V posledních měsících jste si velmi oblíbili náš pravidelný seriál o sériových vrazích. V každém z dílů se věnujeme konkrétnímu vrahovi nebo dvojici vrahů a snažíme se vám přiblížit jejich činy na pozadí jejich psychologického vývoje a vlivu okolí.
Abychom však formát jednotlivých částí udrželi ve formě, která je čtenářsky nenáročná, nezaměřujeme se na motivaci a aspekty konání jednotlivých vrahů dopodrobna.
Rozhodli jsme se tedy sepsat několik článků, v nichž vám představíme sériové vrahy v podrobnějším duchu, a budeme se tedy zabývat jejich psychologickou typologií, fázemi jejich zločinů a motivací.
Přiblížíme vám, nakolik souvisí narušení osobnosti člověka a jeho následná proměna ve vraždící monstrum s rodinou a prostředím, v němž vyrůstal a popíšeme vám jednotlivá stádia jejich psychiky.
Samozřejmě upozorňujeme, že článek má pouze informační charakter a v žádném případě neslouží k jakékoli glorifikaci ať už sériových vrahů nebo jejich zločinů. V první části jsme vám přiblížili základní charakteristiku sériového vraha a jejich motivaci. V té dnešní si představíme pozadí zločinů sériových vrahů a popíšeme si fáze, jimiž během vražedného řádění procházejí.
Jak se z člověka stane vraždící bestie?
Asi každému je jasné, že z normálního člověka se sériový vrah nestane jen tak ze dne na den. V naprosté většině případů jde o proces trvající několik dlouhých let. A jak už tomu bývá, nic není černobílé a neexistuje žádné konkrétní schéma, které by přesně popisovalo postupný přerod každého člověka v sériového vraha.
Případ od případu je velmi individuální a až příliš často vychází najevo, že v jiných podmínkách a za jiných okolností by se temná stránka daného násilníka vůbec nemusela projevit.
Proces přerodu z běžného člověka na vraha je téma, které by vydalo na celou knihu, a tak vám jen ve stručnosti přiblížíme, jaké aspekty mají na budoucí sériové vrahy největší vliv.
Tím nejvíce signifikantním činitelem je v naprosté většině případů rodina a celkově dětství. Významná část sériových vrahů si v dětství prožila týrání, šikanu nebo dokonce znásilnění (v některých případech ze strany rodinného příslušníka), to však neznamená, že každý sériový vrah pochází z rozvrácených poměrů.
Existují případy takových jedinců, kteří byli vychovávání v prostředí překypujícím láskou a pochopením, přesto se z nich o několik let později staly vražedné nástroje. Navíc, ne vždy jsou špatné rodinné poměry příčinou vražedného chování.
V některých případech má daný jedinec k násilnému chování předpoklady a výrazně negativní události z dětství nebo z dospívání v něm probudí vraha. Další stránkou věci jsou vrazi, kteří se svými činy snaží se svými zkušenostmi z dětství vyrovnat.
Obrovský vliv má také sexualita a případné negativní zážitky související se sexem, dále duševní choroby (zejména psychopatie) nebo kupříkladu sociální vyloučení.
John Wayne Gacy
Zdroj: murderpedia.org
Jednotlivé fáze vraždy
Přesuňme se ale o několik let dopředu. Osobnost budoucího sériového vraha je již narušena, ať už neustálými fantaziemi plnými násilí, neuspokojenou sexuální agresivitou či vnitřní determinací pomstít se společnosti, a daný člověk je připraven spáchat nejhorší hřích, tedy vraždu.
Jeho první a zároveň i každý další vražedný čin lze rozdělit do sedmi fází. Každý sériový vrah si těmito fázemi projde, ale opět zde můžeme dohledat významné individuální odlišnosti.
Někteří potenciální vrazi například dojdou jen do určité fáze a buďto dostanou strach a utečou, nebo si uvědomí hrůznost toho, co se chystají provést a sami se udají. Specifický je i význam jednotlivých fází pro jednotlivé vrahy. Pro některé může být jedna z nich vlastně jejich cílem a motivem.
Tedy, že to čeho chtějí docílit je například pocit absolutní moci nad obětí a následná vražda je pro ně spíše zametením stop než požitkem. Někteří sérioví vrazi určité fáze dokonce vynechávají. Pojďme si je tedy všechny projít a popsat.
Albert Fish
Zdroj: murderpedia.org
1. Aura (The Aura Phase)
První fáze bývá nejdelší a prožívá ji drtivá většina sériových vrahů. Jedná se o časový úsek, kdy se potenciální násilník uzavírá do vlastního světa představ a násilných či perverzních fantazií. Postupem času začíná přemítat o realizaci svých násilných pohnutek, které mu nedají spát.
Navenek však tito lidé často působí bezproblémově a slušně a nikomu nedávají možnost nahlédnout na to, co se děje za oponou.
Nátlak představ o smrti, destrukci, případně pyromanii se postupně zvyšuje, až to daného člověka přemůže a rozhodne se své fantazie realizovat.
2. Vyhledávací fáze (The Trolling Phase)
Tuto fázi prožívá jen ta část sériových vrahů, která nejedná impulzivně. Takový pachatel si svoji vraždu pečlivě plánuje a vyhlídne si oběť či případně místo, kde se má vražda odehrát.
Mnohdy vyhlédnuté místo opakovaně navštěvuje a v mysli se ukájí představou skutku, který hodlá provést.
Často vyhledávanými místy tohoto typu sériových vrahů jsou školní prostranství, odlehlá parkoviště, parky či nádraží.
Existují i typy vrahů, kteří pro své zločiny vyhledávají podobná místa a cestují kvůli tomu po celé zemi. Například nechvalně známý ruský vrah Andrej Čikatilo se co se týče této fáze inspiroval u řezníka z Hannoveru Fritze Harrmanna, který své oběti několik let před ním také oslovoval na nádražích.
Aileen Wuornos
Zdroj: murderpedia.org
3. Opanování (The Wooing Phase)
Třetí a následující fáze je pro mnohé sériové vrahy tou nejdůležitější a tou, která jim dodává největší pocit uspokojení. Pro některé z nich je dokonce i hlavním cílem. Jedná se o moment, kdy vrah zaútočí a svoji oběť získá do své moci.
V některých případech se jedná o impulz bez varování, kdy násilník popadne osamocenou oběť na stezce v lese nebo když v noci vtrhne do domu a všechny jeho obyvatele pozabíjí. Naprostá většina z nich si užívá momentu absolutní moci nad cizím osudem a oběť neusmrtí hned.
Jiní vrazi lákají své oběti buďto na pamlsky, pokud se jedná o děti, nebo na peníze či šperky pokud jde o chudé.
4. Ukořistění (The Capture Phase)
Další krok je jen vyústěním samotného opanování obětí. V tento moment přichází chvíle, kdy sériový vrah odhaluje oběti svoji pravou identitu a mnohdy se satisfakcí sleduje sledují její vyděšený výraz a pokusy o útěk.
Před touto fází probíhá tedy seznámení se s obětí, kdy si získá její důvěru, nabídne jí doprovod domů nebo určitou odměnu a až poté odhalí svoji skrytou tvář.
Kupříkladu tedy vrah nabídne své oběti, že ji sveze, když tu sjede ze silnice a zničehonic ji spoutá do pozice, z níž se nemůže vyměnit a před jejím usmrcením jí vysvětlí, že ji v žádném případě nehodlá propustit.
Ted Bundy
Zdroj: murderpedia.org
5. Vražedný akt (The Murder)
Pak následuje moment, který je pro většinu vrahů vrcholem.
Pokud se jedná o sexuálně motivované vrahy, ti prožívají během vraždění orgasmus a celý průběh zabíjení je pro ně synonymum k prožitku sexuálního aktu.
Většina sériových vrahů se po čase ustálí ve volbě vražedných technik a nástrojů, což pomáhá určit jejich modus operandi a snadněji je vystopovat.
6. Trofeismus (The Totem Phase)
Během vražedného konání je pachatel v transu a na vrcholu uspokojování svých tužeb. Poté, co oběť umírá, dochází vrahovi pomíjivost celé situace a po intenzivních momentech, kdy prožíval požitek ze znásilňování nebo mučení, přichází vražda a s ní pád na zem.
Proto se velmi často stává, že si vrazi z místa činu odnášejí trofeje (ať už část těla své oběti nebo nějaký předmět, který ji patřil), aby si vypjatou chvíli, která je tak vzrušila, mohli později připomínat.
Není snad třeba ani připomínat, že právě díky této úchylce je pro vyšetřovatele snadné určit totožnost vraha, když u něj daný předmět naleznou.
7. Skleslost (The Depression Phase)
Po vykonání vraždy, o níž vrah často dlouho předem snil, přichází nejen pád na zem, ale i na dno.
Dostavují se pocity emocionální skleslosti a v některých případech mohou i vrazi spáchat sebevraždu.
Drtivá většina z nich však tyto stavy kompenzuje vzrůstající touhou k zopakování vraždy, přičemž mezi jednotlivými zločiny začíná dělat stále kratší intervaly a více a více riskuje.
Ed Gein
Zdroj: murderpedia.org
Nezapomeňte sledovat tématické vlákno,a pokud vás téma zaujalo nebo byste se na něco chtěli zeptat, pište do komentářů nebo na mailovou adresu autora uvedenou v profilu.
Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Nejinteligentnější sériový vrah Ameriky: Carroll Cole musel přihlížet perverzním intimním hrátkám své matky
Carrolla Edwarda Cola měl svět čest poznat jako nejinteligentnějšího masového vraha amerického kontinentu. Jeho život skrýval mnohá příkoří, ponižování a zvláštní úchylku vlastní matky, která z něj proti jeho vůli dělala holčičku.
Nenávist matky
Cole se narodil roku 1938 a vyrůstal se svou matkou a dvěma sourozenci sám, otec musel narukovat do války. Jeho matka situaci nezvládala, opíjela se a často své děti citově vydírala a fyzicky týrala.
Domů si vodila muže, které střídala jako ponožky. Děti se bohužel často musely na její milostné hrátky dívat. Carroll jí za to začal nenávidět. Navíc ho oblékala a oslovovala jako dívku, čímž ho vystavovala posměškům okolí.
Cole trpěl.
Utopení spolužáka
Vše vygradovalo roku 1946, kdy šla parta kluků včetně Carrolla plavat a jeden z chlapců se mu opět posmíval kvůli jeho dívčímu jménu. Mladý vrahounek neváhal a když se s chlapcem ocitnul v osamění, přidržel mu hlavu pod vodou, dokud se neutopil. Vše se ale ututlalo a Cole se k vraždě příznal až ve své knize, kterou napsal později ve vězení.
Divoké dospívání
V dospívání páchal řadu přestupků a s policií byl v čilém kontaktu. Po ukončení školy nastoupil k námořnictvu, odkud byl kvůli špatnému chování a krádežím pistolí roku 1958 vyloučen. Pak už to s ním šlo z kopce. Odseděl si pár let za napadení, opilství, krádeže, ale pak přišly na řadu i úkladné vraždy.
Psychiatrická léčebna
Roku 1963 se Carroll pokusil uškrtit jedenáctiletou dívku. Byl odsouzen k pěti letům vězení. Poté, co ho propustili, se přesunul do jiného města, kde se o to samé pokusil u dalších dvou žen. Bohužel však nebyl zatčen, ale zavřen do psychiatrické léčebny. Tam se svěřil se svými vražednými a nekrofilními sklony. I přesto byl po čase propuštěn a mohl tak začít řádit naplno.
Vdané paničky
Zaměřil se především na vdané paničky, ale nepohrdnul ani prostitutkami nebo mladými dívkami, které vypadaly vyzývavě. Dal si s nimi pár skleniček, odjel k ženě domů a tam ji mladý muž zamordoval. Nejprve je uškrtil a poté znásilnil.
Jednu dokonce prý i snědl. Ve všech viděl svou matku, které se skrze vražení lehkých žen mstil. Essie Buck si vyhlídnul v baru. Uškrtil ji, znásilnil a poté její tělo vyhodil z auta. Za dva týdny udělal to samé, akorát tělo pohřbil v lesích.
Řádění po svatbě
Ani po třech svatbách se jeho řádění nesnížilo. Odcházel nepozorovaně z domu páchat zvěrstva a zase se jakoby nic vracel domů. Vraždil v Texasu, Kalifornii, Nevadě, Oklahomě a Wyomingu. Prokázalo se mu třináct obětí, ale nejspíš jich bylo mnohem více, spekuluje se až o pětatřiceti. Carroll Edward Cole tedy dostal od soudu rozsudek trestu smrti.
KAM DÁL: Dívali se na ni jako na malomocnou. Evě lupénka zkroutila i prsty na rukou, má operovaná kolena
Pozdravy od vraha / The Postcard Killings (2020)
Videa
Video © RLJE Films
Nastala chyba při přehrávání videa.
Komentáře (30)
- (36%) The Postcard Killings je nudný kriminální thriller, který možná většina diváků odradí a v půlce jej vypnou. Protože menší nárůst tempa snímku jsem zaznamenal až za druhou půlí. K tomu nelogický závěr, který bije až do očí. Celkově toho zde nebudu tolik kritizovat, bylo to prostě vyloženě nudné, suché a bez většího nápadu. Pustil jsem si to výhradně kvůli hlavnímu herci J.D.Morgenovi pro kterého mám slabost ze seriálu The Walking Dead, kde v posledních sériích hraje charismatickou postavu Negana. Zde měl samozřejmě vážnější roli. Přesto mi zde jeho herectví nepřipadalo nejlepší. Ani se do téhle role moc nehodil. Zbytek herců též nic moc, včetně FamkeJenssen, která tu měla být jen na úvod a ne aby tu otravovala nadále. Pochválit můžu několik záběrů na brutálně zohavená těla + v půli snímku celkem dobrou, ale malou pointu. Hudba – nic moc. To je ale bohužel celé. Jako poctivý divák jsem to zvládl dodívat do konce.(24.3.2020)
- Botoxem i ztrátou poznamenaná choť Famke Janssen nyní ví, že kde nepřijde důslednost táty Neesona, tam J.D.Morgan už jen vzlyká.. V rámci konceptu obskurních sériových vražd a jejich vyšetřování to nenadchne a trochu urazí. Třeba tím, jak je divák chvílemi o dost napřed před truchlícím americkým exdetektivem, který si přesto svými neomylnými instinkty maže Interpol na chleba a nebo koncem, který je stejnou měrou otevřený jako hloupý..(14.9.2020)
- Ve světě někdo vraždí manželské/milenecké páry jejich těla aranžuje do různých póz a posílá novinářom pohlednice. Případ vyšetřuje detektiv v důchodu (nejspíše) , který díky němu přišel o dceru a zetě. Průměrný thriller tak do televize někde na Tv Barrandov třeba rozhodně ne do kin . Vyššímu hodnocení brání několik zásadních věcí 1) To ho jako americká policie nechala jezdit po světě a vyšetřovat vraždy místo někoho zkušenějšího Fbi, Cia třeba ? (chápu je tam naznačené, že byla neschopná, ale i tak?) 2) Když policie ve Švédsku zatkla pachatele (nebudu psát kdo to je i když je to očividné od zhruba 40 minuty) to jim jako nic neprohledala a nezjistila, že měly více pasů 3) To jako cestovaly s částmi lidských těl po světě a kde jich skladovaly to si jich jako nosily v kufrech nebo mělo s sebou ledničku nebo přenosný box ?. 4) Ten konec bylo jako co? Pointa je dobrá ve stylu někdo má něco rád tak mu to zhnusíme zpracování je bohužel těžce průměrné. 40 procent(16.5.2020)
- Myslím si, že nie je nič lepšie, ako začať komentár so slovami, že film bol zaujímavý a nezaujímavý súčasne. Keď musím vysvetľovať svoje dojmy takto, to vždy stojí za to. Je to záruka, že pôjde o kvetnatý komentár. A v prípade filmu „The Postcard Killings“ nemôžem použiť iný výraz. Čo je zaujímavé? Myslím si, že vraždy ako také sú zaujímavé, zábery vedia byť miestami celkom tvrdé (hoci to nemá nejaký výrazne silný gore) a minimálne som bol zvedavý ako to celé dopadne. Plus som samozrejme zvedavý na to, kto je skutočným vrahom. No potom sa veci veľmi rýchlo odhalia a hlavne to rozuzlenie veľmi zaujímavé nie je. A okrem toho to nie je ani veľmi kreatívne, lebo podobné motivácie sme už mali spracované lepšie v tretej sérii seriálu „Bron“. A úprimne by som poradil, aby ste si radšej čekli to. Jeffrey Dean Morgan ako hlavný hrdina je podľa mňa celkom funkčný. Nemôžem povedať, že by to bol najlepší herecký výkon, čo som kedy videl, ale bolo cítiť, že je zlomený otec, ale súčasne aj inteligentný detektív. Myslím si, že s Famke Janssen sme mohli stráviť čas trošku lepšie. Jej rola je tu vyslovene do počtu. Hoci sa o niečo postará, tak si myslím, že sa dala nájsť iná cesta. Čo sa týka vraha, tak je to trošku zložitejšie. Nechcem písať spoilery, takže poviem iba toľko, že pôsobí to celé trošku nasilu. Motivácie a dôvody sú jedna vec. Ale čím viac počúvate, tým menej vám to dáva nejakú hlbšiu logiku. A okrem toho výkony zodpovednej osoby sú častokrát príliš kamenné. Ako keby do toho vôbec nedávala žiadne reálne emócie. Možno to chce adresovať komplexnosť postavy, no postupne mi to začínalo liezť viac na nervy. Okrem toho je film dosť nudný a je ťažké počúvať donekonečna: „I feel sympathy…“ . Myslím si, že vonku sú lepšie kriminálne thrillery, ktoré vás dokážu viac nadchnúť. Toto je pozerateľné, ale nič extra som z toho necítil. No nemôžem povedať, že som v tom necítil potenciál. Mimochodom ten záver bol čo? Avizovanie pokračovania? A z akého dôvodu? Hodnotenie: C(3.4.2020)
- Nemám nic proti evidentně lacině vyhlížející technické stránce filmu, vše vypadalo jak z epizody tuctového tv seriálu. Mnohem rušivě se jeví nadbytečná artová koketérie, se kterou si režisér moc nevěděl rady. A navíc slabé režijní provedení moc velký průvan do žánru neudělá. Danis Tanovič doposud brázdil evropské dvorce, platí za zajímavého evropského režiséra, který tentokrát dostal k ruce herce od Velké louže. Jeffrey Dean Morgan představuje policejního detektiva, který už ani nevyšetřuje, nepochytil jsem, jestli už je v zaslouženém důchodu, nebo má erektivní dysfunkci, zkrátka a dobře, jednoho dne mu jakýsi sadistický maniak, později se ukáže, že ti maniaci jsou dva, rozkuchá nedávno vdanou dceru i s jeho zeťem. A na scéně máme vrahy novomanželských párů, co operují napříč evropskou unií. Výjimkou je Londýn, kde detektiv pobývá. Proč se nevraždí v zámoří nebo třeba ve Vietnamu, není jasné. Padne ale i letmá zmínka o Česku. Vraždy to nejsou jen tak ledajaké. Mají své důvtipné aranžmá, naznačený brutální ráz a mají smůlu jen v tom, že působí nezajímavě a nevzrušivě. A moc nepomáhá ani „“čumkarty“ s oběťmi posílané do novin, na nichž se skví nejasné zprávy. Chválím, že identita vrahů je odhalena dlouho před závěrečnými titulky, vyšetřování tím zároveň dost ztrácí, divák je tím pádem napřed, rozuzlení není na diváka vyplivnuto v poslední desetiminutovce. Objasnění motivů vražd je sice podáno mírně nepřehledně i chaoticky, ale scenáristé, jedním z nich je i autorka úspěšné literární předlohy, si s ním dali práci, aby to působilo alespoň trochu poutavě, což se nedá prohlásit o režijním přístupu. Film nemá vůbec žádné napětí, po place běhá Famke Janssen, co působí, že utekla předčasně z estetické kliniky. Morgan sice film táhne, už jen svojí přítomností, ovšem scénář mu přisoudil novinářku černé pleti, která narušuje jeho naznačený status samotáře, takže coby dvojici jim to neladí. Šuměnkové finále průměrný dojem nevylepšuje. Danis Tanovič vůbec nepotvrdil své režijní kvality. A dokonce mně přišlo, že je mnohdy režijně dost mimo (viz finální část). Nabídl zhola průměrně odvedený až neumětelsky spíchnutý thriller s charismatickým americkým hercem v titulní roli, což svým způsobem je i určité odlišení v jeho dosavadní režijní tvorbě, ovšem mnohé scenáristické nápady nedokázal patřičně zužitkovat a s kreativností se moc neobtěžoval.. Svoji šanci dostal a nevyužil ji. Nevýrazný snímek. 5/10(21.3.2021)
Galerie (10)
- Famke Janssen
Sympatický saniťák, říkali o něm. Šlo ale o maniaka s nejodpornějšími touhami
Udeřil pokaždé v noci. Zdálo se, že „loví“ ženy, které dokáže snadno přemoci. O svých vraždách nikdy před nikým nemluvil. Když ho z nich policie konečně usvědčila, nebyl jí nijak neznámý, protože byl už několikrát souzen za znásilnění a další delikty. Jeden rozsudek byl bohužel spojen s krutou ironií, pramenící z pachatelovy nebetyčné otrlosti.
Koncem 70. let ho jeden soud podmínečně propustil s tím, že se musí zapsat na univerzitní obor psychologie. Ve škole se měl naučit a pochopit, jak se na psychice mladistvých podepisuje trestná činnost a jak je třeba je chránit.
Přečíst článek ›
Delikvent tuto podmínku přijal a v prosinci 1981 skutečně úspěšně absolvoval obor psychologie mladistvých v oblasti správního soudnictví na vysoké škole Southern Illionis University v Carbondale. Své vzdělání však využil jen k tomu, aby prohloubil své znalosti policejních a soudních praktik a „zdokonalil se“ ve vražedných a násilnických metodách – aby ho příště již tak snadno nechytili.
Od dětství „rostl pro kriminál“
Timothy Krajcir se narodil 28. listopadu 1944 v Pensylvánii coby Timothy Wayne McBride. Jeho otec Charles McBride však rodinu rok po Timothyho narození opustil a matka Fern Yostová se zhruba o pět let později, když bylo chlapci šest, znovu provdala za Bernieho Krajcira. Ten ho v roce 1953 přijal za vlastního a budoucí vrah získal oficiálně jméno Krajcir.
Poměrně rychle se začalo ukazovat, že to s jeho dospíváním nebude jednoduché – začal být nezdravě sexuálně a emociálně posedlý svou matkou a ve třinácti se stal voyerem a exhibicionistou.
Do prvního konfliktu se zákonem se dostal již jako sedmiletý, když byl obviněn z krádeže kola v Harrisburgu. Z další drobné krádeže byl viněn i o devět let později, kdy mu bylo patnáct.
Situace se bohužel měla brzy zhoršit.
Přečíst článek ›
Po dovršení plnoletosti narukoval k armádnímu námořnictvu, kde měl sloužit jako lodní kuchař. Nastoupil proto do námořního výcvikového střediska ležícího na břehu Michiganského jezera mezi městy Waukegan a Chicago.
Během svých vycházek poprvé dvakrát sexuálně zaútočil – v prvním případě znásilnil ženu v severním Chicagu, ve druhém napadl ženu ve Waukeganu, již se pokusil znásilnit v jejím vlastním bytě, a to dokonce v přítomnosti jejího vlastního malého dítěte.
Když se žena bránila, pobodal ji dlouhými nůžkami.
Tyto případy ještě neskončily smrtí obětí, Krajcir byl dopaden, propuštěn z armády a poprvé putoval do vězení. Za mřížemi se později ocitl ještě párkrát, žádný z trestů však na něj neměl ten dopad, v jaký společnost doufala – v okamžiku, kdy se dostal na svobodu, pokračoval ve svém sexuálním řádění.
Soucitný saniťák
Jak už to bývá, navenek se jako násilník vůbec nejevil. Ti, kdo k němu měli blíže, v něm viděli přítele a soucitného i obětavého člena posádky zdravotní záchranné služby, což byla práce, kterou po propuštění z prvního vězení skutečně poměrně dlouho dělal.
„O pacienty se staral moc hezky,“ vypověděla později podle Investigate TV jeho bývalá kolegyně Valerie Scottová, která s ním pracovala od roku 1976 do roku 1979.
Přečíst článek ›
Díky své práci u sanitky uměl Krajcir vzbuzovat důvěru. Lékařskou pohotovost vpustí do domu každý – čehož se později naučil využívat. Podle Scottové byl navíc jako záchranář opravdu schopný a během své několikaleté kariéry pomohl i přivést několik dětí na svět.
„Při téhle práci k sobě mají lidé blízko. Byli jsme docela důvěrná posádka,“ vypravovala Scottová. „Nebylo nijak neobvyklé, že jsme si po konci směny skočili někam společně na jídlo nebo si spolu vyjeli na lodi. Byla to hodně stresující práce a občas si prostě potřebujete odpočinout. Takže ano, řekla bych, že jsem si myslela, že ho znám. Teď je zřejmé, že jsem se mýlila.“
Přečíst článek ›
Díky své schopnosti žít dva životy se vrah dokázal velmi dlouho vyhýbat spravedlnosti. Dalším faktorem, proč mu zločiny tak dlouho procházely, bylo to, že svou „činnost“ rozprostřel na velké území. Kvůli práci u lékařské ambulance byl zvyklý trávit hodně času na cestách.
Bydlel v přívěsu a nedělalo mu problém přejet třeba čtyři středoamerické státy. K jeho obětem ho nic nevázalo – jednoduše zaparkoval v nějakém městě a vyhlížel potenciální oběť.
Když spatřil „objekt“, který se mu líbil, většinou mladou, osamělou a spíše drobnou dívku, sledoval ji, aby zjistil, kde bydlí.
Po nějaké době se vrátil, bez větších problémů se dostal do domu a uvnitř bytu na své oběti zaútočil. Tvář si přitom maskoval obyčejným šátkem nebo velkým kapesníkem. „Ústa mu zakrýval šátek, měl tmavou pleť a tmavé oči,“ vypovídaly otřesené znásilněné oběti, které měly to štěstí, že Krajciruv útok přežily. Takových popisů začalo v policejních zápisnících rychle přibývat.
Krajcirovi kolegové sice věděli o tom, že „Tim má za sebou nějaký škraloup a něco si odseděl“, ale netušili vůbec, o co ve skutečnosti šlo. Krajcir sváděl vše na to, že se chtěl jen poprvé pomilovat se svou přítelkyní, která byla ještě nezletilá, a náhodou je přistihl její otec. Pro něco takového měli pracovníci záchranky pochopení. O pokračujícím „druhém životě“ svého druha neměli zdání.
„Pořád si říkám, co jsme přehlédli. Jak to, že jsme to neviděli? Jak mohl být takovým netvorem a dělat všechny ty hrozné věci, které spáchal, a pak se chovat z té stránky, ze které jsme ho viděli my,“ přemítala Smithová.
Nejdřív vraždil, pak šel na svatbu za svědka
„Timova“ oblíbenost mezi ostatními záchranáři vedla k tomu, že ho v létě roku 1977 jeden z kolegů požádal, aby mu šel na svatbě za svědka. Krajcir ochotně přijal a Smithová se nabídla, že pořídí svatební fotky. Všichni se tak sešli během krásného slunečného víkendu v parku Giant City State Park, kde byla přichystána svatební hostina. Pro novomanžele to byl nádherný a šťastný den.
„Chodila jsem kolem a všechny fotografovala, lidé byli ve výborné náladě. Byla to hrůza, když jsem se později dozvěděla, jaký byl skutečný význam toho dne,“ vypověděla později Scottová.
Přečíst článek ›
V době, kdy v letním parku fotila usmívající se novomanžele v Krajcirove společnosti, již ležela v nedaleké čtvrti Cape Girardeau v rodinném domě dosud neobjevená mrtvá těla Mary a Brendy Parshových, matky s dcerou, které Krajcir zabil předchozí noc. Od vraždy neuplynulo ani dvanáct hodin.
Když byl o mnoho let později Krajcir konečně dopaden, ukázalo se, že si dobu smrti svých prvních obětí pamatuje právě jen proto, že jel potom kolegovi svědčit.
„Myslím, že to bylo v srpnu, v pátek večer,“ vypovídal nevzrušeně před otřesenými vyšetřovateli. „Určitě to bylo v pátek, protože v sobotu na to se kolega ženil a v pátek jsme mu uspořádali rozlučkový večírek.
Já jsem se pak rozhodl, že ještě zajedu do Cape Girardeau a zaútočím. Nevěděl jsem, že tam bude i dcera.“
Obě ženy v jejich domě znásilnil a zastřelil. Pak odjel domů, vyspal se, osprchoval, slavnostně se oblékl a vyrazil kolegovi odsvědčit svatbu. „Vůbec nic to s ním nedělalo,“ řekl později na Krajcirovu adresu jeho tehdejší vyšetřovatel poručík Paul Echols. „On prostě neměl svědomí, jako má většina lidí. Pro něj to byl jen další den.“
Jedenáctiletá holčička přežila a svědčila
Vražda matky a dcery Parshových byl jen začátek Krajcirova teroru, při němž pustil všechny své vnitřní běsy ze řetězu. Během následujících dvou let zabil ještě jedenadvacetiletou vysokoškolskou studentku Sheilu Coleovou a jedenapadesátiletou Virginii Lee Witteovou. V obou případech šlo o drobnější ženy. „Vysvětlil nám, že hledá snadné cíle,“ prohlásil jeho vyšetřovatel Echols.
Přečíst článek ›
Protože se vrah postupně přestával ovládat, spáchal zločin také přímo v domě, kde bydlel. Ten ho dostal podruhé do vězení, neboť jeho oběť přežila a pomohla jej usvědčit.
Malé Angel Ambroseové bylo teprve jedenáct, když Krajcir zaparkoval svůj přívěs za domem její babičky. Důvěřivá holčička se s novým sousedem rychle spřátelila. „Stali se z nás kamarádi, říkala jsem mu o všem, co se doma děje,“ vyprávěla později.
Jenže Krajciruv vnímavý a přátelský přístup se brzy změnil v něco temnějšího.
„Jednou mě vzal do sklepa, stlačil na kolena, položil mi ruce na hlavu a řekl, abych zavřela oči a otevřela pusu…“ líčila onen okamžik dívka.
„Byla jsem vystrašená a chtěla jsem se odtáhnout, ale nepustil mě. Pak řekl, že to bude naše tajemství, a jestli to někomu povím, že by se mohlo stát něco mně nebo mojí rodině.“
Přečíst článek ›
Pod pohrůžkou násilí vůči její rodině nutil Krajcir dívku k různým sexuálním praktikám téměř dva roky. „Vždycky zapískal. To bylo znamení, že mám za ním přijít do přívěsu. Pak mě vzal dozadu, kde měl lůžko…“
Po dvou letech sebrala třináctiletá dívka konečně sílu, aby se svěřila rodičům. Ti to samozřejmě nenechali jen tak a Krajcir vzápětí skončil v policejní cele. Následoval soud a druhé vězení, z něhož se však Krajcir rychle dostal zase ven. „Neodseděl si ani takovou dobu, po jakou mě obtěžoval,“ poznamenal později trpce Ambroseová.
Podmínkou k předčasnému Krajcirovu propuštění pak byl již zmíněný požadavek, že začne studovat psychologii, aby lépe rozuměl mladým lidem. Soudce zjevně neuvážil, k čemu opakovaně odsouzený pachatel svá studia ještě využije.
Sériového vraha usvědčila DNA
Po propuštění se Krajcir skutečně zapsal na univerzitu, současně ale znovu rozjel svou vražednou sérii. „Když jsem byl za mřížemi, měl jsem různé sexuální fantazie,“ vyprávěl později vyšetřovatelům. „Umínil jsem si, že až se dostanu ven, tak všechny ty své představy naplním.“
Jako první zaútočil na třiadvacetiletou Marcii Carterovou, kterou přepadl v jejím bytě, jak měl ve zvyku.
Mladá žena ale přežila, protože útočníkovu pozornost na chvíli upoutal její malý syn, když náhodou vešel do pokoje, a ona stačila muže, jenž ji ohrožoval pistolí, praštit telefonem.
Krajcir pak raději zmizel z bytu a otřesená Carterová poskytla policii povšechný popis násilníka s tváří zahalenou šátkem.
Přečíst článek ›
Dalšími vrahovými oběťmi se staly sedmapadesátiletá Margie Callová a pětašedesátiletá Mildred Wallaceová, které zabil zřejmě jen ze vzteku, že mu nevyšel útok na Carterovou.
O pár dní později narazil v jiném městě na třiadvacetiletou vysokoškolskou studentku Deborah Sheppardovou. Tu nejdříve znásilnil a poté uškrtil.
Netušil, že právě tato vražda na něj za dlouhou dobu, až po čtvrt století, ukáže konečně prstem, protože kriminalistickou vědu mezitím obohatí vylepšené testy DNA, schopné prokázat vraždu i po 25 letech.
Zatím však pokračovalo jeho řádění. Během své temné „kariéry“ zabil nejméně devět žen, prvních pět v Missouri a čtyři další v Illinois a Pensylvánii. Policie nacházela mrtvá ženská těla přivázaná k postelím, znásilněná, s prostřelenou hlavou.
Vedle vražd Krajcir pokračoval i v „pouhém“ znásilňování, což ho přivedlo potřetí za mříže. Tentokrát se ale už ven tak snadno nedostal. Ani kriminalistická věda totiž nezůstala během těch dlouhých let stát na místě.
V roce 2007 kriminalisté přezkoumali pomocí nových testů DNA obuv Deborah Sheppardové a všechna vlasová vlákna i ostatní forenzní stopy, které se našly na místě činu. Poté je porovnali s databází DNA, jež se začala odebírat zločincům při jejich nástupu do vězení.
Po nějaké chvíli měli jasno – nešťastnou studentku zabil před čtvrt stoletím Krajcir.
Přečíst článek ›
Odtud byl už jenom krok k tomu přezkoumat i všechny ostatní staré případy. Ukázalo se totéž. Tajemný vrah, který po tři desítky let nedal kriminalistům spát a všude, kam přišel, po sobě zanechával mrtvá těla, byl konečně dopaden.
Když se vyšetřovatel Echols vydal se všemi důkazy za Krajcirem, třiašedesátiletý pachatel nijak nezapíral. „Věděl o testech DNA a věděl, že máme jeho DNA v databázi. Když jsem s ním mluvil, rovnou mi řekl, že čekal, že ho to jednou dostihne,“ uvedl Echols.
V dubnu 2008 byl Krajcir odsouzen celkem ke čtrnácti po sobě jdoucím doživotním trestům. Hrozil mu i trest smrti, ale příbuzní obětí nakonec souhlasili s tím, že prokuratura ho žádat nebude. Tuto velkomyslnost vrah ocenil. „Nevím, jestli bych dokázal být sám tak velkorysý ve stejné situaci. Děkuji, že jste ušetřili můj život.“
V současnosti stále zůstává ve státním vězení v Pontiacu ve státě Illionis.
Pozor na hádky v kuchyni. Vrahy v Česku jsou hlavně partneři či příbuzní obětí
Podle prastaré lidské představy je svět „tam venku“ plný nebezpečí a nástrah. I podle ní se lidé snaží přirozeně chránit to nejcennější, co mají: své nejbližší, svou rodinu a svoje děti. Při pohledu do reality policejních statistik tahle představa vůbec neplatí. Nejnebezpečnější jsou lidé především svým blízkým. Z tohoto pohledu bude vrahem nejspíš někdo, koho oběť velice dobře zná.
Přečíst článek ›
Když totiž v Česku někdo zemře násilnou smrtí, vrahem bude nejpravděpodobněji někdo velice blízký. Vztah mezi útočníkem a obětí je nejčastěji příbuzenský.
Policejní tabulky těmto zločinům říkají vraždy motivované osobními vztahy. „S ohledem na vztah pachatele a oběti v rámci vražd a pokusů o vraždu můžeme vysledovat, že k nim nejčastěji dochází mezi lidmi, kteří jsou v nějakém příbuzenském vztahu,“ shrnula pohled do statistik policejní mluvčí Lucie Konečná.
Odborníci: Hádkám v kuchyni se vyhněte
V celém Česku se od začátku letošního roku do konce října vraždilo podle statistik více než stokrát. Z toho je mimo jiné sedm loupežných vražd a přes 60 vražd mezi známými nebo příbuznými: zkrátka zločinů z vášně a motivovaných osobní averzí či vztahem.
I psychologové s mírnou nadsázkou, a přesto se zcela vážnou tváří nedoporučují hádat se například s vlastní manželkou v kuchyni nad otevřeným příborníkem.
Podle nich lidé často nezvládají odpovědnost za svoje nejbližší a vlastní chování: selhávají ve vyjednávání, neumějí nalézat společné řešení.
Přečíst článek ›
„Přibývá lidí, kteří mají nízkou frustrační toleranci, jak v psychologii říkáme. Potom jednají vyloženě pudově. Z toho pohledu je člověk vybaven dvěma základními atavistickými reakcemi na subjektivně prožívanou zátěž: útěkem nebo útokem. Agrese je vždy záležitost útoku. A pokud je po ruce zbraň, je ta agrese dotažena do konce,“ upozornil psycholog a soudní znalec ve stejném oboru Jan Lašek.
Jsou kraje, kde jsou letošní vraždy pouze vyústěním domácích vztahů a násilí především mezi manžely či rodiči a dětmi. A k vraždě blízkého člověka nemusí dojít jen doma v kuchyni či obývacím pokoji.
Kraj rodinných vražd
Třeba v Královéhradeckém kraji letos došlo zatím ke čtyřem vraždám a úplně všechny motivovaly osobní vztahy. Jde o jeden z regionů, kde se historicky nejčastěji vraždí pouze příbuzní mezi sebou. Letos tak ještě k žádné loupežné či jinak úkladné vraždě nedošlo.
Přečíst článek ›
Třeba na Rychnovsku přímo v hospodě na náměstí zastřelil místní bývalý novinář manželku přímo mezi hosty. Za vším stály spory mezi manžely. „Zastřelil jsem svou ženu, zavolejte policii,“ lakonicky tehdy uzavřel svůj zločin muž, jehož manželství do té doby mnozí v okresním městě považovali za docela spořádané.
Napětí mezi příbuznými často stojí za těmi nejhrůznějšími zločiny, ke kterým v této zemi došlo. Dokonce poslední český popravený byl odsouzen za vraždu své ženy a čtyř dětí. Od jeho popravy letos v únoru uplynulo 30 let.
Vánoční vrah skončil na šibeniciDruhého února 1989 se v popravčí místnosti suterénu pražského Pankráce uskutečnila poslední poprava českých dějin. Na oprátce skončil „vánoční“ vrah Vladimír Lulek, který 22.
prosince 1986 v podnapilém stavu ubodal v Předměřicích nad Labem manželku a čtyři děti. Na šibenici ho dostala hrůzná událost z předvánočního času roku 1986. Tehdy se již několikrát trestaný Vladimír Lulek vracel v podroušeném stavu domů do bytu v Předměřicích nad Labem.
Za jeho okny je vidět vánoční stromeček a doma na něj čeká o devět let starší manželka a čtyři děti. Co se však dělo poté, co otevřel dveře bytu, se již asi nikdy nedozvíme. Možná se pohádal s manželkou, kterámu mu vyčetla jeho náklonnost k alkoholu. Ale jisté to není.
Při pozdějším soudním líčení totiž Lulek nepromluvil jediné slovo.
Jisté však je, že krátce po návratu domů se Lulek chopil nože a do své ženy začal bodat hlava nehlava. Ta se snažila utéct, ale jeho běsnění neunikla. Výsledkem bylo 36 bodných ran. Tím však jeho řádění neskončilo.
Jeho kroky poté zamířily do dětského pokoje ke čtyřem dětem ve věku deset, osm, sedm let a 18 měsíců. Také je ubodal k smrti. První tři děti byly jeho manželky z předchozích vztahů, malé batole pak jeho.
Nožem vzápětí zranil i sousedku, která se snažila bestiálnímu běsnění vraha zabránit. Celkem při svém řádění zasadil obětem 85 ran.
Přečíst článek ›
Jsme méně odolní k emočním stresům, říká psycholog
K vražedným útokům dle statistik nejčastěji dochází v rodinách. Důvody vysvětluje psycholog Jan Lašek.
Říkají to nejen krajské, ale i celostátní statistiky: nejčastější vražedné útoky se dějí v rodinách, mezi nejbližšími.
Proč?
Jednoduše proto, že v rodinách jsou konflikty nejdelší, nejintenzivnější, mají dlouhodobé kořeny, i po generace.Pak se stane, že člověk často pod vlivem stresu, alkoholu nebo drog, které sníží racionalitu má pocit, že teď je potřeba ten konflikt vyřešit, že je to jediné řešení. Teď hned.
Dá se říci, že sklon vraždit mají lidé s nižší inteligencí?Ne. Statistika, která by to dokazovala, neexistuje.
Oběťmi vražedných útoků bývají i děti, které zemřou rukou svých matek nebo otců. Tady se o dlouhodobých konfliktech asi mluvit nedá.Vyjmu případy, kdy matka zavraždí svoje dítě pár hodin až dnů po porodu to je specifický psychický stav.
Pokud člověk fatálně vztáhne ruku na svoje děti, pak to mívá čím dál častěji příčinu v neurovnaných partnerských vztazích. Opustil jsi mě? Tady vidíš, co jsi způsobil, říkají často matky, které zabily svoje děti, směrem k partnerům. Chtějí se mstít.
Těch případů přibývá.
Proč?Asi to souvisí s tím, že jsme méně odolní k emočním stresům a emoční zátěži. Podle mě se na tom podepisuje výchova, která jde dětem od útlého věku takzvaně na ruku.
Ať si drahoušek dělá, co chce, nebudeme ho omezovat a stresovat nějakými hranicemi a zákazy… Výsledek může být ten, že člověk není schopen se vyrovnat se situacemi, které se vyvíjejí jinak, než si přeje.
Můžete na sobě pracovat jakkoliv, ale pokud máte špatné vzory a výchovu bez správných hodnot, v krizi sáhnete po špatném řešení.
Přečíst článek ›
Bývalý novinář střelil manželku do hlavy
Jindy poklidným Rychnovem nad Kněžnou otřásla letos 11. července večer střelba v restauraci U Zvonu na Starém náměstí. Notně alkoholem posilněný bývalý místní novinář Miloslav D. (49) tu po předchozí hádce střelil legálně drženou pistolí svoji manželku (47), matku tří dětí. Jeho manželka zraněním v nemocnici podlehla.
„Motivem činu byly pravděpodobně dlouhodobé manželské neshody. Ke střelbě došlo v zadním odlehlém prostoru baru, kde dvojice byla sama. V ostatních prostorách se v tu dobu nacházelo dalších 13 osob, které okamžitě restauraci opustily,“ uvedla k případu policejní mluvčí Ivana Ježková. Útočník skončil ve vazbě a byl obviněn z vraždy. Na soud stále ještě čeká.
Hrozí mu 10 až 18 let vězení.
Přečíst článek ›
Zastřelil nevlastního syna a pak sebe
V osmitisícovém Červeném Kostelci na Náchodsku dopoledne 10. září 2019 pětapadesátiletý Petr V. zastřelil svého třiatřicetiletého nevlastního syna a potom sebe. A to v domě, ve kterém Petr V. žil už jako dítě.
Podle sousedů byl vrah morous, který příliš nechodil mezi lidi. Nejčastěji se hovoří o tom, že se nevlastní syn chtěl do domu přistěhovat a chtěl, aby na něj Petr V. nemovitost přepsal.
Majetkové a osobní spory mohly být motivem i podle policie.
Přečíst článek ›
Novorozeně zabila jeho vlastní matka
Dnes už mohlo být holčičce, která se narodila začátkem června ve Střevači na Jičínsku, pět měsíců. O jejím osudu ale rozhodla osmnáctiletá matka, která novorozené dítě podle policie trýznivým způsobem hned po porodu zavraždila v koupelně bytu, kde žila s matkou a sourozenci.
Oznámení o úmrtí novorozence na Jičínsku přijala královéhradecká kriminálka v úterý 4. června. Na smrt holčičky upozornila její babička. Následující den policie zahájila trestní stíhání matky dítěte. Na základě obvinění je žena stíhána vazebně. Hrozí jí až dvacet let za mřížemi.
Případem se zabývá krajské státní zastupitelství.