Michal Burda: Tatér, který vám v Triku uvaří nejlepší kafe

Jsme rádi, že se náš koníček stal prací a práce koníčkem.
A za to jsme vděčni především Vám, našim zákazníkům. Děkujeme!
— Michal Burda a Jarda Králíček TRIBO TATTOO —

V roce 1995 jsem založil a v roce 1996 otevřel ve Slovenské ulici v prostorách dnes už kultovního vlasového Salonu Joshua první pobočku studia Tribo.

Brzy se ke mně přidal tehdy piercer Jarda Králíček, který vystřídal původního společníka a v tomto tandemu to táhneme dodnes. Dvacet let rychle uteklo, změnilo se toho hodně, ale my jsme pořád tady a naše dvě studia na rohu Klimentské a Revoluční na Praze 1 a Janáčkově nábřeží na Praze 5 tu také stále jsou a daří se jim dobře.

Během dvaceti let jsme byli svědky a aktéry společenské proměny tetování, vychovali jsme a ovlivnili celou generaci tatérů a otevřeli dveře ostatním.

Účastnili jsme se pravidelně tattoo conventionů po celém světě (Berlin, Frankfurt, Řím, Stockholm, Paříž, Nantes, Hamburg, Helsinki), kde jsme nasbírali spousty inspirace a zkušeností a navázali cenné kontakty, na základě kterých v Tribu hostovalo mnoho špičkových progresivních tatérů světového formátu, což následně ovlivnilo a akcelerovalo vývoj na české scéně.

Michal Burda: Tatér, který vám v Triku uvaří nejlepší kafe
Michal Burda: Tatér, který vám v Triku uvaří nejlepší kafe

Byli jsme jedni z prvních, kdo v původně mužské profesi dal velký prostor ženám, a v současné době u nás pracuje dokonce 5 tatérek! Jsme držiteli více než 40 ocenění z mezinárodních tattoo conventionů. Letos bude 19.

ročník Prague Tattoo Convention a Tribo nechybělo ani na jednom z nich.

V naší galerii na Lidické jsme během let pořádali řadu výstav, ve kterých se tetování potkalo s dalšími uměleckými obory jako fotografie, sítotisk, kresba, malba, stencil art, vinyl toys, skulptury, instalace a performance.

Jako první jsme začali prodávat tetovací strojky, barvy, jehly a veškeré příslušenství. Také zastupujeme nejstaršího výrobce šperků pro bodypiercing Wildcat. Velkoobchod a provoz studia má na starosti Kanár, který byl v minulosti také recepční a piercer. Piercing byl vždy důležitou součástí Triba a například piercer Zdeněk má na svém kontě něco přes 21 tisíc aplikací piercingu.

Michal Burda: Tetování o člověku hodně napoví (3/4)

Michal založil před mnoha a mnoha lety asi nejznámější tatérské studio u nás (Tribo). Stal se doslova českou žijící legendou a průkopníkem české tatérské scény. I díky němu se dnes dívají Češi na tetování trošku jinak. A i díky němu mají mnozí z nich nějakou malůvku na svém těle. 

Četli jste už první a druhou část rozhovoru?

Musí tatér člověka vyzpovídat a utvrdit se v tom, že si je klient skutečně jistý, že tetování opravdu chce?

Podle mě to důležité je. Záleží samozřejmě na tom, o jaké tetování jde. Jestli už ten člověk nějaké tetování má, jestli je v tom zběhlý anebo ne. Pokud je to něco malého a jednoduchého na skrytém místě, tak asi není potřeba nad tím příliš filozofovat.

Ale pokud zákazník s tetováním žádné zkušenosti nemá, jde o rozsáhlý projekt, na hodně viditelném místě, tak tam by měl ten pohovor s tatérem být asi delší. Obzvlášť v případě, kdy je představa klienta v nějakých ohledech špatná.

Přinese si třeba nějaký návrh, který si stáhl někde na internetu, nebo mu to nakreslil kamarád. My ale vidíme, že je to hrůza, je to okopírované, amatérské, příliš trendy a šlo by to vymyslet lépe.

Tattoo by Filip, archiv Tribo

V takovém případě se snažíme toho člověka posunout trochu jinam a v tomhle směru jej trochu vzdělat. Vysvětlit mu, proč si myslíme, že tohle není zrovna dobrý nápad. A v rámci možností to posunout k tvorbě originálního návrhu tak, aby byl zákazník spokojený, líbilo se mu to a měl z toho radost, ale také abychom si za tou prací mohli jako tatéři stát.

Někteří lidé si dají říct a jsou pak rádi, že jsme jim s tím pomohli. Někteří zase ne. Taky se dost často stává, že to nakonec neděláme a oni pak jdou jinam.

  • Jak je to s tetováním u dětí?
  • Normálně tetujeme od 18 let, pouze v některých extrémních případech tetujeme mladší jedince třeba ve věku od 16.
  • Většinou nás třeba o to prosí rodiče, protože se bojí, že pokud to neuděláme my, tak to udělá někdo v bytě, třeba nějaký pokoutný domácí tatér nebo kamarád, co s tím začíná a potřebuje se na někom učit.

Tattoo by David, archiv Tribo

Což je docela legitimní důvod. Takže pokud vidíme, že ty „děti“ jsou vyspělé a rodiče mají rozum, všichni vědí co a proč to chtějí, jsou rozhodnutí a není to nic velkého nebo extrémního, tak pak jsme třeba ochotní udělat tu výjimku. Ale moc se do toho zrovna nehrneme.

Raději to uděláme my než nějaký patlal, kvůli kterému pak bude mít ten člověk na těle něco, za co se pak bude stydět a my to stejně budeme muset za pár měsíců nebo let opravovat.

Setkal ses někdy, že člověk chtěl tetování třeba týden po odstranit?

Myslím si, že ne. Samozřejmě se stává, že k nám chodí hodně lidí se špatnými kérkami z jiných studií. Nebo si chtějí nechat předělat tetování od nějakých domácích tatérů. Ty jsou schopni se ozvat hned druhý den po akci a chtějí, abychom to zachránili.

Občas k nám zavítají lidé, co mají na sobě nějaký hřích z mládí. Také se stává, že někdo si nechá vytetovat jméno nějaké přítelkyně, které jsme třeba dělali my. A pak přijde s tím:

“Ty se mi budeš smát, ale…”

Takže spíše takhle se dostáváme s „nepovedenými“ nebo špatně zvolenými kérkami do styku my. Ale většinou se nestává, že by si někdo nechal udělat kérku a za týden zase přišel a chtěl ji odstranit. To ani nejde.

Samozřejmě, občas se stane, že člověk narazí na nějakého nevyrovnaného člověka nebo blázna, ale tomu se zamezit nedá. Ale většinou to není tak, že by tito lidé byli nespokojení s prací tatéra.

Spíše si právě zvolili nějakou blbost, trvali na ní a tatéra k ní přemluvili a pak jim to někdo zhanil a oni přijdou a chtějí s tím něco dělat.

Takže mají spíš problém sami se sebou a někdy si říkám, že by měli místo tatéra spíš navštívit psychologa.

Když jsi zmínil ty blázny, jakou nejbláznivější kérku si viděl?

Tattoo by Kóca, archiv Tribo

Co se ti víc líbí – nějaké vtipné tetování nebo umělecké?

Líbí se mi obojí. Na tetování je parádní právě ta nevratnost, že to tetování máš na celý život.

Takže je to vážná věc, ale na druhou stranu mám rád, když to obsahuje nějaké prvky humoru a musí to vypadat dobře. To je asi důležitější než aby to za každou cenu vypadalo umělecky.

Budete mít zájem:  Známe se z minulého života

Michale, ty celé studio vedeš sám? Nebo máš nějakého společníka?

Mám společníka Jardu, s kterým to děláme 18 let.

Tattoo by Kóca, archiv Tribo

Kolik lidí se podílí na chodu Tribu?

Momentálně zhruba patnáct..

Vy děláte tetování, piercing. Zajímalo by mě, zda taky nabízíte i odstraňovaní tetování.

Děláme to také, máme certifikovaný laser a používáme ho především na takové ty “překrývačky”.

Používáme ho spíše na zesvětlování starých a tmavých věcí, takže se pak nemusí tolik černit a výsledné práce mohou být menšího rozsahu než bez použití laseru, kdy se staré tetování musí schovat ve velké ploše.

Starší věci menšího rozsahu dokážeme odstranit takřka úplně. Ale většinou nám stačí u části tetování jenom zesvětlit některé tmavé plochy a pak přes to můžeme tetovat a vytvořit tak tetování nové, lepší nebo jiné.

Jak dlouho trvá zahojení po zákroku laserem?

Myslím, že to je hodně podobné jako u běžného tetování. Po třech nedělích, případně po měsíci nebo měsíci a půl je to zahojené a můžeme jít na další sezení. Ale opět je to hodně individuální, každému se to hojí jinak.

Bolí to stejně jako obyčejná kérka?

Zkoušel jsi to?

Zkoušel jsem si zesvětlit a odstranit tetování na ruce. Za mě můžu říct, že to občas docela bolí, ale je to docela krátké a bolest je taková palčivá, překvapivá, prostě jiná.

Co se změní na tetování třeba po deseti, patnácti letech?

Jak člověk stárne, tak stárne i tetování. Mění se, stejně jako se mění i jeho majitel. Reflektuje to, jak ten člověk žije, jak se o sebe stará. Když prostě ztloustne, tak se to tetování úměrně všemi směry zvětší. Časem získává na autentičnosti a dostává to pěknou patinu. A právě tohle se mi na tetování líbí, jak se v čase mění.

Je potřeba mít na paměti, že kůže pracuje, ten inkoust pracuje, že to není a nikdy nebude jako na papíře.

My můžeme udělat technicky perfektní, čerstvé, barevné, geometrické tetování, ale časem na slunci jako každá barva bude trochu blednout, některé linky se v kůži můžou lehce rozpít. To je normální.

Je potřeba tetování třeba po několika letech obnovovat?

Když někdo tu potřebu má, tak proč ne. Když je někdo spokojený s tím, jak to stárne, tak to potřeba není. Opět – každý to má úplně jinak.

Tattoo by Filip, archiv Tribo

Co bych měl dělat hned po tetování, aby se mi to vše lépe a rychleji zahojilo?

Měl bys být především opatrný, dodržovat základní zásady hygieny a vždy by sis před kontaktem s čerstvým tetováním měl pořádně umýt ruce. Neuškodí ani na pár dní vynechat nějaký sport nebo trénink, ale sportovat se i s čerstvým tetováním dá při dodržování zpřísněných hygienických zásad.

Měl bych samotnou fólii mít na tetování i po dobu i několika dní? A pokud ano, tak proč?

Není to vůbec od věci. Právě ta fólie chrání tetování proti zanesení infekce, nechtěnému podráždění, proti nečistotám z oblečení, které se mohlo na tetování přilepit. Má to zkrátka ochrannou funkci.

Hodně záleží na rozsahu toho tetování a na tom, co vlastně děláte. Hned po tetování se samozřejmě ten obrázek přikryje fólií a někdy jí stačí pak doma sundat a dle potřeby doporučujeme třeba zase přelepit na noc.

Ale klidně ještě několik dní, když je ještě riziko nějaké té infekce, nebo se nevyhnete nějakému špinavému prostředí, tak vůbec není od věci tetování pravidelně přelepovat fólií dál a tu sundat vždy až doma, omýt a nechat dýchat.

Začít mazat krémem až když je tetování suché a nic se z něj už nevylučuje.

Tattoo by Lukáš, archiv Tribo

Jak bych se měl starat o tetování později? Mám na mysli starost o již zcela zahojené tetování. Je třeba ho natírat nějakým silným opalovacím krémem a chránit jej tak více před sluncem?

Je dobré tetování chránit opalovacím nebo přímo speciálním krémem s vysokým ochraným UV faktorem. Nová vrstva kůže je jemná a ztranitelná a je třeba jí chránit aby se nespálila, to by hojení rozhodně neurychlilo. Mazání opalovacím krémem působí také jako prevence aby tetování nevybledlo, platí to hlavně třeba v létě na dovolené tam, kde má slunce velkou sílu.

Pod jakou živnost spadá tetování? Je to nějaká volná živnost nebo vázaná?

Je to živnost, která se jmenuje “porušování integrity lidské kůže”. Dříve spadalo pod kosmetické služby a pak se z toho jako vydělila právě tato živnost. Je to živnost vázaná.

A tu živnost může dělat každý? Nebo se na to musí dělat zkoušky?

Musíš mít buďto střední zdravotnické vzdělání, rekvalifikační kurz nebo nějakou předchozí praxi.

Tattoo by Tereza, archiv Tribo

Poznáš podle tetování, jaká bude povaha toho kterého člověka? A je to právě to, co se ti na tom tetování líbí?

Tak nevím, jestli dokážu poznat povahu, ale je fakt, že při pohledu zkušeným okem mi většinou tetování o člověku hodně napoví. Často mi stačí letmý pohled, abych věděl kdo to dělal, kdy a kde to dělal a co toho člověka k tomu asi vedlo.

Ale stejné je to i u jiných věcí, můžeš zkusit odhadnout člověka podle toho, jaké nosí oblečení, jakou poslouchá hudbu, jaké si vybere auto nebo kolo. Tak podle toho se dá také dost věcí usoudit. O tom je vlastně také trochu práce tatéra. Umět odhadnout lidi.

seriál Děláme to jinak"

Přestože se celý život věnovala umění a historii, dnes je hrdou majitelkou cukrárny, která dělá jedinečné dortletky. Minidortíky, které sbírají jednu cenu za druhou. Na náměstí v Roudnici nad Labem jsme zahlédli tři cukrárny.

Všechny měly prosklenou vitrínu plnou dortů a zákusků, všechny nabízely kávičku i rakvičky, ale jen v jedné z nich bylo v deset hodin všedního dne plno k prasknutí.

Důvod je nasnadě: Denně se tu poctivě peče, hned u dveří vás zdraví usměvavý personál a jen co dosednete, cítíte se tu jako doma. Rázem zapomenete na stresy z práce, na neposlušné děti a nemilosrdného šéfa.

Prostě si tu užijete klidu a pohody s šálkem dobré kávy a lahodnou dortletkou nebo Řípem – těmi nejlepšími dortíky, které majitelka cukrárny Dortletka Jaroslava Michalcová už skoro tři roky nabízí.

Asi jako jediná restaurace má dva druhy jídelních lístků: běžný a bez lepku. Obě varianty navíc stojí stejně. „Na bezlepkových jídlech mám menší marži, ale já nechci být ten, co nabízí jídlo bez lepku a drhne na tom peníze,“ říká Jakub Krischke.

Budete mít zájem:  Léky Na Otravu Jídlem?

Proč to tedy dělá? Zvenku je to úplně běžná hospůdka, jakých jsou v centru Prahy mraky.

Když vezmete za kliku a vstoupíte do dřevem obloženého prostoru plného švejkovských vitráží a obrazů, ani tehdy si nepomyslíte, že jste na půdě ojedinělé, dost možná jediné restaurace v naší zemi, která se pyšní dvojím jídelním lístkem. Bezlepkovým a zrcadlově stejným běžným. Říkáte si, a co má jako být?

Mít kavárnu by nikomu nedoporučila, přesto ji Lenka Miličová už pár let provozuje.

Čím je tento malý podnik zajímavý, kolik se do něj vešlo kočárků i proč jsou jejich polštáře výzva? Lenka Miličová je milá, mladá, usměvavá a energická žena, která si před nějakým tím pátkem otevřela vlastní kavárnu. Sice neměla moc peněz, ale měla dobrou vizi.

Že to dobré se prodá samo a kavárna s atmosférou, to prostě musí frčet. První rok byl krutý a nejspíš vůbec nesplňoval idealistické představy, ale Lenka vytrvala, a teď se v její kavárně dveře netrhnou.

Sýr nikdy nevyráběli, přesto si před necelými dvěma lety otevřeli v Praze Mozzarellart – obchod s výrobnou dnes již věhlasných sýrů.

Jak se italská dvojice Marco a Tiziana k výrobě mozzarelly dostala? Před necelými dvěma lety si v Praze Nuslích otevřeli Mozzarellart – obchod, ve kterém se den co den natahují, krájí, suší, balí a prodávají sýry lahodné chuti.

Pracuje se tu výhradně s českým mlékem a s italskou zručností. Nikde jinde v České republice podobný podnik nenajdete.

Nejdřív je to mléko, pak „tvaroh“ a najednou žvýkačka, která se dá natáhnout třeba metr vysoko. A nakonec je z toho všeho mozzarella, po které se kdekdo může utlouct. Jak se taková mozzarella vyrábí? Mozzarella je klasický čerstvý sýr, který se v Itálii – tedy jeho rodné zemi, přidává takřka do všech jídel.

Na pizzu, do těstovin, do salátů, dá se grilovat, smažit, zapékat, anebo jen tak uždibovat s domácím chlebem máčeným v olivovém oleji. Má poměrně neutrální chuť, takže je skvěle variabilní, navíc je nízkokalorický, a když natrefíte na kvalitní – doslova umělecké dílo, tak se stane nadobro součástí vašeho jídelníčku.

Tak jako u Marca D'Amelj Melodia a Tiziany Somma, kteří v pražských Nuslích vlastní obchod s výrobnou sýrů. Vyhlášení jsou právě mozzarellou.

Za oceánem, kde od svých jedenácti let bydlel, ho živila hudba. Po návratu do Čech začal prodávat hranolky. Ale ne jen tak ledajaké. Jde o speciální kanadskou recepturu, které dominuje na zakázku dělaný sýr a omáčka. Podnik neoslní velikostí, ale nabídkou rozhodně.

V malé kuchyňce tu totiž připravují něco, co jen tak někde neochutnáte. Tedy, pokud zrovna nejste v Kanadě, kde jsou poutine k sehnání prakticky všude.

Co to poutine jsou a co je na nich absolutně nejlepší, to nám prozradil Michal Kubenk, spoluvlastník karlínského podniku Garage.

Vybudovala svou firmu od nuly a za deset let existence se stala špičkou v oboru. Produkty Lifefood najdete na trzích po celé Evropě.

Jak se Tereza Havrlandová k rawfood dostala a co ji hnalo kupředu? Studovala souběžně práva a ekonomii na dvou vysokých školách, ale protože velmi ráda cestuje, páté ročníky si rozložila do několika let a vyrazila do světa.

Studovala ve Francii i na Novém Zélandu a s oblibou sjížděla na kitesurfu australské vlny. V tu dobu Tereza Havrlandová ani v nejmenším nepomyslela na to, že by kdy mohla šéfovat vlastní velké firmě s raw produkty, které by vyráběla a dodávala na světové trhy.

A vidíte, dnes je její firma Lifefood na trhu deset let, má sto zaměstnanců a letos bude třetím rokem na Štvanici pořádat RawFest. Prostě se jí daří skvěle. Byť začátky nebyly růžové…

Bez obav, syrečky už dávno nepáchnou, takže i tahle cukrárna voní. Voní čerstvým poctivým těstem a lahodnými náplněmi. A světe div se, tvarůžkové moučníky se krásně hodí i ke kávě.

Jak se vyrábí a jak chutnají? Cukrárnu se sladkými dortíky, zákusky, rakvičkami a zmrzlinou najdete na každém druhém rohu, ale takovou, která svoje moučníky vyrábí z Olomouckých tvarůžků, najdete jen jednu, respektive dvě. Ta první byla otevřena před sedmi lety v Lošticích – rodném městě Olomouckých tvarůžků, a tu druhou si otevřela dcera majitelů Blanka Poštulková.

Obě cukrárny jsme navštívili, „cukrátka“ ochutnali a břuchy si pak dlouho hladili. Jak takový moučník na slano chutná, jak se vyrábí a s čím vším se vůbec dají tzv. tvargle kombinovat?

Cukrová řepa neslouží jen k výrobě cukru, už před dávnými roky se z ní vyráběl řepný sirob. Tradice zaniká, i tak jsme ale našli výrobce, který – prakticky jako jediný – u nás řepný sirob stále vyrábí a prodává. Někdo fandí cukru třtinovému, druhý si i do kávy přilévá agávový sirup a další se nebojí ani umělých sladidel.

V našich luzích a hájích jsou ale dosud lidé, kteří si možná z úcty k tradici a díky vzpomínkám na dětská léta stále v kotlíku vaří řepný sirob.

Co to je, jak to chutná a kde všude ho můžete využít? Na to jsme se ptali Oldřišky Foffové, která jako prakticky jediná v České republice vyrábí řepný sirob nejen pro vlastní potřebu, ale i k prodeji.

Na severu Čech, nedaleko Liberce, se před necelými dvěma lety dala do pohybu výroba na Farmě Jeřmanice. Výrobky mají tak kvalitní, že už je zdobí hned dvě významná ocenění. Nahlédněte tam, kde se nic nešidí. Fungují necelé dva roky, ale i za tak krátkou dobu si stihli vybudovat slušnou základnu pravidelných zákazníků.

Svoje produkty vyrábějí sami, a to bez příkras, které by jejich výrobu mohly zlevnit. Dělají to, jak jim rozum velí – poctivě a s chutí, i proto si v loňském roce jejich tvaroh odnesl ocenění Výrobek Libereckého kraje a jejich jogurt je Regionální potravinou.

Farmu Jeřmanice nám představil David Erlebach, syn majitele a zároveň člověk, kterému prošly pod rukama všechny výrobky.

„Kdysi bylo jen v Turnově nějakých patnáct obchodníků s potravinami, kteří odebírali pečivo od menších pekařů. S nástupem supermarketů se vše změnilo. Museli jsme najít vlastní cestu,“ říká Jiří Mikula, který dnes peče pro celý Český ráj a chystá se na Prahu.

Do pekárny šel jen na brigádu a už v ní zůstal vlastně celý život. Jednadvacet let peče pro Český ráj housky, zákusky i věhlasný chleba a dodává je do vlastní sítě pekařství, pořádá řadu dnes již kultovních akcí a podporuje rozvoj sportu na Turnovsku.

Kdo je Jiří Mikula a jak se k pekařině dostal?

Budete mít zájem:  Krční Páteř Brnění Končetin?

Jako svatební dar dostala Markéta Toběrná osm koz, dnes jich má s kůzlaty až osmdesát a k tomu dvě krávy. Pečuje o zvířata, zpracovává mléko a pak na trzích poslouchá, jak to má dobré, ale drahé.

Ví se, kolik je za jedním sýrem práce? Časně ráno sedáme do kupé žlutého vlaku a vyrážíme na dlouhou cestu na hranice Moravy a Slezska, na takzvané Moravské kravařsko, do obce Nové Albrechtice. Právě tady na nás čeká Markéta Toběrná, která před lety dostala svatebním darem osm koz, které se staly základem jejího budoucího stáda a ekofarmy Šťastná koza.

Prodává mléko, vyrábí tvaroh i jogurty, je unavená, ale šťastná. Co všechno tu pod jejíma rukama vzniká a v jakých netradičních prostorech její sýry zrají?

Rozjíždějí se, nikam nespěchají. To proto, aby mohli všechno dělat tak poctivě, jak si předsevzali. Vyrábějí jídlo tradičních názvů, avšak neotřelých chutí a z neobvyklých surovin. Pojďte nahlédnout tam, kde Jíme s Mírou. Před takovými patnácti lety jsme na každém rohu našli vylepený letáček s nabídkou rozvozu pizzy.

Malé výrobny v garáži slibovaly nevídané. Eidam třicítku na tvrdém korpusu pobryndaném kečupem. Studená placka bez chuti a zápachu dovezená v čase, který vyhovoval rozvozcům, nikoli vám. (Paměť občas překvapí.) Od té doby už se ale naštěstí hodně změnilo, nejen na straně nabídky, ale i poptávky.

Lidé už si neobjednají kde co a hlavně, nabídka jídel k dovozu je významně širší. My jsme vyrazili do nové liberecké výrobny, kde připravují fantastickou moderní, neotřelou a svěží kuchyň, kterou rozvážejí v ulicích severočeské metropole.

Jíme s Mírou je podnik, za kterým stojí parta báječných, milých, energických lidí, ze kterých sálá nadšení, vášeň a skromnost. Pojďte se přesvědčit.

Jde to vůbec, vypěstovat z jedné sazenice dvě chuťově i vzhledově odlišné rostliny? Vydejte se s námi kousek za Prahu, do největší pěstírny chřestu v České republice a najdete odpověď. „A po pravé straně vidíte řady úhledných a opečovávaných hrobů,“ zaslechnu, když míjíme zvláštní pole. Nikde žádný kříž, jen dlouhé řady černých folií a početné skupiny sběračů.

Tohle je pole, na němž se po letech zase pěstuje chřest, po bambusu snad nejrychleji rostoucí rostlina. Jak a kde chřest roste, jak musí být opečováván, abychom si doma ho mohli vychutnat jen tak na másle nebo zapečený s bramborem? Nejen o tom jsme si povídali se spolumajitelem firmy Český chřest Jiřím Šafářem.

Prozradil nám, kolik si vydělá zkušený sběrač chřestu za den i co chřestu nejvíc škodí.

Ani kobliha ani donut, ale veselý barevný koblížek s dírou uprostřed. Vlastnoručně je vyrábí veselá Anna Kameníčková. Jak se ke koblížkům dostala a proč je nekoupíte v žádné kavárně? Jsou malé, veselé, hýří barvami a je jich plná krabice.

Co to je? Přece třtinové koblížky z Růžového domečku, vy je ještě neznáte? Tak to si přečtěte náš rozhovor s Annou Kameníčkovou, která značku Růžový domeček založila.

Dozvíte se od ní, proč si po maturitě jen válela šunky, kdo ji navedl na koblížky, které změnily její život, i jaká byla její nejpodivnější objednávka.

Přestože má před sebou čerstvý diplom z Vysoké školy ekonomické, živí se Olga Vančurová pečením francouzských koláčů. A i když nejsou za babku, lidé je milují a ve velkém objednávají.

Co stojí za jejím úspěchem? Začalo to láskou k pečení, pokračovalo otestováním svých schopností na Restaurant day a dnes? Po dvou letech se z lásky k francouzským koláčům, tzv. tartlets, stala práce na plný úvazek.

Proč si Olga Vančurová vybrala zrovna koláče z tenkého, křehkého těsta, plněné různými náplněmi? A proč její koláč stojí přes pět stovek?

Jan Blažek se po italské zkušenosti přestal věnovat pohostinství, aby se pustil do výroby vlastních těstovin. A s čerstvými těstovinami dle italských receptur se zase do pohostinství vrátil.

Jan Blažek, majitel společnosti Čerstvá pasta a spolumajitel restaurace Pastař, říká: „Éra sušených těstovin je pryč.“ Příběh úspěšného výrobce těstovin a restauratéra zmapoval sesterský server Podnikatel.cz.

Další příběhy lidí, kteří dělají dobré jídlo, najdete v seriálu Děláme to jinak.

Dvacet let zasvětil svým dvěma tetovacím studiím, teď otevřel novou etapu svého života, otevřel Triko: kafe a kolonial. Malý obchůdek, kde si dáte jen to nejlepší, co český trh nabízí. Nevěříte? Michal Burda vás přesvědčí.

Před dvaceti lety začal prošlapávat cestičku českému tatérství, založil si v Praze dvě tetovací studia a stal se žijící legendou, jejíž jméno rezonuje.

Ne, že by měl barviček a náušnic dost, ale tak trochu zatoužil mít ve „své“ ulici podnik, ve kterém se budou scházet lidé z ulice i okolí a budou nakupovat potraviny, co mají nápad a švih. Podařilo se, v ulici U Nikolajky už to skoro rok pěkně žije.

Před lety se vývar pil zcela běžně – bez nudlí, masa i zeleniny, pěkně horký. Dnes zažíváme návrat k této tradici. S vývarem, který se vaří dvacet čtyři hodin a spolehlivě vás postaví na nohy. Seznamte se, tohle je Silák.

Ještě před rokem se neznali, pracovali každý ve své kanceláři a žili si svými životy, dnes díky náhodě, síle internetu a podobným cílům jsou obchodními partnery, kteří do ulic měst vrací poctivé, dlouho tažené horké vývary.

Anna Grosmanová a Martin Regéczy vyprávěli o tom, jak k sobě přišli, jak Silák světlo světa spatřil i proč mu pořídili babu.

Miluje kávu. Díky ní našel zalíbení i v málo známém kávovém ovoci – cascaře. Lidé ji neprávem považují za obyčejný odpad či slupky vhodné do odpadu. Jiří Sládek z ní vyrábí originální nápoje. Ke kávě se dostal úplně náhodou.

Když před necelými deseti lety dokončil studium arabštiny a blízkovýchodních studií na vysoké škole, vydal se do Londýna na zkušenou. A právě tam začal pracovat v kavárně. A právě tam si ho káva získala.

„Většina lidí hodně řeší, jak se káva připravuje, jak se správně pije, ale mě začaly zajímat její kořeny. Začala mě fascinovat samotná surovina a její chuť.

Ona totiž káva může mít neuvěřitelně rozdílné chutě jen na základě toho, v jaké části světa vyrostla, jak ji někdo zpracoval,“ vysvětluje začátek pevného přátelství s kávou Jiří Sládek. Okouzlen kávou později zašel zalíbení i v cascaře – kávovém ovoci, ze kterého vyrábí chuťově vyladěné limonády, tzv. Cascara Fizz.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector