Je bipolární porucha dědičná?

Bipolární porucha u rodičů nese značné riziko pro potomky, že budou trpět stejným onemocněním. Co můžeme udělat pro jeho zmírnění? Jak těmto dětem pomoci? Jednou z cest je i program sledování dětí rodičů s touto poruchou, kterou zahájili lékaři v pražském Motole.

Bipolární afektivní porucha (Bipolar disorder, BD), již charakterizuje výskyt závažných epizod poruch nálady (manických a depresivních), je onemocnění na celý život. Původní údaje o frekvenci výskytu bipolární poruchy v populaci nebyly až tak vysoké, odhadovalo se, že jí trpí 1,5-3 procenta dospělých. V posledních desetiletích však její výskyt stoupá.

Geny, nebo prostředí? Opravdu až v dospělosti?

Genetické faktory se na vzniku onemocnění podílejí v sedmdesáti až osmdesáti procentech. Nejde však o žádný jednoduchý typ dědičnosti.

Studie odhalily poměrně velké množství genů, které v určité kombinaci s nepříznivými vlivy prostředí dávají bipolární poruše vzniknout. Mezi vlivy prostředí patří především vysoký stres, konzumace drog a alkoholu.

Jejich význam pro spuštění epizody však s trváním onemocnění klesá.

Je bipolární porucha dědičná?

Dlouhodobě odborníci považovali bipolární poruchu za onemocnění propukající převážně v rané dospělosti. Ze studií probíhajících v devadesátých letech však vyplynulo něco jiného. Dospělí s bipolární poruchou byli dotazováni, kdy se domnívají, že jim začaly první duševní obtíže. Šedesát procent uvedlo, že před osmnáctým rokem a pětina před třináctým rokem.

Některé z pacientů okolí v dětství považovalo za zlobivé děti nebo nezvladatelné puberťáky. Ve skutečnosti se však u nich jednalo o první projevy budoucí nemoci

U pacientů se závažnějším průběhem onemocnění, vyžadujícím častější hospitalizace, uvádělo dokonce až 67 procent začátek problémů v dětství. Na druhou stranu od prvních symptomů k rozpoznání onemocnění a správné diagnóze často uplyne řada let, podle studií deset až šestnáct.

Na tuto dobu vzpomínají pacienti s bipolární poruchou jako na období velkých obtíží, nepochopení ze strany okolí a velkých ztrát. Převažujícím důvodem tohoto prodlení je, že první psychické změny ještě nevypadají jako bipolární porucha. A ani nejbližší okolí pacienta je nepovažuje za onemocnění.

Pacienti si zpětně vybavují, že byli v dětství náladoví, trpěli řadou úzkostí, poruchami spánku, občas propadali smutku nebo podrážděnosti bez zjevné příčiny, některé z nich okolí považovalo za zlobivé děti nebo nezvladatelné puberťáky.

Ve skutečnosti se však u nich jednalo o první projevy budoucí nemoci.

Je bipolární porucha dědičná?

Největšímu riziku vzniku bipolární poruchy jsou vystaveni potomci rodičů, kteří sami tímto onemocněním trpí.

Pravděpodobnost výskytu onemocnění je u nich až čtyřikrát vyšší než u dětí zdravých rodičů, navíc u nich jsou významněji přítomny i další rizikové faktory – porucha pozornosti s hyperaktivitou, časté úzkosti a poklesy nálady.

Geneticky zatíženým dětem hrozí s větší pravděpodobností nejen bipolární porucha samotná, ale i to, že se u nich rozvine široká škála psychopatologie obecně.

Co můžeme udělat pro včasnou diagnostiku a zmírnění dopadů onemocnění? V rozvinutých zemích, jako jsou USA, Kanada, Švýcarsko a Nizozemsko, se problematice rizikových skupin pro bipolární poruchu věnuje značná pozornost. Více než tři desetiletí tam probíhají programy, v jejichž rámci sledují lékaři vývoj dětí a adolescentů, vystavených vyššímu riziku bipolární poruchy pro onemocnění jednoho z rodičů.

Programy mají podobu screeningových vyšetření s roční periodou. Jejich hlavním cílem je zachytit první projevy duševního onemocnění, včasnou léčbou snížit dopady na vývoj dítěte a zlepšit prognózu do budoucna. Součástí je vyšetření psychiatrem, psychologem a zpracování dotazníků, které vyplní dítě i rodiče.

Třetina oproti osmi procentům

První takovéto studie se začaly objevovat v 80. letech 20. století. Jejich výsledky shrnul v rozsáhlé metaanalýze tým Micheline Lapalme (1997). Porovnali údaje od 772 dětí rodičů s bipolární poruchou a shodného počtu dětí zdravých rodičů.

Ukázalo se, že třetina rizikových potomků splňovala kritéria pro závažnou poruchu nálady, zatímco ve skupině kontrolní to bylo jen osm procent. Celkové riziko pro jakoukoliv duševní poruchu bylo u potomků bipolárních rodičů zvýšeno dvapůlkrát.

Výskyt bipolární poruchy byl u rizikových potomků 5,4 procenta, zatímco v kontrolní skupině nebyla zachycena.

Od té doby proběhla řada dalších studií se srovnatelnými výsledky.

Na univerzitě v nizozemském Utrechtu zjistili, že ve sledovaném souboru potomků bipolárních rodičů byl výskyt vážných poruch nálady čtyřicet procent, bipolární porucha se vyskytovala u desetiny potomků a nějaké duševní onemocnění až u 59 procent.

Když tento soubor sledovali ještě sedm let, objevila se bipolární porucha u dalších třech procent, a tedy výskyt byl až třináct procent, což je čtyřikrát více, než je v běžné populaci.

Rovněž stoupl celkový výskyt poruch nálady (především depresivních epizod), a to na padesát procent.

Díky tomuto programu se však zachytily včas už první příznaky a adekvátní léčba výrazně zmírnila dopady na život dětí, adolescentů a celé rodiny.

Kanada s českým původem

Jedním z nejdéle trvajících programů pro sledování potomků bipolárních rodičů je kanadský a patrioty snad potěší, že byl založen a stále je veden původem českými psychiatry profesorem Pavlem Grofem a profesorem Martinem Aldou. Založili centra v několika univerzitních nemocnicích, kde nyní probíhá systematický diagnostický a terapeutický program pro děti a adolescenty, jejichž rodiče trpí bipolární poruchou.

U rozsáhlého souboru potomků se zvýšeným rizikem bipolární poruchy pro onemocnění jednoho z rodičů, který sledují již šestnáct let, zjistili až 22% výskyt některé poruchy z bipolárního spektra – bipolární porucha, schizoafektivní porucha (pospolu se vyskytují příznaky schizofrenie a bipolární poruchy), cyklothymie (dlouhodobé a nápadné epizody poklesu nálady a jejího nepřiměřeného zvýšení, ale nedosahující závažnosti bipolární poruchy). Poruchy spektra deprese se objevily u šedesáti procent jedinců v tomto programu.

Důležité je myslet stále na to, že dítě nebo adolescent bipolární poruchu mít nemusí a s mnohem větší pravděpodobností mít nebude

Hlavním poznatkem z kanadských studií je, že bipolární porucha se pravděpodobně vyvíjí v definovaných stádiích typických pro věk.

První projevy jsou nespecifické a nemají podobu poruchy nálady, nejčastěji jsou to úzkostné poruchy a poruchy spánku, jež pozorujeme v mladším školním věku, později se objevuje stadium mírnějších poruch nálady depresivního typu, říkáme jim poruch přizpůsobení, kdy jedinec reaguje na zátěžové události hlubším a dlouhodobějším poklesem nálady než jeho vrstevníci.

Ještě ale nejde o takzvanou velkou depresi. Ty se typicky objevují až v průběhu mladší a střední adolescence.

S pozdní adolescencí resp. mladší dospělostí přicházejí první jasné manické (nebo mírnější hypomanické epizody) a lze tedy diagnostikovat bipolární poruchu.

Důležité je myslet stále na to, že dítě nebo adolescent bipolární poruchu mít nemusí a s mnohem větší pravděpodobností mít nebude, ale rizika a jeho stupně je třeba vyhodnocovat, a to bez systematického vyšetření nejde. V medicíně takovéto screeningové programy fungují například u žen pro riziko karcinomu prsu či u mužů s rizikem rakoviny prostaty anebo třeba v kožním lékařství k prevenci melanomu.

Je bipolární porucha dědičná?

Lékaři na Dětské psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v Motole ve spolupráci s kolegy z Psychiatrického centra Praha získali v roce 2012 grant ministerstva zdravotnictví a založili program při Dětské psychiatrické klinice FN Motol, fungující na kanadském modelu. Konzultantem projektu je prof. Pavel Grof z University of Toronto, který má s touto problematikou zkušenosti za několik desetiletí a patří mezi světově nejuznávanější odborníky na bipolární poruchu a její dědičnost.

Projekt je koncipován jako systematické sledování potomků bipolárních rodičů a zahrnuje velmi komplexní ambulantní psychiatrické vyšetření, psychologické vyšetření, vyšetření EEG evokovaných potenciálů ve vztahu k emočnímu zpracování a vyšetření spánku, tedy mimořádně pečlivé vyšetření, jaké nemá v ČR srovnání.

Rodiče, kteří trpí bipolární poruchou (tedy mají tuto diagnózu potvrzenou psychiatrem), mají děti ve věku 7-20 let a měli by zájem do programu vstoupit, se mohou přihlásit na e-mailu: [email protected].

O životě s bipolární afektivní poruchou – příběh Teryll

Je bipolární porucha dědičná?Jmenuji se Teryll a jsem olomoucká malířka a kreslířka. Už od malička jsem velmi tíhla k umělecké tvorbě, ale vždy mě od toho odradila má intuice. Můj děda je totiž umělec, který žil velmi bouřlivý život jako na horské dráze a já si nebyla jistá, jestli pro sebe chci to samé. Dnes je mi 27 let a navzdory pár bohémským letům, které mám za sebou, jsem stále tady.

Mimo umění mě vždycky zajímala psychologie. Roky to bylo mysteriózní a tabu téma, které mě fascinovalo. Život má zvláštní smysl pro humor, a proto mi nadělil jednu z nejméně pochopených duševních poruch, a to bipolární afektivní poruchu.

Jedná se o poruchu nálady, která je charakterizována chronickým střídáním depresivních a manických epizod, které mohou trvat dny, měsíce a u některých i roky. A jak se dá vyčíst z mého úvodu, tak je tato nemoc dědičná. 

Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází člověk obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím kdy je její nálada normální.

Při bipolární afektivní poruše se jedná o multifaktoriální dědičnost, kdy se mohou dědit určité dispozice, které se pak vlivem dalších faktorů (vývoj, prostředí, vztahy, životní události) mohou nebo nemusí projevit. Stav některých pacientů vyžaduje hospitalizaci, vhodné je také využít služeb Centra duševního zdraví.

S pomocí léků a psychosociální rehabilitace lze i s bipolární poruchou žít kvalitní život.

Měla jsem normální šťastné dětství, proto jsem vůbec nebyla připravená na to, co mě po mé pubertě čeká. Po 19. roku u mě začaly první příznaky deprese. Odstěhovala jsem se do Prahy, kde jsem nebyla moc spokojená, objevily se zdravotní problémy v rodině a já byla časem unavenější a bezcílnější. 

