Text Jak zkrotit zlobivé děti otištěný v aktuálním Respektu 7/2017 vyvolal mezi čtenáři diskuse nejen o žácích s ADHD, ale také o výchově a současném školství obecněji.
„Pokud se bavíme o ADHD, což je kognitivní a neurologická záležitost, která nesouvisí s vůlí, a dítě ji tedy samo o sobě nemůže ovlivnit, pak tuhle poruchu nemohla liberální výchova vyvolat,“ říká dětský psycholog a terapeut Martin Hofman.
Jak dítě „získá“ poruchu ADHD?
Dřív se jí říkalo lehká mozková dysfunkce, protože se předpokládalo, že jde o poruchu na úrovni nervové tkáně v mozku.
Dnes se používá název ADHD, který popisuje stavy, jako jsou energetické disbalance a porucha soustředění. Ale není úplně známo, kde je původ. Může být v genetice nebo v rané zátěži.
Nicméně se ví, že nesoustředěnost dětí zvyšuje třeba velké množství cukru a některé chemické přísady v potravinách.
Průzkumy ukazují, že dětí s takovou poruchou se rodí čím dál víc, čím to je?
Za prvé dnes existuje lepší diagnostika, která je schopná tyto děti zachytit dříve a lépe než předtím. Spoustu lidí si myslí, že je těchto dětí víc, protože je teď víc diagnóz, říkají “tohle za nás nebylo” – ale ono to bylo, jen se to nediagnostikovalo. A pokud se výskyt zhoršuje, pak může mít souvislost např. s množstvím chemie, která je kolem nás; ale to je spíš můj osobní názor.
Když jsme u „moderního světa“, mohou mít na vývoj poruchy vliv nové technologie?
Nutně ji nezpůsobují, ale tablety a mobily určitě mohou schopnost soustředění zhoršovat – což se ovšem netýká jen dětí s poruchou ADHD.
Všechny pořady v televizi a hry na počítači jsou čím dál akčnější a rychlejší, tak není divu, že se pak děti nemohou soustředit a mají problém udržet pozornost, když se na ně “jen” mluví.
Ale není to tak, že když dítě dostane tablet, rozvine mu ADHD; je to prostě jeden z faktorů, který ji může zhoršovat.
Používají se ke zvládání ADHD i medikamenty?
To je na rozhodnutí neurologů a psychiatrů. Ve vážném případě se samozřejmě berou. Ale nejsou to nutně léky na utlumení, většinou pomohou udržet pozornost a pomáhají harmonizovat nervovou soustavu.
Martin Hofman • Autor: Archiv
Kolik je v ČR dětí s touto poruchou na základních školách?
Úplnou statistiku nemám, ale obecně se dá říct, že dětí, které mají nějaké omezení či zhoršené předpoklady, které vyžadují vyšší míru individuálního přístupu ve škole, je relativně hodně; ať už se jedná o nějakou formu tzv. poruch učení jako např.
dyslexie nebo přímo ADHD či Aspergerův syndrom. V některých třídách může být i 30–40 procent dětí, které mají nějaké doporučení a zohlednění z poradny, ale to už vnímám jako extrém.
Nicméně těch se závažnějšími problémy, které opravdu potřebují vyšší míru individuálního přístupu ve vzdělávání, těch bude jen pár procent.
A kolik je dětí, o nichž pojednává článek, u kterých se projevila verbální i fyzická agresivita vůči pedagogům?
V běžných základních školách jsou to právě jednotky procent, pokud odmyslíme případy běžné drzosti a revolty, která je dána vývojovým obdobím. Moje zkušenost ale je, že zdravě sebevědomý pedagog agresivitu vůči sobě nezažívá.
Agrese se týká hlavně učitelů, kteří jsou příliš slabí a děti to snadno vycítí – anebo druhého extrému, kdy je učitel nepřiměřeně tvrdý. Ae tam pak jde spíše o nahodilou verbální agresi, kdy už toho má některé dítě prostě dost a ozve se.
Děti jsou obecně asertivnější, dávají víc najevo, co si myslí a co chtějí, víc prosazují samy sebe, mnohdy i nepřiměřeně – a na to nemusí být někteří učitelé připravení.
Pod článkem rychle přibývaly komentáře, že je popisované chování způsobeno příliš liberální výchovou.
Liberálnější výchova může mít rizika jako je ztráta vztahu k autoritám, respektu a pravidlům. Ale pokud se bavíme čistě o ADHD, což je kognitivní a neurologická záležitost, která nijak nesouvisí s vůlí, pak výchova nemohla tuto poruchu vyvolat – byť ji mohla to zlepšit, nebo zhoršit.
Byl bych opatrný na takové ty zjednodušené pohledy “tohle za nás nebylo a dnešní generace je hrozná”, o tom psal už Platon, že je mládež zkažená.
Je nutno rozlišovat mezi dítětem, které má ADHD nebo jiná omezení, jež není schopno jednoduše samo ovlivnit, a dítětem, které “jen” ztratilo vztah k autoritám, ať už školním nebo jiným.
Proč je vůbec liberální výchova tak oblíbeným terčem?
Starší generace naopak zažívaly výchovu pod taktovkou režimu, držet “hubu a krok”, zbytečně na sebe neupozorňovat, přizpůsobit se, vnějšně autority respektovat a maximálně si něco myslet nebo pak nepřímo pomlouvat za rohem.
Liberální výchova v přiměřené míře dává více prostoru svobodě, vůli a přirozenosti dítěte. Ale vždy jde o míru věcí. Extrémně liberální přístup v podstatě rezignuje na hranice ve výchově, což určitě zdravé není. Mít hranice je základní lidskou potřebou.
Čím jsme starší, tím více si je pak můžeme definovat sami, ovšem s ohledem na ostatní.
Je školství připravené na děti, které jsou vychovávány liberálněji?
Naše školství je spíše konzervativní, což není nutně špatně. Každopádně u nás nepanuje žádný extra liberální duch, stále je tu vynucována vnější autorita – což se samozřejmě nemusí potkávat s tím, jak jsou z domu děti vedené, a s tím, že se to dnes tento způsob vytrácí z výchovy.
V sám to považujete za dobré, aby se v určité míře vytrácel?
Já jsem příznivcem toho, aby v lidech nebyl výchovou zadusán pocit, že mohou vyjádřit sami sebe, ale aby u toho zároveň brali ohledy na ostatní a na společné soužití. Tedy podporujme individualitu a svobodomyslnost, ale zároveň i empatii a odpovědnost.
Existuje část rodin, kde vládne kult dítěte, vše se točí kolem něj, rodiče v něm vidí sami sebe a podporují jej až nezdravě, chrání ho mnohdy před přirozenými následky jeho činů – a škole, která chce takové dítě limitovat, vyhrožují právníky. Ale to je samozřejmě extrém, byť je těchto případů samozřejmě víc než dříve.
Tady vidím spíš problém na straně rodičů a pseudoliberálního přístupu. Na druhou stranu učitelé potřebují pracovat s tím, že dnešní generace je hodně jiná: je mnohdy takřka závislá na moderních technologiích, má v sobě úplně jinou míru sebeprosazení, nechce po sobě nechat šlapat.
Ale neřekl bych, že jsou horší, jsou prostě jiní. Jde o to podporovat v nich zdravou míru svobody a sebedůvěry.
Zpět k ADHD. Nutno podotknout, že na druhou stranu ne všechny děti s ADHD musí mít poruchu chování. Může škola přispět i k tomu, aby se tohle chování nerozvinulo?
Záleží na tom, jak se k nim chová učitel. Děti na prvním stupni jsou velmi prosociální a jejich vztah k učení, škole a vzdělávání se tvaruje.
Zásadní podmínkou, aby se vše nerozvinulo v poruchu chování, je to, že učitel se k dítěti chová mile, vítá ho ve třídě i škole.
Klíčové je, aby k němu byl vstřícný a zároveň mu vytvářel hranice a pravidla, která by ho naučila regulovat sebe sama, ale ne za cenu toho, že mu otráví školu.
Jak to má vypadat konkrétněji?
Děti s ADHD často sice nedokážou v klidu déle posedět, zato se umí zapojit do akčnější nebo skupinové výuky, která tomu třeba může být přizpůsobena.
Nebo učitel může prostě akceptovat, že se to dítě půjde na chvilku proběhnout dozadu do třídy, bude chvíli dělat něco jiného a pak bude zase klidnější. Klíčová je rovnováha požadavků na dítě a jeho možností.
Pokud je na něj příliš velký tlak, dítě to otráví a školu postupně nesnáší.
Matka si pochvaluje, že za dva měsíce v nové škole neměl Štěpán jediný záchvat, dřív míval dva do týdne. (Štěpán u tabule) • Autor: Milan Jaroš
Stává se, že jsou učitelé vůči takovým dětem nepřátelští?
Je tu celá škála toho, jak se učitelé chovají.
Na základních školách je určitě spousta vyučujících, kteří si uvědomují, že se ono dítě nějak vymyká, zároveň vědí, že je to vlastně v pořádku a že je zdravé; jen je prostě jiné a jsou s tím uvnitř i navenek naprosto v pořádku.
Pak je ale část pedagogů, kteří si nevědí rady; jsou unavení nebo vyhořelí a někdy pak dítě negativně až nevybíravě označují, říkají o něm, že je nositelem problémů. Ano, takové dítě může být náročné, ale učitel by se to měl snažit vždy zvládnout, pracovat i na sobě.
Určitě je dostávají, základ se vyučuje už na pedagogických fakultách, kde se týká speciální pedagogiky a práce s dětmi, které mají individuální potřeby.
Dnes je i řada postgraduálních programů a školení nejen k ADHD – a je dost organizací, které se těmto tématům věnují. Podle mě je zásadně důležité pedagogy podporovat, to zatím v dostatečné míře chybí.
Po učitelích se mnohé chce, ale je třeba jim vytvářet i síť profesní podpory.
Nakolik negativní přístup učitele zpětně ovlivňuje děti s ADHD?
Myslím si, že učitel, který nedokáže rozlišit nevychovanost nebo rošťárnu od problému typu ADHD, by v tomto oboru neměl co dělat. Pro ty děti je frustrující už to, že mají handicap, který nemohou ovlivnit, ačkoliv se snaží.
A učitel, který o nich říká, že jsou nevychované a vidí to příliš jednoduše, tomu pochopitelně nepřidává. Pokud má dítě špatného učitele, může školu nenávidět a nebude mít dobré známky. Třeba se nedostane ani na střední, ale půjde na učiliště – a nemusí nutně uspět ani tam.
Ze své zkušenosti můžu říct, že mnoho dětí, které mají na druhém stupni větší problémy v chování, mělo na prvním stupni nějaký typ poruchy učení – a narazily na učitelku, která v nich podporovala identitu “grázla”.
Dítě pak přijalo to, že je ten špatný, a začalo se podle toho chovat. Získat negativní pozornost je lepší než nezískat žádnou.
Základní škola, Chrudim • Autor: Matěj Stránský
Jak častá je strategie, kterou popisuje text? Tedy že se školy snaží vše zošklivit rodičům, kteří mají dítě s problematickým chováním, aby ho dali jinam?
Řekl bych, že je relativně běžná. Záleží, proč to dělají. Pokud si chtějí jen práci zjednodušit, v pořádku to určitě není. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že práce kolem dítěte, které má třeba Aspergerův syndrom, je obrovská. A ne každá škola, ne každý učitel je na to připraven a vybaven. Dobrá škola o tom s rodiči komunikuje otevřeně, třeba i o svých možnostech.
Pokud rodič cítí, že škola není připravena, nemá smysl tlačit na pilu, v takové škole dítěti stejně dobře nebude. Ale znám i případy, kdy by to chtělo větší respekt ze strany rodičů. Někteří rodiče mají tendenci školu “šéfovat” a mají pocit, že mohou mluvit do všeho; jejich představy jsou přitom mnohdy nereálné.
Problémem je, že každý chodil do školy, a tak si kdekdo připadá jako expert.
Jak jsme na tom v porovnání se zahraničím, co se týče ADHD?
To jsem nikdy nezkoumal a nemám přesná data, ale dá se říct, že ne všechny školské systémy jsou zaměřeny na to, že dítě musí v klidu sedět v lavici. Mohou se třeba více hýbat a pro děti s ADHD je to samozřejmě úleva.
V Respektu se věnujeme především základním školám. Co se děje na středních školách?
Moje zkušenost je, že na základních školách se s vyšší mírou individuálního přístupu každopádně více počítá. U středních škol se naopak počítá s tím, že se přizpůsobí ony. Nicméně teď s legislativními požadavky na inkluzi tlak na školy vzroste.
Dřív se předpokládalo, že dítě bude požadavky školy zvládat, i když má papír z poradny; a pokud ne, skončilo ve speciálních školách.
Ale znám příklady dětí s Aspergerovým syndromem, které jsou velmi inteligentní, chodí na dobrá gymnázia a ta škola si s ním poradila.
Takže není výjimkou, že se i tyto děti dostanou na dobré školy.
Určitě ne, záleží to nicméně i na jejich předpokladech a inteligenci. A třeba u dětí s ADHD vyloženě na tom, jak projdou základní školou. Pokud mají dobrou učitelku, tak se v dospívaní mnohdy zlepší pozornost, kapacita soustředit se a zklidní se. ADHD nemusí být omezením pro nějaké lepší vzdělání.
Jak je to pak v dospělosti?
I to samozřejmě záleží i na tom, jak s nimi zacházeli ve škole; pokud se dostali do rukou učitelů, kteří je nezvládli a podporovali v nich negativní identitu, mohli přispět k tomu, že se z těch dětí mohou stát lidi s nejrůznějšími problémy, třeba i patologickým násilným chováním či závislostmi na drogách. V tom lepším případě fungují úplně běžně a zdravě.
V čem dělá české školství největší chybu?
Podle mě je určitě dobře, že jsme legislativně podpořili inkluzi, nicméně zásadní chyba spočívá v obrovském tlaku na formálnost a administrativu těchto procesů; všechno musí být papírově podložené. To sice bylo už dřív, ale nyní agenda velmi zbobtnala a administrativa tomu procesu často ubírá na zdravém dechu.
Kolik dětí s ADHD je dnes v normálních třídách a kolik v nějakém druhu speciální školy či třídy?
Co se ADHD týče, podle mých zkušeností je absolutní většina dětí v běžných základních školách – a je to tak dobře.
Viděl jsem nemálo dětí, které se na konci povinné školní docházky výrazně zlepšily, co se symptomů nepozornosti a hyperaktivity týče, a byla za tím skvělá práce jejich učitelů, rodičů i jich samých.
Zvládnout to určitě jde, prvním předpokladem je chtít, druhým pak, aby rodiče a škola spolupracovali.
Psycholožka: Dítě s ADHD je „zlobivé“, ale ne nevychované
„Podle Asociace dětské a dorostové psychiatrie trpí syndromem ADHD čtyři až šest procent dětské populace.
Podle statistik ministerstva školství bylo vedeno za rok 2016 0,9 procenta žáků s ADHD, před deseti lety jich bylo evidováno jen čtvrt procenta ze všech žáků ZŠ. Jak je z tohoto statistického přehledu vidět, počet dětí s touto diagnózou narůstá.
Zahraniční autoři uvádějí i vyšší výskyt – až devatenáct procent,“ říká psycholožka Markéta Švamberk Šauerová v rozhovoru pro magazín Vitalia.cz.
Markéta Švamberk Šauerová (palestra.cz) |
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
Je situace u nás něčím specifická?
Ano, a to působením dvou základních vlivů. Jedním je velmi precizní psychologická poradenská péče a snaha „nevydávat diagnózy jako na běžícím pásu“. Novým trendem je i posílení pravomocí školy při péči o děti se slabými projevy obtíží. Dalším specifikem je určitý typ chování českých rodičů. Český rodič chce přesné údaje – zkuste se maminek zeptat, jak jejich dítě voní, mnohé dotaz zaskočí. Ale na otázku, kolik už umí slov, vám odpoví bez zaváhání.
Objevují se názory, že některé děti s nálepkou ADHD jsou spíše zlobivé, neposedné… Jaké jsou vaše zkušenosti?
Spíše se objevují názory, že jsou nevychované. Dítě s ADHD totiž je neposedné a je i „zlobivé“… Často právě v důsledku únavy narůstá vyšší aktivnost dítěte, horší koordinace, zhoršuje se koncentrace pozornosti, takže dítě hůře vnímá výchovné požadavky. Na druhou stranu tato diagnóza neznamená, že dítěti vše „dovolíme“.
Máme před sebou nový školní rok. Potřebují děti s ADHD speciální přístup?
Do jisté míry ano. Nezbytná je častější spolupráce se školou, konzultace s lékaři, psychologem a přiměřené množství aktivit. Jinak stačí dodržovat správný režim dítěte jako u běžné populace a doporučení vázaná na specifické problémy konkrétního dítěte.
Jaké potíže děti s ADHD ve škole mají? Lze to takto zobecňovat, nebo jsou spíše individuální?
Je to opravdu hodně individuální. Obecně ale platí, že tyto děti se dostávají častěji do konfliktu s dospělými kvůli svým obtížím. Mívají i častější konflikty v kolektivu (kvůli své živosti). Kvůli poruchám v koncentraci pozornosti se u nich vyskytují často i poruchy učení.
Celý text naleznete zde
Příběh kluka, který vypadá jako nevychovaný. Má ADHD
Příznaky impulzivity a hyperaktivity se u chlapců objevují třikrát až pětkrát častěji, čímž na sebe mnohem více upozorňují a okolí je pak považuje za zlobivé, nezvladatelné a nevychované. U dívek častěji převažuje porucha pozornosti, takže si o nich lidé myslí, že jsou poněkud hloupé.
Davidovi stanovili diagnózu, když nastoupil do školky. Právě v ní jsou poprvé nastolena pravidla, která je pro děti s ADHD náročné dodržovat. Davídek na pobyt ve školce reagoval těžkou hyperaktivitou, tiky ve tváři, poruchami pozornosti a chováním, jež se vymykalo tomu, které se od dětí jeho věku v tomto zařízení očekává – chlapcovo chování zkrátka nebylo standardní.
Co si pamatovatSyndrom ADHD byl vždy považován za zdravotní problém, který postihuje malé děti – jedná se totiž o neurovývojovou poruchu, tedy o poruchu vyzrávání a funkce mozku. Podle Světové zdravotnické organizace ale touto poruchou trpí zhruba 3,4 % dospělé populace na celém světě, a proto už i u nás byla zařazena do psychiatrické klasifikace. Povědomí o této nemoci je ale zatím malé a většina lidí, kteří touto poruchou trpí, si to neuvědomuje, a tím pádem ani nevyhledává odbornou pomoc. |
„Společnost tak nějak předpokládá, že se člověk bude chovat podle pravidel, která jsou nastavená. Jakmile to tak není, je tento jedinec obvykle označen nálepkou potížista,“ povzdechla si Davidova maminka při líčení toho, jak se nemoc u syna projevuje: „Jeho mozek zpracovává informace jinak než mozek zdravého dítěte.
Nezapojuje ta správná centra a je pro něj složité zkoncentrovat se, pochopit a zpracovat informace. Nevydrží v klidu, má neustálé a nezvladatelné nutkání hýbat se, ale nekoordinuje svoje pohyby a sráží věci kolem sebe.
Stále poskakuje, válí se po zemi, leze po čtyřech, opakuje stereotypní pohyby,“ vysvětluje synovo chování Jiřina Zezulová.
Přitom Davídek nemá viditelné mentální postižení, takže na lidi působí jako normální, ale nevychované a neposlušné dítě.
Každý, kdo si s malými dětmi prožil „období vzdoru“, kdy se na veřejnosti vzpěčovaly a vztekaly, si umí představit, jaké nepříjemné situace zažívá rodina malého „pacienta“.
Zatímco většina dětí z toho poměrně brzy vyroste, Zezulovi se s „jiným“ chováním syna musejí vyrovnávat i ve školním věku.
Děti s diagnózou ADHD jen velmi těžko nacházejí přátele. Dětský kolektiv umí být velice krutý, byť neuvědoměle, na rozdíl od společenství dospělých lidí. Tak „trochu jiné“ jedince děti od sebe odhánějí, nadávají jim, jsou na ně zlé a provokují je. Mnohdy od těchto projevů není daleko k šikaně, především pak na vyšších vzdělávacích stupních.
Bez přátel jde všechno hůř
Davídek a jemu podobné děti nejsou schopné rozpoznat, že je ostatní nemají rádi a ubližují jim, ale hlavně takový přístup ke své osobě vůbec nechápou.
Rodina Zezulových neponechala problémy svého syna bez povšimnutí a absolvovala všemožná neurologická a psychologická vyšetření.
Na jejich základě byl David poslán do speciální Pedagogické poradny pro autisty, kde dostal doporučení a díky tomu mu byla přidělena asistentka pedagoga, což školka akceptovala.
Příznaky ADHD u dětí:
Zdroj: www.adehade.cz |
Navíc měl speciální vzdělávací plán a pedagožka z poradny sledovala, jak se zapojuje do kolektivu. Díky těmto opatřením udělal David za tři roky docházky do školky velký pokrok, jen s těmi kamarády to většinou nevyšlo.
Hrozba sociálního vyloučení
Rodina se stále setkává se značným nepochopením, a to jak ze strany dětí, tak – snad ještě více – dospělých. „Chlapce, kterého syn považoval za nejlepšího kamaráda, rodiče v posledním roce docházky do školky nechali přeřadit do jiné třídy. Údajně proto, že od Davídka chytal špatné chování,“ se smutkem v hlase vzpomíná na zážitky ze školky Jiřina Zezulová.
„Paní učitelka mi říkala, že ona si to nemyslí, protože chlapec je problémový i bez Davídkova přičinění a potíže s ním byly i po přeřazení do jiné třídy,“ říká paní Jiřina ani ne tak proto, aby si stěžovala, ale aby doložila, že děti s diagnózou ADHD ani jejich rodiče nemají příliš jednoduchý život. Zdaleka to totiž nebylo jediné „přeřazení“ Davidova kamaráda, které se na žádost rodičů tzv. zdravého dítěte uskutečnilo.
„Takoví lidé nás v podstatě sociálně vylučují ze společnosti,“ upozorňuje paní Jiřina.
Mluví, mluví a mluví
Pravdou je, že komunikace s dítětem s ADHD a potažmo i s jeho rodiči je pro okolí náročnější – v případě Davida nejen proto, že kromě jiného trpí i dyslálií (patlavostí), takže mluví překotně a nesrozumitelně, i když díky návštěvám logopedie se to zlepšuje. Mezi další příznaky jeho poruchy patří i to, že musí neustále mluvit, zkrátka nedokáže mlčet, takže zastavit se „na kus řeči“ s jeho maminkou není jednoduché.
„Skáče do řeči, nenechá mě s nikým promluvit, okamžitě na sebe začne strhávat pozornost tím, že se předvádí, vydává skřeky, dělá blbiny. To pochopitelně vyvolává vlnu nevole a dospělí se pohoršují nad jeho chováním. Z toho pramení další pocity sociálního vyloučení, ponížení a frustrace nás obou,“ popisuje Jiřina Zezulová.
Nejlepší přítel je pes
Pět signálů, které vás upozorňují na psychickou poruchu dítěte |
Děti s ADHD nechtějí, a hlavně neumějí být samy. Potřebují, aby se jim neustále někdo věnoval, hrál si s nimi, všechno jim neustále vysvětloval.
Jak jim pomoci? Existuje několik způsobů, od dlouhodobé spolupráce s psychology a speciálními pedagogy přes procedury stimulující správná mozková centra až po čtyřnohého kamaráda.
Pejsek, pochopitelně patřičně vycvičený, je úžasným pomocníkem, ale hlavně oním kýženým kamarádem.
Díky charitativnímu projektu získá Davídek Zezula toho nejlepšího přítele, kterého nikdo nenechá přeřazovat do jiné třídy a nebude mu zakazovat stýkat se s ním. Naopak.
Asistenční pejsek bude tím nejvěrnějším a nejlepším kamarádem a parťákem, jakého malý chlapec doposud měl.
Dnes už je dobře známá skutečnost, že zvířata jsou vynikajícími terapeuty, takže se dá předpokládat, že pes Davida zklidní, ten se nebude tolik vztekat a hystericky plakat a bude snáze navazovat vztahy s okolím.
Zkušenosti s ADHD si předávají maminky na webu eMimino.cz. |
Lidé si pak snad uvědomí, že chlapec není zlobivý a neposlušný, ale že má skutečný a nepříjemný zdravotní problém, s nímž musí on i jeho rodina každý den bojovat. A možná, že za nějakou dobu nikdo nejen podle vzhledu, ale ani podle chování nepozná, že David Zezula trpí ADHD.
Článek vyšel v listopadovém vydání časopisu Zdraví.
Dítě s ADHD nebo nevychovanec?
Porucha je dána částečně geneticky, ale může být způsobena také komplikacemi v prenatálním či perinatálním období.
Špatný vliv má například konzumace alkoholu a kouření matky v těhotenství nebo předčasný porod či komplikace během porodu.
Vznik a rozvoj hyperaktivity ale může způsobit i mnoho dalších věcí, jako je životní prostředí, přemíra sladkostí nebo chemická barviva v potravinách.
Oběť moderní doby
Na opačné straně se však dítě stává obětí moderní doby, kdy je mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou neboli ADHD, ačkoliv jde o úplně jiný problém.
Děti mají dnes neustále k dispozici moderní technologie, na kterých jsou často závislé.
Není ani problém si po cestě do školy koupit tak lákavý energetický nápoj, nebo pestře barevné sladkosti, obojí s chemickými barvivy a vysokým obsahem cukru.
Chování dítěte je velmi ovlivněno také výchovou. Stále častější jsou situace, kdy rodiče nemají na výchovu svého dítěte čas, nebo zkrátka neví, jak na to. Jejich dítěti je pak přisouzeno ADHD, i když by se problémy s chováním daly řešit jinak. Tato diagnóza se potom s člověkem táhne až do dospělosti a může mu způsobit mnoho problémů.
ADHD nebo chyba ve výchově?
Než rodiče dítěti přisoudí toto břímě na celý život, měli by se zaměřit na to, zda není jeho chování způsobeno pouze vnějšími vlivy. Stejně jako konzumaci sladkostí, můžeme do určité míry ovlivnit i trávení volného času u počítače nebo s telefonem v ruce. Je důležité se také soustředit na to, jak k dítěti přistupujeme a jak se v jeho přítomnosti chováme.
Výchova dítěte je velmi složitá a individuální věc, které je třeba věnovat mnoho času. Ne každý si s ní ale ví rady a mnohdy potřebuje udat směr. K tomu mohou pomoci kurzy rodičovství, kterých je dnes v nabídce mnoho.
Může jít o on-line kurzy nebo zážitkové kurzy založené na osobním setkávání. Právě takový kurz nabízí Centrum pro rodinu a sociální péči v Brně.
„Kurz efektivního rodičovství je nenahraditelný svým konceptem v tom, že člověk může načerpat inspiraci právě osobním setkáním s lektorem a ostatními rodiči.
Člověk musí přijít ve stanovenou dobu na setkání skupiny, což je na jednu stranu trošku omezující, ale benefitem je vzájemná inspirace rodičů a možnost trénovat dovednosti osobně pod vedením lektora,“ řekla Tatiana Jopková, vedoucí Sekce služeb pro rodinu v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně.
Kurz efektivního rodičovství
A jak kurz probíhá? „Skupina 12–15 rodičů se schází na pravidelných setkáních nejlépe jedenkrát za 14 dní. Existuje intenzivní víkendová varianta kurzu nebo varianta s hlídáním dětí, kterou tvoří šest tříhodinových setkání,“ vysvětluje Tatiana Jopková.
Lektor na velkém množství praktických příkladů i nácviku modelových situací ze života rodin ukazuje rodičům principy a zásady výchovy založené na spolupráci a respektu mezi rodiči a dětmi. Kurz je veden v uzavřené skupině formou prožitkových sebezkušenostních aktivit, modelových situací, praktických cvičení a diskusí.
Centrum pro rodinu a sociální péči v Brně nabízí také programy specializované na oblast ADHD, např. skupinové aktivity Skeener, Háďata, AHA studio či individuální péči o děti s ADHD ve Snoezelen studiu. Je možné rovněž využít poradenskou službu V klidu o neklidu, další vzdělávací akce pro rodiče či doučování dětí s ADHD.
Spolupráce s dětmi
Pokud dítě s rodičem nespolupracuje a nerespektuje ho, mohou tak vznikat problémy, které následně zasahují do budoucnosti nejen dítěte, ale i celé rodiny.
„Je nutné vědět, že pro společné fungování rodičů a dítěte je důležité si nastavit určité hranice. Výchova dítěte je věcí obou rodičů, často se ale stává, že má každý z nich jiný přístup a dítě pak může být zmatené a narážet na neshody.
Výchovu je proto potřeba nastavit tak, aby k těmto problémům nemuselo docházet,“ dodává Jopková.
Život dítěte jde upravit mnoha způsoby tak, aby rodiče zjistili, zda jde o vážnější problém nebo ne. Důležitá je konzultace s odborníkem, ne však za cílem odejít od něj s razítkem a mnohdy i s předepsanými léky.
Více se dozvíte na:
https://www.efektivnirodicovstvi.cz/2018/09/20/kurz-efektivniho-rodicovstvi-s-hlidanim-deti/
Hyperaktivita: laciná výmluva, nebo opravdová nemoc?
Když dítě zlobí, je nezvladatelné nebo neposedné, je často označováno za hyperaktivní. Rozdíl mezi hyperaktivitou a zlobením ale rodiče, a často ani pedagogové, nepoznají ihned. Jak se porucha pozná a jak s ní naložit? nám poradila Soňa Dolejší ze sociálních služeb z Chomutova
Neposlušné, nevychované nebo nezvladatelné. Tak jsou velmi často označovány i děti s poruchou pozornosti, tzv. „hyperaktivitou“.
Tato porucha tu byla již dříve. Jen se nazývala lehkou mozkovou disfunkcí. „Jedná se o nerovnováhu centrálního mozkového systému. To znamená, že mozková centra zrají různě rychle, a tak mozek vyměňuje pomaleji informace, než jak by měl,” vysvětluje Soňa Dolejší ze sociálních služeb v Chomutově.
ADHD se může projevovat různými formami – například nepozorností, rychlejší únavou, motorickým neklidem nebo impulzivitou.
Neinformovanost rodičů může dítěti přitížit. Dnešní uspěchaná doba, kdy na nic není čas, může mít podle Dolejší negativní dopady. „Pokud máme takové dítě doma, musíme všechny aktivity dne přizpůsobit jemu. Ráno v klidu vstávat a večer chodit v klidu spát,” vysvětluje.
Na dítě s ADHD nespěchejte. Buďte ale důslední
Když se dítě má budit, můžou mu k tomu rodiče pustit potichu hudbu a rozsvěcet pomalu, aby se dítě v klidu vzbudilo a vstalo. Není dobré rychle ho vyburcovat ke vstávání a hnát dítě ihned pryč z domu.
Podle Dolejší by měli být rodiče neústupní – měli by děti učit řádu a rutině. „Rodiče by neměli být kamarádi, kteří ustoupí nebo odpustí. Měli by být neústupným rodičem.” Také by měli dbát na rozvoj dobrého a zdravého sebevědomí.
Hyperaktivnímu dítěti mohou zkusit také upravit stravu. Ačkoliv každý odborník radí něco trochu jiného, dobrým začátkem je zkusit omezit cukry. Dolejší radí, aby se cukrovinky dávaly dětem nejpozději kolem 16. hodiny – tak, aby mohly jít děti v klidu a v čas spát.
Pomoci může i sport
Pokud rodič zpozoruje neobvyklé chování u svého dítěte (například to, že neustále opakuje nebezpečné aktivity, i když je upozorňováno, aby to nedělalo, dostává se do nebezpečných situací, aniž by si to uvědomovalo apod.), měl by navštívit svého dětského praktika. Ten by je měl odeslat na řadu vyšetření.
„Než se ale dítě dostane do rukou odborníků, může to trvat i rok. V takovém případě se rodiče můžou obrátit na centrum rané péče, které pomohou s tím, jak dítě zvládnout,” radí Soňa Dolejší.
Jestliže je dítě již v takovém věku, kdy zvládá samostatné aktivity, je vhodné ho přihlásit na nějaký kroužek, kde může přebytečnou energii vybít. Důležité je vybrat takový kroužek, kde se dítě nebude nudit.
V dospělém věku se lidé s ADHD již moc nesetkávají. „Někteří lidé popisují, že cítí takové napětí. Ale dokáží s tím žít a zvládat to,” uklidňuje Dolejší.
autor: Kateřina Klabzubová
Diagnóza ADHD: Jak zvládnout „nezvladatelné“ dítě?
Foto: Photographee.eu, Shutterstock.com
Neposedí, přerušují ostatní, nejsou schopné se soustředit ani zapadnout do kolektivu vrstevníků. Takové jsou děti s diagnózou ADHD. Jaké jsou příznaky, příčiny a léčba?
Hyperaktivní dítě je jako neřízená střela, která dovede pocuchat nervy i zajetá pravidla všude, kam „vletí“. Je těžké takové chování brát jako důsledek vrozené vady ve vývoji mozku a ne jako schválnost a nevychovanost. Jak se s dítětem s ADHD naučit fungovat?
Někdy se zdá, že za hyperaktivní je dnes moderní označovat všechny nevychované ratolesti – jenže „normální“ děti umějí být mezi „zlobením“ i chvíli hodné. Zato děti s ADHD si poručit nedokážou a ani sebepřísnější výchova, nebo dokonce výprask, jim nepomohou – jen jim ublíží.
ADHD (z anglického „attention deficit hyperactivity disorder“), hyperaktivita, hyperkinetická porucha či porucha pozornosti s hyperaktivitou… Tak se označuje vážný vrozený problém, který postihuje až osm procent dětí, častěji chlapce. Vyznačuje se rozdílným vývojem různých částí mozku – jde hlavně o oblasti odpovědné za soustředění, plánování či vyhodnocování. Mozek pak nefunguje, jak by měl, a děti za své chování opravdu nemohou.
Těžkosti se občas objeví dost brzy: batolata nejsou schopna dodržovat pravidelný režim, mohou mít trápení se spaním, jsou nemotornější, hůř nebo později mluví. Naplno se to ukáže mezi vrstevníky.
„Potíže se projeví hlavně poté, když dítě přijde do kolektivu.
Už v mateřské škole mohou být problémy tak vážné, že to vede k vyloučení z docházky,“ uvádí Terezie Pemová, autorka projektu Hyperka, tréninkové školičky pro hyperaktivní děti Národního institutu pro děti a rodinu.
Hyperaktivitu většinou odhalí učitelé – někdy už v mateřské škole, nejčastěji na prvním stupni – a doporučí návštěvu psychologa. Jestliže se podezření potvrdí, následuje vyšetření u dětského psychiatra.
Ten pracuje s informacemi od rodičů, psychologa, pedagogů i od samotného dítěte. Může objednat i neurologické vyšetření, např. magnetickou rezonanci, CT nebo EEG. Výsledky vyhodnotí a určí, zda se jedná o ADHD a o jaký typ.
Podle toho se pak řídí speciální plán výchovy a výuky.
Foto: Photographee.eu, Shutterstock.com
Výuka hyperaktivních dětí má být zábavná a hravá
Případů stále přibývá, mimo jiné i proto, že je dnes porucha díky pokroku vědy a osvěty odhalena i u dětí, které by dřív spadly do kategorie „zlobivé až nezvladatelné“.
ADHD je považována za geneticky podmíněný problém, vliv má i znečištěné prostředí, kouření a pití alkoholu v těhotenství a těžký či předčasný porod s nízkou porodní váhou.
Vědecké studie prokázaly, že jistý vliv na projevy ADHD má i nadměrná konzumace cukru, konzervantů a umělých barviv v potravinách.
Poruchu bohužel nelze vyléčit, ale příznaky jdou potlačit – jedná se o vhodný přístup jak doma, tak ve škole. Základní je kladná motivace, důsledné dodržování pravidel, přehledný řád a stálá životospráva s dostatkem pohybu. Výchova i výuka jsou velmi náročné a někdy se neobjedou bez pomoci odborníků. Psychiatr zváží i vhodnou medikaci.
„Jde o léky, které podporují aktivitu oblastí mozku zodpovědných za celkovou organizaci naší činnosti – stimulancia,“ uvádí MUDr. Michal Goetz z Dětské psychiatrické kliniky FN Motol Praha na stránkách Asociace dětské a dorostové psychiatrie. A nesmí se zapomínat ani na psychologickou pomoc pro rodiče – život s hyperaktivním potomkem bývá náročný.
Foto: Tatyana Dzemileva, Shutterstock.com
Sedět hodinu v lavici a poslouchat? Pro dítě s ADHD nesplnitelný úkol
Až z poloviny dětí s ADHD vyrostou hyperaktivní dospělí. Nepokřikují ani nepobíhají, ale často ztrácejí klíče, zapomínají mobil, nedodržují dopravní předpisy a nemají přehled o svých financích.
Jsou to lidé vnitřně neklidní, náladoví a snadněji ovlivnitelní. Jsou náchylnější brát drogy, mít poruchy příjmu potravy…
I oni mohou své obtíže konzultovat s psychologem a psychiatrem a i jim se dá v rámci možností pomoci.
- Popis – ADHD (z anglického „attention deficit hyperactivity disorder“) je vrozená neurovývojová porucha, která způsobuje poruchy pozornosti a hyperaktivitu. Postihuje asi 8 % dětí, častěji chlapce než dívky.
- Příznaky – Nemotornost, poruchy spánku, dítě začíná později mluvit, nepozornost, neklid, impulsivní chování, zdánlivé zlobení
- Léčba – ADHD vyléčit úplně nelze, tlumí se příznaky a projevy, v některých případech psychiatr nařídí léčbu medikamenty.
- Prevence – Vliv může mít znečištěné prostředí, kouření a pití alkoholu v těhotenství, předčasný porod či nízká porodní váha. Podle některých studií mohou mít vliv i konzumace cukrů, konzervantů a umělých barviv v potravinách.
Nemáte i vy ADHD? 7 příznaků, jak se pozná hyperaktivní dospělý.
Máme hyperaktivní dítě nebo „jen“ zlobivé?
„Byl bych velmi opatrný u diagnózy hyperaktivity u kojence nebo dítěte do 2–3 let. Objektivní diagnózu lze skutečně stanovit obvykle až později, především při nástupu dítěte do školy,“ upozorňuje pediatr Martin Gregora.
Pro rozpoznání ADHD je klíčový předškolní věk a začátek věku školního. V této fázi dětství si okolí začíná výrazněji všímat projevů ADHD a klade si otázky, co je s dítětem v nepořádku a proč na něj nezabírají žádné výchovné metody, proč má i přes svoji zjevnou inteligenci problémy ve školce nebo ve škole.
„Dcera odmítala sedět ve škole v lavici, ležela u topení, občas s paní učitelkou nemluvila a trávila část vyučování na toaletě,“ popisuje matka chování dcery, u níž neurologické vyšetření odhalilo ADHD.
Jiný rodič zase o svém dítěti mluví jako o neustále zasněném, nezúčastněném, žijícím si ve svém vlastním světě. Projevů ADHD je mnoho a u konkrétního dítěte se projevují v různé intenzitě.
Mohou se pojit ještě s dalšími doprovodnými poruchami, jako je dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie nebo tiky.
Hyperaktivní? Spíš rozjívené!
„Spíše zpětným pátráním při zjišťování anamnézy se zjistí, že se dítě již v útlém věku projevovalo poněkud odlišně než jeho vrstevníci. Jenže disproporční vývoj, opožděná vertikalizace nebo centrální koordinační tonusová porucha, jak jednotlivé odlišnosti vývoje u kojenců neurologové nazývají, vůbec s ADHD nemusejí souviset,“ upozorňuje Gregora.
„Cílená rehabilitace doporučená zkušeným dětským neurologem je v tomto případě nejlepší lék. V internetových poradnách i v ordinacích maminky často řeší otázku, zda jejich kojenec nebo batole není hyperaktivní.
V naprosté většině jde o zdravé, normálně se vyvíjející zvídavé děti, které díky příliš volné výchově nemají představu hranic, kam až mohou ve svém chování zajít, chybí jim vzory přirozené autority a v podstatě i určitý pocit bezpečí,“ dodává lékař.
„Dalo by se říci, že tyto děti zlobí, aby zahnaly bázeň.“
Děti se skutečným ADHD se profilují později.
Je to v mozku
Výzkumy potvrzují, že příčiny ADHD spočívají ve změněné neurobiologii mozku, což znamená, že některé látky spolu vhodně „nekomunikují“ a tím způsobují projevy ADHD. Za to, že vaše dítě trpí touto poruchou, nemůže tudíž vaše výchova, škola ani tu není žádný jiný vnější vliv.
Ukazuje se, že ADHD je geneticky podmíněná porucha – je tedy pravděpodobné, že jste buď vy, nebo někdo z vašich příbuzných touto poruchou také trpěli. ADHD se ale mohlo projevovat zcela jinak a v jiné intenzitě.
Chování u dětí s ADHD – obecný přehled příznaků:
- Dělají chyby z nepozornosti – v diktátech zapomínají na háčky a čárky. Jejich školní výkon je značně nevyrovnaný. Ačkoli jsou inteligentní, nosí domů špatné známky.
- Mají sníženou schopnost soustředit se – zatímco u jedné činnosti vydrží celé hodiny, u aktivit, které nevnímají jako zajímavé (např. psaní domácích úkolů), ztrácejí pozornost po pár minutách.
- Častěji mívají různé úrazy z nepozornosti nebo díky svému hyperaktivnímu chování – na ulici se nerozhlédnou, spadnou ze stromu…
- Jsou nepořádné, zašpiněné od jídla, jejich školní pomůcky i taška jsou v hrozném stavu.
- S tím, jak neustále zapomínají (školní pomůcky, domácí úkoly), se děti s ADHD naučí velice rychle improvizovat – cvičí v bačkorách, místo s pravítkem rýsují přímky podle okraje sešitu…
- Zaobírají se detaily, ale nemají přehled o celku. Působí neorganizovaným dojmem, nedokážou si stanovit plán činností nebo jej dodržet.
- Jsou neposlušné, alespoň podle hodnocení okolí. I když víte, že váš příkaz zaregistrovaly, chovají se jinak. Souvisí to s jejich zhoršenou schopností převést slovní instrukci do vlastního chování.
- Vypadají, jako by byly natažené na klíček. Nedokážou chvíli posedět, odbíhají od jídla a při výuce se neustále vrtí na židli nebo pobíhají po třídě.
- Jsou zbrklé. Při vypracovávání úkolů si nepřečtou pořádně zadání a hned se pustí do řešení příkladu.
- Do kolektivu spolužáků se zařazují velice těžko. Nepřátele mezi dětmi si nadělají například tím, že jim bezmyšlenkovitě kradou hračky, skáčou do jejich hovoru a tím pádem jsou považovány za sebestředné.
- Jakoukoli kritiku snášejí děti s ADHD velice těžko. Dílčí napomenutí vnímají jako „všechno dělám špatně“, neumějí prohrávat a často se urážejí.
Diagnostika probíhá u dětského psychiatra
Pozor! Popsané chování se může objevovat i u zcela zdravých dětí. ADHD jako reálnou diagnózu dokáže potvrdit vyšetření pod vedením psychiatra, případně neurologické vyšetření, které ukáže změny ve struktuře mozku.
Vyšetření se přitom není třeba nijak obávat a pro dítě není nepříjemné. Je založené na pozorování chování dítěte při různých činnostech a na vyzpovídání rodičů.
Aby bylo možné ADHD diagnostikovat, měly by se příznaky objevovat ve více než jednom prostředí (tj. ve škole i doma) a neměly by mít souvislost s jinými zátěžovými situacemi, jimiž může dítě procházet (např. rozvod rodičů, stěhování, změna školy). Fyzické vyšetření pak musí vyloučit jiné zdravotní problémy, jako jsou potíže se sluchem, zrakem, anémie nebo jiné vývojové vady.
Čtěte také:
Léčba
Tuto poruchu je třeba léčit komplexně, zapojit všechny, kdo s dítětem přicházejí pravidelně do styku. Po určení diagnózy navrhne dětský psychiatr vhodný postup léčby. Pokud jsou příznaky silné a výrazně zasahují do života rodiny i prospěchu dítěte ve škole, doporučí léky a terapii u psychologa, příp. docházení do pedagogicko-psychologické poradny.
Podávání léků hyperaktivním dětem je opředeno mnoha mýty. Výzkum v této oblasti ovšem postupuje velice rychle a v posledních patnácti letech byly odhaleny konkrétní neurologické poruchy, které ADHD způsobují. Tyto neurobiologické změny v mozku dítěte dokážou vhodné léky vyrovnat.
Pouze léky nestačí
Ačkoli léky dokážou regulovat činnost látek v mozku a pomoci dítěti se soustředěním a omezením hyperaktivity a impulzivity, pořád je před rodiči velký kus práce. Musí totiž k dítěti s ADHD zaujmout zcela jiný postoj a rovněž jeho chování vnímat jinak. Dítě s ADHD nedělá naschvály a stejně jako většina dětí se snaží, aby získalo naši pochvalu. Jenom mu to prostě nejde.
Doporučuje se navštěvovat dětského psychologa, který dokáže s dítětem nacvičovat oslabené dovednosti, pomáhá mu ovládat vlastní chování a urovnávat rodinné problémy.
Mají-li rodiče k dispozici lékařskou diagnózu, měli by si promluvit také s učitelem dítěte. Ten musí vědět, že dítě trpí ADHD a že je k němu třeba přistupovat individuálně.
To však neznamená požadovat pro dítě úlevy, ale přistupovat k němu tak, aby zadané úkoly dokázalo i přes svoji poruchu plnit.
Dnes již naštěstí nemusíte po učiteli žádat, aby dítěti podával léky během školního dne, což mu často způsobovalo nesnáze v jeho vztazích se spolužáky: „On je divný, on musí brát prášky!“
Příznaky ADHD se s věkem mění
Výchovu dětí s ADHD komplikuje i proměna příznaků s věkem dítěte.
Když si rodiče konečně myslí, že ke svému dítěti našli vhodný přístup a naučili se jej lépe kontrolovat, projevy se změní a rodiče i učitelé musí najít nová řešení a postupy.
Dobrá zpráva je, že s příchodem dospělosti příznaky ADHD často postupně vymizí. To ovšem neznamená, že bychom se měli spokojit s názorem: „Však ono z toho vyroste“.
Terapii ADHD v dětství není radno zanedbat, protože si nikdy nemůžeme být jistí, zda v průběhu dospívání nepřerostou příznaky v inklinaci k návykovým látkám, narušení vztahů, poruše osobnosti nebo jiným problémům vyplývajících z neléčené ADHD.
„Odborné studie potvrzují, že se děti s neléčenou ADHD častěji dostávají do problémů s kriminalitou, asociálním chováním a mají narušené vztahy jak se svým okolím, tak i s vlastní rodinou,“ upozorňuje na případné důsledky prof. Ivana Drtílková, jedna z předních českých odbornic na ADHD v České republice.
Každé třinácté dítě
ADHD je porucha, kterou je možné léčit. Trpí jí zhruba každé třinácté dítě. Není třeba cítit se zahanbeně, že zrovna vaše dítě dochází k psychiatrovi, stejně jako není třeba podlehnout panice a strachu o jeho budoucnost.
Pokud se diagnóza včas odhalí a přistoupí se ke komplexní terapii, čeká vaše dítě zcela normální a šťastný život.
„Vznik asociace dospělých pro hyperaktivní děti jako komunikační spojky mezi odborníky a laickou veřejností je neobyčejně prospěšný počin.
Mám ze své praxe zkušenost, že děti s ADHD se diagnostikují pozdě, a to je jen těch několik málo dětí, jejichž rodiče se nakonec odhodlají navštívit dětského psychiatra. A to je velká škoda,“ dodává Gregora.
Autorem textu je Asociace dospělých pro hyperaktivní děti, doplněno o poznatky pediatra MUDr. Martina Gregory.