Stále více českých rodičů chce své malé dítě doprovázet v nemocnici na každém kroku: bojí se, že by mělo trauma, pokud ho nechají jen s lékaři.
Mnoho českých nemocnic ale nepřetržitou přítomnost rodiče u dítěte neumožňuje – jak dokládá text v aktuálním vydání Respektu. Místem, které je naopak rodičům velmi otevřené, je nemocnice v Havířově.
Rodič tam smí být přítomný dokonce i na operačním sále během uspávání dítěte, což je v Česku vzácné. Velkou zásluhu na tom má primář tamního dětského oddělení Hynek Canibal.
Častý argument, že hysterický rodič přece zvyšuje stres na pracovišti, totiž odmítá. „Rodič doprovázející dítě v nemocnici je hysterický, protože se bojí.
Cítí obrovskou vnitřní úzkost, protože jeho nejdražší dítě je nemocné. Kdo si myslí, že v takovou chvíli zachová rodič klid, je mimo. Je na lékaři, aby rodiče zklidnil – a klidný rodič rovná se klidné dítě.
Lékař musí být citlivý a umět s rodiči pracovat,“ říká Canibal.
Když k vám přijde do nemocnice dítě, kde všude ho může jeho rodič doprovázet?
Situace, kam by rodič nemohl, je pouze operační sál během operace. Nově jsme zavedli, že rodič smí být přítomen během uspávání dítěte a odejde až poté, co dítě usne.
Jak to přesně probíhá?
Dítě dostane nejdříve zklidňující sirup – Dormicum. Poté se i s rodičem přemístí na operační sál, kde dostane masku na obličej, skrz niž dýchá rajský plyn a usíná. Rodič ho přitom drží za ruku, aby se tolik nebálo. Ten plyn má příchuť čokolády nebo jahody a ještě dětem pouštíme film, třeba krtečka, což odvádí pozornost. Ve chvíli, kdy dítě usne, rodič odchází a přichází operační tým.
Hynek Canibal
Nitrožilní narkóza se dává už bez rodičů?
Ano, žilku dítěti sestra zavede až po usnutí, aby byla minimalizována jakákoli bolest.
Bojí se děti na sále, i když tam je rodič a uklidňuje ho?
Někdy se bojí i uspávání přes masku, i když to vůbec nebolí. Pro tří- čtyřleté dítě je to i tak stresová situace – jsou na sále, kolem neznámí lidé v pláštích.
Proto je dobré, když tam rodič je a drží dítě za ruku, aby tohle odboural. Vždycky je to ale i tak trochu se strachem. Už to, že mu přiložíte masku na pusu, vyvolává strach.
Ale hned při třetím nádechu dítě upadá do polospánku a následně usne.
Taková praxe není ve většině českých nemocnic možná. Kdy jste ji zavedli?
Ano, u nás je tohle zatím v plenkách, i když v některých západních zemích je tento přístup celkem rozšířený. I my jsme to začali zkoušet teprve nedávno. Já jsem primář jen na dětském oddělení – takže aby něco takového bylo vůbec možné, musí vše podporovat ředitel nemocnice, musím se domluvit i s primářem na ARO, s primářem operačních sálů.
A ti všichni kývli: řekli, že se jim to líbí, pojďme do toho. Zapadá to do našeho konceptu větší lidskosti v přístupu k dětem a pacientům. Trochu jsem bojoval s chirurgickým týmem, ale už vědí, že jich se to nedotkne, protože uspávání nastane v době, kdy na sále ještě nejsou. Ale je to teprve v začátcích. Zatím jsme uspali jen několik dětí doprovázených rodiči.
Jedna maminka měla autistické dítě a byl to pro ni obrovský benefit. Pro děti s postižením je to tak zásadní věc, že by se o tom vůbec nemělo diskutovat. Ale od příštího roku bych chtěl, aby to bylo běžné pro všechny. Chceme na to vytvořit standard ošetřovatelské péče, něco jako předpis, aby bylo jasně dané, jak vše probíhá.
Že rodič projde filtrem, půjde v plášti, čepičce a roušce na sál, bude u uspání, a pak ho speciálně určený pracovník odvede. Věřím, že se to povede.
Respekt 40/2020: Kam až smí rodič
Vaše dětské oddělení je známé tím, že umožňuje přítomnost rodičů všude. U kterých dalších stresových situací či zákroků chtějí být rodiče se svými dětmi?
U odběru krve, u lumbální punkce, u rentgenového vyšetření… Všude, kde by dítě mohlo být ve stresu. Těch situací je hodně, celá nemocnice je jeden velký stres. Začíná to už po porodu.
My máme politiku nulové separace, dítě od matky po porodu vůbec neoddělujeme, abychom ho nestresovali a nechali ho trvale v kontaktu kůže na kůži.
Ve většině porodnic děti po narození váží a měří, u nás je po celou dobu u matky.
Je i odběr krve něco, co by dítě mohlo traumatizovat?
Když děláte dítěti odběr ve třech čtyřech letech, rodiče zůstanou za dveřmi a křičící dítě zalehnou dvě sestry a násilím mu přidržují ruku, tak je to něco, co si to dítě zapamatuje na celý život.
Když tohle uděláte, má tak strašný zážitek, že ho už nikdo nikde nevyšetří.
Existují studie, které dokazují, že když tohle zažije v útlém věku, tak se i v dospělosti bojí lékařů – nechodí třeba ani na preventivní prohlídky, protože v sobě má z dětství zabudovaný strach. Tomu se snažíme za každou cenu zabránit.
Jak tedy probíhá odběr krve u malého dítěte u vás?
Nejde jen o přítomnost rodičů, dáváme si záležet i na tom, aby odběr nebolel. Dětem dáváme na ruku nejdříve krém, který ji před vpichem znecitliví, a pak taky používáme takzvaného buzzyho, což jsou takové vibrující a chladící zařízení připomínající berušku, které se připne dítěti na ruku a odvede pozornost.
Funguje to skvěle, děti to nebolí, a ani se nebojí, protože jsou s nimi rodiče. Díky tomu k nám chodí na odběry i rodiče s dětmi, které nikde jinde neodebrali, protože byly úplně nepříčetné. Když pak malé dítě odchází z odběru, už se nebojí. A to je to důležité.
Když v útlém věku jednou přijde na to, že to není tak hrozné, už se s ním pracuje celkově jinak.
Ilustrační foto • Autor: Profimedia
Kdo tuhle všudypřítomnost rodičů v havířovské nemocnici zavedl a jak k tomu došlo?
Zavedli jsme ji já s mojí vrchní sestrou Ivonou Mikulenkovou, když jsme přišli na oddělení v prosinci 2018. Je to dáno asi hlavně tím, že oba máme zahraniční zkušenost.
Ivona pracovala dlouho v Birminghamu na dětské JIP, já zase v Manchesteru. To jiné myšlení v anglickém prostředí nás hodně ovlivnilo.
Je to filosofie, které se říká family and patient centered care, tedy péče zaměřená na pacienta a jeho rodinu. Je velmi rozšířená v USA, v Austrálii nebo právě Británii.
V Anglii je to rutina, že rodič smí všude, i na operační sál?
Já pracoval jako lékař na oddělení, kde bylo běžné, že rodič doprovází dítě na uspávání. Tam se o tom nediskutuje a rodiče jsou běžně i na jipkách a na odděleních ARO.
Dokonce i při resuscitaci dítěte je trend, že tam je přítomen rodič – pokud si to přeje, nikdo ho nevyhazuje. Protože když třeba dítě při resuscitaci zemře, tak rodič, který byl u toho, ví, že lékaři udělali pro záchranu všechno.
To je hrozně důležité. Je mi ale jasné, že se při tom leckterý lékař může cítit nekomfortně.
Když jste tyhle věci v Havířově zaváděl, měl personál obavu?
No jasně. Nejvíc u novorozenců, kde jsme zaváděli nulovou separaci miminka od matky. My po porodu nebereme děti maminkám, necháváme jim je, nikdo je neměří, neváží, podporujeme tzv. bonding. To v Havířově předtím neexistovalo. Potom jsme zcela zrušili návštěvní hodiny.
Předtím tu byl personál zvyklý, že v pět hodin skončily návštěvní hodiny a mohl jít třeba na kávičku. Teď tam jsou najednou rodiče i později, prakticky pořád. Pro personál to může znamenat nižší komfort. Protože když je tam jen tříleté dítě, tak nemusí s nikým diskutovat. Ale maminka má pořád nějaké dotazy.
A tak to má být – je dobře, že se ptá. Zklidní se, přestane mít vnitřní otázky, vše pak lépe funguje.
Hodně lékařů odmítá přítomnost rodičů během vyšetření nebo zákroků s vysvětlením, že jsou rodiče někdy hysteričtí, zvyšují stres na sále u lékařů i u dítěte.
Rodič doprovázející dítě v nemocnici je hysterický, protože se bojí. Cítí obrovskou vnitřní úzkost, protože jeho nejdražší dítě je nemocné. Kdo si myslí, že v takovou chvíli zachová rodič klid, je mimo. Je na lékaři, aby rodiče zklidnil – klidný rodič rovná se klidné dítě.
Musí být citlivý a umět s rodiči pracovat. Umět je ujistit, že dítěti bude poskytnuta dobrá péče; že je v dobrých rukách; musí tu vzniknout důvěra. Když tohle zařídíte, tak se naprostá většina rodičů zklidní.
Z praxe víme, že přítomnost rodiče zároveň zklidní dítě: přestane být ve stresu, zpomalí se mu tep.
