Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..

V dnešní době se toho v médiích hodně napíše a napovídá o tom, co je a co není pro člověka zdravé. Zdravý životní styl je dnes ohromná móda (a samozřejmě obrovský business) a příznivci různých táborů se předhánějí v podpoře často velmi protichůdných zdravotních tvrzení a doporučení.

Jedni tvrdí, že největším zlem je příjem obilovin a lepku, jiní doporučují kompletně vyřadit z jídelníčku maso a další vysvětlují, že nejškodlivější ze všeho jsou mléčné výrobky.

Samozřejmě se najde i velké množství těch, kteří vám budou naznačovat, že nejpozději do 10 let zemřete na infarkt, pokud se nepřidáte k populární běhací maratonové „mánii“ anebo nebudete nejpozději od zítra užívat nějaké zázračné nebo zelené suplementy. Kdo více by nám však mohl říci o tom, co je a co není pro člověka skutečně zdravé, než obyvatelé tzv.

modrých zón, kde žijí největší koncentrace lidí nad 100 let a celkově se zde obyvatelé dožívají (ve zdraví!) v průměru o 7-12 let více, než v okolních zemích? Ačkoliv se tyto oblasti nacházejí izolovaně rozesety po celém světě, mnoho věcí z životního stylu jejich obyvatele spojuje.

Kde nalezli recept na dlouhý, zdravý a šťastný život? Je to ostrov Ikaria v Řecku, kde je v přepočtu na hlavu nejvyšší počet obyvatel nad 90 let na světě (a 3x více než ve zbytku Řecka) a naopak o 50 % nižší výskyt kardiovaskulárních onemocnění; oblast Barbagia na ostrově Sardinie v Itálii (provincie Nuoro a Ogliastra), kde žije desetkrát více stoletých obyvatel než ve zbytku západní Evropy a tamější muži žijí v průměru nejdéle na světě; Loma Linda v Kalifornii v USA, kde se lidé dožívají v průměru o celých 10 let více než ve zbytku USA; Ostrov Okinawa v Japonsku, na kterém se lidé dožívají v průměru o 7 let více než v USA, ženy zde žijí v průměru nejdéle na světě a kterému Japonci neříkají jinak než „ostrov nesmrtelných“, protože počet stoletých lidí je zde 3x vyšší než ve zbytku Japonska; a konečně i poloostrov Nicoya v Kostarice, kde je nejmenší úmrtnost lidí ve středním věku na celém světě. Zároveň je nutné zdůraznit, že lidé nad 90 let ve všech těchto oblastech vedou aktivní život, pracují, jezdí na kole, jsou soběstační apod. Např. na ostrově Ikaria je 80 % mužů ve věku mezi 65 a 85 lety stále sexuálně aktivních a běžná 98letá žena tu řídí menší hotel nebo o víkendu ráda hraje poker o peníze. V Loma Linda v Kalifornii zase známý milionář a kardiolog Wareham Ellsworth prováděl až do věku 95 let 20 operací měsíčně na otevřeném srdci. Fascinující tedy není statisticky vyšší délka života obyvatel modrých zón, ale především kvalita života a zdraví obyvatel i ve vyšším věku nad 90 let!

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..Délka života je totiž podle nejnovějších vědeckých výzkumů (např. ve studii 3000 dánských dvojčat) ovlivněná genetickými faktory jen z 20–25 %, zatímco 75–80 % závisí na našem životním stylu a návycích. Přestože má lidský organismus kapacitu dožít se v relativním zdraví v průměru 90–95 let, je v ČR věkový průměr 78 let, nemluvě o kvalitě života většiny seniorů v ČR v posledních letech života… Naším životním stylem se tedy připravujeme nejméně o 12 let života stráveného v relativní kvalitě a přiměřeném zdraví. Výzkumem modrých zón se dlouhodobě začal zabývat spisovatel a cestovatel Dan Buettner, který před více než 10 lety ve spolupráci s National Geographic zahájil nejrozsáhlejší výzkum v těchto izolovaných „oázách dlouhověkosti“, s cílem odhalit společné charakteristiky životního stylu jejich obyvatel. A přestože jsou modré zóny na různých světadílech a zasazeny do různých kultur a náboženství, některé charakteristiky jejich životního stylu jsou opravdu velmi podobné. V čem se tedy skrývá onen pověstný elixír mládí, zdraví a dlouhověkosti? Je to pestrá a přiměřená výživa, chůze a přirozený pohyb, smysl života a relaxace a sounáležitost s rodinou a komunitou lidí.

Pestrá a přiměřená výživa

Prvním a možná nejdůležitějším faktorem jsou výživové návyky jejich obyvatel.

Všude tvoří jídelníček pestrá strava bohatá především na sezónní ovoce a zeleninu z lokální produkce, celkově s převahou rostlinných složek výživy (brambory, obiloviny, luštěniny, ovoce, zelenina).

Většina obyvatel modrých zón konzumuje maso v průměru maximálně 2x týdně a další plnohodnotné bílkoviny čerpají především z lokálních zdrojů jako jsou ovčí sýry, kozí mléko, ryby a vejce.

V žádné z modrých zón nejí obyvatelé průmyslově zpracované potraviny, nepijí žádné slazené nápoje, a naopak svůj jídelníček obohacují o potraviny nabité antioxidanty a dalšími bioaktivními látkami (česnek, olivový olej, med, zelené a bylinné čaje, ale i červené víno z lokální produkce apod.).

Společná pro modré zóny není jen kvalita potravin (pestrost a lokální produkce), ale i jejich kvantita. Obyvatelé modrých zón se zásadně nepřejídají a např. na ostrově Okinawa si přímo před každým jídlem říkají „Hara hachi bu“, což pochází od Konfucia a v překladu znamená „Jez, dokud nejsi z 80 % plný.

“ Pro tento příklad ale nemusíme chodit až do Japonska, jistě si každý z nás vzpomene na lidovou moudrost ve formě známého českého přísloví „jez do polosyta, pij do polopita a vyjdou ti naplno léta“, kterou nám říkávaly naše babičky. Zároveň doplníme, že toto tvrzení je dnes podložené i vědeckými výzkumy např.

na hlodavcích – kalorická restrikce opravdu prodlužuje život.

