Skip to content
Naše výjimečné dorty pro Váš výjimečný den…jednopatrové, dvoupatrové či třípatrové? Tvoříme s láskou a radostí!
Svatební sweetbar, narozeninová nebo firemní oslava?
Potřebujete dárky pro své klienty nebo zaměstnance?Vyzkoušejte náš sladký catering!
Netradiční kurzy pečení, které si užijete naplno! Upečeme společně dorty, vánoční nebo velikonoční cukroví. Nově nabízíme i kurzy pečení pro děti.
Jsem Katka…hlava, srdce a ruce Pannyruty – vymýšlím, vyrábím, zavařuji, míchám, mixuju, zdobím, ochutnávám, prodávám, fotím a strašně ráda se tajně dívám, když lidé ochutnávají moje „výtvory“…to jsem já, nadšenec,strašně náročná, nic mi není dost dobrý, pro některé blázen, který se do všeho vrhá s beraní vervou…
Na tom, co dělám mě ze všeho nejvíc baví, když lidem chutná…do všeho, co dělám, dávám krom nejlepších ingrediencích i kousek sebe a pak to taky náležitě prožívám.
Vaše Katka
Award Winning
Jsme cukrářský zakázkový ateliér a nemáme pravidelnou otevírací dobu.
Kontaktujte nás prosím telefonicky ????
Kateřina Antošová
(420) 739 442 738
Naše výrobna a adresa pro vyzvednutí zakázek:
Minská 775/4
10100 Praha 10 – Vršovice
Minská 775/4 10100 Praha 10 – Vršovice
TYJOOO RIO: B. Braun pro život má na letní paralympiádě dvě želízka v ohni
Pro Davida je to už čtvrtá paralympiáda. Nominace na první mu unikla o pár bodů, tak se na ni jel podívat aspoň jako divák. Na další paralympiádě v Pekingu už získal zlato, v Londýně pak vystřílel stříbro. „Je to neuvěřitelný pocit, každý den na paralympiádě jsem si užíval. Medaile je jen třešnička na dortu,“ popisuje David.
Katka sedla poprvé na handbike před třemi lety. „Tenkrát mi přišlo jako nesmysl, že bych na tom drahém stroji vůbec byla schopná závodit. Nebyla jsem typ zrozený pro cyklistiku. Ale rozhodla jsem se do toho jít na plné pecky.“
David Drahonínský: Jako píchnout si drogu
Kdy jste se poprvé dostal na paralympiádu?
Poprvé to bylo v Aténách, ale tam jsem byl jen na dovolené. Svaz, za který sportuju, zorganizoval zájezd pro rodiny a kamarády závodníků. Bylo to krásné, zažil jsem oba ceremoniály, pořád jsem fandil na stadionu.
Sledoval jsem svého kamaráda, který se mnou studoval obchodní akademii v Janských Lázních a vyhrál stříbro v hodu diskem.
Bylo to úžasné, a na tom stadionu jsem si řekl, že se chci paralympiády zúčastnit a chci vyhrát medaili.
A pustil jste se do toho ve velkém stylu. Z olympiády v Pekingu jste si odvezl zlato.
Motto paralympiády v Pekingu bylo „One World – One Dream“. Já si ten svůj sen splnil.
Byl to neuvěřitelný zážitek. Také se mnou jel můj táta, který mi ve všem nesmírně pomáhá. Užíval jsem si všechno a každý den. Bezbariérovou vesnici, celou organizaci, nonstop otevřenou jídelnu. Bylo to strašně fajn, ty brďo.
Dá se popsat pocit, když se po čtyřech letech účastníte ceremoniálu a jste tím, komu tleskají?
Možná bych to přirovnal k tomu, jako když si člověk píchne drogu. Teda myslím, že se tak cítí (smích). Já jsem si to tenkrát píchnul poprvé a už jsem závislý.
Nabarvím si hlavu na trikolóru a vyjedu na stadion na zadních kolečkách. Kamery se na mě samozřejmě zaměří, když uvidí magora, co tam takhle šaškuje.
Všichni kamarádi, kteří to sledují, mi pak píšou a člověka to tak zahřeje. Vidíte, že to dělá radost i ostatním, nejenom mně.
A co konkurence? Cítil jste rivalitu?
Ale vůbec, ve vesnici jsou kamarádi. Poznáváte nové lidi, možná to zní ne příliš korektně, ale poznáváte nejrůznější handicapy. Tady v Česku potkáte paraplegika, kvadruplegika, nevidomého, amputáře.
Ale tam je pestrost handicapů tak obrovská. Vidíte závodníky ze států tak chudých, že neznají berle, opírají se o různé klacky. Vždycky si uvědomím, jak se mám dobře.
Někde jinde bych svůj úraz nejspíš ani nepřežil.
Trénujete nějak speciálně?
Speciálně ani ne, trénuju pořád stejně. Pouze se teď připravuju spolu se Šárkou Musilovou, která se také nominovala. Budeme totiž střílet v páru. Mám to štěstí, že díky svazu, který mi zajistil finance na přípravu, a díky sponzorům jako B. Braun už se můžu věnovat jen lukostřelbě.
Už rok a půl nemusím chodit do práce a jen sportuji. Když jsem dal výpověď, po třech měsících jsem vyhrál mistrovství světa, pak mistrovství Evropy a věřím tomu, že se dokážu připravit i na tuto paralympiádu. A že se najdou maximálně dva, kteří budou lepší než já (smích).
Ale už i ta nominace je skvělá.
Máte do Brazílie nějaké zvláštní plány?
Jasně. V Číně jsem si udělal fotku na Velké čínské zdi, v Anglii v Londýně u Big Benu, tak tady chci mít fotku s Ježíšem. A byla by pecka, kdybych měl fotku s Ježíšem a medailí (smích).
A těším se. Přál bych to všem. Sportovcům, nesportovcům, těm, kteří si chtějí zaplatit super dovolenou. Ať našetří, vezmou úspory a přijedou nám fandit do Ria.
Kateřina Antošová: Nesmyslný sen, který se splnil
Sledovala jste v minulých letech paralympiádu?
Spíš jsem naposledy sledovala v Londýně ty zdravé sportovce (smích). Když byla paralympiáda, ležela jsem zrovna po úraze na jednotce intenzivní péče. Lékaři mě dávali dohromady, snažili se mi nahradit po nehodě rozdrcený obratel a tuším, že jsem se zrovna připravovala na třetí operaci z celkem čtyř.
Na handbike jste ale poprvé sedla nedlouho po úraze, před třemi lety. Teď s ním jedete závodit na paralympiádu. Jakou cestu jste musela urazit?
Ne úplně jednoduchou. Nejtěžší na ní bylo se každou zimu přesvědčit, že si na hanbike zase na jaře sednu. Měla jsem vždycky pocit, že na jaře z toho už bude jen takové důchodcovské ježdění po cyklostezkách, i když jsem v zimě také trénovala. Ale pak přijde první závod a vám nezbude než to dát.
Říkala jste si to tak, i když jste začínala?
Když jsem si před třemi lety poprvé sedla na handbike, přišlo mi jako totální nesmysl, že bych na něm vůbec kdy byla schopna závodit. Nejsem typ, který by měl blízko k technickým vymoženostem. Pletu si pravou a levou stranu, takže jsem podle manžela na silnici nebezpečná (smích). Ale když už jsem si pořídila takhle drahý stroj, rozhodla jsem se ho využít, na plné pecky.
Nominace na paralympiádu, to už tedy pecka je!
Tenkrát před třemi lety mi to přišlo jako nesmyslný sen. Ale uskutečnil se. Nejen mně, ale všem, kteří mě podporují a drží mi palce.
Jakou budete mít konkurenci? Znáte další závodnice?
Konkurence bude veliká. Rok od roku se rozrůstá. Paracyklistika je sport, který musí bavit každého. Je hodně dynamická a stále stoupá o úroveň výš. Už jen za tři roky, co trénuju, se závodní rychlost zvýšila ze 30 km/h na 35 km/h. Třicet kilometrů bych brala jako docela rozumnou rychlost, ale těch pětatřicet, to už je vzpírání (smích).
Trénujete nějak speciálně?
Čeká mě dvacet kilometrů časovka a pětačtyřicet kilometrů silniční závod. Trasa vede podél moře, po rovince. Jezdím tedy trénovat okolo kanálu do Račic. Rovinka bude krutá (smích).
Kromě svalů je pak potřeba připravit kolo.
Handbike u nás používá málo lidí, takže najít mechanika, který by s ním uměl a který by po dvouhodinovém snažení neřekl, že takový krám už nechce ani vidět, je umění (smích).
A jak se těšíte?
Myslím si, že se začnu těšit, až tam přijedu. A mám za úkol vyfotit se u sochy Krista s vlajkou Kolovrat, takové malé vesnice na Vysočině.
Proč zrovna Kolovrat?
Zaúkolovali mě fanoušci. Do Kolovrat jezdíme na Silvestra a jednou jsme tam objevili vesnický informační zpravodaj, ve kterém lidi vyzývali, aby vlajku odvezli na co nejexotičtější místo. Tak jsem si hned řekla, že to je bezvadný nápad. Půjčte mi vlajku a odvezu vám ji do Ria (smích).
Skupina B. Braun hrdě podporuje naše paralympioniky.
www.bbraunprozivot.cz
Pannyruty: Za čokoládové koule dostala Kateřina Antošová potravinářského Oscara
Že se jednou bude živit zrovna cukrařinou, Katku léta ani nenapadlo. Byť zkušenosti s vařením měla, a ne jen tak ledajaké. „V 19ti letech jsem se odstěhovala do Anglie, kde jsem bydlela u rodiny bankéře a zároveň velkého gurmána.
Vařila a pekla jsem pro něj,“ vysvětluje. „Často pořádal opulentní večírky, při kterých jsem měla vařit třeba sedm chodů pro 20 lidí. Strašně mě to bavilo a žila jsem tím.
A jelikož mezi těmi chody byl i dezert či malé drobné sladkosti, přivoněla jsem si i trošku k té cukrařině.“
Z omylu výhra?
Když se do Čech vrátila, začala se živit jako manažerka v nadnárodní společnosti. Na práci si nestěžovala. Zároveň ale toužila po „něčem víc“.
Kde nastal zlom? „Před sedmi lety jsem příteli k třicetinám upekla velký čokoládový dort. A zbylo mi z něj hodně čokolády. Bylo mi líto ji vyhodit,“ krčí dnes rameny.
„Ze všech těch zbytků jsem tedy uplácala takové kuličky, které paradoxně lidem na oslavě chutnaly více, než dort.“
Katky se to nedotklo, naopak ji to celkem potěšilo. Že s čokoládovými kuličkami ale bude slavit takový úspěch vůbec nečekala. „I po týdnu mi volali známí, kdy je udělám znovu,“ líčí. A tak se odhodlala maličko experimentovat s něčím, co prvoplánově vůbec nemělo vzniknout. Zhruba za měsíc vymyslela deset různých příchutí, a zároveň své kuličky začala pojmenovávat – jako je tomu dodnes. Třeba Madam pistácie, Karamelová milenka nebo Malinová komtesa.
Trnitá cesta
„Zpočátku jsem recepty vymýšlela ještě při práci manažerky. Že z ní odejdu, jsem se rozhodla na mateřské. Chtěla jsem prostě něco jiného, i když jsem věděla, že půjdu do nejistoty a rizika. Věřila jsem, že to půjde,“ tvrdí.
Když viděla u lidí, jakou odezvu mají její přesladké výtvory, rozhodla se pro čokoládovou výrobnu v pražské Chuchli. A tehdy přišly první vážné pochyby, zda se rozhodla správně.
Nenapomohla tomu ani trpká zkušenost s Hithitem, projektem, který umožňuje začínajícím podnikatelům vybrat peníze na jejich kreativní a originální záměry.
Katce se přes crowfundingovou kampaň zkrátka nepodařilo nastřádat tolik peněz, kolik tehdy bývalo třeba. „Bylo tak trošku bláhové si tehdy myslet, že to uspěje.
Jak to lidé neznali a nedůvěřovali tomu, projekt skončil neúspěšně.“ Do toho se přidaly problémy s odbytem sladkostí. Výrobna v Chuchli byl dle jejích slov spíše zastrčený krámek, kam se lidé zrovna dvakrát nehnali.
Katka nebyla daleko od chvíle, kdy si řekne: Už dost, stačilo!
Druhů čokoládových kuliček vymyslela Kateřina Atnošová zhruba 50. A další přibývají.
Autor: Pannyruty, Archiv Kateřiny Antošové
„Jenže já to nechtěla vzdát. Cítila jsem silnou podporu rodiny a nejbližších, a čokoládové koule, které tehdy u nás na trhu zkrátka nebyly, jsem si vypiplala do nejmenšího detailu.
Stálo mě to dost práce na to, abych s tím chtěla seknout,“ uvádí. A tak vytrvala a šla na to jinak.
Ne už výrobnou, ale přímo cukrárnou – ne v „zapadlé“ Chuchli, nýbrž v centru Vršovic, kde se dodnes nachází její cukrárna Pannyruty, kam se „mlsálkové“ začali přece jen už trošku víc hrnout.
Okouzlení dokonalostí
Katčiny čokoládové koule jsou totiž unikátní. Jejich recepturu sice cukrářka pochopitelně tají, avšak něco málo k nim přece jen prozradila.
Třeba to, že ze 70% jsou tvořený čokoládou, jedno zda hořkou, mléčnou či bílou. „ I když tu poslední využívám nejméně. Lidé ji tolik nepreferují,“ vysvětluje.
A dále v nich nalezneme koření, sušené ovoce, třeba v jedné oříšky, v jiné slaný karamel, v další zase něco jiného.
Katka navíc ráda sází na roztodivné a nápadité kombinace chutí, takže z její nabídky si lze vybrat kupříkladu citrónovou čokoládovou kuličku s rozmarýnem, nebo rybízovou s grepovým pepřem. „Základem je ale vždy čokoláda,“ upřesňuje.
V čem přesně tkví jejich kouzlo? „Lidé na nich oceňují, že ač je to malé, jsou v podstatě hodně syté. A nejsou přeslazené. Snažím se, aby ta chuť byla vyvážená, aby třeba cukr nepřebil koření nebo jiné ingredience.
“ Popsat jejich chuť je celkem oříšek.
Denně Katka vyrábí 300 koulí denně. Poctivě ručně. „Zvládnu ale i 600, jenže to je potom skutečně práce nad hlavu,“ dodává s tím, že jen za tou jednou jedinou čokoládovou koulí se skrývá tolik netušené práce. „To máte vymýšlení, výroba, míchání surovin, ochutnání, aby vše k sobě chuťově dobře pasovalo, tvarování, zdobení,“ vypočítává. Dokonce prý bedlivě dbá na to, aby každá koule vážila stejně – tedy 24 gramů. Nejvíce jich za jeden den vyrobila 1 600. „To už mne ale opravdu bolely nejen ruce, ale všechno,“ směje se.
Velký krůček z Prahy do světa
Že Katka svoje čokoládové koule doslova vypilovala k dokonalosti, není jen takový výrok, kterým se cukráři, kuchaři nebo pekaři rádi chlubí.
Za kvalitu jejích výrobků, které rozšířila z koulí na nejrůznější dortíky a pak také slaný karamel ve sklenicích, totiž orodují nejen pozitivní reakce návštěvníků, ale především také prestižní mezinárodní ocenění!
Se svým slaným karamelem Kateřina Tntošová v podstatě dobyla svět. Bodovala totiž na prestižní mezinárodní potravinářské soutěži.
Autor: Pannyruty, Archiv Kateřiny Antošové
„Úplně první ocenění jsem dostala na firemním veletrhu. Obdržela jsem 3. místo za nejzajímavější produkt pro firemní akce,“ líčí. Pak už to šlo ráz na ráz.
„V roce 2018 jsem se osmělila poslat své produkty do Anglie na nejuznávanější mezinárodní soutěž potravin Great Taste Awards, což je vlastně taková potravinářská obdoba Oscarů.
Obdržela jsem jednu hvězdičku za rybízovou kuličku, minulý rok jsem obdržela další cenu za slaný karamel a letos jsem dostala dvě hvězdičky za skořicový karamel,“ váží si. Zejména proto, že tomu také zpočátku mnoho nenahrávalo.
„Když jsem sklenice s karamelem posílala poprvé, rozbily se. Musela jsem je tedy poslat znovu, ale to se zase ztratily, a s nimi i moje nervy,“ směje se dnes. Nakonec se ale našly, a porotě nepřekvapivě zachutnaly. „Byla jsem z toho hodně vystresovaná, protože kdo ví kde ty karamely byly. Správně mají být ve chladu, tak jsem měla strach, jestli se to třeba nezkazily,“ vypovídá. Že zkažené nebyly, vypovídá už jednou řečené ocenění, které dokonce dvakrát obhájila! Její produkty jí vynesly takové renomé, že dostala certifikát Great Taste Producer, „což je celosvětové označení člověka, který vyrábí kvalitní produkty,“ těší ji.
Sladký život
A jak to ona sama má se sladkým, které musí dennodenně, jak se říká, koštovat? „Sladké mám ráda, bez toho by to nešlo,“ těší ji. „Dnes už ale ochutnávám minimálně.
Čokoládové koule mám vyladěné tak, že je v podstatě tvořím přirozeně, aniž bych musela uždibovat kvůli chutím. Nicméně se nikdy neošidím.
Ale když už mám tu možnost, nejraději si dám vánočku nebo bábovku,“ uzavírá sympatická cukrářka, která ve své vršovické cukrárně pro podobné nadšence pořádá i nejrůznější kreativní kurzy cukrařiny pro děti i dospělé.
Kromě čokoládových kuliček a slaných karamelů se dnes Katka specializuje i na nejrůznější okázale zdobené dortíky.
Autor: Pannyruty, Archiv Kateřiny Antošové
Kateřina Antošová: Věděla jsem, že po úrazu chodit nebudu, ale potřebovala jsem vědět, jak se s tím dá žít
Ačkoli ji úraz upoutal na invalidní vozík, stala se Kateřina Antošová naší nejlepší silniční handbikerkou. Je mámou tří dospělých synů a vystudovaná systémová inženýrka. S manželem Zdeňkem, který je její největší podporou v životě i ve sportu, objíždí závody u nás i ve světě. I když může její příběh znít jako pohádka, jí tak nepřipadá, protože je za vším především obrovská dřina.
- Před 7 lety jste měla vážný úraz. Co se stalo?
Vyrazila jsem natrhat na zahradu hrušky a domů jsem se vrátila až po půl roce. Na vozíku. Spadla jsem ze stromu a přerušila si míchu.
- Co prvního vám prolétlo hlavou, když jste se dozvěděla, že už nebudete chodit?
Bylo to na konci léta 2012. Byla jsem naštvaná, že ležím v nemocnici místo u rybníku. Bylo vedro a polovina personálu byla na dovolené. Když jsem poprvé uviděla mladého chirurga, který mě operoval a který evidentně nevěděl, co mi má říci, raději jsem ho předešla. Věděla jsem, že už chodit nebudu. Jediné, co jsem se potřebovala dozvědět, bylo, jak se s tím dá žít.
- Máte tři dnes už dospělé syny. Kolik jim tenkrát bylo a jak na váš úraz reagovali?
Nejmladšímu synovi bylo krátce po mém úrazu 18 let, bydlel společně s nejstarším synem a jeho přítelkyní. Prostřední syn studoval v Německu. Osamostatnili se dřív než jiní a zvládli to. Jsem na ně hrdá!
- Ocitnout se najednou na vozíčku, to není jen tak. Co vás nejvíc překvapilo?
Tělo mi ochrnulo, ale v hlavě se mi nic nezměnilo. Jediné, co mi dodnes vadí, je, že si se stojícím člověkem nepopovídám „z očí do očí“.
- Co všechno jste musela od té doby ve svém životě změnit a udělat jinak?
Na vozík se dá zvyknout a lidé jsou velmi ochotní pomoci. Jsem ráda, že žiju ve vyspělé zemi a v 21. století.
Kateřina při tréninku
- Za jak dlouhou dobu po úrazu jste se vrátila zpátky ke sportu?
Už v nemocnici jsem přemýšlela, co budu dělat. Celý život jsem byla v pohybu a nedovedla jsem si představit, že najednou budu bez něj. Asi bych byla ochotná chodit i po rukách, kdyby to šlo. Nakonec zvítězila cyklistika, při které se šlape rukama v „kole naležato“. Je spousta sportů, které se dají dělat vsedě, ale vleže můžete jen jezdit na handbiku.
Sportovní příprava je srovnatelná s přípravou špičkových cyklistů. Často trénuji vícekrát denně. Ročně najedu deset tisíc kilometrů na handbiku, nazvedám tuny v posilovně a stovky hodin strávím v bazénu. Také musím lépe naslouchat svému tělu, protože je přece jen náchylnější k různým problémům a nemocem.
- Co vás na handbiku nejvíce baví?
Handbike, to je svoboda.
- Byl handbike jasnou volbou, nebo jste po úrazu přemýšlela i o jiných sportech?
Vyzkoušela jsem leccos, ale jsem spíš dřevo. Mou předností je vytrvalost a většina jiných sportovních disciplín vyžaduje podat maximální výkon v krátkém časovém intervalu.
- Vaší velkou oporou v životě je manžel. Podporuje vás i ve sportu?
Bez manžela by to nešlo. Paracyklistika ho baví. Na trati závodu je nejlepší a nejhlasitější fanoušek. A nefandí jen mně.
- Po 4 letech od úrazu jste se dostala na Paralympiádu. To muselo stát obrovské úsilí. Jak se vám to povedlo?
Kromě úsilí, tj. síly fyzické a duševní, je ke sportu nutná i velká pracovitost a trocha štěstí. Nejsem žádný talent od přírody, moje úspěchy jsou „vydřené“. A měla jsem štěstí, že jsem ve správný čas potkala ty správné lidi. Díky jejich pomoci jsem mohla vyhrát i předem ztracené boje.
3. místo v Berlíně v roce 2013
- Co považujete za váš největší úspěch v životě?
Já se moc zpátky neohlížím. Protože minulost nezměním, maximálně se můžu poučit ze svých chyb. A hodnotit úspěchy? Bilancovat se má až na konci života a já ještě nehodlám umřít. Pokud se ptáte na sport, jsem vítězkou Světového poháru a první na světě ve své kategorii v celkovém bodování UCI (Mezinárodní cyklistické unie).
- Máte nějaké nesplněné cíle, ať už v osobním životě, nebo sportovní kariéře?
Bez touhy vyhrát se sportovat nedá. Chtěla bych medaili z Paralympiády. Ale vlastně se těším na dobu, kdy budu mít daleko „normálnější“ cíle.
Bez tvrdého a pravidelného tréninku to nejde
Úspěchy Kateřiny Antošové
Na paralympiádě v Riu se umístila na devátém místě, což považuje za svůj největší dosavadní úspěch.
Na kontě má vítězství v Českém i Evropském poháru, třetí místo na Berlínském maratonu, třetí místo na závodech světového poháru a čtvrté místo na Mistrovství světa v silničním závodě.
Uvidíme, zda bude součástí paralympijské výpravy do Tokia. Vše nasvědčuje tomu, že ano, a to jako součást výpravy Českého paralympijského výboru.
Jelikož kolem sebe Kateřina neměla nikoho, s kým by si o životě na invalidním vozíku mohla popovídat a dozvědět se nějaké informace, založila blog, na kterém sdílí své pocity a příběhy o tom, že všechno se dá překonat. Píše články na téma, jak lze bez problémů cestovat s omezením a také o svých zážitcích ze sportu.
Anna Kopečková