Finální pořadí diváckého hlasování
(1974)
O Trautenberkovi, žijícím v malém chudém panství, o jeho sloužících Ančeti, Kubovi a hajném, a jejich sousedovi Krakonošovi, který vždy spravedlivě potrestá každou Trautenberkovu špatnost.
(1975)
Těžko existuje mezi dětmi i dospělými někdo, kdo nezná malého Krtka a jeho kamarády myšku, zajíčka, ježečka a další.
(1979)
Bobek a Bobek, dvojice veselých králíků, přičemž jednomu se pravidelně z vyhřátého klobouku nechce.
(1979)
Je až s podivem, kolik věcí, společně dokážou vyrobit, vymyslet, přetvořit, znehodnotit, vylepšit, zajistit anebo postavit. I když nejsou výsledky pokaždé úplně stoprocentní, ti dva jsou pokaždé spokojeni.
(1976)
Maxipes Fík bylo nejprve úplně normální štěňátko. Jenže začal hrozně růst, a z roztomilého pejska se stal Maxipes, který ještě ke všemu mluví.
(1987)
Děda Lebeda – vysloužilý námořník, dvojice neposedů – Jája a Pája a lakomec Krkovička, který ať se snaží sebevíc, je nakonec ten, kdo spláče nad výdělkem!
(1984)
Hlášky: „Plná špajz, samý sádlo všude samý sádlo…“, a písničky: „chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam já tam dávno už měl být…“ – to vše je spojeno s příběhy včelích medvídků – Čmeldy a Brumdy a záškodnického Pučmelouda.
(1972)
V jedné pařezové chaloupce bydlí skřítci Křemílek a Vochomůrka. Společně prožívají drobné skřítkovské starosti a velké radosti. Vždy si stojí věrně po boku a nikdy nenechají jeden druhého ve štychu.
(1982)
Když tahle dvojice potkala v parku pána, hledajícího ztracené brýle, netušila, co všechno je a jejich kamaráda psa Jonatána s utrženým kouzelným sluchátkem na prázdninách čeká.
(1983)
Rybník Brčálník není jen tak obyčejný. Žije u něj skřítek Rákosníček. A ten je vždy připraven poradit a pomoci, kdykoliv to někdo potřebuje.
(1974)
Popletený taťulda Spejbl, který všeho zná a všechno ví, se snaží co nejlépe připravit do života svého trochu rozpustilého syna Hurvínka. Nechybí samozřejmě pejsek Žeryk, roztomilá Mánička a bábinka – paní Kateřina.
(1969)
Původně šikovný a poctivý švec z Jičína, který se díky jičínskému starostovi Rumpálovi stal loupežníkem, ale spravedlnost v něm zůstala i v lese Řáholci.
(1982)
Káťa a její strakatý pejsek Škubánek spolu zažívají spoustu napínavých, ale i zábavných příběhů. Dokonalé souznění narušuje závistivý kocour Luciáš, který ale na svoji zlomyslnost vždycky doplatí.
(1972)
Víla Amálka je krásná, a není nic, s čím by si neuměla poradit. Dokáže rozsoudit spor o kámen Mutáček, pomůže beránkovi Kudrnovi, přetančí obra Hrombace, zkrátka, víla Amálka a její příběhy jsou plné dobrodružství a kouzel.
(1972)
Panenka v červené sukýnce z pole plného rozkvetlých makových květů a její věčný ctitel s černým kloboukem motýl Emanuel.
(1994)
Životní pouť broučků se všemi jejími klady a zápory. Na motivy stejnojmenné oblíbené knížky Jana Karafiáta.
(1972)
Syn Manky a loupežníka Rumcajse se náležitě potatil. Umí vytrestat jenerála nebo zlého sládka, ale taky naučí raka křesat nebo zachrání studánku.
(1984)
Vyprávění o panu železničáři Blahošovi, strašidelném panu Zababovi a jedné hodně neposlušné mašince.
(1980)
Pan Krbec je kastelánem na hradě Kulíkov. Kromě něj a jeho kocoura Kokeše má hrad ale ještě jednoho důležitého obyvatele – ducha hradního pána, vévody Ruprechta.
(2003)
Vyprávění o medvědích mláďatech Vojtovi, Kubovi a Matějovi, kterým „maminku“ nahradil fotograf Václav. Méďové jsou jako lidská mláďata –hrají si, zlobí, lumpačí, přesně jako ony.
(1982)
Ladovy příběhy o chytré a vynalézavé, ale také spravedlivé lišce, která svůj důvtip dokáže využít nejen ve svůj prospěch.
(1984)
Malá čarodějnice touží po jediném – zatančit si s ostatními čarodějnicemi na Skalnaté hoře o Filipojakubské noci. Když za trest přijde o své létací koště, musí se do roka stát dobrou čarodějnicí.
(1987)
Hrdina kresleného seriálu je pravěký Človíček, který si dovede poradit s ledasčím. Nezalekne nikoho a ničeho, obzvlášť když ví, že po jeho boku stojí ti správní přátelé.
(1977)
Hajný Robátko se s jelenem Větrníkem vzorně starají o svůj les a nic na tom svými škodolibostmi nezmění ani nadutý pan Kotrč, kterému je hajný Robátko trnem v oku.
(2007)
Na jednom smetišti se sešla zajímavá partička – krysáci Hubert a Hodan, sádrový trpaslík Ludvíček a laboratorní potkan Eda z Prahy.
(1988)
Život dvou psích kamarádů – Štaflíka a Špagetky by asi plynul v poklidu, nebýt zlomyslné vrány, která jim neustále provádí různé naschvály. Ale jak už to tak bývá – každá neplecha se většinou obrátí proti ní samotné.
(2002)
Vydrýsek je malá vydra říční, která při putování za svojí rodnou řekou Křemelnou, zažije velká dobrodružství.
(1976)
Roztomilá koťátka Macourek a Camfourek jsou jako správná mláďata tak trochu zvědavá, hravá i zlobivá. A raději než maminku poslouchají mazaného Kočičáka.
(1980)
Malý Lukáš cestou do školy objevil na zdi plné plakátů své dokonalé dvojče. Za dobré vysvědčení knihu, za špatné dvě!
(2006)
Neposlušná uspávací peřina, která místo aby přinášela lehké spaní klukovi Jonášovi, dělá těžkou hlavu vrchním uspavačům z hradu Snovízu.
(1997)
V jedné útulné kloboukové chaloupce žije skřítek Racochejl. Spolu s jeho starším a tudíž moudřejším kamarádem Polníčkem a řadou dalších hrdinů prožívají dennodenně celou řádku veselých příběhů.
(1966)
Už v roce 1966 propůjčila Jiřina Bohdalová svůj hlas ovčí babičce a jejím pohádkám, kde dobro vždycky zvítězí nad zlem.
(2009)
Dva plastelínoví kamarádi Žížaláci mají pořád spoustu nápadů a ještě dokážou měnit podobu. Takže je o zábavu postaráno.
(1980)
Jsou černí jako uhel, jeden má červenou kšiltovku, druhý modrou rádiovku. Když se o nich mluví, říká se, že je jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
(1999)
Průvodce světem strašidel z pera Josefa Lady. Nezapomeňte, že strašidla jsou tady proto, aby se jich děti nebály a mohly si s nimi hrát.
(1996)
Dobrosrdečná a kurážná Žofka se jednoho dne stala ředitelkou ZOO. A ani jí se nevyhýbají problémy. Jak si se všemi zvířecími problémy poradí?
(1986)
Příběh medvědáře Kuby Kubikuly, který spolu s medvědem Kubulou za časů ušatých čepic chodil světem. Když si Kuba s Kubulou nevěděl rady, přišlo na řadu vymyšlené strašidlo Barbucha.
(1975)
Kouzelný příběh právě narozeného štěňátka Dášeňky, která ví, jak dá zabrat třeba takové pití z misky, nebo jednoho vyčerpá správná psí chůze. To se pak ráda schoulí do klubíčka a poslechne si pohádku ze života psů.
(2008)
Seriál o časech, které jsou už dávno pryč a o zvycích a svátcích, na které už jsme dávno zapomněli.
(1993)
První zkušenost Josefa Somra jako vypravěče večerníčku. Naopak jeden z mnoha příběhů podle knížky, kterou napsal Václav Čtvrtek.
(1995)
Seriál o dvou povedených synech kouzelnice Halabáby, kterým se daří nadmíru dobře i ve škole. Baví všechny spolužáky a navíc si troufnou na dobrodružný výlet. Na koštěti své maminky.
(2007)
Malá brýlatá chytrá a zvídavá Berta má zvláštního kamaráda. Mimozemšťana!
(2003)
Když hroší maminka a tatínek odejdou ráno do práce, nastává ten ideální čas pro hrošího dědečka a jeho vnuka. Jejich hry jsou samá legrace a fantazii se rozhodně meze nekladou.
(1976)
Malý kominíček Sazinka bydlí za komínem. A má jednu zvláštnost. Má cylindr s vrtulkami a díky tomu je jeho svět mnohem pestřejší a zajímavější.
(1988)
Jak se u nás líbí Hugovi – sněžnému muži, kterého si z výpravy přivezl pan profesor. Bude žít mezi námi, nebo se přeci jen raději vrátí zpátky domů?
(1988)
Příběhy červíka Pepíka a jeho přátel, které zaujaly i přesto, že jsou zcela bez vypravěče.
(1976)
Malí čmeláčci Bzuk a Ťuk se jednoho dne vydali na dlouhou cestu plnou dobrodružství, aby přibili sluníčko k obloze a mohli se navždy kochat jeho slunečními paprsky.
(2000)
Kachna Matylda je vždy ve střehu, zajímá ji každý v blízkém či vzdáleném okolí a co víc, Matylda je vždy připravena podat každému pomoci a poradit.
(2008)
Další zvířecí pohádky. Tentokrát jsou hlavními hrdiny milých a úsměvných příběhů ptáčci Gogo a Figi.
(2010)
Chloupek, Čára a Sněženka, to je trojice prasátek, hlavních hrdinů pohádkového seriálu. Jejich idylické soužití narušují vlci Boris, Zub a Kedlub.
14 + 1 nejčastější chyb rodičů v 1. roce života dítěte
Mnoho čerstvých rodičů reaguje přehnaně úzkostlivě na běžné dětské projevy, jako je ublinkávání, škytání a další „neobvyklosti“, které malé děti dělají.
Někteří rodiče jsou schopni žít v permanentních obavách a stále dokola řešit otázky typu: Neměl náš malý příliš tvrdou (nebo příliš řídkou) stolici? Nevypil toho mlíčka příliš mnoho (nebo příliš málo)? Neublinkává nějak často? Kojenci jsou ve skutečnosti mnohem odolnější, než si myslíme. Nekažte svým přehnaným strachem radostné prožívání prvního roku s miminkem.
Chyba č. 2:
Dodržujeme za každou cenu intervaly mezi kojením
Maminky často přicházejí z porodnice přesvědčeny o tom, že se miminko musí krmit každé tři hodiny. Odborníci se ale v jedné věci shodují: hladové děťátko se o svoji potravu dokáže samo přihlásit. Platí to stejně pro děti kojené i nekojené. Nesledujte hodiny, ale raději své miminko a řiďte se jeho individuálními potřebami.
Chyba č. 3:
Budíme dítě na noční kojení
Kojené dítě může prospat celou noc. Existuje mylná představa, že mateřské mléko není dost vydatné na to, aby například čtyřměsíční dítě nasytilo na celou noc. Spánek je ale důležitý a výhodný jak pro mimčo, tak i pro mámu. Záměrné noční buzení děťátka na kojení není nezbytné. Nicméně je jen na vás a vašem maličkém, jaké intervaly nočního krmení a spánku vám budou vyhovovat.
Chyba č. 4:
Sami léčíme horečku u novorozence
Každá horečka nad 38 °C je v prvních třech měsících života dítěte nebezpečná. Jedinou výjimkou je horečka, která se objeví do 24 hodin po očkování. Někteří z nás se nesprávně domnívají, že zvýšená teplota je u novorozenců běžná, a snaží se ji sami vyléčit pocením nebo podáním paracetamolu.
To je ale zásadní chyba! Kojenecký imunitní systém ještě není schopen zvládnout infekci, proto je nevyhnutelné konzultovat situaci s praktickým dětským lékařem. Jen pediatr může zodpovědně stanovit další postup.
Chyba č. 5:
Chodíme s děťátkem mezi mnoho lidí
Šťastným rodičům někdy uniká, že jakýkoliv pobyt děťátka mezi více lidmi pro něj znamená nebezpečné setkání s obrovským množstvím choroboplodných zárodků.
Organismus novorozence není dostatečně vybavený k tomu, aby se dokázal bránit možné infekci. Rodiče s miminkem by se měli vyhýbat rušným přelidněným místům, což ale neznamená, že nesmí prvních šest týdnů vystrčit nos z domu.
Každodenní procházka na čerstvém vzduchu prospěje novorozenci i mamince.
Chyba č. 6:
Zanedbáváme péči o ústní dutinu dítěte
Mnoho rodičů zapomíná na péči o ústní dutinu novorozence a o první zoubky. Dítě ale není nikdy příliš malé na to, aby u něj rodiče začali budovat správné návyky ústní hygieny. Čistit je vhodné už dásně děťátka.
Používejte k tomu vlhkou gázu, kterou po kojení nebo krmení jemně dásně otřete. Nepodávejte dítěti, kterému se prořízly první zoubky, mléko nebo jiné nápoje (kromě čisté vody) v postýlce. Zvyšuje se tím riziko vzniku zubního kazu (tzv. kazy z lahve).
Kartáček na zoubky pořiďte po prvních narozeninách dítěte.
Chyba č. 7:
Hádáme se před miminkem
Tříměsíční dítě je schopno velmi přesně vycítit atmosféru prostředí, ve kterém se nalézá.
Hádáte se před miminkem? Zvyšujete často hlas? Zkuste si někdy uvědomit intenzitu a frekvenci svých hádek a sami posuďte, jestli je to vhodné v přítomnosti malého človíčka, který cítí, vnímá, slyší… Dítě potřebuje pro svůj zdravý psychický vývoj klidné prostředí a dostatek adekvátních vzruchů, a ne zbytečné rozrušení, nejistotu a strach.
Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama. Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.
Chyba č. 8:
Nesprávně instalujeme autosedačku do auta
Zdánlivě jednoduchá záležitost. Vybalit sedačku a podle návodu ji připevnit do auta. Nejeden novopečený rodič ale potvrdí, že z této celkem banální záležitosti se může vyklubat i docela tvrdý oříšek.
Správnou instalaci autosedačky si proto nechte předvést personálem obchodu, kde ji kupujete. Postup upevnění sedačky bývá často vyobrazen přímo na jejím boku, přesto mějte stále v autě k dispozici i tištěný návod na její použití a instalaci.
Pokud je sedačka dobře upevněna, je téměř nemožné s ní pohnout.
Montáž sedačky je jednodušší, je-li vybavena (a vaše auto rovněž) systémem ISOFIX, u kterého je chybná instalace téměř vyloučena.
Nezapomínejte, že autosedačku máte ve vozidle pro bezpečí svého největšího pokladu, a buďte důslední i v kontrole správného upevnění před jízdou.
Informace na předchozích řádcích platí pro všechny rodinné příslušníky nebo další osoby, které dítě, byť jen příležitostně, autem převážejí.
Chyba č. 9:
Nedáváme dítě vůbec na bříško
V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu zvýšení rizika syndromu náhlého úmrtí či vdechnutí vlastních zvratků. Taková opatrnost je u novorozenců (do konce 1.
měsíce věku) rozhodně namístě, protože pokud leží na břiše, neumí ještě sami hlavičku. I v tomto věku ale může být miminko několikrát denně pod dohledem mámy na bříšku.
Pro spánek je ovšem vhodná jedině poloha na zádech.
Poloha na bříšku je z hlediska dalšího vývoje pro děti velmi důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy, proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, aby se jim v ní líbilo a vydržely tak dostatečně dlouhou dobu.
Počítejte s tím, že malá miminka se na bříšku poměrně rychle unaví. Zaujmete je, když budete 20–30 cm před obličejem děťátka pohybovat nějakou lákavou hračkou. Prcek se ji bude snažit sledovat očima a bude se pokoušet o zvednutí hlavičky, později bude hlavu otáčet ze strany na stranu a o pár týdnů později se začne snažit k hračce přiblížit.
Chyba č. 10:
Nepokládáme dítko na zem
Mezi třetím a čtvrtým měsícem věku děťátka je vhodné začít ho nechávat často na tvrdé podložce, kde se může dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec.
Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rády jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku.
Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude trávit maximálně 10 % bdělého času. V jiném případě (nad 50 % času stráveného v lehátku) se výrazně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči.
Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje.
Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho, v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí, pak jsou spokojené. Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu – postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.
Chyba č. 11:
Podporujeme pasivní sed
Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících věku by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazovány z důvodu trénování zádových svalů.
Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že bolesti zad jsou u ní mnohem častější a objevují se dříve než u jiných generací. A pátralo se proč. Nakonec došli odborníci k závěru, že záda byla přetěžována už v dětství, a názor na pasivní posazování dětí se diametrálně změnil.
Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny vás může k pasivnímu sedu nabádat.
Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět. Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok, a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed.
V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, jako to dělají dospělí. Někdy si tak děti sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín atd.), nebo se za něco chytnou (tyčky od postýlky, madla v kočárku) a vytáhnou se do sedu. Ale i to je pasivní sed – stejný, jako byste je posadili na zem vy sami.
Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit.
Proč je pasivní sed tak nebezpečný? Protože kromě toho, že dětem ničí záda, může zablokovat psychomotorický vývoj miminka. Většina pasivně posazených dětí nikdy neleze nebo lezou jen velmi krátce. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.
Chyba č. 12:
Nenecháváme dítě dost lézt
Lezení je jedním z nejzdravějších pohybů ve vývoji vůbec. Nejen že propojuje hemisféry a tím zlepšuje koordinaci a soustředění, ale hlavně posiluje zádové a břišní svaly a připravuje tělo na sed.
Děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem. Dokážou se „prolézt“ drobnými nesrovnalostmi těla. Lezení zaujímá ve vývoji veliký časový úsek – většinou 4 až 5 měsíců, než děti začnou samy chodit.
Bohužel, i dnes je dost dětí, které nelezou. Důvodů je více, ale mezi nejčastější bezkonkurenčně patří pasivní sed. Některé děti nemohou lézt kvůli chodítku, přitom se jedná o pomůcku, která může dítěti jedině ublížit. V žádném případě mu neumožní rychlejší nástup chůze. Je výhodná jen pro rodiče, kteří chtějí mít od svých dětí klid.
Dětem se líbí, že vidí svět z jiné perspektivy, a rodiče jsou rádi, že se jejich ratolestem nemůže nic stát. Bohužel se jim nemůže stát ani to, že budou moci lézt. Děti se na vás stávají závislými, seberete jim radost z toho, co dokázaly ony samy. Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje.
Chyba č. 13:
Chráníme dítě před pádem
Dítě, které se dostane do stoje, je potřeba co nejdříve naučit, jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat nebo sundávat ze stoje, dítě má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu.
Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku ve své blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů samo. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů.
Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe.
Při nácviku slézání ze stoje doporučujeme odstoupit na dostatečně velkou vzdálenost a udržovat s dítětem oční kontakt. Mluvte na něj klidným hlasem, aby se drželo a nepouštělo, jinak spadne.
Lákejte dítě pomocí hračky dolů, ale nedovolte, aby se vás chytalo. Pokud dítě odmítá spolupracovat, radši mu obě nohy pokrčte v kolenou do kleku, než abyste ho sundala.
Z kleku se už dítě bez problémů dostane na zem a přitom si může natrénovat, jak na to.
Pokud dojde k pádu, situaci zlehčete, určitě dítě nelitujte. Dramatický výraz ve vašem obličeji může rozplakat i velmi statečné dítě. Každý pád představuje pro mozek důležitou informaci, jak pohyb příště neprovést.
A hlavička dítěte je v tomto období na pád připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Určitě nedoporučujeme obkládat prcka polštáři či pořídit mu helmu. Každé dítě brzdí (či nebrzdí) svůj pád podle povrchu, na který je zvyklé.
A na asfaltu vaše dítě nikdy žádný polštář nepotká a ani helmu na sobě celý život mít nebude.
Chyba č. 14:
Vodíme dítě za ruce
Většina dětí potřebuje mezi prvním postavením a chůzí urazit dlouhých 4–5 měsíců, které tráví lezením a obcházením nábytku. Většinou si rodiče myslí, že chůze přichází mnohem dříve.
Často se stává, že chtějí tuto fázi zkrátit voděním za ruce, a tím urychlit nástup chůze. Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama.
Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.
Dítě se fyziologicky nemá kam ve vývoji posunout, a nástup chůze se naopak zpomaluje. A tak většina dětí voděných za ruce začíná chodit až kolem 15.–18. měsíce věku.
A jejich rodiče či babičky často končí v ordinacích rehabilitačních lékařů s bolestmi zad.
Proto doporučujeme nechat dítě v klidu lézt a obcházet nábytek, nijak nezasahovat do jeho vývoje a chůze přijde tak brzy, jak jen to je u dítěte možné.
NEJVÍCE POMŮŽETE SVÝM DĚTEM TÍM, ŽE JIM NEBUDETE POMÁHAT VŮBEC
A jedna chyba nakonec:
Důvěřujeme nespolehlivým zdrojům informací
Za klasický rodičovský omyl je považováno čerpání informací z nespolehlivých zdrojů. Zdaleka ne všechny internetové diskuze a názory jsou správné, ne každá rada od sousedky bude vhodná i pro vaše dítě
Věříte-li radám přátel, známých, nebo dokonce účastníků internetových diskuzí víc než sobě samým, můžete udělat mnohem více chyb, než když se budete řídit vlastním instinktem.
Jestliže vás sousedka nad postýlkou vašeho malého bude ubezpečovat, že vypadá normálně, ale vy sama cítíte, že dítko není ve své kůži, neotálejte. Poslechněte svůj vnitřní hlas a vyhledejte lékaře.
Vždy je lepší k němu přijít třikrát zbytečně než jednou pozdě! Ptejte se lékařů na to, co vám není jasné, nahlížejte do odborných publikací nebo do našeho časopisu.
Krystalické hvězdy: Bílí trpaslíci umí mládnout
Žhavé jádro bílých trpaslíků postupně krystalizuje. Ti nejstarší už se tak téměř změnili v gigantické krystaly.
Většina hvězd ve vesmíru skončí jednoho dne jako bílý trpaslík. Stane se tak i v případě našeho Slunce: Nejdříve zvětší svou velikost a stane se rudým obrem. Později odhodí svou plynnou obálku a zbude z něj bílý trpaslík – malé, husté a horké těleso obklopené mlhovinou.
Extrémně těžký
Bílý trpaslík je skutečně extrémním objektem. Jeho hmotnost je obvykle okolo poloviny Slunce, ale může být i hmotnější.
Jenže zatímco Slunce je stokrát větší než Země, typický bílý trpaslík se svou velikostí podobá naší planetě. Co to znamená? Bílý trpaslík má velmi vysokou hustotu.
Kostičku materiálu z bílého trpaslíka o hraně jeden centimetr byste ani neuzvedli – její hmotnost by byla okolo jedné tuny!
Družice Gaia
Ačkoli je bílý trpaslík „konečná“ vývoje hvězdy, neznamená to, že zůstává v klidu – s jeho jádrem se dějí zajímavé věci.
Zjistili to vědci z Univerzity ve Warwicku, kteří využili data z evropské kosmické družice Gaia.
Díky nim analyzovali barvu a svítivost 15 tisíc bílých trpaslíků, kteří se nacházejí do vzdálenosti 300 světelných let od nás. Výsledkem analýz je zjištění, že jádra všech bílých trpaslíků postupně krystalizují.
Miliardy let
Při krystalizaci dochází k pravidelnému uspořádání částic do krystalové mřížky. Z původně žhavého materiálu v jádru hvězdy se tak stává pevná hmota. Je to podobné, jako když se voda na Zemi mění postupně v led.
V případě jader bílých trpaslíků jde o kovový vodík a uhlík. Krystalizují všichni bílí trpaslíci, ale ti velmi hmotní procházejí tímto procesem dříve.
Například naše Slunce se stane bílým trpaslíkem za pět miliard let a dalších pět miliard let mu potrvá, než zkrystalizuje.
Omlazení hvězdy
Bílý trpaslík má teplotu několika desítek tisíc stupňů Celsia a postupně chladne. Teplo, které se uvolňuje v průběhu několik miliard let dlouhého procesu krystalizace, zpomaluje ochlazování hvězdy.
V důsledku toho přestanou bílí trpaslíci slábnout a vypadají asi o dvě miliardy let mladší, než ve skutečnosti jsou. Pro astronomy je to důležitý poznatek: Bílí trpaslíci se používají pro odhad stáří útvarů, ve kterých se nacházejí, jako jsou třeba hvězdokupy.
A tyto odhady pak mohou být kvůli krystalizaci méně přesné.
Planety u bílých trpaslíků
Než se z hvězdy stane malý bílý trpaslík, projde fází rudého obra. Mohou ji přežít případné planety? V případě sluneční soustavy se Slunce nafoukne natolik, že pohltí Merkur, Venuši a pravděpodobně i Zemi. Dráhy ostatních těles mohou být pozměněny. Může tak dojít ke srážkách těles jak mezi sebou, tak i se samotným bílým trpaslíkem.
V atmosférách mnoha bílých trpaslíků našli vědci chemické prvky, které tam nemají být. Jedná se o zbytky planet a planetek, které se s bílým trpaslíkem srazily. Takže pokud bude lidstvo za pár miliard let ještě existovat, nezbude mu, než se přemístit na jiná tělesa sluneční soustavy nebo dokonce sluneční soustavu zcela opustit.
Času na to máme dost.
Když dítě neposlouchá: Jak mu říct NE, aby na něj slyšelo
To ale neznamená, že říct dítěti Ne je špatně. Pojďte si na to posvítit.
První Ne
To úplně první Ne z nás většinou vypadne, když je maličkému nějakých pět šest měsíců a už se mu nechce jen tak ležet. A tak třeba hrábne ručičkou do krému, kterým mu mažete zadeček, a strčí si ho do pusinky.
Nene, broučku, tohle ne.
Ne! Nedávej to do pusinky.
Řekneme automaticky a možná ani moc nevěříme, že to miminko pochopí. Neříkáme to nijak tvrdě, nezlobíme se na něj, prostě to z nás vyjede, abychom ho včas zastavili. Vůbec nám nepřipadá, že by to byl nějaký příkaz nebo zákaz.
Jenomže časem je mrňousek čím dál aktivnější, a když je mu kousek přes rok, pomalu ho neuhlídáte. A tenhle druh rodičovského Ne najednou začne být na denním pořádku.
Nenene, nelez tam.
Tohle nemůžeš.
Nee, pozor, spadne to na tebe!
Nedělej to!
A tady už to začnou být zákazy jak vyšité. Sice dobře míněné, s nejlepšími úmysly vyslovené, ale většinou taky úplně zbytečné. Jinak bychom je přece nemuseli opakovat stokrát za den.
Fungují teda na děti zákazy, nebo nefungují?
Ta otázka je malinko složitější. Fungují, ale možná ne tak, jak bychom chtěli. Představte si to na sobě:
Nee, nepoužívejte zákazy, mámo, táto, nedělejte to!
Pomohla vám tahle věta nějak porozumět situaci a udělat, co říkáme, nebo spíš máte chuť zavřít stránku a dál neposlouchat?
Děti se s námi dostávají do podobného stavu – to naše denně opakované Ne je pro ně úplně prázdné. Zní to, jako že jim nastavujeme hranice, ale ve skutečnosti je to jen zákaz beze smyslu. Nemají vlastně důvod poslechnout.
Zaprvé proto, že už vědí, že to ještě zopakujeme nejmíň stokrát. Zadruhé proto, že se vůbec nedozvěděly, o co nám vlastně jde.
Zato si všímají naší reakce. Vidí, že když se nám něco nelíbí, říkáme Ne! – někdy ho dokonce zakřičíme.
A brzy to začnou dělat po nás
Vzpomenete si, kdy jste slyšeli od svého dítěte první Neee? Někdy v roce, v roce a půl? A začalo ho pak říkat v každé druhé větě? Marná sláva, s vysokou pravděpodobností se ho naučilo od vás.
Což není žádná výtka, jen se vyplatí o tom vědět. Protože když víte, odkud vítr fouká, máte daleko větší šanci ho tohle prázdné Ne zase odnaučit. (Za moment si řekneme jak.)
Ale ještě jednu důležitou věc je potřeba říct, než se podíváme dál.
Máte pocit, že právě tohle Ne! na vaše dítě většinou zabírá?
Někdy sice pomocí zákazů docílíme svého, ale jen proto, že dítě dostane strach. Nechce, aby se maminka s tátou zlobili, a nechce mít potíže. Ale máte tušení, co udělá za čas, až u toho nebudete?
Zakázané ovoce chutná přece nejlíp
Nebo jste sami jako malí nikdy tajně nezkusili, co rodiče výslovně zakázali? Třeba nenápadně sebrat zakázanou věc? Nebo aspoň jednou čárnout fixkou po zdi za postelí?
Druhé nefunkční Ne: Moralistické
Tohle Ne přijde obvykle zanedlouho po tom prvním. Když dítě malinko povyroste a chceme mu vštípit, co se dělá a nedělá.
Ne, to se nedělá, Pavlínko.
Ne, na to se nesahá, Jájo.
Kdepak, pastelky se nestrkají do pusy.
Ne, tytyty, to se nesmí.
A celé se to tváří, jako že jsme to dítěti vysvětlili.
Ale nenechte se mýlit – pořád jsme mu neřekli nic o tom, co vlastně chceme. Jen se tu oháníme všeobecnou morálkou někoho, kdo není vidět: Ono se nesmí, ono se nedělá, ono se neříká, ono se nesahá. Ale proč? A komu to vlastně vadí? Dítě netuší.
Jenomže děti mají přirozenou potřebu světu kolem sebe rozumět
Vždyť si vzpomeňte, kolikrát vás dostanou do úzkých tím svým „proč?“. A i když jsou ještě úplně maličké a zeptat se neumí, vnímají mnohem víc, než si myslíme. A touží rozumět úplně stejně.
Všechna ta „se nedělá, se nesmí“ zní ale dost záhadně. A rozumět mamce s tátou moc nepomáhají. Navíc někdy dítěti nedávají vůbec smysl, podívejte:
Proč maminka říká, že kamínky se nestrkají do pusy, když před chvilkou viděli na hřišti chlapečka, jak si je do pusy strká? Proč říká „na to se nesahá“, když na tu stejnou věc před chvílí sahala? A proč taťka říká, že sprostě se nemluví, když včera v autě nadával „debil jeden!“?
Co s tím? Poslechnout, neposlechnout?
Ale i když nakonec poslechne, žádná výhra to není
Naučil se, že se něco nesmí a nedělá, ale moc neví proč. Ví jenom, že mamince nebo tatínkovi se vůbec nelíbí, když tohle dělá. A tak i tentokrát vlastně poslechne jen proto, aby se nezlobili. Aby s nimi zůstal zadobře. Nedělá věci proto, že chápe jejich význam nebo že jsou pro něj důležité. A dost možná si to s sebou potáhne dál do života.
„Proč jsi to neřekl paní učitelce, že potřebuješ nutně na záchod?“
„Protože při písemce se nesmí mluvit.“
„Ty, a proč na tu schůzku jdeš, když ti není vůbec dobře?“
„Přece to nezruším na poslední chvíli, to se nedělá.“
„Proč jsi to nikomu neřekla, že spolužačce ubližujou?“
„To se přece nemá. Nechtěla jsem žalovat.“
Znáte podobné situace?
Třetí zbytečné Ne: Vyděračské
Většinou se objeví nejdéle kolem dvou tří let dítěte, ale drží se až do puberty. A je to vlastně jen o něco trpčí odrůda předchozí moralistické verze.
To nemůžeš, to by byla maminka smutná.
Nenene, babička bude plakat, podívej.
Ne! Jinak se táta zase rozčílí. A víš, že toho má hodně.
No řikam ti, že ne. Teda to bys mě zklamala.
Jako by mělo naše Ne větší váhu, když k němu přidáme trochu citového vydírání, že?
A skutečně, najednou se to dítěte dotýká. Slyší, že když tohle dělá, způsobuje bolest někomu druhému. Mamka bude kvůli němu smutná. Ale pomůže mu tenhle nepříjemný pocit nějak rozumět situaci a mámě s tátou?
Bohužel ne. Zato pomalu a jistě zaseje do vztahu mezi rodičem a dítětem úzkost: abych mamince neublížila, abych tátu nezklamal.
Máte dodnes strach říct některé věci svojí mamince, aby se na vás nezlobila? Nebo aby se netrápila? Našlapujete radši kolem rodičů po špičkách? Pak už asi tušíte, kde to začalo.
Čtvrté záludné Ne: Zaobalené
Nebylo by teda nejlepší slovíčko Ne vyhodit ze slovníku, když je tak problematické?
Někteří rodiče se o to upřímně snaží. A ve snaze vést dítě pozitivně a neotrávit ho zakazováním používají věty jako:
Kresli jen na papír (namísto Nečmárej po zdi).
Pojď, radši si něco přečteme (namísto Netrhej tu knížku).
Ztlumíme trošku hlas, jo (namísto Nekřič tady).
Vezmi si něco jiného (namísto Ne, tohle mi neber).
Zní to o poznání lépe než prázdné zákazy, že? Jenomže často je i tahle pozitivní konverzace úplně prázdná. Víte kdy?
Pokaždé, když za naším „ztlumíme trošku hlas, jo“ stojí jen snaha neříkat Ne, a přesto přimět dítě, aby s něčím přestalo. Protože pak je to jen další strategie, jak na něj. Která se ještě ke všemu tváří jako respektující komunikace.
Ale vždycky, když jsme jen účelově pozitivní, abychom nemuseli říct zapovězené slovíčko NE, něco důležitého v naší komunikaci chybí: Skutečná otevřenost.
A ještě jednu věc má tohle pozitivní Ne se zákazy společnou
Posteskli jste si už někdy: já prostě neumím říct Ne (třeba šéfovi, kamarádce nebo neodbytné sousedce)? A napadlo vás, proč s tím má tolik dospělých lidí problém?
Už jsme si říkali, že výchova zakazováním dítě učí se bát. A poslechnout ze strachu, aby nepřišlo o přízeň nebo s námi nemělo potíže. A tenhle strach, když se v nás zakoření, nám pak i v dospělém životě našeptává, že lepší bude poslechnout.
Vedle toho výchova, kde musíte věci říkat zásadně pozitivně, dětem žádné Ne nenabízí. Říct Ne je prostě tabu. Jenomže pak se není kde naučit ani to zdravé, které by se hodilo, když na vás na ulici nastoupí pochybný prodejce pojištění.
A jak říct dítěti otevřeně Ne, aby mu rozumělo?
Vlastně to není žádná velká věda, jenom jsme se to ve vlastní výchově moc nenaučili, a tak pořád kličkujeme nebo používáme automatické NE-věty, o kterých jsme si tu před chvílí řekli. A které nám ani dítěti neslouží. Takže jak na to jinak:
Jak rostou trpaslíci. Šlachta stíhá Mináře
Zleva Mikuláš Minář, Robert Šlachta a Daniel Landa
Foto: Novinky
„Ke dnešku máme deset tisíc podpisů fyzicky v ruce, které jsou zkontrolované. Ještě máme po republice sto sběrných míst, které nám nejpozději příští týden zašlou, co sebraly,” přiblížil Novinkám minulý týden v pátek Šlachta.
Kolik podpisů by mohlo ze stánků celkem dorazit, nechtěl odhadovat. „Jsem velmi příjemně překvapený, že už teď máme deset tisíc fyzicky nasbíraných podpisů. Vzhledem k tomu jaká je situace,” doplnil s tím, že na rozdíl od některých hnutí nejde o internetové petice, kdy je podpora nejistá.
„Tím fyzickým podpisem lidé stvrzují, že vás do politiky pouští. Po sociálních sítích můžete dostávat mnoho pozitivních i negativní reakcí a podpory, ale potom, když to máte z očí do očí, tak skutek utek,” upřesnil svá slova bývalý detektiv.
Zda narážel na hnutí Lidé PRO Mikuláše Mináře, nepotvrdil. Minářovo hnutí si vytyčilo při svém založení zhruba na začátku loňského prosince metu půl milionu podpisů, aby vůbec kandidovalo do Sněmovny. Od té doby se Minářovi a lidem kolem hnutí podařilo sesbírat zhruba 33 tisíc podpisů, tedy 6,6 procenta z vytyčené mety.
Zda tato zatím trpasličí uskupení zasáhnou nějak výrazněji do výsledků říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, které budou ve znamení boje opozičních stran proti vládnímu hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, je zatím otázkou. Počty nasbíraných podpisů však ukazují, že část lidí chce určitou změnu a je nakloněná nová hnutí podpořit. Zda to bude stačit, se ukáže až za několik měsíců.
Kromě zmíněných hnutí sbírá podpisy také zpěvák Daniel Landa se svým Blanickým manifestem či iniciativa restauratérů pod názvem Chcípl PES. I oni mluví o možné kandidatuře ve volbách.
Politolog Ladislav Mrklas z pražského CEVRO institutu šanci na úspěch nedává víceméně ani jednomu uskupení.
„V obecné rovině bych všem dával celkem pramalou šanci na pět procent. Faktem ale je, že nevíme, co se bude dít a jakým směrem půjde pandemie, takže je velmi složité teď předpovědět, co bude,” sdělil Novinkám Mrklas.
Nejmenší šanci podle něj má Šlachta kvůli svému úzkému protikorupčnímu zaměření. „Robert Šlachta podle mě přichází v situaci, kdy pokud se nestane něco zásadního, tak určitě velkou otázkou nebude korupce. To je jeho základní téma, takže mu nedávám šanci téměř žádnou,” míní.
Minář by podle jeho názoru mohl nějaké hlasy posbírat, avšak na vstup do Sněmovny to stačit nebude. „Tady se obávám, že už prováhal situaci, navíc došlo k tomu, k čemu vyzýval, a to je spojování opozice,” odhadl politolog.
Landa vyrazil jednat s Babišem. Vláda se chová totalitně, míníDomácí
Šance na úspěch má ale podle něj Landa, a to za předpokladu, že by se spojil s dalšími uskupeními.
„Dovedu si představit, že při spojení různých uskupení, která se na jedné straně tváří národovecky a na druhé protirouškařsky, při současné únavě společnosti a pokračujících drastických opatřeních můžou být lidmi vyneseni do Sněmovny,” uvedl Mrklas s tím, že spojit by se Landa mohl jak s iniciativou Chcípl PES, tak například Svobodnými či Soukromníky někdejšího senátora za ODS Iva Valenty.
Třeba politický marketér Jakub Horák ale vidí potenciál jednotlivých uskupení úplně jinak. Nejvíc šancí dává Šlachtovi.
„Šlachta je podle mě černý kůň voleb a kampaň dělá, myslím, velice dobře. Existuje silná skupina voličů, kteří jsou antisystémoví, tedy nemají rádi politiky a domnívají se, že všude je korupce.
Ti předtím volili ANO a kvůli tomu, že jsou teď nespokojení s vedením Andreje Babiše a jeho zvládáním krize, budou nyní hledat jinou stranu.
Budou se přiklánět buďto k SPD, nebo ke Šlachtovi,” míní Horák.
ANO by nevyhrálo volbyDomácí
Naopak dobře si podle něj nevede Minářovo Lidé PRO. „Minář narazil do zdi týden po tom, co to rozjel. Jeho fanoušci by měli být spíš mezi chytrými lidmi na sociálních sítích, ale tam jsem spíš zaznamenal, že k hnutí směřuje dost výsměch. Tenhle pokus o založení politické strany hodnotím tak, že se nepovedl,” řekl.
Co se týče Landy, Horák jeho šance nevidí optimisticky. „Dan Landa je velkou částí lidí vnímaný jako umělec a básník. Myslím si, že toto vnímání převládne a že lidi vlastně nechtějí básníka v politice, takže i když je to charismatická osobnost, tak si nemyslím, že politika je pro něj to pravé,” zhodnotil Horák.