Protéza, klapačky, zuby do skleničky, státní zuby … Určitě budete znát někoho, kdo má takovou náhradu v ústech. Jak funguje toto „poslední řešení“? Víte, jaké má výhody a nevýhody? Proč někdy nesedí? Zajímá Vás, jak se změní profil tváře bezzubého člověka? A věděli jste, že i po ztrátě všech zubů je během několika hodin možné mít opět zuby napevno?
Co se v ústech děje po ztrátě zubů?
Po určité době dojde ke změně profilu tváře – časem je objeví vpadlé rty, vysunutá brada a prohloubení vrásek.
Ve zdravé čelisti jsou zuby zasazeny v lůžku z kosti, kde drží pomocí tenkých vazivových vláken.Tím, jak zuby používáme, dochází k přenosu tlaku přes vazivová vlákna přímo na kost, která je tím stimulována. Střídavé zatěžování a uvolňování tlaku pomáhá také výživě kosti.
Po ztrátě zubu tento typ přenosu tlaku vymizí a dojde k přenosu nepřímo – přes dáseň. To má vliv i na kost.
Už nejsou potřeba složitě tvarovaná lůžka, naopak je žádoucí „zbavit se“ ostrých hran. Kost se zaobluje a postupně zmenšuje svůj objem – oplošťuje se.
Tento proces stále pokračuje a je tím rychlejší, čím více je drážděná sliznice například špatně sedící (nebo žádnou) náhradou.
Co dokáže celková náhrada?
Co dokáže celková náhrada?- zabrání poškozování čelistního kloubu (obnoví fyziologickou výšku skusu)
- podloží rty, zajistí estetiku
- zpomalí ubývání kosti
- do určité míry navrátí žvýkací funkci.
Jak náhrada v ústech drží?
Víte, co mají společného vodoměrky na hladině, bublifuk, upevňovňovací zařízení na GPS a celková náhrada? Využívají porvrchové napětí tekutin. Celková náhrada je v podstatě taková „přísavka“.
Je – li správně zhotovena, naléhá těsně na ústní sliznici, která je vlhká. Dosazením náhrady dojde k vytlačení přebytečného vzbuchu i slin. Ve vzniklé úzké štěrbině zůstane jen slabá vrstva tekutiny, která náhradu udržuje na místě.
Čím větší je plocha a přesnost náhrady, tím lépe drží.
Proč někdy náhrada nesedí?
mělké patro nebo plochá čelist
Určitě jste viděli řadu reklam na nejrůznější „lepidla“. Pomohou zvýšit adhezi, ale zázraky od nich nečekejte.
Jestliže má bezzubý člověk mělké (málo klenuté) horní patro nebo plochou dolní čelist, pravděpodobně bude mít problémy se stabilitou celkové náhrady. Chybí plocha a členitost, která by stabilitu zajistila.
Stabilním řešením pro tyto pacienty jsou zubní implantáty. Ty buďto klasickou celkovou zubní náhradu ukotví nebo ji dokonce umí nahradit zuby napevno.
Přečtěte si, jak můžete mít během několika hodin opět zuby napevno
úbytek kosti během času
I nejlépe zhotovená náhrada časem přestane držet. Je to dáno právě postupnou přestavbou kosti pod dásní. Ihned po ztrátě zubů má čelist ještě výrazný hřeben. Ten ale postupně mizí a opticky se přesunuje. U horní čelisti směrem dovnitř u dolní čelisti směrem ven. Jak se mění profil kosti, náhrada nenaléhá a padá.
Když přestane náhrada držet, je vhodné zhotovit novou. Nevymění – li se, může na sliznici vzniknout začervenání, vřídky nebo výrůstky. S postupným úbytkem kosti se navíc zmenšuje plocha pro náhradu. Proto u dlouhodobě bezzubých čelistí nebývá jednoduché funkční náhradu zhotovit.
Proč nefunguje celková náhrada jako vlastní zuby?
Přenos žvýkacího tlaku u celkové náhrady není fyziologický. K přenosu sil dochází přes plochu (dáseň) a ne přes zuby. Z toho také vyplývá většina nevýhod celkové zubní náhrady.
I správně zhotovená celková náhrada má omezení. Její majitel musí omezit pohyby do stran při žvýkání, protože při nich náhradu shazuje – působí větší silou, než je schopno udržet povrchové napětí. Nelze s ní také ukusovat (opět kvůli snadnému shození) ani žvýkat nic tvrdého. Většina lidí se také musí učit s náhradou správně vyslovovat.
Jak si na novou celkovou náhradu zvyknout?
Často není lehké si na novou náhradu zvyknout. Může pomoci čtení nahlas, mluvení před zrcadlem, vyvarovat se lepivým jídlům. Nepříjemné jsou i otlaky. Pokud vzniknou, je potřeba, aby zubní lékař upravit vnitřní povrch náhrady.
I přes počáteční obtíže je důležité náhradu co nejdříve začlenit do běžného života. Jestliže se její používání nestane automatické, nezvyknete si na ni nikdy.
Chcete mít opět zuby napevno?
Specialitou našeho pracoviště je metoda All-On-Four („vše na čtyřech“) . Tato metoda představuje kompletní náhradu všech zubů čelisti pomocí pevného můstku na čtyřech implantátech.
Tuto metodu lze použít v případě bezzubé čelisti ale i tehdy, pokud je v čelisti přítomno několik posledních zubů. Vaše nové zuby budou k implantátům pevně fixovány. Budou fungovat jako Vaše vlastní zuby.
Nebude Vás neobtěžovat padání zubní protézy, otlaky nebo překryté patro, které snižuje vnímání chuti. Nové zuby budou funkčně i esteticky nahrazovat celý zubní oblouk.
Jak se celková zubní náhrada vyrábí?
časová náročnost
Zhotovení estetické i funkční celkové zubní náhrady je složitý postup, který vyžaduje velké zkušenosti ze strany lékaře i zubního technika.
Nejdříve je potřeba zhotovit otisky čelistí a zrekonstruovat původní výšku skusu (správnou vzdálenost čelistí od sebe).
To se děje pomocí několika pomocných kroků, při kterých je nutná Vaše přítomnost v ordinaci. Lékař otiskuje, maluje, měří, nutí Vás otvírat a zavírat ústa, kousat do různých materiálů,…
Zubní technik si následně z otisků zhotoví modely Vašich čelistí a na ně postaví zuby do voskové růžové baze. Následuje zkouška ve Vašich ústech, kde se ladí jak estetické požadavky, tak funkční potřeby.
Jestliže jsou všichni s výsledkem zkoušky spokojeni, růžový vosk v náhradě se v zubní laboratoři vymění za pryskyřici, ve které zuby již pevně drží.
Vše se detailně opracuje, vyleští a opět vyzkouší v ústech, kde zbývá doladit poslední detaily.
moderní materiály a individuální práce
Pro zajištění perfektní estetiky se používají špičkové materiály a individuálně nanášené vrstvy. Přední zuby jsou postavené tak, aby působily věrohodně a esteticky, zadní funkčně. Jednotlivé zuby pro celkové náhrady se vyrábí v továrně.
K dispozici jsou z několika materiálů, vrstev, v nejrůznějších tvarech, barvách a velikostech. Zkušený zubní lékař a zubní technik umí vybrat pro každého pacienta zuby tak, aby vypadaly přirozeně.
Pro zajištění stability i estetiky ale není vždy možné postavit zuby v náhradě tak, jak by si přál pacient (byly jeho vlastní, přinesl na ukázku na fotce, atd.)
Jak vypadá správně zhotovená náhrada?
Správně zhotovená horní náhrada zakrývá celé tvrdé i část měkkého patra tak, aby nebránila polykání. Zepředu potom zasahuje co nejvýš do ústní předsíně ale jen tak, aby netlačila.
Musí vynechat všechny úpony svalů a uzdičku horního rtu, proto jsou na ní charakteristické zářezy. V celém rozsahu (kromě malé části za předními zuby) musí naléhat na sliznici. Ve skusu by nemělo být možné nic vložit mezi zadní zuby.
Zuby by se měly dotýkat alespoň částečně při většině pohybů dolní čelisti (samozřejmě kromě otevírání). Toto postavení brání páčení náhrady.
autor: MDDr. Tereza Mensová
Otevři hubu a plať!
Jak poznáte, že se ve vašich zubech vrtá zubař a ne zlatokop? Aneb praktický rádce pro všechny, kdo mají ještě zuby.
Zhruba před půl rokem jsem naplno spadl do kapitalismu. To když jsem se rozhodl změnit zubaře. Ne že bych s těmi předchozími nebyl spokojen (množné číslo je namístě, chodil jsem do fakultní nemocnice a většinou jsem přišel pod ruku studentům).
Známí se divili, že si nechám v puse vrtat nějaké nedouky a k tomu ještě sedím v křesle průměrně dvě hodiny. Já na to odpovídal, že na někom se to učit musí a navíc dělají pod dohledem nejlepších lékařů – takže možná naopak je ta péče lepší než obvykle.
Nicméně nakonec převážilo časové hledisko: k dvěma hodinám na křesle se přidalo přestěhování ordinace a objednací lhůty několik měsíců a já se rozhodl najít si SVÉHO zubaře. Kamarádka mi doporučila doktora Zdeňka Trefného.ž
Změnu jsem nepocítil jen v úspoře času a rychlosti ošetření – ještě větší změnu zaznamenala má peněženka.
Zatímco dříve jsem většinou neplatil ani korunu a jen několikrát zaplatil doplatek v řádu málo stokorun, změna lékaře udělala dokonalý průvan v mé peněžence.
Po zhruba pěti návštěvách jsem byl chudší o více než pět tisíc korun. A zjistil, že uvedená suma je jen začátek, další péče bude stát už desítky tisíc.
Oslíčku, otřes se
V přízemí rodinné vilky v Roztokách u Prahy mně vítá milý, usměvavý pětačtyřicátník. Nenesu si ani výpis ze své dokumentace u předchozího lékaře – při telefonickém objednání mi řekl, že jej nepotřebuje, prohlédne mně sám.
Po chvíli na křesle slyším ortel: Mám tři drobné kazy a ještě jeden problémový zub, takže bude dělat čtyři rentgeny. „Jeden bude stát osmdesát korun,“ upozorňuje mně. Na překvapivou otázku, že ještě nikdy jsem za rentgen neplatil, vysvětluje.
„No oni měli obyčejný rentgen. Já mám elektronický, který se mi hned promítne na monitoru počítače,“ vysvětluje doktor Zdeněk Trefný a ihned také hrdě předvádí a chvilku se bavíme o tom, jak je zubařské vybavení drahé a jak špatně pojišťovny platí.
Když po necelé půlhodině opouštím křeslo, jsem poučen, že nejdříve bych měl jít k dentální hygienistce – ta odstraňuje zubní kámen, vyčistí chrup a ukáže, jak správně čistit.
Nechám se tedy objednat a platím za dnešní návštěvu.
Účet zní překvapivě na zhruba tisíc korun – platím nejen rentgeny ale i vstupní prohlídku a také pětkrát třicetikorunový poplatek – jeden za prohlídku a čtyři za rentgeny.
Zhruba o tři týdny později přicházím do ordinace podruhé. Tentokrát mně vítá usměvavá zhruba dvacetiletá brunetka. Je to studentka, která si u doktora Trefného přivydělává jak dentální hygienistka.
Čekám, že mi začne čistit zubní kámen (manželce to dělají pravidelně jednou až dvakrát do roka když chodí na paradentologii, platí zhruba 450 korun), ale ona po krátké prohlídce překvapivě řekne, že žádný kámen nemám a tedy nic odstraňovat netřeba. A i zuby prý mám vyčištěné dobře.
Nicméně i přesto je prý co zdokonalovat a tak následující půlhodinu trávíme kromě příjemného povídání tím, že mi ukazuje, pod jakým úhlem mám držet kartáček a jak dělat správné krouživé pohyby, aby vyčištění bylo dokonalé. A také radí, jaký mezizubní kartáček se na mé zuby hodí.
Když pak mám platit, překvapením mi spadne čelist – instruktáž mně stojí 650 korun, skoro stejnou sumu pak kartáčky (jeden normální a dvě sady mezizubních). Mám sebou jen necelou tisícovku a tak nezbývá než odjet k nedalekému bankomatu a potřebnou hotovost vyzvednout. A začínám se divit, kde jsem dodnes žil, když jsem za péči o zuby platil tak málo.
Při dalších čtyřech návštěvách jsem už penězi vybaven dostatečně. Na kvalitu péče si rozhodně nemohu stěžovat, jen mi stále čím dál víc připadá, že jsem se stal dojnou krávou.
Přitom si myslím, že jsem poměrně poučený pacient: Vím například, že buď si mohu nechat spravit zub obyčejným amalgámem na pojišťovnu a nebude mně to kromě regulačního poplatku stát nic, či si mohu zaplatit kvalitnější kapslovaný amalgám ( na rozdíl od prvního, který se míchá v ordinaci, je tento již připraven okamžitě k použití) nebo bílou plombu.
Když se tedy chci s doktorem Trefným poradit, co si mám vybrat a zeptám, zda obyčejný amalgám dle pojišťovny, překvapí mně slovy „takovou fušeřinu já nedělám“. Nezmohu se na reakci a v ústech mi končí bílá plomba za 1344 korun a nezbytný třicetikorunový poplatek.
Po šesti návštěvách mám spraveny tři zuby a peněženku chudší o zhruba šest tisícovek. A dozvídám se, že končí éra tisícikorun a přicházejí na řadu desetitisíce.
Právě mi totiž doktor Trefný odvrtal šestku vpravo nahoře. Obří plomba už totiž příliš netěsnila a je tedy prý třeba ji vyměnit, dát tam čep a novou korunku. Samozřejmě bratru za zhruba pět či šest tisíc.
Nu co, je to odborník, říkám si a je také pravda, že loni na podzim jsem si vytrpěl své se zánětem, který jsem vedle tohoto zubu měl. Těsně před zákrokem se doktor ale dívá ještě na rentgenový snímek. „Tohle se mi nelíbí,“ říká a ukazuje tmavší místo na snímku.
A varuje mně, že to může ale skončit extrakcí, tedy vytržením zubu a dáním náhrady. Není totiž prý vyloučeno, že to tmavší místo znamená, že pod plombou už je místo zubu pouze maso. A bylo.
A doktor mi předestírá další možnosti léčby: Protože je to snad nejdůležitější zub v ústech, který žvýká, je potřeba jej nahradit. Na výběr mám dvě možnosti: Buď boční můstek, zavěšený na obroušené čtyřce a pětce, či implantát.
První varianta mně bude stát něco přes deset tisíc korun, druhá trojnásobek. Ceny mně šokují a vyžaduji si čas na rozmyšlenou. Doktora to evidentně zaskočí. „Ale jak já to teď vyúčtuju? Najděte něco sestro,“ říká a po chvíli dostanu účtenku s položkou „zvýšené časové nároky 360 Kč“ a platím i obligátní regulační poplatek.
Je trh!
Po odchodu od zubaře mi čím dál víc vrtá hlavou: Jsou takové sumy opravdu normální? A kolik lidí si vůbec může dovolit je platit? A schválně si zjišťuji ceny, které za srovnatelné výkony účtují jiní zubaři.
Po shlédnutí ceníků asi šesti zubařů zjišťuji, že můj je zdaleka nejdražší. V některých případech více než dvakrát než jeho konkurence.
Zatímco například ordinace ve Výzkumném ústavu stomatologickém účtuje za nejobyčejnější plombu nehrazenou pojišťovnou 320 korun, můj zubař mi naúčtoval 832 korun.
A uvedenou bílou plombu, za kterou jsem platil doktoru Trefnému 1344 korun, tam pořídím za 735 korun.
Se svým příběhem a s účtenkami jdu k prezidentovi stomatologické komory Jiřímu Pekárkovi. „To není socialistické zdravotnictví ale podnikání podle platných zákonů,“ krčí rameny Pekárek a říká, že stejně tak jako si mohou rozhodnout, zda chci nakupovat v secondhandu či u Versaceho, tak si mohu vybrat i zubaře.
Kolik tedy může být obvyklá cena, se nechce vyjadřovat. „Zakazuje nám to zákon o hospodářské soutěži. Když například MF Dnes zveřejnila nějaké ceny, které si zjistila obvoláním lékařů a my jí to potvrdili, tak jsme byli šetřeni úřadem.
To potvrzení bylo bráno jako porušení hospodářské soutěže,“ říká Pekárek. Jen pro přesnost: podle MF Dnes je rozpětí široké – od 500 do 1800 korun. Ceny se podle něj tak liší především kvůli tomu, že každý lékař má jinak vybavenou ordinaci – a tu musí splácet.
A čím lépe vybavená ordinace, tím většinou i kvalitnější služby.
Když se ale spolu bavíme, tak zjišťuji, že přece jen vše v pořádku není. Podle Pekárka vám musí lékař vždy říct co bude dělat, jaký plán ošetření navrhuje a kolik bude stát. A pokud je smluvním lékařem mojí pojišťovny, tak mi musí nabídnou i vše, co pojišťovna platí. Tedy například i obyčejnou amalgámovou plombu.
A co tedy situace, kdy mi řekl, že takovou fušeřinu nedělá? „To nesmí říct, že nedělá. Pak si jděte stěžovat vaší pojišťovně,“ říká jednoznačně Pekárek, ale současně svého kolegu lehce obhajuje. Pojišťovny platí totiž tak málo, že se mu taková práce nevyplatí. Například za obyčejnou plombu dostane zhruba 150 až 170 korun.
Nebezpečná pojišťovna
Po chvíli rozmluvy s Pekárkem mám ale pocit, že i když mi doktor Trefný odmítl udělat výkon hrazený pojišťovnou, vlastně mi tak skoro zachránil život. „Ten lékař by měl říct: Našel jsem vám kaz na sedmičce.
Můžu vám udělat amalgámovou výplň plně hrazenou ze zdravotního pojištění, ale ta není kvalitní, protože používá nekvalitní materiál a nemohu vám věnovat tolik času, protože pojišťovna to nezaplatí jak by bylo potřeba. Nebo nabídne amalgámovou nadstandard či bílou, na které už pojišťovna nepřispívá.
A vy se rozhodnete – buď zadarmo z pojištění s pochybnou kvalitou nebo kvalitnější placenou,“ říká prezident stomatologů. Podobně je to ostatně i třeba s náhradou chybějícího zubu. I zde existuje varianta bez doplatku a o ní mě měl stomatolog informovat.
„Lékař by měl říct: Buď se tam nedá nic nebo snímatelná protéza na pojišťovnu. Ta ale bude odírat sousední zuby a vznikne tam kaz,“ hrozí Pekárek.
A jak je to s regulačními poplatky? I v tomto případě zubař evidentně naúčtoval co neměl, zejména v případě první návštěvy. Nelze platit více než jeden poplatek za návštěvu, tedy rozhodně ne za každý rentgenový snímek. Jak to chápu, kromě prvního poplatku za návštěvu jsem neměl platit vůbec nic.
Po rozhovoru s Pekárkem jsem ještě ve větší nejistotě. Opravdu je práce „na pokladnu“ tak nekvalitní? A rozhodnu se oslovit i Janu Duškovou, přednostku asi nejpovolanější instituce v zemi – Výzkumného ústavu stomatologického. A také doktorku Lucii Vondráčkovou, která učí studenty na stomatologické fakultě, k nimž jsem chodil.
Obě připouštějí, že pojišťovny sice platí špatně a když se lékař chce mému uvedenému zubu opravdu kvalitně věnovat, tak je obtížné mu dát dostatek času . „Ale určitě nelze říct, že by to bylo nekvalitní,“ říká Dušková.
Podle nich je úhrada trošku postavená na hlavu: Na pokladnu mám totiž amalgám míchaný v ordinaci, který je mnohem pracnější než ten, který v kapslích už připraví výrobci. Takže paradoxně práce na pojišťovnu je pro lékaře náročnější. „To by se mělo změnit, nechápu, proč z té úhrady vyjmuli kapslovaný amalgám,“ říká Dušková.
A na moji obavu, že kvůli vysokým cenám budou za chvíli chodit Češi bez zubů, protože na to většina nebude mít? „Na vše existuje ekvivalent plně hrazený pojišťovnou. Je to sice hodně nepohodlné, ale zdarma,“ říká Dušková. Onen ekvivalent znamená například to, že člověk má v puse pryskyřičný skelet, který mu drží náhradní zuby.
Nicméně je třeba se k takovému lékaři dostat – a to není jednoduché. Drtivá většina zubařů už totiž hlásí plno a nové pacienty nebere. Zubaři ale přiznávají: Nebereme lidi, kteří se nám přihlásí z ulice, protože je velké riziko, že bude problémový. Pokud ale někoho doporučí náš dlouhodobý pacient, většinou ho vezmeme.
A existuje ještě jedno riziko, o které se nyní hodně mluví. Že pojišťovny úplně přestanou proplácet například plomby – protože za kazy si lidé v drtivé většině mohou zanedbanou ústní hygienou.
„Zatím se o tom vedou diskuse, ale nikdy jsme neuvažovali o úplném zrušení tohoto hrazení, protože jsou skupiny pacientů, u nichž je kaz důsledkem chronických onemocnění,“ říká mluvčí úřadu Tomáš Cikrt.
Cože? Udat kolegu?
Jak prezident zubařů již výše uvedl, i v jeho resortu platí zákony trhu. A jeden z těch zákonů je, že nedostatek nabídky automaticky zvyšuje cenu. A zubařů je, zdá se, kritický nedostatek. Nové pacienty bere podle seznamu komory na jejích webových stránkách pouze každý dvacátý.
„Může se stát, že ceny porostou a část lidí se k zubařům vůbec nedostane i kdyby na to měli peníze. Zubní lékař je také jen člověk a jeho možnosti věnovat se pacientům jsou také omezené,“ připouští Pekárek. Ale zdůrazňuje: Indicie, že by proto rostly už nyní nepřiměřeně ceny, nemá.
Ale pravda je, že někde lidé za zubařem musí dojíždět desítky kilometrů.
Jenže je tu ještě jedna věc. Obyčejný pacient nemá šanci poznat, zda jeho lékař je kvalitní, zda mu dal do úst to co mu vyúčtoval či že ho nenatáhl o nějakou stokorunu či tisícikorunu. Či dokonce to, že mu udělal výkon, který vůbec nepotřeboval – jen aby ho mohl vyúčtovat.
Takové případy už jsou. Jenže zdá se, že postihnout je brání falešná stavovská solidarita. Paní D., stomatoložka z Jablonecka, takové historky sype z rukávu. Jako například tu, jak k ní přišel pacient, že se mu uvolňuje korunka, za kterou dal u jiného zubaře deset tisíc korun. „A byla to přitom pryskyřičná korunka plně hrazená pojišťovnou. Neměl platit nic,“ vzpomíná.
Pacientovi -prý to byl policista – řekla, ať práci u svého zubaře reklamuje. Či za ní přišla bývalá pacientka, která si postěžovala, že u nového zubaře zaplatila za plombu 250 korun. „“Když mu řekla, že u mě za stejnou plombu nic neplatila, tak jí řekl, že mám asi hodně staré zásoby amalgámu, který se normálně už nepoužívá.
Bylo jasný, že to chce na přilepšenou a účtuje to pojišťovně,“ říká.
A upozornila komoru na jednání těchto svých kolegů? „To by přece bylo práskání,“ zhrozí se. A řekla tedy aspoň pacientům, ať to udělají sami? „To já jim neradím. Já to nekomentuju, myslím si svoje,“ říká. Druhý den jí dochází, co vše asi prozradila a že by mohla mít ve stomatologickém rybníku problémy. Telefonuje mi a úzkostlivě žádá: „U těch historek ale moje jméno nedávejte“.
Sám prezident Pekárek potvrzuje, že stížností na zubaře je minimum. Ale když komora prokáže, že se její člen provinil, může mu dát důtku či pokutu.
To má i vliv na to, zda dostane osvědčení komory, které má být jakousi zárukou kvality pro pojišťovny. „Ten kdo má osvědčení, dostává trochu víc od pojišťoven.
Ve chvíli, kdy dostane důtku, přichází o toto osvědčení a tedy i část peněz od pojišťoven. To může ročně dělat třeba padesát tisíc korun,což není málo,“ říká Pekárek.
A jak je to s hlídáním cen, zda zubaři svoji práci nepředražují – tedy vlastně nezneužívají monopolu? Na to podle Pekárka komora bič nemá. Je trh. Nicméně jakási kontrola by mohla být zase ze strany ministerstva zdravotnictví.
Cena výkonů by totiž měla vycházet z cenové kalkulace. Jenže to ministerstvo dělá teprve od počátku roku a podle mluvčího Cikrta se „v současnosti pomalu rozjíždí“. Podněty prý ministerstvo od pacientů navíc ještě žádné nedostalo.
Ti o tom totiž asi neví.
Hlavně ne Řecko
Ale je opravdu nedostatek zubařů? Pohledem zjistíme, že jsme v evropském průměru, na jednoho zubaře připadá 1600 pacientů. A například v sousedním Rakousku jich má zubař plných dva tisíce – a žádné problém se sehnáním ošetření pacienti nemají.
Podle odborníků je ale statistiku nutno brát s rezervou – u nás velká část zubařů (mimochodem: průměrný český zubař je 57letá žena, žen jsou mezi stomatology dvě třetiny) už prostě nedělá na plný úvazek, ale jen třeba dva dny v týdnu.
„A je to možná také tím, že se Rakušané také mnohem lépe starají o své zuby,“ říká Dušková, ale rychle dodává, že Češi se v péči o své zuby v posledních letech výrazně zlepšili.
Nicméně počet stomatologů nyní výrazně vzroste, protože školy přijímají skoro dvojnásobek studentů než před několika lety.
A prostým vynásobením zjistíme, že současných zhruba 350 nových studentů stomatologie, kteří nastoupili, by současných 7000 tisíc zubařů v zemi obnovili za dvacet let.
Mimochodem – není to péčí státu, který by na jednoho studenta dával více. Školy si na zvýšený počet žáků musejí vydělat jinou činností, například tím, že učí studenty ze zahraničí.
Jenže se objevil nový problém: nedostatek vyučujících. Práce profesora na stomatologii je náročná, protože musí mimo jiné i publikovat a podílet se na výzkumu a jako špičkový specialista si vydělá v soukromé ordinací samozřejmě víc peněz.
Takže zubařů by nicméně mělo být až až. Problém ale podle Duškové je v tom, že nejvíc zubařů je ve věkové kategorii nad 50 let – a odejdou do důchodu dříve, než nová generace doroste.
A je tu ještě jedno nebezpečí: Stát kvůli nedostatku stomatologů zmírnil nároky na jejich vzdělání. Studium je nyní pětileté a již není povinná tříletá praxe pod dohledem zkušeného lékaře, který mu v případě potřeby poradí. Zda to přispívá ke kvalitě budoucích zubařů si posuďte sami.
Profesorka Dušková ale upozorňuje ještě na jedno: Nebezpečný je i nadbytek zubařů. Jako například v Řecku, kde je na jednoho stomatologa zhruba 800 pacientů. „Pacienti jsou pak zbytečně přeléčováni. Lékaři dělají výkony, které nejsou potřeba, protože musí z něčeho žít,“ varuje. Podle ní je velmi obtížné nastavit systém tak, aby byl vyvážený.
Dnes to platím já!
Tím vším poučen jdu tedy ke svému zubaři. Jsem již rozhodnut, že si na místo šestky nechám dát můstek. Sedám do křesla, dvě injekce na umrtvení a pět minut dloubání a zub je venku.
Již automaticky vytahuji peněženku a doktor Trefný říká. „Dnes to bude na pojišťovnu. Ale zaplatíte regulační poplatek“.
Když namítnu, že mám pocit, že peníze neplatím, když jde o pokračování práce na stejném zubu, za nějž jsem poplatek už zaplatil (a další před třemi měsíc za rentgen) říká. „Ne ne, platí se to.
Ale jestli chcete, tak to proženu programem, ten to ukáže,“ říká a po chvíli překvapeně hlásí: „Tak to nenaskočilo, to je zvláštní.
Tak to dnes máte úplně zadarmo,“ krčí rameny, ale neopomene zdůraznit, že za moji návštěvu mu pojišťovna proplatí pouhých 231 korun, a to za práci a čas dvou lidí. „Za anestezii je to 63 korun, a to včetně stříkačky. Dnes to dotuji ze svého,“ říká.
PS: nevíte někdo o nějakém dobrém zubaři?
Zubní ošetření: Ceny za zákroky a rozdíly v cenách
Návštěva zubaře není
pro většinu lidí ničím příjemným. Lepšímu pocitu příliš nepomáhá ani fakt, že
za mnoho ošetření si musíme zaplatit. Ne vše totiž proplácí pojišťovna. Jak je
to se současnými cenami zákroků a jaké jsou v cenách rozdíly?
Zkusili jsme tedy zmapovat současnou situaci a vytvořili
přehled o průměrných cenách. Je samozřejmě možné, že ceník vašeho zubního
lékaře či kliniky se bude od těch níže zmíněných lišit. Jedná se jen o průměrné ceny a bohužel není
v našich silách zjistit ceník naprosto všech zařízení, která
stomatologickou péči poskytují.
Je ošetření na zubních klinikách opravdu dražší?
Domníváte se, že ošetření na zubní klinice musí vyjít jistě dráž, než ošetření v ordinaci místního
zubaře? Pak musíme říci, že ne nutně.
Ceníky privátních zubních ordinací byly totiž během našeho průzkumu často srovnatelné s cenami na
klinikách. A to i těch větších.
Nutno také zmínit, že ačkoli se našla i zařízení, která si
standardně účtovala finance za vstupní
vyšetření a preventivní prohlídku, u
většiny z nich byly tyto úkony hrazeny ZP. Na druhou stranu si však
některá centra účtují i poplatek za
administrativní úkony či konzultaci.
Jak se dá však čekat, ceny
byly vyšší na klinikách v Praze, než v těch mimopražských. Rozdíl
v cenách však často nebyl příliš
vysoký.
Soukromé ordinace lékařů
I mezi soukromými lékaři jsme zaznamenali výraznější rozdíly
v cenách. Rozdíly se objevovaly samozřejmě i v množství nabízených služeb.
Co jsme tedy zjistili?
Vstupní a preventivní
vyšetření je často
hrazeno zdravotními pojišťovnami. Pokud se tak nestane, je jeho cena se nejčastěji pohybuje okolo 1000-1500 Kč.
Velmi široký je také ceník
fotokompozitních výplní. Na klinikách v Praze se jejich cena
pohybovala okolo 1000-1500 Kč, mimo
Prahu pak byla cena i o několik stokorun
nižší. Konečná cena však téměř vždy záleží na rozsahu ošetření.
Mezi cenami
celokeramických korunek jsme zaznamenali opravdu velké rozdíly. Můžete za
ně zaplatit lehce přes 5000, stejně
tak vás však může stát i více než
10 000 Kč.
Rozdíly jsou znatelné jak
v případě klinik, tak mezi privátními ordinacemi. Ceny se velmi lišily
i v případě ošetření kořenového
kanálku.
Některá zařízení si toto ošetření navíc účtují jako jeden úkon,
jiné jej mají rozdělený do několika
částí.
A co dentální hygiena?
Zde byla cena často podobná – nejčastěji se pohybovala kolem 1000 Kč, většinou byl i stanovený čas ošetření na
1 hodinu. Rozdíly v cenách se pohybovaly v řádu několika mála stovek korun.
Mezi nejlevnější nepatří ani profesionální bělení zubů. I v tomto případě totiž budete
muset vytáhnout z peněženky několik
tisíc korun. A to ať v Praze, či v jiné části republiky.
Musíme také říci, že nás zaujala nabídka neviditelných rovnátek. Také pro vás nebylo nošení rovnátek
v dětství (nebo i později) ničím příjemným? S neviditelnými rovnátky
by byl s nepříjemným pocitem při pohledu do zrcadla konec. Jejich cena
ovšem není zrovna nízká – cena za jednu čelist začíná zhruba na 25 000 Kč.
V rámci některých druhů ošetření je možné se dostat na opravdu obrovské částky. Obecně
nejdražší jsou samozřejmě úkony spojené
se zubními implantáty. Na druhou stranu je však třeba zmínit, že současné
možnosti umožňují opravdu specializovaná ošetření, které navíc nemusí
doprovázet bolest.
Půjčka od lidí s úrokem od 2,99% a RPSN od 3,63%.
Zonky.cz
Jak je to s doplatky u zubaře – VZP ČR
Zajímalo by mě, co vlastně hradí pojišťovna u zubaře tak, aby pacient nemusel platit doplatek. Je snad v pořádku, že za plombu nebo za injekci na umrtvení musím platit, ačkoli jsem si našel zubaře, který má smlouvu s pojišťovnou?
U stomatologických výkonů, tedy prohlídek, vyšetření, ošetření atd. je smluvnímu lékaři výkon buď plně pojišťovnou hrazený a pacient neplatí žádný doplatek, nebo hrazený z veřejného zdravotního pojištění není a pacient si ho musí zaplatit sám. Všechny plně hrazené výkony jsou obsaženy v úhradové vyhlášce platné pro příslušné období.
Obecně pro stomatologické výkony platí, že lékař má povinnost seznámit pacienta se standardním ošetřením a může mu pak nabídnout ošetření s použitím nadstandardních materiálů. Pacient tedy musí s navrhovaným postupem souhlasit.
Nadstandardní výkon si celý platí. Ceny vycházejí z individuální kalkulace ordinace a pacient má právo být seznámen před ošetřením s cenou výkonu a nahlédnout do ceníku. Vždy musí obdržet potvrzení o úhradě.
Plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění je komplexní vyšetření při registraci pojištěnce stomatologem a každoroční preventivní prohlídky, včetně profylaktického odstranění zubního kamene a kontroly ústní hygieny. Hrazena je také běžná péče a ošetření, např. extrakce zubů, injekční lokální anestezie, léčba onemocnění dásní či zánětu nervu, rentgenová vyšetření, zubní výplně (plomby) pak v rozsahu standardu.
Co se týká „bílých plomb“, VZP hradí dětem do 18 let fotokompozitní výplň, pokud je použita ve frontálním úseku chrupu, tj. do trojek včetně.
Dospělým hradí ve stejné lokalizaci výplně z kompozitních samopolymerujících materiálů. Je to také bílá výplň, ale tento materiál tuhne chemicky, modernější fotokompozitní se vytvrzuje „světlem“.
Jiné typy výplně nebo uvedenou výplň v jiné lokalizaci si pacient hradí v plné výši sám.
U dětí do 15 let a u těhotných a kojících žen jsou hrazeny výplně stálých a dočasných zubů při použití plastického materiálu, např.
skloionomerního cementu (v případě, kdy to není ze zdravotních důvodů možné, pak použití dózovaného amalgámu) a dále samopolymerujícího kompozita v rozsahu špičáků včetně. Ostatní pojištěnci mají (od 1. 1.
2019 v souvislosti se zákazem používání nedózovaného amalgámu) hrazeny výplně z dózovaného amalgámu, jen v rozsahu špičáků včetně jsou hrazena samopolymerující kompozita, u dětí do 18 let fotokompozitní výplně.
Injekční anestezie je pojišťovnou plně hrazena ve všech případech, kdy z lékařského hlediska odůvodněná (indikovaná).
Pokud pacient požaduje po lékaři „umrtvení“, aniž by to vlastně bylo nutné, platí si ho sám – například při běžném vrtání zubu. Hrazena není, a to opět v souladu se zákonem, tzv.
intraligamentární anestezie, což je speciální druh místního znecitlivění jen jednotlivých zubů.
Přesné údaje o stomatologických výkonech plně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o výši úhrad VZP za ambulantní stomatologickou péči najdete na wwww.vzp.cz/stomatologicka-pece.