Jak je tedy vidět na výzkumu modrých zón v oblasti výživy, není to o žádných extrémech – nikde zcela nevyřazují žádnou přirozenou složku potravy (ať už se jedná o moderní lepek a obiloviny nebo o mléčné výrobky a maso), ale důležitá je především pestrost, poměr a přiměřené množství všech těchto přirozených složek ve výživě člověka.

Chůze

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..

Pro všechny modré zóny je také společným faktorem dostatek každodenního přirozeného pohybu zejména ve formě chůze. Většina obyvatel modrých zón nevlastní auta a pohybují se každý den pěšky v hornatém terénu (např. Ikaria, Sardinie).

Zároveň ale naopak nikde neběhají maratony a ve všech modrých zónách je pro obyvatele společná každodenní lehká až středně těžká fyzická aktivita jako je práce na zahradě, obdělávání půdy, rybolov, pastevectví a samozřejmě chůze pěšky na trh i do kostela.

V „nejmodernější“ modré zóně v Kalifornii v Loma Linda mají obyvatelé zase tradici dlouhých podvečerních procházek v přírodě. Výzkum modrých zón ukazuje, že důležitá je zejména každodenní frekvence a přirozená „jemnost“ (intenzita) pohybu. Tedy ani sezení u televize, ale na druhou stranu ani nadměrná fyzická aktivita o vysoké intenzitě jako třeba maratonský běh.

Výsledky výzkumu současně ukazují, že velkou roli bude pravděpodobně hrát i související časté vystavení se slunci při pohybu venku, které je spojené s vyšší produkcí vitamínu D, který má velkou řadu zdraví prospěšných funkcí.

Smysl života a relaxace

Dalším společným faktorem pro obyvatele modrých zón je vědomí smyslu života. A to nikoliv pouze ve smyslu metafyzickém (objevení svého unikátního smyslu života a cesty k jeho naplnění), ale i v tom ryze praktickém v každodenním životě. Např.

na ostrově Okinawa v Japonsku toto obyvatelé nazývají jako „ikigai“ – důvod, proč ráno vstáváme z postele.

Drtivá většina devadesátiletých a stoletých lidí v modrých zónách má stále své „ikigai“, ať už je to pomoc s výchovou dětí (pravnoučat a prapravnoučat), lov ryb nebo pastevectví pro svoji rodinu a přátele, práce na farmě a obdělávání půdy anebo výuka dětí (karate, jízdy na kole,…) a to mnoho let po odchodu do penze.

Jinými slovy, je nesmírně důležité, aby lidé (v každém věku) měli stále pro co žít a cítili, že jsou tu stále potřební. Samozřejmě, že i obyvatelé modrých zón jsou vystaveni stresu, mají ale pevně zakotvené každodenní rituály, jak se stresu zbavit. Tak např. na Ikarii si všichni chodí po obědě pravidelně zdřímnout.

To mimochodem dělal i Winston Churchill, který sice většinu života kouřil osm dlouhých kubánských doutníků denně, ale dožil se 90 let (a je po něm proto pojmenován „gen dlouhověkosti“ kódující enzym cytochrom P450). Na Sardinii mají každý den svoji „šťastnou hodinku“, kdy si s přáteli či rodinou vypijí skleničku vína, na Okinawě se každý den zastaví a uctívají své předky a v dalších oblastech se pravidelně modlí.

Sounáležitost

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..Žádný ze stoletých obyvatel modrých zón nežije svůj život sám. V těchto oblastech buď vůbec neexistují domovy důchodců anebo je (v těch evropských) umístění seniora do takového zařízení vnímáno jako velká ostuda pro celou rodinu. Ve všech modrých zónách je velká úcta ke stáří a podpoře starších obyvatel a společným faktorem jsou velmi pevné sociální vazby nejen na rodinu, ale i na celou komunitu lidí. Např. na Sardinii nemají obvykle v hospodách kalendáře nahých dívek, ale svého „stoletého měsíce“. Ať už se lidé v modrých zónách každý večer potkávají se svými bližními a přáteli anebo tráví alespoň jeden oběd v týdnu s lidmi z celé širší komunity, pocit sounáležitosti prakticky u všech také posiluje víra a pravidelné rituály. Drtivá většina stoletých lidí z modrých zón totiž patří do nějaké komunity založené na víře (bez ohledu na druh náboženství) a je díky tomu v pravidelném sociálním kontaktu s ostatními lidmi ze svého okolí. Pro obyvatele modrých zón je také typické, že jsou oddaní svému životním partnerovi a maximum času a lásky věnují výchově svých dětí (kteří se tak o ně později s daleko větší pravděpodobností postarají). Všechny tyto faktory posilují pocit jistoty, sounáležitosti a psychické zdraví. Opět ani v tomto případě se ale nejedná o novou informaci, protože je již dávno „západní“ vědou prokázáno, že samota skutečně zkracuje život člověka.

Závěr

Výzkum modrých zón je nesmírně zajímavý a u konstatování těchto výsledků zdaleka nekončí, ale naopak intenzivně pokračuje. Výzkumníci v čele s Danem Buettnerem se snaží tyto objevené principy přenést a šířit dál a modré zóny vytvářet uměle.

Prvním projektem byla spolupráce s radnicí v 18tisícovém americkém městě Alberta Lea v Minnesotě, kde byla průměrná délka života obyvatel 78 let podobně jako v České republice. Město v rámci projektu od roku 2009 otevřelo více zahrad, vybudovalo stezku okolo jezera, zavedlo kurzy cvičení a ve školách začali dětem vařit zdravější jídlo.

Také vytvořili projekty, aby se lidé z izolovaných farem spolu začali více scházet. Průměrný věk ve městě se od té doby zvýšil o 3,1 roku.

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..Zároveň je nesmírně důležité se zamyslet nad tím, co tyto výsledky znamenají pro zdravý a šťastný život každého z nás. Je lidskou přirozeností věci zjednodušovat a za zdroj všech možných problémů označit jednoho viníka. V případě dramatického rozvoje chronických neinfekčních onemocnění (tzv. civilizačních chorob) je často moderní vinit jeden faktor (např. lepek, sacharidy, nasycené tuky, maso apod.), po jehož eliminování se všechny problémy vyřeší. Ale tak jako viníkem obezity, diabetu 2. typu nebo chronického systémového zánětu není jedna látka, ale souhra řady negativních faktorů životního stylu od nedostatku pohybu po nevyváženou a nadměrnou stravu, stres apod., tak i po staletí hledaný elixír mládí a zdraví nebude jedna zázračná substance, ale souhra celé řady faktorů. Velmi pravděpodobně jsou nejdůležitějšími faktory každodenní přirozený pohyb o nízké a střední intenzitě (např. chůze či běh v přírodě), vědomí smyslu našeho života, který nám dává důvod každé ráno vstát, důraz na relaxaci, pestrá a přiměřená výživa z lokální produkce a také velmi pevné sociální vazby s rodinou i okolní komunitou lidí.

Budete mít zájem:  6 + 4 nejlepší látky pro zdravé srdce – podívejte se na ně

 

Literatura

Zdroj fotografií: bluezones.com, pexels.com

Jak tento článek citovat? ROUBÍK, Lukáš. Co je skutečně zdravé? In: Institut Moderní Výživy [online]. 4.2.2018. [vid. datum citování]. Dostupné z: https://institutmodernivyzivy.cz/co-je-skutecne-zdrave/

Jak se dožít vysokého věku? Zdravý životní styl nestačí

Zatímco v roce 1850 se lidé dožívali v průměru pětačtyřiceti let, a pokud bylo někomu padesát, byl už starý, dnes se dožíváme běžně osmdesáti i více let. Vliv na dlouhověkost má nejen zdravý životní styl, ale třeba i pocit samoty. Jak se tedy spolehlivě dožít co nejvyššího věku? 

Zájmu vědců i médií dlouhodobě vévodí velká pětka nejsilnějších vlivů životního stylu na zdraví: kouření, alkohol, pohyb, obezita a zdravá strava. Každý z těch faktorů ovlivňuje předpokládanou dobu dožití v řádu let a všechny jsou spolehlivě a opakovaně prokázané. 

Špatně definovatelné návyky

Na prvním místě co do škodlivosti stojí obvykle kouření. Definice a výpočty konkrétních studií se ale liší, takže sílu vlivu jednotlivých faktorů neumíme přesně porovnat. Jejich důležitost se totiž mění i v průběhu času a mezi různými zeměmi.

Třeba kouření pro většinu z nás dávno neznamená krabičku nebo dvě bez filtru denně jako v historických výzkumech. Obvyklá česká spotřeba alkoholu naopak daleko překračuje „střídmé“ popíjení, jak je definují americké výzkumy.

Kouření tak možná trochu přeceňujeme a alkohol naopak podceňujeme. 

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..Chcete-li se dožít vysokého věku, tak klidně pijte, ale střídmě.

V hrubých odhadech se ale údaje přibližně shodují: Pokud pijete, kouříte, nehýbete se, špatně jíte a trpíte obezitou, statisticky se dožijete asi o deset až patnáct let méně než zdravě se stravující nekuřák, který pije s mírou, sportuje a udržuje si relativně štíhlé tělo. Nejedná se přitom o roky, které byste strávili v LDN: stejně jako životní styl prodlužuje samotnou dobu dožití, prodlužuje i léta, která prožijete ve zdraví.

Škodlivost samoty

Jednadvacáté století pak přináší smršť výzkumů prokazujících podobně silný vliv psychických faktorů. Zaprvé přínos kvalitních sociálních vztahů.

Slavné studie profesorky Hold-Lustad poukázaly na dva faktory, jejichž důležitost se vyrovná těm nejnezdravějším návykům a možná je i předčí: zaprvé subjektivní pocit osamělosti a zadruhé objektivní nedostatek mezilidských vztahů. Obojí spolu přitom vůbec nemusí souviset.

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..Pocit samoty škodí našemu fyzickému i psychickému zdraví a rozhodně nám k dosažení vyššího věku nepříspívá.

Pocit osamělosti může vyvolávat úzkost a stres nebo zvyšovat depresivitu, aniž by se vůbec zakládal na realitě: stačí představa, že je člověk na všechno sám, opuštěný a nikdo mu nepomůže. Objektivní nepřítomnost nebo nezájem blízkých lidí pak typicky vede k horším zdravotním návykům, zhoršení imunity, zvýšenému riziku kardiovaskulárních onemocnění nebo horšímu zpracovávání stresu.

Napětí a stres

Samotný stres přitom není nutně špatný. Příležitostné napětí vybudí organismus k činnosti, aby se následně zase uvolnil.

Problém přináší buď extrémně velký, nebo chronický stres, který přetrvává, aniž by došlo k opětovnému uklidnění.

K tomu dochází zejména ve spojitosti s bezmocí, která nedovolí napnout síly a stresující situaci vyřešit – což je účelem celé biochemické kaskády, kterou pocit stresu spouští.

Setrvalé napětí se pak odráží v celém těle, od problémů s tlakem a narušenou narušené imunitu imunity přes špatné držení těla kvůli zaťatým svalům po problémy se spaním a trávením. Vliv prožívání takového stresu na úmrtnost je rovněž srovnatelný s velkou pětkou nezdravých návyků.

Roky navíc

Pokud sečtete zdravé životní návyky s přínosem spokojeného života s dostatkem uspokojujících vztahů s lidmi a odpočinku, celkový efekt se blíží dvaceti rokům života navíc. Když přidáte preventivní medicínu, včasné řešení případných zdravotních obtíží a trochu štěstí, můžete se místo průměrných českých osmdesáti let dožít stovky.

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..Zdravé životní návyky a spokojený život s dostatkem uspokojujících vztahů vám mohou výrazně prodloužit život.

Myslím, že pokud někdo máte slušné geny – pokud se vaši rodiče dožijí 80, 85 let, přestože nedodržovali žádnou super zdravou dietu – a pokud žijete správně a nemáte genetická omezení, můžete se snadno dožít sta nebo sta sedmi let, shrnuje naše možnosti australský odborník na stravu a dlouhověkost Luigi Fontana.

V Mutumutu máme rádi pohyb a zdravý životní styl.  Za radost ze sportu vás odměníme vrácením 20 % z ceny pojištění. Dalších 5 % získáte za to, že nekouříte a 5 % za to, že chodíte na pravidelné lékařské prohlídky.

Jak žít až do sta let? Pomůže zdravý způsob života a dobré geny | Zdraví

Asi jste tenhle bonmot už taky slyšeli: „Nepil, nekouřil a dožil se devadesáti – a ten, kdo pil a kouřil, taky.“ Protože takhle se – velmi zjednodušeně, samozřejmě – dá shrnout povědomí o tom, jak dosáhnout dlouhověkosti. 

Ve skutečnosti to je složitější a rozhodně to není jen věcí štěstí, i když náhoda v tom taky hraje roli. Vědci mají jasno v tom, že déle bude žít nejspíše ten, kdo povede zdravý život a bude ho mít podložený dobrými geny. Přičemž mantrou by neměla být samotná délka života, ale spíš to, jakou má podobu.

Méně dřiny, více jídla

Příběhy dlouhověkých pastevců odkudsi z náhorních plošin Kazachstánu jsou působivé. Ale jejich rady týkající se života v drsné přírodě a střídmého jídelníčku, v němž hraje prim kobylí mléko, jsou ve střední Evropě vcelku k ničemu. Podobně jako rady z dlouhověkého Japonska, kde zase rozhoduje jiný životní styl, vynikající zdravotní péče a tamní lehounká a tak odlišná kuchyně. 

Avšak také v Česku stoupá počet dlouhověkých. Stoletých lidí přibývá i v Česku, žije jich u nás přes pět set.

S nimi samozřejmě stoupá i počet žen a mužů, kteří vědí, jaké je to být na Zemi osmdesát či devadesát let.

Vděčíme za to vymýcení mnoha infekcí, odstranění těžké dřiny, lepší stravě a samozřejmě i moderní medicíně. Na druhé straně, příliš mnoho jídla a pití nám život spolehlivě zkracuje. 

Pro představu, myš normálně žije něco málo přes dva roky. Vědci zjistili, že když jí dávali jen čtvrtinu obvyklých porcí, dotáhla to na skoro dvojnásobek. Méně jídla totiž mimo jiné snižuje výskyt nádorů a tvorbu oxidů, které urychlují stárnutí buněk. 

Z toho samozřejmě nevyplývá rada, že bychom měli žít někde při hranici podvýživy (a to i kdybychom dodržovali vyváženou skladbu stravy, takže bychom se vyhnuli osudu obyvatel nejchudších zemí závislých na špatném jídle). Spíše nám to naznačuje, že přejídání pro nás není tím pravým.

Vývoj naděje dožití mužů i žen v Česku dokládá, že průměrná délka života obyvatel Česka roste. Tento trend, odrážející snižování úrovně úmrtnosti, je zvláště patrný od počátku devadesátých let 20. století. Údaje Českého statistického úřadu to ukazují jasně: za dvě desetiletí, mezi roky 1996 a 2016, vzrostla naděje dožití při narození u mužů o 5,8 roku a u žen o 4,8 roku. 

Mezi lety 1966 a 1986, tedy také za stejně dlouhých dvacet let, se přitom zvýšila u mužů pouze o 0,2 a u žen o 0,9 roku. Výsledky úmrtnostních tabulek za poslední zpracovaný rok 2016 předpovídají, že muži narození v tomto roce budou v průměru žít 76,2 roku a ženy 82,1 roku. 

Ovšem ne všude se žije stejně dobře a stejně dlouho. Nejkratší věk podle statistiky čeká ty, kdo se rodí v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji, naopak nejdéle žijí muži a ženy v Praze. 

Co o tom rozhoduje: podle statistiků má na délku života vliv čisté prostředí, ale rozhodně nejen ten – jde také o výši příjmů a zdravější životní styl v bohatších regionech, kde je zároveň často lépe dostupná lékařská péče.

Co způsobují geny

„Na délku života mohou mít vliv geny pro dlouhověkost. Ty již byly odhaleny u malinkého organismu, který se nazývá háďátko, a není důvodu se domnívat, že by u člověka takovéto geny neexistovaly,“ říká fyzioložka Helena Illnerová.

Celkem už vědci dali dohromady asi tři stovky teorií o tom, proč a jak člověk stárne a jak proces zpomalit. A to tak, aby nešlo jen o natahování života za každou cenu, takže se ve skutečnosti stává spíše živořením.

Tohle totiž už medicína umí docela dobře a občas si s tím neví rady. 

Dědí se i geny, které prokazatelně život zkracují, protože znamenají vyšší pravděpodobnost rozvoje některých nemocí. Bylo by však zbytečné rovnou rezignovat.

Mít takové geny pro člověka obvykle neznamená, že chorobu dostane na sto procent – má naopak smysl ji brát jako potenciální riziko a zdravým životním stylem, prevencí, případně cíleným lékařským zásahem nemoci předejít.

Zdravý životní styl má smysl třeba tam, kde hrozí cukrovka, preventivní léčba v rodině, v níž se dědí vysoký cholesterol, a bedlivé sledování u žen, které zdědily gen znamenající vysoké riziko rakoviny prsu.

Tužte mozek, budete na tom lépe

Na druhé straně, někteří lidé si škodí vědomě. O rizicích spojených třeba s kouřením už snad nikdo nepochybuje, ale lidé si ubližují i takovou zdánlivou banalitou, jakou je nedostatek spánku. Kolikrát už jste někde četli „nespím víc než čtyři hodiny, nestíhám“? Nakonec však můžete ztratit víc než pár hodin denně. 

„Nedostatek spánku je pro organismus stresem a opakovaný stres může vést ke zkrácení života,“ upozorňuje profesorka Illnerová, která se právě studiem spánku a jeho vlivu na zdravý život zabývala.

Tělo během spánku produkuje řadu důležitých látek a hormonů, proto by měl být kvalitní a ideálně trvat sedm až osm hodin v kuse. Důležitý je i odpočinek. Nezáleží však samozřejmě jen na něm.

K čilosti ve vyšším věku podle vědkyně přispívá zájem o vše kolem nás a cvičení nejen fyzické, ale i neustálé psychické procvičování mozku. Mimochodem, ukazuje se, že život může prodloužit i jeden moderní trend – odkládání mateřství.

Protože pozdní mateřství a s ním spojený příval hormonů a kladných emocí skutečně mohou stárnutí zpomalit. Minimálně to psychické. Navíc se neprodlužuje jen samotná délka života, ale i období, v němž je člověk při síle.

Jak se dožít vysokého věku? Jak žít co nejdéle? Třeba až do 100 let..

Jarmila Klímová: Jak se dožít 400 let – E15.cz

Lidé možná stárnou a spořádaně umírají proto, že to vidí kolem sebe. Zdá se to jako nadsázka, ale možná… „Z hlediska kvantové podstaty to je naprosto regulérní pravda,“ říká psychosomatická lékařka Jarmila Klímová. Je ovšem zapotřebí dát každé své buňce jasný smysl, proč by se měla dělit.

Budete mít zájem:  Kdo stojí za jogurty Activia? České stračeny

Zmíněný medicínský obor vychází z toho, že každá nemoc zrcadlí velmi konkrétní myšlenkové vzorce, a jsme-li ochotni je prohlédnout a proměňovat, buněčný systém se začne proměňovat analogicky z nemoci zase do zdraví.

Jarmila Klímová z Konzultačního a terapeutického institutu Praha se psychosomatické medicíně věnuje více než patnáct let. Většina lidí si přeje dožít se ve zdraví vysokého věku, přitom nejvíce záleží na nich samých, jestli se to podaří.

Jak vyplývá z tohoto rozhovoru, k dlouhověkosti může vést naplnění svého nitra láskou ke všem lidem, živým tvorům a přírodě jako celku a pocity štěstí a radosti.

Jaký je tedy skutečný potenciál lidského těla?

Kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom tu být v klidu 380 až 460 let, protože na tento věk je nastavené naše tělo.

Průměrná buňka v těle přežívá šest až osm let a naše buněčné dělení je nastavené na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací.

Tak si to vynásobte! A proč tedy žijeme jen 60 nebo 80 let? No protože ten nejdůležitější vliv z vnitřku nás samých, který zásadně ovlivňuje délku a kvalitu života, nepřijímáme.

Pokud bychom tomu napomohli, buňky nás přenesou minimálně přes dvě až tři století. Takzvaná západní a konvenční medicína, která člověka pojímá jen jako kyblík bílkovin, však jakékoli psychické, energetické a emoční vlivy na délku a kvalitu života odmítá.

Biologická schránka je nastavená na několik set let života, ale není toho schopná především kvůli tomu, že další aspekty lidského bytí – ať už to jsou pocity viny, křivdy, či nemocné vztahy, v nichž žijeme a které nás trápí a týrají a tím pádem devastují naši psychiku – to začnou ničit a kanibalizovat.

Stejně tak působí nepoznaná, neobjevená a nežitá spiritualita, bez níž v životě nikam nesměřujeme. Ani buňky, které mají svoji vlastní nesmírně vysokou inteligenci, podle níž žijí, dělí se a regenerují, nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to. Obnoví se třeba jen desetkrát, protože smysl toho všeho jim nebyl dán.

Jestliže jsme však smysl poznali a žijeme ho, je našim buněčným strukturám předáván automaticky.

Vysokého věku se paradoxně dožilo mnoho z těch, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a následnou perzekucí za komunismu. Lze to nějak vysvětlit?

Tito lidé žili svojí ideou a vysokým spirituálním přesvědčením, a tak se běžně dožili devadesáti let i stovky, zatímco statisíce jejich vrstevníků se nedožily ani šedesátky. O biologické opotřebovanosti těla je to tedy až na posledním místě.

Začíná to v hlavě a v tom, jak si nakoncipujeme smysl života a jeho náplň. Co můžeme pro tělo udělat na tělesné rovině, je v pořádku a dělejme to, ale na prvním místě je to, jaký nepořádek či naopak harmonii nosíme v sobě samých, to má větší sílu.

Lidé přemýšlejí o životě velmi krátkozrakým způsobem a jejich tělesná stránka tomu odpovídá. V praxi se setkávám s klienty, kteří řeší nějaký svůj problém, a když jim řeknu, co by se přitom dalo rozvíjet, odpovědí, že jim to už nestojí za to.

V ten moment jim dávám na papíře nakreslenou deseticentimetrovou úsečku a poprosím je, aby mi na ni nakreslili bod, kde se teď cítí být v délce života. Je to symbolické myšlení hovořící o našem hlubokém nastavení.

Lidé si délku života determinují svým životním postojem a nemusí to vycházet jen z jejich jakéhosi depresivního naladění, ale i z rodinného nastavení. To je případ, kdy třeba přijde muž a říká, že jeho tatínek i dědeček se dožili pětašedesáti a on se tedy také dožije pětašedesáti.

Sám sebe o tom přesvědčí natolik, že se samozřejmě také dožije akorát té pětašedesátky. Bylo prokázáno, že procento geneticky daných chorob je nižší než 2 %.

Nemoci se předávají z generace na generaci nikoli proto, že je vada v nějakém konkrétním genu, ale jde o předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, který má obrovskou sílu.

Biologický potenciál tělesné regenerace je tedy velký, ale kvůli našim vnitřním nevyřešeným zátěžím neprobíhá.

Probíhá, protože kdybychom úžasnou, ozdravnou a vysoce regenerační schopnost vůbec neměli, nedožili bychom se ani třiceti let. Zátěže, ať z našeho současného života, nebo ty, které jsou nastřádány transgeneračně či karmicky, jsou značné, ale buňky i přesto všechno fungují. Připomenu parafrázi Woodyho Allena, který řekl, že život je tak silný, že se uchytí i v New Yorku.

To mi připomíná pampelišky, které prorazí i betonem.

Život je sám o sobě naprogramovaný. Ve vyšším plánu je něco, co z našeho racionálního pohledu vůbec nemáme šanci pochopit. Hrajeme si však na to, že to víme, ba co hůř, hrajeme si na to, že to můžeme řídit.

Mohl biblický Metuzalém žít devět set let?

Několik století tu rozhodně být mohl.

Naopak v době ledové a mamutů žili lidé pouhých dvacet let, někdy i méně. Umírali, jen co se rozmnožili.

Důvodem bylo to, že žili v extrémně nepříznivých podmínkách, a to nejen těch fyzických. Základním životním nastavením byl existenciální strach, který životní energii kanibalizuje ze všeho nejvíc. Vyčerpají se energetické zásoby, vyčerpá se funkce ledvin, spadne funkce jater a tělo umírá. Když je zprostředkování každého jídla otázkou života a smrti, je velký úspěch dožít se dvaceti let.

S délkou našeho života tedy přímo souvisí energie ledvin?

Ledviny hlídají veškerou toxicitu organismu a zároveň jsou sídlem životní energie.

Když se kvůli neustále přítomnému existenciálnímu strachu energie ledvin vyčerpá, ledviny začnou selhávat, což v těle spustí kaskádovitou reakci, až organismus zkolabuje na multiorgánové selhání.

Ledviny jsou zároveň znakem párovosti bytí. Je to největší párový orgán v těle, který máme. Proto se v něm zobrazuje i naše sociální nastavení, tedy harmonické či naopak poškozené bytí v páru.

Co bychom tedy dnes měli dělat pro to, abychom žili kvalitně co nejdéle?

Měli bychom udržovat v rovnováze všech pět aspektů svého bytí, které zohledňuje psychosomatická medicína. K člověku přistupuje z pěti rovin – tělesné neboli biologické, psychické, sociální, spirituální a energetické.

Pojem zdraví pochází z řečtiny a původní význam tohoto slova je celek.

Jedině tehdy, když budeme v rovnováze udržovat celek a nebudeme žádný z uvedených aspektů povyšovat nad jiný, máme šanci na dlouhý život s vysokou kvalitou.

V praxi to je o tom, abychom se stejnou samozřejmostí, jako jíme jídlo, které nám prospívá, měli přiměřenou pohybovou aktivitu, ošetřovali svoji mysl, pěstovali vztahy, které jsou pro nás prospěšné, žili v těch, kde jsme milováni a ne poškozováni.

A také abychom se ptali sami sebe po smyslu bytí a ruku v ruce s tím objevovali své vnitřní hodnoty a vlastní spirituální koncept. Když toto vše budeme žít, budeme plni energie a buňky budou moci fungovat tak, jak je potřeba.

Také je nutné pečlivě ošetřovat vlastní energetické zdroje, být k nim citlivý a pokorný.

Zřejmě v tom spočívá kouzlo přirozenosti?

Před tisíci lety toto „kouzlo“ pojmenovalo například učení tao, ale bylo žito i bez pojmenování. Na taoismu je nádherné, že se tam nikdo nikomu nezpovídá. Neexistuje instituce, která by vás soudila, autorita, k níž je nutné se klanět. Není zde životní koncept postavený na tom, že když teď budu trpět, pak se budu mít dobře. Vše je tady a teď s nejvyšší zodpovědností tak, jak umím.

Zajímavé je, že člověk se bojí stejně tak smrti jako nesmrtelnosti. Jak si to vysvětlit?

Na našich psychoterapeutických seminářích věnujeme velkou pozornost smrti a zrození jako fenoménům, které ohraničují biologický život.

Docházíme k tomu, že ani s jedním z těchto témat naše společnost neumí zacházet a že národy, které ve své nadutosti pojmenováváme jako primitivní, jsou na tom v tomto ohledu lépe než my, protože jsou schopny tyto jevy zaintegrovat do cykličnosti bytí.

Právě proto, že to jsou jevy pro nás velice obtížně uchopitelné, v průmyslově vyspělých zemích se institucionalizovaly, abychom k nim nemuseli mít bytostně prožitkový vztah.

Bytí se, obrazně řečeno, odehrává na spirále, která v podstatě nekončí. Naše vnímání světa, které je tady minimálně dvě stě let determinováno přísně materialistickým paradigmatem, však vnímá čas a život jako lineární.

Tím pádem tu je „začátek“ a „konec“, za něž nevidíme.

Lidé se bojí čehokoli, co je neznámé, a pokud smrt budeme chápat jako něco neuchopitelného a strašidelného, tak i proces stárnutí, které nás ke smrti přibližuje, budeme chápat podobně.

Čeho se na stárnutí tedy bojíme?

V naší společnosti se stárnutí bojíme proto, že se bojíme úpadku svých schopností, za něž jsme oceňováni. Máme strach z opovržení, nevýkonnosti, bezmoci, nevšímavosti a ignorance.

Hodnoty, které jsou v naší konzumní společnosti vyvyšované, jsou totiž ryze materiální a od duchovních hodnot se ustoupilo.

Zralý člověk je jako naplněná knihovna, jenže jeho duchovní a prožitkové hodnoty nasbírané za celý život nikoho příliš nezajímají. Akcentována je především výkonnost a tělesná atraktivita.

Ženy jsou v časopisech masírovány módní komercí, a proto propadají pocitu marnosti, že nejsou schopny konkurovat vyumělkovaným modelkám. Ikonografie těla byla povýšena na jednu z nejvyšších hodnot a hezké ženské tělo dobře prodává nejen tiskoviny, ale i auta a parfémy. Botoxem mladost nezachráníme, i když na chvilku to vypadá dobře.

Vy takzvanou smrt pokládáte za užitečnou.

Ano, protože vědomí smrti nám pomáhá naplnit život. Kdybychom neobsahovali konečnost, neměli bychom motivaci dělat dobré věci s tím, že je třeba je stihnout, a v přirozené lenosti bychom je odkládali.

Smrt, která nás limituje, nás vlastně motivuje a je dynamickým přínosem pro náš vědomý život. Když si uvědomíme, že smrt je dar, začneme žít vědomý život.

Podaří-li se nám to, máme šanci projít i vědomým umíráním, kdy víme, že to, co se děje, je v pořádku a přijímáme to.

Proč se tedy lidé bojí i nesmrtelnosti?

Co říci k tomu, že se současná medicína snaží o jakousi umělou dlouhověkost a udržení života v těle za každou cenu?

To je především komerční záležitost, kdy je tělo například v těžkém kómatu udržováno naživu, protože si to třeba někdo zaplatí nebo nesnese pomyšlení na to, že by někdo měl umřít, když přišla jeho hodina. To však s dlouhověkostí nemá nic společného, to je jen krátkodobá náhražka bytí, nikoli života samotného.

Co starší lidé přežívající na dávkách léků?

Budete mít zájem:  Menièrova choroba může mít následek trvalé hluchoty

Paradox je, že mnoha lidem léky život naopak zkracují, a kdyby je neužívali, byli by tu o několik let déle. Na jedné straně nám vědecká medicína umožňuje přežít stavy, které bychom bez jejího zásahu rozhodně nepřežili, ale zároveň do nás cpe statiny na snížení cholesterolu, které se většině lidí podaří naordinovat už mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku.

Právě to jim pak zkracuje život a zabraňuje to tělesné regeneraci. Hladina cholesterolu v krvi se zvyšuje proto, že jsou primárně vysoké nároky na zátěž.

Cholesterol je základní strukturální jednotka buněčné membrány, a když ho je v těle málo, regenerace není možná, protože není z čeho budovat dceřinné buňky. Když to však říkám nahlas, jsem nepřítel státu.

Na druhé straně je pravda, že moderní medicína nám věk za posledních sto padesát let velmi prodloužila, stejně jako snížila dětskou a kojeneckou úmrtnost a tyhle profity by nebylo moudré jí upírat.

Jak pracujete s lidmi s panikou ze smrti?

Když ke mně na konzultaci přijdou lidé s panikou, většinou ani nevědí, že za tím je strach ze smrti, ale někdy se k tomu bolestně dopracujeme. Pak je namístě nabídnout jim nějaké filozofické nastavení, ale je už pouze na nich, zda je to pro ně přijatelné.

Autor: Věra Keilová

Délka zdravého života Čechů za 50 let téměř nevzrostla. Vážná nemoc je potká po šedesátce

Žijeme déle, ale ne ve zdraví. Prodlužujeme délku stonání, Švédové délku zdravého života. Co musí Česko udělat pro to, aby se vydalo skandinávskou cestou?

Čeští muži se dnes dožívají v průměru 76 let. Zdraví je ovšem podle průzkumu Eurostatu opouští už v 61 letech. Zbylých 15 let žijí se závažnou nemocí nebo jiným zdravotním problémem, který je zásadně omezuje.

Ženy žijí déle – střední délku života mají 82 let – ale i je zdraví opouští velmi brzy, v průměru v 62 letech. V nemoci prožijí 20 let.

A právě délka života ve zdraví je u nás tradičně nízká. Přestože se od roku 2005 mírně zvýšila, v dlouhodobém horizontu spíše stagnujeme.

Délka (zdravého) dožití v Česku

„Udělali jsme si šetření, které srovnávalo českou a švédskou populaci mezi roky 1962 a 2010,“ řekla Radiožurnálu náměstkyně ministra zdravotnictví Alena Šteflová. „V té době jsme měli dokonce lepší pozici než švédská populace, ta měla hodnoty kolem 62 let. Od té doby zvedli délku zdravého života o devět let, my jsme zůstali na stejné hodnotě.“

Střední délka života přitom v obou zemích od počátku šedesátých let vyrostla přibližně o devět let. „Znamená to, že ve Švédsku se podařilo prodloužit zdravý život, u nás stonání,“ glosuje Jan Holčík, profesor sociálního lékařství v penzi.

Eurostat, Mezinárodní zdravotnická organizace ani další organizace nesbíraly data o zdravé délce dožití ve srovnatelné metodice hlouběji do minulosti, proto ukazujeme až kvalitní data z let 2005 až 2017.

Omezit dostupnost alkoholu?

Důvody pro českou stagnaci jsou podle Šteflové známé.

„Je to neukázněností české populace a nerespektováním doporučení, která s rizikovým chováním souvisí,“ vysvětluje. „To platí jak u dětí, tak u dospělých. Máme 60 procent lidí s nadváhou a 30 procent s obezitou, to jsou hlavně muži. Podíl kuřáků v populaci sice v mezinárodním srovnání není nejvyšší, ale snižuje se jen pozvolna.“

„Tolerance k užívání alkoholu je už v dětském věku, naše děti vévodí svým vrstevníkům v tomto riziku. Takže i když říkáme, že zdraví je pro nás životní hodnota, úplně si ho nevážíme,“ dodává Šteflová.

Švédové podle ní uspěli i díky tomu, že omezili přístup k alkoholu a cigaretám. „Největší zdravotní zátěží jsou dnes chronická neinfekční onemocnění: kardiovaskulární, onkologická, respirační, diabetes nebo obezita,“ tvrdí Šteflová.

„A ta jsou z 80 procent ovlivněna výživou, pohybem, pitím alkoholu, kouřením a životním prostředím. Nechci říct, že jde jen o restrikci, ale možnosti nákupu alkoholu a tabáku jsou u nás a ve Švédsku prostě jiné.

Možná že tohle je cesta, kterou bychom měli jít.“

Jinde vidí příčiny Olga Marková, 1. viceprezidentka České asociace ergoterapeutů.

„Jako problém vidím primární péči, kterou v Česku zajišťuje víceméně praktický lékař,“ řekla Radiožurnálu.

„V zahraničí, dobře to funguje třeba v Nizozemsku, je do primární péče zapojený celý tým, včetně třeba terénní sestry a ergoterapeuta.

Jakmile se u člověka začnou fyzické a kognitivní funkce zhoršovat, tak jdou třeba k němu domů a řeší, jak jeho prostředí nastavit, aby mohl vykonávat svoje aktivity.“

Problém je podle ní v nedostatku podpory, kterou mohou klienti v domácím prostředí čerpat.

„V současné době není možné ze zdravotního pojištění platit třeba návštěvu ergoterapeutů u klientů doma, a to je velká škoda. S tím souvisí také neustálé návraty klientů do nemocnic.

Jakmile klient do zdravotního systému jednou vstoupí, těžko ho pak dostáváme znovu ven, neumíme ho vrátit k aktivnímu životu,“ dodává Marková.

Výše zmínění Švédové dnes žijí ve zdraví nejdéle z celé Evropy. Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi jsou na tom Češi lépe, drží se přibližně uprostřed pelotonu.

Mezinárodní srovnání je nicméně třeba brát s rezervou: přímo Eurostat, podle jehož metodiky se data v šetření EU-SILC sbírají, upozorňuje, že „mohou být zatížena kulturními rozdíly“. „Závažný zdravotní problém,“ na který se výzkumníci ptají, může mít v každé zemi mírně odlišný význam. Možné metodologické problémy dobře popisuje web Demografie.

Muži své problémy ignorují déle

Otázku vyvolává malý rozdíl v délce zdravého života mezi oběma pohlavími. České ženy sice žijí v průměru o šest let déle než muži, v délce zdravého života jsou na tom ale velmi podobně. Čím to je?

U celkové délky života je odpověď převážně sociální, nikoliv biologická: muži mají ve většině zemí světa kratší život proto, že se častěji v mládí vystavují nebezpečí a později žijí nezdravě.

Náměstkyně ministra zdravotnictví naznačuje, že u zdravé délky života je příčina podobná. „Odpověď může být v tom, že hodnota zdraví je u mužů nižší, zvlášť ve srovnání se zahraničním. Nicméně odborně to neumíme vysvětlit,“ přiznává.

Jednoduchá odpověď pravděpodobně neexistuje, příčina je složitější a zahrnuje řadu faktorů. Jedním z nejvýznamnějších může být to, že muži své problémy častěji ignorují a k lékaři se vydají až v pokročilé fázi nemoci. Vnímaná délka života s nemocí je pak u mužů kratší.

Takový závěr naznačuje celosvětová studie Světové zdravotnické organizace. „Ukazuje se, že u stejné nemoci se muži vyhýbají lékaři častěji než ženy,“ zní jeden ze závěrů zprávy.

„Například u zemí s častým výskytem HIV se muži nechají méně často testovat na virus nebo podstupují léčení. Častěji také na AIDS umírají. Podobná je situace u pacientů s tuberkulózou.“

Britský Guardian zase popisuje, proč muži často dostávají lepší lékařskou péči než ženy.

To, že Češi – a muži zvlášť – své zdraví opomíjejí, chce náměstkyně ministra zdravotnictví Alena Šteflová změnit.

„Zodpovědnost za vlastní zdraví by se měla dostat i do úhradového mechanismu,“ vysvětluje. „Je to hodně těžké téma; sankční opatření pro ty, kdo se nechovají zdravě, u nás asi neprojdou, i když v jiných zemích ano. Takže to je spíš o benefitech a pobídkách, které budou motivovat lidi, aby více chodili na preventivní prohlídky a využívali screeningové programy.“

„Švédský příklad ukazuje, že s lidmi jde pracovat, musíme je více motivovat, více informovat. To považuji za nadějné,“ říká náměstkyně.

Za uplynulé století se českým mužům prodloužil život průměrně o 29 let, ženám o víc než 32. Demografická data napovídají, jakou roli hrají biologie či životní styl. A proč Východ prohrál se Západem.

Kromě prostranství před hospodami, kde se po zákazu kouření uvnitř restauračních zařízení scházely hloučky lidí závislých, se nesmějí Švédové nově svému zlozvyku oddávat ani na veřejných hřištích.

Ostrov stoletých. Obyvatelé Okinawy znají recept na dlouhý život

Vesnice Ógimi leží na severu ostrova Okinawa. Našli byste tam malý kamenný ukazatel s několika větami v japonštině. Ty jde přeložit zhruba takto: „V osmdesáti jste ještě mladí. Pokud vás v devadesáti pozvou vaši předkové do nebe, požádejte je, aby počkali, až vám bude 100 – a pak to můžete zvážit.“

Tímto výjevem začíná reportáž magazínu National Geographic z míst, kde žijí lidé patřící k těm nejzdravějším a nejšťastnějším na Zemi.

Při posledním sčítání vyšlo najevo, že ve třítisícové Ógimi žije 15 jedinců, kteří dosáhli stovky. Devadesátníků má obec 171. To je pozoruhodná statistika i na Japonsko, kde žije více než 70 tisíc stoletých lidí.

Vesnice je daleko od turistických tras, ale i tak ji začali před pandemii vyhledávat návštěvníci zvědaví na pověstnou dlouhověkost ostrovanů. Mnozí se pídí po tom, v čem spočívá její tajemství.

Můžou za to tři hlavní faktory: stravování, společenská praxe a genetika, vysvětluje v rozhovoru pro National Geographic gerontolog Craig Willcox z Okinawské mezinárodní univerzity, kde kvůli studiu dlouhověkosti zřídili v roce 1975 specializované výzkumné středisko. Podle Willcoxe zhruba dvě třetiny dlouhověkosti závisejí na životosprávě. Zbytek jsou genetické předpoklady, bez kterých se člověk stěží dožije stovky.

Jídlo a společenský život

Možné genetické přednosti obyvatel Okinawy ve srovnání s lidmi z jiných částí Japonska výzkumníci zatím nezkoumali, ale způsob života ano. Jídelníček ostrovanů je bohatý na ovoce a zeleninu, zahrnuje víc ryb než masa.

Na ostrově je rozšířená fráze nuči gusui, kterou lze přeložit jako – ať je jídlo tvým lékem. Mnohé ostrovní potraviny tomu odpovídají. Proti stárnutí fungují třeba sladké brambory, hořký meloun, jídlo z moře bohaté na karotenoidy, jako jsou třeba řasy, a také zelená listová zelenina a ovoce, protože snižují záněty a oxidační stres.

Tradiční jídelníček ostrovanů je rovněž bohatý na živiny a zároveň chudý na kalorie. To je podle Willcoxe ideální kombinace, která napomáhá spouštění enzymů podporujících dlouhověkost.

Další podstatný rys souvisí se společenským životem obyvatel Okinawy. Samota dlouhému životu nesvědčí, místní ale bývají společensky aktivní do vysokého věku.

Mimo jiné tu funguje sociální mechanismus zvaný moai. V zásadě jde o skupiny lidí, které pojí různé společné zájmy nebo společné zážitky, jako v případě bývalých spolužáků. Mnozí se přitom pravidelně setkávají v rámci hned několika takových skupin.

Časopis National Geographic na závěr poznamenává, že tento spolkový život má důležitou úlohu i teď v nelehké době, jakou je aktuální pandemie koronaviru. Skupiny moai pomáhají členům uvolnit stres a také připomínají potřebu nosit roušky, mytí rukou a dodržování dalších opatření. Některé skupiny teď nově fungují přes internet, a tak i mimo Okinawu pomáhají lidem zůstat v kontaktu.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector