Dětská obrna – už zase skáču přes kaluže?
RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.
Starší ročníky znají jistě filmové zpracování působivého příběhu Alana Marshala „Už zase skáču přes kaluže“, který zpracovává tématiku dětské obrny. Představitel hlavní role – Vladimír Dlouhý – v roce 1970 bravurně ztvárnil postavu malého chlapce, který se navzdory nepřízni osudu rozhodl přemoci onemocnění, o kterém by se dnes dalo říci, že je už pouze otázkou historie.
Z vyprávění?
Dětská obrna – vybavíme si něco, co známe spíše jen z vyprávění našich babiček a dědečků. Onemocnění, které mívalo doživotní následky a často izolovalo jedince z běžné společnosti, vzhledem k motorickým omezením.
Měli bychom ale mluvit nadále v čase přítomném. Lidé, kteří prodělali toto onemocnění, nejsou historií, ale stále žijí mezi námi. Navíc můžeme být velmi vděčni za civilizovanost místa, kde žijeme.
Každý člověk totiž nemá takové štěstí, aby byl proti takovémuto onemocnění očkován.
„Ráda bych tento článek věnovala památce paní učitelky Kolevové z Brna, jedné ze vzácných osobností, se kterými jsem měla tu čest se setkat a která přes svůj handicap z dětské obrny byla vynikajícím pedagogem a úžasným člověkem. Děti, které učila, ji zbožňovaly a vracely se k ní v dospělosti jako ke vzácnému příteli.“
Co to vlastně je dětská obrna?
Onemocnění je to pro některé možná asi už archaické, tak se pojďme vydat za definicí trochu více do historie. Nový lékařský rádce doktora Pura z roku 1942 popisuje toto onemocnění asi takto:
„Epidemická obrna dětská – jest to infekční choroba, vyskytující se buď v ojedinělých případech, nebo ve větších epidemiích a postihující hlavně hochy do 5 roků. Původce choroby byl objeven koncem minulého století; zdá se, že nemoc nepřenáší vždy jen nemocné dítě, nýbrž i zdravý jedinec. Nákaza se šíří nejvíce v létě a na podzim.
Mezi prvními příznaky choroby uplyne doba přibližně jednoho týdne. Nemoc začíná náhle vysokou horečkou, skleslostí, bolestmi v kloubech a zvláště citlivostí kůže. Každý dotyk vyvolává prudké bolesti, takže dítě, již blíží-li se mu někdo, křičí ze strachu, by se ho nedotknul.
Nejprudší jsou bolesti v kříži a končetinách, jež později ochrnou.“
Ve starší literatuře se můžeme setkat také s označením Heine-Medinova nemoc, novější zdroje mluví o infekční obrně spíše jako o poliomyelitidě.
Poliomyelitida
Riziko deformace končetin je pro každého člověka velmi nepříjemnou představou. Virové onemocnění vyvolávající v těžších případech dětskou obrnu je v dnešní době ve většině zemí už vymýceno, nebo se o to WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) alespoň snaží.
Poliomyelitida má na svědomí spousty pacientů, kteří jsou nějakým způsobem omezeni v pohybu. Vysoký výskyt onemocnění se projevil v letech 1948 a 1953 – kdy bylo evidováno až 2000 nemocných. Až u jednoho procenta nemocných pak vznikala paralytická forma. V České republice byly poslední případy zaznamenány kolem roku 1960.
V té době se začalo proti viru způsobujícímu toto onemocnění očkovat a nemoc byla vymýcena. Díky tomu nebyl nový případ zaznamenán. To ovšem neznamená, že riziko nezůstalo. Země, kde je toto onemocnění stále přítomno, znamenají jisté riziko, zvláště v dnešní době frekventovaného cestování, humanitárních zásahů, migrace populací.
Viry, způsobující poliomyelitidu, patří mezi enteroviry a jsou tři. Všechny se používají k vakcinaci obyvatelstva.
Vakcinace
Nejjednodušším způsobem jak chránit organizmus před virovými onemocněními je očkování. Vakcinace patří mezi metody, kdy podáváním určitých látek podporujeme funkce imunitního systému.
Některá očkování jsou relativně povinná, některá jsou pouze dobrovolnou volbou pacienta. Důležitost vakcinace je ovšem neoddiskutovatelná. Očkování proti viru dětské obrny patří naštěstí stále mezi ta povinná.
Přehled povinného dětského očkování shrnuje Tabulka 1.
Dříve, než se začalo proti onemocnění dětské obrny plošně očkovat, objevovaly se v 3 až 5-ti letých intervalech doslova epidemie. V roce 1958 bylo v Československu zahájeno plošné očkování inaktivovanou poliovakcínou, v roce 1960 byla nahrazena vakcínou živou perorální.
Od roku 1961 bylo Československo jednou z prvních zemí bez výskytu epidemické dětské obrny. Žádný další případ nebyl hlášen. V letech 2007-2008 byla očkovací látka nahrazena zesílenou inaktivovanou vakcínou, která je součástí kombinovaných dětských vakcín.
Vakcinace jsou poslední dobou velice rozporuplné. Na jednu stranu přicházejí na trh nové a lepší vakcíny, na druhou stranu se ovšem snižuje počet povinných očkování. Někteří rodiče pod představou návratu k přírodě zastávají názor, že nejlepší je neočkovat vůbec.
Pokud bychom takovou situaci dovedli do extrému, pak při zavlečení dětské obrny z některé ze zemí, kde je relativně stále rozšířená, hrozí nebezpečí minimálně všem neočkovaným dětem. A je nutno stále opakovat, že epidemická dětská obrna je onemocnění v některých případech až smrtelné.
Přestože v ČR není hlášen výskyt tohoto onemocnění, celosvětově je situace jiná.
V roce 1970 bylo zavedeno celosvětově očkování proti výskytu dětské obrny. V roce 1988, kdy se WHO pustila do globální eradikace, byl výskyt nových případů přibližně 1000 dětí denně. Spolu s globálním očkováním po třiceti letech byl výskyt jen asi v desítkách dětí ročně. 24. říjen je každoročně vyhlášen dnem bez obrny.
V dnešní době se vyskytuje divoká forma viru pouze v zemích, jako je Afgánistán, Nigerie nebo Pakistán. Ale také jsou hlášeny případy, kdy došlo v některých zemích k výskytu polioviru rozšířením z živé vakcíny. Mezi ohrožené země patří například Nigerie, Kongo, Papua Nová Guinea.
Postpoliomyelitický syndrom
Jak již bylo řečeno, poslední hlášené případy epidemické dětské obrny v České republice byly kolem roku 1960 a následně došlo k úplné eradikaci, tedy k vymizení výskytu tohoto onemocnění i jeho původce.
To tedy znamená, že posledním pacientům, u kterých se mohlo onemocnění vyvinout v dětskou obrnu je letos 59 let. V ČR je tedy určité procento lidí ve věku nad 59 let, kteří prodělali epidemickou dětskou obrnu. Tito lidé byli vyléčeni a zůstala jim vzpomínka ve formě deformace nejčastěji dolních končetin.
Problematika ovšem není tak jednoduchá. Objevuje se komplikace v podobě postpoliomyelitického syndromu.
Tento pojem je poměrně novou záležitostí. Teprve v 80. letech došlo k popsání zhoršení zdravotního stavu u 50 až 60-tiletých pacientů po prodělané poliomyelitidě. Soubor příznaků byl označen jako Postpoliomyelitický syndrom (PPS).
- Diagnostická kritéria PPS:
- 1) anamnéza poliomyelitidy
- 2) částečné obnovení poškozených pohybových funkcí
- 3) minimálně 15 let trvající stabilizace zdravotního stavu
- 4) postupné zhoršování svalové síly i celkové výkonnosti
Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) udává počet 12 milionů žijících pacientů po prodělané poliomyelitidě a až u 75 % pacientů se objevují postpoliomyelitické potíže (Tabulka 2). Tyto potíže komplikují pacientům život a vyžadují pravidelný lékařský dozor a rehabilitaci.
Mozková obrna – jen další název?
Jistě jste si všimli neustálého zdůrazňování slova „epidemická“ v názvu onemocnění. Má to samozřejmě své důvody. Obrna, dětská obrna, mozková obrna, paralýza končetin, paréza, etc. Pojmy, které se zdají být podobné, ale nejsou.
Zatímco to doteď vypadalo jako ujištění, že nám hrozba dětské obrny již nehrozí, je na čase tuto tématiku mírně zkomplikovat. Pokud nebudeme mluvit o Obrně s velkým „O“, ale o obrně jako o příznaku (Tabulka 3), pak máme v prvé řadě velkou skupinu onemocnění postihující pohybový aparát dítěte.
Takovéto postižení má neprogresivní vývoj, během stárnutí organizmu se stav již nezhoršuje. Naopak může při velmi trpělivém přístupu docházet ke zlepšení.
K postižení mozkovou obrnou může docházet v několika fázích – finálních nitroděložních, během porodu, nebo v raném dětství. Příčiny mohou být ovšem různé (Tabulka 4). Společným znakem onemocnění je pak omezení pohybu, které může být v některých případech doprovázeno mentální retardací. Naopak ovšem mohou být lidé postiženi parézou velmi inteligentní.
Co říci na závěr?
Dětská obrna je pro nás možná bez rizika, ale na druhou stranu i hrozbou do budoucna, protože s větší volností cestování, menší disciplínou v očkování do zahraničí, bojkotem povinných očkování v ČR se rizika již vymýcených onemocnění stávají znovu reálnými.
Mnozí pacienti vidí ve vakcinaci ať už své, nebo svých dětí jen farmaceutický byznys. Jsou rizika, kde pacient nedostává druhou šanci a dětská obrna je jedním z nich. Jen zodpovědný přístup může zabránit znovurozšíření onemocnění, které je drženo už více jak 50 let díky vakcinaci mimo dosah malých dětí. I u ostatních forem obrny lze prevencí předejít mnohým komplikacím.
- Nakonec si zrekapitulujme důležitá fakta tohoto onemocnění:
- • epidemická dětská obrna je onemocnění virové
- • přenáší se i kapénkovou cestou
- • i dětská obrna má své „přenašeče“, pacienty, kteří nevykazují známky onemocnění
- • člověk v ČR by měl být chráněn povinným očkováním
- • nulový výskyt onemocnění v ČR není samozřejmostí, riziko přetrvává
- • v některých zemích se nemoc stále šíří a lidé na ni umírají
- • postpoliomyelitický syndrom komplikuje již vyléčeným pacientům život
A na úplný závěr: „Člověk nemá rád tělesnou bolest, a o to je to horší, pokud tuto bolest musí snášet malé děti. To pak my dospělí cítíme bolest dvojnásob. Udělat maximum, abychom takovým věcem zabránili, je naší povinností.“
Zdroje:
Pur K., Nový lékařský rádce, Dům zdravovědy, Brno 1942.
Havlová M.: Problematika „Postpoliomyelitického syndromu“, Interní medicína pro praxi, 2002, 11, 537.
Kümpel P., Petráš M.: Povinná očkování v dospělosti, Medicína pro praxi, 2006, 1, 24.
http://www.vakciny.net/pravidelne_ockovani/OPV.htm
Marešová V., Očkovací látky pro děti, dostupné v ČR, Pediatrie pro praxi, 2001, 1, 17.
Blechová Z., Paretické komplikace onemocnění v dětském věku, Pediatrie pro praxi, 2001, 1, 26.
www.szu.cz/ – Světový den Polio
Velká bouře kvůli očkování. Kde vidí rodiče problém a proč je tak důležité?
Hovoří zejména o snížené imunitě dítěte, vzniku autismu, apod. I když renomované studie tuto spojitost mnohokrát vyvrátily a naopak poukazují na pozitivní účinky očkování, někteří rodiče, podporovaní nejrůznějšími pseudoodborníky, si stále vedou svou.
Výsledek? Rekordní nárůst případů onemocnění spalničkami, nemoci, která byla v Česku donedávna takřka vymýcena. Nebo zjištění, že tříletý chlapec z Brněnska má tetanus, onemocnění, se kterým bojují některé státy třetího světa, nikoliv ovšem Evropa. Chlapcova matka však odmítla očkování.
Reakce na očkování
Jednou z posledních studií, která jednoznačně prokázala, že očkování nemůže za autismus, byla ta od dánských lékařů.
V letech 1991–2010 prověřovali 657 461 dětí narozených v Dánsku a celkem našli 6517 dětí s autismem. Zaměřili se třeba na to, zda nejsou očkované děti zranitelnější nebo zda nepodstoupily více očkování brzy po sobě atd.
Data následně analyzovali a jakoukoli souvislost mezi výskytem očkování a vznikem autismu nenašli.
Přečíst článek ›
Po očkování však může u některých dětí reakce přece jen nastat. Mezi nejčastější patří začervenání v místě vpichu nebo i zatvrdnutí, které může přetrvat pár týdnů.
„Rodiče by měli být připraveni na to, že dítě může mít teplotu, bude nervóznější i spavější.
Výjimečně se setkáváme s tím, že má febrilní křeče či dlouhotrvající neutěšitelný pláč,“ uvádí Ilona Hülleová, předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost.
Co dělat: Mají-li rodiče podezření na nežádoucí účinky spojené s očkováním, měli by ihned informovat svého lékaře, ale také to mohou rovnou sami elektronicky nahlásit na Státní ústav kontroly léčiv (SÚKL). Důležité je vědět šarži očkovací látky a také konkrétně popsat, jaké nežádoucí účinky zaznamenali. Jedině tak se dá u konkrétních vakcín vysledovat a vyhodnotit možné příčinné a třeba i neznámé souvislosti.
Problémy ve školce
Pokud rodiče očkování odkládají na pozdější věk nebo jej vůbec odmítají, mohou zažít problém při zápisu dítěte do mateřské školky, tam totiž nenaočkované nevezmou. Paradoxně však od pěti let nastoupit musí, ať jsou očkovány nebo ne.
Jak potvrdila Ilona Hülleová, roste počet rodičů, kteří očkování odkládat chtějí. „Zcela běžně se setkávám s tím, že rodiče chtějí očkování posunout do pozdějšího věku dítěte. Často říkají, že mají strach, že očkování způsobí dítěti zdravotní potíže.
Argumentují i tím, že dítě je příliš malé a má nezralý imunitní systém,“ dodala lékařka.
Přečíst článek ›
Nižší počet naočkovaných dětí tak pomalu snižuje kolektivní imunitu, díky které jsou před infekčními chorobami chráněni i lidé, kteří vakcinaci ze zdravotních důvodů podstoupit nemohli.
K tomu je ale potřeba minimálně 98% proočkovanost, kterou Česko mělo naposled před sedmi lety, a od té doby postupně klesá. Aktuálně se pohybuje okolo 90 %.
Podle Světové zdravotnické organizace je odmítání očkování jednou z deseti největších hrozeb pro veřejné zdraví.
Co dělat: Trpí-li, rodič nebo dítě alergiemi či astmatem, může situaci konzultovat s odborným lékařem, kterým je dětský imunolog nebo alergolog. Pokud by konstatoval, že dítě má problém s imunitou, jde o kontraindikaci k očkování a termín lze posunout, což je možné i v případě, že je dítě akutně nemocné. V jiném případě to nelze.
Spalničky se vracejí
Vliv kolektivní imunity je patrný především na rostoucím počtu případů spalniček. Jen do srpna letošního roku bylo nahlášeno 584 případů, přičemž loni jich bylo 203 za celý rok. A problém neřešíme pouze my.
V celé Evropě bylo za první polovinu tohoto roku nahlášeno přes 90 tisíc případů onemocnění, z toho 37 lidí zemřelo. Česká republika navíc v srpnu přišla o status země bez spalniček a podle imunologa Vojtěcha Thona se dá nárůst nemocných nadále očekávat.
Překvapivě jsou to ale především dospělí, kteří i přes očkování v dětství nejčastěji onemocní.
Co dělat: O přeočkování by měli uvažovat zejména lidé ve věku od 41 do 51 let, kteří mají nejmenší ochranu vůči nákaze. Ohroženi jsou zejména zdravotníci v nemocnicích a další, kteří by mohli s nemocnými přijít do styku.
Nepovinná očkování
I lidé, kteří byli v dětství očkováni, by se měli mít na pozoru. V Česku přibývá počet těch, kteří se nakazí nebezpečnou pneumokokovou infekcí. Jen za loňský rok to bylo podle informací Státního zdravotního ústavu téměř 500 lidí, z toho přes 80 lidí zemřelo. Nejohroženější skupinou jsou v tomto případě děti do pěti let a hlavně senioři.
Přečíst článek ›
Podle imunologa Vojtěcha Thona by právě starší občané na to neměli zapomínat a očkování proti pneumokoku, které je hrazeno zdravotními pojišťovnami, na lékaři požadovat. „Uvážím-li například jen věkovou hranici nad 65 let věku, je v upomínající dávce velmi podstatná konjugovaná vakcína proti pneumokokovým infekcím. Tato prevence bez nadsázky může zachránit starším lidem život.“
S podzimem také přicházejí chřipky, epidemie pak nejčastěji propuká v lednu a v únoru. Říjen je proto nejlepší chvíle pro ty, kdo uvažují o očkování proti chřipce.
A jak je účinné? „Virus chřipky má velkou schopnost se v čase ve své struktuře měnit, tj. mutovat. To činí pro přípravu vakcíny problém.
Pokud se však podaří nachystat pro danou chřipkovou sezonu vakcínu odpovídajícího antigenního složení, pak je velmi účinná,“ domnívá se Vojtěch Thon.
Přečíst článek ›
Výhodou je, že většina zdravotních pojišťoven poskytuje na očkování proti chřipce v rámci svých preventivních programů významné finanční příspěvky. Očkování osob starších 65 let je navíc poskytováno zdarma.
Chřipka se často plete s nachlazením, a proto je potřeba zdůraznit, že je nebezpečná hlavně kvůli komplikacím, které mohou nastat především u dětí a starých osob. Patří mezi ně problémy s dýchacími cestami, které způsobuje buď chřipkový vir, nebo bakteriální infekce. Jedná se o záněty průdušek, zápal plic, u dětí zánět středního ucha.
V průběhu chřipky se často vyskytují abnormality na EKG, může dojít k zánětům srdečního svalu nebo osrdečníku, v závažných případech až k infarktu myokardu.
Co dělat: Nárůst počtu pneumokokových infekcí jde ruku v ruce právě s chřipkovou epidemií. Pneumokok je totiž bakterie, kterou má člověk běžně v ústech, nose a nosohltanu.
Je-li člověk nachlazený, oslabí ho virové onemocnění, bakterie se může začít množit a způsobit závažné problémy od zánětu průdušek, zápalu plic, zánět středouší až po zánět mozkových blan a sepsi.
Takže je kromě očkování proti pneumokoku a chřipce důležité dodržovat zdravý životní styl a posilovat imunitu.
POVINNÁ OČKOVÁNí– hexavakcína proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B a onemocnění vyvolané bakterií Haemophilus influenzae typu B. Dávají se tři dávky od třetího do dvanáctého měsíce. – MMR vakcína proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím.
Dává se mezi 13. a 18. měsícem věku. Dříve se první dávka dala odložit do pozdějšího věku, od loňského roku je stanoveno, že očkování dítě musí podstoupit nejpozději do 18. měsíce. Přeočkování druhou dávkou má proběhnout mezi pátým a šestým rokem dítěte, aby mezi dávkami byla čtyřletá pauza.
- NEPOVINNÁ OČKOVÁNÍ
- Meningokoková meningitida
Rotavirové infekce (lze očkovat už od 6. týdne po narození)Pneumokoková onemocněníPlané neštoviceVirová hepatitida typu ALidské papilomaviry (HPV)Klíšťová encefalitida
Očkování, patriotismus a národní hrdost. Vakcíny ve službách politiky očima rozhlasového archivu
„A pak se rozletěla letadla, rozjely se vlaky. Na cestu vyjely autobusy. Celý zdravotnický systém obou států byl zmobilizován, aby se nová vakcína dostala opakovaně do úst každého dítěte. Aby už nebyly mezi námi smutné oči dětí na vozíčku. (pořad Československého rozhlasu Sputnik, 1977)“
Tomáši, co to je za zvuk?To je zvuk z roku 1977 k dětské obrně. A opravdu, když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že to je fakt pecka a chci se o tom dozvědět víc. Před dvěma lety kolegyně Martina Havlíčková Holá vzala tento klip a udělala z něj příspěvek pro sociální sítě, kde to rozjelo ohromnou diskuzi.
To všechno se týkalo očkování?Týkalo se to očkování proti dětské obrně. Ten samotný pořad je z roku 1977 a u příležitosti dvacetiletého výročí se věnuje největšímu československému úspěchu v očkování.
Tento zvuk mě fascinoval a uvědomil jsem si, jak je to živé téma, protože reakce lidí byly neuvěřitelné. A bylo to v době před dvěma lety – před covidem a před tím, než nás Světová zdravotnická organizace vyřadila ze zemí bez spalniček.
Když dnes očkování řešíme každý den, řekl jsem si, že bych se hrozně rád dozvěděl trochu více o tom, co je to za zvuk. Proč je tak dramatický. Proč má tak dramatické předěly.
„Pospěš si, víš, kolik dětí může být postiženo, když přijde nová epidemie, a ty ještě nebudeš hotov? Pospěš si. My ti věříme. Musíš to dokázat. Já ti také věřím. Jsem přece matka. Chci, aby mé dítě bylo zdravé. Chceme, aby naše děti byly zdravé. Naše děti. (pořad Československého rozhlasu Sputnik, 1977) “
Jsou tam různé hrané scénky, vyjádření určitých epidemiologů. A je to smícháno s dramatickou hudbou.
„Je to všechno tak samozřejmé, střediska pro děti, péče lékařů a sester, autobusy rozvážející očkovací vakcíny i do nejzapadlejších vesnic pohraničí. Samozřejmé je kápnutí pipetou na přidrženou lžičku, které možná znamená život pro tvé dítě. Ale pokud by této samozřejmosti nebylo… Pak? Pak? Pak? (pořad Československého rozhlasu Sputnik – 20. 9. 1979) “
V podstatě se to netýká aktuální očkovací kampaně, nýbrž připomínky největší 20 let staré očkovací akce.
Uplynulých několik týdnů jsi svůj volný čas trávil de facto tím, že ses na základě toho všeho probíral rozhlasovým archivem. Zkoumal jsi cokoliv, co se týká očkování. Co tě k tomu vedlo?Dnes žijeme v době, která očkování řeší den co den a upíná se k tomu pozornost celé společnosti.
Očkování představuje na jednu stranu velkou naději a na druhou stranu pro část společnosti i velkou hrozbu. Neděje se to poprvé v historii.
Proto mě zaujalo podívat se do našeho archivu a pro náš projekt, který v rámci našeho rešeršního archivního týmu děláme – jmenuje se Auditorium – v němž popularizujeme archivní zvuky na sociálních sítích a na našem webu, jsem se rozhodl udělat přehled rozhlasových nahrávek o očkování, podívat se, jaké zvuky tam vůbec máme, a dát je do nějakého historického kontextu. Motivací nebylo udělat historii očkování, ale spíš vytvořit přehled o tom, jak se téma očkování komunikovalo v Československém, potažmo Českém rozhlase.
Na co jsi přišel? Je to, co si v archivu našel, nějak relevantní pro dnešní debatu o očkování?Myslím si, že ano, ta debata se pořád dost točí okolo stejných témat. Hlavní spojovací článek vidím v tématu zdraví dětí, potažmo dnes i seniorů, zdraví nejohroženějších skupin společnosti.
Tyto skupiny jsou natolik ohrožené, že v podstatě existuje společenská shoda na tom, že se snažíme tyto skupiny ušetřit. Na jednu stranu to samozřejmě přitahuje pozornost filantropů, odborníků, doktorů, na druhou stranu také vlivných lidí.
Velmi snadno se z toho tématu očkování – a teď nemyslím očkování, jestli ano nebo ne, vědecky máme dokázáno, že ano – ale teď spíš jde o otázku, jak to očkování distribuovat, jestli si ho vyrábět na domácí půdě, anebo ho distribuovat ze zahraničí.
U takových diskuzí je potřeba být lidsky pozorný, protože to téma je vždy na hraně osvěty a nějakého politického kalkulu. A myslím si, že toto je společné pro historické nahrávky i ty aktuální.
V současné debatě o očkování často zaznívá odkaz na cosi jako „zlatá léta“ očkování v Česku, respektive v Československu. Na to poukazoval i ten úvodní klip. Kam až zdejší očkovací historie sahá?Československá očkovací historie je skutečně dlouhá a úspěšná. Když to vezmu od začátku, tak na území českých zemí se začalo očkovat na začátku 19.
století proti pravým neštovicím, Ale očkovací agenda se dostala do středu zájmu po vzniku Československa. Tam je důležitým mezníkem rok 1925, kdy byl otevřen Státní zdravotní ústav a Československo se díky němu začalo velmi zblízka věnovat epidemiologii.
Během první republiky dokonce vznikl i Ústav sér a očkovacích látek, který ty očkovací látky připravoval a zároveň je i potom distribuoval československé společnosti.
A to máme zachycené i na audionahrávkách?To ne, ale existují třeba v přednáškách, které máme v textové podobě, a víme o tom, že ty pořady se vysílaly, známe to třeba z programů rozhlasu, z tehdejšího Týdeníku Rozhlas. Takže to víme, ale nahrávky nemáme.
Zároveň se ví, že v době první republiky byla největší metlou lidstva tuberkulóza, jež skutečně z těch infekčních nemocí zapříčinila smrt zhruba 60 %, 70 % lidí. Dařilo se jí potlačovat i díky různým sdružením, jako byla Liga proti tuberkulóze nebo Československý červený kříž, takže klesala.
Daleko hůře jsme na tom ovšem byli se záškrtem, jenž velmi silně zasahoval děti, a tam se počty obětí oběti nedařilo srážet, spíš naopak. Takže velká část výzev během první republiky se vztahovala právě k záškrtu. To pokračovalo za druhé světové války, kdy část naší infrastruktury využívali i němečtí vojáci. V roce 1946 začíná plošné očkování proti záškrtu, v 50.
letech se totéž děje i s tuberkulózou, stejně jako se začalo plošně očkovat proti tetanu a černému kašli. Tím nejúspěšnějším bodem, o němž jsme slyšeli na začátku, byl rok 1960, kdy se podařilo naočkovat přes 90 % dětské populace proti přenosné dětské obrně.
„redaktorka: Profesor Houštěk? Poslední dveře vpravo, tam před těmi kytkami. Chvíli čekám, vyjde asi osmiletá holčička, pak vejdu já a druhými dveřmi i děkan fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy a hlavní pediatr ČSSR, profesor doktor Josef Houštěk, doktor věd. Josef Houštěk: No to bylo hrůzné onemocnění.
A to, co je pro nás velmi důležité, pro naše socialistické zdravotnictví, pro jeho humánnost, bylo to, že my jsme byli prvním státem na světě vůbec, který toto očkování zavedl důsledně u veškeré dětské populace, a od toho zavedení vlastně se u nás potom už žádný jiný případ nový takové dětské obrny nevyskytl.
“
Tato nemoc sice pro Československo nebyla tak podstatná jako záškrt nebo tuberkulóza, ale velmi nepříjemná, protože v nejzávažnějších případech způsobovala nejen úmrtí dětí, ale také je mrzačila, paralyzovala, hlavně dolní končetiny. Bylo to tedy i viditelné memento toho, že boj s infekčními nemocemi tady ještě není úplně u konce.
Svět bez očkování? Dětem probodávali krk nebo přežívaly v kovových rakvích
Lidé, kteří odmítají očkování, jsou často z generací, které nezažily hrůzy mnoha infekčních nemocí. Dostáváme se přitom ke stavu, kdy budou neočkované děti nejspíš i umírat. Takový apel by měl na odpírače fungovat lépe než pokuty, zaznělo od ministra, lékaře i poslankyně.
Kdyby se počet úmrtí na spalničky v 19. století v zemích Koruny české přepočítal na dnešní populaci, znamenalo by to každý rok pět tisíc mrtvých. Především dětí. Od roku 1980 v Česku už na spalničky neumřel nikdo. Zásluhu na tom má pouze a výhradně povinné očkování, které bylo v někdejším Československu zavedeno v roce 1969.
Na přelomu tisíciletí jsme si mohli poblahopřát. Nejenže na spalničky v Česku nikdo neumíral, ale byly roky, kdy lékaři v celé zemi nezachytili ani jediný případ nákazy.
Později jich bývalo tak málo, že se daly spočítat na prstech obou rukou.
A dnes? Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch v pořadu Otázky Václava Moravce připustil, že letos se v Česku do konce roku pravděpodobně dočkáme hranice jednoho tisíce případů. Přinejmenším.
Svoboda: Se spalničkami jsme v číslech, kdy může přijít i úmrtí
Za šířením spalniček napříč celým světem je několik faktorů. První generace očkovaných byly očkovány slabě a teď jim tato ochrana selhává. Více například v článku Návod na spalničky: Kdo potřebuje očkování? Proč, kde ho vzít a za kolik?.
Významný podíl na vzestupu infekce ovšem mají i rodiče, kteří dnes odmítají nechat očkovat své děti. Ty jsou přitom nejohroženější skupinou s největší nemocností, největším výskytem komplikací i nejtěžšími následky.
Raketově narůstající nástup spalniček přitom znamená, že se brzy můžeme dočkat i prvních obětí nemoci. „V okamžiku, kdy se dostaneme do tisícových hodnot, což se letos dostaneme, matematicky musí přijít nějaké komplikace. A může přijít už i úmrtí,“ varoval v OVM na České televizi lékař, poslanec a místopředseda výboru pro zdravotnictví Bohuslav Svoboda (ODS).
Děti v kovových rakvích a propíchávání krku
Další výrok Bohuslava Svobody ovšem mrazivě připomněl relativně nedávnou minulost, na kterou už odpírači očkování nemyslí. „Otázka očkování proti záškrtu je typický příklad. Já to ještě pamatuju. Dokud očkování nebylo, tak můj otec, praktický lékař, nosil do práce troakar.
Když se to dítě dusilo, probodl mu krk, aby mohlo dýchat, jinak by zemřelo. A ty děti opravdu umíraly. My už se přitom zase dostáváme v proočkovanosti k těm hraničním hodnotám.
Co to bude znamenat? Budeme zase nosit punkční jehly a probodávat našim dětem krk?“ ptal se řečnicky lékař a poslanec Bohuslav Svoboda.
Shodou okolností sociálními sítěmi v Česku v těchto dnech koloval starý černobílý snímek dětí po krk uzavřených v jakémsi kovovém přístroji. Šlo o „železné plíce“, vynález minulého století, a děti v nich uzavřené byly obětmi dětské obrny.
Nemoc jim ochromila dýchací svaly, proto musely žít v těch kovových rakvích, které za ně vlastně dýchaly. Některé děti v přístroji strávily dlouhé roky, v podstatě v nich vyrostly. Dnes se pro podobné případy používá už sofistikovanější přístroj, plicní ventilátor.
Na závislosti dýchání na přístroji se tím ale nic nemění.
Československo vymýtilo dětskou obrnu jako první. Vrátí se nemoc?
Dětská obrna patří také mezi strašáky z minulosti. Nemoc se podařilo takřka vymýtit právě díky očkování. Podle posledních zpráv se vyskytuje ještě v Afghánistánu, Pákistánu a Nigérii a Světová zdravotnická organizace (WHO) ji plánovala vymýtit do roku 2020 po celém světě.
V roce 1960 se Československo stalo první zemí světa, kde byla dětská obrna vymýcena na národní úrovni.
Dnes je toto očkování součástí běžné hexavakcíny (kombinovaná vakcína proti záškrtu, tetanu, černému kašli, hepatitidě B, hemofilové nákaze a poliomyelitidě).
Totální porážku této nemoci, která bývala strašákem rodičů i dětí, ovšem mohou nabourat právě odmítači očkování, jejichž děti hexavakcínu nedostaly. Jsou tak otevřené všem výše zmíněným infekcím s často fatálními následky.
Mýty o očkování: Napáchat škody je snazší než je odstranit
Jak ale bojovat s odpírači očkování? Jde to špatně, protože věří mnohdy záměrně i nevědomě šířeným mýtům o očkování. Tím nejdůležitějším z nich byla v devadesátých letech tzv. Wakefieldova studie. Ta vyvolala fámu, že očkování způsobuje autismus. Studie byla opakovaně vyvrácena, odvolána a autor usvědčen z podvodu, nicméně její příběh žije dál.
Pomoci v tomto boji by mohla osvěta. Odborný svět se o to i snaží. Více například v článku Konečný důkaz? Vakcíny za autismus nemohou, ukázala studie 650 tisíc dětí. Odborníci se ovšem shodují, že škody lze snadno způsobit, ale mnohem hůře napravit. I o tom byla v Otázkách Václava Moravce řeč.
„Ti rodiče musí pochopit, že bojují o budoucnost svých dětí, že nebudou slepé, že nebudou mít postižený centrální nervový systém nebo že nedej bože neumřou. Žádná pokuta to tak neřekne jako tato informace. To musí zaznívat dnes a denně,“ prohlásil v pořadu Bohuslav Svoboda.
Nejde jen o spalničky
Hrozby, které do společnosti přinášejí odmítači očkování, se teď ukazují právě na spalničkách. „Možnost infekce klesá až v okamžiku, kdy je proočkovaných 99 procent dětí. My u nás říkáme 95 procent, ale dobře víme, že to je dolní hranice. A ani tuhle dolní hranici už dneska nedržíme, protože máme očkováno méně než 90 procent dětí,“ upozornil Bohuslav Svoboda.
Potvrzují to i čísla Ministerstva zdravotnictví. Zatímco v roce 2010 bylo očkováno 98 procent dětí, v roce 2017 to bylo už jen 83 procent. „A to není jen otázka spalniček, to je otázka očkování obecně,“ varoval lékař a poslanec Svoboda.
K jeho obavám, že některé děti na infekce začnou umírat, se přidal i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. „Zatím je naštěstí těch spalniček spojených s nějakými komplikacemi menšina, ale to neznamená, že se nemohou vyskytnout.
Vzhledem k tomu, že počet případů narůstá, tak to nebezpečí existuje. Zatím u nás nikdo na spalničky nezemřel, ale může se to stát,“ připustil ministr.
„Je třeba o tom stále mluvit, připomínat, že je to nebezpečné onemocnění, že je to vysoce infekční onemocnění a že očkování je jediná možnost, jak tomu předejít.“
Jak na odpírače? Osvětou nebo pokutami?
Česko s odpírači očkování bojuje stejně jako jiné státy v Evropě a ve světě. Zatímco chudí lidé v chudých zemích by rádi na vakcíny pro své děti dosáhli, ale nejde to, v bohatých částech světa včetně Evropy si někteří dopřávají luxus své děti neočkovat. Dělají to mnohdy navzdory pravidlům a povinnostem rodičů.
Pokud se v Česku rodiče odmítají podvolit povinnému očkování svých dětí, hrozí jim za to maximální pokuta deset tisíc korun. Taková hrozba by ale podle diskutérů pořadu neměla mít hlavní slovo.
Shodli se na tom, že osvěta a prevence je lepší metoda. „Pokuty si myslím nemají takový efekt.
Měla by se spíše podporovat kampaň,“ řekla další z diskutujících, Soňa Marková, stínová ministryně KSČM pro resort zdravotnictví.
„To nejdůležitější, co musíme udělat, je přesvědčit rodiče, že očkování je potřebné. Penalizace neudělá žádný zázrak, nebude to mít žádný velký efekt,“ doplnil Bohuslav Svoboda.
Ministr zdravotnictví připomněl, že existují i jiné metody než finanční sankce. „Ty nefinanční jsou pro rodiče možná mnohem citelnější. Neočkované děti nemohou být třeba přijaty do mateřských školek, nemohou jet na školu v přírodě. To může zasáhnout rodiče více než desetitisícová sankce,“ uvedl ministr.
David Garkisch