dle hodnocení dle počtu hodnocení dle roku vydání A-Z (název knihy)
štítky
17 knih
Za zavřenými dveřmi2017, B. A. Paris (pseudonym)
Thriller, který ohromil svět, vás přinutí pozorněji sledovat dokonalé páry kolem vás. Dokonalé manželství, nebo dokonalá lež? Páry, jako jsou Jack a Grace, musíte obdivovat, ať chcete nebo ne. On dobře vypadá a umí vyděl… více
Ženu ani květinou…2004, S. Monyová (pseudonym)
Kniha Ženu ani květinou … vypráví o tom, co všechno zraňuje mužské ego, a co všechno jsou ženy schopny snášet ve jménu takzvané osudové lásky. více
Tanec větru2007, Nora Roberts
Na ostrůvek u pobřeží Atlantiku přijíždí křehká Nell. Hledá zde úkryt před svým násilnickým mužem. Po zinscenované autonehodě a pod falešným jménem doufá, že na ostrově Tří sester začne nový život. Panickou hrůzu z býval… více
Z lásky k vám2015, Amanda Prowse
Zničili byste rodinu, abyste zachránili své děti? Kathryn je žena ředitele prestižní školy. Je dokonalým obrázkem matky a manželky, která žije spokojený a naplněný život. Život, který jí budete závidět. Dnes ráno … více
Horko domácího krbu2015, Blanka Hošková
Krásný muž, okouzlující úsměv, velká láska, nový život… Martina prožila dětství v dětském domově, a když se jednoho dne setká se svým budoucím manželem, spálí mosty, opustí zaměstnání a odejde s ním do nového domu v ji… více
Hvězda nad arabským peklem2018, Monika Wurm
Hlavní hrdinka Fatima se narodila ve Francii ovšem v radikální afghánské rodině, která ji chce vdát proti její vůli a poslat s manželem zpět do Afghánistánu. Fatima snoubence odmítne, ale pro urážku na cti rodiny se ji p… více
Neviditelné ženy2006, Jacky Trevane
Příběh o ženách, které si prožily své peklo. Byly týrány už rodiči a po svatbě terorizovány manželem nebo jeho příbuznými. Často byly přinuceny ke sňatku a den co den prožívají rozmanité formy ponižování i bolestný pocit… více
Týraná2012, Dianne Schwartz
Příběh ženy, která čelila domácímu násilí. Dianne je úspěšná žena, působí jako moderátorka a zpěvačka a navíc je i úspěšná obchodnice. Tato stránka jejího života je však jen fasádou, která zakrývá smutnou a hrozivou s… více
Život s nepřítelem – Byla jsem ženou tyrana2016, Lenka Stránská
Když si začínala psát deník, možná již tušila, že její manželství je omyl. Přesto v něm vytrvala osmapadesát let. Po manželově smrti bilancuje život se sebestředným sobcem, fakticky a téměř bez emocí popisuje ústrky, sch… více
Život za zavřenými dveřmi / 19 let marnosti2016, Ladislav Fred
Kniha je příběhem ženy, která na vlastní kůži zažila peklo domácího násilí. Je to skutečný příběh, který se opravdu stal. Je poskládaný z útržků vyprávění dotyčné osoby a upravený do knižní podoby…. více
Poslušná manželka2019, Samra Zafar
Trnitá cesta za svobodou. Autorka je spisovatelka, aktivistka za lidská práva a zakladatelka neziskové organizace na pomoc týraným ženám. V této knize líčí, co všechno musela prožít, než se jí podařilo postavit se na vla… více
Vzplanutí2018, Poli Tajemná
Známe skutečně dobře své přátele? Můžeme věřit tomu, že jsou opravdu dobrými lidmi? Víme s jistotou, že jsou šťastní ve vztahu či v manželství? Co když ten, kdo působí jako milý a dobrý člověk, je ve skutečnosti tím, kd… více
Vztahová Sinusoida – Příběh pro Jasminku2015, Ester Davidová
Ve své třetí knize dává Ester čtenářům nahlédnout nejen do hlubin své duše, ale také do svého soukromí, a to formou příběhu, který vypráví své dcerce Jasmínce. Předává nejen své zkušenosti z posledního vztahu, který j… více
Tajné životy – Prvá časť2017, Biba Bohinská
Úspešný televízny seriál Tajné životy z produkcie RTVS oslovil divákov neľahkou témou – ukázal príbehy týraných ¬žien. Otvorene hovoril o tajomstvách skrývaných za múrmi domovov, vine a nevine, nádejach a druhých šanciac… více
Společně jako doma:2016, Lenka Vrbová
Společně jako doma – bez násilí: poradce pro osoby v pomáhajících profesích, aneb, Co byste měli vědět o násilí na ženách, pokud pracujete s ženami bez domova. více
Týraní si o pomoc mohou říct gestem. Nezanechá stopy, agresor si ho nevšimne
Stačí zvednout ruku dlaní od sebe, schovat palec do dlaně a pak kolem něj ohnout ostatní prsty.
Gesto, které zobrazuje symbolické uvěznění palce v dlani, vytvořila v dubnu minulého roku nezisková organizace Canadian Women’s Foundation pro oběti domácího násilí, kterých během pandemie koronaviru celosvětově přibylo obrovské množství.
Toto gesto nezanechá žádnou digitální stopu, žádné přímé důkazy, které by mohly agresora vyprovokovat. Lze jej tedy bezpečně použít v online komunikaci, případě jej i ukázat kurýrovi či sousedovi z okna.
Pokud někdo gesto uvidí, měl by se s obětí snažit spojit a zjistit, co potřebuje a jak jí může pomoct. Pokud se tak stane během videohovoru, může použít nepřímé otázky, ideálně takové, které oběť pochopí, ale agresor nikoli.
Pokud se rozhodne oběti zavolat po telefonu, může pokládat například uzavřené otázky, na které se dá odpovědět ano nebo ne, takže agresor, byť bude poblíž, nepochopí, na co oběť odpovídá.
Gesto #signalforhelp slouží jako znamení, že oběť domácího násilí potřebuje pomoct. Vytvořila jej organizace Canadian Women’s Foundation v reakci na eskalaci domácího násilí během pandemie.
Případně lze také kontaktovat některou z pomáhajících organizací. Pokud se oběť nachází v ohrožení zdraví či života, je třeba volat policii.
„Myslím si, že pokud se podaří toto gesto dostat do povědomí široké veřejnosti, tak se může stát jedním z účinných nástrojů pro obětí, jak se dovolat pomoci i ve chvíli, kdy nemohou bezpečně promluvit,“ uvedla ředitelka organizace proFem Dana Pokorná.
Lockdown situaci mnohonásobně zhoršil
Karanténa s sebou nese eskalaci již existujícího napětí, oběti jsou s agresory zavřené s dvouměsíční pauzou v létě už přes rok. Zhoršuje se také ekonomická situace řady lidí, čímž se zvyšuje bariéra například v případě odchodu z domu, protože není dostupné bydlení.
Nárůst zaznamenaly beze zbytku všechny organizace, které pomáhají obětem domácího násilí. Podle koalice organizací NeNa se jedná o nárůst od 40 do 60 procent.
|
Odborníci apelují na oběti, aby se nestyděly říci si o pomoc. Lze se obrátit na rodinu, přátele nebo další blízké. Pomáhající organizace také vedou krizové linky či chaty. Dále mohou pomoci zprostředkovat služby specialistů, například psychologa nebo právníka.
Oběti domácího násilí jsou navíc klasifikovány jako takzvané zvlášť zranitelné oběti, a tedy mají nárok na bezplatné právní služby při zastupování u soudu.
Zdroj: publikace Vaše právo – první právní pomoc obětem domácího násilí organizace proFem |
Pomoc není dostatečná. Dlouhodobě a nyní obzvlášť
Jak ukázaly výzkumy Blanky Nyklové a Dany Moree ze Sociologického ústavu Akademie věd a Fakulty humanitních studií, pomoc obětem domácího násilí v Česku sice je, avšak nekonzistentní. „Situace obětí se často vyhodnocuje na každém místě jinak,“ uvádí.
Z rozhovorů s policisty a policistkami vyplývá, že se policie mnohde potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. V řadě případů je to zejména nedostatek zkušeností, co komplikuje schopnost policistů vyhodnotit na místě a určit, zda jde o domácí násilí či ojedinělý incident.
„Oběti by si měly takzvaně ‚zmapovat terén‘ a navštívit nejprve třeba pomáhající neziskové organizace, zjistit, co se dá dělat, protože ne vždy je to tak, že oběť přijde na první služebnu policie a najde tam pochopení,“ vysvětlila Moree. „Pokud záleží na tom, na koho narazíte, tak systém jako takový nefunguje dobře a to je třeba změnit,“ dodala Nyklová.
Kamenem úrazu zůstává také přestupkové řízení. U něj totiž řada případů domácího násilí končí, neboť komise, jež přestupky vyhodnocují, nemají potřebné kompetence k posouzení spáchaného násilí a jeho následků. Postihy, které mohou uložit, navíc často demotivují i deprimují oběti či jejich děti, které se odhodlaly celou situaci řešit.
„V naší praxi se můžeme setkat s tím, že co OSPOD (orgány sociálně-právní ochrany dětí), to jiný názor na ochranu dítěte. Záleží to na tom, zda je laxní nebo proaktivní. To platí i pro policisty – máme špatné policisty i dobré policisty, špatné soudce a dobré soudce, stejně jako v každém jiném povolání,“ vysvětluje advokátka Lucie Hrdá.
Často se podle ní také stává, že oběti nejsou seznámeny se svými právy, nebo je ve své situaci nedokážou obsáhnout a pochopit. Například neví, že mají nárok na advokáta zadarmo, není jim nabídnut od státu. Případně se neustanoví předběžné opatření, které by zakazovalo agresorovi oběť kontaktovat, aby nedocházelo k ovlivňování svědků.
Domácí násilí je dlouhodobé a opakované jednání nebo vyhrožování takovým jednáním, v jehož důsledku dochází k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti nebo hrozí, že k němu dojde.
Dochází k němu mezi osobami v rodinném nebo obdobném vztahu, které spolu často žijí ve společné domácnosti. Jedná se o stav, kdy jedna osoba využívá své převahy (fyzické, psychické, ekonomické) nad osobou druhou.
Domácí násilí u sousedů
1. 06. 2011 – Články -> Linka duševní tísně
svobodný hlas 15. září 2010 strana 4
pohotovost pro bolavou duši: domácí násilí
„Mám obavu, že soused týrá svou ženu. Občas tam slyším rány a křik, ona skoro nechodí ven, často má modřiny, vypadá vyplašeně a s nikým se nedává do řeči. Nechci se plést do cizích věcí, ale pocit z toho mám špatný. Co mi doporučujete?“ (P. N., Lubenec)
Odborníci o domácím násilí říkají toto: nejdřív jde o lidskou důstojnost, pak o zdraví, nakonec jde o život. Neboli násilníci nejdřív většinou své oběti urážejí, ponižují, zakazují jim styky s lidmi, chorobně žárlí, ovládají veškeré finance.
Později jim tělesně ubližují, zastrašují je, nutí k odmítaným sexuálním praktikám. Útoky mohou postupně vyústit až v těžkou újmu na zdraví či vraždu. Podstatné je, že domácí násilí se děje opakovaně, na pokračování, a to za zavřenými dveřmi mimo kontrolu veřejnosti.
Jsou tu jasně a trvale rozděleny role oběti a agresora, na rozdíl od tzv. italské domácnosti (která byla např. ve filmu „Válka Roseových“).
Matoucí může být to, že agresor má často dva vzorce chování: na veřejnosti je laskavý a přátelský, zatímco doma násilnický a bezcitný (krásně to ilustruje film „Noci s nepřítelem“). Týraná osoba se proto leckdy bojí, že by jí nikdo nevěřil, kdyby si postěžovala a požádala o pomoc.
Možná se ptáte, proč ta oběť konečně něco neudělá, proč si to nechá líbit? A máme vůbec právo se plést do jejích věcí? Přece „co se doma uvaří, to se doma má sníst“, ne?…
Odpověděla bych jednoduše: zkuste si představit, že jste to vy nebo vaše dcera, a vžijte se na chvíli do opakovaně tlučené ženy, která nesmí ven z bytu, den ode dne se bojí víc o sebe i o dítě, je vyděšená z partnerových výhrůžek a je v té hrůze docela SAMA.
Bojí se cokoliv udělat, vyhrožování na ni platí, vždyť už tolikrát zažila bezmoc, bolest, hrůzu. Něco důležitého jako by se v ní zlomilo ve chvíli, kdy ji v bezpečí vlastního domova její blízký člověk napadl, ponížil a ztloukl.
Takhle traumatizující zážitek zákonitě vede k nějakým změnám chování a cítění, které nám mohou zvenku připadat „nelogicky“. Dokud si ovšem nepřipomeneme, že jde o lidi, kteří se reálně pohybují v ohrožení života. A kterým může v souvislosti s útěkem hrozit riziko ještě větší: když se týrající dozví, že mu oběť chce uprchnout, vzbudí to u něj často nárůst agresivity…
Jaké tři kroky musí učinit oběť domácího násilí? Prvním krokem je připustit, že se to děje (už tohle je někdy těžké, protože oběť se během prožívaných hrůz naučila vidět věci zkresleně, jakoby „sama sobě vymýt mozek“, aby tolik netrpěla a prožívané trápení vydržela). Druhý krok znamená uznat, že viníkem je jednoznačně tyran a oběť že si to nijak nezasloužila svým špatným chováním či nějakou svou nedostatečností. Posledním krokem je vyhledání podpory a pomoci.
První důležitou pomoc může oběť najít právě u sousedů, ke kterým má důvěru. Je dobré si s nimi domluvit nějaké nenápadné heslo pro případ tísně (třeba „koupila jsem vám tu mouku“) a požádat je, aby k vám zavolali, uslyší-li nějaké zvuky naznačující násilí.
Užitečné je domluvit si úkryt, kdyby bylo nutno utéct, a mít u sousedů schovanou tašku s kopiemi dokladů, s rezervními klíči od bytu a auta, s léky, s nouzovou finanční částkou. Uschované tam mohou být i veškeré postupně shromažďované důkazy o napadeních, např.
záznamy policie či lékaře, fotografie modřin a škod v bytě, roztrhané oděvy, vytrhané chomáče vlasů. To všechno má obrovskou váhu. Před útěkem je samozřejmě potřeba promyslet únikové cesty z jednotlivých místností bytu a nenechat se naopak v bytě zahnat do „pastí“.
Pokud jsou v rodině děti, je nutno je podle věku seznámit s bezpečnostním plánem – kdy a kam mají utéct do bezpečí, komu zatelefonovat apod.
Co tedy můžete udělat pro svou sousedku? Pokud by se odvážila vám vypovědět svůj příběh, prosím, důvěřujte jí. Jistě ji to stálo mnoho sil, stydí se i bojí. Přesvědčujte ji, že nikdo si nezaslouží takové zacházení, ale nenabádejte ji k razantnímu kroku, pokud na něj sama ještě není připravená.
Oceňujte i malé krůčky, ke kterým se odhodlá – jen ona sama ví, kolik ji stály sil a odvahy. Zeptejte se na možné poranění, v případě potřeby ji doprovoďte k lékaři či na policii. Nabídněte svou adresu a telefon jako formu bezpečného kontaktu, pomozte vymyslet konkrétní bezpečnostní plán.
S obětí udržujte stálý a pravidelný kontakt, může to pro ni být velmi významný „záchranný kruh“. Doporučte jí místa možné pomoci. Jaká to jsou?
Prvním krokem může být telefonát na Linku duševní tísně. Na čísle 476 701 444 tu v nepřetržitém provozu najdete bezpečný prostor, ve kterém můžete o všem potřebném hovořit s odborným a lidským pracovníkem. Hovory se samozřejmě nenahrávají, volané číslo se pracovníkovi nezobrazuje, klient je plně chráněn anonymitou.
Vše řečené zůstává mezi ním a pracovníkem. V takto bezpečném prostoru se často povede nabrat sílu k dalším krokům. Ty by měly vést nejlépe do Intervenčního centra, což je instituce zabývající se problematikou domácího násilí.
Najdete tu pomoc ve věcech právních, sociálně-právních, při řešení bytové otázky (včetně azylového či utajeného bydlení), poskytnou vám kontakty na navazující instituce, pomáhají při jednání s policií a soudem, poskytují psychickou a emoční podporu.
V Lounech sídlí Pod Nemocnicí 2380, pracovnice je k dispozici vždy v pátek v 10 – 14 hod. (případně lze telefonicky v pracovní dny kontaktovat centrálu v Ústí nad Labem: 475 511 811).
Využít můžete také tzv. vykázání násilné osoby. To provádí na základě žádosti oběti policie. Násilná osoba je z bytu vykázána na 10 (případně i více) dní, což je doba, kterou má oběť využít k řešení své situace. Nejlépe jí v tom pomohou právě pracovníci Intervenčního centra.
Loučím se s vámi prosbou: nepodceňujme signály, že se cosi násilného děje za dveřmi cizího bytu. Možná tam jde o život. Možná právě my můžeme podat pomocnou ruku a postupně vyvádět z pekla týraného člověka. S oběťmi domácího násilí se loučím slovy: Bojím se o vás…bojím se o vaše děti…bude se to dál zhoršovat…zasloužíte si něco lepšího…prosím, vyhledejte pomoc.
Domácí násilí je začarovaný kruh. Tu největší tragédii už dokument Z lásky nenávist neukáže
Na výzvu České televize se přihlásilo 250 žen. Tvůrci zhruba 50minutového dokumentu si nakonec vybrali pět z nich, aby na kameru popsaly, co si prožily ve vztahu s bývalým partnerem.
Jejich příběhy začínají veskrze stejně. Byly mladé, zamilované a plné ideálů. Dokonalý partner ale postupem let pomalu začal ukazovat své nejhorší kvality. Nepřešel ovšem rovnou k fyzickému násilí. Jak ve snímku popisuje pětice žen, jejich domácí teror začal jako psychické násilí.
Dokument Co dokáže lež zkoumá informační válku. Na České televizi je to ale marný boj
Číst článek
„Pod jeho nátlakem jsem zhubla na 38 kilo. A pořád jsem se cítila tlustá, protože mi to neustále opakoval. Že jsem nemožná, že se neumím oblékat. Kupoval mi drahé hadříky, jenomže až později jsem uvědomila, že to nebylo pro mě, ale že to bylo proto, aby mě nějakým způsobem prezentoval na veřejnosti,“ říká v dokumentu Kateřina.
Muži začali izolovat své partnerky od přátel a rodiny, ponižovali je, hrubě jim nadávali a v některých případech se dokonce odhodlávali k znásilňování a ubližování dětem. Dariin manžel jí vytrhával vlasy a při nejmenším konfliktu ji poléval ledovou vodou. Jednou jí dokonce zlomil nos. Jana zase pět let čelila psychickému týrání, které vyústilo v narození mrtvé dcery.
Hra na efekt
Snímek podle jeho režiséra, dominikánského kněze Romualda Štěpána Roba, vznikl především proto, aby pomohl pomáhat. Nestaví se tedy nutně jako instruktáž k tomu, jak obětem domácího násilí pomoct, ale spíše ukazuje hrůzy, kterými si procházejí. Na to, jak je tento trend v Česku stále dost rozšířený, se o něm na veřejnosti totiž příliš nemluví.
Pro oběti domácího násilí, ať už jde o ženy či muže, je navíc typické, že své zážitky tají. Důvodem k tomu může být, že se bojí o sebe či o své děti anebo věří tomu, že si chování svého partnera zaslouží. Vedle osvěty tak mohou autentická svědectví přispět jiným, kteří stále hledají odvahu utéct z domácího pekla.
Stylově napodobuje Z lásky nenávist snímek Šoa z roku 1985, který místo rekonstrukcí, výpovědí historiků a dobových fotografií nabízí čistě autentická a ničím nerušená vyprávění pamětníků.
Dokument je tak upřímnější a často i brutálnější v zobrazování diskutovaných motivů. I když třeba nejsou ženy trénované k promlouvání na kameru, jejich výraz a způsob mluvy obohatil film o emoce, kterých by profesionál těžko dosahoval.
Tomu napomáhá i originální hudba založená zejména na dramatickém zvuku basy.
Snímek ale není dokonalý. Partnerský život s domácím násilím je pochopitelně mnohem komplikovanější, než dokument ukazuje a film obecně hraje spíše na efekt než na věrohodnost.
Řada žen, které si samy prošly týráním, si proto na projekci stěžovala, že Z lásky nenávist nevěnuje tolik pozornosti prvním ukazatelům násilnosti ze strany partnera.
V titulcích také zcela chybí informace o tom, kam se mohou oběti domácího násilí obrátit, což by u díla s takto závažnou tematikou měla být samozřejmost.
Z LÁSKY NENÁVISTdokument ČR, 2017, 47 min
Režie: Romuald Štěpán Rob
Hodnocení: 70 %
Nabízí se také výtka, že ve snímku nejsou žádní muži, i když se jich problematika týká možná daleko víc, než si naše společnost dokáže přiznat. Podle Roba je dokument o domácím násilí na mužích v přípravách, a stejně tak i dokument o domácím násilí na seniorech.
Mnohem důležitější je pak ale znepokojivá skutečnost, že film končí pozitivní sekvencí o tom, jak si většina žen našla nové partnery a je konečně šťastná.
Statistiky však ukazují, že si velká část týraných žen později bohužel najde opět násilnického partnera.
Což potvrzuje i Romuald Štěpán Rob – Kateřina, která v závěru snímku hovoří o tom, jak jsou s novým partnerem konečně rodina, od něj musela po skončení natáčení ze stejných důvodů odejít.
Pokud se i vás nebo vašich blízkých týká problematika domácího násilí, neváhejte kontaktovat linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí na čísle 116 006. Dokument Z lásky nenávist je ke zhlédnutí také na iVysílání České televize.
Nikdo nemá právo ubližovat druhému
Příspěvek se zabývá domácím násilím, upozorňuje na některé jeho varovné signály a uvádí možné formy pomoci dětem, které se staly jeho oběťmi.
Domácí násilí je velmi nebezpečný společenský jev, který je však nesmírně obtížné řešit. Odehrává se totiž mezi partnery za zavřenými dveřmi a svědky jsou většinou jen pachatel a oběť, případně ještě tzv. trpící svědkové, kterými zpravidla bývají děti.
Charakteristické pro domácí násilí je, že se opakuje a s každou další „vlnou“, s každým novým napadením, je jeho intenzita vyšší. Není vyústěním nějakých věcných sporů, děje se v podstatě bez jasných a srozumitelných pohnutek. Důvodem může být nepatrné smetí na koberci nebo třeba to, že boty na chodbě nejsou srovnané podle velikosti.
Třebaže děti nejsou hlavními aktéry domácího násilí – odborníci o nich mluví jako o zapomenutých obětech – jeho vliv je vůči nim naprosto devastující. Čím mladší jsou, tím je to horší. Jejich reakce, kterými se vyrovnávají s násilím panujícím v rodině, představují velmi širokou škálu.
Nejčastěji se děti snaží napadeného chránit, zejména kluci kolem deseti dvanácti let brání většinou matku. Děvčata zase ochraňují před „tou hrůzou“ mladší sourozence. Snaží se je někam odvést, strkají jim hlavu pod polštář, aby neslyšeli. Do těchto zoufalých reakcí vkládají děti veškerou energii.
Tak se stane, že jedenáctiletý kluk vezme nůž a chce zabít tátu. Když si představíte, jakou devastaci dětské duše to působí, není to dobrý kapitál do budoucna. Dítě potom už nemá jinou energii, kterou by třeba mohlo investovat do studia. Nemá sílu na to, aby se z něčeho mohlo těšit.
Neprožívá normální dětství.
Životní perspektiva
Děti, které prožily nebo prožívají domácí násilí, si nesou do života zkušenost, kterou by často neunesl ani dospělý. Třebaže jejich situace vypadá někdy bezvýchodně, neznamená to, že mají před sebou jen smutnou budoucnost. K tomu, aby našly pozitivní vztah k životu, aby našly víru i naději, potřebují většinou ale naši pomoc.
Zatímco u nás se o domácím násilí začíná více a více mluvit a veřejnost si teprve zvyká na naléhavé hlasy odborníků, v zahraničí už mají několikaleté zkušenosti s preventivními programy i s programy pro děti, které s domácím násilím přicházejí do styku.
V nich se dokonce již malé děti dozvídají, co by měly dělat, aby se jim nic nestalo, když násilí v rodině propukne, jak si mohou chránit zdraví nebo život, kde hledat pomoc. Zároveň se také učí, že domácí násilí není běžnou součástí mezilidských vztahů a že existují jiné vztahy a jiné rodiny, ve kterých se lidé vzájemně respektují a nikdo druhému neubližuje.
Tohle vědomí, že situace není zcela bezvýchodná, pomáhá dětem, které mají zkušenosti s domácím násilím, najít sebevědomí, duševní stabilitu i životní perspektivu.
Děti někdy nevědí, jestli násilí do rodiny nepatří a jestli by ho člověk neměl nějak přetrpět, jak to třeba slyší od maminky. Nebo jestli mají věřit svým pocitům a ‚nebrat' ho.
Když přijdou, většinou ty starší, vyhledat pomoc, už jen věta není to normální, co se u vás děje a je dobře, že jsi tady, je pro ně velmi důležitá.
Signály domácího násilí
Některé děti si myslí, že za násilí v rodině mohou samy. Vyčítají si, že nejsou třeba dostatečně silné, aby útoku zabránily. Úkolem nás dospělých, kteří s dětmi pracujeme, je probudit v nich znovu sebevědomí. Ujistit je, že nikdo nemá právo ubližovat druhému, ani mezi rodiči a dětmi.
A že je docela normální mít vztek na agresora a říct, že se mi jeho chování nelíbí. Již malé děti by měly vědět, co je domácí násilí. Mělo by se o něm mluvit ve škole. Učitelé by si také měli všímat drobných signálů, které mohou nasvědčovat tomu, že dítě zažívá domácí násilí. Projevit se to může v náhlých změnách jeho chování, kdy se třeba z upovídaného a hravého kluka či holčičky stává zamlklý, duchem nepřítomný a plachý žák, anebo naopak úporně snaživý.Známkou, že se něco v rodině děje, může být i naráz zhoršený prospěch, proměna klidného dítěte v agresivní apod.
Takové změny nejsou specifické pouze pro domácí násilí, ale signalizují, že kolem dítěte není něco v pořádku.
Dojde-li učitel k závěru, že se jedná o domácí násilí, pak by měl dítěti v bezpečném a důvěrném prostředí dát najevo, že ten problém zná a že je kdykoliv připravený mu naslouchat. Nenutit, nenaléhat, ale nabídnout pomoc.
Jestliže má pocit, že dítě nebo jeho matka jsou ohrožení na životě, neměl by váhat a měl by na to upozornit místa, která mají možnost ‚vstoupit' do rodiny: sociální referáty, kriminální policii.
- Někdy může být učitelův rozhovor s rodičem (ve kterém projeví o dítě starost) prvním impulzem k tomu, že třeba týraná maminka začne hledat pomoc.
- Domácí násilí nemá šanci skončit bez pomoci zvenku, proto musíme na tento problém upozorňovat.
- Podle statistických výzkumů:
- Každý šestý občan České republiky přiznává ve svém partnerském vztahu násilí.
- Domácím násilím u nás trpí minimálně šestnáct procent populace starších patnácti let.
- Oběťmi domácího násilí jsou převážně ženy.
- V osmdesáti čtyřech procentech domácností, ve kterých se násilí odehrává, vyrůstají děti.
- V šedesáti devíti procentech těchto domácností jsou děti dokonce jeho přímými svědky.
Doporučení pro pracovníky, kteří jsou díky své profesi v kontaktu s dětmi a dospívajícími:
- Znát a vyhledávat si cílené informace o domácím násilí (DN).
- Při nápadnostech v chování dítěte prověřit i úvahu o DN v rodině (ověřit v citlivém rozhovoru s dítětem, lze použít i projektivní postupy jako dětskou kresbu, doplňování příběhu atd.).
- Při vysoké pravděpodobnosti, že dítě žije v DN je namístě uvažovat o vhodné pomoci, klíčem je podpora oběti DN – nejčastěji matka. Matce lze v osobním rozhovoru nabídnout místa pomoci, na která se může obrátit (viz seznam)
- Další formy pomoci se řídí konkrétními okolnostmi daného případu. Platí zásada, že na prvním místě je právo na bezpečí a ochranu tělesné a psychické integrity dítěte! Strategie ignorování a nic nedělání je nezodpovědná a nepřípustná!
- Pracovat na prevenci DN ve školách: to znamená mluvit o DN ve školách, zařadit téma DN vhodnou formou do programů škol.
Ve většině domácností, kde se vyskytuje domácí násilí vyrůstají děti. Proto je potřeba tento problém co nejdříve a co nejkomplexněji řešit a hlavně před ním nezavírat oči.
Místa, na která je možné se obrátit:
Bílý kruh bezpečí – Duškova 20, Praha 5, 15000, tel.: 257 317 100, fax.: 251 512 299
Mimopražské poradny: Olomouc – Na vozovce 26, PSČ 779 00, tel.: 585 423 857, Ostrava – Ul. 28. října 124, 709 24, tel.
/fax: 597 489 204, Brno – Slovinská 41, PSČ 612 00, tel.: 541 218 122, Plzeň – Americká 42, PSČ 301 35, tel.: 377 637 695, Pardubice – Pospíšilovo nám.
1693, PSČ 530 03 Pardubice 3, tel.: 466 265 264, www.bkb.cz
Linka bezpečí – anonymní poradenství 24 hodin – adresa: Ústavní 91/95, Praha 8, 181 00, tel.: 800/155 555, www.linkabezpeci.cz, rodičovská linka: 283 852 222, [email protected]
Linka důvěry Dětského krizového centra tel./fax: 241 480 511, NON-STOP telefon Linky důvěry: 241 484 149 provozuje i internetovou linku důvěry na e-mail adrese: [email protected], další informace: www.ditekrize.cz
Růžová linka – poradenství pro děti v krizi – provozuje Čs. společnost na ochranu dětí při 3. lékařské fakultě UK – tel. 272 736 263, adresa: Ruská 87, Praha 10, PSČ 100 00
La Strada ČR – Info a SOS linka tel.: 222 717 171. Pro písemný kontakt: P.O.BOX 305, 111 21 Praha 1, tel./fax.: 222 721 810, [email protected], www.ecn.cz/lastrada
ROSA – Podolská 25, Praha 4, 147 00, mob.: 602 246 102, tel./fax: 241 432 466, e-mail: [email protected], www.feminismus.cz/org/rosa, www.rosa-os.cz
Další informace najdete také na: www.mvcr.cz
Násilí za zavřenými dveřmi našich domovů
Domácí násilí zažívá až 16 procent populace v ČR.
Foto: Profimedia.cz
Podobný postoj měla k těmto problémům i policie. „Domácí zabijačky“ ji nezajímaly. Tedy do chvíle, dokud „pod prahem dveří netekla krev“.
Dnes je to jiné i proto, že se změnila legislativa. Policie může vykázat násilníka z domova. To dřív nebylo možné. Také vzniklo více azylových domů, kam se může napadená matka s dětmi uchýlit, než se problémy vyřeší.
Téměř každý uzná, že domácí násilí je závažný problém, který nelze tolerovat. Lidé ale očekávají, že si postižený pomůže nějak sám. Jenže oběť, kterou násilnický partner dlouhodobě decimuje, se jen těžko dostane ze svého bludného kruhu sama, bez pomoci druhých.
Ve společnosti stále přetrvává mylný názor, že domácího násilí se dopouštějí jen nějací asociálové a opilci, ale ne lidé na první pohled spořádaní a slušní. To je další velký omyl.
A dost aneb Kdy je lepší vztah opustit Vztahy a sex
Výzkum ukázal, že oběť vyhledá pomoc, až když je úplně zoufalá a na dně. V průměru po šesti letech utrpení. Brání jí strach o sebe, o děti, ale i stupňující se teror a stud přiznat svůj problém na veřejnosti.
Výzkum Bílého kruhu bezpečí, jedné z organizací, která nabízí pomoc postiženým lidem, ukázal, že násilí zažívá ve svém domově šokujících šestnáct procent populace v ČR. Navíc se většinou jedná o rodiny, ve kterých žijí děti.
Často je to i naopak. Násilí totiž nepředstavují pouze rány pěstí do obličeje. Patří sem urážky, ponižování doma i před lidmi a veškerá slovní agrese. Ale také zákazy kontaktů s přáteli i s rodinou, finanční vydírání, nejrůznější hrozby a vynucování si kontroly nad celým životem partnera. Včetně vynucování si sexu a nepřijatelných sexuálních praktik.
Účinná obrana bývá jediná. Při prvních projevech násilí musí postižený dát jasně najevo, že tohle nebude ve vztahu trpět. Má k dispozici účinné prostředky, jak se bránit, a může partnera i opustit.
Dva hlavní rozdíly mezi mužskými a ženskými psychopatyVztahy a sex
Zlu a násilí je nutné stanovit jasné hranice ihned, nenechat ho rozvinout. Pokud se tak stane a oběť se cítí bezmocná, musí se hned a bez studu obrátit na instituce, které jí mohou poskytnout pomoc a ochranu: ROSA, Bílý kruh bezpečí, Centra krizové intervence nebo Riaps.
Případně další státní instituce, které se starají o děti. Nasměrují rodiče tam, kde mu pomůžou. Každé napadení je nutné hlásit na policii a dát se ošetřit u lékaře. Kvůli důkazům o protiprávním a agresivním jednání.
Nejbližší jim mohou pomoci tak, že je citově, morálně a finančně podpoří, případně jim poskytnou azyl. Ale danou situaci musí chtít řešit samotná oběť – ta se může i rozhodnout svou situaci řešit s pomocí odborníků. Důležité je, aby oběť sebrala odvahu, kterou jí dlouhé týrání vzalo.