Po návratu domů jsem začala chodit na vysokou školu, kde jsem se po letech odříkání pustila do malby, výstav a veřejných akcí. Samozřejmě studentský život zahrnoval i alkohol, který jsem nevědomky začala používat jako pomůcku, která odbourávala moje úzkostné stavy. Byla jsem otevřená všemu a všem, ale časem mi najednou nadměrná pozornost začala vadit.

Nechtěla jsem být vidět, obarvila jsem si vlasy na tmavo a začala nosit velké svetry. Spontánně jsem brečela na různých akcích, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce a já najednou nedokázala udržet krok se svým aktivnějším já. Zvolila jsem taktiku „když se na sebe budu usmívat do zrcadla, přesvědčím tím sama sebe, že jsem v pořádku“.

Jenomže pro někoho s touto nemocí jsou tyto triky málo. 

Budete mít zájem:  Alergie Na Řasenku Příznaky?

Připadala jsem si nepovedená, zasekaná a jakoby všechno dobré zmizelo a mně zůstala jenom šeď. Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Měsíce plynuly a já přestala vstávat z postele a nepoznávala se v zrcadle. Nezvedala jsem telefony a ven jsem chodila jen do barů, aby to zdánlivě vypadalo, že jsem v pořádku.

Život najednou neměl smysl a já nedokázala vysvětlit proč. Jednou byl můj vnitřní tlak už tak nesnesitelný, že jsem se pokusila vzít si život.

Doteď je to věc, která mě straší, protože tehdy jsem nad sebou úplně ztratila kontrolu, což moje hrdost nese dost špatně. 

Po pár dalších měsících se mi udělalo dobře. A já chtěla jít dál. Jenomže jsem jen nešla, začala jsem běžet. Několik zakázek najednou, cestování všude možně, akce všeho typu a já byla konečně volná. A hlavně jsem na sebe začala být pyšná.

Lidi se mě začali ptát, jestli jsem nezačala něco brát a já jen zrychleně odpověděla, že je mi jen dobře z toho, že maluju. Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já.

Měla jsem pocit, že dokážu cokoliv a že nikdy nedopustím, abych se vrátila zpátky do té šedi. 

Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já.

Jenže za pár měsíců to začalo znovu a já zpanikařila. Nedokázala jsem strávit ani jednu minutu sama se sebou bez alkoholu a doufala jsem, že se mi snad podaří upít se k smrti. Měla jsem představu, že by to vypadalo víc přirozeně, než sebevražda. Ale v jeden moment jsem se zastavila a uvědomila si, jak nepřirozeně zle mi vlastně je. 

Na psychiatrii jsem ve svých 23 letech popsala své poslední roky a byla jsem správně diagnostikovaná na první dobrou. Snažila jsem se psychiatričce vysvětlit, že je to omyl a že mám asi jenom deprese. Nakonec mi byla diagnostikována bipolární porucha (typ 2).

Pozn.Nevypusť duši: U bipolární poruchy se rozlišuje mezi dvěma typy: BP I (s výskytem mánie či smíšené epizody) a BP II (vedle opakovaných depresivních epizod se objevují i spontánní, léčbou nenavozené hypománie).

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Lékům jsem se vyhýbala následující 3 roky, ale časem jsem ze střídání epizod byla tak unavená, že jsem přistoupila na léčbu terapií a později i léky. Terapie mi velmi pomohla si přiznat a přijmout tuto diagnózu a braní antipsychotik a antiepileptik mi ukázalo, jak vypadá život z pohledu zdravého člověka. Až s odstupem vidím, jak špatně mi předtím vlastně bylo. 

Jenže psychiatrie nemůže vyléčit všechno. Bipolární afektivní porucha je vážná nemoc na celý život. Proto se o sebe nemocní musejí starat zkrátka více, než zdraví lidé. Takže mi pomohla i zdravá strava, sport a přítomnost proaktivních lidí, kteří mě inspirují a motivují.

Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je. Léky mi pomohly se spánkovým režimem a snížily moje tendence k užívání návykových látek, a to jak počet káv denně, tak spotřebu cigaret a alkoholu.

Zkrátka eliminovat co možná nejvíc negativních vlivů.

Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je.

Dnes jsem vdaná, šťastná, a svůj život a jeho směr mám konečně pod kontrolou. Svou budoucnost vidím jasněji, než kdy dřív.

A díky této zkušenosti vím, že pokud mě nezastaví moje špatné stavy, tak dokážu vše, co si usmyslím. Nemůžu ale říct, že bych byla tím stejným člověkem jako v devatenácti.

S každou epizodou jsem se o sobě naučila něco nového a pro moje přežití byla tato bolestná osobní evoluce zkrátka nutná.

V obrazech se inspiruji minulými lety, aby z nich vzešlo alespoň něco dobrého. Nedávno jsem začala i točit videa na své stránce Teryll ART, kde se o svou bipolární zkušenost chci podělit z pohledu pacienta. Hodně lidí se stydí o duševních poruchách mluvit, ale my, lidé s BAP nejsme známí tím, že bychom dokázali držet jazyk za zuby.

Používám tedy tuto skutečnost jako jednu ze svých zbraní. Přece hoříme jenom proto, abychom zase povstali z popela. A to nemusí nutně znamenat něco špatného. Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.

Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.   Zdroje:

  • Novák, T. (2010). Bipolární porucha II – epidemiologie, diagnostika a léčba. Psychiatrie pro Praxi, 11(1): 7-10. Dostupné z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2010/01/02.pdf
  • http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/

Bipolární porucha aneb Když megalomanství střídá zlé deprese

Foto: Axel Bueckert, Shutterstock.com

Jednou jste nahoře, jednou dole. Nikdo to nezná tak dobře jako lidé trpící bipolární poruchou. Týden hýří energií a sebevědomím a o pár dní později propadají do těžkých depresí. Seznamte se s onemocněním, které trápilo Petra Muka (†45) či Miloše Kopeckého (†73).

Extrémní náladovost. I tak by se dala nazvat nemoc, jíž se dříve říkalo maniodepresivní psychóza nebo maniodeprese, dnes se vžil název bipolární afektivní porucha.

Nemocní trpí skutečně výraznými výkyvy nálad.

Po týdnu a více se u nich střídají fáze mánie, kdy mají pocit, že mohou a dokážou všechno na světě, a deprese, kdy upadají do smutku a apatie, a různé smíšené stavy. Je to nemoc vskutku nevyzpytatelná a trýznivá.

Bipolární afektivní porucha, ve zkratce BAP, je duševní onemocnění, jímž trpí jedno až dvě procenta populace. Jedná se jen o hrubý odhad, neboť řada nemocných svoji diagnózu nezná.

„Postihuje přibližně jednoho až dva lidi ze sta, a to ženy i muže bez ohledu na rasu, vzdělání či sociální status. Onemocnění začíná kolem 20. roku věku, k jeho rozpoznání a léčbě však mnohdy dochází o několik let později,“ uvádí MUDr.

Markéta Zemanová z Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě.

Do rizikové skupiny se řadí lidé s genetickými předpoklady: trpí-li nemocí jeden rodič, je zde 15–30% riziko, že se projeví i u vás. Jsou-li postižení příbuzní ze širšího okruhu rodiny, riziko se pohybuje kolem pěti procent.

Pokud nemocné v rodině nemáte, stále existuje 1% „šance“, že vás BAP postihne. Roli hrají další faktory, například vystavení extrémnímu stresu – může to být šikana v dětství, dysfunkční rodina či jiné formy útlaku. Do skupiny ohrožených se řadí také lidé zneužívající návykové látky jako marihuana, kokain či alkohol.

Stav, kdy je nemocný úplně „nahoře“, se nazývá manický. Jedná se o minimálně týden, ale i mnohem déle trvající euforii, která však není o nic méně nebezpečná než stav úplně dole. Toto jsou její typické projevy:

  • Nemocný srší energií.
  • Nepotřebuje spát, případně maximálně hodinu až dvě denně.
  • Má nepřiměřeně vysoké sebevědomí, cítí se „jako bůh“.
  • Chová se megalomansky („já mohu mít všechno“).
  • Chová se riskantně (velké sázky či rychlá jízda autem).
  • Nadměrně utrácí, ačkoli se třeba jinak jedná o spořivého člověka.
  • Objevuje se příliš rychlé mluvení i myšlenkové pochody.

Foto: Photographee.eu, Shutterstock.com

Časté a nekontrolovatelné přecházení z mánie do deprese je pro pacienty i jejich okolí ubíjející

Nástup deprese může být zpočátku nenápadný – vypadá jako běžný pokles nálady či únava. Během několika dnů či týdnů se ale prohloubí do jasně identifikovatelné deprese s následujícími projevy:

  • Ztráta chuti do života, nezájem o koníčky a oblíbené činnosti
  • Pocity méněcennosti
  • Pláč a smutek bez příčiny
  • Sebeobviňování
  • Podrážděnost, agresivita
  • Sebepoškozování, někdy i myšlenky na sebevraždu

Nic není černobílé, tedy ani střídání nálad v případě bipolární poruchy. Nemusí docházet jen k mániím a depresím, často se objevují různé smíšené stavy nebo „mírnější odvary“ – je to například hypománie, kdy se jedinec chová zrychleně, velice společensky, ale nezachází do extrémů. Výjimkou není ani dlouhé období bez příznaků, za něž nemocní často vděčí podávaným lékům.

Ačkoli bipolární porucha je závažné duševní onemocnění, nemusí člověka vyřadit z běžného života. „Řada našich pacientů stráví větší část života v depresivních epizodách než v těch, kdy se cítí nadměrně dobře, mániích.

Onemocnění je však vcelku kompenzovatelné medikací,“ uvádí docent Martin Anders, předseda České psychiatrické společnosti. Nemocným bývají předepisována psychofarmaka, jako jsou thymoprofylaktika, jejichž cílem je udržet náladu v rovině.

V těžších depresích může lékař výjimečně zvolit antidepresiva. S nimi však musí nakládat opatrně, neboť hrozí přesmyk do stavu mánie.

Nemocí trpěl například zpěvák Petr Muk (†45), spisovatel Ota Pavel (†42) nebo herec Miloš Kopecký (†73), ze světových celebrit Catherine Zeta-Jones (49) i hudebník Kurt Cobain (†27). Objevovala se i u významných státníků, jako byl Napoleon Bonaparte (1769–1821) či Winston Churchill (1874–1965).

Budete mít zájem:  Zubní (dentální) nitě: k čemu jsou dobré?

Máte ve svém okolí někoho, kdo trpí bipolární poruchou? Jak poznáte depresi, vám poradí psychiatr Martin Anders.

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Bipolární porucha

Bipolárně afektivní porucha (dříve maniodepresivní psychóza) je většinou celoživotní onemocnění s velmi různorodým průběhem, které se projevuje střídajícími se atakami a remisemi. Onemocnění je u každého pacienta velmi individuální a jednotlivé epizody se v průběhu života liší. Tato nemoc má na pacienta a na jeho rodinu zásadní a často devastující vliv.

V současnosti nehovoříme pouze o jediném typu bipolární poruchy, ale o poruchách bipolárního spektra. Rozlišujeme bipolární poruchu typu I a II (BP I a BP II). BP II charakterizujeme opakovanými depresivními a pouze hypomanickými příhodami. U BP I se setkáváme s depresivními a plně manickými epizodami.

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

Celoživotní prevalence BP I se udává kolem 1 % v populaci se stejným zastoupením mužů a žen. Pokud bereme v úvahu prevalenci všech bipolárních poruch, bude údaj mnohem vyšší. BP II postihuje 2–5 % osob v populaci. Celoživotní prevalence všech poruch bipolárního spektra je potom 3,4 %.

Mezi poruchy bipolárního spektra řadíme výkyvy nálad ve velkém rozsahu: mánie, hypománie, smíšené epizody, subdeprese, depresivní epizody a depresivní smíšené stavy.Údaje o prevalenci bipolárních poruch napříč kulturním, sociálním a etnickým spektrem jsou málo dostupné.

Opakovaně však bývá tato porucha diagnostikována ve vyšších socioekonomických vrstvách. Tento jev nebyl zatím jednoznačně vysvětlen, ale podle některých teorií je tendence diagnostikovat u osob ze sociálněekonomicky nižších vrstev spíše schizofrenii než BP.

Podle některých výzkumů dochází od roku 1940 ke zvyšování prevalence BP v populaci, což je vysvětlováno vyšším sociálním stresem a zkroucením sociální a rodinné podpory a stability.

Etiologie a patogeneze[upravit | editovat zdroj]

Příčina vzniku BP zatím není známa. Předpokládá se, že na vznik poruchy působí genetické vlivy, neurotransmiterové abnormality (noradrenalin, dopamin, serotonin), buněčná degradace, rozladění biologických rytmů, stres a další. Významným vlivem je také dědičnost. Pacientovi příbuzní prvního stupně trpí poruchami nálad více než osoby bez pozitivní rodinné anamnézy.

Diagnóza[upravit | editovat zdroj]

Mánie je charakterizována trvale vystupňovanou náladou s mnoha dalšími příznaky a vážným psychosociálním narušením. Hypománie je mírnější manická epizoda bez závažnějšího psychosociálního poškození.

Ve smíšené příhodě se střídají jak depresivní, tak manické epizody po dobu minimálně dvou týdnů.Většina pacientů s BP vyhledá sama léčbu kvůli přítomné depresi, málokdy z důvodu mánie.

Dalším důvodem vyhledání lékařské pomoci jsou problémy se spánkem a nadměrné užívání návykových látek.

Průběh[upravit | editovat zdroj]

U většiny pacientů s BP dochází k prvním příznakům nemoci v adolescenci, resp. mezi 15. a 30. rokem života.

Obvykle je první epizoda depresivní, nemocný většinou prožije několik depresivních příhod, než se u něj projeví i mánie nebo hypománie.

Jedna epizoda trvá od 4 do 13 měsíců, přičemž depresivní epizody jsou delší než manické a hypomanické.18,9 % pacientů s BP spáchá sebevraždu, to se však vztahuje na těžší, neléčené pacienty.

Zásady léčby[upravit | editovat zdroj]

Léčbu můžeme rozdělit do dvou fází, které mají rozdílné cíle:

  • Léčba příznaků akutní epizody,
  • časné podání stabilizátoru nálady.

Cílem léčby je ovlivnit příznaky tak, aby byl pacient schopen vrátit se do normálního psychosociálního fungování.

Během léčby BP je zásadní kombinace farmakologie a psychoterapie, pacienti totiž trpí následky prožitých epizod.

Cílem terapie je snížit obavy, které souvisejí s poruchou, zlepšit psychosociální fungování mezi epizodami a snížit délku jejich trvání. Emoční nestabilita může přispět k projevům nežádoucích účinků léků.

Používané léky:

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

  • Manická epizoda
  • Deprese
  • Schizofrenie
  • Poruchy osobnosti

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • SEIFERTOVÁ, Dagmar. Postupy v léčbě psychických poruch : Algoritmy České neuropsychofarmakologické společnosti. 2. vydání. Praha : Academia Medica Pragensis v nakl. Medical Tribune CZ, 2008. 616 s. ISBN 9788087135105.

Bipolární porucha u dětí a dospívajících / Rozhovory, články

Přestože tzv. bipolární poruchou jsou postiženi především dospělí, nevyhýbá se ani dětem. U dětí se tato nemoc od útlého věku do zletilosti projeví v asi 1 %. Častěji je u dětí diagnostikována hyperaktivita, nemoc označována jako ADHD, z anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“. Některé projevy těchto dvou psychických poruch jsou ale totožné.

ADHD nebo bipolární porucha?

Hyperaktivita je často dědičná, mohou ji však způsobit problémy matky v těhotenství či při porodu. Stejně tak, pokud má dítě zdravotní problémy v kojeneckém období, například časté záněty středního ucha. Některé projevy se můžou objevit již u kojence. Miminko má problémy s nespavostí či má obrácený biorytmus spánku a bdění.

Výraznější projevy však nastanou v předškolním, více spíše ve školním věku. Dítě je zbrklé, nesoustředěné, u ničeho nevydrží, natož sedět v lavici a poslouchat učitele. Často je dítě mylně označováno za nevychované či drzé. Stejně tak ne každé živé dítě je hyperaktivní.

Někdy za jeho chování může i strava, především přemíra sladkostí, smaženého a tučného jídla a nedostatek pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu.

Projevy hyperaktivity neboli ADHD:

  • Hyperaktivita
  • Někdy až agrese, vždy však na nějaký podnět z okolí
  • Poruchy pozornosti
  • Poruchy s usínám/spánkem
  • Jedinec je aktivní již od rána
  • Impulzivita, zrychlená řeč
  • Únava se projevuje neustálou aktivitou (často je dítě označováno za „zlobivé“)

U hyperaktivity většinou pomůže změna režimu, individuální přístup, velká tolerance a schopnost vše řešit v klidu. Velmi důležitá je ale možnost nechat dítě fyzicky odreagovat – nejen sportem a dalším pohybem, ale umožnit mu třeba ve škole projít se na záchod, smazat tabuli, apod. Někdy z hyperaktivity dítě vyroste, jindy si ji nese až do dospělosti, po třicítce často dochází ke zklidnění.

Bipolární porucha

Naproti tomu bipolární porucha (tzv.maniodepresivní psychóza) má dvě fáze, fázi deprese a tzv. mánie. Příznaky deprese zahrnují pocity beznaděje, uzavírání se před společenským životem (rodina, přátelé), sebepoškozování a myšlenky na smrt.

U dítěte se známky deprese projevují dlouhodobou únavou, usínáním během dne a nespavostí v noci. Dítě ztrácí zájem o kamarády a jiné aktivity (kroužky apod.). Dalšími příznaky je nedbalost ohledně hygieny.

Poruchy se objevují také v oblasti stravování, přejídání se nebo naopak hladovění.

Fázi mánie poznáme podle úplně opačných příznaků. Člověk je přehnaně sebevědomý, bezstarostný a téměř nepotřebuje spát. U dospělého člověka je přehnaná společenská aktivita a může se objevit zvýšená sexuální promiskuita.

U dítěte se příznaky mánie projevují neustálým výkyvem nálad, přibýváním na váze, paranoiou a utrácením velké finanční hotovosti. Fáze mánie a deprese se mohou střídat během měsíců, ale taky týdnů nebo dní, je to individuální.

U dětí změny fází probíhají nejčastěji několikrát za den a většinou převládá fáze mánie.

Vyhrocené projevy nastávají zejména v období dospívání.  „Velké deprese“ se začínají typicky vyskytovat ve věku 11 až 15 let, a pak hrozí, že dospívající jedinec trpící těmito obtížemi sáhne po nějaké návykové látce, v touze ulevit si.

Úleva však bývá krátkodobá, následovaná jak zhoršením aktuálního stavu, tak i zhoršením průběhu nemoci. Teprve ve věku 13 až 18 let přicházejí první tzv. mánie, na základě kterých lze bipolární poruchu s jistotou rozpoznat.

Pokud nemoc začne nenápadně, nemusí rodič nebo učitel na tuto diagnózu vůbec pomyslet.

Puberťák s bipolární poruchou je velmi vznětlivý, podrážděný, velmi energický bez potřeby spánku, ale i plačtivý, roztěkaný, můžou nastat pocity úzkosti. Typické je spíš přejídání než hubnutí.

Projevy bipolární poruchy:

  • Velmi výrazná hyperaktivita
  • Agresivita i bez příčiny
  • Silné pocity euforie
  • Snaha ovládat okolí
  • Kolísající poruchy pozornosti
  • Ve fázi manie spí velmi málo, jedinec necítí únavu
  • Je aktivní už od brzkého rána
  • Zrychlená řeč

Diagnostika maniodeprese

Některé mírnější projevy bipolární poruchy mohou být považovány za bouřlivější pubertu či dětskou rozjívenost, pubertální manýru, náladovost, libování si v izolaci, trucování, strhávání pozornosti.

Proto jestliže u dítěte zaznamenáte příznaky bipolární poruchy, vyhledejte pomoc dětského psychologa. Ten vás pravděpodobně odkáže ještě na psychiatra, který udělá kompletní psychologické vyšetření.

Lékař také musí zjistit, jestli původem příznaků není spíše nějaký fyzický problém, například zvýšená činnost štítné žlázy.

Léčba

Vaše dítě bude při diagnostice bipolární poruchy pravděpodobně hospitalizováno. V každé fázi bude dítě dostávat jiný druh léku. Ve fázi mánie antipsychotika, ve fázi deprese antidepresiva. S dítětem budete navštěvovat psychoterapeutická sezení a je důležité, aby se zúčastnili i ostatní členové rodiny.

Po zvládnutí prvotních příznaků lékař dítěti předepíše lithium, které brání recidivě. Léčba lithiem je velmi účinná, je ale třeba dát pozor na správné dávkování. Hladina dávky, která účinkuje, hraničí s hladinou, která může způsobit otravu. Maniodeprese se málokdy vyléčí úplně a dítě bude muset lithium užívat až do konce života, jedině tak se dají udržet příznaky pod kontrolou.

Ve vzácných případech se ke zvládnutí mánie musí předepsat ještě tzv. neuroleptika.

ŽENA-IN – Jak se žije s bipolární poruchou

Bipolární porucha je známá spíše pod termínem maniodepresivní psychóza a jde o závážnou mentální poruchu, projevující se prudkými změnami nálady, která může u postižené osoby kolísat od manických stavů (extrémně dobrá nálada) po depresi (extrémně špatná nálada).

Bipolární porucha je onemocnění mozku, při kterém dochází k velkým výkyvům v náladě, práceschopnosti a vnitřní energii.

Na rozdíl od běžných výkyvů nálady, které mají zdraví lidé, je kolísání nálad při bipolární poruše neobvykle těžké. Touto poruchou trpí kolem 1% populace.

Nemoc o sobě dává vědět obvykle ke konci dospívání nebo u mladých dospělých, někteří nemocní však měli první příznaky už v dětství, u jiných se mohou příznaky objevit až ve stáří.

Dnes osmadvacetiletá Linda na své první setkání s bipolární poruchou vzpomíná: „První známky depresí se objevily, když mi bylo patnáct. Časem se to stupňovalo a kolem osmnácti to bylo nejhorší.

Budete mít zájem:  Povadlá pleť v obličeji? Zkuste naše super tipy!

Mívala jsem strašně silné deprese. Nebyla jsem schopná dělat nic jiného než ležet v posteli a přemýšlet nad tím, jak umřu.

Pak přicházely stavy, kdy jsem byla v euforické náladě, nespala jsem, celé dny uklízela a v jednom kuse mluvila.“

Fáze nemoci se střídají v různých intervalech (od několika dnů až po několik měsíců). Mezi nimi nastává období remise, kdy pacient nejeví žádné známky onemocnění. Toto období může trvat několik měsíců až několik let.

depresivní fázi (které většinou převažují nad manickými) je pacient skleslý, apatický, často není schopen práce ani žádné jiné činnosti, hrozí nebezpečí sebevražedných sklonů.

Manická fáze naopak člověka dostává do rozjařené nálady. Je neunavitelný, nadchne se vším kolem sebe, všechno chce co nejrychleji stihnout, což může být na úkor kvality. Nemocný mánií ztrácí většinu zábran (v utrácení peněz, pití alkoholu, pohlavním životě).

Jak se bipolární porucha pozná?

„V současné době neexistuje žádné vyšetření krve nebo mozku, pomocí kterého by lékař dokázal bipolární poruchu bezpečně určit.

Diagnóza bipolární poruchy se stanovuje na základě důkladného psychiatrického vyšetření duševního stavu. Stejně důležité jsou i informace o průběhu obtíží během života.

K upřesnění některých údajů mohou také významně přispět blízké osoby nemocného,“ říká psychiatr MUDr. Tomáš Novák.

Jak reagovalo Lindino okolí, nejbližší rodina, přátelé na neustálé střídání nálad?

„Měli o mě strach, zvlášť když jsem mívala deprese. Navíc jsem bývala občas strašně agresivní, zlá, nadávala jsem, když mi nebylo dobře. Na druhou stranu mě nechápali, když jsem měla manické období, vůbec nechápali, co se mnou děje, strašně rychle jsem mluvila, nerozuměli mi. A hlavně o mě měli strach,“ svěřuje se Linda.

K otázce, jak dlouho u ní trvaly fáze deprese a euforie, kdy poznala, že se jedná o závažné onemocnění, říká: „Bylo to různé, v průměru deprese třeba měsíc, euforie několik dnů. Poznala jsem, že to bude vážnější, z toho, protože jsme měli ve škole psychologii a učili jsme se o psychických nemocech a na mě ty příznaky seděly.

Navíc mi nezabírala antidepresiva, několik let jsem byla léčená jen na deprese.“

„Průběh onemocnění je velmi různorodý a mezi nemocnými se může významně lišit, stejně tak se může závažnost nemoci měnit i v průběhu života konkrétního člověka.

Bipolární porucha je považována za onemocnění celoživotní a obtíže se mohou vrátit i po dlouhodobém období dobrého fungování.

U většiny nemocných se častěji objevují deprese než mánie,“ vysvětluje MUDr. Tomáš Novák.

MánieZačátek mánie je obvykle spojen s příjemným pocitem zvýšené energie, kreativity, společenskosti a se sníženou potřebou spánku. Nálada se ale může rychle změnit v extrémně zvýšenou nebo podrážděnou a pro daného člověka nápadně neobvyklou. Lidé v této fázi obvykle ztrácí náhled na svůj stav a odmítají si připustit, že je něco v nepořádku. Mánie způsobuje vážné narušení každodenního fungování pacienta, ale významně zatěžuje i jeho okolí. V průběhu mánie se typicky objevují tyto příznaky: 

  • Neobvykle zvýšená nebo podrážděná nálada
  • Snížená potřeba spánku
  • Zvýšená hovornost 
  • Zvýšená aktivita a tělesný neklid
  • Proud myšlenek, které se tak rychle střídají, že může být obtížné je sledovat 
  • Roztěkanost, roztržitost, rychlé střídání aktivit
  • Uskutečňování okamžitých nápadů, nezodpovědné, riskantní nebo nevhodné chování 
  • Nápadně zvýšené sebevědomí a snížená sebekritičnost 
  • Při těžké mánii se mohou objevit tak zvané psychotické příznaky jako bludy (např. nevývratné přesvědčení o zvláštních, nadpřirozených schopnostech) nebo halucinace (např. hlasy, které sdělují jedinci, že je vyvolenou osobou). 
Deprese Deprese může začínat pozvolna a nenápadně. Zpočátku se obvykle objevuje pokles nálady, zhoršení spánku a zvýšená unavitelnost. Jasně vyjádřená deprese již zřetelně zhoršuje každodenní fungování, schopnost pracovat, studovat či se věnovat zájmům. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Také během deprese může člověk ztratit náhled a depresi pak nevnímá jako nemoc, ale jako svou neschopnost, lenost nebo trest. V průběhu deprese se typicky objevují tyto příznaky:

  • Smutná, depresivní nálada, která nemá zřejmý důvod
  • Zvýšená únava i při běžných činnostech
  • Ztráta nebo pokles zájmu a radosti z činností, které dříve radost přinášely
  • Ztráta sebedůvěry, pocity neschopnosti, selhání
  • Prožívání nebo sdělování výčitek, které jsou často neopodstatněné a přehnané
  • Pocity zhoršení paměti, soustředění a nerozhodnost
  • Nechutenství a pokles váhy
  • Zhoršení spánku
  •  Sebevražedné myšlenky nebo chování
  • Při těžké depresi se mohou objevit psychotické příznaky jako bludy (např. nevývratné přesvědčení o vlastní neschopnosti a hříšnosti) nebo halucinace (např. hlasy, které sdělují jedinci, že způsobil katastrofu).

K normálnímu životu mladého člověka patří přátelé, diskotéky, ale i školní povinnosti.

Jak těžké to bylo pro Lindu, jejíž život ovládaly střídavě deprese a mánie, se znovu do normálního světa zapojit? „Bylo to dost těžké, ve škole jsem mívala hodně absencí.

Měla jsem štěstí, že jsem se učila hodně rychle a snadno, tak jsem školu zvládala i tak. Ale myšlenkami jsem byla úplně mimo reálný svět. Netušila jsem proč se to všechno děje zrovna mně.“

Jaké jsou příčiny bipolární poruchy?

„Bipolární porucha je onemocnění dědičné, často se vyskytuje v rodinách. K rozvoji bipolární poruchy dochází na základě vrozené dispozice (zranitelnosti), která se kombinuje s vlivy prostředí a s dopady různých životních událostí. Vrozená (zděděná) dispozice se projeví odchylkami ve fungování nervových buněk v oblastech mozku, které odpovídají za kontrolu emocí.

Lidé s takovou dispozicí jsou pak více citliví k emocionální a fyzické zátěži (stresu), k užívání návykových látek, k narušení denních rytmů nebo k hormonálním výkyvům (např. během puberty nebo u žen po porodu). Dědičnost a vlivy prostředí a životních událostí se sčítají a k rozvoji nemoci dochází v okamžiku, když celková zátěž překročí kritickou hranici,“ říká MUDr.

Tomáš Novák.

Linda k tomu doplňuje: „V rodině jsme toto onemocnění neměli. Jen babička a maminka se léčí s depresemi, ale není to tak vážné jako u mě. Užívala jsem antidepresiva a Lexaurin, ale nezabíralo to. Měla jsem špatně určenou diagnózu – pouze deprese.

Lékařka ignorovala, že mám tak velké výkyvy nálad. Ve 21 letech jsem skončila po pokusu o sebevraždu na psychiatrii, kde mi konečně udělali správnou diagnózu. Díky úspěšné léčbě jsem se mohla vrátit do normálního světa a byla to pro mě obrovská úleva a vysvobození.

Bipolární porucha je celoživotní onemocnění. Nutná je dlouhodobá léčba

Bipolární porucha je považována za onemocnění celoživotní. Základem léčby je užívání léků, důležitou součástí léčby jsou však i psychoterapie a zásady zdravé životosprávy a životního stylu.

„Bipolární porucha je považována za onemocnění celoživotní. Proto je nutná dlouhodobá léčba, kterou lze rozdělit do dvou základních fází: 

•    Akutní léčba: Cílem je léčba mánie nebo deprese až do úplné úpravy stavu, návratu normální nálady a plného fungování. Trvá obvykle několik týdnů. Čím dříve se s léčbou mánie či deprese začne, tím jsou výsledky lepší a zlepšení stavu rychlejší.  •    Udržovací a preventivní léčba: Cílem je udržet normální fungování po odeznění příznaků deprese či mánie a předcházet novým epizodám deprese a mánie v budoucnu. Je proto velmi důležité pokračovat v užívání léků ještě několik měsíců po zlepšení stavu. Přerušení léčby v této fázi je spojeno s vysokým rizikem návratu obtíží. Pokud již nemocný prožil několik depresí či mánií, je na místě dlouhodobé, preventivní užívání léků. Situace je zde podobná jako u léčby cukrovky či vysokého tlaku. Léky se užívají i v období, kdy se člověk cítí zdráv, aby se předešlo návratu nemoci a vážným následkům v budoucnu,“ hovoří o léčbě bipolární poruchy MUDr. Novák.Co nejvíce, kromě dlouhodobého užívání léků pomáhalo Lindě? „Měla jsem v té době už roční dítě. To mě drželo. Paradoxně nejlepší období jsem měla v těhotenství. Užívala jsem jen „antidepresiva“ a byla sledována na genetice, měla jsem zvýšenou péči, než jiné těhotné ženy.“

Jak se k Lindině nemoci stavěli její partneři? Tolerovali výkyvy nálad, byli Lindě oporou?„Dlouho jsem nemohla najít normální vztah. Díky této nemoci je to i těžké, málokterý muž má na tohle nervy.

Měla jsem štěstí a teď mám partnera, v kterém mám obrovskou oporu, i když tím sám trpí. Když jsem mu o své nemoci řekla, tak nevěděl přesně, o co jde, až do doby, kdy to zažil na vlastní kůži – křičela jsem na něj, nadávala mu.

Výkyvy nálad mám pořád, i když to není tak strašné jako dřív. Partner však přesně ví, co má dělat, když je mi špatně.“

Jakých situací by se lidé, kteří onemocněli bipolární poruchou, měli vyvarovat?

Spouštěče deprese a mánie

MUDr. Novák říká: „Situace a události, které bezprostředně předcházejí rozvoji mánie nebo deprese, nazýváme spouštěče. Nejsou příčinou nemoci, ale významně rozhodují o jejím průběhu.

  Spouštěčem se může stát:  •    událost spojená s výraznými emocemi (rozchod s partnerem, nemoc v rodině, dokončení školy, úspěch v zaměstnání apod.

)  •    situace, kdy dochází k narušení denních rytmů (ponocování před zkouškami, flám s konzumací alkoholu či drog, cestování přes časová pásma, změna ročního období apod.). hodnVelmi žádoucí je nevystavovat se zbytečně těmto situacím, posilovat svou schopnost zvládání stresu a zátěže a aktivity plánovat.“

Zdroj: MUDr. Tomáš Novák: Bipolární afektivní porucha

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector