- TRESTY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK
- TĚLESNÉ TRESTY A JEJICH VLIV NA DUŠI DÍTĚTE
- LZE VYCHOVÁVAT BEZ TRESTŮ?
Většina lidí si rodičovství volí jako plánovanou součást svého života, jako jeho naplnění, a bere ho jako určité poslání. Zdaleka ne každý si však uvědomuje, že být rodičem znamená především práci.
Navíc práci, kterou jsme si sami vybrali. A podle toho je třeba k dítěti a výchově přistupovat – jako v každém zaměstnání i tady je třeba věci promýšlet, důkladně se připravovat a zejména nepodléhat svým momentálním emocím ve chvílích, kdy přicházejí problémy.
Rodičovství není běh na krátkou trať, je to práce dlouhodobá a vysoce zodpovědná – coby rodiče svým chováním a přístupem k dítěti máme ohromný vliv na to, jaký dospělý z něj jednou bude. „K rodičovské roli patří, že vedu dítě k dospělosti, a ne že nechám své emoce, aby mnou volně cloumaly.
A že se mi to někdy nedaří, že mi to dítě kazí, no to je pravda, ale já jsem v práci a musím hledat jiný způsob,“ upřesňuje dětský psycholog PhDr. Václav Mertin.
Rodič tedy má být v ideálním případě laskavým průvodcem dítěte na cestě k dospělosti. K tomu nutně potřebuje zejména trpělivost, vytrvalost a důslednost, bez nichž si výchovu snad ani představit nelze. Dítěti je třeba věci stále dokola opakovat a je třeba smířit se s tím, že k rodičovství tento aspekt zkrátka patří.
Dalším předpokladem pro zdravý rozvoj dítěte, pro to, aby se na své cestě do dospělého světa naučilo, co je třeba, je dostatečné množství intenzivně prožitého času, který mu dáváme, a také to, aby dítě bylo přijatelně vyladěné.
Pokud doma věčně panuje dusná atmosféra, rodiče jsou na dítě téměř pořád naštvaní nebo s ním často nemluví, případně se domáhají poslušnosti prostřednictvím trestání, vyladění dítěte zcela jistě ideální nebude.
„Psychologie obecně preferuje to pozitivní, tedy principem je, že jako rodič jdu přes to pozitivní – aby dítě bylo naladěné, chtělo se učit, bylo ochotné poslouchat, a dokonce vnímat. A to nebude dělat, pokud bude zaťaté a naštvané,“ objasňuje Václav Mertin.
↑ nahoru
TRESTY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK
Mnoho rodičů místo toho, aby se snažili o maximální možný rozvoj svého dítěte, vidí smysl výchovy v tom, aby jejich dítě bylo poslušné. Jako by poslušnost dítěte byla nejvyšší metou. Tresty jsou pak pro rodiče prostředkem k dosahování poslušnosti. Jenže takto vychovávané dítě, byť navenek klidné a spokojené, si v sobě nese především touhu zavděčit se rodičům, ne dělat věci pro vlastní uspokojení. Spolupracuje s rodiči ze strachu, aby neztratilo vlastní bezpečí a lásku svých nejbližších, což je sice významné pro jeho vlastní sebepřijetí a sebehodnocení, ale pro zdravé utváření osobnosti je to nevhodné. Zejména hrozí, že období dospívání u takto vychovávaného dítěte bude naplněno vlnami velkého vzdoru a odporu vůči vnucené pozici poslušného. Ti nevzdorovití naopak reagují v dospělém věku submisivně, až závisle.
Proč jsou tresty první volbou rodičovské výchovy a proč si někteří lidé neumí výchovu bez nich představit? Psycholog Václav Mertin nabízí tuto odpověď: protože nic jiného je nikdo nenaučil, navíc v dnešní hektické době jim schází čas, aby si rozšířili repertoár výchovných a komunikačních prostředků.
Nelze opominout, že řada dospělých přitom řeší velice závažné problémy svého života – otázku vlastní zaměstnatelnosti, partnerské neshody, finanční, leckdy dluhovou situaci… Žijí tudíž ve stresu, a tak je všechno rozčílí, vyvede z míry.
Ve chvíli, kdy jsou v roli rodičů, by však nemělo dítě být hromosvodem jejich problémů a trestání důsledkem výbuchu vlastních nezvladatelných emocí.
↑ nahoru
Jaký je smysl trestu a co jím dítěti sdělujeme?
Jak je uvedeno výše – že trest je nejlepší výchovný prostředek, si mnoho lidí myslí zejména proto, že sami byli prostřednictvím trestů vychováváni. Dítě nedělá, co se od něj očekává, a tak je třeba ho potrestat. Dostane tím za vyučenou, „polepší se“ a příště už danou věc neudělá.
Takto nějak rodič používající trestání k „nápravě“ dítěte vidí mechanismus trestu (fyzického i psychického) a z něj pramenícího důsledku. Jenže funguje to opravdu takto? Co vlastně pro dítě trest znamená? „Když dítě trestáme, sdělujeme mu tím, že něco dělá špatně.
Dítě to ale vnímá tak, že mu v tu chvíli odpíráme lásku, že se mu děje křivda… A že by tresty vylepšovaly atmosféru doma, vzájemné vztahy? To se rozhodně říct nedá,“ myslí si dětský psycholog Václav Mertin.
Vnímání trestu dítětem se v neposlední řadě odvíjí od jeho věku, nicméně u jakkoli starého dítěte by se rodičovská výchova neměla zaměřovat na potrestání dítěte za to, že udělalo něco „špatně“. Vhodnější je dítěti opakovaně ukazovat, kde jsou hranice, a mít stále na zřeteli, že dítě není malý dospělý.
Nemůže tudíž spoustě věcí rozumět, vnímá svět optikou svého věku.
Nechce páchat škody, rozčilovat dospělé, podvádět – prozkoumává, chce se učit a dozvídat stále nové věci, poznávat… Nevnímá ovšem všechny důsledky svého jednání a nedoceňuje všechny možnosti, proto často vůbec nemusí rozumět tomu, za co a proč je v dané chvíli trestáno.
Trest lze nazírat jako nástroj k ovládání dítěte, který v něm zároveň ukotvuje jednoduchý socializační model, jenž na první pohled obsahuje logický kauzální mechanismus: něco jsem udělal – potrestali mě – jsme vyrovnaní.
Nemusí dále o ničem přemýšlet, naučí se znát, co bude následovat, když něco provede. Postupně si tak může zvykat na to, že porušuje domluvy i za cenu trestu („těch pár facek/ten zákaz televize mi za to stojí“).
V tomto kontextu se nabízejí v podstatě dvě reakce – dítě je přehnaně úzkostné, sebeobviňující se a v obavě z trestu začne lhát a podvádět. Na druhou stranu necítí žádnou potřebu nést za své chování zodpovědnost, žádné výčitky svědomí, že se nějak provinilo.
„Tresty jsou cesta ke zdokonalení lhaní, vymýšlení si, vyhýbání se zodpovědnosti. Starší děti už se v tom učí chodit, i v tomto mi tresty nepřipadají jako něco produktivního, vytvářejícího zdravou osobnost,“ dodává Václav Mertin.
Videorozhovor s PhDr. Václavem Mertinem, dětským psychologem
↑ nahoru
Role trestů a odměn jako výchovných prostředků
Tresty a odměny pro mnoho rodičů představují základní stavební kameny jejich výchovy, která je zaměřená na chybování a vychylování z pravidel. Efekt při použití těchto výchovných prostředků je okamžitý a jasně viditelný.
Trest je přitom sdělením, co v chování dítěte není žádoucí, dobré, správné (z pohledu dospělého), a má být „stopkou“ špatného chování, neučí však dítě, jak se chovat a jednat správně.
Odměna je pak „hodná sestřička“ trestu – díky ní se dítě učí, že když něco udělá (opět z pohledu dospělého) správně, bude odměněno – přízní rodiče, malým dárkem, bude moci dělat jemu příjemnou činnost, …
Jestliže rodiče ve výchově používají tresty, je dobré vědět, že větší dopad budou mít v případě, kdy jimi budou šetřit. Totiž: je-li jakýkoli trest využíván přehnaně často, ztrácí význam. A co je podstatné – nejlépe trest funguje v kontrastu k pochvale, přičemž smysluplné chválení by mělo podle některých odborníků vysoce přesahovat trestání. Psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., v tomto kontextu zdůrazňuje, že „když je dítě zvyklé na poměr devět pochval ku jedné výtce, vnímá trest jako kognitivní disonanci a ta má sklon změnit jeho jednání směrem k lepšímu, k pochvalám. Jestliže je dítě zvyklé na tresty a poměr je devět trestů a jedna pochvala (například rodiče jsou mylně přesvědčeni, že za samozřejmosti se nechválí), pak dítě vnímá pochvalu jako něco nepatřičného a má sklon ji ignorovat. Dochází i ke zdegenerovanému vnímání trestu jako odměny – když mě trestá, tak si mě všímá a má mě rád, když mě netrestá, tak neexistuji…“ (http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/tresty.pdf).
Avšak i pochvala – pokud je užívána nepatřičně – v sobě nese riziko, že dítě nebude věci dělat kvůli vlastnímu uspokojení, kvůli sobě, ale pro potěchu svých rodičů, proto aby bylo pochváleno.
Přitom je obvyklé, že nekriticky chválené dítě přestává chvále věřit, „stává se nepochválitelným“ (jak uvádí psycholožka a rodinná terapeutka Kateřina Krtičková), ve starším věku má dokonce k pochvalám ze strany rodiče (nejčastěji matky) averzi a v období puberty má pak tendenci se vůči tomuto prvku bránit.Jak tedy s pochvalou zacházet? Nejdůležitější je nechválit příliš často a za věci, které jsou už pro dítě samozřejmostí – chvalte za konkrétní věci; chválit by měli oba rodiče rovnoměrně (není výjimečné, že v rodině je matka ten, kdo příliš často chválí, a otec ten, kdo trestá); používejte vlídné komunikační prostředky (s vyloučením ironie a sarkasmu); nevyhýbejte se vlídnější formě kritiky; učte se nepřenášet na dítě svou vlastní zkušenost z dětství a mluvte s dítětem o tom, zda se cítí být oceněno, případně co mu vadí a chybí.
Z uvedeného vyplývá, že především je třeba snažit se o to, aby dítě nedělalo věci s vidinou trestu či odměny/pochvaly, ale aby mělo dobrý pocit z toho, že něco samo dokázalo, dovedlo danou věc do konce a podobně.
Buduje si tak pocity vlastní sebehodnoty a sebedůvěry, nezávisle na pocitech ostatních, je motivováno dělat věci z vnitřku, nikoli na základě vnějšího tlaku – pochvala dospělého pak může být příjemný bonusem.
Jako rodiče můžeme (a měli bychom) dávat dítěti zpětnou vazbu, povzbuzovat ho (účinná je pozitivní motivace), projevovat o něj zájem, oceňovat ho, verbálně vyjadřovat, co se mu povedlo – to jsou prostředky, které ve výchově slouží mnohem lépe než odměny či povrchní, nekritické pochvaly.
Jde ovšem o prostředky, které od nás vyžadují dostatek pozornosti vůči dítěti, vnímání jeho potřeb a každodenních pokroků a díky kterým dítě získává pocit, že je důležité a má svou hodnotu, že nejde o to, aby jen vyhovovalo našim představám.
↑ nahoru
Psychické trestání často bolí víc než facka
Deptání dítěte odmítáním a samotou mnoho odborníků hodnotí jako mnohem závažnější, než je plácnutí, facka či dokonce i mírnější forma výprasku na zadek. Dětský psycholog Václav Mertin s tímto tvrzením souhlasí: „Kdybych byl nucen volit, raději bych dítěti dal na zadek, než abych ho psychicky týral. Útoky na psychickou integritu, výroky typu ‚seš úplně nemožnej‘, ‚no podívejte na něj, co on dělá‘, to si myslím, že je šílené. Dítě drží, co má dělat, ale ty následky…“
Psychické tresty bývají obecně považovány za méně škodlivé, neboť dítě u nich nezažívá fyzickou bolest, jako je tomu u trestů fyzických.
Právě z toho důvodu, že následky nejsou viditelné, mohou ale být psychické tresty škodlivější – jsou-li užívány systematicky, často zanechávají mnohem hlubší šrámy, které jsou skryté a mnohdy špatně rozpoznatelné.
Navíc je známo, že mezi psychickým trestáním dítěte a psychickým týráním může být velice tenká hranice, přičemž mnoho rodičů si devastující vliv svého chování vůbec neuvědomuje.
Zásadně může být ohrožen duševní vývoj dítěte a negativně se psychické týrání může projevit až v jeho dospělém životě (ve všech rovinách: partnerské a rodičovské, pracovní i v sociálních kontaktech). Důležitou roli zde hraje „nastavení“ dítě – jeho osobnostní předpoklady, temperament, odolnost – a také věk dítěte.
Jaké tresty jsou nepřijatelné:
- Vysmívání, ironizace, sarkasmus, zesměšňování
Jak trestat děti, aby to bylo účinné?
Chcete mít doma andílka, ale v některých chvílích se jen stěží ovládnete, plácnete dítě přes ruku. A pak vás to mrzí. Jak je to vlastně s tresty?
Odborníci nejsou jednotní. Podle některých jsou tresty nutné. Nesprávné tresty ale mohou zanechat hluboké následky na psychice dětí. Tresty, a to i ty fyzické, své opodstatnění mají, pokud jsou ale příliš časté nebo silné, mohou vést až k pokusům o útěk z domova, říká psycholožka Šárka Slabá.
Mně osobně vždy před očima vyvstane obrázek z doby, kdy jsme s rodinou žili v Německu. Tam existuje hnutí maminek, které nosí na tričku nápis „Mé dítě je nedotknutelné“. Viděla jsem jednu z těch maminek, jak z deseticentimetrové vzdálenosti křičí přímo do obličeje svého asi čtyřletého syna. To nejspíš taky není správně. Takže jak na to?
Trestat vůbec, a za co?
Jaký je vůbec smysl trestu? Někteří rodiče dítě uhodí spíše proto, aby si sami ulevili. To je špatně. Trestu se užívá tam, kde byla překročena nějaká pravidla, je třeba zjednat nápravu či zabránit tomu, aby se podobné chování neopakovalo. (Dítě například na hřišti prudce strčí do cizí ratolesti, nebo mu hodí do očí písek.)
Ke správnému užití trestu je potřeba znát a dodržovat několik pravidel:
- Dítě musí vědět, proč je trestáno. Trest je přiměřený situaci i věku dítěte.
- Rodič nesmí trestat v afektu, ze zlosti a v rozčilení. Trest nesmí být ponižující.
- Trest se vztahuje ke konkrétní situaci, nepokračuje neurčitou dobu.
- Když už rodiče za něco trestají, musejí být důslední. Jen tak má trest efekt.
Ovšem pozor, ne vždy je potřeba trestat. Pokud dítě něco zavinilo nechtěně nebo se snažilo o dobrou věc a pokazilo ji, je trest kontraproduktivní. Například, když chtělo pomoci mamince zalít květiny a rozlilo vodu, trest si nezaslouží.
Tedy platí, že trest se má použít jen v případě, kdy dítě udělá věc, o které od vás už ví, že ji dělat nesmí.
Trest by měl následovat bezprostředně po prohřešku. To je důležité hlavně u menších dětí, aby si uvědomily souvislost mezi překročením hranice a následným postihem.
Existuje několik způsobů, jak dítě potrestat. K nejkontroverznějším patří nepochybně tresty fyzické. Vede se řada diskusí o tom, zda by vůbec měly ve výchově být. Odborníci ani rodiče nejsou jednotní.
Fyzické tresty své opodstatnění mají, ale měli bychom je používat spíše jen symbolicky. Potrestáním problém uzavřeme, a dítěti už jeho prohřešky nepřipomínáme. Fyzický trest je pro dítě jasné sdělení, že ono samo překročilo mez, říká psycholožka Šárka Slabá.
Obecně přitom platí, že čím je dítě starší, tím lépe se dá trestat i jinými způsoby a tím více je pro něj fyzický trest ponižující.
Pokud jsou fyzické tresty příliš časté nebo silné, mohou vést k pokusům o útěk z domova, u těchto dětí se vyskytují psychické problémy, může se u nich rozvinout bulimie, anorexie, tendence k sebepoškozování, mohou se zapojit do pochybné party nebo začít užívat drogy. Obecně platí, že trest dopadá na úrodnou půdu jen v citově funkčních vztazích, dodává psycholožka.
A co je tedy snesitelný fyzický trest? Malé dítě můžeme plácnout přes zadeček, ručičku, ale nikdy přes tvář nebo po hlavě, míní Šárka Slabá.
Fyzicky bychom přitom podle ní neměli trestat děti mladší než 12, respektive 18 měsíců, které ještě pořádně nechápou souvislosti mezi svým jednáním a trestem.
Dítě ale můžeme také potrestat psychicky. Dáme dítěti najevo, že se zlobíme. Například tak, že s ním nekomunikujeme. Ale pozor. I tady je potřeba znát míru. Jinak by dítko mohlo získat pocit, že jste ho kvůli tomu, co provedlo, přestali mít rádi.
Zákazy jako trest jsou vhodné hlavně u starších dětí.
U starších dětí už bych fyzické tresty nedoporučovala, ztrácejí výchovný efekt, spíše bych zakázala například televizi, počítač nebo strhla kapesné, říká psycholožka.
Rozhodně není dobré zakazovat dětem jejich zájmy z oblasti sportu nebo kultury, a správné podle odborníků nejsou ani pracovní tresty (tj. práce za trest). Dítě si tak totiž může zakódovat, že práce je vždy trestem.
Trestat možná, chválit určitě
Když už musíme sáhnout k jakémukoli trestu, mysleme vždy na to, že je třeba v dítěti podporovat i zdravé sebevědomí. Nezapomeňme proto na pochvaly a přistupujme k nim stejně důsledně.
Stále trestané a nechválené dítě může trpět komplexy méněcennosti a nebude si dostatečně věřit.
Navíc pozitivní motivací pochvalami přimějete už i ty nejmenší děti dělat to, co je správné (známé jásání nad loužičkou v nočníčku určitě není třeba připomínat).
Pochval by mělo být vždy víc než peskování.
5 tipů jak na to
- Pravidla dítěti trpělivě vysvětlujte. I když je ještě malé a nemůže zcela pochopit význam všeho, co mu říkáte, od určitého okamžiku si začne význam uvědomovat.
- Používejte pochvalu. Je to nejlepší způsob, jak přimět už velmi malé děti dodržovat pravidla. Dejte mu jasně najevo, že to, co udělalo, je správné.
- Pokud dítě poruší pravidla, nenechte se vyvést z míry, dítě by se také rozčílilo a nepoučilo by se. Bez hněvu ale trvejte na svém.
- Buďte důslední. Pokud zavedete nějaké pravidlo, důsledně vyžadujte jeho plnění.
- Někdy povolte – například doma se křičet nesmí, ale pokud je dítě na zahrádce rozdováděné, proč by se nemohlo vykřičet tady.
Minitest: Jakou výchovu „razíte“?
1. Jste se svým dítětem na pískovišti. Při zápasu o cizí kyblíček bouchne chlapečka
a) Plácnete ho a zvýšeným hlasem mu řeknete, že to už nikdy nemá dělat.
- Snažíte se mu domluvit, že se to nedělá.
- Omluvíte se mamince, že je vaše dítě trochu víc temperamentní.
a) Rozzlobíte se a táhnete ho za sebou.
- Řeknete mu, že ostatní už na vás čekají a vy že půjdete za nimi, ať
přijde taky, až bude mít chuť. Pak poodejdete a vyčkáváte za rohem, aby vás neviděl, ale abyste ho měla v dohledu.
- Přemlouváte ho, aby šel za ostatními a čekáte, dokud nebude sám chtít jít.
Řeknete mu, aby si uklidilo hračky, došlo si vyčistit zuby a na záchod a pak do postele. Začíná odmlouvat, že ještě ne.
a) Neustoupíte a trváte na svém, případně zvýšíte hlas, abyste dodali váhu svým slovům.
- Povolíte 5 minut na to, aby si rychle dohrálo a pak to rychle uklidilo.
- Necháte se přesvědčit a doufáte, že později poslechne.
Odpověď a=1 bod
Odpověď b=2 body
Odpověď c=3 body
3–4 body Autoritativní výchova
První extrém – tato výchova stanoví pravidla, která musí dítě bez výjimky dodržovat. Porušení pravidel se vždy trestá. Podle odborníků je dítě vychovávané tímto způsobem úzkostné. Když se později dostane mimo vliv rodičů, má tendenci mnohem více porušovat pravidla než jeho vrstevníci.
5–7 bodů: Demokratická výchova
Zlatá střední cesta – v tomto přístupu jsou stanoveny rozumné hranice, uvnitř nich mají ale děti volnost. Pravidla se netýkají všech částí života dítěte, ale jsou zaměřeny na podstatné oblasti, například bezpečnost, sebeovládání.
Ty jsou vymezovány důsledně, zároveň však s citem na potřeby dítěte i ostatních členů rodiny (rodiče mohou někdy uznat, že je možné udělat výjimku). Při porušení pravidel rodiče spíše vysvětlují než trestají. Důležitá je tedy komunikace a vztahy mezi dítětem a ostatními členy rodiny.
Z dítěte se stává psychicky stabilní jedinec, svědomitý a ohleduplný. Je to ideální typ výchovy.
8–9 bodů: Liberální výchova
Druhý extrém – dítě smí všechno. Nemá téměř žádné hranice, dostane všechno, co chce. Dítě bývá v důsledku této výchovy nejisté, neumí překonávat překážky a jít za svým cílem. Nedůvěřuje svým schopnostem, rodiče za něj vždycky všechno zařídí.
Test byl konzultován s psycholožkou.
Nebijte děti, nefunguje to
Proti uzákonění zákazu fyzických trestů u dětí v Česku se staví tři čtvrtiny Čechů a Češek nad 15 let. Pro by bylo sedm procent lidí. Ukázal to říjnový průzkum agentury Nielsen Admosphere pro Ligu otevřených mužů. Odpovídalo 1025 lidí nad 15 let.
Téměř dvě pětiny dotázaných míní, že rodiče by měli mít právo děti při výchově tělesně trestat. Podle víc než dvou pětin lidí jsou fyzické tresty nezbytné, aby dítě poznalo hranice. U této příležitosti publikace výzkumu odemykáme text z pravidelné rubriky V hlavě, kterou najdete v týdeníku Respekt.
Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.
Fyzické tresty patří k oblíbeným námětům rodičovských diskusí a každý je na tohle téma tak trochu expert. Už proto, že každý má sám nějakou zkušenost z dětství, ať už modřiny na zadku zahrnovala či nikoli. V českém prostředí bývá debata obzvláště vzrušená, jak se před pár lety ukázalo při pokusu fyzické tresty zakázat zákonem.
Do vášnivých sporů, zda mají pohlavky či výprask nějaké výchovné výhody, nebo jsou jen zbytečným trápením ratolestí, letos definitivně vnesli jasno dva američtí vědci. Přezkoumali 75 různých studií z posledních 50 let, které hodnotily účinek fyzických trestů na celkem 161 tisících dětí. Závěr – žádný pozitivní efekt neexistuje.
Zenový výprask
Pokud vám někdy ujela ruka, netřeba teď propadat pocitům viny. Fyzické trestání dětí je kulturní zvyk, který se přenáší z generace na generaci a po staletí byl v mnoha částech světa považován za prospěšný.
UNICEF odhaduje, že na planetě Zemi stále někdy dostává nařezáno 60 procent drobotiny a zdaleka ne jen v méně vyspělých zemích.
V USA například takhle děti trestá 45 procent rodičů, v Česku se k tomu přiznává čtvrtina.
Všichni se shodnou, že tvrdé tresty hraničící s týráním dětem jednoznačně škodí, ona debata se vede o mírnějších formách, jako jsou pohlavky nebo naplácání na zadek.
Je totiž zjevné, že v příležitostné a uměřené formě takové zásahy dětem uškodit nemusí, pokud jsou jinak vztahy v rodině láskyplné a výchova dobře nastavená.
Část rodičů i některých odborníků proto zůstává přesvědčena, že lehké fyzické tresty prováděné s klidem a v určitém věku dítěte (obvykle se uvádí 2–6 let) mohou mít ve výchově smysl coby krajní možnost účinné korekce nežádoucího chování.
Výprask v očích dítěte legitimizuje použití násilí proti druhým.
Tweetni to
Problém je ovšem v tom, že jen málokdo trestá své děti se zenovým klidem. Texaský profesor George Holden například nahrával se svolením matek běžné dny ve vybraných rodinách a zjistil, že fyzický trest často přichází ve stavu zuřivosti a po jednom napomenutí.
Hranice zvenčí
Naprostá většina studií zkoumajících efekt tělesných trestů dospěla k závěru, že dětem škodí. Podle kritiků měly ovšem zpravidla jeden nedostatek.
Nedokázaly dobře odlišit lehké tresty od krutého bití, takže závěry se daly snadno přisoudit týrání, a ne obyčejným pohlavkům. Právě z téhle pasti nyní vyklouzla letitá výzkumnice výchovy Elizabeth Gershoff z Texaské univerzity v Austinu.
Spolu se svým kolegou prošla archivy a vybrala z nich všechny dostupné studie, které se zabývaly pouze jedním typem trestu – bitím otevřenou rukou přes hýždě.
A výsledek byl jednoznačný. Účinky na dítě, které oněch 75 studií vysledovalo, byly téměř výhradně negativní. Jak už bylo řečeno, nevyplývá z toho, že trestající rodič musí dítě nutně poškodit, v mnoha případech nebyl efekt prostě žádný. Ale nikdy nebyl pozitivní, a rizika se naopak ukázala značná – nárůst agrese, problémy v chování, psychické potíže, nízké sebevědomí apod.
Výprask jako výchovná metoda funguje pouze krátkodobě. Potrestané dítě zanechá zlobení a chvíli se chová poslušně. Dlouhodobě ale fyzické tresty jeho sebekontrolu naopak zhoršují, dítě si totiž zvyká, že mu hranice dává hrubou silou jeho okolí a „nezvnitřní“ si je. Trest navíc v jeho očích legitimizuje použití násilí proti druhým, proto jsou bité děti samy agresivní.
Nedá se samozřejmě čekat, že tohle zjištění letité výchovné spory ukončí, na to je ve hře příliš mnoho emocí. Různé průzkumy ukazují, že lidé, kteří sami v dětství výprask dostávali, jsou náchylnější ho schvalovat. Mimo jiné i proto, že opak znamená připustit si možnost vlastního poškození.
Sex před sportem
Kdo viděl nějaký boxerský film, tuší, že trenér musí svého svěřence držet před zápasem dál od jeho milé, jinak by měl borec v ringu „slabé nohy“. Italští výzkumníci nyní přezkoumali dostupná data o roli sexu na sportovní výkon a zjistili, že jde pravděpodobně o mýtus. Výzkumů je málo, ale neukazují, že by abstinence zvyšovala šanci na medaili.
Oko na fauly
Vědci z Univerzity v Leuvenu zjišťovali, co odlišuje elitní fotbalové rozhodčí od těch běžných. Čtyřicítce sudí pouštěli v laboratoři záběry fotbalových zápasů. Ukázalo se, že nejlepší rozhodčí dokážou předvídat situace, v nichž se odehraje faul. Jde pravděpodobně o schopnost vzešlou z nasbíraných zkušeností.
Písně, co nejdou z hlavy
Někdy člověku v hlavě uvízne píseň a stále v ní zní, ačkoli se majiteli ani moc nelíbí. Výzkumník z Durhamské univerzity pátral po tom, jaké písně mají tenhle otravný potenciál. Většinou jde o rychlejší, melodické hity, které mají nezvyklé intervaly, rytmické změny či nečekaná opakování. Bad Romance od Lady Gaga je typický případ.
Jak správně trestat dítě
- Markétka (3 roky) se na plastové motorce řítí k vozovce a nereaguje na matčino volání, ignoruje zákaz. Matka ji dohoní a za trest plácne.
Domnívám se, že taková reakce rodiče je nevhodná a dokonce nebezpečná.
Může se totiž stát, že pokud někdy v budoucnu dojde k podobné situaci, bude se Markétka snažit matce o to více ujet. Následky mohou být až tragické. Na místě je Markétce motorku sebrat a čapnout ji za ruku. Poté vysvětlit.
Napříště řešit preventivně a podle povahy a vyspělosti Markétky: buď vůbec motorku v blízkosti silnice nepoužívat, či si nechat od dítěte popsat, jak se na motorce bude chovat, kde zastaví. Natrénovat.
- Martínek (3 roky) se dívá na pohádku na počítači. Po skončení žádá další, a když otec odmítá, syn do počítače vztekle třískne dřevěným autíčkem. Otec se zlobí, vyčítá synovi, že počítač rozbil. „Já sem nic nerozbil! Ty sám sis ho rozbil!“ křičí Martínek na tátu, načež sebou plácne na zem a ječí.
Mnozí rodiče reagují v takové situaci fyzickým či psychickým trestem: dítěti naplácají, trestají je mlčením, ignorací, nálepkami „zlobivce“, „násilníka“… Otec Martínka zareagoval jinak, lépe: „Martine, já se zlobím!“ řekl a naštvaně odešel. Po chvíli synovi vysvětlil, proč je rozbitý počítač takový problém, a že to mimo jiné znamená i to, že než se mu podaří počítač opravit/nahradit, nebude možné pohádky pouštět.
- Ondra (14 let) si přeje stejný telefon, jako má otec. Ten mu vysvětluje, že mu telefon koupí, ale levnější, který pro jeho potřeby bohatě stačí. Kluk se naštve a v afektu mrští tátův telefon o stěnu.
U takto velkých dětí se rodiče již méně uchylují k fyzickým trestům, zato však zakazují oblíbené činnosti, nařizují ty neoblíbené, nadávají, vyčítají, mentorují. Vhodnější je projevit své emoce: „Zlobím se, jsem naštvaný…“ a nechat dítě ztrátu alespoň částečně nahradit – podílet se finančně z kapesného, domluvit se na „brigádě“ v domácnosti (mytí oken apod.).
Přirozené důsledky
V žádném z popsaných případů nebylo třeba (a ani vhodné) dítě trestat. Stačilo jen nechat působit přirozené důsledky jeho chování:
- Markétka neumí zastavit – nemůže mít motorku u silnice.
- Martínek rozbil počítač – táta se zlobí, a pohádky nějaký čas nebude na čem pouštět.
- Ondra rozbil tátův telefon – bude se podílet na jeho náhradě.
Přirozené důsledky logicky vyplývají z toho, co se stalo, zatímco tresty nemusejí s tím, co se stalo, nijak souviset. Pokud bychom Ondrovi zakázali například jízdu na kole, byl by to trest. Kolo nijak nesouvisí s tím, co udělal.
Moderní výchovná literatura přirozené důsledky houfně doporučuje, a je to dobře. Pomáhají dětem poučit se ze svých činů a děti je přitom berou výrazně lépe než tresty. Chci však upozornit na to, že ani tato metoda není všespásná, jak někteří autoři tvrdí, a že občas jde o rozdíl čistě ve způsobu sdělení.
Markétce můžeme říct: „Za trest, že jsi mě neposlechla, ti tu motorku seberu!“ Anebo: „Markétko, zdá se, že ještě neumíš zastavit u silnice, a já mám strach, že by se ti mohlo něco stát. Raději budeme zatím jezdit jen po parku.“
Podobně pokud se dítko nepřezulo, můžu vztekle vykřiknout: „Tak tohleto si, milánku, pěkně vytřeš. A za trest žádnej počítač!“ Anebo můžu říct: „Jejej, tvoje blátivý stopy vedou až nahoru… co s tím uděláš?“ Z faktického hlediska to pravděpodobně dopadne stejně: dítě dům z větší části vytře a na počítač mu prostě nezbude čas. Jeho emoce však přitom budou zásadně jiné.
Též hranice mezi „přirozenými důsledky“ a „tresty“ není vždy jednoznačná. Když například dítěti půjčím svůj telefon a ono se k němu bude chovat nevhodně (malé s ním například bouchá do stolu, velké na něm provádí zakázanou činnost), je přirozeným důsledkem, že mu telefon seberu.
Ovšem na jak dlouho? Na deset minut, než se zklidní? Nebo raději na hodinu? Na den? Na týden? Navždy? Zda se jedná o přirozený důsledek, nebo trest, záleží na tom, jak to cítíme: bojíme se ještě, že je telefon/dítě v ohrožení? Nebo máme jiné důvody? Dítě to navíc může vnímat docela jinak.
Aby se dítě mohlo ze svého chování poučit, je třeba, abychom nechali přirozené důsledky působit. Není vhodné Martínkovi hned zajistit nový počítač a Ondra by se na náhradě podílet měl.
Často je ovšem na místě přirozené důsledky mírnit, nenechat je dopadnout plnou vahou.
Bylo by například příliš tvrdé, kdyby měl Ondra nahradit tátovi telefon zcela – a kvůli jednomu nezvládnutému afektu tak přijít o kapesné na dva roky.
Když je trest na místě
- Ondra, o kterém jsme již mluvili, je poslední dobou velmi drzý, zejména na matku. Když ho odmítla pustit na jistou „pařbu“, řekl jí, že je kráva a že se na ni může vys…
Matka stojí jako přimražená, neví, co dělat.
V tu chvíli přichází otec a chytá syna za košili v místě hrudní kosti. S pohledem přímo do synových očí říká: „Tak takhle se k mámě chovat nebudeš!“ a odmrští syna tak, že spadne na zem.
„Místo pařby sekáš trávník a přerovnáváš dřevo,“ dodává otec a odchází.
Můžeme pochopitelně hloubat nad tím, že matka sama si neměla nechat synovo chování líbit; můžeme uvažovat, jestli rodiče výchovně neselhali už někdy dřív. Můžeme spekulovat, oč lepší by bylo, kdyby se otec zdržel fyzické agrese. Nicméně osobně v tomto případě zdvihám palec nahoru: otcova reakce, včetně fyzické stránky a uděleného trestu, mi přijde zcela na místě.
Občas se stane, že chování dítěte vyžaduje trest. Uvedu proto několik zásad, které je vhodné při výběru trestu dodržet:
- Dítě by vždy mělo vědět, za co je trestáno.
- Trest by měl být adekvátní – tedy citelný, ale ne příliš tvrdý.
- Určitým typům trestů bychom se měli vyhnout.
Nevhodné tresty
A za trest žádný kolo! – Trest by neměl frustrovat potřeby dítěte. Nevhodné jsou tedy například tresty výrazněji omezující pohyb venku či kontakt s kamarády.
Tabu by měly být tresty, jež dítě fyzicky poškodí.
Tabu by měly být psychické tresty:
- Ty máš fakt obě ruce levý! V životě nic nedokážeš. – Výsměch, ironie, sarkasmus, ponižování, zesměšňování… to vše je velký útok na sebevědomí dítěte a může mu způsobit vleklé potíže.
- Jednou mě přivedeš do hrobu! – Dlouhé vyčítání, vyvolávání neúměrných pocitů viny.
- Jen počkej, až přijde táta! – Strašení a udržování dítěte v nejistotě je velmi traumatizující. Navíc se rodič sám shazuje: vlastně říká, že si sám neporadí, a tak volá někoho dalšího – někdy „jen“ druhého rodiče, jindy třeba čerta.
Velmi znejisťující je též mlčení, nereagování, ignorace dítěte. Samozřejmě, že pokud jsme na dítě naštvaní, máme právo komunikaci s ním omezit a nereagovat tak vstřícně jako obvykle. Pokud se však uchýlíme k dlouhému ledovému mlčení a záměrné ignoraci, je to z naší strany výrazně v nepořádku.
Je príma, když se výchova daří tak, že rodiče k trestům nemusejí nikdy sáhnout. U některých dětí však nastávají momenty, kdy by bylo výchovným selháním trest neudělit. Pak je důležité zvolit trest vhodný a přiměřený.
Je lepší dát dítěti na zadek, anebo diskutovat o tom, co je nebo není v jeho zájmu? Peter Pöthe: Existuje správná výchova?
Diskuze Jak trestat děti, aby to bylo účinné?
Ahoj maminky, mám 1,5 ročnu holčičku, ale už teraz vzdoruje a chcem byt
k nej vychovná a nechcem stratit autoritu, vidím to den čo den všade, ako
deti prerastaju rodičom cez hlavu.
Tiež by ma zajimalo, aké tresty používate u svojich deti?
A ako to funguje.
Velikost písma:
Důrazně vysvětlím, že takto ne, trvám na omluvě a pak posílám
kleknout do kouta. Dítě pak přijde samo pohladit a pofoukat, případně jen
přijde a čeká, až řeknu, že je to dobré. Když se opakuje tak
vysvětlování předchází pár přes zadek.
A to mám doma tři, o kterých okolí tvrdí, že jsou dobře
vychovaní… A rozhodně to nejsou ultra klidné a statické děti.
Základem je důslednost a shoda s manželem/partnerem ohledně
výchovy.
Neškodí taky přečíst nějakou knížku – jako základ doporučuju
tuto:
http://knihy.cpress.cz/…ouchaly.html
@Yoy komunikace, jsi
chytřejší, domluvse s ní. Jde to!
Taky teda nějak nechápu, za co a proč trestat rok a půl staré dítě…
Pokud dělá něco, co nechci, řeknu důrazné ne, případně zachytím
(třeba plácající ručičku), odnesu pryč nebo prostě zamezím nežádoucí
činnosti.
@H8N2O4S píše:
Důrazně vysvětlím, že takto ne, trvám na omluvě a pak posílám kleknout
do kouta. Dítě pak přijde samo pohladit a pofoukat, případně jen přijde a
čeká, až řeknu, že je to dobré. Když se opakuje tak vysvětlování
předchází pár přes zadek.
Tobě se chodí omluvit dítě ve věku 1,5roku a posíláš ho kleknout do
kouta? To se mi zdá popravdě zvláštní. Já ani nevím, jestli by dcera byla
omluvy v tomto věku schopná, už si to nepamatuji a to mluvila brzy.
Jinak vysvětlit samozřejmě ano, s tím naprosto souhlasím, s fyzickými
tresty ne, nejsem jejich zastáncem, je to jen o tom nenechat se vyprovokovat.
I když někdy je to opravdu dost těžké .
@BAZÁREK ANGIE
píše:
Tobě se chodí omluvit dítě ve věku 1,5roku a posíláš ho kleknout do
kouta? To se mi zdá popravdě zvláštní. Já ani nevím, jestli by dcera byla
omluvy v tomto věku schopná, už si to nepamatuji a to mluvila brzy.
Jinak vysvětlit samozřejmě ano, s tím naprosto souhlasím, s fyzickými
tresty ne, nejsem jejich zastáncem, je to jen o tom nenechat se vyprovokovat.
I když někdy je to opravdu dost těžké .
Nejmladší má 2 a kousek a praktikujeme to takto od doby, co začalo
chápat, i když bez mluvy, myslím, že něco přes 1,5 roku. Samozřejmě
omluvou nemyslím souvislou větu, ale spíš náznak slova „Promiň“. Děti
nebiji tak, aby měly modřiny, ale lehké plácnutí přes zadek mi nepřijde,
že by bylo proti jejich „právům“. Děti nemám rozmazlené, poslouchají
a máme spolu opravdu krásný vztah, ve všemi.
Vysvetlivat, zamezit chovani ktere neakveptujes, jak ru bylo psano drive.
Jinak byly situace kdy jsem ji placla pres zadek-napr kdyz vbehla do silnice-tam
jde ‚o zivot‘ a podle me jedno placnuti je ucinejsi nez 100× vysvetlovat.
Placla jsem ji cca 3× a od te doby to neudelala.
Jinak pokud zreba kousala
takmjsem ji sundala z klina/ppostele a odesla jsem s vetou ze se to nedela ze
to boli.
Pokud delala neco psovi tak jsem vysvetlila ze to nesmi, ze to boli,
pokud to delala znova tak jsem ji udelala to stejne – ale me formou trestu,
u toho jsem ji vysvetlovala vidis jak to boli, pejska to taky boli
blaBlabla
@H8N2O4S píše:
Nejmladší má 2 a kousek a praktikujeme to takto od doby, co začalo chápat,
i když bez mluvy, myslím, že něco přes 1,5 roku. Samozřejmě omluvou
nemyslím souvislou větu, ale spíš náznak slova „Promiň“. Děti nebiji
tak, aby měly modřiny, ale lehké plácnutí přes zadek mi nepřijde, že by
bylo proti jejich „právům“. Děti nemám rozmazlené, poslouchají a máme
spolu opravdu krásný vztah, ve všemi.
@Yoy píše:
Ahoj maminky, mám 1,5 ročnu holčičku, ale už teraz vzdoruje a chcem byt
k nej vychovná a nechcem stratit autoritu, vidím to den čo den všade, ako
deti prerastaju rodičom cez hlavu.
Tiež by ma zajimalo, aké tresty používate u svojich deti?
A ako to funguje.
Žádné, pokud možno – používáme přirozený důsledek, protože cokoli,
co dítě udělá, nějaký přirozený důsledek má.
Nicméně trestat takovéhle batole považuju za neefektivní nesmysl.
@BAZÁREK ANGIE
píše:
Jasně, o právech nic nepíši, jen si prostě myslím, že lehké plácnutí
přes zadek stejně nic neřeší, jelikož to ani nepocítí. Samozřejmě
pravidla a mantinely si musí nastavit každý dle svého uvážení a situace.
Co se týče klečení, to mi připadá jako za dob našich prababiček.
Nepraktikuji žádné fyzické tresty, přesto také nemám děti rozmazlené a
poslouchají.
Souhlasím. Nikdy jsem dceru neplácla a je to velmi hodná holka, která si
nechá spoustu věcí vysvětlit. Jediné co mě na mé výchově mrzí je, že
když se kvůli mladší hůř vyspím, tak na starší občas zvýším hlas,
když neposlechne ani napodruhé. Třeba co se týče úklidu pokoje nebo
oblékání, když máme jít ven.
@H8N2O4S
Česko by mělo zvážit zákaz fyzických trestů u dětí, soudí ombudsmanka Šabatová
Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat ČTK
Česko by mělo zvážit zákaz fyzických trestů u dětí. Na dnešní konferenci k 30. výročí přijetí Úmluvy o právech dítěte to v Praze řekla ombudsmanka Anna Šabatová.
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO) ČTK řekla, že by se k případnému zákazu klonila, záleželo by ale na jeho formulování v legislativě.
Podle říjnových údajů mezinárodní iniciativy pro ukončení fyzického trestání dětí platí úplný zákaz ve 23 zemích EU.
Domácí násilí na dětech – ilustrační foto | Foto: ČTK
„Působit dětem bolest ve výchově bylo běžné ještě v mém dětství, je to široce schvalováno do dneška. Většina stále facku považuje za přiměřený výchovný prostředek.
Pokud by ale dozorce ve věznici dal někomu facku, bylo by to shledáno jako protiprávní jednání. Má jiné nástroje. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda by děti neměly mít stejné právo jako dospělí.
Přece nemůžeme fackovat dospělé ani z výchovných důvodů,“ uvedla Šabatová. Podle ní by Česko mělo zvážit „výslovný zákaz fyzického trestání dětí“.
Přečíst článek ›
O zákazu fyzických trestů u dětí jednal už na jaře v roce 2008 vládní výbor pro práva dítěte. S návrhem pak krátce poté přišla tehdejší ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková (SZ).
Zákaz doporučoval republice i výbor OSN pro práva dítěte. Někteří politici i odborníci nápad neschvalovali.
Podle části z nich nebyla společnost na zákaz připravena, podle jiných se měly řešit závažnější problémy.
Šabatová řekla, že už obecný zákoník občanský z dob Rakouska-Uherska z roku 1811 zakazoval trestat přehnaným způsobem. Nynější nový český občanský zákoník zmiňuje přiměřenou míru a nenarušování lidské důstojnosti, podotkla Šabatová.
Podle ní je sice možné úpravu chápat jako „absolutní zákaz“ fyzických trestů, v Česku se tak ale zřejmě nevykládá.
„Za 200 let by tam (v zákoně) mělo být ještě něco, co by řeklo, že dítě má absolutní právo na fyzickou a psychickou integritu, že výchovné prostředky musí být jiné,“ řekla veřejná ochránkyně práv.
Facka je ponižující
K uzákonění zákazu by se klonila i zmocněnkyně pro lidská práva. „Pokud bude zákaz chytře formulovaný,“ řekla ČTK Válková. Podle ní by zákaz měl být v takové podobě, aby „nebyly v ulicích davy“ kvůli tomu, že nemohou potrestat děti za vážný prohřešek. Ustanovení by měla být taková, aby je případně mohl Ústavní soud vyložit ve prospěch dítěte, dodala zmocněnkyně.
Trestem by nenazývala „lehký políček“ dítěti za násilné chování, naopak facka za odmlouvání je podle ní ponižující. „Člověk má mít na to svými argumenty dítě usměrnit. Nebo mám velice účinný trest, jeden z nejúčinnějších: Ten tablet bude teď tři dny schovaný, k počítači se vůbec nedostaneš, televizi nepustíš. To je lepší než deset facek,“ uzavřela zmocněnkyně.
Přečíst článek ›
Podle výkazů ministerstva práce o ochraně dětí úřady loni kvůli týrání odebraly z rodin 122 chlapců a děvčat, rozhodl o tom soud. Sociální pracovníci řešili případy tělesného týrání 531 dětí. Šest dětí kruté zacházení nepřežilo.
Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
3.12.2019
9 DENÍK PRO DOBROU NÁLADU
Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované, v záruce Ford Mondeo první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Škoda Fabia servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Opel Astra nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Octavia + PRODAT AUTO