Děti v registrovaném partnerství: děti druhé kategorie

ÚS zrušil zákaz osvojení registrovanými partnery. Suploval tím zákonodárce?

Děti v registrovaném partnerství: děti druhé kategorie

V roli náhradních rodičů se každoročně ocitnou tisíce lidí (Ilustrační foto)

Nejen LGBT aktivisté, ale i mnozí lidé napříč právnickými profesemi dlouhodobě upozorňovali, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství je diskriminační a protiústavní.

Ustanovení totiž jako naprosto jedinou skupinu osob vylučovalo z možnosti ucházet se individuálně o osvojení dítěte ty, kdož žijí v trvajícím registrovaném partnerství.

Ústavní soud dal nyní těmto hlasům drtivou většinou svého pléna za pravdu a svým nálezem toto ustanovení za relativně velké mediální pozornosti zrušil.

LGBT aktivisté již dříve dávali najevo, že určitou cestu k akceleraci procesu boje za rovná práva pro stejnopohlavní páry vidí právě v litigaci. Povzbudilo je i nedávné rozhodnutí prostějovského soudu, který formou uznání cizího soudního rozhodnutí fakticky uznal za rodiče dítěte dva muže.

Věc ÚS předložil pražský soud

Věc k pozornosti orgánu ochrany ústavnosti vznesl Městský soud v Praze, který se zabýval žalobou osoby žijící v registrovaném partnerství, která byla z tohoto důvodu vyřazena z možnosti být zapsána v evidenci žadatelů vhodných k tomu, aby se stali osvojiteli. Soud dospěl k závěru, že ustanovení je diskriminační, a proto protiústavní, a věc předložil ÚS.

Ústavní soud se v úvodu zabýval otázkou, jaká základní práva by mohla být sporným ustanovením dotčena. Při těchto úvahách konstatoval, že neexistuje žádné základní právo na osvojení dítěte a stejně tak ani na uzavření samého sňatku mezi osobami téhož pohlaví, tyto věci jsou dle soudu věcí úvah zákonodárce, jestli vztahy regulovat bude a jaká práva a povinnosti z těchto vztahů budou vznikat.

Z těchto důvodů neshledal ÚS při posuzování napadeného ustanovení porušení práva na ochranu rodinného života. Soud také v odůvodnění, k němuž uplatnili odlišná stanoviska tři jeho soudci, podotkl, že nemůže zavírat oči před společenskými změnami a novými společenskými fenomény, jako jsou například i množící se singles. Na druhé straně ale také vyjádřil vůli neakcelerovat erozi tradičních hodnot.

Manželské páry jako preferovaní kandidáti adopce

Ústavní soud nemá z pohledu ústavní konformity problém s preferencí manželů jako kandidátů na osvojení dítěte, neboť jde o nejtěsnější svazek heterosexuálního soužití, který by tak i měl být nejlepším předpokladem pro naplnění nejlepších zájmů dítěte.

Jádro problému soud viděl v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba než manžel, tedy jedinec samostatně, přičemž napadené ustanovení z této možnosti vylučovalo jedinou skupinu osob, tedy těch, které jsou registrovanými partnery. Právní úpravu, z níž vznikala situace, kdy homosexuál žijící sám či s neregistrovaným druhem dítě teoreticky osvojit mohl, ale pokud uzavřel registrované partnerství, byl z této možnosti vyloučen, považoval Ústavní soud ČR za nelogickou, iracionální a ve svém důsledku diskriminační. A upozornil i na paradoxní fakt, že v ustanovení § 13 v odstavci 3 zákona o registrovaném partnerství naopak zákonodárce počítá s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě, a tak povinuje druhého partnera k ochraně vývoje a výchovy dítěte.

Ustanovení bylo dle ÚS v rozporu s právem na lidskou důstojnost

Ústavní soud nakonec dospěl v závěru, že toto ustanovení odporuje základním právům, a to právu na lidskou důstojnost: „Napadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost.

Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a též k porušení jejich práva na ochranu soukromého života,“ citovala postoj ÚS jeho mluvčí Miroslava Sedláčková.

Sládeček má za to, že ÚS „fušoval do řemesla“ zákonodárcům

S výrokem se ovšem neztotožnili všichni soudci ÚS, kdy jej odlišně viděl Vladimír Sládeček. Ten v separátním votu uvedl, že odůvodnění výroku jej nepřesvědčilo a především vytkl svým kolegům, že si rozhodnutím osobili rozhodnout otázku, jejíž podoba má být formována vůlí zákonodárce.

„Nejde ani tak o podstatu věci, ale o to, jakým způsobem Ústavní soud k projednávané věci přistoupil. Domnívám se totiž, že především demokraticky zvolenému zákonodárci přísluší, zda a jak problematiku adopce registrovanými partnery, resp. adopci stejnopohlavních osob upraví.

Nemyslím si, že by o této věci měl rozhodovat Ústavní soud, a tak nahrazovat vůli 281 členů Parlamentu České republiky,“ uvedl k tomu Sládeček.

Návrh na přiosvojení druhým partnerem ve sněmovně

Narazil také na to, že v současnosti je na pořad 48.

schůze sněmovny zařazen sněmovní tisk 320, tedy návrh novely zákona o registrovaném partnerství, který by umožnil druhému partnerovi osvojit biologické dítě osoby, se kterou je v registrovaném partnerství.

Podle Sládečka měl soud zaujmout „vyčkávací postoj“ a čekat, jak se k věci postaví zákonodárci. Dotčený návrh novely ovšem už ve sněmovně leží od roku 2014, tudíž už se kolem něj všeobecně navyčkávalo poměrně hodně.

Je třeba podotknout, že dopad rozhodnutí Ústavního soudu ČR na reálnou možnost registrovaného partnera osvojit dítě bude zatím i po zveřejnění nálezu ve Sbírce zákonů, nevelký či spíše žádný. Neboť i osvojení jedincem jako takové je v praxi i dle dikce zákona výjimečné.

To ostatně dobře vědí i LGBT aktivisté. Rozhodnutí samozřejmě přijali velice pozitivně, ovšem sami říkají, že jde jen o dílčí úspěch. „LGBT osoby v České republice nadále zůstávají lidmi 2. kategorie, neboť si nemohou osvojit biologické dítě svého partnera, nemohou uzavírat manželství atd.,“ řekl k tomu Jan Kozubík z platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu PROUD.

Názory na vliv výchovy dětí stejnopohlavním párem

Pokud jde o názory odborníků na to, zda obecně výchova dětí stejnopohlavními páry může být pro jejich vývoj problémem, ty se samozřejmě různí.

Provedené studie ze zemí, kde taková výchova již ve velkém počtu po mnoho let probíhá, ale neukázaly jekékoliv rozdíly mezi dětmi z heterosexuálních a homosexuálních rodin, rozdíly byly pouze mezi děti z rodin harmonických (které si pochopitelně vedou lépe) a tech harmonických méně.

„Dítě pro svůj zdravý vývoj a štěstí potřebuje dostatečně dobré rodiče, kteří ho milují a věnují se mu, správně ho vedou a jsou mu bezpečnou základnou pro život. Takovou rodičovskou péči a výchovu mohou dávat úplně stejně otec a matka jako dvě matky nebo dva otcové,“ říká ředitelka Institutu náhradní rodinné péče Petra Winnette.

Podobný postoj podporuje i vedoucí katedry psychologie Masarykovy univerzity Zbyněk Vybíral: „Stejnopohlavní pár, ať se nám to líbí nebo ne, může být zdravější, šťastnější a pro dítě přínosnější, než rodičovský pár heteropohlavní. Ale také nemusí.

Apriorní zobecnění vyvozená jen na základě pohlaví, pokud je mi známo, psychologie nepotvrdila.“

A co tedy bude dál?

Aktivisté mají v úmyslu podporovat právní uznání rodičů vychovávajících se svými partnery děti a prosazení jejich možnosti osvojit si dítě svého partnera, obdobně jako u přiosvojení heterosexuálního, kdy si například manžel osvojí dítě manželky, které není „biologicky jeho“. Osud výše zmíněného poslaneckého legislativního návrhu novely zákona registrovaném partnerství by se měl po dvou letech nyní někam konečně po projednání sněmovnou v následujících týdnech pohnout.

Do kampaně hnutí Proud nazvaného Stejná rodina na podporu tohoto návrhu se již zapojily desítky známých osobností a také devět ministrů české vlády.

Nicméně zcela rovná práva pro homosexuální páry ještě rozhodně nejsou tady a jistě bude dále probíhat celospolečenská debata na toto téma, která také může podnítit následná politická rozhodnutí zákonodárce a nastartovat skutečný zlom v boji za rovná práva v Česku.

Každopádně aktivisté v boji za práva queer komunity připomněli i symbolický rozměr, který pro ně rozhodnutí ÚS má, nebo soud vynesl své rozhodnutí přesně v den výročí stonewallských událostí, které podnítily vznik pochodů hrdosti a LGBT aktivismu.

Celý text nálezu najdete ZDE.

Registrované partnerství je častější u mužů

V roce 2011 se ve Sčítání lidu, domů a bytů poprvé v historii sčítání objevil dotaz na registrovaná partnerství. Nejčastěji se tato partnerství vyskytovala mezi muži ve věku 30–39 let.

Iva Kohoutová, oddělení svodných analýz

Otázky na soužití osob stejného pohlaví jsou v naší společnosti stále citlivým tématem. Proto ve sčítání s největší pravděpodobností nebyly zachyceny všechny takové svazky.

Dostupné jsou tedy údaje pouze o osobách, které byly ochotny soužití s partnerem nebo partnerkou stejného pohlaví do sčítacího formuláře uvést. Ze sčítání vyplynulo, že minimálně jednou uzavřelo registrované partnerství 2 243 osob.

Rodiny tvořené registrovanými partnery pak představovaly 0,02 % z celkového počtu domácností tvořených jednou rodinou. Dalších 8 112 osob (0,15 % domácností) uvedlo, že s osobou stejného pohlaví žijí jako druh nebo družka a takový vztah označují demografové jako faktické partnerství.

Toto číslo však bude s největší pravděpodobností podhodnoceno. Registrovaná partnerství se pak častěji vyskytují v krajích s vyšším podílem obyvatel žijících ve městech.

Rozdíly v genderu a věku

V registrovaném nebo faktickém partnerství žili častěji muži než ženy. Výjimku u faktických partnerství tvořila pouze nejstarší věková kategorie 70 let a více, rozdíl však nebyl výrazný. Zatímco téměř tři čtvrtiny registrovaných partnerství (70 %) uzavřeli muži, u nesezdaných partnerství nebyly genderové rozdíly tak výrazné.

Muži tvořili jen 54 % těchto svazků. Nejčastěji se registrovaní partneři vyskytovali mezi lidmi ve věku 30–39 let. Na 10 tis. mužů v dané věkové kategorii připadalo sedm osob, které uvedly, že jejich registrované partnerství trvá. U žen to pak ve stejné věkové kategorii bylo 3,2 partnerek na 10 tis. žen.

Z celkového počtu mužů žijících v registrovaném partnerství jich v této věkové kategorii bylo 43,4 % (žen 46,8 %). U faktických partnerství se maximální výskyt u mužů soustředil do stejné věkové kategorie jako u registrovaných partnerství – 30–39 let, u žen do mladší kategorie – 15–29 let.

Na tyto věkové kategorie pak připadalo 29,0 % mužů a 31,4 % žen v nesezdaných svazcích.

Vzdělanostní struktura

Výskyt registrovaných partnerství (součet trvajících a zaniklých rozhodnutím soudu, nebo úmrtím partnera) se lišil i podle nejvyššího dosaženého vzdělání partnerů. S rostoucím vzděláním se zvyšovalo zastoupení registrovaných partnerů. U vysokoškolsky vzdělaných lidí (včetně vyšších odborných škol) pak na 10 tis.

obyvatel v dané vzdělanostní a genderové kategorii připadalo necelých šest registrovaných partnerů a dvě registrované partnerky. Naproti tomu u osob se základním vzděláním (včetně nedokončeného a bez vzdělání) to bylo pouze 2,5 registrovaných partnerů, resp. 1,1 partnerek.

U mužů tedy byly rozdíly mezi jednotlivými vzdělanostními kategoriemi výraznější. Z mužů a žen, kteří uvedli, že jejich registrované partnerství stále trvá, představovali vysokoškoláci 22,8 %, což je více, než v celkové populaci (13,8 %). Obdobná je situace i u partnerů opačného pohlaví vstupujících do manželství.

Dalo by se tedy obecně říci, že vysokoškolsky vzdělaní lidé svůj vztah častěji institucionalizují. Nejvíce registrovaných partnerů však mělo středoškolské vzdělání s maturitou (33,7 %). Tento fakt je dán vysokým zastoupením této vzdělanostní kategorie v celkové populaci.

Nejméně pak je mezi registrovanými partnery osob se základním vzděláním (9,2 %). U osob, které deklarovaly nesezdané partnerství, jsou nejčastěji zastoupeni středoškolsky vzdělaní bez maturity (32,7 %) a naopak nejméně vysokoškoláci (15,4 %).

Budete mít zájem:  Infarkt Příznaky U Mužů?

Oproti registrovaným partnerstvím je faktických partnerů se základním vzděláním výrazně více (20,3 %). Vzdělanostní struktura osob deklarující nesezdané partnerství se pak výrazněji neliší od vzdělanostní struktury celkové populace.

Závislé děti v rodině

Naprostá většina osob v registrovaných a faktických partnerstvích žila v domácnosti bez závislých dětí (pozn. red.

: závislé dítě je každá osoba v domácnosti tvořené 1 rodinou, která má k osobě v čele domácnosti vztah „syn/dcera“, je ekonomicky neaktivní a je ve věku 0–25 let).

Muži ve faktických partnerstvích sdíleli domácnost se závislým dítětem častěji než ti, co žili v registrovaných partnerstvích. U žen pak legitimita svazku skoro nehrála roli.

Národnost a náboženství

Naprostá většina registrovaných (91,6 %) i faktických partnerů (89,6 %), kteří národnost ve sčítacím formuláři uvedli, se přihlásila k jedné z národností České republiky: buď české, nebo moravské, případně slezské anebo jejich kombinaci. Právo na nevyplnění údaje o národnosti využilo 18,7 % registrovaných a 24 % faktických partnerů.

Většina osob pak uvedla, že jsou bez náboženské víry nebo se označila za ateisty (51 % u registrovaných a 39,1 % u faktických partnerů), či svou náboženskou víru neuvedla (28,2 %, resp. 42,1 %). Více než 12 % registrovaných a 9,6 % faktických partnerů vyplnilo, že jsou věřící, avšak nehlásí se k žádné církvi.

K některé z křesťanských církví se přihlásilo 7,8 %, resp. 8,1 % partnerů.

Doma mají dvě mámy, na papíře jednu. Stát upírá dětem homosexuálů právo na oba rodiče, říká expertka

Už skoro tři roky leží ve sněmovně novela zákona o registrovaném partnerství, která by umožnila gayům a lesbám osvojit si partnerovo dítě, které vychovávají. Dětem by to přineslo větší ochranu, měly by například právo na výživné a kontakt s oběma rodiči v případě rozpadu vztahu.

„V momentě, kdy by legislativa prošla, stát by dal jasný signál, že tito rodiče a jejich děti nejsou rodinami druhé kategorie,“ říká Petra Kutálková, která zkoumá situace takzvaných stejnopohlavních rodin. Je například autorkou výzkumu Duhové rodiny ve stínu státu.

Podle posledního sčítání lidu se dvěma matkami či otci žije tisíc dětí. Dnes už jich podle Kutálkové bude víc.

Proč by podle vás měl projít návrh, aby si homosexuálové mohli osvojit dítě svého partnera, které vychovávají?

Moje protiotázka je, proč by neměl, když ve spoustě zemí světa je to běžné. Klíčové je, že každé dítě má právo na dva rodiče a na ochranu, která je poskytovaná rodině jako celku. To teď spoustě dětí není umožněno.

Když mají děti právně jen jednoho rodiče a přitom je vychovávají dva, jaké komplikace jim to způsobuje v běžném životě?

Tyto děti přirozeně vyrůstají v rodině, kde jsou dva rodiče. Dvě mámy nebo dva tátové. A zatím si vlastně neuvědomují, že jejich právní situace je jiná než u ostatních dětí. Když jsem se na to ptala starších dětí, tak říkaly, že jim to přišlo úplně běžné. Braly to jako další z alternativ, jak může rodina vypadat.

Co jim to ale může způsobit prakticky? Hlavně se jedná o situace, kdy se rodina dostane do nějaké složité situace. Hodně se mluví třeba o tom, co by se stalo s dítětem, kterému zemřel biologický rodič.

Pokud to dítě právně nemá druhého rodiče, tak o tom, kam půjde, by musel rozhodovat soud. A ta nejistota rodičů – často mluvíme o hodně malých dětech, je doopravdy velká.

Další věc je, že takové dítě nemá automaticky právo na dědictví, pokud rodič neudělá závěť v jeho prospěch. Nemá právo na sirotčí důchod, když nebiologický rodič zemře.

Co z toho se dá ošetřit právě třeba plnou mocí nebo závětí?

Dědictví se dá ošetřit závětí. Určitě se ale nedá ošetřit sirotčí důchod, protože to je dávka sociálního zabezpečení. Ta se opravdu zakládá na právní vazbě k dítěti. Nedá se ošetřit výživné.

Pokud se stejnopohlavní rodina rozpadne – což se prostě může stát, protože tyto rodiny jsou v tomto podobné rodinám heterosexuálů – tak dítě nemá nárok na výživné. A nemá ani automaticky nárok na kontakt s nebiologickým rodičem.

To by se dalo nějaký způsobem soudně řešit, ale není tam záruka.

Jeden z rodičů tedy teoreticky může o dítě úplně přijít ve chvíli, kdy se vztah rozpadne a pár není schopný se domluvit. Vnímáte toto jako jednu z hlavních obav nebiologických rodičů?

Určitě. A takové případy už se objevily. Každý rozvod nebo rozpad vztahu je velmi bolestivý. Přidávat k tomu ještě další problémy je zbytečné. Primární by opravdu mělo být, aby dítě mělo jistotu.

V případě rozchodu má sociální rodič možnost jít k soudu a domáhat se kontaktu s dítětem z pozice takzvané osoby blízké. Máte zprávy o tom, že už nějaký takový soud proběhl?

Dostala jsem takové informace od sociálních pracovnic z orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Stalo se to. Ale každá sociální pracovnice pracující s rodinami v takovéto obtížné situaci vám řekne, že je lepší, aby se tyto věci neřešily soudně, aby se lidé dohodli. Soudy jsou bolestivé, řízení se protahují.

To, aby byla upravena situace stejnopohlavních rodin, je z mého pohledu klíčové i proto, aby společnost chápala, že toto je jedno z legitimních rodinných uspořádání. V momentě, kdy by ta legislativa prošla, stát by dal jasný signál, že tito rodiče a jejich děti nejsou rodinami druhé kategorie.

Rodina by tím byla chráněna i symbolicky.

Proč se o rozpadech homosexuálních vztahů tolik nemluví?

Lidé ve stejnopohlavních svazcích jsou pod neustálým tlakem. Mají pocit, že musí ukázat, že jsou dobří rodiče, že fungují a dají dětem to nejlepší. Každý rodič cítí jako velké selhání, když se mu vztah rozpadne. Ale homosexuálové můžou mít navíc i obavy, aby to nevrhlo špatné světlo na téma stejnopohlavního rodičovství a na celou komunitu.

Lidé mají tu špatnou vlastnost, že generalizují. Když se rozpadne jedna rodina, tak to dokážou zobecnit na celou populaci, což je nesmysl. Znám rodiny, kde se vztah rozpadl, ale biologická matka se s partnerkou dohodla v podstatě na střídavé péči. A funguje to.

Jak reagujete na tvrzení, že sociální rodiče vlastně rodiči nejsou, protože dítě nezplodili?

Já si myslím, že žijeme v zajetí mýtu, že když dítě není vaše krev, vztah tam není. Ale ta vazba je prostě i tak pevná. Děti adoptované heterosexuálními páry také nejsou pokrevní, přitom jsou prostě jejich a nikdo už se nad tím v současné době nepozastavuje. Tak nerozumím tomu, proč se lidé pozastavují nad tímto.

Existují nějaké studie, které prokázaly, že vývoj dětí, které vychovávají gayové a lesby, je nějaký jiný?

Převážná většina vědců z celého světa se shoduje na tom, že ne. Samozřejmě vždycky najdete nějaký opoziční názor, ale převažující diskurs je skutečně úplně jasný. A není to otázka posledních pěti ani deseti let.

Je to minimálně otázka dvaceti, teď jsem dokonce četla, že i třiceti let. Když se vědci a vědkyně začali tomuto tématu věnovat, tak prvně zkoumali lesbické rodičovství. Výzkumy rodin se dvěma tatínky jsou trošku mladší.

Ale závěry jsou stejné v tom, že vývoj a blaho dítěte nesouvisí se sexuální orientací rodičů.

A moje zkušenost je, že gayové a lesby vnímají genderovou diverzitu společnosti. Samozřejmě poslouchají dotazy, zda jejich dítě bude mít vzor, a tak i vědomě pracují s tím, aby mělo kolem sebe hodně rozmanité okolí a různé vzory. A kdybych byla hodně škaredá, tak se zeptám, co je to mužský vzor? Je muž, který vaří, mužským vzorem? 

Když někdo tvrdí, že dítě žijící se dvěma matkami nebude mít mužský vzor, tak si pak říkám, zda to tedy platí i pro děti samoživitelek? Co vy odpovídáte těmto kritikům?

Lidé, kteří z vědeckého i lidského hlediska produkují nesmysly o špatném vývoji a podobně, ubližují především těm dětem, jejichž práva si berou do úst. Mě to mrzí, protože jsem viděla, jak to ty lidi zraňuje. Hlavně v pubertě, kdy jsou děti citlivější, homofobní nálady ve společnosti velmi intenzivně vnímají.

Během svých výzkumů jste mluvila s teenagery, kteří žijí se dvěma matkami nebo otci. Dají se nějak charakterizovat?

I podle zahraničních výzkumů mají společné to, že se o své rodinné situaci chtějí bavit.

Když jsem mluvila s lidmi, jejichž původní rodiny – tedy matka a otec – se rozpadly, protože jeden z rodičů je gay nebo lesba, tak oni měli velkou potřebu setkat se s dětmi, které mají podobnou zkušenost.

Každé z dětí má například nějakou strategii, kterou používá, když sděluje své rodinné uspořádání třeba ve škole. Není to ale tak, že se za svou rodinu stydí, spíše se snaží předcházet nepříjemným konverzacím.

My si možná ani neuvědomujeme, jak často člověk v práci nebo ve škole vypráví, co třeba dělal o víkendu.

Byl jsem s mámou a tátou v kině, v zoo… Když děti, které vyrůstají v těchto méně běžných uspořádáních, narazí na odmítavou reakci, tak mohou přemýšlet nad tím, jestli o tom vůbec budou mluvit.

Řeší, jak to říct, komu to říct, jak se postavit k odmítavým reakcím. Slyší výroky typu, že gayové jsou pedofilové. Když je jejich otec gay, tak je to velmi zraňující.

A dá se říct, že něco spojuje kritiky stejnopohlavních rodin?

Myslím, že je spojuje neznalost. Neznám nikoho, kdo by svá slova podložil něčím odborným.

Pak také zjednodušování tématu, absence osobní zkušenosti s jakoukoliv rodinou tohoto typu nebo s jakýmkoliv člověkem, který v takové rodině vyrostl.

Taky si myslím, že jim často chybí schopnost kritického myšlení. Slepě přejímají zjednodušené věty, které nacházejí v diskusích pod články, a nezamýšlejí se nad tím.

Kritici jsou sice nejvíc slyšet, ale setkala jsem se s řadou lidí, kteří nejsou kritici, jen mají otázky. Doopravdy je zajímá, jestli těm dětem nebude něco chybět.

Ptají se na věci typu: „A kdo v takové rodině dělá mámu a kdo tátu?“ Ta otázka je určitě pochopitelná, když oni sami vyrostli v rodině, kde je máma a táta. Na druhou stranu je v tomto kontextu irelevantní.

V těchto rodinách jsou role rozdělené jinak, ostatně jako ve spoustě dalších rodin.

Taková nejklasičtější otázka, kterou dostávám, když třeba někde přednáším, je: „A jak říkají té druhé osobě? Říkají jí mámo?“ To byla i moje první otázka, když jsem se s tím setkala.

Budete mít zájem:  Jak pomoci dětem při prořezávání zoubků?

Vlastně to byla i otázka těch homosexuálních rodičů, kteří plánovali mít dítě. Potom když se ty děti narodily a začaly mluvit, tak si to vyřešily samy. Máma a maminka, máma a mamka, máma Petra a máma Jana.

Prostě to vzniklo úplně přirozeně a nebyl s tím jediný problém.

Na základě nedávného rozhodnutí Ústavní soudu mohou jednotlivci v registrovaném partnerství adoptovat děti z ústavu. Byla byste pro to, aby je mohli gayové a lesby adoptovat i společně jako pár?

Ano. Ale upozorňuji, že to není tak, že by se teď všichni homosexuálové vrhli do adopcí dětí z ústavu.

Znám jeden nebo dva páry, které tuto možnost zvažovaly, ale moje zkušenost je taková, a podporují to i zkušenosti ze zahraničí, že gayové a lesby chtějí mít biologické děti.

Rodiny potom vypadají třeba tak, že každý rodič má svoje biologické dítě a obě vyrůstají společně. Adopce je pro homosexuály jen jedna z možností, tak jako u zbytku populace.

  • Vy máte děti?
  • Já mám jedno dítě, pětileté.
  • Jak mu vysvětlujete, že existují i rodiny, kde jsou dvě maminky nebo dva tatínkové?

Byla jsem na rodičovské, když jsem dělala výzkum, takže se dcera některých aktivit účastnila. Pro ni je to běžné, nepřijde jí na tom nic divného. Spíš nevím, jak jí jednou budu vysvětlovat, že její kamarádka má sice dvě maminky, ale stát si to nemyslí. To bude složitější.

Co je možné smlouvou mezi druhem a družkou upravit?

Pokud žijete v nesezdaném soužití, nenabýváte majetek do  společného jmění manželů. Typicky každý vlastní to, co si sám pořídil. Pokud si v páru společně nějakou věc pořídíte, můžete se stát podílovými spoluvlastníky dané věci.  Podíl pak vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Smlouva může upravit, jakým způsobem si případně rozdělíte věci, které jste si společně pořídili nebo jak budete provádět a vypořádávat investice, které provedl jeden do majetku druhého (typicky do nemovitosti).

Výživné

Pro druha a družku stanovuje zákon vzájemnou vyživovací povinnost v případě, že družkou je neprovdaná matka. Ta má nárok na výživné od otce dítěte po dobu až dvou let od narození dítěte.  

Smlouvou je ale možné upravit obdobu vyživovací povinnosti, tzv. důchod, a to na předem stanovenou dobu nebo i doživotně. Důchodem je opakované peněžité plnění sloužící  k zaopatření člověka.

Doba výplaty důchodu může být sjednána i na určité období, které může, ale nemusí nastat, například po dobu invalidity. Výše důchodu by měla být ve smlouvě jednoznačně stanovena.

Uveden by měl být minimálně způsob jeho výpočtu.

Společné bydlení

U práv ke společnému bydlení záleží například na tom, kdo je vlastník, jestli je byt nebo dům ve spoluvlastnictví nebo je uzavřená nájemní smlouva.

Právní úprava poskytuje jen omezenou ochranu společného bydlení nesezdaných osob, a to v zásadě jen pokud dochází k domácímu násilí. Vlastník bytu žijící s druhem/družkou může byt bez omezení prodat, i když tím ohrozí společné bydlení.

V případě rozchodu navíc musí  druh – nevlastník byt opustit bez ohledu na to, zda má prostředky na jiné bydlení nebo pečuje o společné nezletilé dítě.

Smluvně proto lze upravit například rozdělení placení nákladů na společnou domácnost či práva druha a družky při případném rozchodu a podobně. 

Pokud pár žije (případně i vychovává děti) společně bez uzavření manželství či registrovaného partnerství, může být vhodné uzavřít smlouvu, která předchází některým potížím. Ilustrační fotografie

Dědění

Druh a družka mohou být  tzv. spolužijící osoby. Pokud žili před smrtí jednoho z nich nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti, a pečovali o ni společně nebo byl pozůstalý finančně závislý na zemřelém, mohou být zákonnými dědici. Pokud má ale zesnulý druh nebo družka děti nebo jiné potomky, obvykle zákonným dědicem pozůstalý druh nebo družka nebude.

Proto často druh nebo družka na druhého pamatují v závěti nebo tzv. dědické smlouvě. Ani v těchto případech však obvykle nebude možné zcela vyloučit tzv. nepominutelné dědice, kterými jsou například děti zesnulého.

Společné děti

Setkáváme se s tím, že si nesezdané páry dopředu chtějí dohodou upravit otázky péče a výživy o jejich společné nezletilé děti pro případ rozpadu jejich vztahu. Takové dohody jsou nevynutitelné, protože dopředu nelze posoudit situaci při rozpadu vztahu a vždy je směrodatný zájem dítěte.

Pokud však nesezdaní rodiče nezletilého dítěte chtějí tyto otázky upravit až po rozpadu vztahu, takováto dohoda možná je. Dohodu je možné nechat schválit soudem.

Pokud není dodržována, lze pak přímo přikročit k jejímu výkonu soudem nebo exekutorem (podle toho, jaké části dohody se výkon bude týkat).

Právo dále umožňuje, aby rodiče ve společné smlouvě naznačili, kdo by měl být poručníkem jejich společného dítěte pro případ úmrtí obou rodičů nebo jiné situace, kdy nebude ani jeden z nich mít rodičovskou odpovědnost.

Co pro vás můžeme udělat

Probereme s Vámi Vaši situaci a poradíme Vám, co můžete smlouvou mezi sebou upravit.

Obraťte se na nás

Dostávám nenávistné vzkazy od věřících, popisuje zkušenost první homosexuální adoptivní rodič v Česku

Podle serveru iDnes jste s vaším partnerem jako první pár v Česku před adopcí dítěte, bude to ale fungovat tak, že rodičovská práva, až k adopci dojde, budete mít jenom vy, váš partner nikoli. Je to tak?

Ano, teď jsme ve fázi, kdy jsme prošli všemi testy, a byli jsme úspěšní, takže nás čeká jen poslední schůzka na magistrátu a pak už budeme čekat na telefon s tím, kde pro nás bude miminko připravené.

Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.

Nastal už čas na manželství gayů a leseb? Proč je problém s tzv. přiosvojením dítěte partnera? A kdy budou moci homosexuální páry adoptovat děti? Hostem Interview Plus je Petr Laně z Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD).

Máte nějaký časový odhad, jak dlouho ještě procedura potrvá?

Už jsme skoro všechno absolvovali, takže z okolí vím, že už to půjde velmi rychle.

Dočetl jsem se, že se s vaším partnerem na adopci už několik měsíců chystáte, už máte připravený i dětský pokoj. Jak dlouho trvala ta procedura celkově?

Základem byl Ústavní soud, který jsme vyhráli v červnu. S partnerem jsme spolu přes osm let, skoro sedm let žijeme v registrovaném partnerství, a když jsme se s partnerem Honzou poznali, oba dva jsme věděli, že děti chceme a že nejsme spokojení s právy gayů a leseb v České republice. Rozhodli jsme se, že se tomu budeme aktivně věnovat.

  • Už před třemi lety, pokud se nepletu, jste požádal Městskou část Praha 13 o zařazení na seznam žadatelů o adopci dítěte z ústavu, ta byla ale zamítnuta, je to tak?
  • Přesně tak, první krok byl právě tento, protože adopce v České republice byly umožněny jak párům, tak i individuálnímu žadateli bez ohledu na sexuální orientaci, ale pokud člověk vstoupil do registrovaného partnerství, tak paragraf 13 odstavce 2 zákona vstoupit do adopčního procesu znemožňoval.
  • Před těmi třemi lety to byl tedy první impulz?

Byl to můj první impulz. Připravovali jsme se na to celkem dlouho, protože jsme nevěděli, jak to všechno půjde. S naším právníkem Petrem Kallou, kterému tímto moc děkuji, protože byl velmi šikovný, jsme se na to připravovali přibližně rok. Pak jsem se v březnu 2014 vydal na Městskou část Prahy 13 s vypsanou žádostí o zařazení do seznamu žadatelů.

Už tehdy jste ale věděl, že žádost bude neúspěšná?

Přesně tak. Já jsem hlavně potřeboval, aby žádost byla zamítnuta, potřeboval jsem totiž nějaké písemné vyjádření úřadu. Pak jsem zamítnutou žádost předal svému právnímu zástupci a ten rozjel celou soudní mašinérii s tím, že jsme vůbec netušili, jak to dlouho všechno bude trvat.

To vyvrcholilo u Ústavního soudu loni v létě?

Loni v červnu, takže to bylo něco přes dva roky. Byli jsme překvapeni, že to šlo tak rychle, protože jsme počítali, že to může trvat třeba i sedm let.

S tím jste byli smířeni?

Byli jsme s tím smířeni. Věděli jsme, že pro to děláme maximum, a věděli jsme, že už proto víc udělat nemůžeme, takže jsme čekali a doufali a byli jsme překvapeni, že to šlo opravdu tak rychle. Byli jsme z toho trošku i potom zaskočeni, že to trvalo celé jenom dva roky.

Předtím, než Ústavní soud zrušil zákaz, že partneři v registrovaném partnerství nemohou ani jako jednotlivci adoptovat dítě, to bylo tak, že pokud někdo byl homosexuální orientace, ale nebyl v registrovaném partnerství, tak adoptovat mohl?

Ano, ten paragraf byl jasně diskriminační. Věděli jsme, že budeme úspěšní, ale nevěděli jsme za jak dlouho. Po rozhodnutí Ústavního soudu v červnu mě příjemně překvapilo, že se můžu zařadit do seznamu čekatelů nebo žadatelů o adopci.

Spoustu lidí si myslelo, že Ústavní soud prostě teď rozhodl, ale nic se určitě dít nebude. Ale ono se děje a z toho mám obrovskou radost.

Měsíc po rozhodnutí soudu vyšla novela, vyšlo to rozhodnutí Ústavního soudu ve Sbírce zákonů, čímž nabylo právní moci a já jsem se mohl opět vydat na Městskou část Prahy 13. Po poradě s mým právníkem jsme rozjeli další kolo žádosti.

Ten proces tedy trval něco málo přes půl roku od loňského léta do konce zimy 2017?

Přesně tak. Musím říct, že jsem opravdu velice překvapen, jak to rychle běží a jak to všechno do sebe zapadá. V srpnu u nás byly sociální pracovnice, všechno zkontrolovaly, udělaly se mnou i s partnerem rozhovor.

Zmínil jste sociální pracovnice, které s vámi dělaly pohovor. Čím vším jste, ať už vy jako jednotlivec nebo i s vaším partnerem, museli projít?

Já bych tady jenom chtěl podotknout, že jsem i po rozhodnutí Ústavního soudu počítal s tím, že celým procesem budu procházet sám, protože se jedná o individuální adopci. Na úřadě mi ale řekli, že budu procházet celým procesem společně s partnerem, protože žijeme ve společné domácnosti, tvoříme pár, žijeme v registrovaném partnerství a že to tak prostě je. To je běžný postup.

Pokud byste byl v manželství se ženou nebo pokud jste v registrovaném partnerství, tak to je stejné?

Ano. Jde o to, že pokud jde o individuálního žadatele, který žije s někým ve společné domácnosti, sociální pracovnice pak posuzují oba dva partnery.

Kromě pohovoru, jaké jsou další technické záležitosti, čím musí ať už jednotlivec nebo pár projít, když chce adoptovat dítě?

Budete mít zájem:  Páteř Je Dvojesovitě Prohnutá?

Po vstupním pohovoru musí člověk ještě napsat motivační dopis, proč se vlastně pro adopci rozhodl. Pak přichází na řadu 48hodinový povinný přípravný kurz, který musí absolvovat každý žadatel o adopci nebo pěstounskou péči.

Problém byl ten, že v době, kdy jsme měli do kurzu vstoupit, byly všechny obsazené, takže jsme měli čekat přibližně půl roku na další termín, který se nám kryl s naší dovolenou. Institut náhradní rodinné péče Natama naštěstí vypsal intenzivní kurz. Normálně kurz trvá přibližně půl roku a je jeden den v měsíci.

Dohromady to dělá 48 hodin. My jsme se ale dostali do Natamy, kde připravili intenzivní týdenní kurz.


Pokud jsem žadatel o adopci a chci dát domov, lásku, bezpečí opuštěnému dítěti, tak vím, že dítě je v ústavu a biologické rodiče sice má, jsou ale nefunkční.

To už jste absolvovali?

To jsme absolvovali v říjnu. Vše jsme tak absolvovali takhle rychle a musím poděkovat Natamě. Jsou to opravdu odborníci a mám obrovskou radost, že jim vůbec nezáleží na tom, jakou má člověk sexuální orientaci.

Všechny formální náležitosti už máte splněny. Teď už se jen těšíte na adopci miminka?

Chybí nám ještě návštěva magistrátu. 16. ledna nám v Natamě řekli výsledky všech psychologických testů a různých pohovorů, čímž jsme všechno splnili, až na návštěvu magistrátu. To jsme před dovolenou nestihli. Čekáme teď tedy na poslední schůzku, která by už neměla nic změnit.

Už jsme naznačili, že jakmile budete adoptovat dítě, tak budete rodičem vy, ale váš partner nikoli, protože zatím podle platné legislativy je to tak, že partner v registrovaném partnerství si nemůže takzvaně přiosvojit dítě svého homosexuálního partnera.

Gayové s adoptovaným dítětem – homosexuální adopce – stejnopohlavní rodina | Foto: tiskový servis platformy PROUD

Přesně, je to tak. Trošku mě zaráží a docela i unavuje, a i v PROUDu nás to všechny unavuje, že neustále musíme bojovat za něco, co je vlastně právně platné ve více než 35 zemích světa a ve více než 15 zemích v Evropě.

  1. Takže to platí v jiných zemích, nemusí znamenat nutně, že to musí platit i v České republice.
  2. Určitě, ale my se tímto řadíme k zemím, jako je Rusko anebo některé státy v Africe, kde to nemají.
  3. A co to pro vás prakticky znamená?

Pro nás dva to znamená, že můj partner nebude mít žádná práva ani povinnosti k našemu nebo vlastně k mému potomkovi, protože se jedná o individuální adopci a znamená to, že bude pro celý systém nikdo. Nebude zapsaný v rodném listě, bude muset u lékaře vysvětlovat, kdo je, nebo kdybychom se náhodou třeba rozešli, nebudu s ním mít žádný právní vztah.

Nejdou všechny tyto černé krizové scénáře vyřešit nebo ošetřit jinak?

Samozřejmě určitě ošetřit jdou, ale je to velice složité pro nás jako gaye a lesby.

Společnost a teď hlavně poslanci, na kterých to závisí, nám vlastně sdělují: „Jste pro nás občané druhé kategorie, my nepotřebujeme řešit vaši rodinnou situaci.

“ Takže nás nechávají v takovém bezpráví, ve vakuu a upřímně nás to uráží a nechápeme, proč by naše děti neměly mít stejná práva jako děti vyrůstající v jiných heterosexuálních vztazích.


Zarazila mě hlavně jedna věc, všechny velice negativní příspěvky pocházely od věřících osob. Byl jsem překvapen, jak moc byly plné nenávisti.

Novela zákona, která by toto měla měnit, už třetím rokem leží v Poslanecké sněmovně. Proč se to podle vašeho názoru stále nedaří prosadit?

Před rozhodnutím Ústavního soudu v tom červnu 2016 jsme si mysleli, že to je obecně o tom, že lidé se bojí, že přiosvojení umožní adopce dětí z ústavů, protože ta problematika je docela kontroverzní. Mysleli jsme si, že se lidé nebo poslanci bojí toho, aby to nebyl první krok k adopci z ústavu, ale po rozhodnutí Ústavního soudu, kdy adopce z ústavů povolil, vůbec netušíme, čím to bude.

Je v tom právní rozpor, že teď podle Ústavního soudu můžete jako jednotlivec, byť v registrovaném partnerství, adoptovat dítě, ale váš partner si ho nemůže takzvaně přiosvojit a nemít k němu práva i povinnosti?

Dává nás to do situace občanů druhé kategorie.

Není to přece jenom ale věc i společenská a to, že společnost možná ještě na tento krok není připravena? Protože podle loňského průzkumu agentury Median, který ukazuje, že lidé jsou stále více tolerantní a otevřenější k homosexuálním párům.

Na otázku, jestli lidé souhlasí s tím, aby homosexuální páry mohly v Česku adoptovat děti, splní-li všechny náležitosti jako heterosexuální páry, ale rozhodně souhlasilo 22 procent, spíše souhlasilo 26 procent a 48 procent respondentů uvedlo zápornou odpověď.

Čili společnost je v této otázce rozdělená.

Já tomu rozumím, určitě to chápu. Chtěl bych říct, že poslední výzkum CVVM, Centra pro výzkum veřejného mínění, z června 2016 zase uvádí, že 62 procent dotazovaných je pro přiosvojení.

To bylo dáno tím, že výzkum proběhl ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, což je vlastně velice důležitý fakt a já chápu, že česká společnost může mít s rodičovstvím gayů a leseb problém, konkrétně s adopcí dětí z ústavů, ale já se chci zeptat, co je na tom špatného, pokud někdo chce dát naději na lepší život někomu, kdo je opuštěný a týraný?

Neohrožují podle vašeho názoru tyto adopce model tradiční rodiny?

Tradiční rodina… Ne, vlastně tomu pojmu nerozumím.

Muž a žena.

Ze své zkušenosti vím, že rodinné modely jsou velmi různé a že většina dětí nevyrůstá v rodinách typu 'muž a žena', ale vychovává je třeba jenom maminka nebo maminka a babička.

Osvojení partnerova dítěte staví registrované partnerství na roveň manželství, tvrdí Langšádlová

Číst článek

Ale pořád tam toho biologického otce mají.

Biologického otce možná mají, ale je nefunkční například. Pokud jsem žadatel o adopci a chci dát domov, lásku, bezpečí opuštěnému dítěti, tak vím, že to dítě je teď v ústavu a biologické rodiče sice má, ale jsou nefunkční.

Není to tak, že homosexuální komunita chce stále více a více práv? Protože o tom před časem mluvil například poslanec za ODS Marek Benda, když řekl Hospodářským novinám: „Před deseti lety představitelé homosexuální komunity slibovali, že adopce v žádném případě chtít nebudou.“ Neposouvají se i nároky a požadavky homosexuální komunity?

Na to se velice často upozorňuje, že jsme prosazovali registrované partnerství bez možnosti dalších adopcí. Já můžu za sebe říct, že před deseti lety jsem vůbec nebyl žádný aktivista, vůbec jsem sám o sobě skoro ani nevěděl, že jsem gay. Procházel jsem coming outem, takže mě se tohle téma netýká.

Za druhé chci říct, že prosazování registrovaného partnerství byl velice složitý a dlouhý proces, a pokud tehdejší aktivisté chtěli, aby to prošlo, možná museli přistoupit na paragraf 13 odstavce 2 zákona, který teď Ústavní soud jako vyloženě diskriminační vyškrtl. V tom nevidím žádný problém. Chceme také prožít plnohodnotný život.

Nevidím žádný důvod nebo problém v tom, že chceme stejná práva, jako mají ostatní.

Když jste homosexuální orientace v České republice v roce 2017, nemůžete žít plnohodnotný život?

Nemůžu žít plnohodnotný život, nebo nemohl jsem žít plnohodnotný život do rozhodnutí Ústavního soudu, protože rodičovství je věc daná a s tou člověk nic nenadělá.

I gayové a lesby měli, mají a budou mít děti a společnost si na to musí zvyknout.

Jediný problémy vidím ve společnosti, protože existuje řada výzkumů i předních českých odborníků a odbornic, které stejnopohlavní rodičovství podporují a nevidí v něm problém.

Když mluvíte o tom, že společnost si musí zvyknout, jak hodnotíte úroveň debaty o homosexuálních právech v české společnosti v roce 2017? Je dostatečně věcná, racionální, rozumná, logická, vyargumentovaná?

Já bych chtěl poznamenat, že gayové a lesby nechtějí nic navíc, nechtějí být nějací privilegovaní občané. Chtějí jenom stejné věci, jako mají ostatní, a debatu. Existuje tady spousta extremistů a extremistických názorů, nebudu tady jmenovat jména.

Ti byli a budou vždycky.

Ti byli vždycky, každopádně my víme, že česká společnost je pro, což dokazují i poslední výzkumy CVVM a pro jsou i odborníci. Takže s tím problém nemáme.

Vy myslíte pro adopci dětí nebo pro větší práva homosexuálních párů?

Pro adopce a pro přiosvojení. Problémy s právy LGBT komunity vidíme hlavně v právech týkajících se rodičovství.

Adoptovat dítě homosexuálního partnera? Dienstbierův návrh projedná vláda

Číst článek

Jsou ještě nějaké další oblasti, kde se jako homosexuální páry cítíte být diskriminovaní, občany druhé kategorie nebo kde prostě máte nedostatečná práva?

V zásadě jsme rádi za institut registrovaného partnerství, ale nepovažujeme ho za plnohodnotný svazek. Chtěli bychom manželství. Pocitově cítíme, že jsme opět dáni na nějakou druhou kolej, protože registrované partnerství a manželství není vůbec to samé. Je tam spousta rozdílů.

V čem jsou ty největší překážky?

Jedná se o vdovský důchod, pak například majetkové věci, společné zdanění manželů, pak rodičovské věci, o kterých jsem mluvil. Ty jsou pro nás momentálně nejdůležitější a je to prostě takový paskvil.

Podle zmíněného průzkumu Medianu, který vznikl pro Český rozhlas loni v létě, jsou pro uzavření manželství homosexuálních párů více než dvě třetiny občanů České republiky. Myslíte si, že tedy nastal čas v Česku pro to, aby homosexuálové mohli uzavírat manželství?

Lesby s adoptovaným dítětem – homosexuální adopce – stejnopohlavní rodina | Foto: tiskový servis platformy PROUD

Já bych to asi vzal postupně, protože bych chtěl upozornit na to, že registrované partnerství tady máme deset let a debata o něm byla velice dlouhá. Těch deset let se vlastně vůbec nic nedělo s právy LGBT komunity.

Až po deseti letech Ústavní soud rozhodl o možnosti adopce, což jsme brali jako velký další krok.

K manželství bych chtěl poznamenat, že doufáme, že k tomu taky jednou dospějeme, že ho prosadíme, ale teď chceme prioritně prosadit přiosvojení.

Je podle vás reálné prosadit manželství homosexuálních párů?

Reálné to určitě je, ale bude to chtít víc času, protože teď už s ohledem k Ústavnímu soudu vidíme, že společnost si musí postupně zvykat.

K naší adopci s partnerem jsme dostali obrovské množství pozitivních ohlasů od lidí, kteří nás znají, kteří vědí, jak žijeme. Žijeme úplně obyčejný život jako ostatní dvojice.

Dostali jsme ale také dost negativních ohlasů, a to právě úplně od cizích lidí, kteří si nás představují jako nějaké zrůdy, které by byly dokonce schopny tomu malému miminku ublížit.

Pořád se tedy setkáváte i s předsudky?

Přesně tak a těch negativních reakcí bylo teď po posledním článku na iDnes.cz docela dost.

Čekal jste to?

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector