23.7.2020
Noční můra mnohých houbařů spočívá v představě, že se spletou a že si v košíku donesou místo jedlých hub nejedlé anebo dokonce jedovaté. Bohužel, i při velké opatrnosti se to může stát. Nejlepší je vědět naprosto bezpečně, co sbíráte.
Jak snadno lze zaměnil jedlé houby za jedovaté (Zdroj: Depositphotos)
Záměna jedlých hub za nejedlé či jedovaté
Kdo z vás někdy neprocházel po lese a ejhle – v mechu sedí hříbek jako vysoustruhovaný ze dřeva, lesklý světle hnědý klobouček a tlustá noha se na vás úplně smějí a už už se k němu skláníte, abyste mu udělali čestné místo v košíku.
Pak ale v hlavě zacinká varovný hlásek – a není to náhodou „hořčák“? A teď babo raď, sebrat – nesebrat? Mnohého houbaře napadne si maličký kousek hříbku odlomit a ochutnat. Při troše štěstí opravdu ucítíte ostře nahořklou chuť hřibu žlučníku.
Ale zde opravdu velký pozor! Může se stát, že takové ochutnání podezřelé houby bude vaším posledním zážitkem na tomto světě a o svém houbaření budete příště vyprávět leda tak svatému Petrovi u nebeské brány. Důrazně varujeme před ochutnáváním hub zasyrova.
Takto většinou totiž stejně nepoznáte, jestli jste natrefili na jedlou houbu nebo jedovatou. A pak už může být zpravidla pozdě.
Snažte se sbírat pouze takové houby, které bezpečně poznáte (Zdroj: Depositphotos)
A přitom stačí jen trochu rozvážnosti a pochopitelně velmi dobrá znalost hub. Prudkých otrav v důsledku požití jedovatých hub neubývá a většina z nich je naprosto zbytečná. V novinách se o otravách z hub dočítáme poměrně často, nikde se však už nepíše o těch méně závažných.
Pokud se dostanete včas k lékaři, mnohdy stačí jen vypumpovat žaludek a za pár dní se člověk zase uzdraví. Obecně platí, že při podezření na otravu houbami by se měl postižený dostat nejdéle do 36 hodin do nemocnice, pak již mohou být následky i fatální.
U většiny těchto otrav se první příznaky projeví již za 30 minut po požití hub.
Hřib hnědý – jedlý (Zdroj: Depositphotos)
Příznaky otravy houbami
- nevolnost
- bolest žaludku
- bolest hlavy
- silná žízeň
- pálení žáhy
- pocení
- zvracení
- průjem
- vyčerpanost
U otravy muchomůrkou zelenou se příznaky otravy projevují podstatně déle – někdy až po 6 hodinách.
A to je vážný problém, protože za tu dobu stihly již jedovaté látky přejít do krve. Přitom ochutnání syrové muchomůrky zelené nám v žádném případě neurčí, že je jedovatá, neboť její chuť je mdlá a nevýrazná.
Otravy potom dělíme podle zasažení na jaterní, muskarinové, psychotropní, mykoatropinové, ledvinové a zažívacího ústrojí.
Muchomůrka červená je krásná na pohled, ale jedovatá (Zdroj: Depositphotos)
Nejjedovatější houby v českých lesích
Jasně vede muchomůrka zelená a její 2 příbuzné – muchomůrka zelená varianta bílá a muchomůrka jarní. Za ní pokračují muchomůrka jízlivá, panterová (tygrovaná), závojenka olovová, vláknice začervenalá a pavučinec plyšový. Jejich požití může opravdu vést až k úmrtí jedince.
Nezapomeneme ani na muchomůrku červenou, ucháč obecný, zvonovku jarní, čirůvku odlišnou a sírožlutou, třepenitku svazčitou, strmělku voskovou, čechratku podvinutou, hřiby kříšť, satan a žlučník (ten je pouze nejedlý), holubinku vrhavku a pestřec obecný.
To jsou nejznámější české houby.
Pavučinec je nenápadná, ale prudce jedovatá houba (Zdroj: Depositphotos)
Také platí, že na houby bychom neměli požívat alkohol. Stonásobně to platí při konzumaci hnojníku inkoustového. Ten obsahuje látku coprin, která se v kombinaci s alkoholem chová jako antabus.
Při jakémkoliv podezření na otravu vždy volejte lékaře nebo postiženého dopravte co nejrychleji do nemocnice. Doma můžete pomoci tak, že dotyčného donutíte vyzvracet obsah žaludku. Také je možné podat minerální vodu Šaratici, která napomůže vyčistit střeva.
Současně podávejte co nejvíce tekutin – čaj, vodu, minerálku. Žádný alkohol! Jako lék pomůže živočišné uhlí, zásadně se vyhněte lékům na bolest nebo horečky.
Aby lékař následně určil, jakou otravu pacient prodělal, měl by vědět, o jaké houby se jednalo (popřípadě je možné uchovat vzorek zvratků pro pozdější rozbor).
Při podezření na otravu houbami se snažte vyvolat zvracení (Zdroj: Depositphotos)
Jedlá nebo jedovatá?
Bedla vysoká
Charakteristický klobouk bedly vysoké má světle hnědou barvu se šupinatými výčnělky, bělavé lupeny, od třeně oddělené tzv. límečkem. Třeň je dutý, hnědavý. Dvojitý široký prsten okolo třeně. Bedla voní ořechově. Příbuzný druh bedly červenající je také jedlý.
Bedla vysoká – jedlá (Zdroj: Depositphotos)
Nejedlá je ovšem bedla ostrošupinatá, která má klobouk spíše kuželovitý, nepohyblivý laločnatý prsten a velmi husté lupeny bez límečku. Nepříjemně páchne. Jedovatý zástupce je bedla Josserandova, chřapáčová, jedovatá nebo klamavá. Tyto bedly mají rozdílný prsten, většinou jednoduchý. Také častěji rostou v trsech a v blízkosti lidských obydlí.
Muchomůrka růžovka
Známý „masák“ má nerýhovaný klobouk, hnědý až nažloutlý, v některých oblastech více světlý. Volné bělavé lupeny a bledý třeň s podélně rýhovaným prstencem, dužina na řezu růžoví. Její jedlá příbuzná je muchomůrka šedivka, u nás se vyskytující jen vzácně.
Muchomůrka růžovka – jedlá (Zdroj: Depositphotos)
Jedovatá oproti ní je muchomůrka panterová (tygrovaná). Ta má úzký a hladký prsten s kruhovitým lemem. Voní po ředkvičkách. Její dužina nečervená.
Muchomůrka panterová – jedovatá (Zdroj: Depositphotos)
Pečárka polní a ovčí
Lidově nazývaná „žampion“. Má bílý klobouk se suchou pokožkou, husté do růžova se barvící lupeny, později až čokoládově hnědé. Bílý třeň se slabě vyvinutým prstenem a bílou dužinu. Pečárka ovčí je podobná pečárce polní, ale její vůně je anýzová nebo po hořkých mandlích.
Pečárka polní – jedlá (Zdroj: Depositphotos)
Lze si ji splést s jedovatou pečárkou zápašnou, která má ale charakteristickou inkoustovou nebo karbolovou vůni. Dužina se na řezu barví žlutě. Další je podobná límcovka věnčená, která má úzký hrubě rýhovaný prsten a široce připojené lupeny. Nebezpečná je záměna za muchomůrku bílou, která se vyznačuje neměnnou barvou lupenů a třeněm, který vyrůstá z pochvy.
Muchomůrka zelená varianta bílá – prudce jedovatá (Zdroj: Depositphotos)
Hřiby
Všechny hřiby mají dva společné nepřátele, a tím je hřib satan a hřib kříšť. Hřib satan má vápenně bílý klobouk, rourky červené až do krvava, vzácně žlutavé. Při otlaku zřetelně modrá.
Karmínově červený třeň s bílou až slámově žlutou dužinou, na řezu pozvolna modrající. Voní nejprve po ovoci, posléze poněkud hnilobně.
Hřib kříšť má hořkou dužinu a citronově žluté rourky, opět s bílým kloboukem a načervenalým třeněm.
Hřib satan – jedovatý (Zdroj: Depositphotos)
Jedlé druhy hřibů mají naopak rychle modrající dužinu a nemají bílé klobouky.
Kotrč kadeřavý
Houby zcela nepodobné klasickým s kloboukem a třeněm vypadají spíše jako mořská houba nebo mořské korály. Jejich barva je bledě žlutá až do bíla, s množstvím dutin a kadeřavými výrůstky. Parazitují často na dřevě.
Kotrč kadeřavý – jedlý (Zdroj: Depositphotos)
Jedovatým protějškem jsou kuřátka bledá, která mají fialové výběžky a nejedlý krásnorůžek lepkavý s jasně oranžovou barvou. V malém množství je ale stravitelný.
Krásnorůžek lepkavý – nejedlý (Zdroj: Depositphotos)
Pýchavky
Obrovský vatovec se nedá splést s ničím, co by dosahovalo jeho velikosti. Ovšem třeba pýchavku dlabanou nebo podstatně menší pýchavku obecnou si můžeme splést se zástupcem pestřců. Pýchavky mají většinou jasně bílou barvu, pýchavka dlabaná je šedohnědá. Jejich povrch je poset drobnými ostny nebo šupinkami, pýchavka obecná má navíc štíhlý třeň a bílou dužinu.
Pýchavka obrovská – jedlá (Zdroj: Depositphotos)
Pestřec obecný se občas nazývá lanýž, ovšem s pravým lanýžem nemá vůbec nic společného. Navíc požití většího množství vede k nevolnostem a zvracení až bezvědomí. 1-2 plátky pestřce neublíží. Pestřec připomíná bramboru – je na povrchu béžově žlutý, očkatý. Dužina je černá až šedá, lemovaná bílým okrajem. Má štiplavou kovovou vůni.
Pestřec obecný – jedovatý (Zdroj: Depositphotos)
Smrž obecný
Kadeřavě zvlněná plodnice béžové až hnědé barvy s bílým dutým třeněm, válcovitá až zašpičatělá. Patří mezi velmi ceněné houby. Podobný je i smrž kuželovitý, který má pravidelné podélné komůrky na klobouku.
Smrž obecný – jedlý (Zdroj: Depositphotos)
Jedovatý je velmi podobný ucháč obecný. Má červenohnědý až černohnědý klobouk, mozkovitě zprohýbaný, bělavý až červený třeň s šedofialovým třpytem. Lámavou dužinu a příjemnou kořeněnou vůni.
Ucháč obecný – jedovatý (Zdroj: Depositphotos)
Mnoho dalších zástupců jedlých lupenatých hub má své „protivníky“ ve verzi nejedlé nebo jedovaté. Vyplatí se proto sbírat opravdu bezpečně poznatelné druhy, případně se vzdělat pomocí mykologických příruček a naučit se rozeznávat houby i podle jejich základních neměnných znaků.
V současnosti některé aplikace chytrých telefonů nabízejí rozpoznatelnost houby podle aktuální fotografie. Nakolik je tato aplikace účinná a spolehlivá si netroufáme odhadnout. Raději se skutečně spoléhejte na staré známé pravidlo – když to neznám, tak to nesbírám.
Předpokládáme, že ani tak neodejdete z lesa s prázdnou a takové houby zde zůstanou pro lesní zvířátka.
Naše jedovaté hřiby
 |
| hřib satan (foto Houbomil) |
To, že češi jsou národem houbařů asi není třeba nijak zmiňovat. Většina národa v hlavní houbařské sezóně vyráží víkend co víkend do lesů, doufaje v co nejbohatší a nejchutnější úlovek. Do košíků si dávají hlavně hřiby a hřibovité houby. Ale i mezi hřiby se lze setkat s jedovatými druhy, na které bychom si měli dát pozor.
Většina druhů které si dnes ukážeme tvoří opravdu krásné, barevně úchvatné a velikostně robustní plodnice lákající ke sběru i k pochlubení se. Bohužel, k jídlu opravdu nejsou.
 |
| hřib Le Galové (foto Kryšot) |
V dnešním článku se na tyto jedovaté nebo potenciálně jedovaté druhy společně trochu blíž podíváme. Nebudeme se zaobírat druhy nejedlými, o těch si povíme někdy příště, stejně jako o těch zákonem chráněných, které by se také neměly sbírat, neb za jejich sběr je možno udělit i dost vysoké pokuty.
 |
| hřib Moserův (foto Mahony) |
Když se řekne jedovatý hřib, asi většině z vás se vybaví hřib satan. Takový nejznámější z jedovatých druhů hřibů. Je to krásně barevná houba dorůstající opravdu úctyhodných rozměrů, čímž ke sběru přímo láká.
Neroste všude, je to hodně teplomilný druh listnatých lesů, ale také hrází rybníků a podobných stanovišť. Nenajdeme jej na horách, spíš v nížinách, v místech teplomilné květeny.
Na stromy s nimiž tvoří mykorhizu není extrémně vybíravý, vyrůstá pod duby, buky, habry, ale i pod břízami, lipami a lískami. Upřednostňuje vápencový podklad.
K blízkým příbuzným patří další z našich jedovatých hřibů, hřib Le Galové. Najít jej lze na stejných či podobných místech jako už zmíněný hřib satan. V mládí bývá od sebe tyto dva i celkem těžké odlišit. Až později se klobouk barví do hnědavé, hnědoolivové až narůžovělé barvy. Asi hlavní odlišovací znak je u hřiba Le Galové výrazná síťka na horních 2/3 třeně.
 |
| hřib nachový (foto Jirka Kohl) |
Od listnatých lesů a z nížin se teď podíváme do vyšších nadmořských poloh pod smrky a jedle. Pod nimi lze vzácně nalézt další z našich jedovatých hřibů, hřib Moserův. Tento hřib lze také jen od pohledu zaměnit za předchozí dva uvedené. Pro odlišení je tady důležité právě místo růstu (nadmořská výška) a stromy kolem.
 |
| hřib rudonachový (foto Jonas) |
Opět se vrátíme do nížin pod duby, buky, habry a lípy, kde lze nalézt další z hřibů, který je také možné zaměnit za výše zmíněné druhy a který je také jedovatý. Je jím hřib nachový, který prozradí velice výrazná purpurově červená síťka na žlutém podkladě po celé délce třeně.
A dostáváme se pro dnešek na konec našeho seznamu jedovatých hřibů. Uzavřeme jej nádherným hřibem rudonachovým. Jeho plodnice jsou často ještě větší než u všech doposud zmíněných druhů.
Jeho plodnice jsou vskutku impozantní, možná i proto se jeho rod v latině jmenuje Imperator. Roste jak jednotlivě, tak občas i v opravdu velkých srostlicích.
I on vyhledává nížiny a listnaté lesy nebo hráze rybníků.
 |
| hřib kovář (foto Jonas) |
U hřiba satana a posledního zmíněného hřiba rudonachového je potřeba si také dát pozor na jejich barevné formy a variety, které se od hlavního druhu liší hlavně zbarvením.
Je na místě zmínit, že s nedostatečnou tepelnou úpravou jsou (za syrova) jedovaté i u nás další velmi oblíbené hřiby, hřib koloděj a hřib kovář. V našich atlasech jsou uváděné jako jedlé s uvedením informace o nutné delší tepelné úpravě, ale v zahraničních atlasech jsou označovány rovnou jako jedovaté. Pokud je sbíráte, nezapomeňte je tedy tepelně upravovat alespoň 20 minut.
Otrava jakýmkoliv z těchto druhů je dost nepříjemná, nikoliv však přímo smrtelná. Projevuje se, velmi záhy, silnými průjmy a zvracením. U hřiba satana stačí okusit i jen kousek syrové plodnice a účinky se dostaví takřka okamžitě. V případě otravy by mělo stačit podat živočišné uhlí, pokud nepomůže, je na místě vyhledat lékaře, hrozí dehydratace a další problémy.
Jedlý hřib kovář vs. jedovatý hřib satan
Pozor na záměnu těchto dvou hříbků!
Obě hřibovité houby vypadají nádherně a jedle. Jejich záměna má však velmi vážné následky.
Hřib kovář je jedlý a výtečný
Hřib kovář (Neoboletus luridiformis) má tmavohnědý až hnědočerný sametový klobouk, sytě žlutou dužinu, která po poranění silně modrá. Třeň je červeně šupinkatý.
Rourky má kovář žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná.
Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i odbarvené variety, které mají oranžově či žlutě zbarvené póry
Roste od května až na podzim, v podhorských oblastech ve všech typech lesů, nejvíce ve smrčinách.
Využití kováře v kuchyni
Pro svojí pevnou konzistenci je nejčastěji vařen v omáčkách. Vyžaduje delší tepelnou úpravu! Syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže.
Výborný je také naložený v octu.
Hřib satan je jedovatý a chráněný
Hřib satan (Rubroboletus satanas) je velmi vzácná a chráněná houba, kterou byste vůbec neměli sbírat.
Vyskytuje se především v teplých listnatých lesích.
Klobouk má bělavý nebo našedlý, dužnina je bělavá, po poranění slabě modrá. Na třeni má červenou síťku.
Rourky jsou zprvu žluté, ve stáří žlutozelené, póry jsou na začátku stejně zbarvené jako rourky, ale krátce po otevření klobouku získávají vínově červenou barvu. Ve stáří bývají oranžovočervené.
- Satan chutná jemně, ořechově, ale… Za syrova je hřib satan prudce jedovatý, vyvolává silné žaludeční a střevní potíže!
- Pokud je sucho, barva dužiny se skoro vůbec nezmění. Mladá plodnice je bez výraznějšího zápachu, staré plodnice páchnou – pach bývá přirovnáván k mršině nebo zpoceným nohám
- Satana můžete kromě s kovářem zaměnit s podobnými hřiby s červenými póry, například hřibem kolodějem, hřibem nachovým nebo hřibem kříštěm.
Zajímavost
Podle vzpomínek českého mykologa Františka Smotlachy byly v roce 1928 v okolí Karlštejna nalezeny exempláře, z nichž nejtěžší vážil 2 kg.
Vyzkoušejte také naše RECEPTY Z HUB
Hřib satan, dejte si pozor na tento jedovatý hřib, který vám může zavařit
Objevit v lese skupinku hříbků, pak jistě srdce každého houbaře zaplesá.
Dejte si však pozor, abyste v omámení nesebrali do košíku i nepříliš chutný satan, který je navíc v syrovém stavu jedovatý a už malý polknutý kousek dužniny vyvolá silné zvracení. Otrava naštěstí není životu nebezpečná.
Podobné látky jako satan obsahují zřejmě i další barevné hřiby, například hřib koloděj, proto je třeba je vždy důkladně tepelně zpracovat, což ale platí téměř pro všechny houby.
Často se stává, že houbaři satany z neznalosti omylem snědí. Potížím naštěstí většinou uniknou právě díky dostatečné tepelné úpravě. Již po dvaceti minutách vaření jed ztrácí účinnost. Potíž je ale i v tom, že dospělé exempláře satana páchnou po shnilém zelí, kvůli čemuž kazí chuť celého pokrmu a není tedy možné houbu ke sběru doporučit.
Jak ho poznat
Klobouk může mít průměr až 30 cm a vážit může až 1 kg. V mládí je polokulovitý, následně polštářovitě vyklenutý, bělavě krémové až šedé barvy, která ostře kontrastuje s červenou barvou rourek a třeně. Okraj klobouku, především za vlhkého počasí, prosvítá červenavou barvou.
Rourky jsou zprvu žluté, ve stáří pak žlutozelené, a póry, které jsou zpočátku stejně zbarvené jako rourky, krátce po otevření klobouku získávají vínově červenou barvu. Třeň je válcovitý, dole červený, směrem nahoru ke klobouku přechází do červenožluté.
Jeho povrch kryje síťka, která sahá shora až do dolní poloviny třeně a zbarvena je podobně jako její podklad. Žlutá dužnina na řezu nebo při poranění slabě modrá. Mladé plodnice jsou bez výraznějšího zápachu, později nepříjemný karbolový až hnilobně houbový.
Kde se vyskytuje
Hřib satan je vzácná houba a setkat se s ní v lese je stále obtížnější. Roste v období od června do září na velmi teplých místech pod listnatými stromy, zejména duby.
Možná záměna
Hřib satan je možné zaměnit s podobnými hřiby s červenými póry, například hřibem kovářem, hřibem kolodějem, hřibem nachovým nebo hřibem kříštěm.
Otrava
Hlavní podíl na otravách má látka pojmenovaná jako bolesatin. Ten se teplem znehodnocuje a ztrácí svou toxicitu. Otravu způsobí požití syrové houby, které stačí ochutnat malé množství o velikosti oříšku.
Potíže ale dokážou vyvolat i výpary ze syrové houby v uzavřené místnosti. První příznaky se objevují od 30 – 120 minut po požití, kdy nastává silné zvracení, které může trvat až 6 hodin, provázené silnou dehydratací organismu.
Jako první pomoc je vhodné vypít větší množství slané vody a následně je třeba vyhledat lékařskou pomoc.
Mohlo by Vás také zajímat:
Atlas hub
Co nejíst na houby, aby nám nebylo špatně
Kam vyrazit na houby v ČR
Jak poznat hřib satan a hořké hřiby: žlučník, kříšť a hřib medotrpký
06. 07. 2020 | Doba čtení 4 minuty
Objevit v lese houf hříbků je zážitek. Ovšem pozor, abyste v omámení nesesbírali tzv. žlučáky. Stačí kousek, a sváteční oběd je nepoživatelný. Nepříliš chutný satan je dokonce jedovatý.
Radost z úlovku hřibovitých hub nám mohou zkazit tři druhy: hřib žlučník (Tylopilus felleus), lidově nazývaný hořčák, hřib kříšť (Boletus calopus) a hřib medotrpký (Boletus radicans). Samostanou kapitolou je pak tajemný hřib satan.
Hořký oběd
Hřib žlučník je díky hnědému klobouku snadno zaměnitelný s pravými hřiby. Jeho dužnina je odporně hořká a už malá plodnice může učinit slavnostní oběd zcela nepoživatelným. Jak se tedy záměny vyvarovat? Předně je třeba říci, že odstín hnědé barvy u žlučníku je poněkud jiný než u pravých hřibů, takže vytrénované oko jej pozná už na dálku.
hřib žlučník (Tylopilus felleus) Zdroj: Archiv ireceptar.cz
A co je hlavní: střední a dospělé plodnice žlučníku mají rourky pod kloboukem narůžovělé až růžové, zatímco pravé hřiby vždy olivově žluté – to je tedy bezpečný rozlišovací znak. U mladých plodnic, kde ještě není vyvinuto zbarvení na rourkách, nám v případě nejistoty pomůže zkouška ochutnáním.
Kříšt a medotrpký hřib
Hřib kříšť je stejně jako žlučník odporně hořký.
Klobouk má poměrně světlý a šedobělavý, třeň je síťkovaný a vybarvený červenožlutě, a tak v oblastech, kde roste (hlavně podhorské a horské lesy), hrozí záměna za „modráky“.
Velmi světlý klobouk, který kontrastuje se žlutým třeněm, má hřib medotrpký, který je druhem teplých listnatých lesů a také on může nezkušenému houbaři nepříjemně „osladit“ život. I hřiby je tedy třeba sbírat s rozmyslem.
hřib kříšť (Boletus calopus) Zdroj: Archiv ireceptar.cz
Tajemný hřib satan
O hřibu satanu (Boletus satanas) každý slyšel, ale málokdo jej na vlastní oči viděl.
Situaci komplikuje fakt, že jako satana nezkušení houbaři mylně označují hřib žlučník, hřib kříšť, nebo dokonce i koloděje! Ve skutečnosti je hřib satan poměrně vzácná houba teplých listnatých lesů.
Má velmi světlý šedobílý klobouk, který ostře kontrastuje s červenou barvou rourek a třeně. Zasyrova je jedovatý a už malý polknutý kousek dužniny vyvolá silné zvracení, otrava však není životu nebezpečná.
Satany raději nejezte!
Je paradoxní, že mnozí houbaři satany jedí, aniž by věděli, co vlastně našli.
Jedovaté látky v tomto hřibu jsou totiž citlivé na teplotu a v dokonale tepelně upravené plodnici se odbourají.Může se stát, že satany sní celá rodina a špatně je nakonec třeba jenom jednomu stolovníkovi, který měl zrovna smůlu a snědl nedovařený kousek – s houbami tyto potíže však potom nikdo nespojuje.
hřib satan (Boletus satanas) Zdroj: Archiv ireceptar.cz
Přestože satan může být konzumován, nelze to doporučit, a to nejen proto, že jde o houbu vzácnou.
Dospělé plodnice totiž nepříjemně páchnou jakoby po zahnívajícím zelí a chuťově nejsou nikterak výjimečné.
No a kdo by chtěl riskovat nepříjemnou otravu? Podobné látky jako satan obsahují zřejmě i další barevné hřiby a také koloděj: proto je třeba je vždy, jak již bylo řečeno, důkladně tepelně zpracovat.
Pozor na jedovaté hřiby! Takhle je s jistotou poznáte
Hřibovitých hub existuje velké množství, patří mezi ně houby, kterých si houbaři zpravidla cení nejvíce, ať už jsou to praváci, kozáci, křemenáče či klouzci. Většina hřibovitých hub je jedlá, jen malá skupinka je nejedlá či přímo jedovatá.
Ošemetné je, že se jedlé a nejedlé hřibovité houby často pletou, což může zkazit nejenom připravované jídlo, ale způsobit i vážné zdravotní komplikace. Tepelně neupravený satan obsahuje dokonce poměrně silný jed.
Jak tedy bezpečně rozeznat jedlé a nejedlé hřiby a ty jedovaté?
Hřib žlučník
Hřib žlučník má hnědý klobouk jako ostatní hřiby a to houbaře mate, kvůli barvě klobouku si ho pletou zejména s hřibem smrkovým, hřibem dubovým, hřibem hnědým a někdy i s některými dalšími druhy. Nicméně odhalíte ho podle přeci jen odlišného odstínu hnědé barvy, než má klobouk pravého hřibu.
Střední a velké kusy žlučníku také poznáte podle narůžovělých až růžových rourek pod kloboukem – na rozdíl od pravých hřibů, u nichž jsou vždy olivově žluté. Ty menší potenciální žlučníky ovšem nezbývá než ochutnat. Mnohdy je to k zlosti, les je plný nádherných hřibů žlučníků zvaných hořčáků, je to tedy velmi rozšířená houba, a tak se mu dostalo řady lidových názvů: kromě hořčák se mu přezdívá také žlučák, satanáš.
Hřib kříšť
Také hřib kříšť je hořký. Roste v pohorských a horských lesích. Prozradí jej relativně světlý či šedobělavý klobouk a červenožlutý třeň. Přesto si ho houbaři pletou s jinými hřiby – s hřibem kolodějem a hřibem kovářem („modrákem“), někdy ho zaměňují i za hřib žlutomasý či dokonce za satana. Od kováře, koloděje i satana jej nejsnáze odlišíme při pohledu pod klobouk: Zatímco kovář, satan a koloděj mají na spodní straně klobouku póry v barvě rudé, oranžově červené až žlutočervené, u hřiba kříště jsou čistě žluté. Zapamatujte si tedy, že hřib kříšť má vždy:
- – žluté ústí rourek (pórů) na spodní straně klobouku– třeň s barevným přechodem od žluté pod kloboukem ke karmínově červené na bázi s výraznou síťkou na vrcholu bělavou, k bázi pak špinavě červenou
- – tento hřib modrá
Hřib medotrpký
Narazíte na něj v listnatých lesích a skoro si ho nespletete. Má světlý – šedý, někdy až bělavý či nahnědlý klobouk a žlutý třeň, čistě žluté ústí rourek a světle až citronově žlutý třeň. Při doteku také modrá. Tedy si ho těžko spletete s jiným druhem hřibů.
Obecně lze říct, že byste si měli dávat pozor u hřibů s bílošedou nebo červenofialovou barvou klobouku. Velmi vzácně můžete narazit na nejedlé hřiby hřib plavý a hřib skvrnitý. Mají světlehnědý klobouk, žlutou dužninu, nepříjemně páchnou.
Jedovatý hřib satan
Zvláště problematický je hřib satan. Setkat se s ním můžete v listnatých lesích, ale není jich mnoho. Poznáte jej podle velmi světlého šedobílého klobouku a podle červených rourek a třeně. Syrový je jedovatý. Sice nezabije, ale stačí pozřít malý kousek a lehkovážný houbař si pozvrací celou bundu. Satany houbaři z neznalosti často jedí. Potížím většinou uniknou díky tepelné úpravě. Po dvaceti minutách důkladné tepelné úpravy jed ztrácí účinnost. I tak ale oběti záměny mají smůlu. Někomu na talíři skončí nedovařený kousek, ten si ale následně bolavou hlavu ani žaludek na vodě s hřibem nespojí. Potíž je ale i v tom, že dospělé exempláře satana páchnou po shnilém zelí, pročež kazí chuť celého pokrmu.
Další jedovaté hřiby
Vedle hřibu satanu jsou dalšími jedovatými hřiby hřib rudonachový, hřib nachový, hřib Le Galové a hřib Moserův. Poznáte je tak, že všechny včetně satana modrají. Jsou dosti vzácné, vyskytují se jen v určitých lokalitách (hřib Moserův roste v Beskydech, ostatní včetně satana jsou teplomilné a mají rádi vápenité podloží).
Po konzumaci jedovatých hřibů vám hrozí průjmy a zvracení. Uvádí se, že tepelnou úpravou jejich jedovatost mizí, ale jsou zaznamenány i případy otravy po konzumaci tepelně upraveného hřibu.
Pokud si nejste jisti, jakou houbu jste našli, a zajímá vás to, můžete se poradit v České mykologické společnosti, která provozuje poradny a pořádá výstavy.
Je hřib kovář jedlý, nebo nejedlý?
Hřib kovář Hřib kovář může vyvolat zažívací potíže ve chvíli, kdy ho jíte syrový nebo nedovařený. Vyžaduje delší tepelnou úpravu, při níž jeho toxicita mizí. Podívejte se, jak s hřibem kovářem nakládat nejen v kuchyni, aby vám nebylo zle. Diskuze(0) Zavřít diskusi Zkopírovat odkaz na tento článek
Hřib kovář (Boletus erytropus) je velmi, velmi chutná houba, kterou však musíte náležitě tepelně upravit. Také se tato houba nedoporučuje k sušení. Pokud si na něm chcete pochutnat, věnujte pozornost jeho přípravě. Nedbalosti byste mohli litovat.
Ten, kdo mlsně běhá kolem sporáku a nemůže se dočkat, až bude jeho smaženice či omáčka hotová, si koleduje o zažívací obtíže.
Řada jedlých hub je totiž za syrova nejedlá (václavky) nebo přímo jedovatá (čirůvka fialová, hřib koloděj, muchomůrka růžovka) a je u nich důležitá důkladná tepelná úprava.
Na stránkách České mykologické společnosti najdete doporučení, abyste tyto houby povařili alespoň 20 minut.
Další houby najdete v naší Encyklopedii.
Hřib kovář je velmi chutná houba, ale je potřeba ji pořádně povařit
Jak hřiba kováře poznáte?
Hřib kovář patří mezi tzv. modráky,tedy hřibovité houby, které v místě poranění rychle zmodrají. I když syrový způsobuje zažívací obtíže, ze zákona je možné ho prodávat na trhu.
- Má hnědý klobouk
- Má červeně zrnitý třeň (nohu)
- Má červené ústí rourek na spodní straně klobouku
- Když kousek odkrojíte, řezná plocha zmodrá
- Roste zejména v kyselých půdách v jehličnatých lesích
Hřib kovář na řezu zmodrá
Pozor, lze ho zaměnit s dalším modrákem, a to hřibem kříšťem, který je mírně jedovatý a velmi hořký. Hřib kříšť má šedobílý klobouk a citronově žluté ústí rourek a horní část třeně, která směrem dolů přechází v červenou.
Hřib kovář bývá nazýván také: cikán, červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek. Na Šumavě-Zadovsku je nazýván hřibem červeným.
Odebírejte také newsletter Primy FRESH. Každý týden do mailu dostanete sezónní recepty a nápady do kuchyně.
Další užitečné články o houbách:
Diskuze(0) Zavřít diskusi Zkopírovat odkaz na tento článek