Muži vážně chodí k doktorovi neradi. Jak je tam dostat?

Vztahy mají velký vliv na naše psychické i fyzické zdraví. Výzkumy ukazují, že manželé a páry v dlouhodobých vztazích jsou spokojenější a méně nemocní než lidé bez partnera. Naopak lidé, kteří žijí o samotě, jsou náchylnější ke kardiovaskulárním, imunologickým i duševním onemocněním.

„Osamělost je podle výzkumů nebezpečnější než obezita či kouření. Sociální kontakty jsou proto pro zdraví zásadní. U partnera je frekvence kontaktu nejvyšší, ale důležité je mít i komunitu přátel a dobré rodinné vztahy,“ říká psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, která se zaměřuje na seznamování a partnerské vztahy.

Je pravda, že mít vážný vztah je dnes složitější než v minulosti? Nebo se jen zvýšily nároky?

Lidé očekávají od partnerů víc než dříve. Nechtějí jen druhé ruce do domácnosti, ale i nejlepšího kamaráda, vášnivého sexuálního partnera a někoho, kdo je bude rozvíjet po osobnostní stránce.

Zvyšující se nároky souvisí i s rostoucím věkem, kdy lidé potkávají své životní partnery. Nejnáročnější jsou přitom ženy vysokoškolačky. Obecné preference jsou ale podobné jako u předchozích generací.

Stejně jako byly pro naše rodiče důležité vzájemná přitažlivost, poctivost či inteligence, jsou zásadní i pro nás.

Znamená to, že by lidé, kteří nemohou najít partnera, měli své nároky snižovat?

Na jednu stranu jsou vysoké nároky dobře. Pokud hledáte někoho, s kým strávíte celý život nebo s ním budete mít rodinu, pak je potřeba si pečlivě vybírat. Na druhou stranu je důležité se ptát, jak moc dané charakteristiky ovlivní kvalitu vztahu.

Stává se mi, že klienti za mnou přijdou s úplným nákupním seznamem toho, co by měl jejich partner splňovat. Včetně detailů, jako je barva vlasů, výška nebo konkrétní zájmy. To je spíš limitující, než že by jim to ve výběru pomáhalo.

Společně proto zkoumáme, co je opravdu důležité a co zbytečné.

Jak se liší šance najít lásku podle věku a pohlaví?

Data ze seznamek ukazují, že ženy mezi 20 a 30 lety jsou nejatraktivnější a nejvíc žádoucí pro muže všech věkových kategorií. Seznamují se proto většinou dobře off-line i on-line. Na seznamkách je jich relativně málo a moc dlouho se tam neohřejí.

To zároveň znamená, že muži mezi 20 a 30 lety to mají těžší. Chtějí chodit se svými vrstevnicemi, ale ty mnohdy randí s jejich tatínky. Od 30 let nahoru naopak začínají být atraktivnější muži a jejich seznamovací úspěšnost zhruba do 40 let roste.

Mají šanci jak u svých vrstevnic, tak u výrazně mladších žen.

Jak velká část lidí se dnes seznamuje on-line?

V anglosaském světě třetina nových manželství vznikne díky internetu. V Česku máme méně dat, ale trend je podobný. Asi 42 procent českých uživatelů internetu má zkušenost se seznamkou. Nejvíc to roste u generace mezi 20 a 30 lety. Pomohla tomu hodně mobilní aplikace Tinder, která z on-line randění udělala cool hru a oslabila stigma spojené s webovými seznamkami.

Na seznamkách jsou lidé s různými očekáváními, což přináší i zklamání. Jak se s tím vyrovnat?

On-line seznamování není moc příjemné. V běžném životě se seznamujete přes kamarády, ve škole či v práci. Potkáváte lidi ze své komunity, kteří jsou vám podobní. Snáze tak navazujete konverzace a rychleji se zamilováváte. V on-line světě tenhle filtr chybí. Najdete tam tisíce nezadaných, z nichž většina je úplně jiná než vy.

A pak sedíte s někým na kafi a říkáte si, jestli náhodou někdo z těch tisíců kontaktů ve vašem mobilu není lepší. Tomu se říká paradox výběru. Situaci komplikuje i to, že část těchto lidí nechce vážný vztah. Často je to proto hledání jehly v kupce sena. Ale data dokládají, že to může fungovat.

Jen je k tomu potřeba přistupovat s nadějí a pokorou.

Fungují seznamky založené na algoritmech?

Moc ne. Z výzkumů vyplývá, že algoritmy nefungují o moc víc než náhoda. Většina jich je založená na podobnosti, takže vám mohou pomoci na seznamce filtrovat lidi, se kterými si můžete rozumět. Ale nevěřím, že dokážou člověku najít toho pravého nebo tu pravou.

Jak zásadní jsou na seznamkách fotky?

Naprosto klíčové. Hodně lidí to neřeší a dá tam bez rozmyšlení náhodnou fotku, ale to je velká chyba. Nejlepší jsou snímky, kde se člověk líbí sám sobě a které odpovídají rea­litě.

Nemá cenu tam dávat fotky, kde jste výrazně hubenější nebo mladší, protože to druhou stranu akorát naštve. Z dat se ukazuje, že dobře fungují fotky, kde se díváte mimo objektiv a působíte nějak tajemně. Zaujmout můžou i snímky při různých aktivitách.

Špatně lidé naopak reagují na fotky s alkoholem, více lidmi nebo s dětmi.

Liší se způsob, jak se seznamují muži a ženy?

V Česku jsou pořád hodně silné genderové stereotypy. Jak off-line, tak on-line se stále očekává, že aktivní je muž a žena vyčkává. A to platí i pro mladé lidi. Na datech ze seznamek je vidět, že první zprávy posílají muži a ženy si vybírají, komu odpovědí.

Pro ženy to ale není moc výhodné, protože si tím zmenšují své možnosti. Snažím se je proto podporovat, aby muže oslovovaly také. Většina mužů na to reaguje pozitivně. Na seznamkách je jich víc a musí rozesílat hodně zpráv, aby dostali odpověď.

A když jim žena sama napíše, váží si toho.

Má druh seznámení vliv na kvalitu vztahu?

Většina výzkumů ukazuje, že ne. Podle některých ale on-line seznamování vede ke spokojenějším a delším vztahům. Důvodem může být to, že na seznamku jdou lidé, kteří jsou motivovaní hledat vážný vztah.

Co je vlastně esencí dobře fungujícího vztahu?

Velmi důležitá je laskavost. Mít k partnerovi respekt, chovat se k němu hezky a umět odpouštět.

Když zkoumáme spokojené páry, vychází nám z toho, že se většinou dobře znají, vedou spolu kvalitní konverzace a tráví spolu dostatek času. Zároveň respektují jiné názory a zvládají konflikty.

Na svém vztahu aktivně pracují, dokážou se o něm bavit a dávat i přijímat zpětnou vazbu. Obvykle také mají pravidelný sex a zažívají společně nové věci.

Mohou být páry spokojené, i když nemají sex?

Existuje určitě i nemalé procento párů, které spolu nespí, a přesto jim to klape. Důležité ale je, že se na tom shodli a oběma to vyhovuje. Sexuální život do romantického života patří a je potřeba se v tom sladit.

Je pravda, že mladí lidé spolu dnes spí méně než předchozí generace?

Z výzkumů ze západních zemí vyplývá, že mladí lidé mají skutečně sexu méně. Existují různé hypotézy, proč tomu tak je. Důvodem může být internet a porno, díky čemuž se dá snadno a rychle dostat k sexuálnímu uspokojení bez potřeby budovat vztah.

Spojuje se to i s velkým pracovním nasazením a množstvím aktivit, které dnešní mladí lidé mají. Na vztahy a sex jim tak nezbývá tolik času.

Někdo zase jako příčinu uvádí nižší sebevědomí mladých, pro které je kvůli individualizaci společnosti čím dál těžší se otevírat a navazovat blízkost.

A jak je to v Česku?

V Česku nemáme moc výzkumů sexuálního chování. Sex se navíc špatně zkoumá, protože je to osobní věc a lidé se neradi svěřují dotazníkům. Zároveň se tam může objevit zkreslení způsobené tím, že si lidé realitu upravují.

V Česku tak nejsou žádná data, která by naznačovala, že spolu mladí lidé spí méně. Zajímavé jsou ale průzkumy, které dělají sexuologové Petr Weiss a Jaroslav Zvěřina. Z těch například vyplývá, že oproti předchozím generacím se sexuální chování mladých příliš neliší.

Počet sexuálních partnerů nebo věk prvního sexu se za tu dobu, co tady tento výzkum běží, moc nemění.

S čím se na vás nejčastěji obracejí vaši klienti?

Pracuji se dvěma skupinami lidí. První jsou singles, kteří hledají partnera nebo spokojenost v single životě.

A druhá jsou lidé ve vztazích, kteří řeší třeba komunikaci s partnerem, rozhodnutí, jestli se vzít a mít děti, nevěru či konflikty.

Obrací se na mě hlavně mladí a mezi těmi se často objevují i lidé, kteří chtějí vyzkoušet alternativní přístupy jako otevřené či polyamorní vztahy.

Co jim v téhle oblasti radíte?

Důležitá je opatrnost. Je dobré nepřijímat automaticky společenské normy. Na druhou stranu, když děláte věci mimo normu, pohybujete se na tenkém ledě a je třeba to mít promyšlené. S návrhem na otevřený vztah častěji přicházejí muži.

Ženy bývají skeptičtější, ale mohou se nakonec dohodnout, že to vyzkoušejí. Jenže zatímco ženám se nezávazný vztah daří sehnat snadno a rychle, pro muže je to mnohem těžší. Takže se může stát, že muž sedí doma a jeho partnerka si užívá s jinými muži.

A to jsou věci, se kterými je třeba počítat.

Jaké chyby lidé ve vztazích nejčastěji dělají?

Častou chybou je, že se k nejbližším lidem chováme nejhůř a jsme na ně přísnější než na okolí. Třeba když něco rozlije návštěva, vůbec nám to nevadí. Ale když to udělá náš protějšek, zlobíme se na něj. Paradoxně návštěva jsou cizí lidé, na kterých nám nemusí záležet, zatímco své partnery bychom měli opečovávat a vážit si jich.

Jsou nějaká riziková období ve vztahu?

V manželských poradnách bývají sezony po Vánocích a po dovolených, kdy spolu lidé intenzivně tráví čas. A s tím jdou ruku v ruce konflikty. Náročné bývá také zakládání rodiny.

Partneři věnují najednou spoustu pozornosti dítěti a na sebe nemají čas. V tomto období nezřídka dochází k nevěře, protože lidé hledají dospěláckou pozornost jinde.

Proto je důležité nebýt jen rodiči, ale neustále budovat i partnerský vztah.

Zmínila jste nevěru. Jak se s ní dá vyrovnat?

Tradiční pohled je, že důvodem je nefunk­ční vztah. Ale ve skutečnosti nevěra nemusí vypovídat o kvalitě vztahu nic. Může za ní být klidně i krize identity jednoho z partnerů. Proto je vždy potřeba zjistit příčinu a tu řešit. Znám mnoho párů, které z nevěry vyšly silnější než kdy předtím.

Dá se tedy překonat, ale partneři o ní musí mluvit. Ideální je bavit se o tom, ještě než k nevěře dojde. I když jsme v milujícím manželství, přitahují nás jiní lidé. To je téma, které by si ve vztazích zasloužilo víc pozornosti. Může to být prevence bolestivých zklamání.

Partneři mohou zvážit i to, jestli si nemohou povolit třeba určitou formu otevřených vztahů.

Může fungovat i vztah, kde se lidé stále hádají?

Hádky patří do každého vztahu. A to, že se spokojené páry vůbec nehádají, je mýtus. Ale zajímavé je, že se hádají jinak. Třeba pokud se potká jeden člověk, který šetří, a druhý, který rád utrácí, pravděpodobně na to budou narážet celý život. Lidé ve spokojených vztazích se s tím ale naučí pracovat a snaží se pochopit, proč to partner vidí jinak. A umějí dělat kompromisy.

Jak poznat, kdy má smysl vztah zachraňovat?

Klíčová je ochota obou partnerů na tom vztahu pracovat. Pokud jsou oba odhodlaní udělat nějaké změny na své straně, pak má smysl to minimálně zkusit.

Budete mít zájem:  Kvasinky V Krku Příznaky?

A jak se vyrovnat s rozchodem?

Je dobré zamyslet se nad tím, co si člověk z toho vztahu odnesl. Často lidé říkají, že to byl ztracený čas. Ale že vztah skončil, neznamená, že to nestálo za to a že musíte celé tohle období vyškrtnout ze svého života. Lidé by měli přemýšlet, čím je ten vztah obohatil a co mohou příště udělat jinak.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin.

Člověk by měl mít čas se se smrtí smířit, říká ředitelka hospice Jana Vážanová

Kdy je ten správný okamžik na to, přemístit člověka do hospice? Ideální a také průměrná doba pro pobyt v hospici je zhruba měsíc před koncem života.

Tak, aby se člověk měl čas smířit s těžkou životní situací, mohl ještě srovnat různé vztahy jak v rodině, tak třeba také majetkové.

Snažíme se, aby chvíle prožité v hospici byly bez bolesti a v relativním klidu, aby mohla rodina a blízcí být u nemocného.

Jaký je poměr těch, co přicházejí z nemocnic a těch, které sem přivede rodina? Nedokážu to přesně na procenta určit. Více pacientů ale přichází přímo z nemocnice. Jejich stav je velmi vážný a péče v domácím prostředí by byla velmi náročná.

V takových případech nemocnice doporučí následný pobyt v hospici. Někdy jsou nemocní doma, ale jejich zdravotní stav se zhorší a rodina již péči nemůže zvládnout. Pak přicházejí do hospice.

I když někdy máme pocit, že ne všichni lékaři o nás vědí nebo nevědí přesně, jaké služby poskytujeme.

Komu a jakou péči tedy poskytujete? Poskytujeme péči těžce nemocným, hlavně onkologicky nemocným, v terminálním stádiu života. To je doba zhruba šesti posledních měsíců života.

Jsme tu pro nemocné, u nichž už skončí léčba nádorového onemocnění, kdy lékaři vyčerpali možnosti, které jim současná medicína nabízí.

Léčba nezabírá, nemoc postupuje dál a je vidět, že život pacienta je už opravdu hodně časově omezený.

To se ale tím pádem nemusí vztahovat jen na lidi staré – do takové situace se může dostat kdokoli, i docela mladý člověk… Jistě, klienty hospice jsou převážně starší lidé, ale měli jsme tady i devatenáctiletou dívku a několik dalších klientů mezi dvaceti třiceti lety. Pro hospic není věk žádným limitem, tady hraje roli opravdu jen aktuální zdravotní stav.

Jaký je vlastně postup v případě, že chci někoho blízkého do hospice umístit? Máme formuláře žádosti, které jsou k dispozici například v nemocnici, na sociálním odboru, rodiny se mohou obrátit přímo na nás, žádosti jsme dali k dispozici i praktickým lékařům, jsou dostupné na internetu.

Žádost vyplní napůl rodina a napůl ošetřující lékař. K žádosti je dobré připojit i lékařskou zprávu, aby naši lékaři měli větší vhled do toho, jaký je stav pacienta. Žádost posoudí naši lékaři, kteří rozhodnou o přijetí nemocného do hospice.

Převoz ze zdravotnického zařízení nebo z domova domlouváme s ošetřujícím lékařem a s rodinou.

Je k tomu potřeba i souhlas pacienta? Ano, je potřeba svobodný souhlas nemocného, že ví, že jde do hospice. Bude dostávat léky, které potřebuje, budeme tišit jeho bolest, ale už nebude probíhat léčba onkologického onemocnění.

Ne vždy nemocní chápou závažnost onemocnění, někdy nemoc vytěsňují, nechtějí o ní vědět. Není ale dobře, když pacient neví, proč je v hospici, jaký je jeho skutečný zdravotní stav. Někdy se stane, že příbuzní řeknou: Prosím vás, neříkejte mu to, on by to nezvládl.

Takže příbuzní jsou informováni a není informován pacient. A přitom by to mělo být úplně opačně – první má být informovaný pacient a ten se rozhodne, kdo jiný ještě o tom bude vědět. Nemělo by to být tak, že se stav pacienta řeší jen s rodinou a s ním se o nemoci nemluví.

Jsem ale přesvědčena o tom, že i ti pacienti, o kterých rodina tvrdí, že to nevědí, tak cítí, že se konec života blíží. Další problém je, že rodina o tom nemluví, přitom to ví, pacient to taky ví a teď hrají takové divadlo – to bude dobré, zase se uzdravíš, a on zase – ano, už je mi lépe.

A přitom by možná měli mluvit o něčem jiném, říci si některé věci, které si třeba mnoho let neřekli, připravit se na to, že nemocný již dlouho nebude na tomto světě.

Jak na tuto složitou situaci reaguje personál? Pokud pacient projeví přání, že chce vědět o svém stavu, jsou tady lékaři, aby s ním citlivě o jeho stavu a prognóze promluvili.

Ale není to tak, že bychom mu sdělovali, jak dlouhý čas života má ještě před sebou. To stejně nikdo přesně neví. Pokud se ale pacient ptá, popravdě mu odpovíme. Nelze mu brát naději, ale ani mu slibovat, že se uzdraví, když tomu tak není.

Říkáme, že budeme dělat všechno proto, aby se cítil dobře, abychom složitou situaci společně zvládli.

O svém stavu by měl být informován pacient, až pak rodina.

Můžete stručně vysvětlit čtenářům, co je vlastně hospic a jaké je jeho základní poslání? Hospic na Svatém Kopečku je nestátní zdravotnické zařízení, které poskytuje péči těžce nemocným (hlavně onkologicky) v posledním období života. Snažíme se nemocným ulevit od bolesti, zachovat jejich důstojnost a zajistit, že v těžkých chvílích nebude člověk sám.

Kromě toho jsme tady i pro příbuzné. Můžou s námi mluvit, na což v nemocnicích moc času není. Tam se dozvíte o stavu pacienta, ale už není většinou čas na delší rozhovor. V hospici je to tak, že lékař si s rodinou sedne třeba do zimní zahrady, hodinku posedí a během rozhovoru se dostanou k úplně jiným věcem, než je jen stav nemocného.

Lékař se může dozvědět důležité informace o nemocném, které nám umožní ještě více zlepšit péči o nemocného. Stejně tak i po úmrtí tady může rodina zůstat, popovídat si, rozloučit se se zemřelým. Pořádáme dvakrát do roka pravidelná setkání rodin pacientů, kteří v hospici zemřeli. Pozveme je na mši a vzpomínku na zemřelé, mohou se setkat s personálem, společně zavzpomínat.

Jsme rádi, že možnosti setkání docela využívají.

Nabízíte i pomoc příbuzným doma? Ano, půjčujeme pomůcky, například polohovací postele, invalidní vozíky, toaletní židle a další. Jestliže se chce rodina starat doma a umí to, tak rádi pomůžeme. Jsme tu od toho, kdokoli potřebuje radu, informaci nebo si chce popovídat, může přijít.

Jakou máte kapacitu? Kapacita hospice je třicet lůžek, dvacet pokojů je jednolůžkových, jenom pět dvojlůžkových. Každý pokoj má svoje sociální zařízení. V současné době nemáme všechna místa obsazena. Průměrně míváme obsazenost asi 85 procent.

Z toho je vidět, že dostat se do hospice je možné téměř okamžitě. Za šest roků fungování hospice nikdo nemusel na přijetí čekat déle než 3 až 4 dny. V poslední době se zkrátila doba pobytu v našem zařízení. Průměrná doba je 25 až 28 dnů. Někdy je to jen jeden den a někdy třeba i půl roku.

Ale dlouhodobé pobyty jsou výjimečné.

Co když se rozhodne příbuzný s pacientem zůstat? Skoro ve všech jednolůžkových pokojích máme válendu pro příbuzného, takže tady mohou i přespat. Může tu být vlastně se svým blízkým po celou dobu, ale ošetřovatelskou práci mají na starosti sestřičky a další pracovníci.

Využívá toho někdo? Ano, přistýlky jsou využívané. Není to vždy, ale poměrně často. Někdy je pro rodinu těžké a časově nemožné pobývat nepřetržitě v hospici.

Pacienti jsou převážně mezi sedmdesáti a osmdesáti roky, jejich děti mají kolem padesáti a těžko mohou odejít ze zaměstnání a doprovázet svého nejbližšího v posledních dnech života. Navíc nikdy nevíte, na jak dlouho to bude.

Někdy se stane, že přijde pacient, jeho stav je v danou chvíli velmi vážný, ale pak se stabilizuje a stráví v hospici i několik měsíců. Ale máme i opačné případy. Pokud je pacient z větší dálky, jeho blízcí využívají možnosti pobývat v hospici o víkendech.

Čili tady neplatí ani žádné místní omezení vašich klientů? Ne, přijímáme nemocné z celé republiky. Pochopitelně většinu tvoří lidé z Olomouce a nejbližšího okolí.

Máme takovou kapacitu, která odpovídá mezinárodním doporučením. Na sto tisíc obyvatel by mělo být pět hospicových lůžek, Olomoucký kraj má něco málo přes 600 tisíc obyvatel, takže našich třicet lůžek odpovídá normě.

Navíc se začíná rozvíjet i domácí hospicová péče.

Všichni tady zemřou, nebo chodí někdo domů? Někteří naši pacienti se vrací domů. Jednak v okamžiku, kdy se jejich stav stabilizuje a rodina si troufne zvládat náročnou péči o nemocného doma a sám pacient chce jít domů.

Také ne všichni naši pacienti jsou onkologičtí, jsou tu i chronicky nemocní, kteří jsou v hospici při zhoršení zdravotního stavu, ale jakmile je jejich stav stabilizovaný, tak se vrací do domácího ošetřování nebo do jiného zařízení, kde mohou pobývat delší dobu.

Dvě třetiny až tři čtvrtiny pacientů v hospici svůj život dožijí.

Je asi dost náročné lidem citlivě sdělit, že u vás je to s velikou pravděpodobností poslední instituce, kde leží…

Lidé to vnímají většinou sami a někdy se stane, že právě proto k nám nechtějí. Když se řekne hospic, tak to pro většinu lidí znamená konec. A to je odrazuje.

Jiní si nás zase pletou s domovem důchodců nebo zařízením na dlouhodobý pobyt. Ale tato představa už naštěstí pomaličku mizí.

Z jakých profesí je složen váš personál? Máme dva lékaře, zdravotní sestry, nižší zdravotnický personál a pracovníky přímé péče na sociální služby a na půl úvazku i psychologa a další zaměstnance, kteří jsou nezbytní pro chod celého zařízení.

Hospic poskytuje kompletní péči – fyzickou, psychickou, duchovní a sociální. Snažíme se obsáhnout vše, co člověk potřebuje. Duchovní stránku péče zajišťují bratři premonstráti z blízké baziliky. Pokud je nemocný jiného vyznání, zveme do hospice duchovního jeho vyznání.

Budete mít zájem:  Dětský zubař? Hledejte rodinného

Duchovní služby v hospici jsou vždy nabídkou.

Mgr. Jana Vážanová

  • narodila se 9. 12. 1952 v Prostějově
  • v pěti letech se přestěhovala s rodiči do Olomouce
  • vystudovala Hejčínské gymnázium
  • studium Přírodovědecké fakulty v Brně, obor fyzika a geologie
  • po studiu 12 let mateřské dovolené
  • do roku 1994 vedoucí skladu v TOSu – Továrna obráběcích strojů
  • zaměstnankyně Hornické a později Všeobecné zdravotní pojišťovny
  • od roku 2002 ředitelka Hospice na Svatém Kopečku u Olomouce
  • rozvedená, pět dětí

V rámci sociálního kontaktu zajišťujete i to, že si s těmi lidmi někdo povídá, že nejsou sami? Ano, chodí sem dobrovolníci – studenti, lidé středního věku i senioři. Dobrovolníci nemají zastávat práci personálu, takže dělají společníky nemocným. To znamená, že si s nimi povídají nebo třeba někdy u nich jen sedí. I to je potřeba. Sedíte u postele, držíte nemocného za ruku a věříte, že vás vnímá, že cítí, že jste s ním. Být dobrovolníkem není lehké a jednoduché. S jiným pacientem, jehož stav to umožňuje, mohou jít ven na malou procházku, na terasu.

Kolik klientů už od roku 2002 hospicem prošlo? Letos v listopadu budeme slavit šest let od zahájení provozu hospice, a protože každý rok máme zhruba 320 klientů, tak celkově je to asi 1800 až 1900 lidí. Určitě dvě třetiny z nich tady zemřely.

Jak je to s platbami, předpokládám, že ne všechno hradí pojišťovna? Jsme zdravotnické zařízení, takže většina plateb nám jde ze zdravotního pojištění. Ne vše je ale možné hradit ze zdravotního pojištění.

V hospici pracuje větší počet pracovníků, než je obvyklé v nemocnicích, a poskytujeme komplexní služby, takže dostáváme dotace i ze sociální oblasti. Město Olomouc nám poskytuje v této oblasti velmi výraznou podporu. Také pacienti v našem zařízení přispívají na nezdravotnické služby.

Výše příspěvku se odvíjí od výše příjmů nemocného a je uvedena v tabulce na žádosti o přijetí. Vždy se stanovuje tak, aby to klient dokázal ze svého příjmu zaplatit. Pokud je to potřeba, jsme schopni platbu snížit, například když je člověk sám a má další výdaje na bydlení apod.

Stalo se nám, že jsme tady měli i klienty bez příjmů a zázemí rodiny. Jsme zdravotnické zařízení a přijímáme pacienty na základě zdravotního stavu. Z finančních důvodů určitě klienty neodmítáme.

Jste tady vlastně od samotného začátku, jak jste se k této práci dostala? Zhruba půl roku před otevřením mě oslovil tehdejší ředitel arcidiecézní charity pan Jindřich Suchánek. V té době tady probíhala rekonstrukce a sháněl se personál. Před tím jsem pracovala u VZP.

Měla jste o té práci nějakou představu? Zdaleka jsem netušila, co mě tady čeká! Ale pak jsem do toho nějak spadla…

Jak se člověk vyrovnává s tím, že mu takřka denně umírají jeho klienti? Myslím, že to je určitý dar, že jsem schopna tyto věci a život vůbec brát tak, jak je. Někdo je těžce nemocný, zemře, bude nám po něm smutno, je to tak. Ani při úmrtí mých rodičů jsem se nehroutila. Nebylo mi to samozřejmě jedno. Možná přijde doba, kdy mě odchod blízkého člověka zasáhne víc.

V hospici s pacienty až tak moc do styku nepřijdu, kolem nich chodí lékaři, zdravotníci, pečovatelky, kteří si k nim vytvoří vztah. Obzvlášť k těm, kteří jsou v hospici delší dobu. A ty to zasáhne víc. Práci v hospici musíte brát tak, že děláte pro nemocného maximum, co můžete, a že mu ulehčujete a zpříjemňujete poslední období života.

Protože když se to vezme takhle, dá se to zvládnout.

Být se svým blízkým v poslední chvíli je obohacující.

No jinak by totiž vaše práce vypadala dost marně a beznadějně… Je to tak. Máme například velký problém sehnat do hospice lékaře. Lékaři jsou vychováváni k tomu, aby uzdravovali. Takže pro ně i ta přirozená situace, že člověk umírá, je velice těžká. Mohou mít pocit, že zklamali.

Může být pro člověka i nějak přínosné nebo obohacující, když je tak blízko smrti a umírání druhých? Určitě. Stalo se nám, že tady byla paní s manželem a říkala, že by nerada byla u toho, když bude manžel umírat. Ale stalo se, že s ním v jeho poslední chvíli byla.

Později nám říkala, že byla velmi ráda, protože ho v ten moment držela za ruku a ještě slyšela, co v poslední chvíli řekl. Viděla, že jeho odchod ze života nebylo nic dramatického, nic hrozného, že odešel v klidu a ona byla u něho. Pokud rodiny najdou sílu být v poslední chvíli u blízkého člověka, je to pro ně opravdu obohacující.

U nás nenastávají takové dramatické situace s resuscitací a podobně – prognóza je konečná, většina pacientů je s tím smířená a rodina většinou taky.

| Poslední úprava: 23. října 2008 (čt)

Připadám si jako telefonistka, která se snaží přežít, říká praktická lékařka

Obvodní praktická lékařka Markéta Sušánková léčí pacienty v Praze-Strašnicích, ale v posledních dnech, kdy se rozrůstá epidemie koronaviru, se jí to nedělá lehce.

Aktuálně ji rozzlobila tisková konference vlády, na níž premiér Andrej Babiš bagatelizoval problém s nedostatkem respirátorů. „To zkrátka není pravda, že už máme všeho dost,“ říká lékařka, „nechceme zavírat ordinace, chceme lidi léčit.

Já určitě nezavřu, ale chápu, že taková debata vzniká, když nejsme sami chráněni a sami můžeme být infikováni. A infikovaný lékař, to je malér.“

Jak to teď vypadá v ordinaci?

Zpočátku týdne to bylo ještě celkem normální, situace se začala zhoršovat, když začala během týdne přicházet vládní nařízení – nejdřív zavření škol a zákaz sdružování nad sto lidí, pak nouzový stav a zákaz sdružování nad třicet lidí.

I když je teď důležité být zavřený doma a nikam nechodit, nařízení logicky lidi vystraší, bojí se o své zdraví. Opatření, že lidé s respiračními potíži mají do ordinace volat, ne do nich chodit, část lidí nedodržuje, chtějí, aby si je někdo poslechl.

Nejhorší to bylo ve čtvrtek a pátek. V pátek byl naprostý chaos, lidé se nebyli schopni dovolat na ty státem zřízené linky – a volali nám nebo na sto dvanáctku. Nevěděla jsem, jestli mám dřív ordinovat, nebo telefonovat.

Roli hraje to, že volají lidé i kvůli drobnostem, protože se bojí, jsou vystrašení a chtějí ujištění. Je to velmi chaotické.

Na číslech na hygienu jim poradí, ať volají svému lékaři – pokud je po telefonu nevyhodnotí jako rizikové pacienty, kteří by měli jít na test kvůli COVID-19. Jak po telefonu rozhodujete, jak pacienta léčit?

Musím prostě po telefonu rozhodnout.  Člověk se snaží to podle anamnézy nějak vyhodnotit,  ty poslední dny to bylo tak, že když byl někdo nastydlý, řekla jsem mu, že má zůstat doma, odpočinout si. Pak si s nimi každý den telefonuju a kontroluju, jak se to vyvíjí.

Když měl někdo vážnější příznaky, řekla jsem mu číslo na hygienu. A taky mu dala elektronickou neschopenku. Chápu, že ti lidé chtějí normální vyšetření, aby si je někdo poslechl, a já nerada píšu zbytečně antibiotika, takže mě to taky štve, že nemůžu pacienta normálně vyšetřit.

Ale nedá se nic dělat.

Vojtěch: Nevytváříme dojem, že máme věci pod kontrolou

Když je hygiena vyhodnotí, že nejsou zralí na testování, proč nemůžou se svými potíži do ordinace?

Kvůli lidem v čekárně. Když přijde dvacet důchodců, nemůžu tam mít potenciálně rizikového pacienta. Taky musím chránit sebe a sestřičku. Nemáme ochranné pomůcky, nemáme respirátory, musíme dělat všechno pro to, abychom se nenakazily, protože nakažený lékař znamená nebezpečí pro další pacienty. Mohu být nakažená a nevědět o tom – a  přenést to na své pacienty.

Jak to tedy bez ochranných pomůcek v ordinaci děláte?

Snažím se minimalizovat kontakt s pacienty pro sebe i pro sestřičku. Mám jen obyčejnou roušku, což člověka neochrání, a mám rukavice. Takže pacienta vyšetřím, a pak všechno vydezinfikuju. Dezinfekci naštěstí ještě mám, ta ještě chvíli vydrží.

Měla jste už pacienta, kterého byste považovala, že je v rizikovém stavu a poslala ho na testy?

Nikoho, kdo by se odněkud vrátil ze zahraničí nebo byl s někým takovým v kontaktu a měl zároveň chřipkové příznaky, jsem neměla. Nikoho takového, u koho bych si vyloženě myslela, že je to u něj skoro jisté.

Ale člověk to úplně nepozná, ti lidé můžou být asymptomatičtí a už můžou být infekční. Ordinacemi projde dost lidí, u kterých to může takhle být.

Každého, kdo má suchý kašel, je dušný a má vysoké horečky, jsem nasměrovala, ať volají na linky na hygienu a postupují podle toho, co jim tam řeknou. S tím, že jim u toho vystavujeme elektronické neschopenky.

Máte odezvu, jestli se dovolali a jestli byli testovaní?

Zpětnou vazbu nemám. Kdyby byl někdo pozitivní, tak by mi hygiena volala.

Čtěte také: Vláda zkázala provoz restaurací a obchodů

Co přesně vám v ordinaci chybí, abyste byla chráněna?

Respirátor, rukavice, dezinfekce, ochranné brýle. Dezinfekce nejsou k sehnání, respirátory se taky nedají dostat. A když se zpočátku sehnat něco podařilo, ještě předtím, než samostatné nákupy lékařů ministerstvo utnulo a stáhlo si je pod sebe, že to bude dělat centrálně, museli si to praktici kupovat na své náklady a roušky byly stokrát dražší než normálně. To už teď ale taky nejde.

Nemáte respirátor žádný, ani ze starých zásob – že byste si ho dala aspoň tehdy, když k vám přijde někdo, kdo vypadá jako vážný případ?

Do dneška jsem neměla nic, teď mám respirátory tři. Teď před chvílí (v sobotu – pozn. red.) jsem si je vyzvedla v pobočce Sdružení praktických lékařů tady v Praze 10. Každý praktik dostal tři respirátory. Ale to není od ministerstva, je to dodávka od Petra Kellnera. Ta slíbená dodávka od ministerstva by měla přijít ve středu.

Budete mít zájem:  Vbočený palec není jen estetický problém

Na jak dlouho vám vydrží ty tři respirátory?

Jeden je na osm hodin a potřebuju jeden pro sebe a jeden pro sestřičku. Takže tři respirátory pro nás znamenají, že se nebudeme bát jít v pondělí do práce, v úterý už zase ano.

Jak víte, že ve středu přijdou „státní“ respirátory?

Ve středu až v pátek by měly přijít. Teď nevím přesně, kde jsem to zaznamenala; myslím, že jsem to slyšela v projevu ministra nebo jsem to někde četla.

Ne, to ne. Jen jsem ten příslib někde zaznamenala ve veřejném prostoru.

Bojíte se chodit do práce?

Příjemné to není, nebýt chráněná. Připadám si v posledních dnech jako telefonistka, která se snaží přežít. Chceme pracovat, ale pokud nebudeme chráněni pomůckami, začne tu tendence zavírat ordinace. Já nezavřu, ale chápu, že taková debata vzniká.

Máme tu spoustu lékařů ve vyšším věku, kteří tím pádem patří do ohrožené skupiny. Zavřít ordinaci, to by určitě vzbudilo pozdvižení, protože máme lidi léčit, ne se před nimi schovávat. Ale tady nejde jen o opatrnost o sebe, ono je to oboustranné.

Jak je máme léčit, když nevíme, jestli je u toho náhodou nenakazíme,  protože sami nejsme chráněni a můžeme být infekční.

Zánět ledvin: příznaky, léčba (nefritida)

Pyelonefritida je infekční zánětlivé onemocnění
ledvin
, většinou bakteriálního původu (doslova se jedná
o zánět pánvičky ledvinné a ledviny).

Může se vyskytovat ve formě akutní (rychle
nastupující, probíhající s výraznějšími příznaky) nebo
chronické (dlouho trvající, s vleklými, méně
specifickými příznaky, případně bez příznaků). K onemocnění
dochází nejčastěji tak, že infekce vystoupá do ledviny
z močových cest.

V případě nedostatečného nebo žádného léčení může vést
selhání ledvin. Pyelonefritida je jednou z hlavních
příčin chronické renální insuficience (ledvinové nedostatečnosti),
která vede při postižení obou ledvin k nutnosti náhrady funkce ledvin
dialýzou.

Příčiny vzniku zánětu ledvin

Ledviny slouží v těle především k očišťování
krve
od splodin a metabolitů tak, aby v krvi zůstalo jen to, co má.
Tvoří se v nich moč, ve které tyto splodiny putují do
pánvičky ledvinné a z ní do močovodů. Močovody odvádějí moč do
močového měchýře, kde dochází k jejímu sběru a odkud je poté
odváděna močovou trubicí ven z těla.

Onemocnění většinou nevzniká jen tak, nýbrž na podkladě přítomnosti
nějakého rizikového faktoru. Nejčastěji jde o infekci
vzestupnou
, kdy dojde k vystoupání bakterií močovodem
z měchýře, případně z močové trubice až do ledviny
(ascendentní šíření infekce). K tomu disponují určité
rizikové faktory, zmíněné níže.

V některých, méně častých případech může dojít k tomu, že se
infekce do ledviny dostane krví. V těchto případech bývá
pyelonefritida komplikací základního onemocnění, jakými jsou např.
hnisavý zánět kloubu nebo bakteriální endokarditida. Infekce se pak po
těle roznáší krví a může se uchytit právě třeba v ledvině
(hematogenní šíření infekce).

Rizikové faktory zánětu ledvin

  • K rizikovým faktorům patří především zhoršení
    (znemožnění) odtoku moči
    , ke kterému dochází v následujících
    případech.
  • Jedná se o přítomnost močových kamenů v průběhu
    močových cest (urolithiasa), které mohou zamezovat normálnímu odtoku moči,
    nezbytnému pro očišťování močových cest od bakterií.
  • Dále mohou být překážkou v odtoku nádorová
    onemocnění
    prostaty, močového měchýře, gynekologické tumory
    nebo benigní hyperplazie prostaty.

Většímu riziku jsou dále vystaveny ženy. U nich je
zvýšené riziko vzniku infekce dáno jejich anatomií močových cest.

Ženy
mají velmi krátkou močovou trubici, takže je pro bakterie jednodušší
dostat se do vyšších oddílů močových cest.

Dále je to dáno tím, že vyústění močové trubice se u žen nachází
v těsné blízkosti pochvy a análního otvoru, které bývají běžně
osídleny bakteriemi.

Samostatnou kapitolou je těhotenství, při kterém se
k těmto rizikovým faktorům někdy přidává obtížnější
vyprazdňování močového měchýře, kdy dochází z tlaku plodu na
měchýř k městnání moči.

Dalším faktorem zvyšujícím riziko je tzv. vezikoureterální
reflux
. Normálně jsou močovody při vyústění do močového
měchýře uzavřené a otevírají se jen v případě, když jimi teče moč
směrem do měchýře.

U lidí s vezikoureterálním refluxem dochází
k tomu, že určitá část moči, která je přítomna v měchýři se občas
vrací zpět do močovodů. Tato porucha se vyskytuje častěji u dětí,
které pak trpí opakovanými záněty ledvin.

Může se vyskytovat ale
i v dospělém věku.

Ve zvýšeném riziku jsou lidé, kteří mají ochrnutu dolní
polovinu těla
. Jednak jim chybí citlivost, takže nevnímají
případné známky zánětu močových cest, za kterých se pak může
rozvinout pyelonefritida a jednak mají poruchy vyprazdňování měchýře kdy
dochází k dlouhodobému městnání moči v měchýři.

  1. Rizikovým faktorem je dále oslabení imunity, jaké bývá
    u lidí s HIV, onkologickými onemocněními, osob trpících cukrovkou
    (diabetes mellitus) nebo u pacientů na imunosupresivní terapii (lidé po
    transplantacích, lidé trpící autoimunitním onemocněním).
  2. Patří sem i dlouhodobé zavedení cévky, které je
    nutné u některých ležících pacientů v nemocnicích.
  3. Z rizikových onemocnění, které hrozí vznikem pyelonefritidy jsou to
    především výše zmíněná infekční endokarditida a hnisavé záněty
    kloubů.
  4. A samozřejmě je rizikovým faktorem infekce dolních močových
    cest
    .

Prevence zánětu ledvin

K preventivním opatřením patří především pravidelný
příjem tekutin, kvůli tomu, aby docházelo k pravidelnému
močení a tím k očišťování močových cest. U žen se doporučuje
dojít si na toaletu co nejdříve po pohlavním styku, při kterém může
dojít k zanesení bakterií do močové trubice.

Dále má prospěšné působení brusinkový džus, který
do jisté míry působí v močových cestách protizánětlivě. Pít by ho
neměli pouze lidé, užívající
warfarinové preparáty (léky na snížení srážlivosti
krve), jelikož díky interakcím s warfarinem zvyšuje náchylnost ke
krvácení.

  • Osobní hygiena v intimních partiích by měla být
    zvláště u žen pravidelná a poctivá.
  • V prevenci zánětu močových cest obecně platí vyvarovat se
    prochladnutí
    (záda v teple, nesedět na studené podložce) a
    v případě výskytu obtíží při močení (bolestivé močení
    doprovázené pálením, řezáním) vyhledat lékaře, aby mohla být
    případná infekce ihned zaléčena.
  • Z dalších preventivních opatření je dobré posilovat
    imunitu
    , tedy přijímat dostatek vitamínů (ovoce, zelenina),
    pravidelně odpočívat a spát a dopřávat tělu dostatek přiměřeného
    pohybu.
  • Zvlášť velký důraz na prevenci (ale také léčbu) je třeba klást
    u lidí trpících cukrovkou, u kterých jsou pyelonefritidy poměrně
    častým onemocněním.

Příznaky a projevy zánětu ledvin

Příznaky se vyskytují jednak na močových cestách a jednak mimo ně,
podle závažnosti postižení.

Z následujících příznaků se mohou vyskytovat jen některé, ale též
všechny najednou. Jedná se především o časté močení a
výrazné, leckdy trvalé nutkání na močení a to
i v průběhu noci ve spánku (nykturie).

Při močení se vyskytují bolesti charakteru řezání nebo
pálení
a moč mívá zakalený vzhled, často
nepříjemně zapáchající. V moči se též může vyskytnout přímo
hnis a vzácností není ani krev. Někdy
též dochází k nemožnosti vymočit se při veškeré snaze.

K těmto projevům, vypovídajícím o onemocnění močových cest se
přidávají další, které už nemusí být tak specifické, ale
k onemocnění patří a potvrzují diagnózu.

Bývá bolest nebo pocit tlaku v břiše a také v bedrech,
zvýšená teplota.

Při závažnějším postižení teplota stoupá až
horečce (teplota nad 38˚C), objevuje se
třesavka a celková schvácenost. K tomu se
může přidat zvracení a zmatenost.

U dětí může být nerozpoznaná pyelonefritida jednou z příčin
nočního pomočování. Zvlášť varovné je to
v případech, kdy se dítě v noci již normálně nepomočuje a najednou
opět začne.

U chronické formy bývají obtíže nespecifické, mohou převládat
příznaky „chřipkové“, ale výjimkou není ani zcela asymptomatický
průběh. U těchto pacientů, pokud jsou pyelonefritidou postiženy obě
ledviny, hrozí vysoké riziko chronického selhání ledvin,
končící často bohužel ztrátou funkce ledvin s nutností náhrady
ledvinných funkcí dialýzou.

Pak se mohou objevit až příznaky, které má na svědomí chronické
selhávání ledvin. V tom případě se může vyskytnout vysoký
krevní tlak
, anemie (chudokrevnost),
osteoporóza a často též trvalé svědění
kůže
.

Při těžkém neléčeném selhávání vzniká tzv. uremický
syndrom
, z důvodu nedostatečného očišťování krve od močoviny.
Ten se projevuje výrazným úbytkem na váze, častým nutkáním na zvracení
až zvracením, a někdy též krvavými průjmy.

Dále se vyskytují opakované infekce z důvodu snížené
imunity a sklonům ke krvácení.
Lidé s chronickou pyelonefritidou mohou mít také opakované ataky akutní
pyelonefritidy.

Léčba zánětu ledvin

Pokud je průběh nekomplikovaný, jsou na prvním místě v léčbě
pyelonefritidy antibiotika. Také se používají léky na
zmírnění průvodních obtíží, především nesteroidní
antiflogistika
(protizánětlivé léky). Je doporučován vysoký
příjem tekutin.

U těžších případů a případů opakovaných infekcí bývá nutná
hospitalizace, kdy se antibiotika podávají nitrožilně a
dochází k řadě dalších vyšetření, která mají za úkol rozpoznat
příčinu onemocnění.

Pokud se jako příčina opakovaných infekcí zjistí urolitiáza nebo
vezikoureterální reflux, řeší se tyto příčiny na urologickém
oddělení. U urolitiázy je nutno kameny odstranit, což se provádí
nejčastěji tzv. lithotripsí, kdy se kameny rozbíjejí
pomocí ultrazvukových vln z venčí těla. V případě vezikoureterálního
refluxu je na místě chirurgická korekce této abnormality.

Komplikace zánětu ledvin

  1. V případě neléčení vážné infekce je nebezpečnou komplikací vznik
    sepse, při které jsou celé ledviny (nebo jedna) postiženy
    hnisavým zánětem, který se odsud šíří do celého těla.

  2. Dále může dojít k akutnímu selhání ledvin (při
    postižení obou ledvin) se zástavou odtoku moči, kdy se odpadové produkty
    hromadí v organismu a otravují ho, což může mít velice vážné
    následky.

  3. U chronických pyelonefritid pak při nerozpoznání dochází
    chronickému selhání ledvin, které vede k postupné
    ztrátě funkce ledvin a nutnosti dotyčného pravidelně
    dialyzovat.

Diskuse

  • Zánět ledvin
    – projevy
  • Zánět
    ledvin u batolete

Další názvy: nefritida, pyelonefritida, hnisavý zánět ledvin, pyelonefritis, akutní zánět ledvin, chronický zánět ledvin,

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector