Ta zpráva zapůsobila na obyčejné lidi jako rudá barva na býka! Poslanci, kteří si ve sněmovní restauraci pochutnávají na obědech za 43 korun, si je potají ještě zlevnili! Aspoň o korunu, protože korunka ke korunce – znáte to… Po tlaku deníku Aha! už někteří politici couvají, je jim trapně a říkají, že se postarají o nápravu.
Na zlevněné dobroty se mohou poslanci těšit od července. Jenže možná ne na dlouho. Jejich kolega Jan Čižinský (40, KDU-ČSL), chce ceny zase vrátit. „Navrhnu na příštím jednání jako řádný bod, aby se to vrátilo tam, kde to bylo před touto schůzí. To znamená zpátky nahoru,“ prozradil Aha!.
O tom, jestli zákonodárci ušetří korunky v jídelně, rozhoduje Stálá komise pro práci Kanceláře Poslanecké sněmovny. Místo původní přirážky 50 procent hlasovala – údajně kvůli už příliš vysokým cenám, na něž si stěžovala třeba i exministryně školství Kateřina Valachová (39, ČSSD) – pro přirážku nižší, 40procentní.
Rozdíl: minimální, většinou v řádu korun. Ostuda: maximální.
Nevěděli jsme to
Komise rozhodla o zlevnění na konci května, jenže o tom spousta členů nevěděla, mezi nimi i Čižinský, a tak po odhlasování věcí, které považovali za důležité, z jednání odešli za jinými povinnostmi. „Bylo to v bodě různé, nebylo to předem ohlášené,“ řekl.
“ Téma levnějšího jídla pro zazobané poslance, kteří berou minimálně 75 900 korun, a to nepočítáme náhrady, rozčílilo předsedu komise Pavla Kováčika (62, KSČM). „Žádné jídlo zlevněné nebylo, já se o tom odmítám takto bavit,“ odpověděl naštvaně a zavěsil.
Další člen Martin Kupka (42, ODS), považuje celý systém za zvrácený.
„Ceny určuje trh a neměla by toho zasahovat regulace tohoto typu. Má si to určit sama restaurace a její provozovatel,“ prohlásil. A ani šéfovi Starostů Petru Gazdíkovi (43) se ceny pro zákonodárce nezdají. „Nevidím důvod, proč by měli mít poslanci nárok na tak levná jídla,“ řekl. To Ondřej Profant (30, Piráti) přispěchal se srovnáním z pražského magistrátu: „Tam jsem se najedl za 100 nebo 120 korun,“ podotkl a dodal, že sněmovní hotovky nejsou zrovna vrcholem gastronomie. Podle zjištění Aha! chybělo na hlasování komise minimálně 6 z 18 zákonodárců. Ani jeden z citovaných, s výjimkou zřejmě Kováčika, ale na klíčovém jednání nebyl. A protokol bude podle informací Aha! k dispozici až příští týden. I tak se takřka všichni oslovení shodli, že tahanice o pár »kaček« kvůli obědům jim rozhodně nepřidá v očích nás, prostých smrtelníků. Odvolají tedy to, co zavedli a zavedou to, co odvolali?
Podivná komise
Stálá komise pro práci Kanceláře Poslanecké sněmovny rozhoduje o chodu komory. A podle Martiny Lustigové ze sněmovního tiskového oddělení je usnášeníschopná, pokud přijde alespoň jedna třetina členů.
K prosazení bodu stačí nadpoloviční většina přítomných. „Rozhodnutí komise je úkol pro kancelář,“ sdělila mluvčí.
To znamená, že úkolovat kancelář mohou v extrémním případě jen 4 poslanci, kteří si mezi celkem 6 přítomnými prosadí svou…
Jak to bylo s cenami
5% – Jen pětiprocentní přirážka platila až do letošního února, a poslanci si tak užívali jídla za pakatel.
50% – Skokové navýšení navrhli Piráti, aby se ceny ve sněmovní kantýně alespoň trochu přiblížily realitě.
40% – Navýšení přirážky bylo pro některé zákonodárce moc a začali brblat. Tak v květnu komise rozhodla, že se sníží na 40 %. Snížená přirážka platí na polévky, saláty, moučníky, snídaně a studenou kuchyni.
Se zdražením souhlasí Piráti i ČSSDPirátští zástupci v komisi, která mimo jiné rozhodla i o snížení přirážky ve sněmovní kantýně, jsou pro, aby se ceny vrátily na původní úroveň. To potvrdil i předseda jejich klubu Jakub Michálek (29). „Byli jsme to my, kdo se zasadil o adekvátní ceny, a také jsme hlasovali jako jedni z mála proti slevám pro poslance v kantýně, takže případný pokus o narovnání cen opět podpoříme.“ Sdělil Aha!. Podle šéfa klubu ČSSD Jana Chvojky (37) je návrh opětovného zdražení pokus poslance Jana Čižinského z KDU-ČSL o získání politických bodů. I tak ho kvituje. „ČSSD nemá problém, aby se ceny zvýšily podle původně schváleného plánu,“ dodal. Ostatní předsedové klubů neodpověděli do uzávěrky tohoto vydání. Svolat by se měla komise před červencem, odkdy mají nižší ceny platit. Jinak by to mohlo být absurdní: po zlevnění a přetištění všech menu by se opět zdražovalo a znovu tisklo…
Takhle si to chtěli zlevnit: Jídlo kolik před zlevněním kolik po zlevnění
hovězí vývar s játrovou rýží 14 Kč 13 Kč
svíčková na smetaně, houskové knedlíky 86 Kč 85 Kč
salátový talíř s mozarellou 65 Kč 61 Kč
palačinka se zmrzlinou a šlehačkou 25 Kč 23 Kč
espresso s mlékem 11 Kč 10 Kč
velké pivo (10 %) 11 Kč 10 Kč
Hanba! Ať se jim to vzpříčí v hrdlech!
Ať jsme se ptali v Praze či regionech, kde berou méně, ať jsme se zeptali důchodce či člověka v produktivním věku, reakce byla stejná. Nenažranost poslanců, kteří papají za nevídané ceny a ještě chtějí zlevnění, je hanebná!
Otázka: Co říkáte na laciné menu ve Sněmovně, které si chtějí poslanci ještě o pár korun zlevnit?
Karel Kraus (77), důchodce, Praha:
„Měli by to mít za stejnou cenu jako všichni ostatní. Jsou to stejný lidi jako my a ještě k tomu vydělávají víc. Určitě s tím nesouhlasím, proč by měli ze sebe dělat »nadlidi«?“
Alois Vavroch (71), důchodce, Plzeň:
„Svíčková za 86 Kč by se našla i na poledním menu nějaké restaurace v Plzni. Ale ostatní ceny rozhodně neodpovídají tomu, za kolik se jídlo pořídí jinde. Za 8 Kč vám v hospodě pepsi colu asi nikde nenalijí.“
Tereza Procházková (31), mateřská dovolená, Velká Bystřice:
„Těžko se hodnotí, když to člověk nejedl. Třeba jsou to hrozné blafy a ceny pak odpovídají. Ale je divné, že v tržním systému si nějaká skupina lidí může odhlasovat, kolik bude platit za obědy.“
Ing. Jiří Lacina (50), Bílina, mistr směny autodoprava:
„Souhlasím s tím. Vždyť dřou dvacet čtyři hodin denně a s ohledem na platy se musí levně najíst. Pomůže něco jiného než ironie? Něco podobného jsem zažil, když jsem pracoval na šachtě.“
Kateřina Kábová (34), administrativní pracovnice, Katovice:
„Meníčko ze Sněmovny je plné super cen. Nechápu, proč taky takové nemáme. Jestli oni si to za svoji práci zaslouží, tak já taky. Je to výsměch všem pracujícím lidem.
Jan Budil (47), živnostník, Karlovy Vary:
„To, že si poslanci zlevnili jídlo ve sněmovní kantýně, je směšné. Ale víte co? Vůbec mě to nepřekvapuje. Jsou to chudáci. Jen ať se pořádně nají.“
Ondřej Jílek (41), invalidní důchodce, Ostrava:
„Na rovinu? Je to podle čuňárna a zároveň výsměch obyčejným lidem. Debužírují si za pár korun a nás posílají slušně řečeno tam, kde slunce nesvítí. Jejich hanba. Ať se jim to vzpříčí v hrdlech.“
Lubomír Body (40), dělník na železnici, Havířov:
„Jo, tak za takové parádní ceny bych rád taky jednou jedl. Ale nijak mě to nepřekvapuje. Je jasné, a je to vyzkoušené, že lidé, kteří berou hodně peněz, tak zároveň platí málo.“
Hana Moravcová (43), sanitářka, Hradec Králové:
„Je to veliký výsměch. Čím víc mají, tak tím chtějí dávat co nejmíň. Jen po obyčejných a pracujících lidech chtějí, aby platili co nejvíc. Tak to u nás funguje.“
Jaromír Varmuža (68), důchodce, Staré Město:
„Je to hrůza, co si oni myslí? Vždyť by měli jít příkladem, mít nejdražší jídlo, ne nejlevnější. Koukal jsem na ty ceny, třeba velké pivo za 17 korun. To by u nás byla narvaná hospoda.“
Lucie Reková (25), na mateřské, Staré Město
„Tohle je ukázka toho, že myslí jen na sebe, na obyčejné lidi kašlou. Na ty, co musejí vyžít z platu 12 nebo 15 tisíc, nebo třeba matky samoživitelky. Ty si musí připlatit.“
Jídlo za pár kaček: Prostě ráj!
Redaktor Deníku Aha! obědval jako poslanec
Do Sněmovní restaurace se včera vypravil redaktor Aha!, aby na místě zjistil, jak je to s výhodným poslaneckým stravováním. Výsledek? Za pár desetikaček si dal do nosu poměrně solidně. A ještě mu pár věcí zapomněli namarkovat!
Do jedné ze sněmovních restaurace, kam smí »outsideři« jen v doprovodu poslanců, našeho redaktora vzal zákonodárce, který si přál zůstat v anonymitě – prý, aby se mu nezhoršily vztahy s kolegy. Téma ve Sněmovně evidentně čeří vody.
Navzdory cenám jak z vývařovny se rozhodně nejednalo o žádné závodní stravování – v příjemném podniku je vítal dokonce rudý koberec. Obsluha je u hostů ihned, jakmile usednou do židle. I navzdory příchodu krátce po poledni, tedy v čase oběda, byla restaurace poloprázdná.
Na půdě Poslanecké sněmovny je hned několik podobných zařízení, a tak se někteří další poslanci mohli nacházet i v nich.
Z EET mají výjimku
Teď k věci. Gastronomický dojem byl naprosto solidní a bez připomínky. A ta cena? Rizoto s okurkou, rakvičkou a kofolou, nás celkově vyšly na krásných a oku lahodících 75 korun. Z toho samotný hlavní chod by bez okurky přišel jen na 31 korun.
Obsluha ale zapomněla namarkovat čaj (citron a cukr namarkovali) i nealkoholické pivo, čehož si redaktor všiml až po odchodu – o peníze tam asi nikomu fakt nejde – a dělala »ofuky« při prosbě o účtenku. Číšník nebyl nadšený a řekl redaktorovi, ať si ji z pokladny odtrhne sám.
Ještě štěstí, že ve sněmovním podniku neplatí EET. A ani se nepokoušejí o výdělek.
Hádky o korunu
Poslanec, který našeho kolegu jen doprovázel a dal si čaj (nenamarkovaný) a kofolu, mluvil o tom, že mu zlevnění již tak levného jídla připadá trapné. „To první zdražení jsem bral jako takovou provozní záležitost. Hádání o korunové položky u jídel u některých poslanců, když mají třeba i stotisícové platy, nám přijde opravdu na hlavu,“ ohodnotil pro Aha!
LADISLAV ŠPAČEK
Ladislav Špaček poskytl rozhovor pro Magazín Lidových novin. Ten si nyní můžete zde na stránkách v úplném znění přečíst! „Pokud se probudíte vedle neznámé dívky, okamžitě se představte!“ S Ladislavem Špačkem o etiketě v delikátních situacích.01.01.
2011 * 16:58Silvestr 2010
Jsou chvíle, na které lexikony dobrého chování nemyslí a novinář se žinýruje ptát. S exmluvčím exprezidenta Havla a expertem na slušné chování jsme si právě o nich povídali.
A pan doktor Špaček, který o společenském chování vydal devět knih a přednáší o něm od rána do večera, se ukázal jako dokonale formulující debatér, jehož máloco zaskočí. Jen jednou se musel honem napít vody a pak řekl „hergot“. Pravda, jen potichu. A hned to popřel.
* V poslední den roku si lidé pod slovem etiketa představí spíš vinětu na lahvi. Zeptám se tedy hned: máme být zdvořilí i na opilce a agresivní hulváty?
Ano, musíme. Protože zdvořilost je základní vlastnost člověka, tím se liší od zvířete. Slušnost je naše každodenní povinnost. My denně užíváme formulace, kterými obrušujeme hrany, o něž bychom se jinak vzájemně zraňovali. Proto si říkáme: Dobrý den.
Ačkoliv kdybychom to mysleli vážně, museli bychom si večer volat: Tak co, vyšlo to? – Co jako? – No jestli ten den, jak jsem vám ráno přál, byl dobrý? Kdybychom byli na opilce také agresivní, jenom bychom situaci zhoršili. Záleží ale samozřejmě na stupni opilosti.
Jsou případy, kdy etiketa končí a začíná akce městské policie.
* Kdy by měl džentlmen odložit skleničku a ze společnosti odejít?
Na společenské akci se počínající opilost u muže většinou pozná podle toho, že má tendenci sundat si sako. Když chlapíkovi začne být horko, povoluje si kravatu a rozepíná knoflíček u košile, je nejlepší okamžik společnost opustit. Protože dobrá pověst je důležitější než dobrá zábava.
* Takže doporučujete odejít v nejlepším?
Přesně v tu chvíli. Ono se třeba tomu člověku na večírek původně ani nechtělo. A pak se mu tam najednou začne líbit a cosi mu říká, že když si dá ještě jednu skleničku, bude to ještě lepší.
Navíc si připadá hrozně zábavný – jenže právě v tom okamžiku se musí najít někdo, obvykle životní partner, kdo ho jemným a taktním způsobem například pozve na něco ještě atraktivnějšího, aby ho dostal ze sálu.
Tedy rozhodně ne ve stylu: Franto, máš dost, jde se domů!
* Jak se má správně zachovat dáma, jejíž devadesátikilový partner náhle leží pod stolem?
Dřív by žena prostě hrdě odkráčela středem. Jenže dnes má v partnerském vztahu stejné povinnosti, a kdyby v takové chvíli svého partnera opustila, budou jí to mít všichni za zlé.
Ale jestliže její partner leží pod stolem, tak já myslím, že to je docela v pohodě a nějaký čas tam vydrží. Může si lehce schrupnout, lze-li ho přikrýt třeba ubrusem, uděláme to. Rozhodně by se tam ale neměl chovat nemravně.
Je-li to zapotřebí, kamarádi musí ženě pomoct dopravit ho nenápadně do ústraní.
* Takže s ním uděláme v podstatě totéž, jako když nám na recepci upadne řízeček? Nenápadně zakopneme pod stůl?
Ano, ano, správně. Rozhodně nezvedat a nechodit s ním po místnosti. Klidně může pod tím stolem nějaký čas setrvat. Rozhodně ale dáme ostatním najevo, že se nic vážného nestalo. Pro všechny takové nehody totiž platí – hlavně nenápadnost.
A ostatní musí tu hru hrát taky. Nemůžou za vámi chodit a říkat: „Hele, ten je na plech, co!? Teda, chudinko!“ Je to stejné, jako když si třeba hodíte játrový polévkový knedlíček do klína.
Taky nevstanete a nebudete hlásit: „Jé, to jsem prase, koukněte na mě! A to je tenhle týden už potřetí.“
* Když už se stane, že neodhadneme, kolik sneseme, upravuje etiketa, jak má být člověku správně špatně?
Etiketa to po pravdě řečeno upravuje pouze v situaci, když se ocitneme na lodi. Víte, ono vidět někoho zvracet ve společnosti jiných lidí je velmi vzácné. Na lodi se to ale stává běžně. Takže i v mé knize najdete pasáž o tom, jak se správně zvrací na lodi. Tedy budeme si pamatovat, že i britská královna na lodi zvrací přes palubu, rozhodně ne na toaletě.
Zvracet na lodi na toaletě je hrubý prohřešek proti dobrým mravům. Za druhé: na palubu se musíme vydat včas. Za třetí: cokoli znečistíme, okamžitě poté, kdy jsme opět v komfortní situaci, dáme do pořádku. Za čtvrté: ostatní nechodí dotyčného sledovat, jak mu to jde, případně mu vyjadřovat podporu. Každý si to prostě musí vyřešit sám.
To se ostatně týká i situace, kdy je vám špatně jinde než na lodi.
* Co se dělá s opilým politikem na oficiální akci?
Opilý politik? Taková situace, chcete říci, že by mohla nastat?
* A vy chcete říci, že ne?
Pravda, zelený je strom života. Já jsem pro to, aby u politika vždycky někdo byl. Vždycky musí mít doprovod – manželku, milenku, tiskového mluvčího, někoho, kdo je spolehlivý a kdo se o něj včas postará.
To, co udělal Topolánek, totiž že šel do nějakého gay časopisu sám a pak si tam pustil pusu na špacír, byla hrubá chyba. A taky ho stála kariéru. Politik na takovém postu musí mít stále vedle sebe jakýsi servis.
A v okamžiku, kdy cítíme, že právě na tomto člověku, na rozdíl od všech ostatních, kteří se můžou zlít jako zvířata, začíná být alkohol patrný, okamžitě ho přimějeme odebrat se do ústraní.
* Jaká situace je z hlediska etikety nejproblematičtější v nejvyšších patrech české politiky?
Největší úskalí bývá stolování. Oblečení je velmi normativní, jak má chlap vypadat, to už dneska ví každý. A když se zavřete na půl hodiny v nějakém obchodě, vyjdete jako dokonalý štramák. Ale stolování je největší tragédie české společnosti.
Protože tady se dědí v uzavřených komunitách rodin jakési manipulační techniky, které jsem se naučil od svého tatínka, ten se to naučil od svého otce, mého dědečka, který ještě, mám podezření, jedl lžící.
A teď najednou máme mít návyky na úrovni noblesní Evropy? Kde bychom je vzali? Na státní večeři, jakmile hosté zasednou, okamžitě vidíte rozdíl mezi těmi společensky zběhlými lidmi a těmi novými, kteří se to teprve učí. Protože dynamické stereotypy se velmi těžko opouštějí.
* Buďme konkrétní, jaký prohřešek například naši politici u stolu dělají?
Například jak drží vidličku a nůž. Drží je jako tužku, protože je ve škole naučili držet tužku a ono to vypadá podobně. Nikdo je nenaučil držet správně příbor. Střenka musí být ukryta v dlani, prsty musí směřovat k desce stolu, příbor musí směřovat do talíře, ne někam do prostoru.
A to je přesně ten dynamický stereotyp, který se musíme naučit, tak jako jsme se naučili jezdit na kole, bruslit anebo zavazovat si tkaničky u bot. Nebo ulamování pečiva a vkládání do úst bývá problém. Něco, co se strčilo do pusy, už se nikdy nemůže vrátit zpátky na talířek. To je čuňárna… (Špaček se zarazí) nezpůsobné – a lidé se tím okamžitě prozradí.
Nebo to, jak sedí u stolu žena. Žena nemůže na státní večeři sedět jako muž na plný sed, nemůže se rozvalit. Sedí pouze v první třetině židle. Já jsem celkem nevzhledný chlap, ale když si sednu i já jen do první třetiny (předvádí), vidíte, jak se hned mé tělo drží důstojně a noblesně. Žena u stolu nesedí proto, aby se najedla, ale aby byla krásná.
Najíst se může doma, třeba lžící a v teplákách. Ale u stolu musí zdobit.
* Omluvte mě, že si na silvestra dovolím zabrousit do poněkud nebezpečných vod. Tedy – měla by se dodržovat etiketa i při sexu?
Pochopitelně. Etiketa není nějaká tlustá kniha, v níž jsou pravidla pro všechny myslitelné situace. Těch pravidel je vlastně relativně málo. Ale my je musíme umět aplikovat v konkrétní situaci.
* Nechcete snad říct, že i v sexu má dáma přednost před pánem, nadřízený před podřízeným a starší před mladším?
(rozesměje se) Nadřízený? Na pracovišti ano. Shakespeare říká: All’s fair in love and war, všechno je dovoleno v lásce a ve válce. Ale pochopitelně, protože u toho obvykle bývají nejméně dva, jen se souhlasným postojem obou stran. I v sexu totiž platí obecné pravidlo o vzájemné ohleduplnosti. Mluvíme ale o lidech, kterým záleží na tom, co si o nich myslí jiní.
Zrovna dneska mi poslal nějaký člověk mail, proč se vlastně musí chodit do divadla v obleku. Ale do divadla se nemusí chodit v obleku, na to není vyhláška ani zákon. Do divadla můžete jít, v čem chcete, třeba v teplákách. Jediný, koho to ale postihne, budete vy. Protože uvidíte ty pohledy ostatních.
A to, že už vás příště do divadla nikdo s sebou nevezme, bude váš trest.
- * Jaké je největší společenské faux pas při sexu?
- Hergot… hergot…
- * Vy jste zaklel?
Zaklel? Nic takového jsem neslyšel. Největší faux pas? Tak bezpochyby to pravidlo o společenské významnosti a přednosti při sexu úplně neplatí. Tady bychom opravdu neměli tvrdit, že rozhodně má přednost žena před mužem, starší před mladším a nadřízený před podřízenou.
Tady bychom měli asi spíš uplatňovat pravidlo vzájemné harmonie. A největší faux pas by tedy asi bylo nevyslyšet přání toho druhého. Protože etiketa nás také vede k tomu, vzájemně si prokazovat dobro, být empatičtí a taktní.
A tohle je, řekl bych, přímo klasická situace, kdy si vzájemně prokazujeme dobro.
* Jak by se měl zachovat muž, když se po bujarém večírku ráno probudí vedle neznámé krasavice? Má se představit? Dát jí vizitku? Omlouvat se? Elegantně ji vypakovat?
Přiznám se: celý život o takové situaci sním, ale ještě se mi nestala. Tedy řekl bych, že je dobré, když si muž něco z toho večera pamatuje, protože probudit se po boku spící krasavice a nevědět, proč tady je a proč jsem tady já, je opravdu tristní. Chlap se rozhodně nesmí sebrat a odejít. Musí se představit.
* Ještě v posteli, anebo až se obleče?
Okamžitě. Protože je zapotřebí nějak se oslovovat. A rozhodně s tím nemůžu otálet, protože bych riskoval, že mi ta dotyčná začne říkat pane nebo dědo, podle toho, na co by mě odhadla. Muž by měl mít při představování zapnuté sako.
V tomhle případě bychom na tom netrvali. Možná ho nemusí mít ani na sobě. Ale potom by se pochopitelně měl zachovat jako džentlmen: uvařit snídani, pokonverzovat a s děvčetem se přátelsky rozloučit.
Tohle je mimochodem v etiketě asi jediná zkušenost, o které nevyprávím ze své vlastní zkušenosti.
* Vím, že o Václavu Havlovi nemluvíte. Zeptám se tedy jinak: kdybyste byl mluvčím Billa Clintona, teoreticky by se mohlo stát, že byste jednoho dne otevřel dveře a přistihl ho in flagranti se stážistkou. Jak byste se zachoval? Omluvil se a vycouval? Nebo dělal, že jste nic neviděl?
Víte, to se mohlo stát dokonce velmi pravděpodobně, protože Bill Clinton to dělal v Oválné pracovně při otevřených dveřích. A ty pootevřené dveře, to riziko, byly právě vzrušující.
Nejlepší je sex na pracovišti v pracovní době, nota bene ještě při otevřených dveřích, za kterými sedí ochranka a chodí úředníci Bílého domu. Jenže tohle jsou přesně ty situace, ve kterých platí, že chlap musí zatloukat, zatloukat, zatloukat.
Já se divím Clintonovi, že to nakonec přiznal. Džentlmen nikdy nic takového nepřizná, protože chrání čest dámy.
* I za cenu lži? Špatného svědomí?
Jistě, jistě. Tohle je totiž takzvaná zbožná lež, pia fraus, to není lež, kterou bychom někoho připravili o deset milionů. A s Clintonovým svědomím bych zrovna tolik nepočítal. Spíš si myslím, že tady rozhodovaly tvrdé politické vlivy, které ho nakonec přinutily k přiznání. Ale, jak on říkal, sex to nebyl.
* Vraťme se k otázce: jak byste se zachoval?
Etiketa velí, jako u každé nehody, tiše zavřít dveře a myslet si své. A zase: nešíříme, nevyprávíme, neposíláme anonymy manželce, i kdyby nás jazyk svrběl.
* Ještě jedno místo je v lexikonech etikety tabu: máme se zdravit na toaletě? Podávat si tam ruce? Navazovat tam small talk neboli drobný společenský hovor?
Tak především je velký rozdíl mezi toaletou dámskou a pánskou. Toaleta dámská je živý společenský salon. Umíte si představit, že bych já odcházel na toaletu a řekl: (obrací se na fotografa) Ondřeji, pojď se mnou. Byli bychom terčem posměchu. Ale ženy to dělají běžně.
Ženy se totiž jdou na toaletu upravit, popovídat si, půjčují si tam kosmetiku… Muž ne. Muž je jednozávitový lovec. Jde tam jenom za jediným účelem. A poté okamžitě toaletu opouští, někteří si ještě předtím umyjí ruce.
Stejně jako když jde muž nakupovat: jde prostě nejkratší cestou k regálu, vezme tu věc, u pokladny zaplatí a zase nejkratší cestou opouští budovu. Kdežto žena se jde do obchodu podívat, není-li tam něco ke koupi. A skoro vždycky tam něco ke koupi je, že.
Tedy bych řekl, že na dámské toaletě jsou společenské kontakty v tom „předsálí“ na místě. Na pánské toaletě rozhodně ne. Pozdravit se ale musíme. Jestliže tam přijde pan ředitel, nebudu dělat, že ho nevidím. Ale ruku si na toaletě nepodáváme z praktických a hygienických důvodů.
* Je společensky přípustné na toaletě telefonovat?
Jistěže. Toaleta je takzvané ústraní, kde telefonovat můžeme. Jen musíme počítat s tím, že nás může poslouchat několik lidí, takže neříkáme konkrétní finanční částky či jména.
Toaleta je ale také to místo, kde můžeme použít párátko, u stolu nikdy! Jako ukazovat ostatním, jak dovedně si umíme vyšťourat díru v šestce vpravo nahoře, to ani náhodou. I doma by párátka měla být v koupelně.
A v dobrých restauracích najdeme párátka na toaletě, ne na stole.
* Občas mě napadne, když vidím nějakého dobře oblečeného a etikety znalého podvodníka, jestli nakonec není lepší být společensky neohrabaný, ale poctivý. To, že vím, jak se správně drží vidlička, přece nic neříká o mých lidských kvalitách.
To rozhodně ne. To je jen background, samozřejmý předpoklad. Němci říkají: Když přicházíš, hodnotím tě podle toho, jak vypadáš. Když odcházíš, hodnotím tě podle toho, jak ses choval. Oni ti školometští dodržovatelé všech pravidel etikety bývají taky někdy spíš na škodu. A zase jsou lidé, kteří hranice etikety překračují vědomě a se šarmem, musí je ovšem dobře znát.
Vzpomínám si například, když byla na Pražském hradě slavnostní večeře na počest prince Charlese, v Trůnním sále se nikdo ani nehnul, dámy v taftových toaletách, chlapi smokingy, prezident přečetl svůj přípitek celý nervózní. A pak přišel k mikrofonu princ Charles a dal si ruku do kapsy.
Což byl signál, kterým vlastně řekl: Přátelé, já chápu, že jste nesví, ale víte, já se tady cítím jako mezi přáteli. A věřte nebo ne, z lidí ta škrobenost najednou spadla. Princ Charles samozřejmě věděl, co se smí, ale v zájmu odlehčení situace tu hranici překročil. V tom je umění šarmu. Ono se také říká, že oblek sluší až ve třetí generaci.
Koukněte na Karla Schwarzenberga – sedm set let cviku. Na rozdíl od nějakého strejdy Karla, který si sice koupil drahý oblek, ale celou dobu, co ho má na sobě, se v něm ošívá.
* Já to myslela trochu jinak. Že etiketa může docela dobře skrýt nějakou tu charakterovou vadu.
Je to tak. Se znalostí etikety můžeme vzbudit důvěru, a přitom naše úmysly nemusejí být čisté. Nejlépe oblečený muž v městečku býval obvykle sňatkový podvodník.
Přijdete do nějaké firmy, uvidíte tam perfektně oblečené manažery – a připraví vás o všechny peníze. Ale kvůli tomu přece nebudeme zatracovat pravidla etikety ani slušně vypadající a slušně se chovající lidi.
Ovšem nikdy bychom neměli dát jen na ten vnější dojem.
* Což znamená používat taky intuici. Já se třeba ráda dívám na televizní vystoupení politiků s vypnutým zvukem. Nevěřil byste, jak výmluvné jsou jejich obličeje beze slov.
To máte pravdu. Ale obecně my Evropané neumíme z tváří číst. Daleko nejvíc umějí vyčíst z tváře, a zejména z očí, Arabové. Jak se ti zahalení beduíni potkávali na poušti a koukaly jim jenom oči, museli jen podle nich poznat, je-li to věrolomný padouch, nebo přítel.
Arabská žena v burce nebo nikábu umí očima vyjádřit to, co evropské ženy vyjadřují oblečením, gesty, mimikou, úsměvem, desítkami nástrojů. Takže když naši obchodníci jednají s muslimskými obchodníky, jsou v zásadní nevýhodě. Protože Arab řekne: tři sta milionů. A náš člověk se v tu chvíli prozradí očima, jestli je to moc, nebo málo, Arab má jasno, ještě než promluví.
My koukáme na Araba a nevíme nic. Nejsme k tomu cvičeni. Naším ideálem je poker face, chladný výraz.
***
PAN ETIKETA Ladislav Špaček (61) absolvoval ostravskou Pedagogickou fakultu, pak třináct let učil. V osmdesátých letech vystudoval pražskou Filozofickou fakultu, kde potom přednášel o vývoji spisovné češtiny.
Od roku 1990 působil v ČT jako moderátor, o dva roky později dostal nabídku od Václava Havla, pro kterého pracoval jedenáct let jako jeho mluvčí. Dnes přednáší o etiketě, vydává o ní knihy, učí politiky komunikovat s médii.
Je ženatý (s manželkou Evou se seznámil v patnácti letech), má dceru a syna, který je filmový režisér.
Masaryk jezdil do Olomouce rád, kvůli starostovi i posezení v Národním domě
Masaryk, od jehož smrti tento měsíc uplynulo 82 let, do Olomouce přijel například 5. srpna 1905, a to i se svojí ženou Charlottou. Zavítali do Ústavu pro vzdělávání dívek v Pöttingeu a do tehdejšího Vlasteneckého muzea.
„Před odchodem se podepsali do pamětní knihy obou ústavů, pak obědvali v zahradě Národního domu,“ vybavil si dlouholetý prvorepublikový starosta Olomouce a advokát Richard Fischer.
Ten patřil mezi Masarykovy studenty a po vstupu do politiky se coby dlouholetý bojovník za práva Čechů stal jeho spolupracovníkem. Právě na jeho pozvání Masaryk do Olomouce ještě za Rakouska-Uherska několikrát přijel a Fischer na něj vzpomíná v knize T. G. Masaryk a Olomouc.
Budoucího prezidenta tehdy ještě neexistujícího Československa pozval do Olomouce i o rok později, šestapadesátiletý univerzitní profesor ale kvůli nemoci nepřijel.
Již tehdy byl TGM známou, výraznou i proklínanou figurou. Za sebou měl celonárodní spor o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu, v němž si vysloužil titul vlastizrádce, a též angažmá v takzvané hilsneriádě, kde se při boji s antisemitismem a pověrou o rituální vraždě navzdory veřejnému mínění zastal neprávem souzeného Žida Leopolda Hilsnera.
Je povinnost demonstrovat proti zvůli úřadu, burcoval TGM
Znovu Masaryk do Olomouce zavítal 10. listopadu 1907, krátce po svém zvolení poslancem Říšského sněmu.
„Schůze se konala v Národním domě, já předsedal. Masaryk byl bouřlivě přivítán, jelikož velmi početné posluchačstvo mělo ještě v živé paměti jeho volební boj a vítězství,“ poznamenal Fischer.
Za několik měsíců přijel Masaryk do Olomouce znovu. Na jaře roku 1908 podpořil nadučitele a pozdějšího prvorepublikového poslance a senátora Aloise Konečného z tehdejšího Českého Bohdíkova na Šumpersku. Rakouské úřady ho za trest přeložily na Novojičínsko, svoji roli zde ovšem sehrála politika.
„Zúčastnil se necírkevního pohřbu učitele Talpy z Komňátky (část Bohdíkova – pozn. red.), v květnu 1907 vykonal sbírku pro české stávkující dělníky v Aloisově, 4. června 1906 měl politickou řeč proti náboženství a před zemskými volbami zajížděl na schůze před koncem vyučování, byť šlo jen o několik minut, které byly nahrazeny,“ vypočetl Fischer Konečného „hříchy“.
Coby úspěšný advokát hájil Richard Fischer Konečného i u soudu, na jeho podporu pozval do Olomouce několik poslanců, mezi nimi i svého bývalého učitele. A ten se za přeloženého nadučitele jednoznačně postavil:
„Je povinnost demonstrovat proti zvůli úřadu. Ne jako poslanec a politik, ale jako vysokoškolský profesor mám povinnost zvednout svůj hlas na obranu. Že šel Konečný na pohřeb, vykonal jen křesťanskou povinnost. A tu mu musí být dáno pochvalné vysvědčení, že jednal jako člověk a jako křesťan,“ pronesl Masaryk 15. března v Národním domě.
Tehdejší schůze byla bouřlivá. „Nálada byla velmi podrážděna, podle policejního referátu bylo na schůzi pět set lidí,“ popsal Fischer.
V Olomouci měl Masaryk spoustu známých, ale i mnoho nepřátel
TGM v té době coby pro mnohé kontroverzní profesor přednášel v řadě měst a obcí, do Olomouce přijel do vypuknutí 1. světové války ještě několikrát. Často se tu zastavil při svých cestách na Valašsko, kde získal svůj poslanecký mandát.
„Bydlel a stravoval se v Národním domě, nejraději si poseděl v kroužku známých v kavárně. A měl jich tu hodně,“ vzpomínal Fischer, který Masaryka z centra pěšky vyprovázel na nádraží a procházeli se i po městě.
„Ovšem měl v Olomouci i mnoho nepřátel, zejména od roku 1898, kdy vystoupil ve známém Hilsnerově případu. Nadávek a podezírání, že je ve službách světové židovské aliance a podobně, bylo i u nás slyšet až dosti,“ podotkl Fischer.
Ten také patřil mezi významné osobnosti. Jako poslanec zemského sněmu v Brně byl v kontaktu s předními českými politiky v Praze, v říjnu 1918 pak v Olomouci vyhlásil vznik samostatného Československa.
Budoucímu prezidentovi se líbila i rovinatá krajina u Příkaz
Kromě samotné Olomouce Masaryk zavítal i do obcí v okolí. V létě roku 1905 se svojí chotí přijel do Příkaz, pozval je sem profesor Vít Hřivna, posléze za první republiky ředitel olomouckého Slovanského gymnázia.
„V Příkazích se zdrželi den a noc, prohlédli si několik hospodářství a prošli také Náklo. Masarykovi se líbila široká rovina v okolí Příkaz, pozoroval krásný západ slunce a pravil, že má raději volnou krajinu než údolí horami stísněné,“ vzpomínal Fischer.
V Příkazích pak Masarykovi nocovali o šest let později. Původně měli namířeno do nedaleké Lhoty nad Moravou, pozval je sem tamní mlynář Antonín Tymich.
„Nemohli však Tymichovy navštívit, zrovna měli v rodině tyfus. Zůstali proto přes u noc u profesora Hřivny,“ vysvětlil Fischer.
S Masarykem byl dál v kontaktu i coby starosta Olomouce za první republiky, i díky němu se už jako prezident o Olomouc stále zajímal. Na oficiální návštěvu sem v roli hlavy státu přijel v září 1921 při velké prezidentské cestě po Moravě a Slovensku. Zavítal třeba také do Prostějova, Přerova či Velkého Týnce.
Pozvání do Olomouce přitom TGM dostal od Richarda Fischera na Hradě již v lednu 1919, jeho příjezd však odsunuly Masarykovy zdravotní problémy.
Na střední Moravu pak prezident Osvoboditel přijel i za dalších osm let, 16. června 1929 vyrazil z jihomoravského letního sídla na zámku v Židlochovicích a navštívil například Litovel, Náměšť na Hané, Smržice, Brodek u Prostějova a Bouzov, kde se na hradě setkal s velmistrem řádu německých rytířů, biskupem Norbertem Kleinem.