Možná ne každý lékař ale umí rodiče uklidnit nebo si nemyslí, že je to jeho práce…
To rozhodně neumí každý. Základem je přijmout fakt, že rodič není lump, ale je součástí ošetřujícího procesu a že mezi vámi je zcela rovný vztah. Když tohle přijmete, rodič to vycítí a nebude mít důvod chovat se konfliktně. Konflikt vzniká, když se jedna stran začne chovat agresivně.
Já učím všechny mladší lékaře, ať se nikdy nechovají konfliktně. A když slyší agresi z druhé strany, tak ať ztlumí hlas. To je obecná psychologická rada pro řešení konfliktní situace. V ten moment rodič opustí agresivní chování: pochopí, že chcete pomoct, že jste na stejné lodi.
Nevzpomínám si, že bych za dvacet let praxe na někoho volal ochranku. Rodič pro mě prostě patří k dítěti, nepřemýšlím, že by tam nebyl. Teď jsem někde viděl, že se řešilo, jestli rodič smí spát na jipce na karimatce vedle postele.
No, pokud nemám zrovna k dispozici rozkládací křeslo, tak ať si klidně rozloží karimatku.
Ilustrační foto • Autor: Profimedia
Má mít lékař přece jen poslední slovo, jestli rodič k dítěti smí – anebo by mělo platit, že rodič může bezpodmínečně všude a hotovo?
Za mě tam smí a hotovo, pokud dodržuje to, na čem jsme se dohodli, a nenarušuje chod oddělení.
Pokud třeba na JIP bude někdo, kdo bude chtít dítěti zpívat v situaci, kdy vedle leží dítě, které chce klid, tak mu řeknu, ať tam dál sedí, dítě drží za ruku, ale ať nezpívá.
Nebo třeba bude muset sedět potmě, protože vedlejší dítě si nepřeje světlo. Vyjdeme si navzájem vstříc. Já ho nechám sedět u lůžka a on musí respektovat, že nebude mít světlo.
V některých nemocnicích nejsou tak otevření rodičům. Někde na sál rodiče vůbec nesmí. Nemocnice argumentují vnitřním řádem, hygienickými pravidly, nedostatkem prostor, chybějícím personálem. Jsou tyhle argumenty oprávněné?
Na některých vysoce specializovaných jipkách může být přítomnost rodičů opravdu problém. Třeba V Motole na dětském kardiocentru byl letos problém, že jedna paní nemohla být permanentně se svým sedmiměsíčním dítětem po jeho operaci srdce.
Tam je to ale opravdu velmi složité, nemají boxový systém, jsou tam komplikované případy, leží tam děti s otevřenými hrudníky; je to ta nejvyšší možná medicína. Tam si dovedu představit, že když leží dvě děti s otevřeným hrudníkem vedle sebe, může narušit chod oddělení, pokud by tam měl být rodič. Ale to je extrémní situace.
V 99 procentech JIP okresního a krajského typu jsem přesvědčen, že přítomnost rodiče nemůže způsobit žádný problém. Je to spíš o přístupu – být vnitřně nastaven tak, že tam rodič prostě patří.
Tahle představa ale zjevně ještě úplně rozšířená není. Co to vypovídá o zdejší zdravotnické péči?
My máme medicínu velmi dobrou. Ale zdravotní péče není jen o tom něco zašít, spojit a zatlouct někde hřebík. Je to i o něčem jiném – a to ještě nemáme tak propracované.
Co to je, to jiné?
To, o čem se tu bavíme. Že lidem řeknete, že tam nemohou být, protože na k tomu není prostor. To je nesmysl. Židle s rodičem zabírá čtyřicet na čtyřicet centimetrů. Když jsme třeba jednou měli pacienta na JIP, mamince jsme dali postel, aby mohla ležet vedle něho. Někde vám řeknou, že to nejde, ale ono to jde. Musíte vidět smysl, pak uděláte vše proto, aby to šlo.
Přitáhl k vám tenhle přístup i pacienty z daleka?
Zdaleka k nám jezdí hlavně na porody. Udělali jsme novou péči o novorozence a za tu dobu, co jsem nastoupil, se nám za rok zvýší porodnost o 150 až 200 porodů. Co se týče péče o starší děti, to je na delší povídání. Já třeba nejsem příznivcem toho, aby se dělaly zbytečné odběry krve, protože to bolí.
Když je dítě se zánětem třeba ledvin po noci bez teploty a moč vypadá fajn, už ho znova nepícháme, abychom zkontrolovali klesající zánětlivé parametry. |To jsem zcela zrušil a držím se více kliniky než čísel. Jsou ale dva typy rodičů. Jeden je rád za to, že tyhle kontrolní odběry neděláme, aby dítě zbytečně netrpělo.
Ale jsou i rodiče, kteří tohle vyžadují, chtějí mít v ruce číslo. Někdo nás tedy bere negativně. Třeba sestry na oddělení byly před mým příchodem také zvyklé pořád dělat odběry. Když jsme je dělat přestali, měly pocit, že dětem ublížíme. Po dvou letech vidí, že ne – že všechno funguje a bylo to zbytečné.
Ale trvalo opravdu rok a půl personál přesvědčit, že dítě má celkový klinický obraz a není potřeba ho pořád odebírat. Nicméně jak říkám, ne každý rodič tenhle lidský přístup akceptuje.
Jak moc ho omezila pandemie?
Moc ne. Stále umožňujeme rodičům být s dětmi. Ale pokud rodič chce být u uspání, musí mít negativní test na covid. Je obava, že by nám kvůli nákaze vypadly sálové sestry. To se týká i otců u porodu.
14 + 1 nejčastější chyb rodičů v 1. roce života dítěte
Mnoho čerstvých rodičů reaguje přehnaně úzkostlivě na běžné dětské projevy, jako je ublinkávání, škytání a další „neobvyklosti“, které malé děti dělají.
Někteří rodiče jsou schopni žít v permanentních obavách a stále dokola řešit otázky typu: Neměl náš malý příliš tvrdou (nebo příliš řídkou) stolici? Nevypil toho mlíčka příliš mnoho (nebo příliš málo)? Neublinkává nějak často? Kojenci jsou ve skutečnosti mnohem odolnější, než si myslíme. Nekažte svým přehnaným strachem radostné prožívání prvního roku s miminkem.
Chyba č. 2:
Dodržujeme za každou cenu intervaly mezi kojením
Maminky často přicházejí z porodnice přesvědčeny o tom, že se miminko musí krmit každé tři hodiny. Odborníci se ale v jedné věci shodují: hladové děťátko se o svoji potravu dokáže samo přihlásit. Platí to stejně pro děti kojené i nekojené. Nesledujte hodiny, ale raději své miminko a řiďte se jeho individuálními potřebami.
Chyba č. 3:
Budíme dítě na noční kojení
Kojené dítě může prospat celou noc. Existuje mylná představa, že mateřské mléko není dost vydatné na to, aby například čtyřměsíční dítě nasytilo na celou noc. Spánek je ale důležitý a výhodný jak pro mimčo, tak i pro mámu. Záměrné noční buzení děťátka na kojení není nezbytné. Nicméně je jen na vás a vašem maličkém, jaké intervaly nočního krmení a spánku vám budou vyhovovat.
Chyba č. 4:
Sami léčíme horečku u novorozence
Každá horečka nad 38 °C je v prvních třech měsících života dítěte nebezpečná. Jedinou výjimkou je horečka, která se objeví do 24 hodin po očkování. Někteří z nás se nesprávně domnívají, že zvýšená teplota je u novorozenců běžná, a snaží se ji sami vyléčit pocením nebo podáním paracetamolu.
To je ale zásadní chyba! Kojenecký imunitní systém ještě není schopen zvládnout infekci, proto je nevyhnutelné konzultovat situaci s praktickým dětským lékařem. Jen pediatr může zodpovědně stanovit další postup.
Chyba č. 5:
Chodíme s děťátkem mezi mnoho lidí
Šťastným rodičům někdy uniká, že jakýkoliv pobyt děťátka mezi více lidmi pro něj znamená nebezpečné setkání s obrovským množstvím choroboplodných zárodků.
Organismus novorozence není dostatečně vybavený k tomu, aby se dokázal bránit možné infekci. Rodiče s miminkem by se měli vyhýbat rušným přelidněným místům, což ale neznamená, že nesmí prvních šest týdnů vystrčit nos z domu.
Každodenní procházka na čerstvém vzduchu prospěje novorozenci i mamince.
Chyba č. 6:
Zanedbáváme péči o ústní dutinu dítěte
Mnoho rodičů zapomíná na péči o ústní dutinu novorozence a o první zoubky. Dítě ale není nikdy příliš malé na to, aby u něj rodiče začali budovat správné návyky ústní hygieny. Čistit je vhodné už dásně děťátka.
Používejte k tomu vlhkou gázu, kterou po kojení nebo krmení jemně dásně otřete. Nepodávejte dítěti, kterému se prořízly první zoubky, mléko nebo jiné nápoje (kromě čisté vody) v postýlce. Zvyšuje se tím riziko vzniku zubního kazu (tzv. kazy z lahve).
Kartáček na zoubky pořiďte po prvních narozeninách dítěte.
Chyba č. 7:
Hádáme se před miminkem
Tříměsíční dítě je schopno velmi přesně vycítit atmosféru prostředí, ve kterém se nalézá.
Hádáte se před miminkem? Zvyšujete často hlas? Zkuste si někdy uvědomit intenzitu a frekvenci svých hádek a sami posuďte, jestli je to vhodné v přítomnosti malého človíčka, který cítí, vnímá, slyší… Dítě potřebuje pro svůj zdravý psychický vývoj klidné prostředí a dostatek adekvátních vzruchů, a ne zbytečné rozrušení, nejistotu a strach.
Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama. Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.
Chyba č. 8:
Nesprávně instalujeme autosedačku do auta
Zdánlivě jednoduchá záležitost. Vybalit sedačku a podle návodu ji připevnit do auta. Nejeden novopečený rodič ale potvrdí, že z této celkem banální záležitosti se může vyklubat i docela tvrdý oříšek.
Správnou instalaci autosedačky si proto nechte předvést personálem obchodu, kde ji kupujete. Postup upevnění sedačky bývá často vyobrazen přímo na jejím boku, přesto mějte stále v autě k dispozici i tištěný návod na její použití a instalaci.
Pokud je sedačka dobře upevněna, je téměř nemožné s ní pohnout.
Montáž sedačky je jednodušší, je-li vybavena (a vaše auto rovněž) systémem ISOFIX, u kterého je chybná instalace téměř vyloučena.
Nezapomínejte, že autosedačku máte ve vozidle pro bezpečí svého největšího pokladu, a buďte důslední i v kontrole správného upevnění před jízdou.
Informace na předchozích řádcích platí pro všechny rodinné příslušníky nebo další osoby, které dítě, byť jen příležitostně, autem převážejí.
Chyba č. 9:
Nedáváme dítě vůbec na bříško
V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu zvýšení rizika syndromu náhlého úmrtí či vdechnutí vlastních zvratků. Taková opatrnost je u novorozenců (do konce 1.
měsíce věku) rozhodně namístě, protože pokud leží na břiše, neumí ještě sami hlavičku. I v tomto věku ale může být miminko několikrát denně pod dohledem mámy na bříšku.
Pro spánek je ovšem vhodná jedině poloha na zádech.
Poloha na bříšku je z hlediska dalšího vývoje pro děti velmi důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy, proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, aby se jim v ní líbilo a vydržely tak dostatečně dlouhou dobu.
Počítejte s tím, že malá miminka se na bříšku poměrně rychle unaví. Zaujmete je, když budete 20–30 cm před obličejem děťátka pohybovat nějakou lákavou hračkou. Prcek se ji bude snažit sledovat očima a bude se pokoušet o zvednutí hlavičky, později bude hlavu otáčet ze strany na stranu a o pár týdnů později se začne snažit k hračce přiblížit.
Chyba č. 10:
Nepokládáme dítko na zem
Mezi třetím a čtvrtým měsícem věku děťátka je vhodné začít ho nechávat často na tvrdé podložce, kde se může dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec.
Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rády jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku.
Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude trávit maximálně 10 % bdělého času. V jiném případě (nad 50 % času stráveného v lehátku) se výrazně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči.
Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje.
Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho, v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí, pak jsou spokojené. Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu – postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.
Chyba č. 11:
Podporujeme pasivní sed
Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících věku by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazovány z důvodu trénování zádových svalů.
Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že bolesti zad jsou u ní mnohem častější a objevují se dříve než u jiných generací. A pátralo se proč. Nakonec došli odborníci k závěru, že záda byla přetěžována už v dětství, a názor na pasivní posazování dětí se diametrálně změnil.
Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny vás může k pasivnímu sedu nabádat.
Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět. Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok, a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed.
V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, jako to dělají dospělí. Někdy si tak děti sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín atd.), nebo se za něco chytnou (tyčky od postýlky, madla v kočárku) a vytáhnou se do sedu. Ale i to je pasivní sed – stejný, jako byste je posadili na zem vy sami.
Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit.
Proč je pasivní sed tak nebezpečný? Protože kromě toho, že dětem ničí záda, může zablokovat psychomotorický vývoj miminka. Většina pasivně posazených dětí nikdy neleze nebo lezou jen velmi krátce. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.
Chyba č. 12:
Nenecháváme dítě dost lézt
Lezení je jedním z nejzdravějších pohybů ve vývoji vůbec. Nejen že propojuje hemisféry a tím zlepšuje koordinaci a soustředění, ale hlavně posiluje zádové a břišní svaly a připravuje tělo na sed.
Děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem. Dokážou se „prolézt“ drobnými nesrovnalostmi těla. Lezení zaujímá ve vývoji veliký časový úsek – většinou 4 až 5 měsíců, než děti začnou samy chodit.
Bohužel, i dnes je dost dětí, které nelezou. Důvodů je více, ale mezi nejčastější bezkonkurenčně patří pasivní sed. Některé děti nemohou lézt kvůli chodítku, přitom se jedná o pomůcku, která může dítěti jedině ublížit. V žádném případě mu neumožní rychlejší nástup chůze. Je výhodná jen pro rodiče, kteří chtějí mít od svých dětí klid.
Dětem se líbí, že vidí svět z jiné perspektivy, a rodiče jsou rádi, že se jejich ratolestem nemůže nic stát. Bohužel se jim nemůže stát ani to, že budou moci lézt. Děti se na vás stávají závislými, seberete jim radost z toho, co dokázaly ony samy. Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje.
Chyba č. 13:
Chráníme dítě před pádem
Dítě, které se dostane do stoje, je potřeba co nejdříve naučit, jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat nebo sundávat ze stoje, dítě má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu.
Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku ve své blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů samo. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů.
Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe.
Při nácviku slézání ze stoje doporučujeme odstoupit na dostatečně velkou vzdálenost a udržovat s dítětem oční kontakt. Mluvte na něj klidným hlasem, aby se drželo a nepouštělo, jinak spadne.
Lákejte dítě pomocí hračky dolů, ale nedovolte, aby se vás chytalo. Pokud dítě odmítá spolupracovat, radši mu obě nohy pokrčte v kolenou do kleku, než abyste ho sundala.
Z kleku se už dítě bez problémů dostane na zem a přitom si může natrénovat, jak na to.
Pokud dojde k pádu, situaci zlehčete, určitě dítě nelitujte. Dramatický výraz ve vašem obličeji může rozplakat i velmi statečné dítě. Každý pád představuje pro mozek důležitou informaci, jak pohyb příště neprovést.
A hlavička dítěte je v tomto období na pád připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Určitě nedoporučujeme obkládat prcka polštáři či pořídit mu helmu. Každé dítě brzdí (či nebrzdí) svůj pád podle povrchu, na který je zvyklé.
A na asfaltu vaše dítě nikdy žádný polštář nepotká a ani helmu na sobě celý život mít nebude.
Chyba č. 14:
Vodíme dítě za ruce
Většina dětí potřebuje mezi prvním postavením a chůzí urazit dlouhých 4–5 měsíců, které tráví lezením a obcházením nábytku. Většinou si rodiče myslí, že chůze přichází mnohem dříve.
Často se stává, že chtějí tuto fázi zkrátit voděním za ruce, a tím urychlit nástup chůze. Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama.
Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.
Dítě se fyziologicky nemá kam ve vývoji posunout, a nástup chůze se naopak zpomaluje. A tak většina dětí voděných za ruce začíná chodit až kolem 15.–18. měsíce věku.
A jejich rodiče či babičky často končí v ordinacích rehabilitačních lékařů s bolestmi zad.
Proto doporučujeme nechat dítě v klidu lézt a obcházet nábytek, nijak nezasahovat do jeho vývoje a chůze přijde tak brzy, jak jen to je u dítěte možné.
NEJVÍCE POMŮŽETE SVÝM DĚTEM TÍM, ŽE JIM NEBUDETE POMÁHAT VŮBEC
A jedna chyba nakonec:
Důvěřujeme nespolehlivým zdrojům informací
Za klasický rodičovský omyl je považováno čerpání informací z nespolehlivých zdrojů. Zdaleka ne všechny internetové diskuze a názory jsou správné, ne každá rada od sousedky bude vhodná i pro vaše dítě
Věříte-li radám přátel, známých, nebo dokonce účastníků internetových diskuzí víc než sobě samým, můžete udělat mnohem více chyb, než když se budete řídit vlastním instinktem.
Jestliže vás sousedka nad postýlkou vašeho malého bude ubezpečovat, že vypadá normálně, ale vy sama cítíte, že dítko není ve své kůži, neotálejte. Poslechněte svůj vnitřní hlas a vyhledejte lékaře.
Vždy je lepší k němu přijít třikrát zbytečně než jednou pozdě! Ptejte se lékařů na to, co vám není jasné, nahlížejte do odborných publikací nebo do našeho časopisu.
Trpíte neustálým strachem o vlastní děti? 6 tipů, jak to překonat!
- Být rodičem nejsou jen radosti a blbnutí, je to taky spousta úzkosti a často nesmírného strachu, který i když není viditelný, tam někde uvnitř ve vás pořád bublá. A je naprosto přirozený, protože souvisí s rodičovskou láskou. Jaké největší obavy mají rodiče o své děti? A jak je mohou zmírnit nebo překonat?
-
Který rodič by si opravdu z celého srdce nepřál, aby jeho dítě bylo hlavně zdravé? Jistě nikdy nezapomenete na chvíle, kdy jste seděla u postýlky svého miminka, batolete a později i školáka a snažila se mu ulevit od bolesti. Snižovala jste teplotu, měřila ji, dávala obklady, utírala slzy. A co teprve potom, když dítě onemocní mnohem vážněji? Nic není cennějšího než zdraví! Nemůžete ale dítě pořád sledovat, opečovávat a snažit se, aby k němu žádná nemoc nepřišla. Jednoduše se naučte se svými strachy a úzkostmi zacházet. Jedním z hlavních kroků je nebát se o tom mluvit s partnerem a ostatními a sdělovat jim, co aktuálně prožíváte. Na spoustu otázek vám dá odpověď i pediatr. Pokud jsou vaše úzkostné myšlenky častější, než je zdrávo, a narušují vaše každodenní aktivity, vyhledejte pomoc odborníka.
-
Spousta rodičů, zejména matek, má obavy z toho, že se dítě zraní. Že spadne z přebalovacího pultu, že zakopne, že si při hře něco zlomí, že spolkne nějaký předmět, že se řízne, spadne z houpačky – a tisíce dalších a dalších strachů. Přiznám se, že se třemi syny jsem žila v jednom permanentním strachu. Ovšem u prvního to bylo nejhorší, potom už jsem zjistila, že nejlepší cestou proti vlastním obavám je klid a nic moc nedramatizovat. Jakmile jsem byla nervóznější, byly nervózní i děti – a úrazů bylo mnohem víc. Ani bych nespočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jsme jeli na chirurgickou pohotovost. Moje rada zní: Dejte dětem přiměřenou volnost, kontrolujte je tak nějak podprahově, snažte se zranění předcházet prevencí (helmy, rukavice, přilby atd.), a když už se něco stane, je fajn, když budete umět aspoň základy první pomoci. Tím získáte jistotu a váš strach bude mnohem menší.
-
Má kamarádka se před lety neustále strachovala, že na jejího syna někdo zaútočí. Byl maličký, hubený a spíše takový introvert, který se nepral, natož aby se uměl bránit. Přiznám se, že když mí kluci začali chodit sami do školy a ze školy, taky mě občas strach přepadl. Co kdyby je někdo oslovil a něco jim nabízel? Proč se tak moc bojíme, že našim dětem někdo ublíží? Asi z toho důvodu, že když dojde ke skutečnému útoku či zmizení dítěte, média to propírají neustále, takže nám může připadat, že jsou takových případů mraky. Víte, jak málo stačí k únosu vašeho dítěte? Podívejte se na naše video:
Jak málo stačí k únosu vašeho dítěte • VIDEO: youtube.com/user/JoeySaladsCo se osvědčilo u nás doma? Udržujte blízký vztah s dětmi, komunikujte s nimi, na rovinu jim řekněte, co by se mohlo stát (ale neděste je), poučte je o tom, jaké kontakty a s kým jsou nevhodné, povzbuzujte je, aby se vám svěřovaly, a pokud to jde, rozvíjejte nástroje, které se jim budou hodit k ochraně. My například syny přihlásili ve třetí třídě (když začali chodit sami) do juda. Moc je to sice nebavilo, ale naučili se tam aspoň základy obrany. Opět platí: raději desetkrát dokola omílejte totéž, nakonec jim to dojde. S cizími lidmi se nebavit, nic od nich nebrat, ideálně chodit ze školy ve skupině s kamarády.
-
Některé děti jsou doslova návnadou pro agresory. Bohužel, ačkoli bývá šikana snadno přehlížená jako součást dospívání, může mít vážné následky v dospělosti. Navíc šikana funguje jako virus – nejvíce šikanují často ty děti, které kdysi byly samy šikanovány. Šikanované děti mívají problém se sebevědomím, hůře se učí, trápí je deprese, a dokonce uvažují o sebevraždě. Snažte se tomu předejít komunikací doma, vytvářejte příjemnou atmosféru, dejte dítěti důvěru, aby se vám svěřilo. Ptejte se, jak se ve třídě chovají jeden k druhému, povídejte si o tom, trénujte odolnost a dovednosti, které se dítěti budou hodit k ochraně. Důležitá je empatie a skutečné naslouchání. Tak se zbavíte přehnaných obav z toho, že by právě vaše dítě mohlo být terčem šikany. Dítě musí ve vás cítit podporu, jinak se vám nesvěří!
-
Možná vás právě tohle netrápí, ale někteří rodiče naopak přemýšlejí neustále o tom, jestli jejich dítě dostane v životě příležitosti, díky kterým rozvine svůj potenciál. Tuhle rodičovskou úzkost využívají obchodníci a tvrdí, že jejich výrobky umožní dítěti rychlou cestu k úspěchu – a to dokonce ještě dřív, než vyskočí z plenek. Strach z budoucnosti dítěte souvisí s ekonomickým klimatem a je vlastně přirozenou reakcí. Zvláště u rodičů, kteří sami zažívají ekonomickou nejistotu. Ti se bojí, že když oni to nemají snadné, ani děti nebudou mít. Nemusíte kupovat každou chytrou hračku, která údajně dítěti změní život, nebrečte před ním a nestěžujte si, že nemáte práci, i když to není lehké. Jedině tak dítě nebude do budoucna frustrované.
-
Je spoustu nejrůznějších strachů, které se týkají dětí. A podle psychologů asi 99,8 % našich katastrofických scénářů se vlastně nikdy nestane. Dělat si strach do zásoby je nesmysl. Máte-li děti, žijte víc přítomností a netoulejte se v minulosti. Nepřipomínejte si věčně poslední pád z koloběžky nebo spálenou ruku, ale udělejte vše pro to, aby se to nestalo znova. Řešte vše až tehdy, když to přijde.
Když život ovládne chorobná úzkost
Za úzkostnými stavy nejčastěji stojí dědičné předpoklady.
Foto: Profimedia.cz
Mít z něčeho strach i úzkost jsou pro většinu lidí něčím zcela normálním a samozřejmým. Ne všichni ale na tyto prožitky reagují stejně. Existují lidé, kteří reagují na běžné podněty mnohem citlivěji než ostatní. Mají pocit, že jsou neustále v ohrožení, a tak musí být v permanentní pohotovosti, aby se včas dokázali všem negativním vlivům ubránit.
Ve skutečnosti k takovému jednání nemají vůbec důvod. A tyto stavy jim tedy velmi ubližují a kompletně narušují i jejich fungování.
Za úzkostnými stavy nejčastěji stojí dědičné předpoklady, ale i životní zkušenosti. Někdy to mohou být důsledky zážitků z dětství, které vyvolávají naprosto bezvýznamné podněty. Nepříjemný zážitek se stane základem fobie, jejíž intenzita může narůstat, a to často díky obranným reakcím těla, které paradoxně většinou problém prohlubují, místo aby pomáhaly.
Chorobnou úzkostí trpí nejčastěji ženy, a to v mladé dospělosti. Mezi nejčastější formy patří tzv. generalizovaná úzkostná porucha, kterou trpí téměř polovina všech nemocných. Typickými příznaky jsou pocity úzkosti, obavy a zlé předtuchy, které je velmi obtížné ovládat a kontrolovat. Nemocní tedy neustále řeší, co všechno by se mohlo stát.
Pocity ohrožení většinou nejsou vázány na nic konkrétního. Bohužel zkušenost s opakovaným prožitkem silné úzkosti se uchovává v paměti a k vybavení těchto pocitů pak stačí pouhá vzpomínka.
Člověk se tak ocitá v začarovaném kruhu, protože strach má po čase i z pouhých vzpomínek. Ačkoliv si uvědomuje, že jeho emoční reakce jsou nepřiměřené, nemůže s tím nic udělat. A tak není divu, že jedinci patří mezi věčné pesimisty a lidi bez sebevědomí.
Trpí pocity méněcennosti a z toho vyplývajícími, často nepřiměřenými obavami z kritiky.
Trpí nadměrným pocením, občas závratěmi a zažívacími potížemi nebo také dušností či bušením srdce. Dlouhodobé napětí pak vede k velké únavě, jelikož z úzkosti člověk nemůže ani spát.
Projevuje se podobně jako předchozí porucha, ale s tím, že takto nemocní lidé mají strach z konkrétních věcí, které nejsou pro zdravého člověka vůbec nebezpečné. Může jít například o strach z davu, z kritiky lidí nebo o strach z dopravních prostředků či strach ze špíny, virů, bakterií apod.
Vystrašení lidé pak dělají pro zdravé lidi naprosto nepochopitelné věci. Například nedokážou projít středem místnosti, která je plná lidí, jelikož se bojí své vlastní trapnosti, výsměchu či kritiky své osoby.
Kromě agorafobie (strachu z velkých otevřených prostor) sem patří patologický strach ze situací, ze kterých není možné snadno utéci apod. Úzkost výrazně narůstá v cizím prostředí, například v obchodě, kině, v dopravním prostředku apod.
Ataky panické úzkosti trvají sice velmi krátkou dobu, ale o to intenzivněji. Nemocné postihne náhlý pocit úzkosti, děsu, bezvýchodnosti či bezmoci s pocitem naprosté katastrofy, kterou nejsou schopni jakkoliv racionálně řešit. Najednou mají pocit, že pokud se okamžitě nic nestane, zblázní se či zemřou.
Sami s tím nic neudělají. Jak náhle tento pocit propukne, tak i zmizí. Děsivý zážitek ale zanechá na každém následky.
Jsou to stavy, kdy člověka zcela ovládnou nežádoucí vtíravé myšlenky a představy (obsese) či nesmyslné impulzy k jednání, jež nelze potlačit (kompulze). Přestože sám nemocný vnímá tyto věci jako nesmysly a má k nim vnitřní odpor, nedokáže se jich zbavit.
Nutkavé myšlenky jsou pro nemocného často velmi trýznivé a nepříjemné. I když se snaží všechny tyto pocity potlačit, obvykle tím úlevy nedocílí. Spíše naopak posílí svou úzkost a napětí. Proto velmi často nemocní upadají do depresí.
Nemocní jsou na sebe mnohem přísnější než zdraví lidé. Mají stanoveny své vnitřní normy, kterých se drží, a cokoliv jde mimo ně, je špatně. Navíc čím jsou tyto normy přísnější, tím i víc roste stupeň úzkostí.