Je tomu teprve patnáct let, co byl dvojicí ruských vědců objeven dosud nejpevnější a nejlehčí dvojrozměrný materiál na světě – grafen.
Ten díky své vynikající tepelné vodivosti, až desetkrát větší tvrdosti než železo a snadné recyklovatelnosti může zásadně měnit různá odvětví.
Od výroby počítačových procesorů nebo elektřiny až po potravinářský průmysl. Jeho využití je však mnohem bohatší.
Přesvědčil se o tom i Filip Matějka, student Vysoké školy ekonomické v Praze, který dlouhou dobu přemýšlel, jak se angažovat v inovativní transformaci textilního průmyslu. Vnímal, jak aktuální nešetrná výroba oblečení ničí životní prostředí, a nevěřil, že by se to v blízké době mohlo zásadně posunout k lepšímu.
„Nemám nasazené růžové brýle. Byť se někteří výrobci snaží o změnu pomocí inovativních technologických postupů, rozhodně stále nejde o nic zásadně rozšířeného. Jsou to spíše experimenty,“ říká Matějka. Právě proto se začal o celou věc více zajímat.
Filip Matějka (vpravo) s kolegou Immanuelem Adenubim
Foto: Mowement
Protože měl prakticky od svých studijních let cit pro podnikání a netradiční nápady, byla pro něj myšlenka rozjet něco vlastního, co by pomohlo překlopit misky vah ekologické bilance na pozitivní stranu, velmi reálná. Od svých útlých let navíc miloval sport, který do jeho vize ideálně zapadal.
První Filipův střet se sportovním byznysem nastal v listopadu loňského roku, když spolu se svým kamarádem rozjel značku Mowement. Pod ní si nechávali vyrábět „běžné“ mikiny, topy, tepláky a legíny s minimalisticky černým designem doplněné o decentní „M“.
To byl ale všechno teprve začátek. Původní koncept značky Mowement sloužil jako základní krok do sportovního vybavení, do něhož se Filip Matějka s kolegou Immanuelem Adenubim postupně pustil ve velkém.
První náčrty nového typu sportovního oblečení
Foto: Mowement
„Zpočátku to fungovalo dobře, ale produkovali jsme jen pár kusů. Bylo to cílené: nešlo nám o rozjetí velké firmy. Spíš jsme to brali jako školu, abychom se zajeli ve výrobě a zjistili, co a jak,“ vysvětluje začátky společného byznysu Matějka.
Už tehdy totiž měl jasnou představu, co bude hlavním bodem jejich zájmu – a s tradičním pojetím oblečení to nemělo nic společného.
Grafen nemusí být jen pro technologie
„Pamatuji si, že na mě vyskočilo video s názvem ‚Proč grafen ještě nezměnil svět?‘“ popisuje šestadvacetiletý Matějka svůj vůbec první kontakt (byť virtuální) s materiálem zvaným grafen.
„Začal jsem se o něj více zajímat. Zjišťoval jsem, o jakou formu materiálu se jedná, přečetl jsem mnoho článků a informací, až mě to pohltilo. A to byl ten moment, kdy jsem si řekl, že je to ono,“ vzpomíná na důležitý moment.
Ihned mu v hlavě začalo šrotovat, že grafen může být díky svým vlastnostem vhodný i pro produkci oblečení. „Dají se s ním dělat zajímavá kouzla,“ zmiňuje a naráží na klíčové aspekty jako pevnost, pružnost, lehkost, prodyšnost a tepelná vodivost. Všechny tyto parametry totiž mohou skvěle definovat nový druh funkčního oblečení jak pro sportovce, tak kohokoliv jiného.
V první řadě jde o pevnost. Vzhledem k tomu, že grafenová vlákna jsou až 200krát pevnější než železo, lze vytvořit oblečení, které bude neustále držet tvar a jen tak se neodře. Tomu přispívá i lehkost, prodyšnost díky speciální, voděodolné nanomembráně, pozoruhodná pružnost a velice dobrá tepelná vodivost.
„Grafen dokáže vést teplo daleko lépe než kterýkoliv materiál na světě. Má úžasnou tepelnou vodivost, především při vyšší fyzické zátěži, kdy tělo vydává větší množství tepelné energie. Grafen dokáže zpracovat tuto energii a rozvést ji po těle do míst, které to vyžadují nejvíce. Díky tomu dokáže vyrovnávat teplotu pokožky,“ komentuje Matějka jednu z klíčových vlastností.
GTee, české triko vytvořené výhradně z grafenu
Foto: Mowement
Jakmile si tyto benefity uvědomil, začal přemýšlet, jak je z teorie přetavit v reálný, fyzický produkt.
Hledal ideální druh oblečení, kde by se dal grafen nejlépe aplikovat, až přišel na jeden z těch nejzákladnějších – tričko. Takové, které by nebylo ani z procenta závislé na běžných textiliích.
Takové, jež by nezatěžovalo planetu a zároveň poskytovalo komfort všem, kteří jej budou nosit. Vzniklo české grafenové sportovní triko GTee.
První zastávka: Třebíč
Vytvořit triko z něčeho tak netradičního, jako je grafen, obnáší speciální přípravu. Protože jde o nerostnou surovinu, musí se spoléhat na samotnou těžbu a následně na produkci malých grafenových plátků, o které se starají specializované laboratoře v zahraničí.
„Do tohoto my nevidíme. Je na to speciální firma, která na tento výrobní proces ve Spojených státech obdržela desítky patentů,“ objasňuje Matějka.
Z malých grafenových kusů se posléze vytvoří samotné vlákno, které se uplete a zfinalizuje do podoby, s níž se pracuje.
To už je práce nejen pro Matějku a jeho kolegy, mezi nimiž je jak zmíněný jednadvacetiletý Immanuel Adenubi, jakožto specialista na marketing, tak designér Jiří Vojtěch, ale především pro malou továrnu v Třebíči, jejíž zaměstnanci vlákna vezmou a ušijí z nich výsledná grafenová trička. Sám Matějka dodává, že celý proces je velice specifický a zpravidla i utajovaný.
Jakmile mají v ruce hotový produkt, zasílají ho do tiskárny, kde se pomocí ekologického tisku obranduje logem, z recyklovaného papíru se vytvoří visačky a zabalí do 100% rozložitelného obalu. „Snažíme se, aby bylo tričko maximálně ekologické. Nechceme ponechávat náhodě ani tyto drobnosti, protože věříme v komplexní zážitek,“ komentuje.
A nyní přimícháme i plasty
GTee vyniká ještě jednou věcí.
Ve fázi, kdy se z grafenových plátků tvoří vlákna, se do celého výrobního procesu přidávají i plasty, respektive rozpuštěné recyklované plastové lahve, proti kterým se v posledních letech velice usilovně brojí.
Díky propojení plastů s grafenem tak Mowement prakticky zabije dvě mouchy jednou ranou – uleví planetě a zároveň zajistí lepší pevnost a spolehlivější voděodolnost trička.
„Rozhodně jsme tímto krokem chtěli upozornit na závažnou situaci, která na Zemi pod vlivem plastového odpadu vzniká. Zjistili jsme ale i to, že nám spotřebované PET lahve mohou pomoci ke kvalitnějšímu produktu,“ říká Matějka a dodává, že na výrobu jednoho trika jsou použity zhruba tři plastové lahve.
Jako to u podobných projektů v dnešní době bývá, i Mowement jde se svým nevšedním trikem z grafenu na crowdfundingovou platformu. Jako první si vybral český HitHit, kde chce na rozjetí byznysu vybrat 300 tisíc korun. Momentálně se drží lehce za polovinou s tím, že na splnění minimální hranice jim zbývá 17 dní. Dosud veškerý provoz financovali spoluzakladatelé z vlastních kapes.
Pro podporovatele pak Mowement slibuje GTee se sníženou cenou 950 korun, a to v různých velikostech, barvách a pánském nebo dámském provedení. Sáhnout je možné i po větších balíčcích, které obsahují například dvě trika a dva páry grafenových ponožek, které by se v portfoliu startupu mohly v budoucnu také objevit.
„Pokud se kampaň podaří, čekají nás minimálně tři měsíce usilovné práce, abychom produkty doručili včas všem, kteří se nás rozhodli podpořit. Soustředit se zatím chceme na tuzemský trh, ale plánujeme zkusit štěstí i na Kickstarteru, pomocí kterého bychom chtěli oslovit především americký trh,“ zakončuje Matějka popisem ideálního vývoje.
Mowement bude chtít s GTee zamířit i mimo hranice
Foto: Mowement
Krásná móda pro baculky. Obchod s krásným oblečením i v nadměrných velikostech
Předchozí Následující
Vítejte v obchodě, kde jediná míra, na které záleží, je ta, kterou se měří radost ze života.
Pokud se vám milé boubelky někdy stalo, že jste se zamilovaly do krásného módní kousku, ale on nebyl ve vaší velikosti, tak vám slibujeme, že tohle se na Bellazu nebude opakovat. Najdete tu totiž společenské šaty pro plnoštíhlé, sukně i halenky plus size vybrané s láskou. A hlavně tak, aby padly jakkoli bohatým křivkám. Zde totiž najdete krásné oblečení i v nadměrných velikostech.
Míra, na které zde bude záležet, je ta, kterou měříte svoji odvahu, chuť ukázat své sebevědomí a vystoupit z davu. Ženy z Bellazu jsou totiž přesvědčené, že nejen Baby, ale „žádná dáma nemá sedět v koutě.”
Věříme, že o radosti nerozhoduje úbytek kil, ale potěšení z každého krásné momentu v životě.
Bellazu.cz | Krásná móda pro baculky
Jak to u nás v Bellazu chodí?
Šaty šijeme na míru v Čechách, na zakázku, českými švadlenami a z kvalitních látek. Všechny naše modely upravujeme podle každé zákaznice individuálně.
Každá naše zákaznice dostane originál šaty.
… co od nás můžete čekat?
- šijeme z kvalitních látek – nakupujeme od českých dodavatelů, kteří nakupují v Itálii, Holandsku, Portugalsku….
- ke každé z vás máme osobní přístup – jakmile u nás uděláte objednávku, očekávejte, že vám budeme volat nebo psát. Naše Luci s Vámi probere Vaše šaty, vysvětlí, jak a co konkrétně změřit, případně z jakých materiálů budou šaty ušité.
- každé šaty dárkově balíme – jakmile jsou šaty ušité, posíláme vám je našimi dopravci v kartonové krabici a dárkem 🙂
- pokud vám šaty nesedí, což se stává málokdy (ale může se to stát), … vůbec nevadí, u šatů objednaných na dálku se to může stát. Maximálně se vynasnažíme šaty upravit tak, aby Vám to podruhé perfektně sedělo.
Pohodlí nade vše. Češi mají v šatníku džíny a trička | Téma
České šatníky zásobují v hojném počtu nákupy přes internet, kde jsou nákupní košíky plněny častěji módou než mobily a notebooky. Z malých specializovaných obchodů nyní čeští zákazníci míří za oblečením do módních řetězců a nákupních center.
Mezi nejoblíbenější patří prodejny jako H&M, C&A, Takko nebo supermarket Tesco. „Opakovaný nákup v těchto řetězcích během roku připouští asi polovina dotázaných,“ řekla LN Martina Drtinová, manažerka společnosti GfK, specializující se na výzkum trhu.
Velice oblíbené však zůstávají i nákupy oblečení v obchodních centrech. „Na útratě za oblečení českých domácností se podílejí asi 60 procenty,“ doplnila Drtinová.
Oblíbené jsou stále i tržnice s levnými oděvy. „Opakované nákupy v tržnicích či asijských prodejnách se týkají více než třetiny domácností. Role tohoto prodejního kanálu je však často jen doplňková. Významnější roli hrají asijské prodejny u nižších příjmových skupin a v malých sídlech,“ vysvětlila Drtinová.
Nákupy naslepo nevadí
Nástup prvních e-shopů s oblečením provázely obavy, zda uživatelé internetu budou mít zájem o oblečení, u něhož hraje důležitou roli padnoucí střih a velikost. Aktuální data Asociace pro elektronickou komunikaci (APEK) však ukazují, že za posledních 12 měsíců Češi na internetu nakupovali nejčastěji oblečení a obuv.
Oblíbenost nákupu oblečení přes internet potvrzuje i vyhledávač zboží Heureka. Podle celkového počtu prodaných kusů je nejsilnější právě módní segment.
„V meziročním srovnání je právě oblečení, boty a doplňky nejpořizovanějším produktem na internetu. Za posledních 12 měsíců si je pořídilo 48 procent internetových uživatelů,“ uvedl Jan Vetyška z APEK. V počtu nákupů móda předběhla tradiční elektroniku již v roce 2013.
Více se přitom přes e-shopy oblékají ženy (59 procent) než muži (40 procent), a to alespoň jednou za 14 dní (70 procent). Oblíbenost nákupu oblečení přes internet potvrzuje i vyhledávač zboží Heureka. Podle celkového počtu prodaných kusů je nejsilnější právě módní segment.
„V prvním pololetí zákazníci nakoupili téměř 800 tisíc kusů zboží,“ sdělil LN Tomáš Braverman, ředitel Heureky.
Tento trend ostatně potvrzuje i výzkum ČSÚ z loňského podzimu. Podle něj až 57 procent obyvatel Česka nakupuje oblečení a obuv přes internet. Nejvíce důvěřují módním e-shopům Češi ve věku mezi 25 a 34 lety.
Podle srovnávacího portálu Heureka patří mezi nejčastěji navštěvované módní e-shopy Tchibo, Zoot, Sportissimo, Malla BezvaSport. Průměrná cena objednávky se pohybuje kolem jednoho tisíce korun.
Nejvíce financí vydají Češi na internetu za hodinky, obuv, pánská trika a pánské bundy. Z hodinek se nejvíce zajímají o značky Festina, Casio a Citizen. Z obuvi je to Converse, Adidas nebo Vans.
Prodejce Mall eviduje jako nejprodávanější oděvní značky S. Oliver z Německa, Chaps z USA a italskou obuv Geox.
Podle GfK Češi v průměru utratí za ošacení zhruba 9250 korun ročně. Mezi rozhodující faktory při nákupu patří především nízké ceny, výprodeje, kvalita oblečení nebo jeho velikost.
Nejpečlivěji přistupují Češi k výběru obuvi a sportovního oblečení. Pokud jde o oblibu slev a zvýhodněných cen, Češi je berou na zřetel nejvíce při nákupu oblečení pro své děti nebo pro denní nošení.
Z výzkumu organizace Na Zemi z roku 2015 vyplývá, že Češi ročně utratí za nákup obuvi něco přes 3000 korun. Méně v Evropě utratí už jen Maďaři (2654 korun).
Nejvíce naopak za boty dávají Italové (5856 korun).
Pohodlí nade vše
„U dámské obuvi pozorujeme odklon od společenské elegantní obuvi k obuvi sportovního typu,“ řekl LN Radovan Fojt, marketingový ředitel prodejce obuvi Deichmann pro Česko a Slovensko.
Během běžného pracovního dne 54 procent Čechů obléká do práce nebo školy svůj každodenní oděv – tedy kombinaci triko, džíny a mikinu. Slušnější oblečení, kdy namísto trika muži obléknou košili a ženy halenku, nosí od pondělí do pátku 33 procent lidí. Formální oděv, oblek či kostýmek, oblékají jen dva lidé ze sta.
Pokud jde o skladbu běžného šatníku, Češky vlastní průměrně devět kusů kalhot, sedmero šatů a 31 triček či halenek.
Pokud jde o skladbu běžného šatníku, Češky vlastní průměrně devět kusů kalhot, sedmero šatů a 31 triček či halenek. Naopak čeští muži mají ve skříni průměrně 24 triček nebo košil a sedm kusů kalhot. Mezi nejoblíbenější svršky tedy patří tričko, kalhoty, mikina a tenisky. Na dalších místech se objevují tepláky a kraťasy, které předběhly šaty i boty na podpatku.
Oblíbenost páru džíny a tričko potvrzují i mluvčí nizozemského řetězce C&A a švédského prodejce H&M. Ve shodě s průzkumy tak konstatují, žeČeši dbají při oblékání především na své pohodlí.
„Jednoznačným základním kouskem každého šatníku jsou džíny, i proto, že se u nás považují za vhodné oblečení do práce,“ popisuje český vkus marketingový manažer značky F&F společnosti Tesco Ondřej Horák.
„Velké a křiklavé vzory či barvy jsou stále ještě pro většinu zákazníků příliš odvážné.
Přestože se čím dál tím více Čechů dobře obléká, jsme ve výběru oblečení obecně stále ještě o něco konzervativnější,“ dodal.
Nejhorší šatník Evropy
Srovnání evropských šatníků je pro Čechy velmi nelichotivé. Podle internetového prodejce Zoot patří český trh v odvětví módy mezi nejhorší ve střední a východní Evropě. „V porovnání s okolními národy utrácíme za módu nejméně ze svých příjmů – okolo 2,8 procenta, zatímco Rumuni téměř pět procent, Slováci a Poláci lehce nad čtyři procenta,“ řekla LN mluvčí e-shopu Zoot Andrea Burgerová.
Srovnání evropských šatníků je pro Čechy velmi nelichotivé. Podle internetového prodejce Zoot patří český trh v odvětví módy mezi nejhorší ve střední a východní Evropě.
V rumunských pobočkách online obchodu s oblečením Oldřicha Bajera utratí muži za oblečení více než v Česku. Zatímco v Česku tvoří muži 20 procent jeho zákazníků, v Rumunsku 40 procent. Český zákazník je podle Burgerové ze Zootu typický svou konzervativností.
„V nákupu Čechů převládají tmavé, usedlejší barvy a méně odvážné střihy. Slovenský zákazník je odvážnější. Zaměřuje se na designové produkty, touží po originálních kouscích a neváhá do nich investovat.
Velmi oceňuje lokální výrobu,“ řekla Burgerová. VRumunsku však mají zákazníci pestřejší vkus. Oblékají více barevné a upnutější oděvy, ženy obouvají častěji podpatky.
„Je tu snaha vyčnívat, ukázat se,“ dokresluje rumunský trh Burgerová.
Na výsledky průzkumů se však lze dívat i jinak a českého zákazníka hodnotit jako střídmého a nepodléhajícího módním trendům.
Muž vládne venku, žena doma – E15.cz
V posledních letech se zvedá zájem západní veřejnosti o islámské právo. Popularitu si získává především – ačkoli nejvíce zájmu je upřeno na finančnictví, pozornost zaslouží i mnoho aspektů rodinného práva.
Lidé se začínají zamýšlet nad tím, jak je možné, že islámské banky jsou i v době celosvětového ekonomického propadu úspěšné, a ptají se, v čem to vězí.
O islámské právo jako takové se lidé zajímají také kvůli masivní migraci. I v České republice žijí muslimové, byť ne příliš početně zastoupeni. Češi také více cestují a s muslimskou populací se setkávají v zahraničí.
Vstupují tak s jejími zástupci do běžných životních, a tedy i právních vztahů.
Islámský právní mix
Nejprve si projděme stručným exkurzem do islámského práva a islámského právního systému obecně. Za islámské země se obecně považují ty země, jejichž populace je většinově muslimská a jejichž právní systém je do určité míry založený na islámském právu. Žádná země totiž nemá právní řád založený výhradně na islámském právu, vždy jde o kombinaci více vlivů.
Původně existovalo pouze zvykové kmenové právo, které samozřejmě nebylo psané. Postupně začalo nastupovat islámské právo, také nepsané. A velká část těchto zemí později převzala ve větší či menší míře systém svých bývalých kolonizátorů, tedy většinou francouzský nebo britský. Zde už jde o psané právo. V neposlední řadě mají na islámské právo mimořádně velký vliv kultura a tradice.
V jednotlivých zemích je ale situace různá.
S velkou dávkou zobecnění lze tedy islámské země rozdělit na ty, kde právní systém používá islámské právo pro veřejné i soukromé právo, těch je menšina – Saudská Arábie, Írán, Afghánistán, Súdán, Malajsie, Indonésie –, a na ty, které mají na islámském právu založené jen soukromé právo, většina z nich navíc jen právo rodinné. Mezi jednotlivými islámskými zeměmi a jejich právními systémy jsou tedy velké rozdíly.
„Třeba Tunisko je z islámských zemí zřejmě nejblíže západním zemím, pokud se týká rodinného práva, práva osobního statusu apod. A to i přesto, že v platné tuniské ústavě – a pravděpodobně to bude i v nově připravované, jak alespoň vyplývá ze současného návrhu – stojí, že islám je státním náboženstvím.
Ale už tam není uvedeno, že by se právní řád řídil islámským právem šaría. O to se nedávno po volbách vedly relativně velké boje. Část vítězné strany, která byla islamistická, se snažila do znění ústavy protlačit, že vůdčím právem je islámské právo šaría. Ale neuspěla. Tunisko je v tomto ohledu vyspělejší zemí.
Je to například jediná islámská země, kde polygamie je zakázaná zákonem.
Ale třeba dědictví je stále na principu islámského práva,“ vysvětluje soudkyně Ivana Hrdličková z pardubické pobočky Krajského soudu v Hradci Králové, jež se islámským právem dlouhodobě zabývá a patří k předním českým expertům v dané oblasti.
Šaría soudy mizí
Podobně také soudní soustava se liší země od země, byť obecné charakteristiky lze definovat. Územně je soustava soudů v zásadě stejná jako u nás. Věcně existují civilní a trestní soudy, odvolací soudy i nejvyšší soud.
S tou výjimkou, že při civilních soudech bývá oddělení, které rozhoduje rodinné spory. Islámské právo mělo historicky poměrně propracovaný systém tzv.
šaría soudů, tedy soudů, které se řídily právem šaría (souborem božích práv).
„Ty se uchovaly v podstatě jen v rodinném právu a dnes v obchodním právu, ale tam ne tak striktně, protože žádná z těch zemí nepoužívá islámské finance pro všechno financování. Pro rodinné právo mají všechny islámské země soudy založené na islámském právu.
Ale jen některé země mají i civilní soudy, které mají jen ,šaría‘ oddělení pro rodinné záležitosti,“ vypráví Hrdličková. Samostatnou kapitolu představují dnes rozšířené tzv.
šaría komise v neislámských zemích, populární například v Británii, kde je dodržování lidských práv často velmi problematické.
Civilní islámské právo je často nepsané, nicméně dochází k posunu, zejména v oblasti rodinného práva. Donedávna nebylo rodinné právo v některých zemích vůbec kodifikováno, rodinný soudce postupoval podle koránu a sunn. Dnes však již ve většině zemí mají psaný rodinný zákoník. Přesto je v něm uvedeno, že v pochybnostech soudce postupuje tak, aby to bylo v souladu s koránem.
Rodinný zákoník tedy vychází z islámského práva. Upravuje otázky manželství, jeho vzniku, zániku, otázku výchovy a výživy dětí. V těchto zemích není možné uzavřít civilní sňatek. Nemusí být přímo islámský, ale náboženský.
Pokud tedy v těchto zemích žijí i lidé jiného vyznání než muslimové, působí tam i jiné náboženské soudy, například křesťanské či židovské, které rozhodují o rodinných věcech.
Pořád mohou useknout ruku
Islámské země dnes mají psané trestní zákoníky. V zemích, kde není veřejné islámské právo, trestní zákoníky většinou kopírují francouzský zákoník. V zemích, jako je Saúdská Arábie, Írán, Súdán, Afghánistán, mají trestní zákon také sepsaný, ale vychází z islámského práva, stejně jako tresty.
Stále se tedy lze setkat s proslulým trestem useknutí ruky, který je mnohdy s nadsázkou dáván za vzor účinného potrestání. Je paradoxní, že dnes bývá aplikace trestů zhusta méně spravedlivá než v minulosti. „Historické prameny islámského práva zavedly například právo useknutí nejprve článku prstu, pak celého prstu, až poté ruky.
Ale bylo nemožné, že by někdo něco ukradl a usekla se mu hned ruka. Nebo že by někoho ukamenovali či bičovali téměř bezdůvodně, jak se dnes v některých zemích děje. Vychází to z různých důvodů. Mixují se pozůstatky kmenového práva, politizuje se. Státní moc využívá všech nástrojů. Ale je to sepsáno, takže to dělá legálně.
Je to součástí jejich právního řádu,“ popisuje soudkyně Hrdličková.
Mezinárodní organizace dohlížející na lidská práva toto kritizují. A nejen to. Nicméně i v oblasti dodržování lidských práv má každá z těchto zemí specifickou situaci. Nejčastěji se ovšem kritizují práva žen, která jsou v islámu specifická.
Vychází se z toho, že před čtrnácti stoletími islám ženám zaručoval mimořádná práva. Ve srovnání s právy kmenovými vlastně pokroková. U toho se ale zůstalo, zatímco ostatní svět šel mezitím dál.
„Proto je problém u zemí, které pořád zůstaly u těchto původních práv žen, navíc k tomu přidaly pozůstatky práv kmenových a kulturních zvyklostí. To působí ženám velké potíže,“ vysvětluje Hrdličková.
Kritizované postavení žen
Například, přestože to z islámského práva nevychází, ženy často nesmějí bez povolení mužského člena rodiny pracovat, cestovat apod. Na druhou stranu v některých zemích, kde tomu legislativa nebrání, to pod vlivem kulturních zvyklostí žena stejně neudělá, i když jí to zákony umožňují.
Například se kritizuje, že v Saudské Arábii ženy nemohou řídit auto. Na druhou stranu například v zemích v Perském zálivu, kde tomu zákony nebrání, tradiční rodiny ženám řídit stejně nedovolí. Jsou i kultury, které ženám vůbec nedovolí vycházet z domova.
To však opět nesouvisí s islámským právem, ale kmenovými zvyky.
A ženy samy se většinou nevzepřou, jsou tak vychovány. Soudkyně Hrdličková dodává, že když se přece jen žena někdy odvážila vzepřít, musela si vybrat, jestli rodinu, nebo svobodu rozhodování.
Rozhodla-li se pro druhou možnost, musela často odejít do zahraničí. Kdyby zůstala, rodina by se jí vzdala a žena by tak měla velmi obtížný život.
Tamní společnost, založená na rodinných svazcích, totiž těžko akceptuje, kdyby byla bez rodinných vazeb.
Tradice a zákon nejsou totéž
Na druhou stranu je potřeba vidět, že ženy jsou v islámském právu mimořádně ceněné. Jsou jim přiznávána zvláštní práva ochrany a podle kultury a tradice v rodině vždy vládne žena, přestože navenek vládne muž. Rodinu vždy řídí matka.
Muž na veřejnosti vystupuje jako vládce, doma ovšem vždy poslouchá. Hierarchicky stojí nejvýše na rodinném žebříčku matka, následovaná manželkou. Z tohoto pohledu se manželka někdy může cítit upozaděná, zejména nepochází-li původem z islámského prostředí.
V tradičních rodinách manželku ovšem buď vybírá, nebo alespoň schválí rodina manžela, tedy jeho matka, takže s ní stejně není v rozporu. Na druhou stranu však existuje řada muslimských žen, které jsou velmi aktivní i ve veřejném životě.
Vždy však záleží na společnosti, ve které žije, podpoře rodiny apod. Je proto třeba rozlišovat islámské právo a tradice společností.
Velmi diskutovanou otázkou je také polygamie. Ta vychází již z koránu. Jeden verš z koránu zakotvil možnost mít čtyři manželky, což v té době bylo považováno za pokrokové, protože kmenové právo počet manželek neomezovalo vůbec. Ten verš se vykládá dvojím způsobem.
Jednak že muž má právo vzít si čtyři manželky, za předpokladu, že se k nim bude chovat stejně a stejným způsobem je zajistí ve všech ohledech. Druhý, liberálnější výklad je, že verš byl seslán k ochraně vdov a sirotků.
„V době, kdy byl korán seslán, na Arabském poloostrově byly války, žilo tam mnohem více žen než mužů. Ženy mají vždy více práv na zajištění od mužů. Válkou ale často přišly o muže; když nebyly vdané, ztratily třeba svou rodinu.
V takové situaci nešlo o právo muže vzít si další manželku, ale naopak bylo jeho povinností se o takovou ženu postarat. Postarat se o sirotky a vdovy,“ říká soudkyně Hrdličková.
Manželství jako smlouva
Z toho vychází i legislativa islámských zemí, které se k tomu postavily různě. Některé země mnohoženství připouštějí bez dalšího, vždy ovšem s tou podmínkou, že se o ně musí stejně postarat. Navíc se o ně musí postarat formou sňatku, nemůže s nimi jen neoficiálně žít.
V islámu totiž platí zákaz jakéhokoli blízkého vztahu mezi mužem a ženou jiného než manželství. Manželství se vždy předpokládá. „Ale islámské manželství je trochu jiné než u nás, je to otázka smluvního vztahu,“ podotýká Hrdličková.
„Existují podmínky platnosti, které se sice ne vždy dodržují, ale měl by být dán souhlas té ženy.“
V některých islámských zemích jsou mladé islámské dívky i přesto nuceny uzavřít manželství bez svého souhlasu, což je v rozporu s islámským právem. Další podmínkou jsou dva svědci a zaplacení mahru, což je věno, které muž dává při uzavření manželství ženě.
Některé země se dnes s mnohoženstvím vypořádaly různě. „Třeba v Maroku platí od roku 2007 nový rodinný zákoník, který připouští dvě manželky. Ale stanoví podmínku, že první manželka musí souhlasit s přivedením té druhé. A dokonce může stanovit podmínky fungování toho manželství. Což islámské právo neřeší.
V Saudské Arábii jsou zase rozšířená tzv. misiar manželství, což znamená, že žena se může vzdát části svých práv, tedy že sice je manželka, ale nemá všechna práva jako první manželka, ta o té druhé nemusí vůbec vědět. Je to spíš otázka, jak si to daná společnost chce nastavit.
V Tunisku je třeba mnohoženství zakázané,“ popisuje rozdíly v jednotlivých zemích soudkyně Hrdličková.
Na první pohled se může zdát, že ženy v islámských zemích nemohou dosáhnout ve společnosti vysokého postavení, ale opak je pravdou. Ženy v islámských zemích působí i ve vyšších pracovních pozicích. I zde hodně záleží na zemi. Třeba právě v Tunisku v justici pracuje až 40 procent soudkyň.
Jsou ale země, například země Perského zálivu, kde se pro některé profese považují ženy za nevhodné. Vychází to z teorie, že ženy by se neměly příliš mísit s muži. Všude například pracují ženy v bance, i na vysokých postech, ale v některých zemích existují zvláštní ženská oddělení. Ženy tam mají i samostatný vchod. Do styku s klienty nepřijdou, resp. pouze s klientkami.
Naopak v severní Africe nemají zvláštní oddělení pro ženy a i tam v bankách pracují ženy na vysokých postech.
Zahalené, nebo nezahalené?
Jak podotýká soudkyně Hrdličková, v některých společnostech samy ženy mnohdy více práv ani nechtějí. „Například se hodně řeší otázka oblékání. Jestli se ženy musejí, nebo nemusejí zahalovat. Zase to hodně závisí země od země.
V zemích severní Afriky lze potkat ženy kompletně zahalené, včetně tváře, stejně tak ženy pouze s šátkem na hlavě a tvář mají odhalenou, jsou tam i ženy v tričku a krátké sukni. Záleží na rodinném vnímání.
“ V tradičních zemích, například na Blízkém východě, pak místní ženy chodí zahalené.
Nenechme se ale zmást, když na ulici blízkovýchodní země spatříme nezahalené ženy. V Kataru například zdaleka ne všechny chodí zahalené, nicméně místní katarské ženy všechny.
Ty ostatní, odvážnější, pocházejí odjinud, byť se neznalému Evropanovi na první pohled mohou jevit podobně. „V Kataru žije asi 1,3 milionu obyvatel a jen 250 000 z toho je původních Katařanů, zbytek jsou cizinci.
Ženy tam chodí zahalené, nosí abáie, ale nosí je proto, že jsou na to zvyklé, nepřipadá jim, že by se měly oblékat jinak. I hodně zábavy mají ženy od mužů odděleně, během ní, tedy mezi ženami, jsou oblečené zcela libovolně.
Ale že by místní katarská žena šla na ulici bez zakrytých vlasů, to se zcela určitě nestane,“ vysvětluje Hrdličková. A dodává, že místní společnosti ovšem nevadí, když jiné ženy, tedy cizinky, na veřejnosti chodí nezahalené.
Existují však země, kde mají náboženskou policii a i cizinky tam musejí chodit zahalené. Například v Saudské Arábii či v Íránu je prohřešek proti zákonu chodit odhalený. Není ovšem třeba obávat se neúměrných trestů.
Náboženská policie má právo udělit pokutu, navíc většinou nedostatečně zahalenou cizinku „potrestají“ pouze domluvou.
Cizinci jsou kromě toho obvykle předem instruováni, jak to v takové zemi chodí, takže se nestává, že by v Saudské Arábii šla jakákoli žena, i cizinka, na ulici nezahalená, například jen v tílku.
„Tak naopak může jít například v Kataru nebo ve Spojených arabských emirátech a žádný trest jí za to nehrozí. Místní žena to nicméně nikdy neudělá. Jsou na to zvyklé a většinou jim to nijak nevadí,“ říká Hrdličková.
„Kolikrát lze na letištích v zahraničí, například ve Vídni, vidět muslimské ženy v evropském oblečení, v džínách, tričku a s nezahalenými vlasy, které se pak oblečou do abáie, zahalí se a nasednou do letadla do své země. Je to tedy z velké části otázka kultury a výchovy.
Vliv rodiny je tam tak veliký, že například o jiném oblečení ženy ani neuvažují, jak bychom o tom uvažovali my.“ Ačkoli ani to nic nemění na skutečnosti, že stále existuje řada společností, kde ženy žijí v podmínkách, které jim nezaručují základní lidská práva.
Autor: Marta Pelechová