• poruchy spánku
• chronický únavový syndrom
• průjmy, Crohnova choroba a jiné problémy zažívacího traktu
• gynekologické problémy
• problémy v těhotenství
• kožní onemocnění (ekzémy, lupénka, akné…)
• vysoký krevní tlak, bušení srdce
• alergie, astma
• závratě
• pocity sevřeného hrdla
• poruchy příjmu potravy

Nejčastější psychosomatické problémy u dětí:

• bolesti hlavy
• bolesti břicha, zvracení
• poruchy příjmu potravy
• psychogenní kašel
• ekzémy
• poruchy vyměšování

Prevence vzniku psychosomatických problémů

Chcete-li se psychosomatickým poruchám vyhnout, hraje důležitou roli pravidelná duševní hygiena. Ta spočívá ve schopnosti odpoutat se od každodenního stresu, aktivně odpočívat, relaxovat a zejména neodkládat řešení problémů na později. Nezanedbatelnou roli zde hraje také zdravý životní styl, vyvážená strava a dostatek spánku.

Léčba psychosomatických poruch

Základem úspěšné léčby psychosomatických onemocnění je uvědomění si problému, ochota o něm mluvit a také vyřešení stresující situace, respektive změna životního stylu. Léčba může být doplněna fyzioterapií, různými potravinovými doplňky a vitaminy, v případě vážnějších forem i antidepresivy. 

Kromě výše uvedeného hraje podstatnou roli také správně vedená psychoterapie, proto v případě, kdy je zde možnost, že vaše problémy mají psychosomatický základ, neodkládejte návštěvu psychologa. Ten se společně s vámi zaměří na zjištění příčin, pomůže najít cestu ke změně životního stylu, nebo alespoň způsob, jak co nejvíce změnit vaše nazírání na stresující situaci. 

Pokud vás zajímá, jak úzce spolu tělo i mysl souvisí, můžete se podívat také na VIDEO: Strategie spojení těla a mysli

Právě jste četli článek: Psychosomatické problémy aneb PACIENTI BEZ DIAGNÓZY

VIDEO: Spojení těla a mysli – strategie jak je vzájemně synchronizovat

Psychické a fyzické zdraví spolu úzce souvisí. Jistě to znáte sami, když vám není dobře např. při chřipce, tak jste zároveň velmi nedůtkliví a s náladou pod bodem mrazu. Stejně to funguje i naopak, všechen tlak a stres, problémy v práci i v soukromém životě se dříve či později začnou odrážet na vaší fyzické pohodě.

Tělo vás začne upozorňovat na to, že něco není v pořádku. V tuto chvíli je na místě být na pozoru, protože přehlížení těchto varovných signálů může mít opravdu vážné dopady na váš celkový zdravotní stav. 

Jak synchronizovat tělo a duši?

Dozvíte se to v tomto videu.

Video pro vás připravil psycholog online psychologické poradny Mojra.cz –  PhDr. Josef Sýkora

Mnoho psychických problémů se navenek projevuje jako tělesná nemoc. Problém tkví v tom, že než lékař pojme podezření, že se jedná o psychický problém, podrobí vás velkému množství vyšetření, což vaší psychice nepřidá. Nebo naopak podcení klinickou diagnostiku a odešle vás rovnou k psychologovi, což může vést ke značným zdravotním komplikacím.

Podceňovat psychosomatické problémy není žádoucí, stejně jako označovat každou hůře prokazatelnou nemoc za psychickou

U dospělých je nejčastější příčinou vzniku psychosomatických problémů stres, vypětí, nedostatek spánku a odpočinku, vztahové problémy. Nejen dospělí však mohou trpět psychosomatickou poruchou, stále častěji se s těmito problémy setkáváme také u dětí, zejména v důsledku disharmonických vztahů v rodině či v kolektivu.

Chcete-li psychosomatickým poruchám předcházet, je nejúčinnější prevencí naučit se správně a dostatečně odpočívat, relaxovat, postavit se čelem problémům a vyřešit je v co nejkratší době. Stejně tak je důležité žít zdravým a aktivním životním stylem, jíst vyváženou a pestrou stravu apod. Existují také různé strategie zvládání zátěžových situací. 

To, jakým strategiím budete dávat přednost určuje nejen vaše osobnost, ale také konkrétní situace. Lidé obecně dávají přednost tomu, co jim již v minulosti přineslo úlevu a pomoc. 

Správná diagnostika psychosomatických problémů spočívá ve vytvoření komplexního obrazu – životní styl, možná traumata, osobní situace, míra stresu, dědičné choroby apod. Na základě všech těchto informací může být pacient ošetřujícím lékařem odeslán k psychologovi. Psycholog se následně zaměří na odhalení příčin psychosomatických problémů a navrhne vhodnou léčbu

| |   Více o léčbě psychosomatických problémů si můžete přečíst v článku Psychosomatické problémy aneb PACIENTI BEZ DIAGNÓZY | |  

Právě jste zhlédli VIDEO: Spojení těla a mysli – strategie jak je vzájemně synchronizovat

Připojte se do diskuze.Zadéjte Váš kometář.

72 Int Dráždivý tračník | Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK

Syndrom dráždivého tračníku (Irritable Bowel Syndrome – IBS) patří mezi funkční gastrointestinální poruchy a klasifikuje se v rámci Římských kritérií (Rome III). Římská kritéria rozlišují dva základní typy funkčních obtíží – funkční dyspepsii s příznaky horní části GIT a výše zmíněný dráždivý tračník s příznaky dolní části GIT.

Hlavní příznaky IBS jsou břišní bolest a poruchy vyprazdňování stolice. Obtíže trvají 3 měsíce, které nemusí po sobě následovat se začátkem obtíží minimálně 6 měsíců před stanovením diagnózy, není přítomno organické onemocnění a objevuje se vracející se břišní bolest nebo dyskomfort nejméně 3 dny v měsíci v minulých 3 měsících. Kromě toho jou přítomny alespoň dvě kritéria:

1.

zlepšení s defekací

2. změny frekvence vyprazdňování
3. změny ve vzhledu stolice IBS rozdělujeme na další podtypy podle vzhledu stolice (dle Bristolské klasifikace).

• a) Dráždivý tračník se zácpou
• b) Dráždivý tračník s průjmem
• c) Smíšený dráždivý tračník
• d) Nezařaditelná forma dráždivého tračníku
• Výskyt
• Patofyziologie

– nad 25% vyprázdnění tuhá stolice a pod 25% stolice řídká kašovitá stolice

– nad 25% vyprázdnění řídká kašovitá stolice a pod 25% tuhá stolice

– ve více než 25% vyprázdnění je kašovitá řídká stolice a ve více než 25% i tuhá bobkovitá
Kromě výše zmíněných projevů mohou být přítomny obtíže s nepravidelnou defekací, odchodu hlenu s stolicí, nadýmání, abnormální frekvence vyprazdňování, apod. Kromě klasifikace Rome III existuje původní Mařatkova klasifikace, která rozlišuje funkční zácpu, funkční průjem, dráždivý tračník a kvasnou enteropatii.
Prevalence IBS se v Evropě předpokládá asi u 10-15% obyvatel, poměr postižení ženy a muži je 2:1. Celkově až 25-50% pacientů v gastroenterologických ambulancích trpí IBS.
V patofyziologii se uplatňuje celá řada faktor včetně poruchy střevní motility (porucha napětí – hypertonie, hypotonie, dystonie a porucha kineze – hyperkineze, hypokineze, dyskineze), poruchy sekrece, viscerální hypersenzitivity a abnormální propulze střevních plynů. Syndrom může souviset i s rolí potravy, s abnormalitami ve složení střevního mikrobiomu a syndromem bakteriálního přerůstání. Zcela neoddiskutovaný je vliv psychologických faktorů. Porucha sekrece se zvýšenou sekrecí hlenu je přítomna až u 50% pacientů s IBS. Stran potravy může jít o nesnášenlivost obilovin (bez diagnózy celiakie). U pacientů s IBS byla ve zvýšené míře zjištěna dysmikrobie a podle Mařatky může být důsledkem nerovnováha hnilobných a kvasných procesů ve střevě.

Projevy

Břišní bolest rekuruje, nelze přesně lokalizovat a mnohdy je spíše popisována jako neurčitý břišní dyskomfort. Po defekaci by mělo dojít alespoň k částečné úlevě. Někdy může být přítomno střídání průjmu a zácpy. V ranních hodinách bývá typicky stolice vodnatá a může mít podobu urgentní defekace (tzv. debakl). V žádném případě by obtíže neměly být doprovázeny váhovým úbytkem!

Diagnostika

U mladého pacienta bez rodinné anamnézy a bez varovných příznaků (enteroragie, váhový úbytek, anemie, febrilie, noční pocení) je možné od další diagnostiky upustit, nicméně už z forenzních příčin je vhodné provést laboratorní vyšetření (vyloučení známek malabsorpce), ultrazvuk břicha a zvážit provedení kolonoskopie. U pacienta nad 50 let věku by měla být kolonoskopie samozřejmostí.

U pacientů s dominující obstipací a obtížemi při defekaci je vhodné zvážit defekografii a anorektální manometrii. K odlišení proximálního a distálního typu obstipace se doporučuje vyšetření transit time.

U pacientů s IBS s dominujícími průjmy je vhodné alespoň orientačně vyšetřit IgA proti tkáňové transglutamináze kvůli častému výskytu celiakie.

Léčba

Není-li organicita prokázána, je nejprve nutné pacienta uklidnit a už tato intervence může mít terapeutický efekt. Dále je nutná změna stravování. Při zácpě se doporučuje vláknina a laxativa (lactulosa, guttalax, regulax), u nadýmání probiotika, sulpirid (Dogmatil) a tricyklická antidepresiva a u průjmu loperamid, či reasec. Na bolesti břicha dobře reagují spasmoanalgetika (drotaverin, mebeverin, alverin), sulpirid a tricyklická antidepresiva. V indikovaných případech je vhodné vyšetření psychologem.