Mít či nemít dítě není otázkou rozumu

Být ženou a mít možnost dávat život je velký dar. Stejně jako mít možnost prožívat sex, který jsme všichni dostali nejen proto, abychom si užili, ale abychom, jsme-li ženy, přivedly na svět dítě a vychovávaly pak nejen je, ale i sebe.

Čímž naznačuji správnou odpověď na otázku v titulku. Vždyť ženské tělo přímo křičí: jsem stvořeno pro stvoření (dalšího života). Žena by si měla uvědomit a umět pyšně říci: jsem schopná přivést na svět dítě.

Menstruuji, abych mohla počít a pak porodit, abych mohla milovat, hladit, pečovat o svého muže a děti, a chválit.

 „Děti se pořizují srdcem, nikoli rozumem. Nikdy není vhodná doba na dítě. Vždy je spousta důvodů, proč dítě nemít.

Kdyby se používal rozum při pořizování potomků, lidstvo by už dávno vymřelo,“ napsala jedna čtenářka ve svém blogu, a pokračuje: „Jako zkušená matka tří dětí mohu zodpovědně říct – ano, s dětmi jsou starosti.

Od prvního okamžiku, kdy o sobě dají vědět. Těhotenství s sebou přináší nepohodlí. Fakt!“

Jenže: to systém nutí každou těhotnou nechat se pravidelně vystrašit tím či oním testem nebo vyšetřením a znejistět v její přirozené těhotenské pohodě. Původně má být totiž psychika těhotné nejpozději od třetího měsíce dokonale vyrovnaná, mozková racionální činnost utlumená, aby rozum nepřekážel, tělo a mysl fungující intuitivně.

Ranní nevolnosti nejsou automatické, jsou způsobeny jen špatným stravováním ženy: dítě dává najevo, co mu nesvědčí, co pro ně není optimální.

Stačí ale, když těhotná naslouchá svému tělu, přizpůsobí se, a pak si s miminkem v bříšku povídá: tahle vzájemná prenatální komunikace velmi prospívá ženě i dítěti, a nejlepší je, když maminka svému miminku zbytek těhotenství prozpívá.

 Pak se dítě prodere za ukrutných bolestí na svět. Do ruky vám dají ošklivý, uřvaný, zmuchlaný, rudý uzlíček, ale máma vidí nejkrásnějšího tvora, jaký se kdy na Zemi objevil. Ten pocit štěstí je nesdělitelný. Úžasný a neopakovatelný, píše dál maminka.

Jenže to všechno mohlo a mělo být docela jinak! Porodníci, cele zaujatí svou mužskou vědeckostí, už ví, ale ve své aroganci a kvůli zisku zatajují,  že chyba není v rodičce, a že v příjemném, nerušícím prostředí, nejlépe domova, by nemuselo docházet k žádným komplikacím, se kterými se většina maminek v porodnicích setkává.

Protože ten první knoflíček byl zapnut nakřivo, protože mléko bylo systémem porodnictví u nás rozlito…

Probdělé noci, dítě řve a řve. A to jako proč? Matka utahaná, vyčerpaná, otec nevyspalý, nervozita stoupá. Nejedna matka přiznává, že měla chuť vzít polštářek a toho křiklouna umlčet.

Kde v sobě mámy vezmou sílu tohle neudělat? To mateřský pud ve chvíli zoufalství, v okamžiku, kdy matka padá únavou, promítne do hlavy obrázek spícího miminka, toho voňavého andělíčka s naducanými tvářičkami a zaťatými pěstičkami. Jak se pak protáhne, otevře jedno oko, druhé a začne se na mámu smát bezzubými ústy.

To jsou asi ty chvíle, které nás matky ochrání před zločinem.

Před zločinem, který by se zároveň stal trestem, píše zmanipulovaná maminka, které nikdo neřekl, že stačilo dítě chtít, vědomě se na ně připravit, porodit přirozeně, tedy bez všech zbytečných přerušení a zásahů, nespěchat, nechat novorozence, aby se sám z bříška doplazil (baby crawl) k prsu a začal sát, nechat pupeční šňůru dotepat, teprve pak ji odstřihnout a počkat na placentu…

Fígl přírody tkví v tom, že když se to vše odehraje ve správném pořadí, tak se dítě narodí prakticky bezbolestně (i když namáhavě), usměvavé, s otevřenýma očima, a i placenta vyloučí bez jakýchkoli potíží a nedochází pak ani k poporodnímu blues či laktační psychóze. A v těle rodičky je (po pubertě a těhotenství) ihned nastartována další přestavba mozku: zvýší se objem a kapacita čichového a sluchového centra, začnou se vylučovat další hormony a z ženy se stává Matka, která na dálku cítí své dítě, i když jen proběhne kolem.

Jen mateřská láska dokáže vysušit hektolitry slz, které mámy pro své děti vypláčí, a unést tuny strachu, obav, ostudy, které matky kvůli dětem prožijí. Být matkou není jednoduché. Je to těžká, nikdy nekončící práce… Přestože jsem občas měla chuť své potomky zabít, přestože jsem s nimi zažila ošklivé chvíle, přestože jsme se pořád nesmáli, jsem ráda, že děti mám.

Soucítím s utrpením českých matek (nynějších politiků a bankéřů), které musely porodit v tehdejších téměř vojenských porodnicích, zatímco my muži jsme pobíhali dole pod okny a snažili se bezmocně aspoň na chvíli zahlédnout to své robátko. Tuším, proč trojnásobná maminka napsala to, co napsala.

Ale není to celá pravda. Dnes spolu s rostoucím počtem osvícených porodníků vím, že všechno je jinak, a když se do průběhu porodu nezasahuje, bývá prakticky bezbolestný a bezpečný (jak to asi ženy dělaly celou historii, když neměly porodníky?) A někdy i orgasmický (logicky: podobně jako při početí).

Proč vám o tom porodníci neřekli?

Českým ženám dnes zcela chybí modely, vzory, příklady orgasmického porodu, adresy porodnic, kde mohou rodit v jakékoliv poloze a v příjemné atmosféře jako doma. Proto se také většina dívek porodu spíše bojí, děti mít nechtějí, a nejisté vystrašené mámy se o své děti zbytečně bojí.

Proto ovšem také rostou počty a zisky soukromých center umělého početí, roste počet dětí ze zkumavek, počet žen s potížemi se sexem a s inkontinencí a dalšími zdravotními i psychickými komplikacemi po porodníky zfušovaných, pardon, běžných porodech a potratech.

Ať tak nebo tak, všechno je naopak: vy tady nejste pro porodníky, to porodníci jsou tu pro vás!

Proto jsem napsal tento blog… Chci naznačit, že je nejvyšší čas, aby začaly své blogy psát i ty maminky, které si šťastné a zdravé těhotenství užily, porodily přirozeně a dnes užasle sledují, jak se jejich geniální a zázračné děti dokážou vyrovnat s životem jako s hrou.

Maminky, které nejsou ustarané a nestíhající uzlíčky nervů, ale zralé osobnosti.

Ještě jinak: zatímco – podle profesora Zimbarda – příští generaci mužů zničí chybějící vzor otce, porno a počítačové hry, příští generaci českých žen a matek možná zničí zbytečný a neinformovaný strach dívek z menstruace, těhotenství a porodu, formální a pouze vnější emancipace (včetně rychlokurzů bohyň sexu, nejlépe na Šrí Lance), stále egoističtěji vyžadované právo na štěstí a také neotřesitelná diktatura bílých plášťů, resp. lékařsko-farmaceutické lobby.

Pokud se ovšem dříve (tedy včas, což znamená okamžitě) nevzpamatují současné i budoucí těhotné a maminky. Dospět ve skutečnou, tedy spokojenou, zdravou a šťastnou Ženu se dá rychleji, snadněji a levněji, než by se zdálo.

Když je dítě narozeno přirozeně, čímž se v ženském těle nastartují žádoucí hormonální procesy, a když žena nebojuje s rostoucím břichem, když se poddá a užívá si své poslání, vše je a bývá, jak má být (a žena to, pokud se nenechá znejistět lékařem, intuitivně ví).

Mít dítě je pak hra a úžas a láska a vyvrcholení a naplnění. A ne že ne, jak hlasitě tvrdívají ty, které neměly to štěstí a z různých příčin, mnohdy ne vlastní vinou, skutečně šťastné těhotenství, přirozený porod a inspirativní asistenci svým dětem nezažily.

Protože mít dítě (a dovést ho k aktivně tvořivé dospělosti) je naplněním evolučního zadání, a to je, oč ženám vždy běželo, běží a oč běžet bude…

Stručná shrnutí pro zvědavé:

http://blog.baraka.cz/2015/06/nekolik-tajemstvi/

http://blog.baraka.cz/2014/12/nevime-co-vime/

http://blog.baraka.cz/2015/05/vyhody-tehotenstvi/

P. S.: Pokud se vám nezobrazují slova, které vás na kliknutí přesunou na jiný blog (a je jich tam zase několik pořádných), prostě hledejte – když na ně najedete kurzorem, označí se.

Podobně nevysvětlitelně budete muset, chcete-li, zkopírovat tři výše uvedené linky, prostě se při převodu  do systému blogu nezobrazily… Omlouvám se, netuším, proč k tomu došlo, zkoušel jsem jinou cestu, mně se to ukazuje, ale píší mi ženy, které linky v textu ne a ne najít…

Heroine.cz

Diskuze k článku:

Radana Radostová | 1. 8. 2020 12:50

Ve smrti, at chceme, či nechceme, jsme všichni sami…s dětmi i bez nich. Proč tedy poslouchat řeči – chceš umírat sama ? Nikdy bych nestála o to, abych své umírání podminovala povinností mých dětí, aby umíraly se mnou….

Jako se nerodí tátové, kteří vědí od mala, že chtějí děti, tak zrovna se nerodí ani mámy, které by si od mala říkaly totéž – toužím po dětech… Mít děti je bud o tradici – nechci vybočovat z řady.

čeká se to ode mně, všechny rodí a pečují do smrti o druhé – nebo je to o majetku, komu odkázat majetek, ale ani žádná nejsme anglická královna, která při souloži musela myslet na Anglii…s tou podmínkou se vdala za vladaře.

To všechno je podle mně důvod, proč lidé děti mají, když samozřejmě pominu nerozum mládí, kdy přijít k dětem je dříve, než na nové šaty, jak se dříve říkalo..protože mladí nepřemýšlejí, že dětem musí mít co nabídnout – bydlení, dobré školy a rodinné, fungující a přijatelné zazemí.

Kdo děti mít raději neměl, se většinou pozná, když děti dospějí a ukáže se, že nejsou takoví, jaké jsme si je vysnili a to z jednoduchého důvodu, děti napodobovali nás, od nikoho jiného se prakticky neučí, takže jsou naší vizitkou, jací jsme my…a to se mnoha lidem nelíbí, ta nahá pravda o rodině.

Osobně zastávám názor, že jediná věc, kterou člověk opravdu musí,je, že všichni musíme jen umřít, jinak nemusíme nic a podle toho žijeme. Podle našich vlastních rozhodnutí a máme na ně právo všichni – muži i ženy.

Mám pochopení pro ženy, které chtějí žít jako muži, protože si nevybraly, že se chtějí narodit jako ženy a jsou také rády svobodné, bez koulí na nohou, jako to mají muži, kterým nikdo a nic v životě nebrání. O to více by rádi zotročili ženy. Mám děti a není mi dvacet a přestože mám opravdu hodné a pracovité děti, v dnešní době bych si děti rozmyslela..

Nečeká je nic dobrého, boj o přežití na přelidněné planetě nebude snadný kvůli sobeckosti a sebestřednosti lidí, jsem překvapená rozmazleností dnešních mladých lidí, kteří odmítají dospět a převzít odpovědnost za svůj život, to bych dnes svým dětem opravdu nepřála.

A nejsem si jistá, že by ty nenarozené děti o to stály, život není tak krásný, jak se nás snaží přesvědčit ti, co se narodili tak dobře, že nechápou starosti druhých, když je sami nezažili..

A to se považuji za optimistu, ale zvyšující se trend konzumace alkoholu a drog, nechuti k práci a pohrdání autoritami, kdy demokracie a svoboda se týká jen nás a druhým ji odpíráme, mně i nadále přesvědčuje, že dnes bych děti mít nechtěla, abych nepřiváděla na svět neštastné bytosti, které jsem nezodpovědně donutila žít. Mít děti není povinnost ani ženy, ani muže a všichni to velmi dobře víme, protože nikdo za nás ty děti vychovávat nebude, takže rozhodnutí je jen na nás. A není tedy možné sobecky požadovat na ženách děti, když je pak v tom necháme, aby to byly ony, kdo musí pečovat, vychovávat, živit…a to několik desítek let…a nikdo jim nepomůže, nebo znáte snad zemi, kde nabídnou bydlení a práci mámě s dětmi ? Já ne…máme tedy na ženy příliš vysoké nároky, mějme je i na muže… Rozhodnutí, jak budeme za ně platit i alimenty, tedy jedinou jejich povinnost, vždyt ani rodit či pečovat nemusí, nasvědčuje tomu, že žena s dětmi je opět na kraji společnosti a na muže pohlížíme jako na obět…

Z tohoto důvodu nebudu volit hnutí, které je ted u moci, abychom nakonec nedošli k zákonům, že ženy budou muset živit děti i muže. Tak sprosté mi to připadá, jak stát pečuje o muže.

Milena | 31. 7. 2020 12:56

Dobrý den, děti nechci a vždy jsem měla pocit, že nechci. Bude mi 30. Není to proto, že mám strach,nemám peníze, bojím se zodpovědnosti, nebo mám ráda své pohodlí. Netikají mi biologické hodiny, nikdy jsem se netěšila, až budu mít děti. Lidé se mě neustále vyptávají. Dávají mi nepříjemné otázky. Neustále.

Proč? Si sobec? Kde máš smysl života? Chceš umírat sama? Nejvíce teda cizí lidé, což mě teda upřímně děsí. Asi jsem byla vychovaná jinak a díky za to. Stejně jako rodiče vyznávám to, že si každý může vybrat a hlavní je aby byl šťastný a spokojený. Většina lidí je překvapených, když zjistí, že hned po střední jsem si našla práci, kde jsem 10 let.

Odstěhovala jsem se do svého bytu a starala se o sebe. Nevystridala jsem tuny můžu. Vím, co je spoření. Jsem vdaná. Většinu volného času trávím na zahrádce a rekonstrukci domu s manželem. Oni totiž lidé si mě hned automaticky škatulkují – nechce děti = je to povaleč,lenoch, samá zábava, rozhazování peněz. Ještě lepší je, když Vám řeknou, že je to póza.

Tomu vůbec nerozumím. Většina lidí, což mě teda děsí taky ,Vám řekne, že je to smysl života mít děti. Jinak nebudu šťastná. Já jsem teda žila v domnění, že být šťastný je stav mysli a že šťastným se uděláte hlavně vy samy..taky špatně evidentně. Ještě chci říct, že pracuji v ženském kolektivu. Všechny mají děti. A víte co poslouchám celé dny? Jenom stěžování si.

Jsou nevyspalé, unavené, frustrované spoustu času v práci tráví tím, že řeší děti – nemoci, tábory,školu, hlídání. Jsou nepřítomné, stále na telefonu, dělají za ně úkoly atd. Běžná praxe. Jedna kolegyně má dceru co nedodělala školu a už má ve svých 25 letech snad dvacátou praci a neustále ji živí. Druhá kolegyně má dceru co spadla do pruseru a platí za ní dluhy.

Další má dva kluky co jsou nezvladatelní manžel pořád v trapu a ona zralá na psychiatra jak sama říká a takhle bych mohla pokračovat dál. Z deseti z nich mají dvě funkční vztah. Jediné co je zajímá jsou ty děti. Ukamenovali by matku co si vyjde někam bez dětí. Chodí cvičit? A co děti? Víkend s kamarádkama ? Krkavčí matka.

Manžel je pro ně jen peněženka nebo přítěž co doma nevrací prkýnko nebo dělá bordel. Většina z nich otěhotněla před 20 nebo těsně po ní. Dle jejích slov“dřív byla jiná doba a byly by divný kdyby už neměly děti“. Teď jsou nešťastný, věčně unavený, protivný. Sex je nezajímá. Manžel je Ňouma. Jediný co je zajímá jsou deti, protože jinej smysl života nemají.

Nemají moc přátel, žádné koníčky. A když je pak vidím jak jsou strhaný, nervózní věčně nešťastný jak Vam tvrdí, že bez dětí nikdy nebudu šťastná musím se smát.

Co tím vším chci říct? Všem přeji štěstí. Ať mají nebo nemají děti. Nevím proč mi netikají biologické hodiny nevím proč moje tělo o dítě nestojí. Mockrát jsem se sama sebe ptala. Prostě to tak je.

Moc bych si přála, aby se každý staral sám o sebe a přála bych si aby lidi pochopili, že možná jsem nenormální, ale neexistuje žádný kouzlo ani prášek aby se mi hodiny roztikaly.

A taky, že ty otázky jsou netaktní a že každý má právo rozhodovat o svém životě a těle.

Jarča P. | 29. 7. 2020 9:30

Myslím si, že je to dnes skutečně každého věc a rozhodnutí, zda děti mít či nemít. Sama jsem si v životě užila neskutečné peklo, po devítiletém vztahu na „psí knížku“ jsme se s dnes už bývalým manželem vzali, do vztahu jsme šli s tím, že nemůžu mít děti (vrozená vývojová vada).

Takže po pár letech čekání a všemožných psychologických testech jsme adoptovali dva sourozence a zdálo se, že je to největší štěstí, které nás potkalo. Syn měl 2,5 roku a dcerka necelý půlrok (resp. jsme ji měli na návštěvách od narození, ale muselo se dle našich debilních zákonů čekat na nezájem ze strany biologické matky, což stejně nastalo).

Asi 4 roky jsme si užívali pocit, že teď jsme konečně rodina, poté manžel začal podnikat a s narůstajícím sebevědomím si také pořizoval čím dál mladší a nákladnější milenky, zkrátím to, rozvedli jsme se a já zůstala s dětmi sama (manžel neplatil ani výživné, on se prý rozvádět nechtěl, stačilo, abych tolerovala jeho vztahy a makala pro něj jak otrok, což se zase přestalo tak trochu líbit mně, takže jsem přišla o vztah, o dům, o peníze a začala jsem úplně od nuly znovu). Po nějakém čase jsem navázala nový vztah s mužem, který děti nikdy nechtěl, přesto toleroval ty moje dva dárečky, choval se k nim hezky a 10 let jsme měli naprosto bezproblémový vztah (bezproblémový mezi námi, děti mi dělaly takové problémy, o kterých se raději nebudu dlouze rozepisovat), ale když dítka dospívala, tak značně přitvrdila v takových věcech, že se zadlužovala, nedoučila, kradla nám peníze….. bylo toho prostě mraky. Pohár trpělivosti přetekl a první šel z domu dospělý syn. A dcera, když měla 16 let, tak si začala roční vztah s mým přítelem (jasně, byli na to dva, taky nikoho neviním a měla jsem na tom svůj podíl – psychické problémy jak z dětí, tak i ze smrti mého milovaného táty, dlouho jsem se s tím prostě nemohla srovnat), já jsem o ničem neměla ani tušení, vždycky jsem musela mít 2-3 práce, abych to vůbec utáhla. Závěr? Po 10 letech jsem se rozešla i s přítelem, dcera mi pak dávala zabrat až do své dospělosti, začala se stýkat s problémovými lidmi, rovněž za ni jsem platila spoustu dluhů, takže až teď po padesátce jsem myslela, že už budu poprvé za celý svůj dospělý život žít sama za sebe. Bohužel už mám pouze maminku (80 let), protože před 2 měsíci spáchal můj jediný bratr sebevraždu. Takže rozhodně se nedivím ani těm, co odmítají nějakou zodpovědnost a starost o děti, nikdo neví, jak dopadne a rozhodně nikoho za jiný názor nesoudím a neodsuzuji. Mít děti jenom proto, že tak se to přece musí, je opravdu největší hloupost v rozhodování o budoucnosti.

Renika | 28. 7. 2020 17:59

Říká se, že první polovinu života nám kazí rodiče a druhou polovinu děti. Studovala jsem při zaměstnání dálkově VŠ technického zaměření, takže jsem po dobu studia dítě prostě nechtěla, i když jsem byla vdaná. VŠ jsem dokončila ve svých 28letech. Vzápětí jsem dostala pozici v zaměstnání, která mě bavila. Manžel dítě neřešil, byl jen o 1 rok starší než já, nechával to na mně.

Já jsem už rodiče neměla a manžel měl pouze maminku, která byla na druhém konci republiky a která sice už dvě vnučky měla, ale nepatřila mezi babičky, které by bavilo o ně pečovat. Pracovala jsem v převážně mužském kolektivu. Čili jsem netrpěla žádnými otázkami ohledně dítěte ani od příbuzných, ani v zaměstnání. A mně se ani po ukončení dálkového studia nechtělo otěhotnět.

Nechtěla jsem totiž už měnit styl života, který jsme žili. Cizí mimina (kamarádek, známých) mě nechávaly naprosto chladnou, vůbec jsem netoužila si je pochovat a většinou se mi ani vzhledově nelíbily, měly třeba placatou hlavu, nebo byly až moc buclaté, nezdály se mi nijak hezké, naopak některé byli docela ošklivé. Prostě můj mateřský pud před třicítkou absolutně žádný.

Ještě tak se mi občas líbily větší děti 2 až 4 roky, ty už bývaly hezké. Ovšem jakmile začaly fňukat apod. tak jsem si vždycky v duchu řekla: no, tohle fakt doma nechci. A tak myslím, že bych se zařadila mezi bezdětné z vlastního rozhodnutí a natrvalo. Jenže ten nahoře to zařídil jinak.

Byli jsme s mužem a partou na třítýdenní dovolené (horská turistika v Rumunsku, dá se říci mimo veškerou civilizaci…). Nejprve jsem ztratila spermicidní globule, nevím jak, ale stalo se. Měli jsme s sebou i prezervativy, tak došlo na ně. A po dvou dnech se stala muži nehoda s ochranou. Pokud bych byla v civilizaci, měla bych přístup k postkoitální pilulce, 100% bych ji použila.

Utěšovala jsem se tím, že bych měla být v neplodných dnech. Opak byl pravdou. Jít na potrat v 32letech, no už jsem viděla gynekologa, jak se na to tváří. Rozhodující však pro mě bylo, že manžel nechtěl, abych šla na potrat. Řekl, že pokud si k nám někdo takhle prosadil svůj příchod, tak ho chce přivítat. A je faktem, že i když jsem dítě nechtěla, tak jít na interrupci se mi příčilo.

A tak jsem porodila a dostala syna do náručí. A všechno se změnilo, oxytocin udělal své. Syn měl nádherně klenutou hlavičku :-), měl 3,20 kg takže žádný cvalík, byl jako panenka a prostě byl krásný 🙂 Kojila jsem ho rok, takže pohoda, mléko bylo vždy po ruce, takže jsme s ním mohli i různě cestovat. Půjčovali jsme si na výlety a dovolenou od známých obytný vůz.

Doma jsem s ním byla do jeho 4 let (v jeho 2 letech jsem začala pracovat z domova na zkrác. úvazek. A nikomu bych ho nesvěřila (myslím svěřit au pair a jít vydělávat). Chtěla jsem si užívat jeho existence, být při něm. Možná to bylo i tím, že byl většinu času vyrovnané a usměvavé dítě. Například mi nikdy nedělal scény ani venku ani doma.

Samozřejmě se můj život od základu změnil, ale ani jedinkrát jsem nezalitovala, že jsem ho přivedla na svět. To, že si náš syn „prosadil“ příchod na svět přes naše a především moje původní rozhodnutí, považuji za jednu z nejkrásnějších událostí v mém životě a jsem vděčná, že se tak stalo.

Ve skrytu duše jsem přesvědčena, že proto byl už od mimina většinu času takové vyrovnané a usměvavé a vřelé dítě, protože nám chtěl oplatit, že jsme ho nechali se narodit. Dnes studuje VŠ technického zaměření, už se osamostatnil a bydlí se svojí slečnou.

Druhé dítě se nám (již plánovaně) narodilo v mých 39letech, je to děvče. U té jsme museli hlídat hranice, protože hodně zkoušela, co si „ještě může dovolit“. To jsme u syna neznali, tam mi připadlo, že se vlastně vychovával sám.

Tak to je můj osobní příběh o tom, jak jsem plánovala nemít děti….

Někteří mladí lidé ve Francii nechtějí mít děti i z ekologických důvodů

Motivace lidí, kteří děti nechtějí, jsou složité. Jen málo žen tvrdí, že se vzdávají mateřství jen z ekologických důvodů.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | jarmoluk / Pixabay.com Snížit spotřebu masa, nelétat letadlem, vzdát se automobilu – to jsou skutečně silné individuální kroky, jak snížit uhlíkovou stopu a bojovat proti oteplování klimatu. Avšak nejúčinnějším chováním je mít méně dětí. O mladých lidech a jejich úvahách ohledně (ne)zakládání rodiny, píše francouzský deník Le Monde.

Mít či nemít dítě, a tak pomoci zachránit planetu, je otázka, která znepokojuje část mladých lidí, kteří přemýšlí o potřebě zachovat životního prostředí. Svědčí to o novém pohledu na důsledky rodičovství.

Dítě vyprodukuje 58 tun oxidu uhličitého ročně, zatímco vegetariánský režim ušetří v průměru 0,8 tuny ročně, necestování letadlem 1,6 tuny a autem 2,4 tuny, a to dohromady umožní ušetřit 4,8 tuny ročně.

Jaká je ale realita? „Je třeba rozlišovat mezi lidmi, kteří dočasně nechtějí být rodiči, a mezi těmi, jejichž rozhodnutí je pevné a definitivní,“ říká Magali Mazuyová z Národního ústavu pro demografická studia (INED).

Porodnost ve Francii je stále v Evropě nejvyšší, na jednu ženu v zemi připadá 1,88 dítěte. Je to zejména výsledek významné podpory mateřství. V roce 2010 nechtělo s rodičovstvím experimentovat pět procent mužů a žen.

Porodnost však ve Francii už mnoho let klesá. Pokles porodnosti se týká hlavně mladých lidí ve věku od dvaceti do devětadvaceti let.

Zatím ale není možné určit, zda si jen přejí stát se rodiči až později, nebo zda jde o definitivní rozhodnutí.

Motivace lidí, kteří děti nechtějí, jsou složité. Jen málo žen tvrdí, že se vzdávají mateřství jen z ekologických důvodů. Jednadvacetiletá Lisa Noyalová, mnoho let vegetariánka a v poslední době veganka, odmítá letadlo… a děti. „Oteplování klimatu, vymírání zvířat, pandemie.

Podle mého názoru je ekologie hlavním argumentem, proč nemít děti,“ přiznává. Tato volba ostatní znepokojuje. „Říkají mi: ´Uvidíš za deset let, budeš je chtít stejně jako všechny ženy.´ Jedna maminka mi řekla: ´Buď klidná, ono to přijde.

Já jsem také v tvém věku o dětech neuvažovala!´ Gynekolog prohlásil: ´Ujišťuji vás, že změníte názor. A co když je bude chtít váš partner?´,“ svěřuje se.

Proč se tato volba, podepřená ekologickými argumenty, mezi mladými lidmi šíří? Nová generace má potřebu realizovat se jinak. „Dnes je možná více mladých lidí, kteří si říkají, že je možné nemít dítě a že jejich život bude i tak úspěšný,“ uvádí socioložka Charlotte Debestová.

„Záleží mi na mé svobodě! Nechci mít něco, co mě stahuje k zemi,“ uvádí jednadvacetiletá studentka Anne-Laure. „Upřímně řečeno, ekologie je jen vedlejší důvod. Dítě především představuje finanční zátěž a brzdu v kariéře,“ dodává. Mladé ženy nechtějí samy odpovídat za veškerou péči o dítě a o domácnost. A vědí, že to jsou ony, kdo tuto tíži ponese především.

Studované ženy mají jiné plány než mateřství. Pozdější porod (ve Francii byl loni věk, kdy žena přivedla na svět první dítě, v průměru třicet a půl roku) souvisí i s delší dobou studia a s tím, že ženy odkládají mateřství na pozdější dobu, aby si před tím vybudovaly kariéru.

Třiatřicetiletý Tristan, který má „milenku a milence“, nechce dítě z ekologických důvodů, ale především proto, že miluje svou práci a nemá čas. „Zruinovalo by mi to život,“ říká.

„Žena musí mít určité postavení, aby se mohla cítit hodnotnou bez mateřství,“ připomíná Charlotte Debestová. Zdůrazňuje, že mít děti je jeden ze způsobů, zvláště u mladých lidí z nižších vrstev, jak získat určité společenské postavení.

„Mateřství přináší určitá práva a umožňuje rodičům emancipovat se. Avšak materiální podmínky vstupu do dospělosti a přístupu ke stabilnímu zaměstnání či získání bytu nejsou stejné jako před 20 lety.

Tváří v tvář nejisté budoucnosti a ekonomické krizi není založení rodiny snadné,“ uvádí.

„V současných podmínkách si nedovedu představit, že přivedu na svět človíčka, který o to nežádal,“ říká šestadvacetiletá knihovnice Laura Schwabová. Po čtyřech měsících rozmýšlení, jak to stanoví zákon, se rozhodla pro sterilizaci. Nechala se operovat, aby už nikdy neotěhotněla. Zdůrazňuje, že se teď cítí svobodná a je si jistá, že už ji budou brát vážně.

reklama

Žiju bez dětí. Dobrovolně

Důvody toho, že se někdo dobrovolně rozhodne vzdát možnosti mít vlastní děti, jsou různé. Nejsem otcovský typ. Mám špatné zkušenosti z vlastní rodiny. Jaká by dítě v tomto hrozném světě čekala budoucnost? To jsou některé argumenty, které lidé uvádějí.

Lucie už od svých 15 let říkala, že ona mít děti nebude. Teď je jí 37 a trvá si na svém. „Zážitky z dětství mě poznamenaly, že si děti nepřeju,“ vypráví architektka, která za svého potomka považuje vlastní studio. Bude jednou litovat? Někteří lidé jsou bez dětí spokojeni celý život, někteří ale později litují.

Mezi ty patří například důchodce Arnošt, který před lety dotlačil svou partnerku před interrupční komisi. „Nechtěl jsem tehdy řešit vřískající batole. Vyléčil jsem se z té nechuti k dětem až kolem padesátky, a pak už jsem nenašel partnerku, se kterou bych založil rodinu. Teď už jsem mohl mít vnoučata,“ lituje důchodce.

„Já zase nechci přivést dítě do tohoto hrozného světa,“ říká přesvědčeně dnes pětačtyřicetiletý Slávek. Pracuje jako vědec, a tak prý ví o dnešní době daleko více.

Kdo je nechce?

Tři lidé, tři různé důvody, které je vedly k rozhodnutí nemít děti. Je to různorodá skupina. Mohou mezi nimi být lidé s obtížemi ve vytváření vztahů či jejich udržování, ale stejně to mohou být lidé, kteří se zdravě a odpovědně rozhodnou, že svůj život naplní jinými způsoby, než je péče o děti,“ říká psycholog Michal Nondek.

Podle něj je důležité nedělat unáhlené soudy. „Nutně bychom se tak dopouštěli nespravedlnosti a zvyšovali tak tlak na to ‚mít děti za každou cenu' nebo naopak ‚být spokojen s tím, že je nemám, i když jsem z toho ve skrytu duše nešťastný',“ vysvětluje psycholog.

Možnosti seberealizace se mění a rozhodnutí mít či nemít děti s tím samozřejmě souvisí. Kromě toho je tu i otázka finanční. „Mění se i společnost – dochází k rozpadu tradiční představy o ‚správném' životním stylu. Větší svoboda vede k větší různosti rozhodování a ruku v ruce také k větší odpovědnosti za ně,“ popisuje Michal Nondek.

Mění se i to, jak společnost bezdětné vnímá. Stále jsou však často považováni za podivíny, a někteří lidé dokonce dobrovolnou bezdětnost odsuzují a považují život bez dětí za méněcenný. To je však velmi odvážné tvrzení, vyvolávající vášnivé diskuse.

Je život bezdětného vědce, který vymyslí lék na závažnou nemoc, méněcenný jenom proto, že nemá děti, ačkoli tisícům cizích lidí pomůže? A je život toho, kdo „vychová“ ze svých dětí lumpy, kteří prosedí život v kriminále, hodnotnější jenom proto, že zkrátka má děti? Na tyto otázky si musí každý odpovědět sám.

Biologické hodiny

Na každý pád, nemít děti znamená i určitá rizika. V sedmdesáti nebo později se může stát, že bude bezdětný člověk potřebovat pomoc, třeba kvůli zdravotním komplikacím, a nebude mít kolem sebe rodinu, která mu ji poskytne. „Právě proto šetřím peníze, abych si potřebnou péči zaplatila,“ vysvětluje architektka Lucie.

Dobrovolně bezdětní jsou většinou se svým životem spokojení a naplňují ho jinak než výchovou dětí. Často to bývá práce nebo koníček, v párech se obvykle upínají jeden k druhému.

„Manžel je neslyšící, já měla v dětství leukémii, a tak jsme se zcela ze zdravého rozumu rozhodli, že mít děti nebudeme.

Žili jsme cyklistikou, plaváním, degustacemi whisky… V téměř čtyřiceti mě ale zachvátila chorobná touha mít dítě,“ vysvětluje aranžérka Pavlína z Třebíče to, co postihne mnoho párů. Ženě začnou tikat biologické hodiny a po potomkovi začne toužit.

„Nemyslela jsem na nic jiného, a tak jsme se s Radkem dohodli, že to riskneme. Jenže bylo pozdě. Umělé oplodnění, vajíčka od dárkyně, nic nepomohlo. A tak jsme zůstali sami nakonec nedobrovolně, ale vlastní vinou,“ popisuje situaci.

Brzy oslaví 44 let. A k narozeninám má jediné přání – doufá, že dostane potomka. Adoptovaného. „Zažádali jsme si o něj a věříme, že se jednou dočkáme. Vzhledem k našim chorobám nám nebude vadit dítě nemocné, a když dostaneme zdravé, bude to stoprocentní štěstí, protože nebude poznamenáno našimi ‚vadnými' geny.“

Adopce bývá častým řešením u lidí, kteří později začnou svého rozhodnutí nemít děti litovat.

Upnout se na cizí

Z donucení se bezdětnými často stávají homosexuální páry. U nich někdy zase nastane varianta, že se upnou na „cizí“ dítě – třeba na synovce nebo na miminko některého z jejich heterosexuálních přátel.

„Pokud však dojde k upínání se na děti někoho jiného, je vhodné, aby tento proces byl pojmenován a aby si ho dotyčný uvědomoval. Může tak předejít citovým zraněním, když dítě bude zcela přirozeně preferovat své vlastní rodiče,“ vysvětluje psycholog.

„Se Silvou jsme uvažovali, že si pořídíme potomka nelegální cestou. Na klinice budeme s bratrem mé partnerky Igorem předstírat, že je to můj přítel, a on nám dá sperma.

Zdálo se to jako ideální varianta, protože dítě bude mít geny i z partnerčiny rodiny. Igor z toho ale brzy couvnul. Silva mě tlačila dál do dětí, ale já nechtěla,“ vysvětluje Jana, nákupčí jednoho obchodního řetězce.

Přiznává ale, že její partnerka se myšlenky na to, mít dítě nevzdala a naléhá stále více.

Nenechat se donutit

Co má člověk dělat, když jeho partner trvá na životě bez dětí? „Zde bych doporučil především všechno opravdu důkladně probrat, o všem si promluvit. Jaké má kdo obavy, ambice či úzkosti spojené s rozhodnutím mít, nebo nemít dítě.

Může se ale ukázat, že partneři nejsou schopni o tomto tématu spolu hovořit otevřeně, protože je spojeno s příliš silnými emocemi či konflikty. Pak je rozumné zvážit párovou psychoterapii, kdy nezávislá třetí strana může partnerům pomoci. To většinou vede k dalšímu vývoji situace.

Může ale samozřejmě dojít i k rozchodu, který je však někdy ‚zdravým' řešením,“ uzavírá Michal Nondek.

jak to vidí Daniel GilbertToužíte po šťastném manželství? Tak podle uznávaného amerického psychologa Daniela Gilberta z Harvardské univerzity zůstaňte bezdětní. Podle něj jsou potomci hrozba, ze vztahu totiž odnesou radost a přinesou jen starosti. Když děti mít nebudete, získáte pro sebe více času i peněz.

MICHAELA ČERVENÁ

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *