Kojení adoptovaných dětí – realita nebo pouhé přání?

  • Než se mi narodil syn, měla jsem jasno ve spoustě věcí a před porodem přesně nalinkováno, co a jak bude probíhat. A hlavně – jistojistě jsem věděla, co rozhodně nikdy nebudu dělat! Jak rychle ale všechna předsevzetí vzala za své!
  • Porodní plán si píše mnoha těhotných žen.

    Jste na tom podobně? Také jste si jako natěšená těhule nebo čerstvá „prvomaminka“ (která absolutně ani zdaleka netuší, do čeho jde) krásně naplánovala, jak budete za každých okolností upravená, milá a usměvavá, tolerantní a spravedlivá, důsledná i přísně zásadová? Gratulujeme! Pravděpodobně ještě během šestinedělí zjistíte, jak dalece se vaše představy mohou lišit od každodenní reality.

  • V těhotenství jsem přibrala třicet kilo.

    Pokaždé, když jsem slýchala od kamarádek, kolegyň nebo sousedek, jak přibraly v těhotenství dvacet až třicet kilo, jen jsem valila oči a nechápavě kroutila hlavou. Proč? Jak je to možné? To se tak cpaly? Proč to dopustily? A bum. Otěhotněla jsem s šedesáti kily a porodit se dovalila jako devadesátikilová velryba. Dodnes tomu nerozumím. Fakt jsem se totiž snažila. Přestalo mi chutnat sladké, nepřejídala jsem se, divoké chutě se mi vyhýbaly. Jenže i tak se to prostě nedalo zastavit, navíc se přidaly obrovské otoky a bylo vymalováno. Poslední měsíc už jsem se váze vyhýbala obloukem, protože jsem brečela jen při pohledu na ni.

  • Kojení – ilustrační foto.

    Všichni mi tvrdili, že kojení je naprosto přirozený proces a půjde to vlastně tak nějak samo. Jenže ono to nešlo. Navíc to ze začátku dost bolelo (tak dost, že se mi bolestí kroutily palce u nohou a tekly slzy). Někdo by měl hned v porodnici už tak vystresovaným maminkám říct, že když se kojení navzdory obrovskému přání a maximální snaze nakonec tak úplně nepovede, neznamená to, že selhaly a mají si připadat neschopné nebo méněcenné. A všem zvědavým chytrákům doporučuji, aby si vždy nejdříve raději v duchu napočítali do deseti, než vysloví tu nejpitomější otázku: „A proč už nekojíš?“

  • Netušila jsem, jak matku může bolet srdce, když její dítě trpí…

    A najednou zjišťuji, že to fakt nedokážu. S několikatýdenním novorozencem v pokojíčku si klepu na čelo, když vzpomínám, jak jsem byla nekompromisní a odsuzovala maminy, které se hnaly k postýlce okamžitě, jakmile jejich dítko jen vzlyklo. Samozřejmě běhám taky. A ráda. I když mě můj muž přesvědčuje, ať aspoň chvíli vydržím a počkám, že se třeba uklidní. Nosím, mazlím, zpívám (což tedy nevím, zda nemá spíše opačný než uklidňující efekt), čekám, až mi usne v náručí. Přestože vím, že je to podle jakýchsi výchovných zásad určitě špatně. Mateřské hormony už mě zkrátka dostaly.

  • Vždy mi to bude slušet. Žádné mastné vlasy a vytahané svetry.

    Budu matka jako z reklamy. I na tu nejobyčejnější procházku vyrazím nalíčená, upravená, s načančaným miminkem v kočárku, nejlépe v šatičkách a botách na podpatku. Ani u nás v samoobsluze mě nikdo nikdy neuvidí s mastnými vlasy a ve vytahaném svetru! Tak určitě. Naše výpravy ven vypadají tak, že popadnu nejbližší džíny, vlasy prohrábnu prsty a stáhnu do culíku, hlavně nezapomenout ubrousky, dudlík, plínku, chrastítko a deku, přebalit (už zase, jako naschvál těsně před odchodem z domu), pokakané robátko vzít a tři patra dolů po svých (výtah nemáme) pro kočárek. Tam nacpat mimčo a hurá během zpět do bytu pro zbytek věcí. Cesta domů je většinou okořeněná ještě o tašku s nákupem v zubech. Je jasné, že šatičky a podpatky jsou pouhou utopií.

  • Děti v posteli? To nikdy nedopustím! Chci své soukromí aspoň tam a potřebuji se pořádně vyspat.

    Slyším sama sebe rezolutně říkat: „Vy jste si naučili mimino do postele? To nikdy nedopustím. Chci své soukromí aspoň tam a potřebuji se pořádně vyspat. Takhle si ho rozmazlit, neexistuje!“ Abych to shrnula, ve třech jsme spali od synových dvou měsíců. Je to totiž tááák pohodlné a praktické! Nemuset vstávat pětkrát za noc z postele, jen se přetočit, nakrmit a spát dál. A navíc – od té doby, co spinkal mezi námi, budil se už jen jednou, paráda! Nikdo vám ale předem neřekne, jak náročné je později vyexpedovat ho do vlastního pokojíčku!

  • Je to trapné a dělají to jen ty „ostatní“ matky z pískoviště. Mě to přeci nepostihne, jsem moderní, vzdělaná a pracující žena, které se syndrom „mykání“ vyhne, na to si dám sakra pozor! Haha. Pokaždé, když se přistihnu, že mi (už zase!) ujelo „my jsme dnes krásně spinkali“ nebo „my budeme dnes papat mrkvičku s masíčkem“, musím se jen smát a konstatovat, že se tomu zkrátka nedá utéct. Vážně za to nemůžu. A stejně tak se neubráním, navzdory veškerým předsevzetím, láskyplnému vyprávění o pokrocích a „úspěších“ našeho malého génia všem bezdětným kamarádkám a každému na potkání, ať už na poště, v lékárně nebo tramvaji.

  • Žádná čokoláda. Jak dlouho vám tohle předsevzetí vydrželo?

    Jsou věci, které jsem ochotná přehlédnout, jsem ochotná nad nimi mávnout rukou, pokud jde ale o stravu, hodlala jsem být přísná a dbát na to, aby si mé dítě nevytvořilo nezdravé návyky, které by mu do budoucna komplikovaly život. Takže žádná čokoláda, bonbonky, lízátka a podobně, minimálně do tří let. Jenže vysvětlete to příbuzným! Tuhle „tajně“ kousek sušenky, tady čokoládová figurka z vánoční kolekce… Vzdala jsem urputnou snahu, jak syna držet od sladkého co nejdál, a jen dohlížím, případně schovávám, v krajním případě bez lítosti rovnou vyhazuji. Mám radost, že se mi daří i v jeho třech letech to, že pije jen vodu nebo neslazené čaje, nevyžaduje „dobrůtky“ typu párků a uzenin, a za svůj největší úspěch považuji, jak moc zbožňuje zeleninu, ovoce, bílé jogurty i luštěniny. Snad mu to vydrží.
    Proč by děti moc neměly jíst kukuřičné lupínky?
    Proč by děti moc neměly jíst kukuřičné lupínky

  • Zařekla jsem se, že nebudu křičet. Nikdy! Aha?

    Mělo mi být jasné, že s mým temperamentem to je úkol skutečně nadlidský. A nesplnitelný. Je milion věcí, které vás při výchově zaskočí, překvapí, vykolejí, a stejně tak milion situací, které vás v případě vzpurného batolete paralyzují, šokují, zvednou vám mandle nebo vás přímo vyděsí. Vběhne bez varování do silnice, ve vteřině roztrhá vaši nejmilovanější knihu, nechá zašpuntované umyvadlo, vodu pustí naplno, zavře koupelnu a tváří se jako andílek, po páté výzvě k uklizení hraček rozházených po obýváku do nich začne kopat a urputně dělá, že vás vůbec neslyší… Alternativní výchovné směry by ze mě neměly radost, ale já prostě občas ječím.

supermámy, kojení, výchova dítěte, rodičovství

Profil uživatelky wrtulka

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

„S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala.

Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou.

Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. „

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali.

Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát.

Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky.

Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

Opakovaná hospitalizace v nemocnici a zpět do ústavu a takto stále dokola.To bylo dlouhých jedenáct měsíců života této holčičky.

Proč na vše musela být sama? Proč nám nezavolali dříve? Kdo má právo ničit start do života nevinného děťátka, které se nemůže bránit? Kdo rozhoduje o osudu těchto dětí? Kolik jich to muselo zažít a bohužel stále zažívá? Hlavou mi probíhalo milion otázek a začalo mi být úzko, a to jsme Terezku ještě ani neviděli.

Asi po dvaceti minutách nám ji přinesli…. Nádherná okatá holčička se na mě dívala velmi podezíravě. Vzala jsem ji do náruče, a tak roztřesené děťátko jsem ještě nikdy neviděla. Co se děje, říkala jsem si, bojí se mě? Nezná mě, tak asi proto.

Chtěla jsem si ji přitisknout blíže k sobě, jak mi napověděl mateřský instinkt, ale Terezka se ode mě lehce odtáhla tak, aby se mi mohla stále dívat do očí…oční kontakt nepřerušila ani na vteřinu, co jsem ji držela v ruce.

Neuvěřitelně silně se mě držela a stále se na mě dívala.

Bez jediné emoce ve tváři. Ano, kamenný výraz dítěte, to byl další poznatek, na který nikdy nezapomenu. Žádný úsměv ve tváři ani v očích…vůbec nic…jen roztřesené dítě, které na mě koukalo nevěřícíma očima a s nedůvěrou. Stále mě mačkala, až to chvílemi bolelo.

Nechtěla se mě pustit, když si ji brali zpět a mně se nechtělo odejít. Cítila jsem, že ji musíme mít hned doma, že každý den navíc jí jen ubližuje.

Okamžitě jsme jeli vyřídit všechny potřebné doklady a ještě ten den jsem volala zpět, že nám můžou Terezku připravit, že si pro ni jedeme.

Paní ředitelka se mi snažila vysvětlit, že to takto nefunguje a že budeme muset počkat minimálně týden, než bude vše potřebné připraveno. Po mém naléhání a vysvětlování, že tohle dítě mělo být u nás už dávno a že každý den bez nás bude stresující, paní ředitelka nakonec svolila a za dva dny jsme si vezli Terezku domů.

Po příchodu domů si vše Terezka prohlížela, ale nejhlavnějším bodem jejího zájmu jsem byla já. Pokaždé, když jsem se jen na chvilku vzdálila, začala plakat, byla pořád smutná, nekomunikovala, jen ten smutný oční kontakt, ten tu stále byl. Jedinou její útěchou v prvních dnech byl její paleček, který byl úplně rozkousaný, plný puchýřů a odřenin. 

Všem nám bylo jasné, že dítko bude po pobytu v „kojeňáku“ a v nemocnici fyzicky lehce zaostalé, to ale Terezka velmi dobře během pár měsíců dohnala. Horší byla psychika Terezky.

Ustrašené dítě, které na jednu stranu se umělo ozvat, když se jednalo o mě a musela jsme se na chvilku vzdálit (třeba na toaletu) a na druhou stranu sedělo jako vyděšené koťátko.

Každý zvuk v domácnosti ji rozhodil.

Neuvědomila jsem si, jak bude těžké Terezku například vykoupat, sprcha nebo napuštěná vana = panika, když jsme jen pustili vodu, která tekla do dřezu = opět panika, spláchnutí záchodu = panika, zvuk lednice, televize, radia, výtahu = to vše bylo pro Terezku velmi stresující a vše zvládala lépe jen v mé náruči. Vše si musela osahat a na vše se podívat. Každé jídlo, které jsme jí dali, velmi hltala, až se dusila, jako by se bála, že jí to někdo vezme. Ale i toto období jsme zvládli a po pár měsících se s běžnými zvuky domácnosti srovnala. Najednou z ní bylo vyrovnané dítě, které bylo naopak velmi šikovné. Vše chtěla dělat sama, brzy se naučila na nočník, oblékání jí šlo velmi krásně, sama jedla. Člověk by řekl, poslušné děťátko, které ale stále má občas v očích TEN smutný výraz – netušila jsem, že toho máme ještě tolik před sebou.

Přišlo období, kdy Terezka nastoupila do školky, byly jí tři roky, byla velmi šikovná a krásně mluvila. Paní učitelka byla nejdříve velmi nadšená z tak šikovné holčičky. Najednou ale došlo ke zvratu.

Ve školce se odmítala sama oblékat, sama jíst, vyžadovala neustálou pozornost a když ji nezískala tímto způsobem, tak začala zlobit. Ale zlobení nebylo klasické dětské zlobení, kdy se děti pošťuchují nebo si berou hračky.

Terezka se rozhodla, že se postaví do opozice u každé činnosti, kterou ve školce pro děti učitelky vymyslely. Nebude zpívat, nebude tancovat, říkat básničky, nebude si malovat, nebude spát, když nechce.

Doma bylo ale vše v pořádku, režim natavený námi rodiči jí vyhovoval, cítila se bezpečně. Jednoho dne mi paní učitelka řekla, že Terezka nechce, abych pro ni do školky chodila já. Měla obavy, jestli se u nás něco neděje. Byla jsem v šoku.

Terezka, která hlídá každý můj krok, najednou se mnou nechce jít domů? Bylo to zvláštní a najednou mi doházelo, že je zklamaná. V jejích očích jsem jí odložila do školky a Terezce se zřejmě v podvědomí vybavila situace z útlého dětství, kdy se cítila opuštěná a nechtěná.

Dětská dušička ale nedokázala říct, co cítí, tak se začala chovat velmi chladně na všechny kolem sebe, kromě nás doma. V domácím prostředí bylo vše v pořádku. Manžel pracoval v té době na směny, tak si ji nechával velmi často doma, aby přechod na denní chození do školky nebyl tak frustrující.

Terezka si ale vytvořila obrovskou bublinu, do které nechala vstoupit opravdu jen ty nejbližší a to jen ty, kterým věřila.

S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala.

Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou.

Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici.

Moc se těšila do školy, připravila si penál a tašku a byla šťastná, že už nemusí chodit do školky. Ve škole se zpočátku velmi snažila, ale brzy zjistila, že jí učení nepůjde tak snadno a že paní učitelka jí stále píše do notýsku, že něco dělá špatně. Terezka nedokázala pochopit, proč ji kárá, když ona se tak snaží.

S učením jsme jí pomáhali, ale postupně už odmítala spolupracovat i s námi, zdálo se jí to zbytečné, když jí paní učitelka stejně nepochválí. Terezka často zapomínala pomůcky.

Ona je ale nezapomínala doma, zapomněla si je vyndat z tašky a pak už nepřiznala, že je má a nepochopitelně si raději nechala dát poznámku, tak poznámek přibývalo a po dvou měsících jsem tedy zašla do školy, co se děje.

Učitelka se se mnou vůbec nebavila, se slovy, že Terezka má v sedmi letech „předpubertální chování“ se mnou hovor ukončila.

Snažila jsem se jí vysvětlit, jak s Terezkou pracovat, že bude šťastná za každou pochvalu a kdyby jí dala nějaký úkol – třeba zalévat květiny nebo něco podobného, za co by jí mohla chválit, Terezka by měla motivaci do školy opět chodit s radostí a na něco se těšit.

Podle učitelky si to Terezka nezaslouží, protože zlobí, tak vše zůstalo při starém. Toto je ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i ve školách by měli být učitelé informováni, jak s těmito dětmi pracovat.

Ve škole jsme řekli, čím si právě procházíme, ale bohužel ze strany školy jsme nikdy neměli pochopení a už vůbec ne podporu, kterou Terezka tolik potřebovala. Právě v první třídě si Terezka velmi uvědomovala, že není úplně běžné, že se dítě nenarodí své mamince a že jí nosil v bříšku někdo jiný. Nechápala, proč jí její maminka nechtěla.

Hodně jsme o tom mluvili, snažili jsme se, aby se Terezka tolik netrápila. A začala další fáze zlobení. „Nikdo mě nechtěl, tak mě nikdo nemá rád. Nikomu na mě nezáleží, nikomu nevěřím, s nikým se nechci o svých problémech bavit. Budu zlobit a je mi jedno, že mám poznámky nebo špatné známky…to mají všichni za to všechno, co se stalo mně.

Tak přesně tato slova jsem slyšela od své holčičky v tak útlém věku. Na ničem jí nezáleželo, tedy tvářila se, že jí na ničem nezáleží. My s manželem ale jsme věděli, že je vše jinak. Doma se nám hroutila jako domeček z karet.

Lehké fouknutí a vše bylo zbořené a my začínali od začátku a znovu a znovu a stále dokola a pořád jsme neměli postavené ani základy. Vždy přišla nějaká situace, která ji sestřelila na úplné dno a neměla už chuť bojovat.

Měla pocit, že bojuje sama proti celému světu a všichni se proti ní spojili a chtějí jí ublížit. A my jsme s manželem nevěděli jsme, jak jí pomoct, aby pochopila, proč na tomto světě je. Jak je důležitá její role v životech nás všech kolem ní.

Vždy stačil jeden nezdar, jeden člověk a jeden problém a vše bylo pryč. Byli jsme zoufalí, pro učitele byla jen „nevychovaný spratek“ a takto zaškatulkovaná procházela celou školní docházkou.

Vždy jsme se snažili s manželem s dětmi mluvit narovinu, vše jsme doma řešili otevřeně, žádná tabu u nás nebyla. Věděli jsme, že je to ta cesta, kterou půjdeme, dětem říkat pravdu a vše narovinu. Vždy jsme vše vysvětlovali úměrně k věku dítěte.

Honzík velmi rychle pochopil, jak je to vlastně s osvojením a u něj si vzpomínám jen na jeden moment, kdy došlo ke smíření se s touto situací.

Honzík vždy krásně kreslil a jednou jsem u něj na stole viděla obrázek, kde byla namalovaná ženská postava, krásně vybarvená, až na jeden detail.

Ta postava měla černou pastelkou vybarvený obličej, ale ani škvírka nebyla bílá, jen černá hlava. Když jsme se ho ptali, koho to nakreslil, tak vysvětlil, že je to ta paní, které se narodil a že ji nechce vidět.

Nechtěl nic slyšet, nechtěl nic vysvětlit, žádné otázky, zřejmě již jsme mu dříve na vše odpověděli, tak neměl tu potřebu se ptát dál.

Od té doby se ke své pravé mamince nikdy nevracel, jen tak mezi řečí, když řešil v pubertě, komu je asi podobný a podobně….

U Terezky to bylo vše jako na houpačce, nechtěla se smířit s tím, že jí maminka dle jejích slov „odložila“, že ji nechtěla a stále hledala důvody a stále se ptala:  Jsem tak špatná? Proč mě nechtěla? Jsem k ničemu? I přes naši snahu, aby pochopila, že jsme šťastní, že je s námi a že je skvělá holčička, se stále dokola takto ptala.

Když bylo Terezce dvanáct, tak jsme si krásně povídali u snídaně a já jsem se jí zeptala (jako mnohokrát před tím), co jí právě trápí.  A její odpověď mě šokovala: „Maminko, já jsem neměla žít, já jsem se neměla vůbec narodit, jen každému přidělávám starosti a jsem k ničemu. Nic neumím a ani nechci umět, jen vám ubližuju, protože žiju.

Propukla v obrovský pláč a já ji objímala a pevně ji tiskla a neustále jsem opakovala, jak ji milujeme a že vše společně zvládneme. Nevěděli jsme si rady, žádná pomoc, žádná rada, vůbec jsme netušili, jak toto řešit.

Jsme špatní rodiče? Nezvládáme to? Něco se nám nepovedlo? Sami sebe jsme se ptali a byli bezradní. Byli jsme velmi smutní z psychického stavu naší dcery. Problémy ve škole se stupňovaly, do školy jsem chodila stále, ale třídní učitelka na druhém stupni také nepochopila náš problém.

Terezka se v tomto věku rozhodla, že bude bojovat, sama proti všem a svým způsobem.

Jakmile cítila nějaké příkoří nebo nespravedlnost ve své třídě, okamžitě do všeho vstupovala a vždy drze své spolužáky obhajovala. Bohužel k její škodě se toto chování vždy obrátilo proti ní samé. Vysvětlovali jsme jí, že takto se problémy neřeší a že si tím ubližuje, ale nenechala si říct a s odpovědí „na mě stejně nezáleží“ pokračovala ve svém boji.

Vůbec jsme to s manželem nechápali, nevěděli jsme, co máme dělat. Navenek Terezka působila chladně a nepřístupně a doma byla zranitelná, plná bezmoci a úzkosti.

Rozhodli jsme se, že půjdeme na pohovor k psycholožce, která si námi promluvila o všech našich problémech. A před touto úžasnou paní se Terezka poprvé otevřela. Vše řekla, jak to cítí, šlo ven vše, co v sobě tolik dusila a svěřovala se většinou jen mně.

Moje citlivé dítě s tvrdou slupkou se rozplakalo a otevřelo před úplně cizí paní.

Paní psycholožka jí dala na sebe kontakt s tím, že může kdykoliv zavolat a že o tom nikdo ani nemusí vědět, Terezka odcházela s pocitem obrovské úlevy, že přeci jen je někdo, kromě rodiny, kterému může věřit.

Začala nad vším více přemýšlet, naše rozhovory od té doby byly daleko přínosnější. Začala pomalinku naslouchat a uvědomovat si, že doma má tu lásku a podporu a že vše společně zvládneme. ŽE NENÍ NA TOMTO SVĚTĚ NA VŠECHNO ÚPLNĚ SAMA.

Samozřejmě problémy ve škole byly neustále, naše bojovnice se „probojovala“ až do deváté třídy. Vše se uklidnilo až s odchodem ze základní školy.

A jak je to u nás dnes? Synovi je 20 let a je z něj sebevědomý mladý muž s plány do budoucna.

A Terezka? Je z ní úžasná sedmnáctiletá slečna, která sice má stále kolem sebe tu pomyslnou bublinu, ale postupně se učí lidem kolem sebe věřit. Jde to velmi pomalinku, ale jsme na dobré cestě.

Nyní již chápe a rozumí všemu, co se kolem ní odehrávalo. Celé dětství bylo pro ni velmi těžké a nesrozumitelné. Naštěstí se již tolik netrápí a užívá si mladého života.

A my si užíváme našich skvělých dětí

********************************************************

Tento příběh je náš život, jsou to skutečně prožité situace, skutečné emoce a vše jsem napsala ze svého pohledu – z pohledu starostlivé matky (jen jména dětí jsou pozměněna). Samozřejmě, že jsme zažívali i spoustu krásných chvil s našimi dětmi a vždy jsme se snažili, aby jejich dětství bylo plné zážitků, krásných vzpomínek a šťastných chvilek, na které budou rádi vzpomínat celý život.

Napsat náš příběh jsem se rozhodla, protože je důležité, aby hlavně ti, co rozhodují o osudech těchto dětí, které musely projít ústavním zařízením, věděli, s čím se tyto malé křehké dětské dušičky potýkají a co si nesou s sebou do života. Jak je důležitá podpora adoptivních rodičů, jak je nutné ještě před převzetím dítěte do rodiny budoucí rodiče informovat a poradit jim, jak s dětmi pracovat.

Z našeho příběhu je velmi zřejmé, že škola v tomto směru naprosto selhala. Učitelé ve školkách a školách by měli mít dostatek informací o dětech, které si prošly pobytem v ústavu.

Měli by vědět, jak s nimi pracovat, jak jim pomáhat, jak spolupracovat s rodiči. Ve škole tráví děti velmi dlouhé chvíle a je zapotřebí, aby se škola stavěla k tomuto tématu profesionálně.

Dejme dětem šanci na lepší život a na bezstarostné dětství.

Adopce do naha

Publikováno 16.09.2020 v 09:54 v kategorii Poruchy attachmentu, přečteno: 868x

Dokázal křičet i čtyři hodiny v kuse kvůli úplně banálním věcem. Jako třeba, abychom ještě jednou pustili písničku, kterou slyšel – v rádiu. Pokud jsme jeho přání nesplnili – křičel. A křičel. A křičel.

Pak začal házet věci, které byly okolo,“ odhaluje autorka knihy nelehké dětství svého adoptivního syna.

Dnes tu pro Vás mám nový článek, za který chci moc poděkovat jedné úžasné dobré duši, která mi s blogem začala pomáhat – Marie… Celý článek ›

Publikováno 05.04.2020 v 20:20 v kategorii Můj příběh, přečteno: 1276x

Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná.

Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna.

Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé… Celý článek ›

Publikováno 19.09.2019 v 14:00 v kategorii Rodičovství, přečteno: 1372x

Nikdo z nás si toho tenkrát nevšiml, ale s Eliškou do naší rodiny vstoupila celá velká, jiná, a vlastně pro nás tenkrát zcela cizí rodina. Vplula k nám, hezky se uvelebila a začala žít s námi.

Za tento krásný příspěvek děkuji zkušené adoptivní mamince Petře Pávkové. Esej je publikována s milým dovolením její dcery Elišky.

Eliščina rodina, celé generace dozadu, jejich historie, od té prapůvodní historie v Indii, přes dlouhé putování do Evropy, přes… Celý článek ›

Publikováno 05.02.2019 v 10:28 v kategorii Můj příběh, přečteno: 1251x

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte. U nás uplynuly
skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení.

Dcera byla pomalu
předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho,
že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace
z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu.

Stále dokola jsem
slyšela, že dětí do adopce je méně a méně… Celý článek ›

Publikováno 11.12.2018 v 13:02 v kategorii Úvahy o adoptivním rodičovství, přečteno: 1828x

Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat.

Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel … S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka.

Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o… Celý článek ›

Publikováno 09.10.2018 v 12:57 v kategorii Můj příběh, přečteno: 1197x

Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my.

Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak. Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila
v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka –
já nebo maminka biologická.

Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že… Celý článek ›

Publikováno 14.09.2018 v 12:08 v kategorii Vyrůstal jsem v náhradní rodině, přečteno: 1149x

Teď jsem zírala na cizí jméno v kolonce a cítila jen prázdno. Prázdno a slzy. Všechny životní jistoty se sesypaly jako domeček z karet. Na vteřinu jsem zadoufala, že se jedná o omyl, a ta, které patří ten výpis, je někdo úplně jiný.

Cizí žena z cizího města. A pak jsem si všimla rodného čísla, dodatků soudu a jmen mých rodičů, kteří zde byli uvedení jako osvojitelé. Tohle není omyl.

Dnešní článek blogu není tak úplně příběhem jako spíš popisem… Celý článek ›

Publikováno 13.08.2018 v 14:05 v kategorii Poruchy attachmentu, přečteno: 3590x

„Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl.

Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.“ Dnešní
příběh ke mně přišel sám.

O svém trápení mi napsala… Celý článek ›

Publikováno 07.07.2018 v 13:24 v kategorii Ze života, přečteno: 1915x

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala.

Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „ O tom, že každému
dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice
nikdo nepochybuje.

Nebo… Celý článek ›

Publikováno 07.05.2018 v 12:08 v kategorii Rodičovství, přečteno: 5726x

„S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala.

Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou.

Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co… Celý článek ›

Oblíbené citáty

Anna 13

  • Autoři 61
  • Série 15
  • Žánry 13
  • Seznamy
  • Citáty 5470
  • Uživatelé 3

„- U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. – Nenalézají … – odpověděl jsem. – A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody… – Ano – odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Důkazem, že malý princ skutečně existoval je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Svět slz je tak záhadný.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„Cíl bez plánu je jen přání.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa shasne…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk je sám i mezi lidmi“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek. Člověk to prostě nemůže. Člověk přeci nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Jedině děti vědí co hledají.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Krása je totéž jako štěstí.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my. A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.“

— Miguel Ángel Ruiz Macías

„Když cítíte lásku sami k sobě, nežijete už svůj život v závislosti na názorech jiných lidí. Nepotřebujete, aby vás druzí lidé přijímali nebo vám říkali, jací dobří jste, protože vy víte, kdo jste.“

— Miguel Ángel Ruiz Macías

„„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.““

— Francis Scott Fitzgerald

„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné. (Velký Gatsby, s. 94)“

— Francis Scott Fitzgerald

„Člověk je sám i mezi lidmi.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost. Chci tuhle hudbu a tohle svítání a teplo tvojí tváře.“

— Džaláleddín Balchí Rúmí

„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.“ „Ale ne,“ ujistila ho spěšně. „Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom – jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Život začíná vždycky znova, když zvadne.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Mládí je sen, forma chemického šílenství.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti.“

— Vladimir Nikolajevič Puzakov

„Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Minulost se nedá opakovat.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je Gatsby zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen…“

— Francis Scott Fitzgerald

„Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje…“

— Francis Scott Fitzgerald

„Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Svět slz je tak záhadný.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Co je důležité, je očím neviditelné…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Jedině děti vědí, co hledají. Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou… Mají štěstí.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„V noci rozum spí a věci prostě jen jsou. Ty, na kterých opravdu záleží, nabudou zase své podoby, přežijí pustošení denních analýz…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát.“

— Lev Nikolajevič Tolstoj

„Žena krásná a věrná je tak vzácná jako dokonalý překlad poezie. Překlad obvykle není pěkný, když je věrný, a není věrný, když je pěkný.“

— William Somerset Maugham

„Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přispívá k uchování mého ducha i těla.“

— Georg Christoph Lichtenberg

„Klíčem k verši je lidský vzlyk.“

— Boris Leonidovič Pasternak

„Ten chlap je jako elektrický šok…“

— Kathrine Kressmann Taylor

„Takové věci přejdou; pokud bude v dohledu správný konec, přejdou a budou zapomenuty. Dějiny napíší novou čistou stránku.“

— Kathrine Kressmann Taylor

„Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně bude vždycky ten člověk, kterým jsem dnes večer.“

— Francis Scott Fitzgerald

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector