Bára, Barča, Baruna, Barunka, Beruška, Barče – tak voláme na naši druhou služebně nejstarší kozu. Je vůdkyní ve stádě, ale její vláda je docela demokratická. Vůči ostatním se nijak zvlášť nevymezuje, pokud pochopí a akceptují to, že žrát bude první a bez strkání . Je to veliká a tlustá koza.
Roky se futruje a přitom nerodí kůzlata a nedává žádné mléko. Je to, co se týče užitku, koza na nic. Ale má mě ráda a chodí za mnou jako pes. Doufám, že by mohla být letos připuštěná. Poprve. Ale je tak macatá, že na ní není nic vidět.
Veterinář při podzimním očkování jen konstatoval :“koza má být hubená jako koza“.
V současné době mám Barču přes noc zavřenou zvlášť, protože služebně nejstarší koza Lída (taky zvaná Lidka, Liduška, Lidunka, Liduna) kůzlata čeká. Začíná se jí pěkně vykulovat pupík. A největší třenice vznikají právě mezi naší těhulí a obézou.
Lidku máme nejdéle. Je to mazlilka, ale nezávislá povaha. Stádo jde se mnou jedním směrem a ona se vydá úplně jinam. Bohužel to dopadne tak, že si kůzlata brzy všimnou, že máti je fuč a letí za ní.
A Barče stojí a nechápe, kam jí zmizelo stádo. Navíc já s kozami chodím na pastvu tam, kde nemohou napáchat škody na zahradě, na stromcích nebo se přiotrávit rododendrony.
Takže v rámci bezpečnosti chodí Lída na procházky na vodítku.
S Lídou drží basu její dvě rohaté dcery Líza a Luba. Líza je dominantnější a důvěřivější. Luba se „veze“, je opatrná a pohladit se nechá zřídka. Zatím jsou obě pořád výrazně drobnější než Barče s Lidunou. Obě jsou do budoucna určeny k prodeji.
Zcela mimo držím milou a zvědavou Anku. Tu si podávají všechny ostatní kozy. Dovoluje si na ni i Líza. Andula je stejný „ocásek“ jako Barče a je ke mně neustále přilepená. Doufám, že se její situace a postavení ve stádě zlepší až dospěje a zmohutní. Držím ji ve stejném boxu s Lubou. Vychází spolu dobře a nestrkají se.
Kozlík Otík je hrozný smraďoch a velký mazel. Pořád nastavuje hlavu na drbání. V současné době je zapůjčen na farmu na Janově hoře.
I teď v zimě mají kozy každý den možnost chodit ven do výběhu. Pouze na noc jim stodolu zavírám, aby nebyly v průvanu. Venku mají kozy jedlové větve na ohryz. Mají je moc rády.
Každý den připravuji kozám teplou míchanici. Jsou to vařené kroupy s rýží, trocha vloček, nakrájená jablka, mrkev. K tomu zbytky z kuchyně. Vše zalité horkou vodou. Milují to.
Pokud počasí dovolí, chodíme na delší procházky po okolí. Kozy si cestou ukousnou kdejakou suchou větvičku i s listem. Strkají se, předbíhají se – prostě zábava.
DOJENÍ KOZ
DOJENÍ KOZ
Dojení koz je závislé na velikosti stáda a finančních možnostech chovatele. Zejména v malých stádech je stále uplatňováno ruční dojení (stáda do 10 až 12 koz), zatímco strojní dojení je uplatňováno zejména v chovech okolo 20 koz a více. Z pohledu rozdílů mezi dojením ovcí a krav, je dojení koz jednodušší s tím, že více jak 65 % mléka je ve vemeni kozy již uloženo v mléčné cisterně, což z pohledu dojení znamená, že ke spouštění mléka dochází téměř ihned. Koza, která je zvířetem velmi sociálním si ve stádě mimo vlastní hierarchii, tvoří také hierarchi resp. pořadí při dojení, které je velmi striktně dodržováno.
Náchylnost mléčné žlázy kozy k zánětům je daleko nižší než u krav.V případě, že mléčná žláza kozy je již napadena patogenními mikroorganismy, dochází u nich k velmi rychlému průběhu akutní mastitidy.
Akutní mastitida může vyústit až v těžké ganrény mléčné žlázy (mléčná žláza může zčernat, odumřít a odpadnout) a v řadě případů může infekce končit celkovou sepsí organismu (otravou krve) s následným úhynem kozy (průběh infekce je v řádu několika hodin od příznaků po úhyn a ani podaná antibiotika nemusí pomoci).
Při zjištění jakékoliv změny v mléce či na vemeni je vhodné, aby chovatel kontaktoval veterinárního lékaře. Od počátku infekce do úhynu může uplynout několik málo hodin, a to v závislosti na agresivitě původce – patogenu.
Záněty vemene mají několik možných příčin:
- nevhodná výživa (například podáváním zmrzlého krmiva dochází k změnám v bachorové činnosti mikroorganismů, k disbalanci živin a následně tvorbě metabolitů, které mohou negativně ovlivňovat odolnost mléčné žlázy k infekci),
- špatná rutina dojení – používáním tzv. mokré toalety (jeden „hadřík“ na všechna vemena), je dán základ pro možný přenos patogenních mikroorganismů ze zvířete na zvíře (PREFERUJEME JEDNORÁZOVÉ VLHČENÉ UBROUSKY),
- nedostatečná kontrola zdravotního stavu mléčné žlázy před dojením – velmi důležité jsou první odstřiky mléka (smyslové posouzení mléka – barva, zápach, konzistence apod.), pohmatové zhodnocení zdravotního stavu mléčné žlázy – vemene, kdy zdravé je bez otoku, není bolestivé, není zarudlé, nevykazuje černě zbarvené plochy, apod.
- nevhodně nastavený podtlak dojicího stroje nebo ruční předojování – traumatizace vemene, resp,. struků, které může vyústit až ve výhřez strukového kanálku – vstup infekce – mastitida, také nepravidleně vyměňované strukové návlečky jsou možnou příčinou traumatizace struku a mléčné žlázy,
- neuskutečněná desinfekce struku – velmi podstatným je po dojení tzv. post dipping – ošetření struku desinfekčním roztokem, který má protektivní účinky a řada moderních přípravkůl obsahuje i zvláčňující složky, které hydratují pokožku struku a chrání jí tak před případným poškozením řadou faktorů,
- nezvládnutý management dojení – nevhodné pořadí skupin – nejdříve dojíme vždy kozičky – prvničky, poté starší kozy a jako zcela poslední dojíme kozy nemocné, které jsou léčeny s mastitidou, nebo u nich toto podezření existuje – prevence přenosu mastitidy mezi zvířaty ve stádě,
- přenos infekce – v ose dojič – koza – například záděry na rukou dojiče, nedostatečná hygiena před dojením apod.
- nezvládnutí období zaprahnutí – nevhodná technika zasušení – množností je aplikace antibiotické zátky do vememe v době zaprahování veterinárním lékařem.
- nedetekování chronických mastitid
JAK SPRÁVNĚ DOJIT aneb pár rad pro začátek:
- velmi podstatná je pravidelná kontrola mléčné žlázy,
- zarudlé vemeno, oteklé vemeno či na pohmat bolestivé vemeno ihned hlásíme veterinárnímu lékaři pro podezření na zánět mléčné žlázy,
- mléko bývá u přežvýkavců spouštěno na základě několika podnětů:
- a) tlak prstů a odstřik prvního mléka;
- b) teplota ruky případně vlhčeného ubrousku či čistě vypraného hadříku.
-
před vlastním dojením je potřebné zkontrolovat první odstřiky, k tomuto účelu slouží tzv. oddojovací hrneček, který je opatřen černou destičkou, na které po odstřiku hodnotíme konzistenci mléka (v případě zánětu se objevují malé shluky – zánětlivé segmenty),
-
po odstřiku prvního mléka uskutečňujeme hygienu mléčné žlázy – nejlépe jednorázovými vlhčenými ubrousky,
-
mokrý hadřík, případně proud vody používáme jen u silně znečištěných vemen, kdy vždy musí dojít k dokonalému osušení vemene, zejména pak struků,
-
poté již je vše připraveno k dojení jak ručnímu či stojnímu,
-
po kontrole správného vydojení – kontrola vemene pohmatem, následuje desinfekce struku tzv. post dipping (pouze v případě, že od kozy nesají mléko ještě kůzlata).
- Obrázek 1: prohlídka vemene pohmatem – hledání klíšťat, zranění apod., současně jde o masáž mléčné žlázy (na obrázku je vidět zvětšení levé poloviny vemene u kozy)
-
- Obrázek 2: odstřik mléka a jeho kontrola – kontrola konzistence, barvy případně zápachů mléka – detekece zánětů vemene – mastitid (shluky, příměsy krve)
- Obrázek 3: očista mléčné žlázy – vypranou vlhkou utěrkou
-
- Obrázek 4: při sání kůzlat je potřeba kontrolovat stav mléčné žlázy a v případě, že jedna z polovin je plná, je nutné jí vydojit (v tomto případě levá polovina vemene je zvětšená)
- Obrázek 5: strojní dojení pro ovce a kozy
-
- Obrázek 6: dojicí stání pro kozy – v přední části je žlab pro dávkování jadrného krmiva
18. DÍL: FARMA ZAHRÁDKA – Košík.cz na blogu
Zprvu ani kozu podojit neuměl, a teď jich má na 500 a jeho mléčné výrobky milují v celém Česku. František Pešička hospodaří v Petrovicích u Sedlčan spolu se svou ženou. Kozí farmu zdědil po rodičích a dnes tam pro vás připravuje sametové dobroty z kozího a kravského mléka, které znáte pod značkou Farma Zahrádka.
Od prodeje k výrobě
Pešičkovým spadla farma do klína v roce 2009 a zprvu pouze prodávali kozí mléko do nedaleké farmy. Ta ale později ukončila provoz a pan Pešička konal. Odkoupil tamní mlékárnu i se stroji a po hlavě se vrhnul do výroby vlastních kozích sýrů a jogurtů.
BIO jako priorita
Vize byla jasná hned od začátku. Veškeré produkty se pyšní značkou BIO, tudíž jsou vyrobeny v ekologickém režimu zemědělství v souladu s přírodou. Na farmě krmí zvířata výhradně BIO stravou. Rodina obdělává vlastní pole, kde je na rozdíl od těch s chemickým postřikem živo. Létají tam motýli, skáčou koníci, zkrátka je tam vidět příroda v celé své kráse.
Příběh mléka z Farmy Zahrádka
Dnes se zaměřují na produkci kozích i kravských výrobků. Kravské mléko odebírají z farmy Sedláček, a to hlavně proto, že koza nedává mléko po celý rok.
Nejvíce mléka je na jaře, kdy se rodí kůzlata. Do srpna pak dojivost klesá. Když se kozy začnou tzv. „prskat“ (jsou v říji), přestanou dávat mléko úplně.
Znovu od nich farmáři získají mléko až po sto padesáti dnech, kdy se okozlí (porodí).
Aby nedošlo k výpadku kozích produktů na prodejnách, tak Farma Zahrádka chová kozy na dvou farmách vzdálených asi deset kilometrů od sebe. Na jedné farmě se kozy připustí dřív, a tím pádem mohou Pešičkovi vyrábět lahodné sýry, jogurty a kefíry po celý rok.
Ochutnejte na pár kliků
Pan Pešička nám dal ochutnat s tím, že ručí za kvalitu svých výrobků, a my mu musíme dát za pravdu. Proto jsme moc rádi, že je můžeme nabídnout i vám. Pokud máte rádi kozí mléko a poctivou českou práci, rozhodně si Farmu Zahrádka nenechte ujít.
Poznejte další farmáře
Pokud vás zajímá, jak to chodí na dalších českých farmách, navštivte s námi třeba chovatele ovcí na statku Horní Dvorce nebo mistry zralých steaků z ekofarmy Babiny.
I to je život na farmě
Události na konci zimy nás zase posunuly na naší cestě dál. Je docela paradoxní, že nám (ale určitě to tak má spousta jiných lidí taky) můžete stokrát říkat, jak by se to „správně“ mělo dělat, ale my si na to potřebujeme přijít sami a teprve až se nám to v hlavě pospojuje, tak začneme konat tím „správným“ způsobem.
Co se tedy vlastně přihodilo?
Porodila nám další koza. Tentokrát to padlo na Betynku. Večer po krmení se Jarek vrátil se zprávou, že Betynka je nějaká divná a z pipinky ji jde hlen a krev. Tak ji zavřel do porodního boxu a čekali jsme. Chodili jsme ji kontrolovat, takže když jsem k ní v 10 večer přišla, tak mi hned přišlo, že něco není v pořádku.
Ležela úplně zkroucená, smutně bečela a po dalším ohledání bylo vidět, že plodové obaly už se tlačí ven, ale voda ještě nepraskla.
Díky bohu za mé, alespoň nějaké, zkušenosti s vlastním porodem. Hned jsem volala Jarkovi, ať přijde, že musíme plodovou vodu prasknout my a Betynce pomoct.
Byla úplně apatická, neměla sílu se zvednout na nohy (to je pro kozy přirozená poloha k porodu) a jazyk ji visel bezvládně z tlamy.
Říkala jsem, že za celou tu dobu, co jsem u ní byla, neměla ani jeden porodní stah? Víc jak 10 minut, přestože ze začátku je měla i po 2 minutách.
Prostě úplné drama.
No, nebudu vás napínat. Dopadlo to blbě. Úplně nejblběji, jak to mohlo dopadnout.
Jarek přišel, vydezinfikovali jsme se, nůžkama jsme praskli vodu, pak jsme kozu postavili, chvilku trvalo, než se Jarek zorientoval v kozí pipině, ale vcelku rychle se mu podařilo najít kopýtko a za pár okamžiků vyklouzlo z kozy kůzlátko. Naštěstí bylo otočené správně a šlo to opravdu hladce i bez kontrakcí.
Kůzlátko bylo na první pohled mrtvé, i přes pokusy s oživováním se ho nepodařilo rozdýchat, při dalším zkoumání jsme usoudili, že bylo pravděpodobně narozené předčasně. Odhadujeme tak o 14 dnů, což je podle odborníků hranice, kterou málokdy přežije. V porodních cestách se pravděpodobně neudusilo, protože po porodu ještě jednou vydechlo a hýblo kopýtkem.
Betynka se jen svalila do kouta a smutně bečela. Vnímala tu situaci a chápala, co se stalo?
Neměla žádné známky poranění a po porodu se stačila ještě vyčůrat (což je taky strašně důležité), takže jsme ji nechali odpočívat. A věnovali se oživování kůzlete.
Po pár minutách ale bylo jasné, že už nic nezmůžeme, tak jsem obrátila pozornost k Betynce. Nevypadala nijak zvlášť dobře. Ležela, pořád ten jazyk venku, smutně bečela a těžce dýchala.
Nalili jsme do ní teplý čaj, nechali ji odpočívat a chodili ji co půl hodiny kontrolovat. Mezitím googlili, co můžeme dělat dál. Když bylo jasné, že sama to určitě nezvládne, tak jsem zkoušela volat i veterinářům.
O půlnoci v pátek? Beznadějné, ale ani se jim nedivím.
Zkrátka a dobře, když jsme k ní přišli asi v jednu hodinu, bylo jasné, že my už nic nezmůžeme a Betynka to taky vzdala. Netrvalo dlouho a přestalo ji tlouct srdíčko.
Byli jsme s ní až do konce a já jsem jí slíbila, že se pokusím o porodech koz zjistit opravdu vše, co by nám mohlo příště pomoci.
Všechny literatury se totiž shodují na tom, že kozy s porody problém nemívají, že vše zvládají samy. A všichni chovatelé okolo, které jsem poprosila o rady tvrdí, že kozám při porodech nepomáhají a když některá porodí mrtvé kůzle, nebo chcípne sama, tak to neřeší. Sama veterinářka nám říkala, že k porodu kozy obvykle nejezdí.
Tato událost nám dost otevřela oči. Začali jsme intenzivně řešit, co vše jsme mohli udělat jinak a lépe. Je lehké to svést na přírodu a určitě netvrdím, že kdybychom se připravili, tak je oba zachráníme. Ale muselo k tomu vůbec dojít?
Tak zaprvé koza Betynka vůbec neměla být součástí stáda a být připuštěná. Odjakživa byla menší, zakřiknutá a taková smutná. V hierarchii stáda stála až na konci, takže se vždycky dostala k žrádlu až poslední. Takže je možné, že ani neměla předpoklady, aby svůj první porod zvládla. Tak to opravdu ve stádech bývá a v přírodě by se jí stalo úplně to stejné.
Správný přístup chovatele je vyřadit ze stáda nepotřebné a slabé kusy a neprodukovat další a další slabé jedince.
Koza burská je masné plemeno. Je chována na maso, protože má jako jedna z mála plemen robustnější konstrukci a opravdu je na ní více masa než na ostatních plemenech. S mléčnou produkcí je to u ní naopak slabší.
I když nám jeden chovatel tvrdil, že se dá dojit na mléko, máme zkušenosti, že na produkci sýru to nikdy moc nebude. Mléka je méně, je obtížnější ho nadojit a vzhledem k jejich robustní konstituci i bojovat s nimi o každou kapku mléka.
Není to prostě rentabilní.
Už je to zase delší, než jsem zamýšlela, takže své rozepisování zkrátím. Rozhodli jsme se tedy k následujícímu. Koza burská zůstane masným plemenem a budeme ji tedy za tím účelem chovat. Rovnou jsme ze stáda vyřadili kozlíka Fanouška, který by už brzy pohlavně dospěl a začalo by to dělat opravdu neplechu. Letošní kozlík Gustík bude mít stejný osud.
Další dvě kozenky, které se nám zdají slabší, než by měly být budou také určeny na pekáč. A stejně tak všechny další kůzlata, pokud nebudou úplně výstavní.
A až se nám podaří provoz naší farmy rozjet tak, že budeme fungovat podle našich představ, pořídíme opravdu kvalitní dojnou kozu.
Dobrá zpráva je, že v tuto chvíli máme už všechny porody za sebou a skáče nám tady 6 veselých a zdravých kůzlátek. Další porody už naštěstí nebyly tak dramatické a kozy to zvládly samy. Na příští rok se vyzbrojíme svými zkušenostmi, nastudovanou literaturou a optimismem, že tentokrát dopadne všechno dobře.
Pár po přesunu z města založil kozí farmu, proslavila ji černá zmrzlina
Mezi zalesněnými valašskými kopečky se rozprostírá prostorná, elektrickým plotem obehnaná louka. Výběh, kde se běžně prochází veliké stádo, ale zrovna vypadá opuštěně.
„Koza, hej, koza, pojď!“ Usměvavý chlapík v modrém tričku střídavě volá, tleská a píská. Trvá to chviličku. Pak se ozve dusot a typické mečení. Zpoza horizontu cupitají kozy, jedna za druhou. Pořádná, rozmanitá banda z různých plemen. Jsou bílé, černé, hnědé, strakaté, velké i malé, s rohy i bez nich. Martin Vlček se skloní a několik zvířat jej obklopí a začne se o něj třít.
Na vizovické farmě chovají s manželkou více než stohlavé kozí stádo. Na některé z nich přímo volají jmény. Je tu Fanča, Gizela, Cecilka, Gábina, Kiki a Maki.
„Pojmenované nejsou všechny, jen asi čtyřicet koz, které jsou tu s námi delší čas. Některé mají své přezdívky, třeba podle barvy nebo podle toho, jak se chovají,“ prohodí s úsměvem.
O kozích povahách a chování by dokázal vyprávět dlouho, možná by to vydalo na sociologickou studii.
„Nedivte se, vždyť my tu máme takový populační vzorek. Jsou tu siláci, intelektuálové, dobré dojnice i vyděděnci. Jedna je kápo, druhá otloukánek,“ přidává na vysvětlenou muž, který ještě před šesti lety choval jedinou kozu a na farmaření vůbec nepomýšlel.
Vypráví o sobě jako o měšťákovi ze Zlína, který si pořídil domek na venkově, a to mu „trošku“ změnilo život. Nepůsobí přitom jako snílek nebo nenapravitelný romantik, který si usmyslel, že si pořídí stovku koz.
„Když jsme se sem s manželkou nastěhovali, říkali jsme si, že by možná nebylo špatné tu nějaké domácí zvíře mít. Nejprve jsme si pořídili dvě prasata. Známý, od kterého jsme je měli, nás pak ještě přemluvil, ať koupíme kozu,“ líčí Vlček.
Koza se jmenovala Lízinka. Od začátku ale hrozně mečela a Vlčkovi mysleli, že je nemocná.
„Brzy jsme zjistili, že koza je sice zdravá, ale že ji nechtěně týráme, protože musí mít společnost. Tak jsme pořídili druhou, divokou kozu, která předtím trávila většinu času někde v lese. Ta na sebe dodnes nenechá pořádně sáhnout.“
Obě kozy pak „poskákal“ kozel od sousedů a brzy se narodila kůzlátka. Vlčkovi najednou měli hodně mléka a začali přemýšlet, co s ním. Ani jeden s farmařením neměl zkušenosti, Martin pracoval jako obchodní zástupce, jeho žena Monika jako překladatelka. Najednou se měla učit, jak správně dojit a jak vyrobit dobrý sýr.
„Dojení mě učila sousedka, která pracovala v kravíně. Ale stejně mi trvalo rok, než jsem se naučila ten správný grif,“ usmívá se Monika.
Recepty na mléčné výrobky se učila z internetu, později navštívila specializovaný kurz. Nakonec ale mléčné produkty připravuje po svém, proto chutnají jinak než od většiny výrobců.
Kozy jsou vychytralé a zmlsané
Že se farmaření stane jejich živobytím, se Vlčkovi rozhodli v roce 2015. Na vizovické kozí farmě vyrábějí sýry, kefír, tvaroh a dokonce i zmrzlinu. Přitom si zakládají na tom, že jejich produkty nemají charakteristický kozí zápach. Je to jednak úpravou, ale také tím, že jejich zvířata se celoročně pohybují venku.
„Kdyby byly jen na noc ve chlévě, budou okamžitě smrdět a jejich mléko potom také,“ vysvětluje Vlček.
Někteří zákazníci mu paradoxně nevěří, že jde opravdu o kozí mléko. „Na druhou stranu, většině lidí ten kozí zápach vadí a mléko nechtějí konzumovat. A pro mě je největší zadostiučinění, když u nás něco ochutnají a zjistí, že jim to chutná,“ líčí farmář, který se snaží chovat své stádo co nejpřirozenějším způsobem.
Neusiluje přitom o nálepku eko nebo biochovu ani se nesnaží, aby z každé kozy vydojil co nejvíc litrů mléka.
Kozy jsou podle něj na chov náročnější než jiná domácí zvířata. Jsou vychytralé a poněkud zmlsané. Ve zhruba tříhektarovém výběhu mají spoustu trávy, ale více jim chutnají stromky – kůra, lístky i větvičky. Občas utečou k sousedům na aronie nebo rajčata. K tomu dostávají seno, cukrovarské řízky, oves, ječný šrot, solný minerální liz a další věci.
Ve výběhu se prohánějí po celý rok, i přes zimu. Mrazy ani sníh jim nevadí, zhoustne jim srst a chlupy pokryjí i vemena a kopyta.
V letních vedrech se zase válejí pod stromy, funí, dávají méně mléka a padá jim srst. A jsou také vděčným objektem pro návštěvníky. Na farmu totiž přicházejí exkurze ze škol, dětských táborů či firem.
Na dovolenou nejezdí
Je až s podivem, že se manželé Vlčkovi o chod farmy dokážou starat pouze ve dvou, jen jedno ze dvou denních dojení jim nepravidelně někdo vypomůže. Mimo péče o zvířata a výrobu se totiž věnují i administrativě, své produkty vozí do regionálních obchodů, hotelů a restaurací, jezdí na různé foodfestivaly a prodávají z domu.
„Je to práce na plný úvazek. Začínáme ráno a jedeme dlouho do noci. Když třeba vyrábím zmrzlinu, stává se, že končím i dvě hodiny po půlnoci,“ objasňuje farmář, který už si ale na denní režim zvykl.
Stejně jako na to, že si nezajede na běžnou dovolenou. Kozy se totiž dojí do podzimu a od ledna už musejí farmáři běhat kolem rození kůzlat.
„Beru to tak, že máme dovolenou doma. Je tu krásné prostředí, které si přizpůsobujeme tak, abychom se tu cítili co nejlépe. Však jsem si nedávno pořídil nafukovací bazén a výčep, takže mi tu nic nechybí,“ směje se majitel zřejmě největšího kozího stáda v okolí.
Zvětšovat jej už ale nechce, stovka umečených koz už je prý na hranici únosnosti.
Ze zmrzliny z uhlí se stal hit
Když se před třemi lety rozkřiklo, že ve Vizovicích prodávají černou zmrzlinu z kozího mléka, vzbudilo to pozdvižení. V Česku o nepříliš vídané pochoutce začala psát média a na farmu ihned přilákala spoustu zákazníků. Za vším přitom stála jen úvaha, jak využít kozí mléko.
„Měli jsme jej tehdy přebytek a zmrzlina byla dobrá možnost, jak jej využít,“ objasňuje Martin Vlček, který rád experimentuje a zmrzlinu tak vyrobil v nevšední barvě. Tu dodává rostlinné uhlí, které do zmrzliny přimíchává.
Recept chce znát skoro každý zákazník. Aby nemusel tisíckrát odpovídat stejně, vymyslel si farmář několik příběhů, jak černou zmrzlinu vyrábí.
„Můj nejoblíbenější je ten, že do ní přidávám rozemleté kozí bobky. Výraz některých zákazníků je nezapomenutelný,“ usmívá se.
Zmrzlina je dnes přes léto běžnou součástí nabídky. Mají asi dvanáct příchutí, včetně těch méně obvyklých. Připravují dokonce i speciální česnekovou, s níž měli úspěch na nedávném oblíbeném Festivalu česneku v Buchlovicích.
„Ve skutečnosti ale česneková není vhodná na běžné lízání. Berou si ji od nás do lepších restaurací, kdy ji používají jako přílohu k masu,“ upozorňuje Vlček.
Zázračné kolostrum
Úplně největší zájem je však o jinou věc, kterou na farmě jednou za rok mají. Jde o takzvané kolostrum, mlezivo, které se kozám tvoří ve vemeni bezprostředně po narození kůzlat. Obsahuje velké množství vitaminů, minerálů, bílkovin a dalších důležitých látek. V poslední době je to velmi oblíbený prostředek používaný k posílení imunity.
„Kozám se mláďata rodí bez imunity, všechny důležité látky získávají až z kolostra. O jeho využití pro člověka existují některé studie a v současné době poptávka po něm výrazně převyšuje nabídku. Ve velkém s tím teď obchodují farmaceutické firmy, ale těm neprodáváme,“ zmiňuje.
Zároveň zdůrazňuje, že odebíráním kolostra kůzlátka netrpí. „To, které používáme, se tvoří v prvních 12 až 24 hodinách po porodu. Mláďata v tomto čase vypijí jen minimum a kozám se zase doplní,“ ubezpečuje farmář, který kolostrum prodává lidem ve formě zamražených ledových kapslí.