Před dvěma týdny jste zdolal nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro a tím jste po 21 letech završil takzvanou Korunu světa.
Jaký je to pocit? Samozřejmě krásný a musím říct, že v podstatě nečekaný, protože sám jsem nic takového vůbec neplánoval.
Neplánoval jsem kdysi ani Korunu Himálaje, proto mě i teď zaráží to číslo po 21 letech, ale je pravda, že je to počítané od prvního výstupu na Mount Everest.
Sedm vrcholů, sedm kontinentů. Horolezec Jaroš jako šestý Čech zkompletoval Korunu světa
Číst článek
Korunu světa začínali zmiňovat nějací lidé až okolo roku 2000, když jsem se blížil k závěru těch 14 osmitisícovek.
V té době jsem si myslel, že to nikdy nepolezu, protože se to zdálo „nehodnotné“ oproti himálajským osmitisícovkám.
Ale potom musím říct, že po dvaceti letech strávených v Himálaji je Koruna světa, kterou nevydávám za žádné extrémní horolezecké podnikání, krásná věc v cestování a poznávání celé naší zeměkoule.
Říkáte, že to neberete jako žádný velký úspěch, ale na druhou stranu jste teprve šestý Čech, který to dokázal, takže asi úplně jednoduché a snadné to taky nebude. Úspěch to je, spíš jsem říkal, že jsem to neplánoval.
Úspěch to samozřejmě nějakým způsobem je. Pro mě je ale ještě zajímavější spojení s Korunou Himálaje.
Je možné, že ve spojení Koruny Himálaje bez kyslíku a Koruny světa jsem dokonce na bedně, protože rozhodně to má (Reinhold) Messner a pak je otázka, kdo další.
Bavíme se tady o Koruně světa, jejímž cílem je zlézt sedm nejvyšších vrcholů na sedmi kontinentech. Mohl byste popsat, o jaké hory jde? Ve skutečnosti jich budu mít víc než sedm, takže ve skutečnosti to podle nějakého mého plánu úplně zakončené není, protože jsou dva výklady.
První člověk se jmenoval Richard Bass, Američan, a do Koruny světa zapojil sedm vrcholů: na severní polokouli tam bylo tehdy McKinley – dneska se to jmenuje Denali, Aljaška, nejvyšší hora Severní Ameriky – Everest jako nejvyšší vrchol Asie, evropský vrchol Mont Blanc a na jihu je to samozřejmě Antarktida – tam je Mount Vinson – Aconcagua v Jižní Americe, Kosciuszko v Austrálii a Kilimandžáro.
Zatímco druhý člověk, který to vylezl a tak to dělal, myslím, i Messner, tak místo australského Kosciuzska lezl Papuu-Novou Guineu a místo evropského Mont Blancu tam zapojil Elbrus. Já je plánuji vylézt všechny, jak Elbrus, tak Mont Blanc, a jak Kosciuszko, tak Papuu-Novou Guineu. Podle jednoho seznamu už mám všechno, ale určitě se chci ještě podívat na Papuu-Novou Guineu.
‚Dražší jsou už jen lety na Měsíc‘
Úroveň obtížnosti při zlézání jednotlivých hor se asi dost liší, protože třeba na Kilimandžáro lezou často i „nehorolezci“.
Jaká z těch hor byla pro vás nejtěžší? Jednoznačně je to Mount Everest, protože je to nejvyšší hora světa a co si budeme vykládat, je to ani ne osmitisícovka, ale skoro devítitisícová hora.
Potom z Koruny světa rozhodně těžká záležitost lezecky je ještě Denali, nejvyšší hora Severní Ameriky ležící na Aljašce, tím klimatem a hlavně klimatickými podmínkami, častými větry a krátkou lezeckou sezonou, která je zhruba tři měsíce v době polárního dne.
Čína chce kvůli nepořádku omezit přístup na Mount Everest. ‚Je to dobrý krok,‘ říká horolezec Jaroš
Číst článek
A samozřejmě další kapitola sama o sobě je nejvyšší hora Antarktidy Mount Vinson, která je odlehlá, je to opravdu exotika a samozřejmě je i velmi finančně náročná. Ale i další hory, jako je třeba Kilimandžáro. Sám jsem psal, že jde o přerostlý Říp, je to taky shodou okolností sopka stejně jako Říp, dokonce podobného tvaru, akorát o nějakých pět kilometrů vyšší.
Ještě bych se vrátil k Antarktidě.
Jak se vám povedlo se na tento kontinent dostat, protože to asi nebude nejjednodušší vzhledem k tomu, jak je to odlehlé místo a jaké tam panují podmínky? Samozřejmě Antarktida je z celé akce de facto nejtěžší, nejdražší, protože období, kdy se tam leze, je zase období polárního léta, tam jsou to dva měsíce v roce – prosinec, leden – a je to opravdu krátké. Má na to do roku, myslím, 2029 nebo možná ještě déle monopol na přepravu jedna americká společnost a jejich slogan je celkem výstižný: „Dražší než my už jsou jen lety na Měsíc.“ Přeprava tam je závislá na jejich dispozicích. Paradoxně je sranda, že s americkou společností tam létá ruské letadlo Iljušin. Jako jedno z mála je tam schopno přistát na ledové ploše, která je vymezená na ledovci k přistání.
Zmiňoval jste, že Antarktida byla náročná finančně.
To ale byla většina z vašich expedic, ne? Jak se vám podařilo sehnat na všechny finance?
Když se vrátíme těch 21 let zpátky, tak první expedici na Everest jsem si zaplatil sám, protože jsme podnikali ve stavebnictví, pracovali jsme ve výškách a měli jsme rozjetou firmu v Novém Městě na Moravě s kamarády horolezci. A místo auta jsem si koupil cestu na Everest. Je to o prioritě, o volbě. Někdo si koupí auto, někdo tuhle expedici.Horolezec Jaroš si spoustu zimních olympijských sportů vyzkoušel. 'Čtyřbob je jako pračka,' popisuje
Číst článek
Potom jsem začal, protože jsem nebyl úplně schopný to financovat sám, samozřejmě rozjíždět nějakou snahu o spolupráci se sponzory, byly to především firmy z outdooru, které se mnou třeba jdou celou horolezeckou kariéru až do dneška – jsou to české firmy, a sem tam šlo o jiné firmy třeba z finančnictví nebo i stavebnictví. Pak jsem začal vydávat knížky, vydávat kalendáře – teď zrovna pracuji jak na knížkách, tak na kalendáři, teď mám v tisku, ale doufám, že to stihnu do Vánoc, knížku, která bude mít název Severní polokoule naší koule a je logicky o vrcholech na severní polokouli. Z toho jsem financoval všechny své cesty.
Mluvil jste o tom, že chcete získat i tu druhou Korunu světa podle druhého seznamu, máte už nějaký rámcový plán, kdy byste to mohl realizovat? Je to opravdu rámcově. Původně jsem tam (na Papuu-Novou Guineu – pozn. red.
) plánoval jet příští rok na podzim, ale možná že místo toho dostane na podzim přednost cesta do Bhútánu v Himálaji, takového krásného království v Himálaji, a tím pádem by se právě ta cesta na Papuu-Novou Guineu odsunula na rok 2021.
Letos znovu pojedu na Kilimandžáro, protože tahle akce, na které jsem tam teď byl, byla s jednou finanční skupinou a byla navíc, nadplán.
Měl jsem naplánovanou svoji cestu do Afriky, která proběhne na přelomu roku, kdy navštívíme Ugandu, Rwandu, Kongo a teprve potom pojedeme do Tanzanie na Kilimandžáro. Takže Afrika mě čeká za dva měsíce znovu.
Už jsme se bavili o Koruně Himálaje. Pochopil jsem správně, že je pro vás cennější než Koruna světa? Stoprocentně je cennější. Byl jsem teprve 15.
člověk na světě po Reinholdu Messnerovi, který tohle začal před 28 lety, který to dokázal bez použití kyslíkových přístrojů. Na tom je vidět, že to je opravdu něco excelentního.
Zatímco Korunu světa má jen u nás šest lidí a na světě jich budou stovky, ne-li tisíce.
Radek Jaroš zdolal nejvyšší horu Antarktidy, ke 'Koruně světa' mu zbývají tři vrcholy
Číst článek
Vidíte nějakého dalšího Čecha, který by také mohl zvládnout Korunu světa nebo Korunu Himálaje? Myslím, že pokud jde o Korunu světa, tam určitě nějací lidé jsou, kteří to dělají a kteří jsou blízko dosažení. Ale přiznám se, že jejich jména neznám. Upřímně se o to nezajímám.
A pokud jde o Korunu Himálaje, tak tam určitě na 99 procent nikdo takový cíl před sebou nemá, protože to samozřejmě stojí spoustu peněz, spoustu času, který by do toho člověk musel investovat.
Jsou u nás samozřejmě excelentní lezci v Himálaji – jako třeba Zdeněk Hák nebo Mára Holeček – ale myslím si, že jejich priority jsou v něčem jiném než v kompletaci této koruny.
Výstupy, jakým se věnujete, jsou hodně nebezpečné, hlavně tedy ty osmitisícovky. Hrozí při nich různá vážná zranění od zlomenin až po omrzliny. O vás se ví, že jste přišel o několik prstů na nohou.
Pokud by vám to nevadilo, mohl byste prosím popsat, co se tehdy stalo? Ze srandy říkám, protože jinak to ani nejde brát, že to bylo takové DPH, které jsem zaplatil za pětadvacet himálajských expedic. Stalo se mi to při výstupu na třináctou osmitisícovku na Anapurnu. Tam došlo k obrovskému souběhu mnoha a mnoha událostí.
Kdyby to byla jedna, tak se nic neděje, kdyby byly čtyři, tak se taky asi nic neděje. Ale ono jich bylo asi devět dohromady a to znamenalo omrzliny a ve finále amputace.
Radek Jaroš při pokoření nejvyššího vrcholu Afriky Kilimandžára | Zdroj: Web Radka Jaroše
To byl jediný úraz, co vás potkal? Musím to zaklepat. Takhle, měl jsem různé své problémy, úrazy.
Na K2 v roce 2007 jsem musel svoji expedici ukončit poté, co jsme se z republiky 14 dnů přesouvali do základního tábora ke K2, byla to moje už čtvrtá expedice na tuhle obávanou osmitisícovku, dokonce jsem tehdy měl zaplacený pobyt a expedice na K2, Gašerbrum I a Gašerbrum II, dokonce jsem se chtěl ten rok pokusit o tři osmitisícovky během krátké dvouměsíční sezony, ale dopadlo to úplně fatálně. Zranil jsem se půl hodiny po příchodu do základního tábora. Rozdrtil jsem si prst na pravé ruce a po čtyřech dnech mě tam odsud evakuoval vrtulník pákistánské armády. Takže to bylo dejme tomu takové druhé zranění.
Musím se ale pochlubit, říkal to jeden novinář, který se věnuje horské tematice: největším kladem mých expedic bylo, že se nikdy nikomu nic nestalo. Když si člověk vezme 25 expedic do Himálaje a všechny proběhnou bez úrazu a bez smrtelné nehody, tak to je něco, na co můžu být hrdý.
Přeji vám, aby vám to vydrželo i dál. Děkuju.
Co bude dál? Izolované hory?
Jak se udržujete v kondici, protože zlézt osmitisícovku je nepochybně hodně fyzicky náročné? Teď mě bolí záda, protože se udržuji v kondici u počítače – pracuji na kalendářích a na knížce a moje rychlost úderů jedním prstem je opravdu tristní. Takže bohužel strávím hodně času u počítače, i když si lidi myslí, že pořád jsem jenom někde na cestách, což zdaleka není pravda.
Po zdolání všech osmitisícovek pracuje horolezec Radek Jaroš na získání 'Koruny světa'
Číst článek
Jinak samozřejmě pro mě pohyb a trénink není řehole, když to tak řeknu. Co si budeme povídat, v pětapadesáti je člověk línější než v pětatřiceti.
Ale pořád je to věc, která mě baví, naplňuje, a když mám šanci nějakým způsobem trénovat, věnovat se jakémukoliv sportu, tak je to pro mě radost.
Takže fyzická příprava pro mě nebyla nikdy řehole a vždycky jsem ji rád postupoval a samozřejmě nikdy jsem ji nepodceňoval.
V tuhle chvíli máte dvě koruny, plánujete ještě dodělat tu třetí. A co potom? Jaké jsou vaše další cíle, protože podle vašeho plánu to budete mít za rok až dva hotové? To je taková srandovní otázka, na kterou v současné době nemám úplně odpověď.
I když z legrace třeba říkám, že v rámci letošního výstupu na přelomu roku jsem byl na Aconcaguavě, nejvyšším vrcholu Jižní Ameriky, a ještě předtím jsem zamířil na Velikonoční ostrov.
Když jsem vylezl na nejvyšší horu Velikonočního ostrova, která měří asi 560 metrů, tak jsem se potom dočetl, že to je jedenáctá nebo dvanáctá nejvyšší izolovaná hora světa. Nevím přesně terminus technicus, co znamená izolovaná hora, čím je to dané, to si budu muset nastudovat.
Ale pokud je dvanáctá, tak je před ní ještě jedenáct. Pak jsem se taky dočetl, že šest nebo sedm jich budu mít vylezených, protože jsou to ty, které patří do Koruny světa. Takže se to ještě o něco smrsklo. Ze srandy říkám, třeba tohle bude ten cíl.
Druhá věc: teď jsme se bavili při výstupu na Kilimandžáro a na tohle se ptal každý, kdo tam byl, co budu dělat potom a tak, a někdo tam správně podotkl: Zeptejte se Nadala, co bude dělat v pětapadesáti, jaké bude před sebou mít cíle. Ne že bych se chystal do důchodu, to v žádném případě, ale samozřejmě na to bořit světové rekordy jsou mladší.
Horolezec Radek Jaroš (uprostřed) na Denali, nejvyšším vrcholu Severní Ameriky | Zdroj: Web Radka Jaroše
Horolezec Jaroš: Pravým cílem není vrchol, ale návrat
Nasbírat co nejvíc sil. To je teď pro Radka Jaroše priorita. V červnu odlétá do Pákistánu, odkud se pokusí zdolat svou poslední osmitisícovku. Pokud vrcholu nevyzpytatelné K2 dosáhne, získá Korunu Himálaje, a stane se tak prvním Čechem a teprve patnáctým člověkem na světě, kterému se povedlo bez použití kyslíku zlézt všech čtrnáct nejvyšších hor na Zemi.
Výprava na K2 bude ještě o kousek náročnější a nepředvídatelnější než ty ostatní. Jarošovi totiž chybí na prstech u nohou celkem jedenáct a půl článku. Přišel o ně kvůli omrzlinám z předchozí expedice na Annapurnu a zatím si netroufá odhadnout, jak velký handicap to v Himálaji bude. „Taková situace se nedá namodelovat. Jak se to zachová, budu vědět až v horách,“ říká Jaroš.
Větší starosti mu ale dělá brnění v rukou, které se objevilo, když po dlouhodobém nedobrovolném odpočinku kvůli operacím prstů zase začal trénovat. Provizorně pomohly obstřiky, na podzim však horolezce pravděpodobně čeká operace karpálů na rukou. Radek Jaroš ale není člověk, který by se rád litoval a lehko vzdával. O své místo mezi elitní skupinou horolezců se porve ze všech sil.
Co se v mládí naučíš…
Dům Jarošových býval dříve úplně na okraji Nového Města na Moravě, takže hned za plotem začínaly louky, bažiny, rybníky a potoky. Tam Radek Jaroš se svým bratrem a čtyřmi kamarády ze sousedství prožíval dětství.
„Bylo to naše království, byl to svět Karla Maye. Jsem moc rád, že tenkrát byla ještě doba bez počítače a internetu. Dnešní děti žijí ve virtuálním světě. My žili v tom skutečném,“ vzpomíná horolezec na klukovská léta.
Sport ho provázel od malička a dodnes si nedovede představit život bez něj. V bytě má místo pro silniční i horské kolo, běžky, boty na běhání, kajak a samozřejmě horolezecké vybavení.
„Už někdy v šesti letech jsme na procházce zkusili s bráchou vylézt malý skalní pilířek v lomu u Nové Vsi.
Líbilo se mi to, takže když jsem slezl dolů, řekl jsem tátovi, že chci být horolezcem,“ vzpomíná na začátky své celoživotní vášně Radek Jaroš.
V mládí vyzkoušel fotbal, volejbal, atletiku, běžecké lyžování, jízdu na horském kole i skalní lezení. K horolezcům se dostal až v osmnácti a 7. března 1982 poprvé vylezl na Drátenickou skálu na Vysočině.
Trvalo ale dalších dvacet let, než se se pro něj horolezectví stalo profesí na plný úvazek.
Mezitím se Radek Jaroš oženil, založil rodinu, stal se společníkem ve stavební firmě zaměřené na výškové práce, neustále aktivně sportoval a zdolával další hory.
Klíčovou byla v jeho horolezecké dráze ta nejvyšší a nejslavnější Mount Everest. Poprvé se na ni vypravil v roce 1994, jejího vrcholu dosáhl o čtyři roky později.
„Měl jsem to štěstí, že Everest byla moje první velká hora a že jsem se stal jedním z mála lidí na planetě, komu se tam podařilo vylézt ze severní strany bez kyslíku.
Hrozně mě to nakoplo a motivovalo,“ přemýšlí Jaroš nad tím, který výstup byl v jeho kariéře nejdůležitější.
Horolezectví není jen lezení po horách
V následujících letech přidával do své sbírky další vrcholy hor po celém světě. Zlom v kariéře nastal v roce 2002 při páté expedici do nejvyššího pohoří.
„Pochopil jsem, že jezdit minimálně jednou ročně do Himálaje, včetně řádné fyzické a materiální přípravy, prostě nejde s prací dohromady.
Paradoxní je, že od té doby, co jsem profesionální horolezec, nemám vlastně na lezení jako takové vůbec čas,“ vysvětluje Radek Jaroš.
Aby mohl podnikat nákladné expedice, musí si na ně vydělat. Za vyhraná utkání s nejvyššími horami světa nedostává mnohamilionové odměny. Peníze získává od sponzorů, ale především vlastní aktivitou. Na expedicích fotografuje a filmuje, pravidelně vydává kalendáře, píše knihy, má za sebou desítky výstav a přednášek. Že by pro něj vyprávění o zážitcích z hor byla rutina, ale odmítá.
„Herci v divadle hrají stejný muzikál třeba pětsetkrát, já aspoň vyprávím o tom, co jsem skutečně zažil. Pokaždé, když promítám obrázky z Shisha Pangmy, kde jeden spolulezec drží svému naprosto vysílenému kamarádovi hlavu, aby mohl vidět vrchol, mám co dělat, abych se nad tím úžasným kamarádským gestem nerozbrečel,“ popisuje krásné chvíle z nejvyšších míst planety.
Smrt v horách
Radek Jaroš však poznal také stinné stránky svého povolání. Hory mu vzaly jeho první lásku. S přítelkyní Marcelou a partou kamarádů se tenkrát vypravili do Tater. Mladý pár se rozdělil a každý šel jinou cestou. Na té společné už se nikdy nepotkali.
Marcelu zabila v horách lavina. I po třiceti letech se Jarošovi při vyprávění o neštěstí zalesknou oči. „Na něco takového existuje jediný lék, a to je čas. Člověk nesmí zapomenout na báječnou holku, ale na tu blbou událost, která se stala.
A hlavně jít dál, jinak to nejde,“ je přesvědčený horolezec.
Krásná a těžko dostupná místa na Zemi si občas vyberou až příliš krutou daň, ale Jaroš nemá rád, když se tragédie z hor zveličují. „Novináři rádi vytahují historky o tom, jak je cesta na Everest posetá mrtvými horolezci.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že za dvacet expedic jsem ani jednou nepotkával někoho zraněného, komu by nikdo nepomáhal,“ říká Jaroš.
Sám tři nešťastné horolezce zachraňoval a přiznává, že člověk tím dost výrazně riskuje vlastní život, takže úplně každý to neudělá: „Realita je ale taková, že nejvíc se o horolezcích píše, když umřou.“
Nejblíže smrti se Radek Jaroš dostal při výpravě s Petrem Maškem, kdy na ně začala ze sedmi a půl kilometru padat lavina. Masa sněhu naštěstí těsně před horolezci změnila svůj směr. „Nebyl to příjemný pocit,“ směje se teď při vzpomínkách na horké chvilky.
Jakákoliv chyba, zakopnutí nebo pád znamená v horách konec. Ne konec závodu nebo hry. Konec života. „Proto je důležitý strach. Je to pojistka, zvednutý prst, který varuje.
Je nebezpečné upnout se k vrcholu, protože cílem není vrchol, ale návrat,“ popisuje úskalí horolezectví Jaroš.
Sbor Rychlých šípů
Zvládnout úspěšnou několikaměsíční expedici v Himálaji nevyžaduje jenom výbornou fyzickou, materiální i psychickou výbavu, odvahu a odhodlání, ale také ty správné lidi okolo. „Tak jako všude jsou mezi námi dobří borci i ješitní a nafoukaní podrazáci.
Ale vzhledem k tomu, že tam nahoře si člověk moc dobře uvědomí, jak malinkaté kolečko v přírodě je, troufnu si tvrdit, že lepších charakterů je v horolezectví oproti běžné populaci o poznání víc.
To ale neznamená, že jsme sbor Mirků Dušínů nebo Rychlých šípů,“ usmívá se Radek Jaroš.
Za jednu z nejlepších expedic považuje tu na vrchol Cho Oyu v roce 2004, kam jej doprovázel také lyžař Martin Koukal. „Radek mě přivedl k horám a pomohl mi splnit sny. Považuju jej za svého nejlepšího přítele a jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě. Je to skvělý parťák do nepohody, který vždycky pomůže,“ oceňuje charakter svého přítele Koukal.
K tomu, aby se dostal mezi nejlepší horolezce světa, pomohla Jarošovi nátura sportovce, štěstí být ve správnou chvíli na správném místě, ale především usilovná práce na cestě za svým cílem.
„Spousta lidí by dokázala to samé co já, ale nechtějí tomu obětovat svoje zdraví, rodinný život nebo pohodlí. Pak sedí v hospodě a říkají: ‚Ty vole, to bych taky vylezl, to není problém.
' Ano, vylezl, ale sedí v hospodě a je rád, když po desátém pivu doleze domů,“ říká horolezec, jenž tento měsíc oslaví padesáté narozeniny.
Manželství Radku Jarošovi nevydrželo, ale dobré vztahy s bývalou ženou Petrou i dětmi ano. Nejstarší dcera Andrea žije v Praze a studuje FAMU. Syn Ondřej, také vysokoškolák, žije s otcem v Novém Městě.
Z jiného vztahu má horolezec další dvě děti a se současnou přítelkyní vychovává ještě tři její potomky. „Nedávno mně Andrea řekla, že mám vlastně sedm dětí,“ usmívá se horolezec.
Ač měl partnerky z různých koutů republiky a procestoval téměř celý svět, svoje doma má už téměř padesát let v rodném domě v Novém Městě na Moravě.
O zážitcích z hor vydal Jaroš čtyři knihy, dvě z nich napsal společně s dcerou. Jako dítě nesla Andrea Jarošová výpravy a nepřítomnost svého otce velmi těžce a přiznává, že jejich vztah nebyl vždy ideální. „Hodně nám pomohlo to, že jsme se spolu pustili do psaní knížky Hory, má panenko. Myslím, že svým výkonem jsem v tátových očích stoupla, a vycházíme teď spolu mnohem lépe,“ uvádí Andrea.
Rozšiřovat si obzory
Díky horolezectví procestoval Radek Jaroš Evropu, Severní a Jižní Ameriku, Afriku i Asii. Poznávání jiných zemí mu rozšiřuje obzory.
„Nejvyšší hory jsou většinou v těch nejdrsnějších oblastech světa, a tam žijí lidé svůj těžký, ale krásný život,“ říká Jaroš.
Mrzí ho, že v Česku se lidé i přes své velmi poklidné a pohodlné živobytí pořád mračí: „Pokaždé, když si to uvědomím, tak se nad tou malicherností musím rozesmát.“
Nadhled a optimistický přístup k životu z něj přímo čiší. Ze zmrzačených prstů na nohou si nic nedělá, rád chodí bosý, hodně se směje a s lidmi jedná na rovinu. Spolupracuje s několika organizacemi, které se věnují problémovým nebo postiženým dětem.
Navštěvuje děti v novoměstském Centru Zdislava, rozdává jim svoje knížky, DVD a kalendáře, je jim vzorem.
„S nimi si vždy uvědomím, jak směšné je fňukat nad tím, že jsem přišel o prstíčky nebo mě že bolí nožičky, když ony nemají ani šanci zažít to, co já, a přitom jsou tak šťastné a neustále vysmáté,“ říká Jaroš.
Nadcházející expedice je v kariéře Radka Jaroše důležitá meta. K2 se pokusil zdolat už několikrát, nejnebezpečnější osmitisícovka jej však zatím na svůj vrchol nepustila. I když druhé nejvyšší hoře světa věnoval spoustu energie a sil, nijak se k získání Koruny Himálaje neupíná.
„Nejsem umanutý nějakém konkrétním cílem. Vždyť hor, krásných míst a věcí je na světě tolik! Můj život není a nikdy nebyl jednoduchý, ale užívám si ho po všech stránkách naplno a plním si sny, o kterých se mi ani nezdálo. Jsem vlastně permanentně šťastný,“ zamýšlí se nad svou kariérou nejúspěšnější český horolezec.
MARKÉTA ČERNÁ
Film z velehor: o radosti i smrti
Nejúspěšnější český horolezec Radek Jaroš bude vyprávět o Koruně Himálaje a promítat hořkosladký film z poslední expedice.
Během deseti dnů loni v létě vylezl na dva osmitisícové vrcholy a vrátil se do základního tábora pod Gašerbrumy živý a zdravý. Přesto poslední expedice Radka Jaroše skončila smutně. Při návratu do civilizace totiž zahynul domorodý pomocník kuchaře Husejn, který pracoval pro českou výpravu pod karákoramskými vrcholy.
O veselých i nešťastných momentech bude novoměstský horolezec vyprávět žďárskému publiku. Autentický filmový dokument promítne v pondělí 14. března od šesti hodin večer v sále Active SVČ (bývalý Dům dětí a mládeže) v Horní ulici.
„Polovina lidí v sále včetně chlapů na konci promítání brečí. Příběh krásně graduje, když se situace jevila tak, že vrchol nedáme.
Ukazuje radost po návratu do základního tábora, přípitek a najednou přijde skok z euforie ke smrti Husejna.
Rozhodně to není happy end,“ popisuje Jaroš kruté chvíle z loňského léta, které následovaly zanedlouho poté, co do své sbírky Koruny Himálaje přidal desátou a jedenáctou osmitisícovku.
Nejúspěšnější český horolezec všech dob má své výpravy dokonale zdokumentované. Tentokrát nabízí autentické záběry, které neviděli ani diváci v dokumentu, který už odvysílal sportovní kanál televize.
„Tohle je verze horolezecká, taková surovější, na konci bohužel úplně surová,“ poukazuje Jaroš na smrt jednoho z členů výpravy. Podle doktorů nejspíš byla příčinou Husejnovy smrti embolie, výšková nemoc při přechodu sedla Gondogoro prakticky nehrozila, protože byl po několika týdnech v base campu dobře aklimatizovaný.
To ovšem nebyl jediný problém expedice. Jaroš při výstupu na Gašerbrum I přišel o kameru s cennými záběry z předchozího vrcholu. „Naštěstí jsem natáčel i na foťák a během expedice točili i ostatní, což dřív nebývalo zvykem, takže materiálů je relativně dost,“ říká Jaroš.
Na začátku března má konečně jasno i o svých dvou letošních cílech. Do sbírky osmitisícovek by rád přidal Lhotse, tedy čtvrtou nejvyšší horu planety. „Odlétám 4. dubna, pojedu tentokrát sám, protože moji tradiční parťáci už tam byli nebo mají jiné zájmy,“ předesílá Jaroš.
Na podzim by ještě rád vyrazil s dalším novoměstským horolezcem Pavlem Jonákem na některou z neprozkoumaných himálajských šestitisícovek.
EXPEDICE DOUBLE GASHERBRUM
– Radek Jaroš přednáší o svých zážitcích z Koruny Himálaje, ale hlavní je povídání o poslední expedici.
– promítání s besedou se odehraje v pondělí 14. března od 18 hodin v sále Active SVČ v Horní ulici ve Žďáře.
– vstupné je 120 korun.