Jak odmítnout povinné očkování – 2. díl

Řada zaměstnavatelů v současnosti řeší složitý problém – část zaměstnanců se bojí onemocnění covid-19 do té míry, že se domáhá, aby zaměstnavatel učinil vše pro to, aby předešel možné nákaze, například testováním.Část zaměstnanců však testování rozhodně odmítá.

Vláda testování doporučuje, ale přímo nenařizuje, a nařízení testování nepřichází až na výjimky[1] ani ze strany Ministerstva zdravotnictví. Povinnost testovat zaměstnance není navíc zakotvena ani v žádném jiném právním předpise.

Vláda sice ve svém posledním usnesení o přijetí krizového opatření[2] důrazně doporučuje na všech pracovištích a místech výkonu povolání nebo služeb na území daného okresu zajistit možnost provádění antigenního testování pracovníků a zaměstnanců jednou za tři dny, avšak návod, jak toho má být dosaženo, neposkytuje. Zaměstnavatelé navíc, pokud sami nejsou poskytovateli zdravotních služeb, nemají oprávnění zaměstnance testovat.

Navazující informace naleznete v článku Otázky a odpovědi: Povinné testování zaměstnanců ve firmách.

Právní základ testování zaměstnanců

Jak vyplývá z čl. 7 odst. 1 LZPS[3], nedotknutelnost osoby je zaručena. Ustanovení § 91 občanského zákoníku (o. z.)[4] podobně stanoví, že člověk je nedotknutelný. Podle čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně[5] a následně podle § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách (zák. o zdr. sl.)[6] se k zásahu do integrity člověka vyžaduje jeho svobodný a informovaný souhlas.

Obdobně se k problému zásahu do integrity staví o. z.[7] ve svém § 93, který současně stanoví, že zákonem může být upraven zásah do integrity i bez souhlasu člověka. Především je to poskytování zdravotních služeb bez souhlasu upravené v § 38 a násl. zák. o zdr. sl. Jedná se např.

o situace, kdy zdravotní stav neumožňuje pacientovi vyslovit souhlas a neexistuje jeho dříve vyslovené přání podle § 36 zák. o zdr. sl.

, v případě léčby vážné duševní poruchy, jejíž neléčení by mohlo vést k vážnému poškození zdraví pacienta, či v případě péče o nezletilého nebo pacienta s omezenou svéprávností, pokud jsou poskytované zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození jeho zdraví. V takových případech se však pacientovi poskytuje pouze neodkladná péče.

Další dovolený zásah do tělesné integrity je zakotven v § 114 a v § 116 trestního řádu (tr. řádu)[8], výlučně však v souvislosti s vyšetřováním trestného činu. K přivolení zásahu do integrity nezletilého staršího 14 let nebo částečné svéprávného zletilého, kteří se zákrokem nesouhlasí podle § 100 odst. 1 o. z.

, k zásahu do integrity osoby uvedené v odst. 1, s nímž nesouhlasí zákonný zástupce, ačkoli si ho osoba uvedená v odst. 1 přeje, podle § 100 odst. 2 o. z., jakož i k zásahu do integrity člověka neschopného úsudku podle § 101 o. z. se vyžaduje rozhodnutí soudu, a to podle dílu 3 zákona o zvláštních řízeních soudních (z. ř.

s.).[9]

V některých případech je i potřeba ochrany veřejného zdraví, upravené zákonem (zák. o. v. z.)[10], dalším důvodem pro zásah do tělesné integrity bez souhlasu. Zák. o. v. z. a předpisy navazující tak upravují povinné očkování (§ 46 zák. o. v. z.), povinné léčení nemocí obsažených ve vyhl. č. 306/2012 Sb. (§ 70 zák. o. v. z.) a protiepidemická opatření (§ 53, § 64 a § 65 zák. o. v. z.).

Pomineme-li povinné testování bez souhlasu testovaného v zákonem uvedených případech ve vztahu k HIV (§ 71 a násl. zák. o. v. z.), kteréžto s daným problémem nesouvisí, povinnost podrobit se laboratornímu vyšetření lze uložit jen podle § 64 písm. a) zák. o. v. z.

Ukládá ho příslušný orgán ochrany veřejného zdraví a v některých případech (§ 67 zák. o. v. z.) poskytovatel zdrav. služeb. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že fyzická osoba je povinna se podrobit vyšetření, pouze pokud onemocněla infekčním onemocněním nebo je podezřelá z nákazy (§ 64 zák. o. v. z.

) – o plošném preventivním testování zákon neuvažuje. Podle názoru autorky musí být podezření konkrétní. Přistoupit ke všem lidem jako k podezřelým z nákazy je nemyslitelné.

Kdybychom a priori všechny považovali za podezřelé z nákazy, museli bychom průběžně plošně testovat i na veškeré jiné infekční nemoci, a to i ty, kteří příslušnou nemoc prodělali, protože imunita je individuální a reinfekce nelze vyloučit.

Pracovněprávní aspekty testování zaměstnanců

Co se týče vztahu zaměstnavatel–zaměstnanec, zaměstnanec má  podle § 106 odst. 4 písm. b) zákoníku práce (zák. práce)[11] povinnost podrobit se pracovně-lékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními právními předpisy, přičemž pracovně-lékařské prohlídky upravuje zákon o specifických zdravotních službách (zák. s. z. s.

)[12] a navazující vyhláška.[13] Při hodnocení zdravotního stavu zaměstnanců v rámci pracovně-lékařských prohlídek se zjišťuje vliv pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na jejich zdravotní stav a vývoj zdravotního stavu a posouzení zdravotní způsobilosti k práci.

Pracovně-lékařské prohlídky se nezabývají zdravím zaměstnance obecně, vždy se jedná o posouzení dlouhodobé zdravotní způsobilosti konkrétního zaměstnance ve vztahu k jím vykonávané práci. Např.

u zaměstnance po operaci ramene bude v rámci pracovně-lékařské prohlídky konstatováno, zda může či nemůže pracovat ve skladu, kde se manipuluje s těžkými břemeny, ale nebude se řešit, jestli má např. žlučové kameny a „zkaženou šestku vlevo dole“. Jak se podává v § 43 odst. 3 zák. s. z. s.

, v závěru lékařského posudku vydávaného v rámci pracovně-lékařské prohlídky se uvádí, zda je posuzovaná osoba zdravotně způsobilá, zdravotně nezpůsobilá nebo zdravotně způsobilá s podmínkou, případně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost, anebo zda její zdravotní stav splňuje předpoklady nebo požadavky, ke kterým byla posuzována.

Možnost, že by byl závěr posudku formulován tak, že je osoba dočasně zdravotně nezpůsobilá (např. z důvodu pozitivního testu na SARS-CoV-2), zákon nepředvídá. Do náplně pracovně-lékařských prohlídek tak nespadá ani zkoumání, jestli daný pracovník trpí akutním onemocněním. Zaměstnavatel se tedy nemůže po zaměstnancích domáhat podstoupení jakéhokoli testu.

Zaměstnavatel nemůže se zaměstnancem ukončit jeho pracovní poměr výpovědí z důvodu, že se zaměstnanec odmítnul nechat otestovat. Výpovědní důvody jsou v § 52 zák. práce uvedeny taxativně a nepodstoupení testu na infekční chorobu se mezi nimi nenachází.

Jelikož testování na SARS-CoV-2, byť i s pozitivním výsledkem, nespadá pod pojem lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb, nepřichází v úvahu výpovědní důvody uvedené pod písmeny d) a e) výše uvedeného ustanovení zák. práce. Co se týče povinností zaměstnance v oblasti péče o zdraví, ty jsou upraveny v ust. § 106 odst. 3 a odst.

4 zák. práce a vztahují se k výkonu práce. Z těchto ustanovení tedy nelze odvodit, že by bylo povinností zaměstnance např. nepožívat nad míru ani mimo pracovní dobu alkohol nebo nekouřit, ačkoli se jedná o návyky obecně považované za zdraví neprospívající.

Stejně tak nelze odvodit, že by třeba zaměstnanec nesměl v žertu schovat kolegovi bundu, ačkoli by v důsledku takového jednání mohl kolega nastydnout a onemocnět. Do této sféry jistě nespadá ani povinnost zaměstnance podstupovat jakýkoli test nesouvisející s bezpečností na pracovišti.

Jelikož ani žádný právní předpis zaměstnancům neukládá povinnost nechat se testovat na SARS-CoV-2, zaměstnavatel nemůže pracovní smlouvu vypovědět ani podle písmena f) a g) výše uvedeného ustanovení a nemůže ani podle § 55 zák. práce okamžitě zaměstnanci zrušit pracovní poměr.

Testování v případě asymptomatických osob je úkonem preventivní péče, definované v § 5 odst. 2 zák. z. s. jedná se tedy o zdravotní péči, resp. o zdravotní službu. K poskytování zdravotních služeb se vyžaduje licence podle § 11 zák. z. s.

, a to v rozsahu uvedeném v oprávnění a pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání nebo k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotních služeb.

Bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb je možné pouze poskytovat odbornou první pomoc, poskytovat zdravotní služby v zařízeních sociálních služeb podle příslušného zákona, zajistit převoz pacienta ze státu do státu podle ust. § 11 odst. 2 písm. c) a poskytovat zdravotní služby podle § 20 zák. z. s.

, tedy zjednodušeně řečeno, pokud bylo oprávnění uděleno v jiném státě EU, Evropského hospodářského prostoru nebo ve Švýcarské konfederaci. Dle ust. § 115 zák. z. s. se poskytování zdravotních služeb bez oprávnění považuje za přestupek.

Zaměstnavatel, jenž by nebyl poskytovatelem zdravotních služeb v souladu se zákonem, by se tedy při testování svých zaměstnanců vlastními silami vystavoval sankci podle zák. z. s.

Takový zaměstnavatel by se měl v případě potřeby testovat zaměstnance obrátit na poskytovatele zdravotní služby, který by pro něj testování zaměstnanců zajistil. Pokud by mělo testování probíhat mimo zdravotnické zařízení, např. v místě výkonu práce zaměstnanců, poskytovatel by musel požádat příslušný krajský úřad o povolení, které by bylo udělováno podle § 11a zák. z. s. na základě souhlasného závazného stanoviska krajské hygienické stanice, v jejímž správním obvodu by mělo testování probíhat.

Budete mít zájem:  Spoušťové body (trigger points) – co to je za body? jak vám mohou pomoci?

Pro zaměstnavatele, který není poskytovatelem zdravotních služeb ani se mu nepodaří dojednat testování zaměstnanců s nějakým poskytovatelem se nabízí možnost, že by pro zaměstnance zajistil testy vhodné pro samotestování a testování by nechal na zaměstnancích v jejich domácím prostředí, při vědomí, že výsledky budou pouze orientační.

Ke zkreslení může dojít jak z důvodu nízké virové nálože, tak i třeba v důsledku nevhodného skladování testu, v důsledku nesprávně provedeného odběru či v důsledku nesprávného zpracování vzorku. Existuje i nenulová pravděpodobnost, že zaměstnanci nebudou zaměstnavatele o výsledku testu pravdivě informovat.

I kdyby však test prováděl pracovník poskytovatele zdravotních služeb, se kterým by zaměstnavatel testování sjednal, je třeba počítat s tím, že zaměstnavatel nemá automaticky právo na informace o zdravotním stavu zaměstnance. Tyto informace podléhají lékařskému tajemství (povinnost mlčenlivosti je upravena v § 51 zák. z. s.

) – i v rámci pracovně-lékařských služeb zaměstnavatel dostává jen informaci, zda je daná osoba k výkonu svého zaměstnání způsobilá či nikoli.

V případě, že by se zaměstnavatel rozhodl umožnit zaměstnancům samotestování přímo na pracovišti, měl by důkladně prostudovat předpisy související s nakládáním se zdravotnickým odpadem. V tento moment se jedná především o vyhlášku č. 93/2016 Sb.

, o Katalogu odpadů, a na ni navazující Metodiku pro nakládání s odpady ze zdravotnických, veterinárních a jim podobných zařízení.[14] Další pokyny k ochraně zdraví a bezpečnosti bývají uvedené v příbalovém letáku testu. Uniklý materiál lidského původu je nutno považovat za potenciálně infekční, takže místo úniku je třeba řádně dekontaminovat.

S ohledem na důsledky porušení povinností souvisících s likvidací použitých testů i dekontaminací nelze samotestování zaměstnanců na pracovišti doporučit.

Je testování poviností zaměstnavatele?

Nakonec si zbývá položit otázku, zdali má zaměstnavatel vůbec povinnost chránit své zaměstnance před onemocněním covid-19. Podle § 101 odst. 1 ZP je „zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce“.

Onemocněním covid-19, jakožto i jinými infekčními nemocemi, se ovšem zaměstnanci mohou nakazit kdekoli jinde.

Chránit zaměstnance před nákazou SARS-CoV-2, třeba tím, že jim jsou poskytnuty ochranné pomůcky, mají dle názoru autorky povinnost jen zaměstnavatelé, u nichž je vyšší pravděpodobnost přenosu nákazy při vlastním výkonu práce než v jiném obvyklém kontaktu s jinými osobami.

Pokud by zaměstnavatel přece jen chtěl dbát na prevenci, mohl by zaměstnancům při vstupu na pracoviště měřit teplotu a s těmi se zvýšenou teplotou dohodnout jejich návštěvu lékaře.

Jak se podává ve vyjádření ÚOOÚ[15], ačkoli je měření tělesné teploty zaměstnanců, případně dalších osob vstupujících na pracoviště, pomocí termokamer či rámů obsahujících senzor na měření teploty, dosud bezprecedentním zásahem do osobní integrity člověka s možným dopadem do osobnostních práv v případě nevpuštění do objektu, v době pandemie a v zájmu zajištění bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí se jedná o přijatelný zásah, a to s odkazem na čl. 9 odst. 2 písm. i) GDPR[16]. Režim zpracování osobních údajů a působnost pravidel jejich ochrany nastává, pokud zaměstnavatel hodlá zaznamenávat prováděná měření a dále pracovat s údaji o zvýšené tělesné teplotě ve spojení s dalšími údaji umožňujícími identifikaci osoby, které byla tělesná teplota změřena.[17] S ohledem na GDPR, resp. z. č. 110/2019, o zpracování osobních údajů, by pak měl zaměstnavatel se zjištěnými informacemi v souvislosti se zdravotním stavem zaměstnance zacházet obezřetně a informaci v případě nákazy zaměstnance virem SARS-CoV-2 ve vztahu k ostatním zaměstnancům ponechat na příslušném orgánu ochrany veřejného zdraví.

Článek byl publikován na stránkách Advokátního deníku.

Jak odmítnout povinné očkování – 2. díl

Informace platné k 10. 3. 2021 naleznete v článku Otázky a odpovědi: Povinné testování zaměstnanců ve firmách.

[1] Např. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 2. listopadu 2020 č. j.: MZDR 47828/2020-2/MIN/KAN, https://www.mzcr.cz/wp-content/uploads/2020/11/Mimoradne-opatreni-antigenni-testovani-a-pouziti-OOP-zamestnanci-s-ucinnosti-od-4-resp-9-11-2020.pdf (dostupné 11. 2. 2021).

[2] Usnesení vlády České republiky ze dne 11. února 2021 č. 121 o přijetí krizového opatření. https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/uv210211-0121.pdf (dostupné 11. 2. 2021).

[3] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod.

[4] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[5] Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s. – Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně.

[6] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.

[7] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[8] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[9] Zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

[10] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

[11] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

[12] Zákon č.  373/2011 Sb., o specifických zdrav. Službách.

[13] Vyhl. č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovně-lékařských službách a některých druzích posudkové péče).

[14] http://www.szu.cz/uploads/documents/chzp/puda/legislativa_odpady/metodika.pdf (dostupné 11. 2. 2021)

[15] https://www.uoou.cz/ze-zdravotnictvi/ds-5141/archiv=1&p1=2611

[16] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

[17] https://www.uoou.cz/ze-zdravotnictvi/ds-5141/archiv=1&p1=2611 (dostupné 11. 2. 2021)

Odmítnutí očkování rodičem

I když je u nás celoplošné pravidelné (povinné) očkování prováděno masově ve srovnání s jinými západoevropskými zeměmi, stále častěji dochází k odmítnutí takového očkování rodičem.

Tato skutečnost vyplývá ze srovnání dosažené proočkovanosti dětské populace před rokem 1989 a v současné době. Je pozorovaný zhruba 5% pokles. Právní výklad možnosti odmitnutí očkování rodičem vypracoval JUDr.

MUDr. L. Vondráček.

Zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění, o péči o zdraví lidu zakotvuje základní směry zdravotnictví a mimo jiné stanovuje, že poskytovaná zdravotní péče je zaměřena především na prevenci.

Zákon č. 258/2000 Sb.

, v platném znění, o ochraně veřejného zdraví stanovuje, že fyzická osoba, která je hlášena k trvalému pobytu na uzemí ČR, a cizinec, jemuž byl na uzemí ČR povolen dlouhodobý pobyt, jsou povinni podrobit se v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech stanovenému druhu pravidelného očkování. Jde-li o osobu, která nedovršila patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění povinností její zákonný zástupce.

Zákon č. 94/1963 Sb., v platném znění, o rodině definuje rodičovskou zodpovědnost a stanovuje odpovědnost rodičů při péči o nezletilé dítě, zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný vývoj.

Zákon č. 359/1999 Sb., v platném znění, o sociálně-právní ochraně dětí uvádí, že sociálně-právní ochrana dětí se zaměřuje zejména na děti jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti.

Tento zákon také stanovuje, že každý je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče a každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinnosti nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti uložené zákonem o rodině, dále i na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že rodiče jsou ze zákona povinni zajistit pravidelné, zákonem uložené očkování (případně i mimořádné očkování), a pokud tak nečiní, postupují v rozporu se zákonem.

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, v § 29, odst.

1 písmeno a), stanovuje, že se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně maří, ztíží nebo ohrozí poskytování zdravotní služby nebo se nepodrobí povinnému vyšetření nebo léčení.

Pod písmenem f) je stanoveno, že se přestupku dopouští ten, kdo poruší zákaz nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení a šíření infekčních onemocnění.

Zákon č 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění, stanovuje, že policie platnost povolení cizince k pobytu zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek, ohrozí veřejné zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých.

Ošetřují lékař, který zjistí, že rodiče neplní svoji povinnost a zanedbávají očkování dítěte nebo jeho očkovaní odmítají, může:obrátit se na místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dítěte s upozorněním, že rodiče neplní své povinnosti v oblasti zdravotní péče o dítě. Oznámení se učiní lépe písemně nebo telefonicky.

Nutný je záznam v dokumentaci. Obrátit se na místně příslušného hygienika, kterému přísluší zdravotní dozor, neboť jemu, jak stanovuje zákon, přísluší nařizovat, organizovat popřípadě i provádět opatření k předcházení vzniku a zamezení šíření infekčních nemocí.

Oznámení učiní ošetřující lékař písemně s tím, že o této skutečnosti učiní záznam do zdravotní dokumentace dítěte. Upozornit rodiče na to, že odmítnutím nebo zanedbáním očkování svého dítěte se vystavují možnému zahájení, přestupkového řízení, neboť svým jednáním naplňují skutkovou podstatu přestupku podle § 29 odst.

Budete mít zájem:  Test mandlí v čokoládě: 3 věci, na které si dát pozor

l písmeno a) i písmeno f) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění, o přestupcích s možnou sankcí pokuty do výše 10 000,- Kč.

Obrátit se na místně příslušný odbor Police ČR, případně odbor cizinecké a pohraniční policie, v případě že rodiče cizinci odmítají nebo se nedostavují na vyzvání k pravidelnému očkování. Policie ČR pak je oprávněna zrušit platnost povolení k pobytu.

Zatímco ošetřujícímu lékaři, který má za povinnost poskytovat péči lege artis, přísluší stanovit přechodné, případně trvalé, kontraindikace a na základě kontraindikace dítě neočkovat, rodiče nejsou oprávněni zákonem stanovené pravidelné očkování odmítnout.

Pokud tak učiní, vyžádá si o tom ošetřující lékař jejich písemné prohlášení, tzv. negativní revers. Ten totiž dokládá, že lékař postupoval lege artis a protiprávně postupovali rodiče.

Ve zdravotnické dokumentaci pak bude uvedeno, že rodiče po poučení o zdravotním stavu dítěte, významu, přínosu a zákonné povinnosti pravidelného očkování i o možné reakci dítěte na očkování pravidelné, předpisem uložené očkování odmítají.

Pokud negativní revers rodiče odmítnou podepsat, ošetřující lékař ještě dopíše, že rodiče negativní revers odmítají podepsat. V tomto případě je ještě vhodné revers doplnit podpisem svědka, kterým může být zdravotní sestra.

Pokud nelze od rodičů získat negativní revers, potvrzující odmítavé stanovisko rodičů k očkování proto, že do ordinace nechodí nebo chodí nepravidelně, pouze když je dítě nemocné, nebo odmítají s lékařem jednat, je třeba, aby ve zdravotnické dokumentaci byl o této skutečnosti záznam ošetřujícího lékaře, který dokládá, že ošetřující lékař nebyl v této věci nečinný. Rodiče nereagují na pozvání k očkování a nedostavují se k objednaným prohlídkám.

Přestupkové řízení je zahájeno s rodiči na místně příslušném orgánu státní správy, kterým je orgán, v jehož územním obvodě byl přestupek spáchán, na základě oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana. Tedy na základě oznámeni, které podá hygienik, orgán sociálně-právní ochrany dítěte nebo kdokoliv jiný.

Prameny práva:Úmluva o právech dítěte Úmluva o lidských právech a biomedicíně Zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění, o péči o zdraví lidu Zákon č. 258/2000 Sb., v platném znění, o ochraně veřejného zdraví Zákon č. 94/1963 Sb.

, v platném znění, o rodině Zákon č. 359/1999 Sb., v platném znění, o sociálně-právní ochraně dětí Zákon č. 71/1967 Sb., v platném znění, o správním řízení Zákon č. 326/1999 Sb.

, o pobytu cizinců na území ČR Vyhláška MZ o očkování proti infekčním nemocem č. 439/2000 Sb.

Nařízení vlády č. 114/1999 Sb., nakažlivé choroby pro účely trestního zákona

Vydáno / Aktualizováno: 07.03.2005

Autor: M.Petráš

Názorový souboj: Ano, či ne povinnému očkování?

„Domníváte se, že současný systém povinného očkování je nezbytný a ospravedlnitelný veřejným zájmem?“

Mgr. Zuzana Candigliota

advokátka, za NE povinnému očkování

Represivní přístup k očkování dětí je v Evropě typický hlavně pro posttotalitní země, zatímco na Západě je očkování povinné jen výjimečně. V Itálii například bylo dosud povinné očkování pouze proti čtyřem nemocem – záškrtu, tetanu, obrně a hepatitidě typu B.

Očkování proti ostatním nemocem, která jsou u nás povinná, byla v Itálii pouze dobrovolná, ale státem doporučená a hrazená. Itálie nyní zavádí povinné očkování proti celkem dvanácti nemocem, včetně takové absurdity, jako je očkování proti planým neštovicím. Podstatný bude nicméně až způsob uplatňování sankcí vůči rodičům v praxi.

Již v minulosti některé vyspělé severní regiony, jako je kupříkladu Benátsko, na svém území pozastavily platnost očkovací povinnosti a přestaly uplatňovat sankce vůči rodičům.

V tomto regionu ale nerezignovali na ochranu veřejného zdraví, ale přijali například opatření, že neočkované dítě může navštěvovat mateřskou školu, kde proočkovanost dosahuje nejméně devadesáti procent. A to dává větší smysl, než uplatňování represe, zastrašování a trestání rodin.

Represe nezvýší důvěru v očkování a rodiče nepřesvědčí, že je to dobré. Rozsah povinného očkování by měl být nulový. Tím nechci říci, že by se očkovat nemělo vůbec, rodičům by mělo být nabízeno dobrovolné a státem hrazené očkování dle současného vědeckého poznání.

Z rozhodování o rozsahu a schématech očkování by ovšem měly být vyloučeny osoby v konfliktu zájmu, které pobíraly odměny od farmaceutického průmyslu nebo s ním úzce spolupracovaly a prosazovaly jeho zájmy, zejména pak představitelé České vakcinologické společnosti. Ti mají negativní vliv na systém očkování v České republice.

Je správné a přirozené, že o očkování rozhodují rodiče a že se v péči o své děti řídí svým svědomím. Také je správné, aby před tím dostali od svého lékaře a z informačních kampaní všechny potřebné a vyvážené informace jak o výhodách očkování, tak i o jeho rizicích.

Podle Úmluvy o právech dítěte je prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. Rozsah současného očkovacího kalendáře ale v nejlepším zájmu dětí není.

MUDr. Michal Křupka

imunolog, za ANO povinnému očkování

Objev a zavedení aktivní imunizace neboli očkování patří mezi zásadní úspěchy lékařské vědy a spolu s technologií úpravy a distribuce pitné vody očkování umožnilo u řady infekčních chorob výrazně omezit jejich výskyt nebo je dokonce na rozsáhlých územích zcela eliminovat. V současnosti se odhaduje, že vakcinace celosvětově zachraňuje ročně několik milionů lidí před možným úmrtím na infekční onemocnění a další stovky tisíc lidí před invaliditou v jejich následku.

Co se týče právní úpravy, povinné očkování dětí bylo v Československu zavedeno již v roce 1919 zákonem č. 412/1919 Sb. V dnešní době je v České republice podle vyhlášky č. 299/2010 Sb.

povinné očkování proti devíti nemocem, což odpovídá západoevropskému standardu. Míra povinnosti je v rámci zemí Evropské unie různá. V některých zemích je základní očkování dobrovolné, ale doporučené.

Ve většině států je zavedena nějaká míra přímé či nepřímé povinnosti.

Pochybnosti o efektivitě a bezpečnosti vakcín, které se v poslední době objevují takřka celosvětově, jsou často založeny na zkreslených či dokonce nepravdivých informacích šířených většinou prostřednictvím internetu.

Přestože nežádoucí účinky vakcín nelze zcela vyloučit, závažnější reakce se objevují jen velice vzácně a jsou lékovými agenturami dlouhodobě sledovány a pravidelně vyhodnocovány. Odmítání očkování s následným poklesem proočkovanosti s sebou nese vážná rizika návratu onemocnění, která z našeho území již v minulosti vymizela.

Varováním mohou být epidemie spalniček objevující se v posledních letech na různých místech v Evropě i Spojených státech amerických, první případ záškrtu ve Španělsku po téměř třiceti letech či šíření dětské obrny v zemích, z kterých již byla v minulosti vytlačena. V zahraničí se tak objevuje spíše trend ke zpřísnění povinnosti než k jejímu zmírňování.

Příkladem může být Itálie, kde bylo letos zavedeno povinné očkování v širším rozsahu než u nás, nebo Austrálie, která od roku 2016 očkováním podmiňuje vyplácení sociálních dávek na děti.

Redakce zvídavé čtenáře upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, kde se soud vyjádřil k otázce odmítnutí povinného očkování z důvodu světské výhrady svědomí rodiče.

Matka odmítla očkování dítětě. Chlapec se nakazil tetanem od zrezivělé baterie

Podle části interní dokumentace krajské hygienické stanice, která unikla na sociální sítě, se mělo jednat o tříletého chlapce. Zhruba v polovině srpna byl na ošetření v brněnské nemocnici, kde mu z nosu vytáhli zrezivělou knoflíkovou baterii. Léky proti tetanu nedostal.

Přečíst článek ›

„Nikoho nenapadlo, že dítě není očkované. Nasazena antibiotika. Matka je však údajně nepodávala,“ stojí ve zprávě.

Tetanus je nebezpečné bakteriální infekční onemocnění způsobované bakterií Clostridium tetani. Projevuje se křečemi a ztrátou koordinace svalových pohybů. Spory jsou přítomny běžně v prostředí, zejména v půdě, kontaminované zvířecími a lidskými výkaly, kde dlouhodobě přežívají.

Onemocnění není přenosné z člověka na člověka. K nákaze může dojít při poranění a zanesení spor do rány, zejména při zhmoždění, zanesení cizího tělesa do rány nebo nekróze tkání. Riziko onemocnění je i u injekčních uživatelů drog. Pacient je ohrožen selháním srdce a zadušením i přes intenzivní léčbu.

Úmrtnost se v závislosti na věku a závažnosti onemocnění pohybuje od 10 do 80%. V šedesátých letech 20. století bylo u nás hlášeno 60 – 90 případů onemocnění tetanem ročně. V letech 1974 – 76 proběhlo celonárodní očkování všech dospělých osob (opakovalo se opět za 10 let), což vedlo k významnému poklesu onemocnění tetanem.

V posledních letech bývají v ČR hlášeny ojedinělé případy.Zdroj: Státní zdravotní ústav

Stav chlapce se však počátkem září zhoršil a skončil na Klinice dětské anesteziologie a resuscitace FN Brno. Matka měla v minulosti podepsat nesouhlas s očkováním.

Případ šetří Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje. Dítě nebylo očkované. „V takovýchto případech postupujeme plně v souladu s platnou legislativou. Po zhodnocení důvodů odkladu či odmítání očkování zahajujeme s rodiči správní řízení a může jim být uložena sankce,“ uvedla ředitelka Sekce ochrany a podpory veřejného zdraví krajské hygienické stanice Hana Pokorná.

Budete mít zájem:  To nejhorší, co děláte pro vaše záda

Dodala, že onemocnění není přenosné z člověka na člověka. „Onemocnění tetanem u dítěte je v našich podmínkách a systému povinného očkování rarita. V letošním roce, vyjma tohoto případu, nebylo v republice hlášeno, ani v letech předchozích. Pokud je dítě řádně očkované, je před onemocněním plně chráněno,“ doplnila hygienička.

Povinně se děti u nás plošně očkují proti devíti nemocem. Očkování provádí praktický lékař pro děti a dorost.

„Děti jsou povinně očkovány proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B. Dále pak proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím,“ stojí na webu Státního zdravotního ústavu.

U novorozenců z rizikových skupin, kde se například nemoc vyskytovala nebo vyskytuje v rodině, je pak na místě i očkování proti tuberkulóze.

Povinné očkování má však řadu odpůrců. Někteří rodiče je u svých dětí odmítají. Tvrdí například, že vakcíny obsahují nebezpečné látky, způsobují alergie, astma nebo autismus. Pochybují také o jejich účinnosti. S podobnými názory se v ordinaci stále častěji setkává také boskovická dětská lékařka Rula Machačová.

Přečíst článek ›

„Je to jedním slovem hrůza, co se teď děje. Mám praxi čtyřiačtyřicet let a viděla úmrtí dětí na tyto nemoci. Rodiče, kteří odmítají očkování, o smrtelných hrozbách nic neví. Operují tím, že nechtějí do dětí cpát jedy a očkování odsouvají. Přitom mohou zemřít. Podepíšou papír, že nechtějí očkovat a hotovo,“ poznamenala lékařka.

Lékař Petr Husa k tetanu říká: Projevuje se křečemi

Brno – Za velkou raritu označil přednosta Kliniky infekčních chorob Fakultní nemocnice Brno Petr Husa aktuální případ tetanu u dítěte z Blanenska. „V minulosti jsme měli dva dospělé pacienty, kteří se poranili při práci na zahradě. Oba zemřeli,“ řekl.

  • Jak se tetanus projevuje?
  • Kdy se lidé proti tetanu očkují?
  • Někteří rodiče ale očkování dětí odmítají.

Hlavně křečemi. Lidé mají tendenci k záklonu hlavy. Dospělí mají takzvaný sardonický úsměv. Stáhnou se jim žvýkací svaly, začnou se dusit a mít obrnu dýchacích svalů.Základní očkování je v kojeneckém věku. Potom se pacienti přeočkovávají každých deset patnáct let. My starší jsme ještě zažili, že jsme měli očkování v občanském průkazu.Hrůza. Lékaři musí proti tomu brojit. Argumenty odmítačů očkování jsou naprosto nesmyslné.

Nařízení vyšetření protilátek nebo očkování proti spalničkám zaměstnancům

Podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně lze jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.

Toto právo lze omezit, pokud tak stanoví zákon a je to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.

Úmluva rovněž stanoví, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.

Podle zákona o zdravotních službách lze pacientovi bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči, a to v případě, kdy mu zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit, nebo v případě vážné duševní poruchy, která vážně ohrožuje pacienta. Bez souhlasu lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví, a záchytnou službu.

Podle zákona o specifických zdravotních službách je zaměstnanec povinen se podrobit pracovnělékařským službám u poskytovatele pracovnělékařských služeb, dalším zdravotním službám indikovaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb pro hodnocení zdravotního stavu a pracovnělékařským službám nařízeným podle jiného právního předpisu.

Zákon o ochraně veřejného zdraví ukládá povinnost fyzickým osobám podrobit se očkováním stanoveným vyhláškou. Vyhláška o očkování proti infekčním nemocem stanoví povinnost zvláštního očkování proti spalničkám, které se provede u fyzických osob, které jsou nově přijímány do pracovního nebo služebního poměru na pracovišti infekčním nebo dermatovenerologickém.

Podle zákona o ochraně veřejného zdraví je fyzická osoba, která onemocněla infekčním onemocněním nebo je podezřelá z nákazy, podle povahy infekčního onemocnění povinna mj.

podrobit se izolaci, podání specifických imunologických preparátů nebo antiinfektiv, laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením a zdržet se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění (§ 64).

Orgán ochrany veřejného zdraví rozhoduje o druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy (§ 67 odst. 1), rovněž poskytovatel zdravotních služeb může fyzické osobě nařídit druh a způsob provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy (§ 67 odst. 2), proti tomu je možné podat do 3 pracovních dnů návrh na přezkoumání.

Mimořádným opatřením při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku je mj. mimořádné očkování a preventivní podání jiných léčiv (§ 69 odst. 1 písm. g). O nařízení nebo ukončení mimořádného opatření rozhodne orgán ochrany veřejného zdraví, osoby jsou povinny se mimořádnému opatření podřídit.

Podle zákoníku práce je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Zaměstnanec je povinen mj.

podrobit se pracovnělékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními právními předpisy (§ 106 odst. 4 písm. b).

Poznámka u zvláštního právního předpisu odkazuje na § 37 zákona o ochraně veřejného zdraví, což je ustanovení o kategorizaci prací podle míry rizikových faktorů, které je blíže provedeno vyhláškou č. 432/2003.

Podle nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, musí opatření k ochraně zdraví zaměstnance zahrnovat při činnosti, která je spojena s možností ohrožení zdraví zaměstnance biologickým činitelem, očkování, pokud je účelné, zvláště u toho zaměstnance, který není imunní vůči biologickému činiteli, jemuž je nebo může být při práci exponován.

Shrnutí:

Právní úprava počítá s možností nařídit zaměstnanci očkování, ať už na základě pracovněprávních předpisů, nebo na základě předpisů k ochraně veřejného zdraví, buď formou zvláštního očkování nebo formou opatření při výskytu infekčního onemocnění. V první řadě je potřeba zjistit od zaměstnavatele, z jakých konkrétních ustanovení právních předpisů dovozuje povinnost zaměstnance se podrobit očkování.

Pokud zaměstnavatel dovozuje možnost nařízení očkování zaměstnanci z předpisu, který je na podzákonné, a nikoliv zákonné úrovni (vyhláška, nařízení), je možné namítat, že takové omezení základního lidského práva na nedotknutelnost a na svobodný a informovaný souhlas není v souladu s Listinou základních práv a svobod, neboť povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování práv a svobod. Nijak neomezená povinnost zaměstnance podrobit se očkování, které libovolně nařizuje podzákonný předpis nebo státní orgán či zaměstnavatel, je tedy v rozporu s tímto ustanovením. Ústavní soud v řadě případů takovou argumentaci shledal důvodnou, ovšem v případě povinného očkování dětí se s ní neztotožnil. Ovšem zkusit takto argumentovat lze, zatím takto nebyla posuzována povinnost zaměstnance se podrobit lékařskému zákroku.

Dále je možné argumentovat zdravotními kontraindikacemi, které brání provedení očkování, a tudíž argumentovat právem na zdraví zaměstnance, které může být očkováním poškozeno.

Další argumentace spočívá ve výhradě svědomí. Podle Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

Povinné očkování lze podle Ústavního soudu ve výjimečném případě odmítnout, pokud jsou splněny kritéria pro výhradu svědomí (více viz rozhodnutí Ústavního soudu: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-k-otazce-odmitnuti-povinneho-ockovani-z-duvodu-svetske-vyhrady-svedomi). MUDr. Vavrečka napsal několik článků, které se výhrady svědomí dotýkají (viz: https://www.vitalia.cz/clanky/jak-odmitnout-povinne-ockovani-2-dil). Do výhrady svědomí je potřeba sepsat veškeré důvody, ať už racionálního nebo „duchovního“ charakteru, které vedou zaměstnance k odmítnutí očkování, a tuto výhradu svědomí je potřeba uplatnit u zaměstnavatele hned na počátku sporu ohledně očkování.

Dalším z argumentů může být, že zaměstnanec odmítá očkování trojvakcínou za situace, kdy je důvodné nařízení očkování jen proti jedné z nemocí, ne proti všem třem. Také na místě různým způsobem zpochybnit přiměřenost tohoto opatření.

Stejně tak lze odkázat na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která upravuje právo na svobodný a informovaný souhlas se zákrokem, které lze omezit jen v nezbytných případech.

Rozhodující otázkou by bylo, zda zaměstnanec nepodrobením se očkování prokazatelně ohrožuje někoho dalšího.

 Pokud by zaměstnanec ohrožoval jen sám sebe, nelze ho na základě Úmluvy nutit k podstoupení očkování.

V případě, že by zaměstnavatel dal z důvodu nepodrobení se očkování zaměstnanci výpověď (z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti nebo nesplnění předpokladů pro výkon práce), je možné se bránit občanskoprávní žalobou. Také je možné požádat o přezkum případného pracovnělékařského posudku. Definitivně by se ke konkrétnímu případu odmítnutí očkování zaměstnancem a k otázce přiměřenosti a možnosti výjimek musely vyjádřit soudy.

Zuzana Candigliota, Liga lidských práv, 1. 4. 2019

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector