O čem se doma bavit s dospívající dcerou

O čem se doma bavit s dospívající dcerou

Věděli jste, že podle průzkumu je vlastní tělo nepřítelem už desetiletých slečen? Pochybnosti ohledně vlastního těla možná trápí i vaši dospívající dceru. Využijte období, kdy spolu trávíte hodně času a vyzkoušejte společně s vaší dcerou několik triků, které ji pomohou milovat samu sebe.

Týdenní výzva

Už tři minuty řečí o tom „jak je kdo tlustý“ stačí na to, aby se zvýšila nespokojenost s naší postavou. A přitom váha, ať už ta naše anebo cizí je oblíbeným předmětem mnoha konverzací.

„Nezhubla jsi náhodou?“, „Všimla sis, jak přibrala?“, anebo „Na to, že ještě nerodila, by mohla mít lepší postavu.“.

Určitě vás napadne mnoho dalších vět, které jste někdy vyslovila někdy i vy a vůbec vás nenapadlo, že je vstřebává i vaše dcera.

Nehodnoťte tlusté ani hubené

S jejich používáním byste však měla zacházet nanejvýš opatrně. „To, jaká slova říkáme anebo slyšíme, ovlivňuje naše myšlenky a následně i naše činy, či vnímání reality okolo nás. Téměř každá žena si dokáže vybavit nějakou větu z minulosti, kvůli které o sobě začala pochybovat,“ potvrzuje psycholožka a garantka Projektu sebedůvěry Dove Mgr. Šárka Kučerová.

Doporučuje proto dát si s dcerou čas na společnou výzvu. Vyzkoušet můžete například „týden řečí bez toho, jak je kdo tlustý“ anebo „týden sebelásky“, kdy se vyvarujete negativních a shazujících slov v souvislosti s vámi a vašimi schopnostmi. Naopak mluvte o vás dvou jen s úctou, láskou, uznáním a navzájem se ve výzvě podporujte.

Když zapojíte více členů rodiny, nebude to na škodu, samozřejmě.

Objevte její jedinečnost

Hrát s dětmi hry není nikdy na škodu. Znáte však hru „Skutečné já“? Ta je speciální tím, že naučí vaši dceru ocenit samu sebe. Pomůže jí objevit její silné stránky a říct nahlas, co má na sobě ráda. Hru si jednoduše vytvoříte i samy. List papíru rozdělte na šest oken. Do jednoho okna vlepte fotku vaší dcery, do zbytku okýnek vepište začátky vět:
V mnohých ohledech jsem jedinečná…

Tři věci, které mě baví

  • Tři věci, ve kterých jsem dobrá
  • Na co jsem hrdá, pokud jde o moji rodinu, domov a kulturu
  • Za co jsem svému tělu vděčná

Budete-li vidět, že má vaše dcera problém s vyplněním, pomozte jí sama. Vy určitě dobře víte, v čem je jedinečná.

O čem se doma bavit s dospívající dcerou

Nebojte se dělat chyby

Mnohé z nás stále žijí v představě, že musí být dokonalé. Dokonalé manželky, matky, milenky, dcery. Někde hluboko v hlavě nám stále zní jednoduchá rovnice – nebudeme perfektní, budeme nahrazené někým, kdo perfektní je. Naučte svou dceru přemýšlet jinak. Naučte ji, že je jedinečná a její hodnota nespočívá v tom, že je bezchybná.

„Domluvte se s dcerou, že jen tak z legrace uděláte nějaké chyby naschvál. Například si můžete dát úkol, že každý den uděláte alespoň jednu nedokonalost. Večer se pak můžete o svých chybách pobavit a společně se zasmát.

Toto je přesně to, co dospívající děvče potřebuje, aby víra v jeho hodnotu mohla růst a nenechalo se omezovat strachem z odsouzení anebo nenaplnění očekávání,“ uzavírá Kučerová.

Autor: Sára Vojtěchovská

Proč (a jak) mluvit s dospívající dcerou o depresi?

Ohledně duševního zdraví existuje spousta předsudků a mýtů. Mít „nemocnou duši“ znamená zkrátka pro většinu společnosti stále ještě určité stigma. Právě kvůli tomu jsou psychické potíže dětí, respektive puberťáků, pro spoustu rodičů tabu, o kterém se nemluví a které se jednoduše neřeší.

Chybí jim znalosti o duševních poruchách nebo si prostě nevědí rady, jak dítě s podobnými problémy vychovávat a co si s ním počít. Často na první pohled viditelné příznaky přehlížíme, podezřelé chování nebereme dost vážně a k varovným „voláním o pomoc“ býváme nepozorní nebo přímo neteční.

O tom, že počet dospívajících, kteří trpí klinickou depresí, každoročně stoupá, přinesli zneklidňující zprávy výzkumníci z americké Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health.

Podle jejich výzkumů vzrostl mezi lety 2004 až 2014 výskyt depresí u teenagerů o 37 %.

Pacientů s touto chorobou sice celosvětově přibývá i v ostatních věkových skupinách, nikde ale nejde o tak razantní vzestup jako právě v případě mladistvých.

Láskou proti drzosti!

Dospívání je jedno z nejdůležitějších, zároveň ale také nejsložitějších období v životě, a zatímco někteří teenageři jím proplují úspěšně bez větších kotrmelců, jiní se bohužel potýkají s celou řadou „démonů“. A deprese patří k nejobávanějším z nich.

Nejnovější studie cambridgeské univerzity z loňského roku ukázala, že za deprese a další psychické potíže (jako je například úzkostná porucha) dospívajících může z velké části jejich vztah s rodiči.

Ti, kteří s nimi nemají dobře fungující vzájemné pouto založené na oboustranné důvěře a pociťují jako problém s nimi komunikovat, jsou častěji úzkostnější a depresivnější.

„Přitom právě rodiče mohou výrazně přispět k lepšímu průběhu náročného procesu dospívání svých ratolestí a mohou eliminovat riziko vzniku psychických problémů.

Jak jim včas zabránit? Velice by pomohlo, kdyby dokázali potlačit svou averzi vůči údajně vzpurným a nesnesitelným potomkům, v klidu a s rozvahou se snažili přecházet všechnu tu náladovost, podrážděnost, odbojnost a odměřenost a místo toho projevovali co nejvíce lásky, něhy a pochopení. Ano, není to lehké, ale stojí to za pokus,“ uvádí prof. Suniya Luthar, jedna ze spoluautorek studie.

Holky si všechno „jen moc berou“? Nikoli!

Deprese trápí podle zjištění vědců až 17,3 procenta dospívajících dívek a neexistuje žádný jednoznačný důvod, proč toto množství tak dramaticky roste. Výzkumníci z Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health mají podezření, že to může být způsobeno vyšším stupněm rizikových faktorů pro vznik deprese.

Co to konkrétně znamená? Dívky mohou být například mnohem náchylnější ke kyberšikaně. Aktuální studie ukazují, že používají tablety a smartphony několikanásobně častěji a intenzivněji než dospívající chlapci. A problematické používání mobilních telefonů bývá často spojeno s depresí.

Ve studii z roku 2014 – publikované v odborném časopise Klinická psychologie – se uvádí, že dospívající dívky jsou vystaveny vyššímu riziku rozvoje deprese než chlapci rovněž kvůli způsobu socializace a fungování v sociálních skupinách.

Konkrétně – jsou komunikativnější, zažívají častěji konflikty a nedorozumění, jsou náchylnější k neshodám a hádkám mezi vrstevníky, silněji prožívají emoce, jako jsou nepřátelství, závist a nenávist. Bývají navíc hodně narcistické, záleží jim na tom, aby je ostatní uznávali, respektovali a obdivovali, berou si vše příliš osobně a tak dále.

To vše je naprosto normální a s věkem a zralostí se tyto vlastnosti zpravidla normalizují. V kritickém teenagerovském věku mohou být ovšem příčinou vzniku deprese nebo jiné psychické nemoci.

Prolomit ledy

Není žádným tajemstvím, že včas nerozpoznaná a neléčená deprese může mít vážné, někdy bohužel dokonce smrtelné následky. Víte, že sebevražda je na druhém místě v žebříčku nejčastějších příčin úmrtí lidí ve věku od 10 do 24 let?

Pokud máte doma pubertální dceru, buďte raději ve střehu. Dospívající dívka nemusí sama poznat, že trpí depresí. Nevyzná se v tom, co ji tolik trápí, proč je už od rána unavená, z ničeho se neraduje a je bezdůvodně smutná nebo proč se jí pořád svírá žaludek a bolí ji hlava… Promluvte si s ní.

Možná váhá, jestli se má svěřit, nedokáže říct, co ji přesně sužuje, připadá si trapně, a tak raději mlčí. Pokud s mluvením začnete vy, vtáhnete ji do hovoru a nenápadně ji přinutíte reagovat, pravděpodobně se jí uleví a zvládne se svěřit. Začít můžete třeba tím, že se budete nejdříve bavit o jiných lidech, jejich problémech a pocitech.

Může to pomoci k uvolnění atmosféry a obvykle je to pro každého z nás snadnější než hovořit sám o sobě.

Zpěvačka se přiznala, že své mateřství nenáviděla • VIDEO: POPSUGAR Entertainment/Youtube

Mluv, zajímáš mě!

Samozřejmě by bylo chybou začít se bez obalu a netaktně vyptávat, vyzvídat, nebo dokonce vyčítat dceři její podrážděnost, „lenost“ nebo „laxnost“.

Jak na to chytře? Zaveďte nenápadně řeč na nějaký společný zážitek, zajímejte se, co ji během dne potěšilo, z čeho má radost, co dělají kamarádky, proč se zrovna mračí… Jen si dávejte velký pozor, abyste jednali laskavě, mírumilovně a s maximální ohleduplností (i když možná zrovna v duchu skřípete zuby nad její věčnou nabubřelostí a prostořekostí).

Vždycky je lepší místo „ty jsi pořád tak náladová“ říct: „Co můžeme udělat, aby se ti zlepšila nálada?“ Nebo: „Zřejmě jsi dnes neměla dobrý den. Co se přihodilo? Povídej, třeba mě napadne, jak z toho ven.“

Dejte dceři upřímně najevo, že s vámi může počítat a pomůžete jí potíže řešit.

Vaším úkolem je dodat jí pocit absolutní jistoty, že vám může bez obav svěřit veškeré své strachy, zloby, křivdy, bolesti a trápení, aniž byste ji odbyli nebo šmahem odsoudili.

Také se nikdy nesnažte ji pod tlakem donutit k návštěvě psychologa nebo psychiatra. Radu odborníka samozřejmě můžete nabídnout, ale až ve chvíli, kdy s tím přijde sama nebo s konzultací bude souhlasit.

Poradna: Dospívající dcera se upnula na kamarádku, která ji teď odmítá

Dospívající děti potřebují mít vedle sebe své vrstevníky.
Foto: Profimedia.cz

Třináctiletá dcera se ve škole upnula na spolužačku. Byly velké kamarádky. Před časem se s ní ale dotyčná slečna kamarádit přestala a našla si ve třídě jinou kamarádku. Dcera to bohužel těžce nese. Neví, co se stalo, vysvětlení se nedočkala. Když za spolužačkou sama došla, proč se s ní nebaví, odpověděla jí jen, že se s ní baví. Dcera zkoušela i jiné dívky ve třídě, ale neuspěla, jsou tak pospojované do dvojic, že dcera o přestávkách sedí v lavici, nikdo s ní neprohodí žádná slova. Nikdo jí sice neubližuje, ale ignorují ji. Kluci mají svoji zábavu, tak ani tudy cesta nevede. Je z toho moc smutná. Nevím, jak jí pomoci.

Sedněte si s dcerou a povídejte si o tom, co pro ni znamená kamarádství a být pro druhého kamarádka.

Zkuste jí položit následující otázky:

  • Co má mít holka/kluk, která/ý je pro tebe kamarádka/kamarád?
  • Jaké má vlastnosti, schopnosti?
  • Kdo je má ve třídě?
  • Co pro tebe znamená, že jsi pro druhého kamarádka?
  • Jak si představuješ svoji kamarádku?
  • Co bys ty své kamarádce nikdy neudělala?
  • Co jsi ochotná do vztahu dát?

V tomto věku je nejčastější a nejdůležitější hodnotou, že kamarád/ka udrží tajemství a dobře se s ním/ní povídá, jelikož jsou tzv. na stejné vlně.

Vy sama o sobě do vztahu mezi vaší dcerou a kamarádkou nezasahujte, buďte jí jen oporou. To, že za vámi chodí s holčičími starostmi může znamenat, že chce, abyste se o ni pouze zajímala a naslouchala. Řešení si už ale potřebuje najít sama a vy jí můžete být s otevřenou náručí nablízku.

Vysvětlete dceři, že žádnou chybu nejspíš neudělala, poněvadž k tomuto věku patří “přelétavost v kamarádských vztazích”. Je to období, kdy se děti baví na základě podobných zájmů, témat. Tvoří se spíš skupinky. Pevná kamarádství se teprve budují. Pokud chce teenager být součástí skupiny, je potřeba, aby se aktivně zapojoval.

Podpořte tedy dceru, aby se nebála oslovit děvčata nebo chlapce a klidně v již vytvořených dvojicích. Je to těžší, ale jde to. Například spolužačkám řekne: „Jano a Petro, chci se k vám o přestávce přidat a povídat si. Co vy na to? Myslím, že vám mám co říct.”

Nabídněte dceři své zkušenosti. „Máte kamarádku? Jak jste se seznámily? Co pro vás znamená mít kamarádku a k čemu? Jak se vy seznamujete s novými lidmi?”

Vztahy a kamarádství jsou časté téma rodičů i v našich kurzech Akademie rodičovství. Z naší zkušenosti dětem často pomůže, když jim rodiče umožní prožít svoji důležitost v něčem, co s kamarádstvím vůbec nesouvisí. A přesto se vnímání sebe samých velmi posílí.

Budete mít zájem:  Oční Lékař Poliklinika Budějovická?

Například si vezmou doma něco na starost a je to jen a jen jejich zodpovědnost, nikdo jim do toho nemluví a nehodnotí. Například upéct bábovku, udělat palačinky pro všechny, vyžehlit prádlo. Fantazii přenechejte dceři. Tím se podpoří, že je v pořádku – milovaná a přijímaná. Bude si jistější ve vnímání sebe přes druhé. “Zvládla jsem to, jsem dobrá.”

Společně pak hledejte odpovědi na následující otázky: V čem si vaše dcera myslí, že je dobrá? Dělá nějaký sport? Kroužek, který ji baví? Na co je u sebe pyšná? Tím vším podpoříte sebevědomí své dcery.

Soukromá rodinná poradna, která pomáhá všem členům rodiny. Rodičům odlehčit od starostí a nejistot v jejich rodičovské roli, partnerům i jednotlivcům v jejich různorodých životních situacích, dětem s jejich dospíváním. Sdružuje odborníky, kteří rádi pomohou.

Vytváří a realizuje kurzy i semináře pro rodiče, individuální poradenství a konzultace, rodinnou terapii. Více na Akademie rodičovství.

Řešíte doma podobný problém, nebo vás trápí jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: [email protected].

Hlavní zprávy

Co neříkat dospívající dceři?

Na sebedůvěru dětí mají od počátku zásadní vliv matka s otcem. To, jakým způsobem s potomky komunikují má podstatný vliv na utváření dětských osobností a důvěry v sebe sama. Většinu z toho se rodiče učí za pochodu, improvizují a něco přebírají ze svého vlastního dětství. Není ostudou, že si občas neví rady a potřebují se poradit. Přinášíme proto malý přehled toho, které věty byste měli ze svého slovníku vyloučit, když chcete, aby z vaší dcery vyrostla sebevědomá žena.

  • Nejez tolik, nebo budeš tlustá a nikdo tě nebude chtít. 
  • Měla bys se sebou něco dělat, hrozně jsi přibrala. 
  • Proč nemůžeš být, jako … (někdo).
  • Ráda tě budu mít, až …(něco).
  • Z tebe nikdy nic nebude.
  • Co to máš zase na sobě? Podívej se, jak vypadáš!
  • Budu na tebe hrdá, až něco dokážeš.
  • To nezvládneš, na to nemáš.
  • Jestli budeš dělat to a to/budeš taková a taková, nebudu tě mít ráda.
  • Kdybychom tě neměli, bylo by nám lépe.

Kritickým obdobím budování sebedůvěry je puberta. Tehdy děvčata hledají svou identitu, cestu, kterou by se chtěly ve svém životě začít ubírat. Výše zmíněnými větami, jí toto putování můžete zkomplikovat víc, než si myslíte. „To, jaká slova slyšíme nebo sami říkáme, ovlivňuje naše myšlenky, a následně i naše činy či vnímání reality kolem nás. Slovo dokáže tvořit, léčit, ničit i zraňovat. Často stačí jedna věta tohoto typu, a naše dítě na základě toho uvěří lži o tom, že nemá žádnou hodnotu, začne o sobě pochybovat, smýšlet negativně a odmítat sebe i své tělo. Velmi často může i jedna taková věta vést k pocitům méněcennosti, úzkostem i poruchám příjmu potravy,“ vysvětluje psycholožka Šárka Kučerová, garantka Projektu sebedůvěry Dove.   

Začněte u sebe 

Vaše dcera se musí v pubertě vypořádat se svým novým tělem, které nabývá ženských křivek. Určitě si sama pamatujete, že zvyknout si na rostoucí prsa, nebo zadek, není vůbec jednoduché. Stačí jedna nevhodná poznámka a celoživotní komplex je na světě. V období dospívání byste si proto měli dát ještě větší pozor na to, jak s dcerou mluvíte.

Základem úspěchu je však pozitivní vztah k sobě samotné. „Pokud je maminka nespokojená sama se sebou, může tyto pocity nevědomě přenášet i na svoje dcery, které jsou velmi citlivé na komentáře a hodnocení dospělých,“ uvádí Šárka Kučerová. Pokud se tedy neustále negativně hodnotíte, nemůžete očekávat, že se vaše dcera bude na své tělo dívat jinak.

 

Pozor na záludné komplimenty

„Tobě to ale sluší, nezhubla si?“ I dobře míněný kompliment dokáže sebedůvěrou pořádně otřást. Zdánlivě pozitivní řeči o vzhledu dovedou totiž převést pozornost k určitým vzhledovým rysům.

Když dceři povíte, že jí to sluší a navážete otázkou, jestli nezhubla, tak vlastně říkáte, že záleží na její váze a krásná bude jen tehdy, když bude hubená. Naopak se bavte o tom, co vaši dceru zajímá a v čem je dobrá. Skládejte jí konkrétní komplimenty, které se netýkají jejího vzhledu.

Jedině tak ji naučíte poznat hodnotu úspěchu a vlastností nesouvisejících s tím, jak vypadá.

Více tipů, jak komunikovat s dospívající dcerou najdete na stránce www.dove.com/sebeduvera anebo v bezplatné příručce Sama sebou.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj se svými přáteli

ČLÁNEK: "Smrdíš" znamená: Mám tě ráda, tati

Puberta, očistec pro všechny zúčastněné

Než na vás vysypu slíbených 5 tipů, jak na to, aby s vámi vaše náctileté dítě nepřestalo mluvit a vztah s ním se neodehrával na bitevním poli, mám tu jedno velké tajemství o dospívání.

Nevzali jsme pubertu našich dětí za ten nejlepší konec. Někdy mám pocit, že ji vnímáme jako novou sousedku s pěti dětmi. Nikomu ještě nic špatného neudělala, ale už předem za všechno může. Nikdo ji tu nemá rád, jednoduše se od ní očekávají potíže.

Chcete příklad ze života? Tady je.

Někdy v červnu minulého roku jsem jela tramvají do práce. Sedla jsem si na volnou sedačku a rozhlídla se kolem sebe. Přiznávám se, jsem trochu šmírák a někdy poslouchám cizí rozhovory. Zajímá mě, o čem lidi mluví, co je tíží a těší. Takže si jedu tramvají a na protějších sedadlech se odvíjí rozhovor asi 45leté ženy s dcerou, které může být tak 16:

Máma: “Slyšíš, co jsem ti řekla, posloucháš mě vůbec?”
Dcera: “No jo, nech mě už na pokoji.” (Má skloněnou hlavu a dělá, že neposlouchá.)
Máma: “Přestaň být drzá, snažím se ti pomoc, ať tě nenechají propadnout, a ty jsi takle nevděčná.”
Dcera: “Nikdo se tě o nic neprosil.”
Máma: “Ale až nebudeš muset opakovat, to budeš ráda, co?”

Dcera jen pokrčí rameny, jako by říkala: “Dělej si, co chceš.”

Blíží se další zastávka a obě ženy vystupují. Sotva se za nimi zavřou dveře, ozve se vedle mě: “No jo, chudák máma, s holkou cloumá puberta. Ta si ještě užije.”

Problém není puberta, ale komunikace

Slyšíte to taky? Najednou mi dochází, jaký omyl žijeme. Házíme na dospívání a pubertu všechno, co se nehodí do poličky s výchovnými trofejemi a úspěchy. Přitom na vině není puberta, na vině je komunikace.

Zkusme se na to teď spolu podívat jinak.

Co když je čas dospívání dobou, kdy můžete s klidem v duši začít sbírat plody svojí dosavadní mámovské a tátovské práce? Co když je to dokonalý okamžik, kdy má vaše dítě už na spoustu věcí svůj jasný názor, který touží sdílet? A co víc, s vámi!

Přece, podívejte se na to. Dospívání je obdobím, kdy můžete sledovat, jak vaše malá holčička roste v ženu a z chlapečka se rodí muž. Doba, kdy si můžete být vědomě tak blízko, jako nikdy před tím. Kdy můžete sdílet obrovské změny v jejich životě a být u toho, když podnikají první velké kroky do samostatného, dospělého světa.

Doba, kdy se rodičovská autorita třese v základech?
Jenom sklízíme, co jsme zaseli..

Dospívání není noční můra. Je jako šlehačka na voňavém dortu, kterou může rodič hrdě slíznout. Jde jen o to, jestli celou dobu nepekl podle receptu na neslanou, nemastnou placku, a teď se zlobí, že šlehačka chybí.

Partnerský rodinný systém, který je založený na otevřené komunikaci a hledání řešení, má v období puberty žně a rodič může okouzleně sledovat, jak moudré a vyspělé dokáže jeho náctileté dítě být.

Autoritativní rodinné systémy, zaměřené na kontrolu a ovládání, mají v tomhle období plné ruce práce se vzdorovitými a drzými spratky, co si snad myslí, že už jsou dospělí a můžou si dělat, co chtějí.

Jestli teď doma s pubertou trochu bojujete, vím, že to může být těžké. V žádném případě si to neberte osobně. Vždycky děláme to nejlepší, co umíme. A nikdy není pozdě svůj přístup změnit. Možná se vám bude hodit můj

První tip:
Chceš mít respekt? Začni ho dávat. Dítěti i sobě!

Co to znamená? Třeba mu neříkejte puberťák. Dějou se v něm “husté” věci, uvědomuje si sám sebe, překonává hranice vlastní rodiny. Říct mu: “No jo, to je ta tvoje puberta,” to všechno jen podkopává a shazuje. Těžko pak můžete být v jeho očích skutečná autorita. Jste jen rodič, který “prudí”.

Proto mějte respekt k tomu, co říká a dělá. A když na vás bude něco moc, mějte respekt k sobě a normálně, bez výčitek, mu to řekněte: “Vím, že ráda posloucháš hudbu nahlas, potřebovala bych teď ale trochu ticho, byla bys tak hodná a ztlumila to, prosím tě?”

Gifů, co to tu je za hegeš?

Jestli si marně lámete hlavu nad tím, co je v předchozí větě napsáno, pomůžu vám. Znamená: “Kiki, potřebuju, aby sis tohle uklidila.” 🙂 A jazyk, ve kterém to je napsáno, se jmenuje: pubertální tátovština. Nerozumíte? Hned vysvětlím.

Jedem si s mužem autem pro děti a bavíme se o každodenních problémech, nic moc zajímavého. Zastavíme auto před domem, kde děti bydlí, a po chvilce čekání zpoza rohu vyjde postava asi mojí výšky, která vleče obrovskou tašku.

V tu chvíli náš rozhovor končí, i kdybychom zrovna byli těsně před vyřešením otázky celosvětového míru.

Tatínek totiž okamžitě, jak ji uvidí, otevře dveře auta, vyskočí ven a křičí: “Džus Gifů, co to vlečeš?” A zpoza ohromné tašky se ozve: “Džůs Žojtí, dašgů, nevidíš?”

Ne, nezbláznili jsme se. To jen táta a dcera začali mluvit společnou řečí. A dospívající dcera za taškou ze sebe okamžitě shazuje všechny masky a klišé typu: “Ve škole dobrý, tati.” A hlásí: “Musím vám něco říct, je to fakt hustý…”

No a táta? Z toho se ve zlomku vteřiny stává 15letý kluk 🙂 Přála bych vám to vidět. Když Vojta uvidí Kiki, změní postoj, chůzi, výraz obličeje, jazyk. Řekli byste, že najednou jsou podobně staří. Jednoduše udělá 4 obří kroky do jejího světa, naladí se na ni. Je tu s ní a okolí tak nějak ztratí na důležitosti.

Chvíli mi trvalo, než si na to moje osobní touha po důležitosti zvykla 🙂 Ale teď se bavím tím, jak se baví oni dva. Jsou spolu prostě v bezpečí. Bezpečný prostor bezpodmínečného přijetí (jak to možná znáte pojmenované z knížek).

Tip číslo 2:
Nemluv na náctiletého jako moudrá vědma, mluv jako parťák

Tím ale vůbec nechci říct, že se rodiče mají přetvařovat, nechat si nastřelit pecku do nosu a chovat se jako “zastydlý puberťák”. Ne.

Zkuste udělat jeden malý krůček do světa svého dítěte, zkuste se uvolnit a mluvit s ním s citem, na rovinu, beze slov jako: “Co jsem ti říkala” a “Neumíš pořádně odpovědět?” Není totiž větší zabiják komunikace s náctiletým člověkem než povýšený tón, říkající: “Já jsem otec, kdo je víc.”

“Tati, kup mi koně”
Zabít dětská přání, anebo hledat řešení…

vždycky máme na výběr

Pamatuju si, jak s tím Kiki přišla poprvé. Uprostřed poklidné sobotní snídaně jen tak mimochodem pronesla: “Tati, já chci koně.” Bylo jí tehdy asi devět a rozhodla se, že ho chce mít u nás na zahradě.

Budete mít zájem:  Vánoční alergie na potraviny: Po čem otečete?

Moc dobře si vzpomínám, jak se mi v hlavě kategoricky ozvalo: “NE.” Vrhla jsem zoufalý pohled na svého muže, který seděl naproti u stolu. A on? Vůbec nic. Seděl, žvýkal rohlík se sýrem a pokyvoval hlavou. Vypadal, jako by jeho dcera právě řekla: “Půjdeme se po snídani projet na kole, jo, tati?”

Dlouze přemýšlel a Kiki na něm visela pohledem. Bylo tak snadné zklamat její nadšení a touhy. A on to neudělal.

Podíval se na ni a říká: “Hmmm, to je zajímavý, a jak si to přesně představuješ?”

Přála bych Vám vidět tu smršť nápadů. Ve vteřině jsme na zahradě měli postavenou stáj, ohradníky, sklad na seno a uprostřed všeho velkého bílého koně, možná to byl dokonce jednorožec. Musela o tom opravdu dopodrobna přemýšlet a teď přišel okamžik, kdy se o to mohla podělit. Tedy se mnou moc ne. Mně se totiž za každým novým nápadem v hlavě ozývalo zoufalejší a zoufalejší: “NE, NE, NE.” 🙂

Můj muž byl naštěstí mnohem vnímavější než já. Ptal se jí, kdo by se o něj staral, kolik takový kůň stojí a jak by se o něj starala ona. Nerozhodl ani tak, ani tak. Dával jí prostor, aby si všechno rozmyslela, a říkal jí, jak to má on.

Za pár týdnů přišla Kiki s tím, že se stáj na naší zahradě ruší. Prý si o tom přemýšlela a v době, kdy je u mamky, by se jí po koňovi stýskalo, a to prý nechce. “Uff” ozvalo se úlevně v mojí hlavě 🙂 A táta? Jen jí řekl: “No tak jo, souhlasím s tebou.”

Co děláte teď, když je jim pět nebo devět…
se vrátí jako bumerang, až jim bude náct

Bylo jí devět. Dnes je jí patnáct a funguje to mezi nimi stejně. Táta se vždycky snaží slyšet, co Kiki říká, rozumět, o co jí skutečně jde, a pokud je to v jeho silách, hledat řešení, aby byli spokojení oba. Je jedno, jestli jde o tancování, o telefon, o změnu času, kdy jsme spolu. Prostě ví, že když Kiki něco říká, má to svůj důvod. Slyší jí a dává jí potřebný čas.

Tip 3: To, co říká, má vždycky důvod. Proto zaujatě poslouchej aspoň o minutu déle než doteď!

A víte co? Vyplácí se to, protože Kiki pak dělá to samé. Proto u nás nikdy nejsou slyšet věty: “Ježiši, já nic nemůžu, už abych byla dospělá a mohla si to dělat podle sebe.” Táta neprosazuje na sílu vlastní vůli, a tak to nemusí dělat ani dcera.

Chceš mě vychovávat? Umři!

Dospívání je boží doba a příležitost mít k sobě se svým dítětem blíž než kdy jindy. Ale taky ji jde dokonale zabít. Víte jak? Strachem a nedůvěrou. Strach je jako nenápadná obluda, co sedí rodiči na rameni a plíživě přebírá vládu.

Tiše, ale vytrvale našeptává: “Nezdá se ti, že je teď nějaká prostořeká? Aby se tak chytla nějaké špatné party. Podívej, už tě vůbec nerespektuje.

A taky pořád někde trajdá, vidíš to? Snad nebere drogy… A co když přijde domů těhotná?”

Strach je mocný protivník. Dobře zná rodičovské bolístky a umí dokonale zatnout do té největší. Proto není divu, že strachem omámený rodič zostří kontrolu, zradikalizuje výchovné metody, zpřísní pravidla. A co na to strach? Raduje se. A pro jistotu přidá nějakou další chytrou radu: “Co ty krátké sukně, neokukuje jí náhodou kde kdo?”

Výsledek na sebe nečeká dlouho čekat. Ustrašený rodič sice získá iluzi kontroly, jenže přijde o důvěru dítěte.

Přitom fígl je úplně jednoduchý. V dospívání je na vychovávání a autoritu pozdě. Všechno důležité už jste do dítěte “vložili”, a jestli ne, teď už to do něj stejně nenabušíte. Přichází jedna z posledních příležitostí stát se jeho parťákem a průvodcem. Víc než kdy před tím má teď moudrý rádce větší sílu než obávaný diktátor.

A navíc, neušetřím vás nepříjemné otázky. Když se opravdu něco stane, za kým myslíte, že dítě spíš půjde? Za tím, koho se bojí, nebo za tím, ke komu má důvěru?

Kladivo na strašáky: Jak jim zakázat…
(doplňte cokoli)

Třeba kouření. Strašák pro většinu rodičů, zvlášť pro ty, co sami kouřili. Co když se dítě chytí nějaké party a ta ho naučí kouřit? Zkusí to, aby nebylo za divného, a už s tím nepřestane? Zničí si zdraví, nenajde si partnera, umře na rakovinu.

Aby rodiče černým scénářům předešli, začnou někdy kolem devíti let dítěti vštěpovat, že kouřit je nebezpečné, že se to nesmí, že jestli ho někdy uvidí s cigaretou, urazí mu obě ruce. A pak už jen doufají, že právě jejich dítě nebude mezi čtvrt miliónem dětí, které v České republice trvale kouří.

U nás to bylo jinak. Vojta Kítě řekl kouzelnou větu: “Až si budeš chtít něco vyzkoušet, z čeho budeš mít obavu, přijď a zkusíme to spolu.”

A tak se jednoho dne stalo, že Kiki opravdu přišla. “Tati, chtěla bych zkusit kouřit, můžu s tebou?” zněla její žádost. Nezaváhal ani na chvíli. Koupili cigarety (samozřejmě ty nejlepší! :), pár jich vykouřili, bylo jim oběma parádně blbě a můj odhad je, že Kiki tahle zkušenost stačila. Šéfík party, který by ji chtěl hecovat, má od té doby prostě smůlu.

Tip 4:
Moudrý průvodce, který zná svoji hranici, zmůže víc než obávaný diktátor

Než se vám naježí všechny chlupy, že takhle to přece nejde, podívejte se se mnou, co se tu ve skutečnosti stalo:

Kiki dostala od táty jasnou zprávu: “Jsem tu proto, abych ti pomohl vyznat se v životě a byl s tebou i tam, kde ještě nemáš jasno. Nejsem tu proto, abych ovládal a hodnotil všechno, co děláš.”

Cítíte ten rozdíl?

Proto radím, buďte průvodcem. Nemusíte s dětmi kouřit. Každý máme svou hranici jinde. Úplně postačí, když zahodíte bičík a podáte důvěru. Pak se totiž stane kouzlo i na druhou stranu: vaše dítě nebude chtít zkoušet blbosti jen proto, že jsou zakázané.

Máma se nikdy nepomlouvá!
Co dělat, když jste v kůži nevlastního rodiče

Na začátku jsem říkala, že jsem macecha, pamatujete? Teď přichází můj čas 🙂 Mám pro vás totiž jeden macechovský tip, který pomůže, pokud je vaše náctileté dítě vyvdané nebo vyženěné. Je to jedno z nejdůležitějších pravidel rozvedených a nově vzniklých rodin. Zní: Máma se nikdy nepomlouvá. Zvlášť ne v pubertě.

Je totiž úplně jedno, jestli souhlasíme s výchovou, názory, řešeními druhého biologického rodiče svých vyvdaných a vyženěných dětí, máma/táta se nikdy nepomlouvá. Proč? Protože, aby se člověk nestal macechou z pohádky o Popelce, měl by vědět dvě věci:

1. Chci vás mít rád/a všechny

Na celém světě zřejmě neexistuje dítě, které by řeklo: “Tak jo, chci konečně vědět, jaká je máma strašná, jak ubližuje tátovi a jaké chyby dělá v mojí výchově.”

Děti touží po harmonii. Chtějí mít beztrestně rádi tátu, mámu, babičku, dědu a dokonce i macechu. A i když vám to někdy může připadat nemožné, pravá máma je miluje a chce pro ně to nejlepší stejně jako vy. Proto není potřeba nic a nikoho hodnotit. Navíc, je to jen váš úhel pohledu!

Pamatujete? Každý děláme vždycky to nejlepší, co můžeme, i kdybychom spolu vzájemně nesouhlasili. A pro vaši vyvdanou princeznu nebo prince nebude největší dar, když bude umět objektivně zhodnotit, kdo ji/ho líp vychovává. Mnohem větší dárek od vás dostane, když bude moct říct: “Mamka a tátova nová žena to vidí každá jinak, ale váží si sebe navzájem a obě mě mají rády.”

Pokud ale jako noví partneři a nevlastní rodiče vedete boj s biologickým rodičem přes svého náctiletého potomka, vymezujete se vůči němu, zvedáte významně obočí, nebo ho dokonce pomlouváte, a navíc máte pocit, že vyhráváte, protože dítě už konečně začíná vidět, jak je ta jeho pravá máma hrozná, ve skutečnosti jste prohráli na plné čáře. A svoji prohru si brzo přečtete v reakcích, v pohledech nebo v budoucích vztazích svého nevlastního dítěte.

2. Nechci tu mezi vámi lítat jako nudle v bandě

Nerozumíte? Druhá past pomlouvání biologického rodiče tkví v tom, že dítě začne kličkovat, vymýšlet si a taky pomlouvat. Vás u mámy a mámu u vás. A nejde se na něj za to zlobit. Představte si to na sobě:

Máte dvě babičky a obě máte moc rádi. Potíž je jen v tom, že ony nemají rády sebe navzájem. A tak vždycky, když můžou, pomluví před vámi jedna druhou. Po návštěvě první se vás druhá zeptá, jaké to u té první bylo.

A vy moc dobře cítíte, že když řeknete: “Ale, byla zase hrozná,” uděláte druhé babičce radost. Naproti tomu, když návštěvu u první babičky vychválíte, bude ta druhá zklamaná.

Jste malé dítě, nikoho nechcete zranit, navíc první babička se to nikdy nedozví – přece se nenávidí, co uděláte? A jak se u toho budete cítit?

Vidíte? Pomlouvání mámy nebo táty vede do macechovských pekel. A ďábelsky narušuje blízkost vašeho vztahu.

Proto tip 5:
Stačí říct: Mamka to vidí ze svého úhlu pohledu. Já to mám jinak, takhle..

Pátý střípek z naší rodiny je za námi. Budu ráda, když vám naše zkušenost pomůže na cestě k vašemu dítěti.

Jestli jste dočetli až sem, možná vás cestou napadala taky spousta otázek. Kdybyste potřebovali větší množství ucelených informací, praktických rad a zkušeností, pojďte se mnou do kurzu Výchova Nevýchovou. Všechna tahle “kouzla” vás tam naučíme tak, abyste je mohli používat v dennodenním životě. Tady máte odkaz, pokud byste chtěli nakouknout rovnou: Podívat se do kurzu

A víte co? Jestli toužíte po svém vzkazu na lince, na nic nečekejte a začněte hned, udělejte první krok ke svému dítěti ještě dneska. Naše děti stárnou každým dnem, je škoda přijít byť jen o jediný z nich.

Ohleduplnost a úcta … od teenagerů nečekané? (doslov pyšné macechy)

Jak tak pořád stojím v kuchyni, ani jsem si nevšimla, že už je Kiki vzhůru. Rozespalá kolem mě prochází a říká:
“Kačííí, já jdu do koupelny, jo?”

“Jojo,” odpovídám a cítím obrovský vděk. I za tuhle otázku, která je možná banální, ale je za ní ukrytá ohleduplnost a touha mít se spolu dobře.

Čtu znova její vzkaz tátovi, který jsem dneska ráno našla na lince, a pak beru do ruky telefon a píšu: “Vojtí, prej smrdíš.”
A dostanu odpověď: “Já vím, hustý, co?”

Jo, je to hustý. Jsem hrdá macecha a přeju nám všem víc podobných vzkazů na kuchyňských linkách.

Vaše
Katka Králová

PS: Děkuju za souhlas k uveřejnění mým parťákům, Vojtovi a Kítě.

Pokud vás článek zaujal, pošlete ho dalším rodičům:

Děti a výchova: Máte doma puberťáka? Nehádejte se s ním a nic mu nezakazujte | Žena.cz

Je tady druhá část rozhovoru na téma děti a výchova. Tentokrát jsme se s Lucií Mucalovou, psychoterapeutkou pro děti a dospělé, zaměřily na dobu dospívání.

Jak vést dítě, které se něčím vymyká průměru (ať už jménem, zjevem, zálibami, jinakostí), od posměšků okolí? Naučit ho poznámky ignorovat nebo vysvětlovat?

Budovat u dětí zdravé sebevědomí a celý balík emoční inteligence. Je to nejcennější, co můžete do života dítěti dát. A budujte mezi sebou zdravou komunikaci.

Pro dítě, které má ke svým rodičům důvěru a není vychováváno zastrašováním, je rodič někdo cenný, za kým se jdou svěřit, protože je to bezpečné.

Budete mít zájem:  Kešu Ořechy Vliv Na Zdraví?

Pokud dítě nemá sebevědomí, tak mu ani ignorace a vysvětlování nepomohou, protože se pak sám v sobě bude potýkat s bolestí a smutkem.

Pojďme k pubertě. Co si s ní počít?

Puberta je období, kdy mnohdy nezůstane kámen na kameni. Jako by ta poslušná holčička nebo poslušný kluk byl najednou pryč. Jako by někdo vzal kouzelný proutek a vaše dítě přímo začaroval. A celá rodina jako by absolutně nevěděla, jak s touto dívkou nebo chlapcem zacházet. Období, kdy rodiče často hledají návody, co s tím, jak k tomu všemu přistupovat.

Má rada vždy zní: puberta se musí přežít. Můžete plavat v hromadách literatury, ale možná zjistíte, že co ty knihy kážou, vám absolutně nepomáhá. Snažíte se a nic. Důležitým krokem je s pubertou nebojovat, neválčit.

Máte před sebou dceru nebo syna, kteří se mění v dospělé, a ani pro ně to není lehké. Najednou ani oni nerozumí, proč se to vše děje, proč se tak chovají, co se děje s tělem po psychické i fyzické stránce. Najednou se mohou cítit jako cizinci ve svém těle.

Je to boj hormonů a to, co bylo zajeté, už nefunguje. Ale ne vždy tomu tak je. Mluvím zde opravdu o pubertě se vším všudy. Někdy puberta přijde a v tichosti odejde. A to nikdy předem nenaplánujete. Někdo má náročné období s dítětem v pubertě nebo roky před nebo po.

Je tu opět jedinečnost. Několik podobností a pak mnoho růzností.

Co se s našimi miláčky v tomto období děje?

Krédo puberťáků je: zakázané ovoce nejvíc chutná a naším cílem je rodiče a všechny dospělé vytočit. Já jsem tady král, královna, nikdo mi nemá právo diktovat, co mám a nemám dělat. Ty pravěké názory odmítáme poslouchat. Utvářejí si svůj svět a stavějí si své hranice.

My jako rodiče buď rezignujeme, nebo si stojíme za tím, co je pro nás důležité. Hranice jsou i v pubertě velmi důležité. Doporučuje se stavět do role parťáků, ale s hranicemi a pravidly.

Co nejméně se pouštět do hádek a urputných příkazů a zákazů, to se pak tvoří peklo v rodině.

Jak tedy na všechny ty krále a královny?

Ano, zakazujte a vysvětlujte to, co je zásadní a přes co vlak nejede. Ale vaše NE je ne, nepouštějte se s puberťákem do hádek a přesvědčování. Tohle neslyší a nevidí, čím více tlačíme, tím více chtějí jít za hranice. Neustupte, stůjte si za svým, ale ne křikem a výhrůžkami.

Pouštět se do hádky s puberťákem je boj emocí. Když se přidají emoce ještě vaše, nic z toho rozumného nemůže vzejít, spíše naštvání, vyčerpání, vztek.

Pokud chcete něco důležitého s puberťákem řešit, dbejte na svůj klid, ať už tam nejdete s extrémními emocemi, to situaci může zhoršit.

Dejte dospívajícím důvěru, ale důležitá jsou pravidla a hranice. A také, pokud vaši důvěru zklamou, měli by vždy předem vědět, co z toho pramení, jaké budou důsledky jejich chování. Není dobré jim to říkat až ve chvíli, kdy se vše odehrálo. Vždy předem vědět a ty sám rozhodneš o tom, jak to bude. Otevřenost a jasnost je v tomto období důležitá.

Když něco slíbíte, dodržte to. A to i zákaz, cokoli. Jakmile vás jednou přesvědčí, přeprosí, tak si pak dobře pamatuje, že to zase dobře dopadne a že změknete. Jestli chcete, aby vás vaše dítko bralo vážně, buďte důslední, jinak kopete jámu sami sobě.

Do jaké míry s potomky mluvit o tématech typu alkohol, sex, drogy, kyberšikana?

O citlivých tématech mluvte otevřeně. Kolem témat drog, sexuality a podobně nemusíte nakračovat. Naopak, čím více odpovědí dostanou od vás, tím více budeme v obraze, co dítě zajímá a kolem čeho se točí.

Čím více posílání pryč, ať se neptá, tím hůře. Získá si informace jinde a mnohdy velmi zkreslené a nebezpečné. Otevřená komunikace je dobrá už od útlého věku dítěte.

Posílání pryč jen způsobí, že se dítě nebude ptát a půjde jinam.

V období dospívání je obzvláště u dívek důležitá podpora otce nebo mužského elementu. Dívky se v tomto období mění v ženu a tělo se prostě proměňuje a dívka je často v rozporu sama se sebou.

Sebevědomí klesá a láska k sobě klesá. Potřebuje proto oporu muže, který ji dokáže pochválit, ocenit její krásu. Hlavně pozor na komentáře kolem postavy.

Puberta je nebezpečným obdobím pro start poruch příjmu potravy.

A rada závěrem? Rodiče, nezapomínejte na sebe. Dejte pozornost i sami sobě jako páru, nenechte si pubertou zcela otrávit život. A když už je toho moc a pokouší se o vás zoufalství a nevědění, vyhledejte odborníka. Mnoho smutných příběhů by nedopadlo tak smutně, kdyby se začalo včas řešit a hledat cesty ke zlepšení.

V jakém věku už se dá rozpoznat jiná sexuální orientace?

Budu nyní vycházet ze své terapeutické praxe, z příběhů rodičů, kteří jistou pochybnost vnímali a poté se buď potvrdila, nebo ne. Z většiny příběhů se jiná sexuální orientace začala „vylupovat“ v období puberty.

Mladé slečny okolo dvanáctého roku, kluci taktéž. I když s těmito mladými lidmi pracuji, popisují, že si přišli „divní“ už dříve. Ale že vlastně nerozuměli tomu, co se děje, proč to tak je.

Začali se třeba stranit a spolužáky byli označováni za ty podivínské.

Nerada toto citlivé téma škatulkuji do určitého věku, myslím si, že to pak rodiče zbytečně leká. Mnohem cennější mi přijde, že je potřeba mít s dětmi otevřený a přátelský vztah, budovat u dítěte pocit, že ať se děje cokoli, jsme tu pro něj.

V pubertě si dospívající kluk či holka více uvědomují, kam je to láká, že je vlastně přitahuje jiné pohlaví, než co společnost očekává. A zde se roztáčí kolotoč otázek, nepochopení, zoufalství.

Když rodič vnímá, že je něco jinak, že už je kolem dítěte mnoho symbolů, že to má jinak, tak je určitě vhodné navštívit odborníka, se kterým se na celou věc mohou podívat, hlavně sdílet své obavy, poradit se, co je vhodné udělat. Pro téměř každého rodiče je to šok. Šok spojený se strachem.

Rodiče totiž vědí, jak je společnost nastavená, a najednou se zde objevují ty velké obavy, že život jejich dítěte může být moc těžký. Vztek střídá zoufalství, beznaděj a často nevědění, co dále. Proto vždy říkám, než dítě „neprávem“ či „nepřipravené“ osočit, tak se nejdříve poraďte s odborníkem.

Důležitý je postoj rodičů. Čím více odmítání, tím více si dítě může klást na bedra pocit viny, že ublížilo rodičům, že si nezaslouží žít.

Bohužel znám případ, kdy se s jinou orientací rodiče nesmířili a dítě spáchalo sebevraždu, jelikož mu rodiče řekli, že není jejich syn, že je hnusné monstrum. Můžeme tyto rodiče odsoudit. Ale proč? Neuměli k tomu přistoupit jinak.

A nyní se potýkají s krutou lekcí, kdy jejich dítě odešlo na jiný břeh. Nesuďme, dokud si to samé nezažijeme. Je to náročné pro celou rodinu. Když se ale semkne, dá se plnohodnotně a šťastně žít.

Co má dělat rodič, jehož dítě má kamaráda, který mu ubližuje, protože na něj žárlí?

V první řadě nevstupovat. Dovolit svému dítěti, aby se situaci učilo řešit samo. Ano, být tu pro něj ve chvíli, kdy pláče, kdy vidíte, že se trápí a neví si samo rady. Ale ne stylem, že na dítě přímo „vletíme“ a uděláme pořádek. Pořádek můžete dítěti pomáhat dělat, ale když už je to potřeba.

Naopak, budujme u dětí dnes a denně emoční inteligenci, je to něco velmi cenného a dítě díky tomu bude silně řešit i náročné zkoušky mezi dalšími dětmi, a ty tu prostě budou. I děti se učí mezi sebou fungovat, vydobývat si pozice. V každé chvíli u dítěte nemůžeme být, ale můžeme mu dávat důvěru a vést ho k tomu, jak náročné situace řešit. Buďme opět vzorem.

A taky veďme děti k tomu, aby se snažily pochopit, proč se takto kamarád asi chová. Neznamená to, že ho povedeme k tomu, ať vše toleruje, ale ať jedná a rozhoduje se až na základě toho, že si uvědomí, co za tím může být. Milující rodič, co za své dítě vše řeší, vlastně dítě zbavuje dovednosti, jak se k náročným věcem stavět a jak je řešit.

Dítě se naučí mít tady své zástupce a řešitele a pak se to s ním může táhnout až do dospělosti. Mají na řešení „své“ lidi.

S kým řešit situaci, když spolužák dítěti ubližuje a jeho rodiče nespolupracují?

Nesuďme předčasně. Vyslechněte a vnímejte své dítě. Vnímejte jeho emoce. Pokud vidíte, že je dítě „jiné“, že se chová poslední dobou jinak, tak asi opravdu se něco děje. Není potřeba ale předem definovat co. Určitě si domluvte schůzku s třídním učitelem. Zde je ovšem důležité, jaký vztah k němu máte.

Měla by to být schůzka v přátelském duchu, kdy si řeknete, co se děje a jaké další kroky učiníte. Pokud rodiče dítěte, které údajně vašemu dítěti ubližuje, nespolupracují, může je o schůzku pořádat právě učitel. Učitel také může vyžadovat, aby do třídy přišel odborník, který se vztahy mezi spolužáky zabývá.

Je mnoho preventivních programů, které mohou narušené vztahy odhalit a poté nastavit další kroky.

A co doporučuji. Pokud je vašemu dítěti nedobře, sežeňte si dobrého dětského psychologa, psychoterapeuta a dopřejte dítěti péči tím, že si o věcech může popovídat s někým dalším. Ale obzvláště u dětí apeluji na kvalitní výběr odborníka. Dítě je citlivé, plné bolesti, a proto je potřeba, aby naproti sobě mělo člověka, ke kterému cítí důvěru, a ne strach.

Co taková šikana v dětství s dítětem udělá v dospělosti?

Ráda bych zde podotkla, koho si „šikana“ vyhledává:příliš hodné dítě,dítě, které se neumí bránit,dítě, které se jakýmkoli způsobem odlišuje od „průměru“,dítě fyzicky slabé,dítě uzavřené,dítě emočně slabé,dítě „génius“,dítě se školními neúspěchy.

Šikana poškozuje zdraví dětí. Neblaze působí na zdraví dítěte, a to i v budoucnosti. Šrámy na duši jsou tak obrovské, že „jen tak“ ta bolest neodezní.

Slov, že čas vše zahojí, se raději vyvarujte, dítě pod vlivem šikany potřebuje pomoc, oporu, lásku a hlavně emoce, důvěru, že může projevovat emoce a je přijímané. Jedině tak se mohou rány zahojit.

Pokud se šikana neodhalí nebo trvala příliš dlouho, tak opravdu zanechá hluboké šrámy i v dospělosti. Tito lidé mohou působit odtažitě, špatně navazují vztahy, lidem okolo nedůvěřují, důvěra je pro ně něco velmi složitého.

Mohou být také často v agresi, jelikož je to jejich ochrana před možným zraněním, anebo naopak může jít o velmi úzkostlivého člověka, který má velmi nízké sebevědomí se skony k depresím. A to je jen zlomek toho, co může způsobit neřešená šikana.

A rada pro rodiče: Mějte oči dokořán otevřené, naslouchejte dítěti a vnímejte, co prožívá, nic nezlehčujte, nic nezahazujte do kouta. S dítětem o šikaně mluvte dříve, než se s ní potká. Pojměte to jako příběh, pohádku, která se může v životě objevit, je ovšem potřeba ji řešit, protože tato pohádka má bolestné konce.

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Zimčík: Že to rodiče nezvládají? Tak ať se zamyslí nad tím, jak jsou na tom učitelé | Video: Daniela Drtinová

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector