Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Podmínkou odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

Je jednou ze základních charakteristik církve, že je to společenství lidí, kterým bylo odpuštěno a kteří mají být odpouštějícími. Podmínkou tohoto odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy – to, že uznám: ano, chybil jsem. Krásný popis takové situace je v 2 S 12,1-14, kde David uznává svou vinu.

Odpuštění je na jedné straně něco, co je pro život naprosto nezbytné, a na druhé straně je to něco, co je těžko dosažitelné. Komunistický režim neznal odpuštění – zde byla možná sebekritika a následné „vzetí na milost“, ale nikdo neřekl: „My ti odpouštíme.“ Spíše však bylo více těch, kdo byli „odepsáni“ do konce života a trestáni i na dětech.

Zlo prostě nemá sílu k odpuštění (mimochodem zlo také nemá smysl pro humor – nemá k sobě samému odstup, protože se bojí). Křesťanství přináší do problematiky odpuštění nový pohled. Nejenom, že Bůh odpouští nám, když my odpouštíme, ale také my jsme schopni odpouštět druhým, protože nám je odpouštěno.

Z tohoto hlediska je jasné, že církev není nějaká „superdokonalá“ společnost, kde se zlo nevyskytuje, ale je to společenství lidí, kteří odpouštějí, nechají si odpouštět a kteří si odpouštějí navzájem. Tedy, jsme-li opravdu křesťané, nejsme lidé lepší, ale jsme lidé, kteří mají lepší zkušenost s odpouštěním.

Ono se to dá vlastně povědět třemi slovy: křesťan věří, že křtem, pokáním a nakonec svátostí pokání jsou mu hříchy odpuštěny. Tím je to vlastně všechno řečeno, ale za předpokladu, že chápu, co je hřích, a že chápu, co je to odpuštění. A o tohle nám tedy teď půjde, vlastně o tu první polovinu: ujasnit si co je to hřích. Člověk se totiž často setkává s tím, že se to mezi křesťany nechápe.

Pro někoho není hřích třeba vůbec nic, protože odpuštění nehledá, i když je křesťanem. Pro někoho je hřích ona překážka, která mu brání jít k přijímaní. A tak tedy smíření rovná se otevřít cestu k příjímání a tím to končí. Ale ani to není ono, to také není celá pravda. Spousta křesťanů padá do dvou extrémů: buďto v hříchu vidí napřekročitelnou hrůzu, nebo takové malé nic.

Pak jsou samozřejmě ti, kteří to vidí správně, ale tyhle extrémy existují. V žádném případě nechci na vás pouštět hrůzu a přivádět vás k malomyslnosti, ale pravdivé vědomí o závažnosti hříchů je pro nás nutné, máme-li pochopit odpuštění. K plnějšímu pochopení toho, co je hřích, nás může vést úryvek z 5. knihy Mojžíšovy.

Dt 30, 15 – 20: 15:Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; 16:když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš přicházíš obsadit.

17:Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, 18:oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. 19:Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti i tvé potomstvo 20:a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.

Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá. Ačkoliv tedy slovo hřích vůbec nepadlo, je tady o tom řeč. Jsou tu předloženy dvě cesty: cesta do zaslíbené země, kterou jim Hospodin ukázal.

My už toto máme chápat dál: pro nás cesta, která má smysl, je ta, která vede ke konečnému setkání s Bohem, která vede k naplnění naší budoucnosti plné a konečné v Bohu – tedy cesta, která vede do nebe. A pak je tu ukázaná druhá cesta, cesta, která se zdá mít smysl. Pro Izraelity to znamenalo cestu, na níž by nevěřili Hospodinu, ale věřili by bohům a bůžkům, které uctívaly ostatní národy.

Cesta, která by nevedla s Hospodinem, cesta, kterou si Izrael stanoví sám. A tato cesta nevede do zaslíbené země, nevede ani do společenství s Hospodinem, čili je to cesta, která vede ke smrti. Protože Izrael věděl jasně, že jeho existence zcela a beze zbytku na Hospodinu závisí.

A tak tyhle dvě cesty jsou nabízeny, ty jsou nabízeny i nám, protože pro nás je možná také ta cesta, která má zdánlivý smysl. Něco, co se nám zdá dobré, ale něco, o čem bychom měli vědět, kdybychom byli k sobě upřímní, že by s tím Bůh nesouhlasil, že je to něco, co před Bohem neobstojí.

Co k Bohu nesměřuje, k tomu vrcholnému a poslednímu cíli člověka, to je hodnotou zdánlivou, cestou zdánlivou – a to je cesta vyznačená hříchem. Já mohu jít úplně špatně – to je ten hřích, kterému se říká těžký, smrtelný – tak, že se s Bohem naprosto míjím.

Mohu jít sice k Bohu, ale nechám se na té cestě brzdit, táhnu ranec zbytečné přítěže – a to je to, čemu se říká hřích lehký, to co mne na té cestě brzdí, případně mne to z té cesty odvádí. Hřích je tedy něco, co se stane v našem konkrétním životě, co se může týkat buď mého vztahu k Bohu, nebo vztahu k bližnímu. Týká se mne samotného a mé cesty k Bohu.

Řada lidí si myslí, že hřích je jenom to, co se týká přímo Boha: nepozorná modlitba, neúčast na mši, braní jména Božího nadarmo. Tohle jsou pro ně hříchy – a potom zabití, jinak nic.

To je omyl! Jestliže nevyužiji svého nadání, jestliže nedělám dobro, které dělat mohu, pro svou lenost, nebo proto, že je mi ten bližní nesympatický, jsem na tom stejně jako ten, který zanedbává bohoslužbu, to se Boha týká! Jednak proto, že i Bůh s mou aktivitou počítá. Za druhé se to Boha týká proto, že ty chyby mne odvádějí z mé přímé cesty k Bohu, nebo mne na ní brzdí.

čili Bůh se nemůže plně radovat z mé lásky, tak bychom to mohli po lidsku říct. Vztahu k Bohu se tedy týká všechno, co děláme špatně a všechno to dobré, co neděláme, ač bychom to dělat mohli. V téhle šíři by tedy člověk mohl vidět hřích. Určujícím pohledem k tomu by tedy mohlo být stále vědomí, že Bůh nás miluje. Já vím, že to opakuji do omrzení, ale považuji za nutné to opakovat.

Vždyť Písmo nás o tom jasně přesvědčuje, že Bůh si nás zamiloval tak, jako si vybral lzrael, který nebyl žádným vynikajícím národem, jako si vybral Abraháma, jako si vybral Mojžíše, právě tak si vybral každého z nás. Stále ta důležitá věta z 1.

listu Janova 4,10: „V tom záleží Boží láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Bůh si nás zamiloval – to je počátek všeho a to určuje moje jednání. Jestliže mne Bůh miluje, pak je jasné, že mu na mně záleží a že každé mé jednání, se kterým on nemůže souhlasit, je špatné.

Pro nás není vždycky tak samozřejmé pochopit, kdy s námi Bůh nesouhlasí. člověk se v tomhle dokáže například znamenitě obelhávat. Máme ale tady svědectví Písma o Kristu, můžeme mít z něho dost dobré ponětí o tom, jaké byly Kristovy životní postoje, a to je pro nás měřítkem. Jednat a stavět se k životu a uvažovat jak on.

Co tedy před ním obstojí, je dobré, co by před ním neobstálo, samozřejmě dobré není. A tak tedy člověk, který chce u sebe rozeznávat hříchy, se nemůže spokojit je s povrchním vědomím, co je dobré a co je špatné nebo s tím, co ho naučili v dětství. Musí se neustále konfrontovat – srovnávat s Kristem.

Ono to možná zní pyšně: srovnávat se s Kristem, ale vždyť jsme přijati Bohem za syny a Kristus je pro nás cestou. Co tedy neobstojí před ním, to by nemělo obstát ani před soudem našeho svědomí. My nemůžeme jinak dojít k Otci, než přes něj, jeho cestou. A potom se s ním musíme trvale proměňovat.

Pokud nechápeme, co je hřích, potud nejsme schopni pořádného obrácení, protože nevíme, kam a z čeho a proč se máme obracet. Křesťanský život, to je skutečně neustálý pohyb. Pohyb, který se může všelijak klikatit, ale který má pořád směřovat k Bohu. My nikdy nedosáhneme Boha teď, my ho přece budeme mít pořád před sebou, ale jde o to, abychom byli stále na cestě života.

Na cestě, která vede k němu, protože na ní jsme neustále nejvíce oživováni, na ní je náš život plnější. Člověk se dá podfouknout a dá se někde na cestu zdánlivých hodnot a žije jenom zdánlivě hodnotný a zdánlivě plný život. To je velice mizerné, tohle musíme prokouknout – a proto je nutná konfrontace s Kristem.

Když si potom člověk uvědomí, jaká je vlastně hřích mizérie, jak se vlastně zaplétá a trmácí na cestách, které vedou od Boha, pak by mohl propadnout obrovské malomyslnosti, protože můžeme jednoho krásného dne zcela správně zjistit, že větší část našeho života nestojí za nic, že jsem šli do Tramtárie – někam úplně špatně, někam, kde není Bůh.

Kdybychom byli odkázáni jenom na toto zjištění, pak by se z křesťanů muselo rekrutovat nejvíce sebevrahů, protože by to bylo k neunesení, toto živé zjištění, jak jsme na tom špatně. A proto musí křesťan jasně vědět o odpuštění. Protože teprve odpuštění udělá poznání mé hříšnosti plodným.

Teprve ten, komu je odpuštěno, sklidí ovoce z toho, že poznal své hříchy, protože odpuštění ho vrátí na cestu k Otci. Čím tedy pro nás to odpuštění je a jak že se s ním člověk vlastně setkává? Tady je zapotřebí se nejdříve odvolat na celé dějiny spásy, na všechno o čem svědčí Starý i Nový zákon.

Tam totiž můžeme rozpoznat jednu důležitou věc: že totiž Bůh z vlastní aktivity a iniciativy velice trpělivě a dlouho něco dělá pro záchranu člověka. To, co čteme ve Starém zákoně – celý děj od Abraháma až po Ježíše – to je vlastně všechno neustálé hledání člověka, neustálá činnost pro jeho záchranu.

Bůh si vybral Abraháma, dělá z něho národ, tenhle národ si zamiluje a snaží se ho probudit a oživit tak, aby byl živým pro Boha. Aby žil život, který má smysl, který k něčemu vede. Nejdříve je to ukázáno docela jednoduše: jestliže lzrael bude poslouchat Hospodina, bude uveden do země, kterou mu Hospodin připravil.

Budete mít zájem:  Kupujete ovocné nápoje kvůli ovoci? Kde je a kde není

Potom dál, jestliže bude Izrael držet společenství s Hospodinem, bude národem, který si zachová existenci a který ze sebe vydá někoho, kdo bude požehnáním národů. Až je to dovedeno k tomu, že lzrael vydá ze sebe Spasitele. Až do tohoto konce je doveden děj několika tisíciletí a Ježíš tohle hledání člověka, to, že Bůh hledá člověka, docela jasně konkretizuje.

Jednak tím, že sám o sobě oslovuje jednotlivé lidi: „Zachee, sestup dolů, dnes musím večeřet v tvém domě,“ řekne hříšníku Zacheovi. A pak řekne několik těch podobenství, v nichž zdůrazňuje, jak Bůh nikdy nikým nepohrdá a jak mu žádný jednotlivec není málo. Člověk je tedy Bohem hledán a s tím, že ho Bůh hledá, se setkává v určitých konkrétních podobách.

Jestliže uvěřím v Boha takového, jaký je, jestliže přijmu Krista – pak jsem byl sám nalezen. Tím prvním bodem, který vede k odpuštění, je víra. Spása z víry v Krista. Kristus za nás zemřel, za naše hříchy a jestliže my tuto skutečnost vírou přijmeme, pak se v nás víra začíná uskutečňovat. A jestliže někdo uvěří, pak může být jeho záchrana konkrétně provedena a zpečetěna křtem.

Tady bych chtěl upozornit na to, co je v běžném povědomí dost neznámé, že tím prvotním a základním prostředkem odpuštění hříchů je křest. (Tím prazákladním prostředkem je víra, pochopitelně, protože jenom z víry může to přijetí křtu vyrůst, ale pokud jde o lidskou akci, tedy křest). V prvních dobách křesťanských bylo toto jasné. Ti, kteří uvěřili jako dospělí, se dali pokřtít.

Proto dobře rozuměli tomu, co říká Pavel v listě Římanům. Ř 6, 3 – 6: 3:Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4:Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.

5:Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6:Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.

Člověk, který uvěřil a byl pokřtěn, je jakoby ponořen v Krista, tady nejde jen o to, že je mu nějaká čárka smazána, tady jde o něco, co se týká celé mé osobnosti v hloubce. Ten člověk je ponořen podle Pavla „do Kristovy smrti – tím jsme byli spolu s ním pohřbeni.“ Tím prostě to, co je cizí Bohu, definitivně končí a je likvidováno, pohřbeno, už to tu není, je to pryč.

„A jsme povoláni k novému životu.“ To povolání má dva stupně. Tady na zemi musíme žít úplně novým životem, tedy jako ti, kdo jsou v Kristovi, protože jsme povoláni k té vrcholné podobě vzkříšení: „Protože jsme podobni v jeho smrti, budeme mu podobni i v jeho zmrtvýchvstání.

“ To je ten nejvyšší a nejhlubší úkol: máme být podobni vzkříšenému Kristu, tak se má naplnit náš křest, čili ovoce odpuštění. To nejdůležitější a vrcholné není už v tom, že se na nás už Pán Bůh nezlobí, že už mám svědomí čisté, že už já jsem si jist, ale vrcholem toho je, že se mi otevřela cesta ke vzkříšení, k tomu nejplnějšímu ztotožnění s Kristem a tomu největšímu přiblížení Bohu.

Tohle je odpuštění! Ne jenom to, že mám od svých hříchů pokoj, ale že mám otevřenou cestu k věčnosti, ke vzkříšení, k tomu nejhlubšímu, nejdůvěrnějšímu setkání s Bohem. Já mám pocit, že kdyby tohle člověk dohlédl a chytlo ho to za srdce, že by musel utíkat k tomu, aby se s odpuštěním setkal. Tohle tedy bylo ve křtu.

Jestliže člověk byl pokřtěn jako malé dítě (což se dělo tenkrát, jestliže rodina byla věřící a křesťanská) byla ta prvotní vina, dědičný hřích tím odstraněn. Člověk křtem se stává skutečně schopným vzkříšení, ovšem leží tady pak historie života s jeho rozhodováním, a to pak může dopadnout všelijak. Ale teď se vraťme k odpuštění: člověk je křtem pozvednut do stavu Božího dítěte, má účast na vzkříšení, jenomže i tento člověk upadá nějakým způsobem do hříchu, i tento člověk se tomuto základnímu povolání odcizuje, nežije jako ten, kdo je určen ke vzkříšení, není mu Bůh vždycky a ve všem nejvyšší hodnotou, nežije tak, jak by na jeho místě žil Kristus, čili je člověkem hříšným. A my věříme, že i tomuto člověku je pro Kristovo vykoupení odpuštěno. Znovu opakuji: to prvotní odpuštění je odpuštění těm, kdo uvěřili v Krista, odpuštění zpečetěné křtem. Věříme-li v odpuštění hříchů, věříme, že Bůh je ochoten a schopen naše hříchy zlikvidovat. Poprvé se s tím člověk setkává ve křtu, pak se s tím setkává v mnoha dalších příležitostech. Tak např.: prosí-li člověk s plnou vírou za odpuštění svých vin a nejsou-li to takové viny, které nás oddělují od Boha a tedy vlastně od církve, pak je nám odpuštěno už skrze tuto naši lítost a zejména pro Boží věrnost a pro Kristovo utrpení. Podobně jestliže si je člověk vědom svých hříchů, jedná dobře, jedná z lásky, pak zase může doufat, že mu bude odpuštěno. Jak říká list Petrův: „Láska přikryje množství hříchů“ ( 1 Pt 4, 8). Jestliže se člověk v modlitbě obrací s důvěrou ke Kristu a vidí v něm zachránce, i ten má čekat, že je mu odpuštěno. A jestliže se s Kristem setkává v eucharistii, pro toto setkání má doufat v odpuštění. Ale kromě těchto všech věcí, o kterých jsem mluvil, je tady ještě svátost, tedy jasné odpuštění, které je zejména určeno pro člověka tenkrát, jestliže se dostane do velké vzdálenosti od Boha, jestliže nějakým způsobem popře své křesťanské rozhodnutí, svou cestu ke vzkříšení. A to je svátost pokání. Tam je člověku skutečně odpuštěno všechno. Jestliže se k této svátosti přiblížím s upřímností, s důvěrou, jestliže ji vykonám jak jsem v tu chvíli nejlépe schopen, vím, že je mi odpuštěno všechno, i když jsem si v té chvíli vzpomněl na polovičku věcí. Jestliže jsem to vykonal tenkrát, jak jsem byl nejlépe schopen. Vím, že je mi odpuštěno všechno, protože svátost pokání stojí na Boží věrnosti, na Kristově utrpení a ne na počtu hříchů, které si řekneme. Důležité je, aby člověk u všeho, co jsem říkal, věděl, že celé odpuštění je akcí Boží. Jestliže věřím v odpuštění hříchů, pak věřím v Boží věrnost, v to, že mi Bůh chce odpustit. To není jenom moje věc, to není něco, čeho já se zmocňuji svou šikovností, ale je to především Boží dar. Nakonec bych chtěl připomenout slova evangelia, která nám jasně a pro někoho až pohoršujícím způsobem říkají, jak moc Bůh o hříšníky stojí.

Já bych k tomu chtěl jenom na závěr říci: mít na svědomí hříchy je zlé, nehledat Boží odpuštění je horší a je to hrozný nerozum.

Ale nevěřit v Boží odpuštění, to je maximální průšvih, to je nejhorší, co se v člověku v této věci může stát, protože nevěřím-li, že mi Bůh odpustí, že mi chce odpustit, že mne dokonce hledá, pak se sotva k němu přiblížím. Pak vlastně nedovolím vykoupení, aby se ve mně uskutečnilo. A to je malér!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Odpuštění, smíření: Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější– Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho  – Odpuštěním prospíváme i sobě  – Myšlenky na pomstu – Odpustit neznamená zapomenout  – Odpuštění tě vnitřně osvobodí z moci těch, kteří ti ublížili…  – Člověk může změnit svůj osud  – Jak mohu odpustit dozorci SS?  – Ke zdravým vztahům patří i omluva…  – Jak si nenechat ničit život starými křivdami?  – Věřím v … odpuštění hříchů…  – Vězení s klíčem uvnitř

Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

Obrácení, pokání: – Pokání, obrácení – souhrnný pohled – Je možné se změnit a obrátit? – Člověk může změnit svůj osud – Na útěku před sebou, aneb v bludném kruhu – Láska k sobě samému je základ životní kreativity  – Absolutizace toho, co není absolutní – Spása a obrácení krok k přijetí naplněného života. – Pokud nechápeme, co je hřích, nejsme schopni obrácení… – Další texty k tématu obrácení, pokání, uzdravení zde

Hřích: Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější– Význam slova hřích: „Trefa vedle“. – Hřích – slovo patřící do středověku? – Věřím v … odpuštění hříchů…  – Ztráta smyslu pro hřích  – Trestá Bůh? Aneb následek hříchu…  – Další texty k tématu hřích zde

Jak najít lásku na druhý pokus: odpusťte svému ex a buďte sama sebou

Člověk míní, život mění. Doba, kdy spolu lidé setrvali, dokud je smrt nerozdělila, je dávno za námi. Současnost bohužel přeje častějším rozchodům, a jsou ještě o to rychlejší, když spolu partneři žijí na psí knížku. Taková je realita.

To ovšem neznamená, že jestli jste právě vy řízením osudu zůstala sama, bez celoživotního partnera, musí tomu tak být napořád (pokud se vám ovšem singl život nezalíbil). Manuál, jak najít ideálního muže na zbytek života, ještě nikdo nesepsal, ale jedno je jisté. Chce to čas!

Čas, abyste se vyrovnala s tím, co bylo, trochu zpytovala své svědomí, neopakovala stejné chyby – a teprve pak otevřela svoje srdce i náruč někomu dalšímu. Ne na chvíli, ale na další pěkná léta, která vás určitě čekají.

Budete mít zájem:  Příznaky Infarktu U Mužů?

Není to jen otázka věku

„Je mi dvaapadesát, jsem sama od osmatřiceti, a pořád nemůžu najít někoho do páru. Děti už bydlí zvlášť, takže čas bych měla, energii a chuť taky. Jen mám pocit, že když už potkám nezadaného muže, stejně se za chvíli začne koukat po mladších. Do očí mi to žádný z nich neřekl, ale jsem o tom přesvědčená,“ svěřuje se čtenářka Linda.

Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

Předplatné můžete objednávat zde

A pak jakoby mimochodem podotkne, že po ní asi „jede“ soused, jenže tomu je o deset let více než jí. Stejně starý byl i její první muž…

Jasně, mladší ženy to mají lehčí, myslíme si většinou. Ale pozor, láska a zamilovanost nemají s věkem příliš společného. Zbláznit se do někoho můžete v osmnácti stejně jako v šedesáti nebo i později, to není věc rozumu, nýbrž spojení hormonů a neurochemických procesů v těle.

Zkuste brát přibývající léta jako výhodu – už tušíte, co asi nastane, takže svoje chování k potenciálnímu muži snů můžete mít, aspoň do nějaké míry, pod kontrolou, a to nemusí být na závadu. Ale určitě to neznamená, že čím je žena starší, tím lépe si dokáže vybrat životního partnera.

Úpornost je vždy na škodu

Kromě samotného věku hraje roli i to, kolik máte dětí a jak jsou staré. „S Jirkou máme tři báječné kluky, dělají mi jen samou radost. Není jejich vina, že se tatínek více než v rodině shlédl v kamarádech z mokré čtvrti. Po deseti letech jsem se s manželem rozešla. A i když jsem měla od té doby pár známostí, pořád si říkám, jestli vůbec někdy najdu toho pravého,“ pochybuje Edita (38).

A jsme u bodu číslo 2, tedy kolik má žena nezaopatřených dětí, o které se potenciální náhradní tatínek bude muset postarat. Je to nezpochybnitelný fakt.

Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

Ale ještě větší roli hraje, jak sama sebe hodnotíte. Možná si říkáte, zda jste vůbec zralá na další vztah. A možná ani nejste dost hezká. Chytrá. Úspěšná. Zajištěná…? 

Pokud o sobě jakkoli pochybujete, vysíláte do světa signály o své (ne)atraktivitě. A věřte, že chlapi si toho všimnou, jako kdyby měli v hlavě nějaký radar na stav ženské duše. Prostě přílišná touha až úpornost je podle psychoterapeutky Karin Emily „blokátorem“ v navazování vztahů.

Nevadí jen způsob rozchodu

„Bylo to jako z filmu Válka Roseových, jen bez toho finále,“ zpětně hodnotí rozchod s manželem Marie (47). S bývalým partnerem se v konečné fázi vztahu nedokázala na ničem shodnout, prostě nepřekousla, že odchází za jinou. Dodnes se s tím nesmířila. A dodnes je také sama, i když muži kolem této atraktivní brunetky poletují jako motýli.

Každý konec vztahu, který měl nějakou hodnotu, bývá bolestný, bez ohledu na to, zda skončil dramaticky nebo spíš poklidně. To je další nepopiratelný fakt. Ale jak tomu bude v budoucnu, záleží víc na vašem nastavení; zda dokážete ještě důvěřovat a chcete začít znova.

Hlavně silné ženy mají pocit, že přes rozchod se prostě musí nějak důstojně přenést. Zadržují emoce, žádné slzy netečou, vztek zůstává schovaný někde hluboko a všechnu bolest a zklamání jako kdyby zadupaly do země.

Jenže emoce musí ven! Žádné hysterické výlevy a teatrální gesta před partnerem, s nímž se rozcházíte. Ale vaše skutečné pocity musíte pustit ven. Dopřejte si období samoty, oklepejte se a především vědomě pusťte bývalého partnera.

Aby mohlo něco nového přijít, musíte pro to v sobě nejprve vytvořit prostor. Zkrátka když toho „starého“ máte pořád v hlavě, těžko do ní může vstoupit někdo nový.

Partnerský vztah je křehký jako porcelán a nemůže být černobílý. Nečekejte od toho druhého splnění svých nereálných požadavků. Až najdete svoji druhou polovinu, která do vás zapadne jako puzzle, užívejte si to. A víc neřešte. Aby se tak však stalo, doporučujeme k tomu, co už bylo napsané:* Nedávejte okatě najevo, jak moc o novou známost stojíte. Přílišná urputnost bývá na škodu. Spíše dávkujte svou přízeň po malých doušcích, tím stoupnete v ceně. * Neměňte extrémně svůj život, minimálně ne do té doby, dokud si nebudete skutečně jistá opravdovou náklonností toho druhého. Opustit ostatní členy rodiny, svoje přátele, zájmy nebo i práci kvůli lásce se nemusí vyplatit. Ztracená svoboda se pak špatně získává zpátky. * Buďte samostatná tak akorát. Když ten druhý zjistí, že vlastně všechno zvládnete (co na tom, že možná musíte), patrně se bude sám sebe ptát – k čemu mě, tedy až na „techtle mechtle“, vlastně potřebuje? 

Zbavte se balastu

Shrňme si to: kromě věku, dětí, délky vztahu i způsobu rozchodu hraje významnou roli i to, jak hodnotíte sama sebe a zda v sobě dokážete uzavřít minulost. Jak se zbavit balastu bývalého partnerství? 

Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

„Především odpusťte sama sobě i partnerovi. Poděkujte mu, ať už osobně, nebo vnitřně, za to, co fungovalo a bylo hezké. Poučte se z chyb, kterých jste se dopustila, a přijměte i křivdu. Vše, co prožijete, vás posouvá někam dál.

Věřte, že každá – a to i negativní – zkušenost je v našich životech důležitou etapou k dalšímu růstu. Vnitřně si připusťte možnost budoucího vztahu. Nechtějte jen sobecky získávat, musíte být ochotná opět dávat.

Každé partnerství je jiné, i my samy jsme v každém dalším partnerství s jiným mužem jiné,“ připomíná psychoterapeutka Karin Emily. 

Nebojte se toho, co přijde, naopak se na to těšte. A přijměte myšlenku, že staré a nefunkční odchází proto, aby uvolnilo místo něčemu novému a lepšímu.

Epizoda s převozníkem

Když odejde muž, žena si připadá zraněná. Vylepšit pocit vlastního sebehodnocení, které je nezřídka na nule, může i nový krátkodobý vztah s „převozníkem“. Tak se říká člověku, který nás má od bývalé velké lásky posunout k nové velké lásce, prostě něco jako mezičlánek. „Převozník“ dodá ženě pocit, že je stále pro muže atraktivní, chtěná a láskyhodná.

Ale hrajte fér – dotyčnému muži řekněte o svých úmyslech rovnou, nevyužívejte ho jen proto, abyste si pofoukala svoje bolístky. A kdoví, třeba i tento „mezivztah“ se promění v něco hlubokého, i když jste s tím předem nepočítala. Právě pro tu lehkost bytí.

Chybami se člověk učí

Má smysl hledat příčinu partnerského neúspěchu hlavně u sebe? Chybami se lze poučit, je dobré znát a přijmout své slabiny.

To však neznamená, že se budete každý večer obviňovat a trápit tím, co je na vás špatně. Možná vás to překvapí, ale KDE se stala chyba, není vždy zásadní důvod k rozchodům.

Věkem prostě vyzráváme, měníme se, stejně tak i naše přání a potřeby – a toto se dá v páru jen těžko synchronizovat.

Také se ale zamilováváme jinde, řešíme krize středního věku, můžeme být vyhořelé… Je to tak relativní. Zatímco pro některé vaše vlastnosti od vás jeden muž odešel, druhý je může vnímat jako magnet. Základní nastavení svého já patrně nezměníte. Jste-li řekněme poněkud impulzivní, jak dlouho se před novým partnerem dokážete přetvařovat?

Když vás netěší trávit čas ve společnosti, jak dlouho budete hrát, že vás jeho přátelé baví? Buďte taková, jaká doopravdy jste. Být autentická a sama sebou je opravdu tou nejlepší vstupenkou do nového vztahu. 

„Jedině tak můžete zjistit, zda se k sobě s dotyčným mužem hodíte a zda vás bude milovat skutečně pro to, jaká jste. Nemluvě o tom, že chování na rovinu je pohodlnější než snaha nějak zapůsobit. Ono stejně dlouho nevydrží, když se něco jen předstírá. Ale to se už hodně dotýkáme sebevědomí, jak to s ním vlastně máme,“ upozorňuje Karin Emily.

Takže váš hlavní úkol zní – posilte svoje sebevědomí. Pak se vám další velká láska jistě bude hledat snáz.

Vyčistěte se = odpusťte!

Jsme zraňováni a sami zraňujeme. Hromadí se v nás křivdy, které jsme dostali, a viníme se za to, co jsme způsobili jiným.

Vzpomínky na situace, které jsme nezvládli

a někomu způsobili bolest, nebo situace, kdy nám někdo ublížil a my se cítili smutní, ukřivdění a zranění, se v nás hromadí jako černé mraky. Kupí se a houstnou, a my se cítíme unavení, bez šťávy a energie.

Nemůžeme spát tehdy, kdy bychom měli a chce se nám spát, když se obvykle nespí.

Máme problémy s trávením, trpíme plynatostí, cítíme kyselost v žaludku, bolí nás břicho a nechodíme na záchod tak, jak by se mělo. Buď se vyprazdňujeme násilím a musíme se nutit, nebo to jde samo a to tak rychle, že nás to obtěžuje.

Hromaděním starých křivd si vytvoříme cystu, myom, bulku, rakovinu.

Pravidelně se opakují záněty dutin, bronchitidy, kašle, rýma. Dostaneme nálepku alergik a ekzematik.

A to vše jen z neodpuštěných křivd…

Vše je ale naprosto skvěle zařízeno

Jsme součástí dokonalé přírody, která si žije svým rytmem, energie plyne během roku jak vně nás, tak i uvnitř nás. Pokud známe, ctíme a respektujeme tento „vyšší“ řád, vše venku pomáhá i nám uvnitř. Pokud se nebráníme a jdeme s proudem energie, přirozeně se léčíme a posouváme dál v pochopení všeho, co k nám přichází.

A tak jsme prošli létem, obdobím odpočinku, relaxace, dovolených

Bez stresu všedních dní umíme pohlédnout na problémy i druhé chybující lidi jinak, jakoby z nadhledu. Umíme snáz některé věci vypustit a neřešit je. Máme čas zamýšlet se nad svým dosavadním životem a umíme snáz zhodnotit vše minulé jako něco, co se stalo v náš prospěch.

Pomáhá nám k tomu slunce, které prohřívá naše nitro a přináší energii tepla a jasu, energii lásky a pochopení. Energie žluté barvy harmonizuje a prosvětluje vše tmavé v nás.

Jíme zcela přirozeně mnohem víc čerstvého ovoce a zeleniny, a tak zcela přirozeně přinášíme našemu tělu novou, čerstvou šťávu. A tím nový, jiný, čistý pohled na problémy, které v nás leží.

Pomáhá nám voda a koupání, vzbuzuje v nás respekt a současně energii očištění se, díky vodě necháváme snáz odplouvat staré šrámy.

Budete mít zájem:  Nebezpečné a idiotské diety – které diety v zájmu vlastního zdraví nezkoušejte?

V létě je nejvyšší aktivita orgánů žaludku, slinivky a sleziny

Samy se čistí a doplňují si energii. Je to doba nejsnazší změny pohledu na to, co k nám přichází jako zážitky a co máme strávit (žaludek).

Doba, kdy dokážeme nejvíc chápat, že vše, co přichází, je pro naše dobro, i když se to třeba na první pohled tak nejeví (slinivka).

A doba, kdy naše schopnost třídit situace na ty, které nám ubližují a ty, které jsou pro naše dobro, je vyšší. Tím docházíme k tomu, čemu se máme bránit a co naopak k sobě pustit (slezina).

Přirozeně jsme se v létě čistili

A jsme připraveni na odpuštění všeho všem.

Nastává totiž doba podzimu a odpuštění a tlustého střeva

Teď se ukáže, jak jsme se pročistili v létě – buď podlehneme podzimním bronchitidám a kašlům, budeme nuceni obrátit se na alergologa, nebo ne.

Pokud víte, že ve vás leží opravdu velká křivda,

je něco, co vás z minulosti skutečně trápí, právě teď nastane ten pravý čas, jak to vyřešit, vypustit, odpustit a vyčistit se od černých nánosů.

A tak zrekapitulujte své černé mraky v sobě a nastavte se na odpouštění.

Začněte třeba tím, že vyházíte vše, co už nepotřebujete, uklidíte a vysmýčíte všechny kouty. A až to uděláte venku, pustíte se do očisty uvnitř sebe.

Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

Třeba tak, že se podíváte na Odpustit je láska ????

s láskou MI

Porovnali jsme 14 zdravých potravin. Které z nich se nejvíce hodí při dietě?

  • Vejce, libové maso, jogurty nebo jablka jsou příkladem běžných potravin, které se objevují v každém zdravém jídelníčku. Vybíráme si je pro jejich nutriční složení i obsah zdraví prospěšných látek. Jak se ale vyhnout tomu, že vaše stravování bude příliš jednotvárné? Jednou za čas si zpestřete dietu o tyto alternativy. Spousta z nich vás překvapí svým složením i kalorickou hodnotou, a dokonce mohou potěšit i vaši peněženku.Zaměňte maso za luštěniny a odpusťte si některé sice zdravé, ale příliš kalorické svačiny. Tyto rady oceníte!

    • 100 g hovězího obsahuje: 22 gramů bílkovin, 3 miligramy železa, 21 miligramů hořčíku, 90 miligramů cholesterolu.
    • 100 g fazolí obsahuje: 24 gramů bílkovin, 8 miligramů železa, 176 miligramů hořčíku, 0 miligramů cholesterolu.

    Luštěniny jsou levnější alternativou masa a obsahují výrazně vyšší podíl železa i hořčíku. Jsou zdrojem složených sacharidů, vlákniny a neobsahují žádný tuk. Zařadit je můžete do jídelníčku jako součást hlavního jídla nebo například  svačiny (v podobě pomazánky).

    Kopřivy: Zázrak, který roste všude. Jak je využít v kuchyni?


    1. 100 g míchaných vajec obsahuje: 10 gramů bílkovin, 1 gram sacharidů, 3 gramy nasycených tuků.
    2. 100 g smaženice z tofu obsahuje: 14 gramů bílkovin, 12 gramů sacharidů, 1 gram nasycených tuků.

    Možná už jste tofu nejednou vyzkoušeli, ale věděli jste, že z něj můžete přípravit i smaženici? Stačí ho v prstech nadrolit, pro žlutou barvu přidat kurkumu a černou sůl, která dodá jídlu zcela věrnou chuť míchaných vajec. Z jednoho tofu připravíte dvě porce. Podávejte s celozrnným pečivem a čerstvou zeleninou.


    • 25 gramů mandlí obsahuje 175 kalorií.
    • Malá miska popcornu s pěti mandlemi obsahuje 75 kalorií.

    Přestože na první pohled se může zdát, že hrst mandlí je pro vás lepší volbou svačiny než popcorn s mandlemi, opak je pravdou. Domácí popcorn připravený bez oleje je zdrojem komplexních sacharidů a vlákniny, a v kombinaci s mandlemi tak tvoří vyváženou svačinu. Výhodnější volbou je i pro ty, kteří právě drží dietu, a hlídají si tak svůj kalorický příjem.

  • Jablko se skvěle hodí do téměř každé diety. Na jednu porci neobsahuje příliš velké množství cukrů a zároveň je zdrojem vlákniny a vody. Samo o sobě však může zvýšit hladinu cukru v krvi, která může vést k přejídání, a zasytí vás pouze na pár minut.

    Avšak pokud jablko potřete arašídovým nebo jiným ořechovým máslem, získáte tím vyváženou svačinu, která vás zasytí na mnohem delší dobu. Přestože přijmete o něco více kalorií, oddálíte hlad a neohrozíte svou dietu.

    7 věcí, které se doopravdy stanou, když přestanete jíst pečivo


    1. 100 g kuřecího masa obsahuje: 27 gramů bílkovin, 0 gramů vlákniny, 88 miligramů cholesterolu.
    2. 100 g cizrny obsahuje: 19 gramů bílkovin, 17 gramů vlákniny, žádný cholesterol.

    Kuřecí maso patří jednoznačně mezi kvalitní zdroje bílkovin. Díky nízkému podílu tuku je vhodné do diety a díky neutrální chuti ho lze připravit na nespočet způsobů, jako je kuřecí curry. Stejně chutný pokrm však uvaříte i z cizrny, která je plná vlákniny a v porovnání s masem je cenově dostupnější. 

    Sex, nebo běhání? Zjistěte, při jaké aktivitě spálíte nejvíce kalorií


    • 100 g sušeného banánu obsahuje: 519 kalorií a 35 gramů cukru.
    • 100 g čerstvých jahod obsahuje: 33 kalorií a 5 gramů cukru.

    Sušené ovoce může být při dietě opravdu zrádné. Velice snadno se vám totiž může stát, že spořádáte na posezení pytlík sušených banánů, který kaloricky vydá za celou čokoládu. Dopřejte si proto raději čerstvé ovoce, které má větší objem, tělo hydratuje a mnohem rychleji zasytí. 

    Odbornice na výživu odhalily 6 nejčastějších mýtů o biopotravinách

    1. 100 g bílé rýže obsahuje: 3 gramy bílkovin, půl gramu vlákniny, 12 miligramů hořčíku.
    2. 100 g celozrnné rýže obsahuje: 3 gramy bílkovin, 2 gramy vlákniny, 43 miligramů hořčíku.

    Přestože bílá rýže v porovnání s celozrnnou obsahuje stejné množství kalorií i hlavních živin, nemá pro tělo tzv. přidanou hodnotu. V celých zrnech rýže se ale nachází spousta cenných látek, o které je bílá rýže kvůli průmyslovému zpracování připravena. Až si tak budete vybírat přílohu k obědu, myslete také na své zdraví.

hubnutí, dieta, ženy, jídelníček, zdravé potraviny, dietní jídlo, redukce váhy, bílkoviny, kalorie, nutriční hodnota, proteiny

Odpusťte staré křivdy: Prospějete hlavně svému zdraví

​Odpuštění je určitě důležité pro psychické zdraví člověka. V posledních letech ale studie ukazují, že výrazným způsobem ovlivňuje také fyzické zdraví. Lidé, kteří se umí vyrovnat s minulostí, jsou méně ohroženi nemocemi srdce a cév, nespavostí, depresemi a také závislostmi na návykových látkách.

Lidé, kteří ovládají umění odpustit, se celkově cítí zdravější, méně častěji se potýkají s chronickými onemocněními nebo bolestí a mají šanci dožít se vyššího věku, tvrdí Frederic Luskin, autor knihy Forgive for Good a vedoucí projektů na Stanford University. Důvod je podle něj jednoduchý: Pokud hněv rychle neodezní, v těle probíhají neustále pochody spojené se stresem, jako je například zvýšený tlak nebo hormonální činnost. To může mít za následek například nespavost a vést až k depresi nebo mrtvici. 

Možná si říkáte, že některé věci se ale odpustit nedají. To ale není pravda. Odpuštěním rozhodně nedáváte viníkovi ani ostatním najevo, že takhle se k vám mohou chovat všichni. Odpouštíte hlavně a především kvůli sobě.

Zkuste si přečíst následujících pět kroků, jak se naučit odpouštět a uvidíte: Ono to půjde a vy se budete cítit mnohem lépe na těle i na duši.

Nebraňte se emocím

Abyste mohli odpustit, musíte si svůj hněv a naštvání pořádně prožít. „Někteří lidé svoji zlobu potlačují a popírají, to ale není zdravé,“ říká Luskin. Nechte svůj hněv tedy propuknout naplno, dejte si ale pozor, aby to netrvalo moc dlouho a abyste si z toho neudělali návyk. Setrvávat a libovat si v utrpení vám nepřinese nic hodnotného.

Nespojujte odpuštění s chováním ostatních

Šedesát procent Američanů si podle průzkumů myslí, že odpouštět by měli až poté, co se viník omluví. Omluva ale není důležitá.

Za prvé: pokud své odpuštění spojíte s chováním druhé osoby, stanete se ale tak trochu jejím rukojmím. Navíc, ne vždycky jsou osoby, které vám ublížily, naživu.

A za druhé: výzkumy ukazují, že důležité je hlavně vaše rozhodnutí. To, zda omluva proběhla, či ne, nemá na zdraví dotyčného zásadní vliv.

Definujte přesně, co vám ublížilo

Pokud vám to ale pomůže, řekněte dotyčnému vše, co si myslíte a jak moc vám ublížil. Ale pozor – tohle děláte pro sebe. Takže tak učiňte ideálně v duchu nebo v dopisu. Daná osoba o tom případě nemusí vůbec vědět. Takový monolog vám totiž pomůže definovat, co se stalo a co vám tolik ublížilo a o to jde. Nikoliv o výčitky.

Možná máte potřebu říci to druhé osobě do očí. Takový rozhovor se ale jednoduše může zvrtnout v příliš emotivní záležitost nebo v konflikt. Mnohem lepší je počkat si, až budete klidní a vyrovnaní. To většinou v této fázi nejsme a později nám to možná bude jedno.

Udělejte tlustou čáru

Pokud víte, co se přesně stalo a proč jste smutní, přijde čas věc uzavřít. V tuto chvíli je naopak dobré nedovolit už emocím, aby ovlivňovaly vaši aktuální náladu. Vždycky si řekněte: Už nechci být oběť. Teď už si sám mohu rozhodnout, že chci žít bez zloby nebo pocitu ublížení.

Možná bude příjemnější, když se přestanete s danou osobou stýkat. To je v pořádku. Můžete si vytvořit nové hranice, nové návyky, co není jednoduché, pokud například daný člověk pochází z nejbližší rodiny. Ale vy se nemusíte nikomu zpovídat, vy teď musíte chránit sami sebe. A nikdo neříká, že je to napořád.

Najděte si něco, co vás posune dál

Další stará dobrá pravda je, že co nás nezabije, to nás posílí. Možná si člověk řekne, že příště už nikomu nedovolí, aby se k němu takto zachoval. Nebo si řekne, že i se to dá přežít. A že i třeba bolestný rozchod je lepší než zůstat v životě sám. 

Myslete na to, že nic není definitivní, a pokud máte pocit, že chcete být raději chvíli sami, řekněte to svým blízkým. Za pár týdnů může být všechno jinak.

Zkoumejte, co vás baví a co vám dělá radost, je to vždy přínosnější, než se definovat nějakou starou křivdou. Myslete na budoucnost a ne na minulost. Tu totiž máte šanci ovlivnit. A pamatujte, že to chce čas, ale že každým dnem jste zase o kus dál.

Autor: Pavla Skurovcová

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector