Rozhovor s lingvistkou Evou Lehečkovou a odbornicí na vzdělávání Kateřinou Šormovou o dopadech pandemie na perspektivy náctiletých, progresivních učitelích i konzervativních rodičích.
I těm, kdo jsou léta skeptičtí vůči akceschopnosti českého školství, se hodí připomenout několik drobností. V úterý 9. března 2020 v poledne se ministr školství Robert Plaga dozvěděl, že již druhého dne, ve středu 10. března ráno, se žáci a studenti kvůli pandemii nevrátí do lavic.
Na rozhodnutí o přerušení výuky se ministr z vůle premiéra Andreje Babiše nepodílel. Jeho „náskok před dějinami“ byl tedy stejný, jaký vzápětí dostali ředitelé škol, učitelé, a koneckonců i rodiče.
Celý systém, jakýsi zaoceánský parník, který by za běžných okolností potřeboval ke změně kurzu dlouhé minuty, se zastavil na místě.
Od jara se tedy učitelé a děti s větším či menším úspěchem setkávají ve virtuálním prostoru. Přestože od pondělí 30. listopadu se znovu mohou vídat osobně, distanční režim ze systému pravděpodobně ještě nějakou dobu nezmizí. Je to, co naše děti zažily a zažívají, vzdělávací katastrofa? Vědkyně Eva Lehečková a Kateřina Šormová se domnívají, že na podobné závěry je brzy.
Mgr. Eva Lehečková, Ph.D.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala Český jazyk a literaturu v kombinaci s francouzštinou. Je odbornou asistentkou v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na Filozofické fakultě. Zabývá se kognitivní lingvistikou a multimodální komunikací. Věnuje se mimo jiné významu gestikulace v mluvené řeči.
Přišli jsme během roku 2020 kvůli distanční výuce o generaci dětí, jak se obává část veřejnosti, a rádi ohlašují například někteří ekonomové?
Kateřina Šormová: Ne, je to přehnaná obava. Samozřejmě, že jsme část žáků ztratili z dohledu, ale o ztracené generaci bych určitě nemluvila. V režimu distanční výuky české školství funguje jen něco přes půl roku, navíc neplatí, že by se bez něj děti neučily vůbec nic.
Vzdělávání probíhá i mimo školu, byť se děti možná neučí přesně to, co bychom si představovali. Znepokojivé ale je, jakým způsobem se rozevřely nůžky mezi dětmi s rodinným i hmotným zázemím a dětmi, které ho nemají. Ty skutečně načas ze vzdělávání vypadly, protože nejsou online a nemají vedle sebe rodiče, kteří by jim pomohli s učením.
Nerovnosti v přístupu ke vzdělání jsou dlouhodobým problémem a distanční výuka je ještě zvýraznila.
Přesto se ale citelně zkrátila doba, kdy děti zaměstnává škola, a zřejmě nejen rodiče bojují s tím, jak jim čas kvalitně naplnit.
Kateřina Šormová: Pro všechny děti bez rozdílu platí, že záleží na tom, čím se zabývají nejen v čase, kdy mají být ve škole, ale i třeba odpoledne. Pokud se věnují svým koníčkům, pořád se něčemu učí. Víme s jistotou, že děti se učí i během letních prázdnin, kdy žádná škola není.
I tady se ale projevují rozdíly v jejich rodinném a kulturním zázemí. Třeba v oblasti rozvoje čtenářské gramotnosti výzkumy hovoří o tzv. „summer loss“ čili „letní ztrátě“.
V létě po dětech většinou nikdo nechce, aby se pravidelně věnovaly konkrétnímu čtení, některé z nich ale čtou dál, protože je to baví. Za dva měsíce si oproti svým vrstevníkům, kteří se na souvislý text ani nepodívali, vytvoří citelný náskok.
Kdybych to tedy měla shrnout, pokud se děti během dne nevěnují vůbec ničemu smysluplnému, je to ještě horší než jen prostý fakt, že přicházejí o konkrétní objem učiva z frontální výuky.
Platí totiž, že když budeme generaci dětí učit prezenčně – ale špatně –, bude „ztracenou“ jako třeba ta naše.
Eva Lehečková: Při hodnocení dnešní situace většinou předpokládáme, že když si dítě odsedí x hodin ve škole, soustředí se, učitelé do něj znalosti nalijí a ono si je zapamatuje.
A také si myslíme, že při osobním kontaktu je tenhle proces účinnější. Jenže my ve skutečnosti nevíme, kolik nových poznatků si žák odnese ze školy po běžném školním dni ve srovnání s dobře naplánovanou online výukou.
Podle mě by kromě výzkumů bylo užitečné zeptat se žáků, jak distanční vzdělávání vnímají oni sami.
Mgr. Kateřina Šormová, Ph.D.
Vystudovala obory Český jazyk a literatura a Učitelství pro střední školy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je ředitelkou Ústavu českého jazyka a teorie komunikace. Věnovala se také projektu podporujícímu žáky ze znevýhodněných prostředí. Je spoluautorkou čítanek pro druhý stupeň základních škol.
A jak podle vás zareagovaly úřady?
Eva Lehečková: Ministerstvo školství během podzimního lockdownu vydalo metodiku pro povinné distanční vzdělávání a doporučilo školám, aby omezily počet hodin přímé výuky. Jinými slovy, aby se nesnažily překlápět na obrazovku celý rozvrh.
Některé školy to respektují, v jiných tráví žáci hodiny denně u monitorů. Mně se jako dobré řešení jeví kombinovat omezený počet hodin distanční výuky s aktivitami, jimž se děti mohou věnovat nejen podle přesného zadání, ale i podle svých potřeb.
Některé děti v tomhle systému skutečně vidí výhodu: setkají se sice s menším množstvím podnětů, ale zase si toho víc zapamatují. To je ostatně motiv, který se ve veřejné debatě objevuje málo.
Platí totiž, že když budeme generaci dětí učit prezenčně – ale špatně –, bude „ztracenou“ jako třeba ta naše.
Dá se vaše poslední poznámka vyložit tak, že jste se vědkyní stala navzdory tomu, co a jak vás učili ve škole?
Eva Lehečková: Já procházela základní a střední školou na přelomu 80. a 90. let, a to se do školství dostala nová vlna podnětů i lidí, například vyučujících jazyků, kteří přišli po převratu s obrovským množstvím energie.
Pamatuju si, že jsem tak celkem brzo začala řešit, proč mě výuka s některými učiteli baví a s jinými ne, a třeba způsob vedení hodin zeměpisu nebo fyziky, které jsem zažila, značně přispěl k tomu, proč je ze mě lingvistka.
A zároveň se má úchylka v podobě zkoumání způsobů vyučování jiných lidí promítla do vlastní učitelské praxe, kdy se snažím připomínat si chyby, kterými jsem trpěla.
Dá se v dálkové výuce najít něco, co by později mohlo prospět té prezenční?
Kateřina Šormová: Netypický režim nám nabízí šanci přemýšlet o specifikách dětí z hlediska stylů učení. Často se setkáváme s tím, že učitel učí způsobem, jakým se jemu samému nejlépe zpracovávají nové informace.
Je například auditivní typ, proto rád dětem vypráví a předpokládá, že když si od něj děti látku vyslechnou, zapamatují si ji. Jenže tohle zdaleka neplatí pro všechny. Z výzkumů dávno víme, že některé děti se při učení potřebují hýbat, což v hodinách většinou nejde.
Jiné děti si při vypracovávání úkolů potřebují mumlat, to taky nejde. Ukazuje se, že část dětí si kvůli prezenčnímu, frontálnímu způsobu výuky, na který se nedokážou soustředit, vypracovala kompenzační strategie na doma.
Chodí například po pokojíku, povídají si, hledají dodatečné zdroje, aby téma vnímaly v jiném kontextu – pouštějí si třeba videa. Takové děti jsou možná dnes trochu ve výhodě, protože jsou zvyklé se učit samy.
Neznamená to ovšem – a to radši výslovně zmíním –, že učitelé mají v online hodinách místo práce s dětmi pouštět videa. Setkala jsem se s tím, že žáci sekundy gymnázia ve dvou spojených hodinách sledovali film bez jakéhokoliv dalšího komentáře nebo debaty, přestože si ho mohli kdykoliv pustit doma.
Eva Lehečková: Často jde o drobnosti, které mohou ulehčit učiteli i žákovi: proč dětem zadávat výpisky z učebnice k hudebnímu slohu, když na internetu najdou během minuty dva solidní dvacetiminutové pořady? V online hodině se můžeme ptát, jak to na ně působilo, ověřovat, jestli vnímají rozdíl mezi Bachem a Chopinem. Na střední škole se se studenty dá dělat leccos jiného než jen spoléhat se na kameru a učebnici otevřenou na správné stránce.
Při povídání o tom, co by se dalo z distanční výuky vytěžit, se pohybujeme v ideálním prostředí, kde školy zvládají její technologické aspekty a učitelé mají vůli přemýšlet o tom, že každé dítě se učí jinak.
Realita je ale složitější: některé školy se vymlouvají na to, že „nemají IT systémy“, jinde se ještě ani „nevěří na poruchy učení“.
Jak podle vás vypadá poměr škol, kde je změna možná, a těch, kde si žáci na reformy počkají?
Eva Lehečková: Těžko šermovat čísly. Ale pozorujeme, že vyrostla nová generace učitelů, která pochopila, že je dobré se spojovat a být vidět, aby došlo ke změně systému zdola – o to se snaží třeba Učitelská platforma nebo spolek Otevřeno.
Tyto iniciativy a profesní organizace jsou pro úspěch změny naprosto zásadní.
Ze strany ministerstva školství je patrná ochota spolupracovat se zástupci těchto organizací na tvorbě vzdělávacích strategií, a i samotná doporučení Ministerstva školství v době nouzového stavu, například neznámkovat a raději využít formativní hodnocení, podporují změny, o kterých mluvíme.
Zároveň s tím, co říkám, se ve mně ovšem ozývá i skeptik. Bavíme se o skupině nejprogresivnějších učitelů, a tak můžeme někdy podléhat dojmu, že už je to „dobře“ nastavené všude. A pak přijde unavený učitel z praxe nebo rodič, který nás upozorní, že jsme spadli z Marsu.
Kateřina Šormová: Člověk žije v bublinách, které ho utvrzují ve vlastních postojích.
Zajímavé ovšem je, že progresivní učitelé se objevují na různých místech republiky, nedá se to otrocky předjímat na základě demografie v duchu „velké město-lepší školy“ a naopak. Pokud ve škole není dobře nastavené vedení, je těžké prosadit jakoukoliv, byť banální změnu.
Učitelé se pak cítí jako osamělí běžci a někteří to nakonec vzdají. I na některých víceletých pražských gymnáziích s převisem uchazečů se zastavil čas, což se ukáže až po nástupu: studenti pak několik let memorují fakta.
Nastává zklamání z toho, kolik energie musel žák investovat do přípravy na přijímačky a co za to nakonec skutečně ve škole dostává. I proto mám pocit, že nelze klást rovnítko mezi kvalitou školy a počtem dětí, které se na ni hlásí.
Podle obecné poučky dělá dobrou školu dobrý ředitel nebo ředitelka. Ale co vliv rodičů? Pokud trvají na známkách a diktátech, vedení školy toho také moc neprosadí.
Eva Lehečková: Tohle podráží nohy lecjaké škole. Má dcera chodí na experimentální odnož známé pražské základky.
Rodiče byli na začátku poučeni, do jakého modelu děti posílají, i tak může mít vedení někdy pocit, že mu rodiče hatí didaktické plány.
Věnuje hodně energie vysvětlování, jak některá rozhodnutí, třeba pro rodiče nezvyklá, dávají smysl v kontextu školního vzdělávacího plánu. To je běžná zkušenost.
Šetření mezi rodiči ukázalo, že žáci dostávali příliš mnoho úkolů a měli obecně málo interakcí s učiteli, a ještě méně zpětné vazby.
Co se s rodičovskou odolností vůči změně dá dělat?
Eva Lehečková: Jedním ze způsobů, jak to řešit, je zapojování rodičů do provozu školy nad rámec společenských aktivit – je možné například zvát je podle jejich profesí do výuky odborných předmětů nebo jim umožnit zařídit pro žáky exkurze. Dále dobře fungují třídní schůzky v menším počtu, kde se uplatňuje tripartita rodič-dítě-učitel.
Rodič je vystavený konkrétním situacím, negeneralizuje, že „za mě se to dělalo takhle“. To pochopitelně zabírá hodně času, ale taková investice jednou za pololetí nebo rok se bohatě vrátí. Nicméně oblast, v níž bývají rodiče asi stále nejkonzervativnější, je představa, že do dětí se má nalít co nejvíc encyklopedických informací, aby takzvaně nehlouply.
Kateřina Šormová: Na mnoha školách se například ve výuce matematiky uchytila Hejného metoda, ale rodiče s ní mají větší potíže než děti, protože ji nezažili a jsou nedůvěřiví vůči novotám. Zadávání instrukcí pro řešení úloh je poměrně strohé a nepoučená osoba tomu neporozumí.
Jenže ono je to tak schválně, protože se při řešení počítá se spoluprací s učitelem. Další oblast, která se mění jen těžko a pomalu, je hodnocení. Naše školství je také postavené na srovnávání, táhne se s námi soutěživost. Kdo něco nejrychleji napíše, namaluje, vypočítá.
Ale co ti ostatní? Ti zažívají latentní neúspěch, přestože víme, že pocit úspěchu je základní didaktický princip. Testování a zkoušení je přitom nejjednodušší metoda ověření znalostí nové látky. Rodiče jsou na to zvyklí.
Když pak namísto bodů z písemky dostanou komplexní informaci o tom, jak si jejich dítě stojí, bývá pro ně taková informace těžko uchopitelná. Musíme jim dát čas a pracovat s nimi.
Zmínily jste, že na jaře se výzkumu distančního vzdělávání věnoval málokdo, protože situace byla pro všechny nová. Jak to se zájmem vědců vypadá dnes?
Eva Lehečková: Třeba u nás to teď chce studovat úplně každý, což je dobře.
V českém prostředí sice ještě mnoho studií není, ale zmínila bych jarní šetření provedené autorským kolektivem pod vedením Cyrila Broma z Matematicko-fyzikální fakulty UK.
Šetření zjišťovalo zkušenosti s distanční výukou u takřka 10 tisíců rodičů a ukázalo například, že žáci dostávali příliš mnoho úkolů a měli obecně málo interakcí s učiteli, a ještě méně zpětné vazby.
Kateřina Šormová: Jedním z vedlejších efektů toho všeho, co zažíváme, je, že snad už definitivně padl mýtus o učitelích, kteří „nic nedělají“. Situace je pro ně náročná a mají rozhodně víc práce, než kdyby chodili do školy.
Narážejí přitom na spousty drobných problémů, například na nedostatek učebních materiálů. Co s tím? Skenovat stránky učebnic a sdílet je na obrazovce? A co autorská práva? Dětí, které jsou offline, je údajně kolem deseti tisíc, ale přesně to nevíme. Až se vrátí do škol, jejich hendikep bude velký.
Je také třeba podotknout, že nejde jen o děti ze sociálně znevýhodněných rodin, ale také o děti, které nejsou rodilými mluvčími češtiny.
Ty mají hendikep dvojí, nejen že je pro ně vzhledem k omezené znalosti češtiny náročnější zorientovat se ve všech instrukcích, ale také jsou mnohem méně v kontaktu s češtinou, než by pro svůj jazykový rozvoj potřebovaly.
Mohou podle vás i učitelé zažívat nějaký pocit zadostiučinění, když děti nevidí osobně?
Eva Lehečková: Učitelům určitě chybí přímý kontakt s dětmi, ten je v běžném režimu naplňuje. Ale současná situace je tak nezvyklá, že v sobě nese příležitost zkoušet, co jsme ještě nikdy nedělali, a mít z nových zkušeností radost. Vzdálenost, která nás a žáky odděluje, by nás paradoxně mohla i trochu sblížit.
Chvíli doma, chvíli ve škole. Jak udržet vzdělávání malých dětí na dobré úrovni?
Letošní rok je plný neustálých změn a hledání nových modelů fungování. To platí i pro oblast vzdělávání, o níž někteří odborníci tvrdí, že už nikdy nebude jako dřív.
Své o tom vědí zejména rodiče dětí na prvním a druhém stupni základních škol.
Jak si čeští rodiče zatím poradili s výzvami, které přinesla distanční výuka, a co ještě mohou udělat pro rozvoj dovedností svých dětí?
Přestože 18. listopadu 2020 usedli žáci prvních a druhých tříd znovu do školních lavic, obtíže spojené s domácí výukou tím pro rodiče ještě zdaleka nekončí.
Letošní prvňáci a druháci si ještě ani nestačili zvyknout na běžný školní režim, když nastala distanční výuka, která navíc omezila jejich šanci na navázání hlubšího vztahu s učiteli a spolužáky.
Kromě toho si na rozdíl od dětí z vyšších ročníků musela většina z nich procvičovat základní dovednosti doma s rodiči.
Ředitelé škol i řada učitelů se proto shodují v tom, že právě na tyto ročníky budou mít mimořádná opatření proti šíření koronaviru největší dopad.
Zásadním problémem přitom zůstává postupné prohlubování nerovností mezi žáky různých věkových kategorií právě v důsledku online distanční výuky.
Česká školní inspekce už v dubnu 2020 informovala veřejnost, že téměř tisícovka škol má potíže se zapojením třetiny žáků do výuky na dálku.
Podle Lucie Fialové, redaktorky magazínu o vzdělávání EDUzín, přes sto škol v té době vůbec nekomunikovalo s více než polovinou žáků.
Jednou z hlavních příčin této nerovnosti byla absence počítačů a připojení k internetu. Potřebné technické vybavení v dubnu postrádalo až 10 tisíc českých dětí.
Vláda proto v srpnu 2020 schválila návrh na investici ve výši 1,2 miliardy korun do nákupu počítačů a licencí pro výuku na dálku. I tak ale ještě v říjnu 2020 neměli zdaleka všichni připojení k internetu ani vlastní technické vybavení zajištěné.
K tomu vedlo částečně i přetížení trhu s IT vybavením a vysoké množství nových objednávek.
Technické vybavení přitom tvoří jen jednu část problému. Rodiče, kteří již na jaře získali s distanční výukou první zkušenosti, nyní považují za klíčové, aby se děti naučily pracovat s informacemi a dokázaly se samy učit.
Podle výzkumného projektu, na němž se pod záštitou Nadace České spořitelny podílí iniciativa IDEA antiCovid-19, společnost PAQ Research a agentura STEM/MARK, označilo v dubnových průzkumech přes 70 % rodičů práci s informacemi za jeden z hlavních bodů, kterým by se dnes školy měly zabývat.
Stejně tak považovali za důležité, aby učitelé našli zajímavý způsob vedení výuky na dálku a aby školy lépe a častěji komunikovaly s rodinami žáků.
To je však v případě prvňáků a nižších ročníků prvního stupně velmi složité. Podle ředitelky Základní školy generála Františka Peřiny v pražských Řepích totiž malým dětem chybí potřebná technická zdatnost.
Učitelé pak narážejí na problém s udržením jejich pozornosti. A protože prvňáci ještě neumějí číst, potřebují při online výuce asistenci rodičů.
Náročnost studia, které se dotýká jak dětí, tak rodičů, pak může vyústit v celkový nezájem o školu.
Co s tím?
Je zřejmé, že rodiče nemohou suplovat veškeré dovednosti vysokoškolsky vzdělaných učitelů a že se bez další spolupráce s nimi či dobrovolníky na doučování neobejdou.
Protože ale online výuka pravděpodobně zůstane alternativou k prezenční výuce i v budoucnu – ať už z nařízení vlády, či kvůli probíhající nemoci v rodině, kdy děti budou muset do karantény – je dobré si připomenout několik věcí, které mohou dětem i vám pomoci zvládat distanční výuku snáz.
1. Organizační dovednosti
Jako rodiče byste měli mít přehled o domácích úkolech a projektech svých dětí a měli byste jim pomoci také s jejich organizací. Odborníci z oblasti školství doporučují rodičům zkontrolovat každý školní večer sešit s úkoly, aby dítě nezůstávalo pozadu.
Navrhují také založit speciální krabici či přihrádku na úkoly podle stavu jejich zpracování – tedy na hotové, nedokončené a nové úkoly. K tomu je dobré také průběžně vyhazovat papíry, na nichž si děti procvičují úkoly a které už dále nepotřebují, protože mají konečnou verzi úkolů zaznamenanou ve školních sešitech.
Díky tomu nebudou zbytečně zahlcené materiály a snáz si udrží pořádek na stole.
2. Studijní dovednosti
Učení se na zkoušku nebo písemný test může v malých dětech vzbuzovat strach. Pedagogové zde částečně předpokládají, že rodiče dětem na začátku studia pomohou vybudovat správné studijní návyky.
Proto se vždy ujistěte, že víte, kdy má vaše dítě test, a pomozte mu naplánovat přípravu na zkoušku. Naučte ho, jak rozdělit velké úkoly do menších, zvládnutelných bloků. Můžete mu také ukázat různé mnemotechnické pomůcky, které zlepší jeho paměť.
A pamatujte, že přestávku po 45 minutách je dobré dodržovat i doma, protože pomáhá dětem zpracovat a upevnit nově získané informace.
Víme, že to teď rodiče nemají jednoduché. Zatímco ale žáci vyšších ročníků už mají představu o tom, jak školní výuka probíhá a co se od nich očekává, pro prvňáky je to zcela nový svět.
Malé děti potřebují cítit, že jejich vzdělávání má smysl i pro rodiče a že je zajímá, jak jim učení jde. Tomu může pomoci například to, když se rodiče žáků domluví s učiteli a zkusí se zapojit do některých školních aktivit.
Mohou se tak třeba s ostatními rodiči vystřídat ve čtení dobrodružných příběhů s dětskými hrdiny pro celou třídu online.
Kromě toho vznikají v Česku i v zahraničí skupiny, které částečně řeší i problém nedostatečné socializace. V takovém případě se několik rodin domluví na vzájemné pomoci.
Jejich potomci se poté scházejí u té rodiny, která zrovna může zůstat doma a má kapacitu vést výuku. V těchto skupinách se podle EDUzínu děti obvykle učí sami prostřednictvím online pomůcek a jeden z rodičů jim pouze asistuje.
Tam, kde školy kvalitní online výuku nemají, pak rodiče najímají různé tutory nebo učitele.
Krátce po začátku pandemie muselo mnoho zemí rychle přijít s řešením, které by umožnilo distanční výuku všem dětem bez rozdílu.
V Argentině spustilo tamní ministerstvo školství ve spolupráci s novináři, vědci, umělci a mediálními institucemi program Seguimos Educando, který pro studenty vysílal 14 hodin denně televizní vzdělávací pořady a 7 hodin denně rozhlasový obsah.
A studentům bez připojení stát zadarmo poskytl sešity plné alternativních studijních zdrojů. V Rakousku vznikla obsahová platforma Eduthek s učebními materiály a cvičeními pro mateřské, základní, střední i vysoké školy.
A v Bulharsku zase vydavatelé učebnic věnovali žákům od prvního do desátého ročníku základní studijní materiály zdarma. Prostřednictvím e-learningu tam už na jaře studovalo přes 89 % žáků, a to po dobu šesti hodin denně.
Každá země, kterou zasáhla vlna koronavirové pandemie, musela nějak reagovat.
Světové ekonomické fórum nicméně už na jaře publikovalo text, v němž naznačilo, že pandemie pouze odhalila zastaralost vzdělávacích systémů po celém světě.
A uvedlo, že je potřeba aktualizovat metody výuky, lépe připravovat děti na práci a zvýšit jejich konkurenceschopnost tváří v tvář moderním inteligentním technologiím.
Možná teď děti budou mít potíže dohnat zameškané učivo, případně se budou muset doučovat i přes letní prázdniny. Na druhou stranu jim ale také zkušenost s online výukou může pomoci zlepšit výše zmíněné schopnosti, kterým by se jinak tak rychle nenaučily: samostatnost, lepší práci s informacemi či schopnost učit se prostřednictvím zajímavějších a aktuálnějších studijních materiálů.
Školy učí, jak se nezadlužit
Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat Kateřina Perknerová
Praha – Podle výzkumu finanční gramotnosti jsme na tom bídně, zachraňuje to nový předmět.
Ilustrační foto. | Foto: Deník/ Petr Šilar
Všude kolem nás lítají vzduchem slova jako úspory, úroky, kreditní karty, deficit. Přesto jsme zčásti finančně negramotní. Dokonce to o sobě sami víme. Podle rozsáhlého průzkumu společnosti SANEP skoro třetina veřejnosti přiznává tento handicap.
V době, kdy zadlužení domácností překročilo bilion korun, nejde o povzbudivá fakta.
Více než polovina dotázaných nezná rozdíl mezi debetní a kreditní kartou, většinová je neznalost v oblasti pojištění vkladů nebo jejich zhodnocování.
Když před třemi lety dělalo ministerstvo financí šetření o finanční gramotnosti, devadesát procent lidí odpovědělo, že základy každý získal ve škole. Jenže to zdaleka není pravda.
Klíčová kompetence
Daný předmět je ve výuce povinně zařazen teprve od loňského školního roku. „Ve vzdělávacích programech je finanční gramotnost chápána jako součást klíčových kompetencí, které jsou nutné k tomu, aby absolventi obstáli v současné společnosti.
Školy mají poměrně velkou volnost v tom, k jakým předmětům tuto problematiku zařadí a jakým způsobem ji budou učit,“ říká Zoja Franklová z Národního ústavu odborného vzdělávání, který připravil příručku s názvem Finanční gramotnost – úlohy a metodika.
Děti si v ní mohou procvičit sestavování rodinného rozpočtu nebo porovnat výhodnost různých druhů spoření.
Povolený doping
V běhu na dlouhou trať ale přichází velmi účinný a povolený doping. Tím jsou simulované počítačové hry, do nichž se může zapojovat celá škola, třídy nebo jednotliví žáci. Výsledky? Největší nezisková vzdělávací společnost na světě Junior Achievment zkoumala znalosti světa financí mezi třemi tisíci středoškoláky z 12 zemí Evropy.
„Čeští studenti se v počtu správně zodpovězených otázek umístili na prvním místě před Bulharskem a Velkou Británií, uvedl výkonný ředitel Junior Achievment Josef Müller.
Právě tato neziskovka pořádá v českých školách spolu se Citi Foundation řadu interaktivních kurzů, během nichž se ze studentů stávají bankéři, vkladatelé, manažeři. Oblíbená je například počítačová simulace Banka v akci.
Hra dává studentům ojedinělou příležitost získat znalosti bankovního managementu. Učitelé mají přístup k metodickým materiálům zdarma a žáci platí registrační poplatek padesát korun za školní rok.
„Jako školitel mám s podobnými programy a jejich zařazením do výuky letité zkušenosti. Mohu potvrdit, že pro žáky je to zpestření a nepochybně jim to rozšiřuje obzory,“ potvrdil Deníku pedagog Zdeněk Pospíšil ze Střední odborné školy a SOU Pardubice.
Čtěte také: Podvedených seniorů přibývá
Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
29.11.2010
- Praha,
- finanční gramotnost,
- Zdeněk Pospíšil,
- Josef Müller,
- Evropa,
- Bulharsko,
- Velká Británie,
- Pardubice,
- výzkum,
- student,
- deficit,
- doping,
- průzkum,
- veřejnost,
- Ministerstvo financí
Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v D Peugeot 308 nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ, v záruce Renault Koleos koupeno v CZ, nehavarované Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, nehavarované Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Mercedes-Benz B 180 servisní knížka, koupeno v CZ Audi A4 servisní knížka, koupeno v CZ + PRODAT AUTO
Učí děti finanční gramotnost: Učitel se nezadluží, ale dlouhodobé finanční plánování nezná
Podle nového a originálního průzkumu, který vypracovala společnost MindBridge pro projekt Den finanční gramotnosti, kantoři hospodaří odpovědně. V tom smyslu, že spoří a nezadlužují se. Dětem vysvětlí výhody stavebka i dopady silné koruny. Ale běda, když dojde na podrobnější parametry produktů, zhodnocování peněz nebo třeba zajištění na stáří – tam mají sami mezery.
Z domova děti do školy příliš vybavené nepřicházejí: jejich orientace ve světě financí je podle učitelů mnohdy nulová. Tím větší břímě na bedra kantorů padá. Naštěstí v tomhle případě platí, že není kozel zahradníkem – alespoň ne docela. Vyplývá to výzkumu společnosti Partners, která rozhled učitelů otestovala v rámci čtvrtého ročníku projektu Den finanční gramotnosti.
„Pedagogové mají svou finanční situaci pod kontrolou mnohem víc než zbytek populace.
Jsou disciplinovanou skupinou – i když mají nižší příjmy, nevytvářejí sami sobě dluhovou past,“ říká Lada Kičmerová, ředitelka marketingu Partners.
Zodpovědný přístup učitelů podle ní potvrzuje i skladba finančních produktů, které si pořizují. „Jedná se hlavně o spořicí produkty, které převažují nad úvěrovými,“ dodává Lada Kičmerová.
Stavebko učitelé znají, penzijko hůř…
Jak konkrétně v testu učitelé uspěli? Základní podmínky běžných finančních produktů zvládají dobře. „U stavebního spoření sedm z deseti učitelů zná podmínky čerpání maximální roční státní podpory.
Osmdesát procent učitelů také správně uvedlo, že když jsou úrokové sazby na trhu nízké, tak jsou ‚levnější‘ úvěry a naopak spoření nepřináší vysoké zhodnocení. Stejný počet uvedl, že v investování platí, že k dosažení vysokého výnosu je nutné postoupit riziko.
Jen o procento méně pedagogů pak ví, že když koruna posílí, vyjde dovolená v zahraničí levněji,“ shrnuje výsledky Viola Baštýřová z Partners.
Na tenký led se učitelé dostávají, když dojde na detailnější parametry nebo když mají vyložit, jak fungují složitější produkty – třeba ty, které slouží k zajištění na stáří.
„Přes 60 procent učitelů má penzijní připojištění, ale jen osm procent zná podmínky pro poskytnutí státní podpory v situaci, kdy výrazně přispívá zaměstnavatel,“ komentuje Lada Kičmerová.
Valné znalosti učitelé neprokázali ani v oblasti pojištění. „Každý druhý má za to, že s věkem potřeba zajištění proti nečekaným událostem roste. 27 procent učitelů si myslí, že zajištění s věkem nesouvisí a jen 17 procent správně uvedlo, že s věkem klesá,“ pokračuje.
… a zhodnocovat neumějí skoro vůbec
Vůbec nejhorších výsledků učitelé dosáhli, když měli posoudit výhodnost zúročení vkladů. „Tři nabídky obsahovaly úročení p. a. (per anum, za rok – pozn. red.) nebo p. m. (per mensem, za měsíc) a náklady na účet. Správně určilo nejvýhodnější variantu jen osm procent učitelů,“ říká Lada Kičmerová.
Navíc se ukazuje, že témata, kterým učitelé sami nerozumějí, nechtějí žáky učit. Oblasti zhodnocování peněz a investic přikládá ve výuce finanční gramotnosti větší důležitost pouze jedno procento z nich.
A za atraktivní pro žáky je považuje necelá desetina kantorů.
„Přitom právě s takovýmito nabídkami se pedagogové a jejich studenti setkávají denně prostřednictvím různých reklam či marketingových sdělení,“ upozorňuje Lada Kičmerová z Partners.
Většina učitelů považuje podle výzkumu za nejdůležitější téma výuky pro budoucí život žáků hospodaření domácnosti. Důležité podle nich je také to, aby se žáci orientovali v základních bankovních i pojišťovacích produktech a principech půjček včetně RPSN.
Učitelka občanky je učitelka občanky a odborník odborník
„Jedním z velmi důležitých bodů výuky finanční gramotnosti by mělo být jak poznat finančního podvodníka,“ upozornil v odborné diskuzi, která nad výzkumem proběhla v rámci příprav na letošní Den finanční gramotnosti, ekonom Pavel Kohout.
„Snažíme se to se studenty probírat, upozorňujeme je na nebezpečné situace, snažíme se jim to ukazovat třeba na příkladech z internetu,“ reagovala učitelka ze Střední školy technické a obchodní Dačice Milena Dvořáková.
Diskutující se ale shodli, že učitelé nemůžou zvládat výuku finanční gramotnosti sami, ve většině případů se totiž nejedná o jejich odbornost – finanční gramotnost se u nás nejčastěji učí v rámci občanské výchovy, jako samostatný předmět existuje jen na šesti procentech škol Kantoři tak do výuky promítají především vlastní zkušenosti – a to nemusí stačit. Neměli by se proto bát přizvat odborníky.
Praxe nad všechny testy světa
Z výzkumu Partners také vyplývá, že výuka finanční gramotnosti na tuzemských základních a středních školách nejčastěji (v 45 procentech případů) probíhá formou výkladu s následným zkoušením nebo známkovaným testem. Ve čtyřiceti procentech případů pak jde o přednášku bez testu.
„To považuji za nejsmutnější výsledek výzkumu.
Jestli chceme děti naučit, aby se v životě dokázali s těmito tématy prakticky poprat, aby si jednou dokázali tvořit a hlídat vlastní rozpočet, aby v dospělosti nepadali do dluhových pastí, výkladem a zkoušením toho nikdy nedocílíme, tím je na praktické situace nepřipravíme,“ je přesvědčená lektorka Beáta Holá z projektu FinLiCo. Školy by podle ní měly volit spíše zážitkové metody, workshopy a výuku v terénu.
Finanční gramotnost totiž podle ní není jen o parametrech pojištění a výši úroků. „Není to jen o ekonomii a matematice, ale také o psychologii a emocích.
O tom, jak o penězích smýšlíme, o příčinách a důsledcích našeho jednání,“ míní Beáta Holá. Učitelé podle ní můžou začít tím, že s dětmi vyrazí do supermarketu. „Ukázat jim, jaká tam můžou čekat lákadla a pasti.
Běžný život a obyčejné situace jsou to, kde všichni začínáme,“ uzavírá Beáta Holá.
Hospodaření s penězi je důležitější než rozmnožování žížal, říká ředitel základky
Řada základních škol stále nezvládá učit žáky o tom, jak mají správně hospodařit s penězi. Na vině jsou podle odborníků nabité osnovy, a tudíž nedostatek času na toto téma.
Praha – Děti v osmé třídě na Základní škole Tusarova v pražských Holešovicích sledují digitální interaktivní tabuli s kreslenou prezentací, která zábavně vysvětluje, jak má člověk hospodařit s penězi.
„Až budete stát na vlastních nohou, bude potřeba mít 'fištróna'. Víte, co je finanční gramotnost? Je to o tom, co mám dělat s penězi.
Co ale dělat, když je nemám?“ ptá se lektorka Gabriela Divišová z ústeckého start-upu Edhance.
Ten v těchto dnech pilotně spustil v několika pražských školách nový projekt nazvaný Peníze pod kontrolou, s nímž v příštích dnech zavítá třeba i na Kolínsko. Cílí hlavně na sedmáky a osmáky.
Jak správně nakládat s penězi se žáci dozvídají v předmětech, jako je občanská výchova nebo Člověk a společnost, ucelený plán na výuku však neexistuje. Záleží na učiteli a škole, jak a kdy téma dětem vysvětlí. V řadě škol je výuka o správném hospodaření s penězi nedostatečná, přestože osnovy říkají, co by děti měly umět.
„Myslím si, že to školy nezvládají, ale často za to nemohou. Je to v nastavení systému. Finanční gramotnost není povinné zařazovat,“ řekl Aktuálně.cz člen rady Asociace ředitelů základních škol Jaroslav Jirásko.
Školství se podle něj neustále řídí ustrnulým „rakouskouherským“ modelem zdůrazňujícím základní předměty, zatímco by se mělo přizpůsobovat oborům užitečnějším pro současnost.
„Finanční gramotnost je důležitější téma než rozmnožovací orgány žížaly. Školy výuku ale nezvládají hlavně kvůli nedostatku času.
Hrne se toho na ně čím dál více,“ dodal Jirásko, který je ředitelem základní školy v Lázních Bělohrad.
Výběr z témat v hodinách finanční gramotnosti
- Rozdíl mezi hotovostí a elektronickými penězi
- Rozdíly v příjmech zaměstnance a OSVČ
- Jak se nezadlužit a nedostat do problémů?
- Rozdíly mezi hrubou a čistou mzdou
- Povinné poplatky – jejich význam a co zahrnují, rizika neodvádění povinných poplatků
- Banky a poskytovatelé bankovních služeb – jak fungují
- Osobní účet – co obsahuje a proč ho mít
- Půjčky – jak fungují, co je RPSN, důvody pro půjčky – je opravdu nutné si půjčit? Rozlišování poskytovatelů půjček, rizika výběru nevhodné půjčky
V jeho škole věnují výuce finanční gramotnosti celý jeden předmět v osmém ročníku nazvaný Osobnostní rozvoj a v devátém dělají celotýdenní projekt. Součástí je i mediální výchova. Škola využila příležitosti, kdy v rámci osnov si sama může určit, na co využije takzvané disponibilní, volitelné hodiny.
Finanční gramotnost místo fyziky
Podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse je povinný vzdělávací obsah předimenzovaný a neúnosný, postupem let se do něj přidávala nová a nová témata, aniž by se cokoliv ubralo.
„Pro školy je velmi obtížné a mnohdy i téměř nemožné věnovat všem tématům takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Mají-li se školy více věnovat finanční gramotnosti, musíme také říct, čemu se mají věnovat méně,“ řekl HN. Bělohradská škola ji dala místo jedné hodiny fyziky.
Prostor ve výuce pomáhají vyplnit neziskové organizace. Sází na individuální přístup k žákům, interaktivní a praktické ukázky. Čili na metody, na něž učitelé v běžném provozu nemají čas.
Takové projekty podle ředitelky ZŠ Tusarova Moniky Nezbedové především šetří učitelům čas.
„My jsme vždy rádi, když máme možnost využít výukové programy, které vytvářejí různé společnosti, protože nám to usnadňuje práci,“ připouští.
Kromě Edhance například funguje čtvrtým rokem i program Bankéři jdou do škol od České bankovní asociace, který připravuje besedy s hosty z finančního sektoru, mluví s dětmi o zabezpečení internetu nebo o kybernetických útocích. Systém finančního vzdělávání na českých školách ovlivňuje několik let i Program Finanční gramotnost do škol od společnosti Your Chance, který například uděluje certifikát Finančně gramotná škola a zaškoluje i učitele.
Projekt kdysi začínal pro děti z dětských domovů, které patří v oblasti finanční gramotnosti k ohrožené skupině, později zacílil na základní školy a rozšířil se po celé republice. „Škole pomáháme udělat vlastní metodiku, co a jak učit, abychom děcka co nejvíce zaujali,“ uvedla metodička Dana Dohnalová.
Aplikaci s digitálními výukovými materiály Edhance si školy mohou zdarma vyžádat a brzy ji zřejmě budou moct začít stahovat na webu. Zahrnuje tři hodinové lekce, které se zaměřují na základy takzvané finanční gramotnosti, fungování občana ve státě a na funkce státu a hospodaření s osobním a rodinným rozpočtem. Hodí se nejlépe do hodin matematiky.
Která půjčka je výhodnější? Školáci tápou
Jak už před třemi lety ukázaly výsledky měření finanční gramotnosti od ministerstva financí, nejmladší věková kategorie lidí do 29 let dopadla hůře než všechny věkově starší kategorie. Učňové a lidé se základním vzděláním měli nižší úroveň ekonomické zodpovědnosti a také podle České bankovní asociace patří k nejohroženější skupině obyvatel v hospodaření a zadluženosti.
Mladí lidé, kteří vycházejí střední školu, si podle průzkumu mnohdy neumí porovnat parametry jednotlivých půjček a zhodnotit, jestli je pro ně výhodnější úvěr s úrokovou sazbou 10 procent ročně nebo jedno procento měsíčně. „Je tedy určitě třeba vzdělávání žáků ve finanční oblasti posilovat,“ souhlasí Andrys ze školní inspekce.
Jaké mají znalosti současní školáci, se neví. Školní inspekce jejich úroveň zkoumala před šesti lety a novější data nemá. Nejbližší šetření v rámci mezinárodního šetření PISA se uskuteční až v roce 2021.
Podpora finanční gramotnosti rezonuje podle Bohumila Kartouse ze vzdělávací společnosti EDUin i v doporučeních OECD a je atraktivní pro banky i finanční společnosti.
„Problém ovšem představují závěry některých zahraničních výzkumů, které ukazují, že výuka finanční gramotnosti nemusí nutně vést k odpovědnějšímu hospodaření mladých lidí v budoucnu,“ upozorňuje Kartous.
Za zásadní problém považuje to, že děti v okamžiku vzdělávání ve finanční gramotnosti samy nehospodaří, navíc jejich jednání v budoucnu ovlivní i řada vnějších faktorů, třeba tlak okolí.
Všechny děti mají schopnost se učit a dosahovat pokroku
Rozhovor se zahraničním hostem konference Bezpečná škola pro všechny, paní Brigitte Plet z rektorátu univerzity v Toulouse.
Na celostátní konferenci na téma Bezpečná škola pro všechny, která se konala dne 10. 5. 2018 v budově MŠMT v Praze, vystoupila zkušená konzultantka a technická poradkyně z rektorátu v Toulouse, paní Brigitte Plet.
Její specializací je oblast občanské výchovy a zdraví. Zeptali jsme se jí, co tvoří hlavní náplň její činnosti. “Na regionální úrovni se zabývám metodickou podporou bezpečnostních opatření v základních a středních školách, spolupracuji s lokálními institucemi a řediteli škol.
K mým úkolům patří výchova k občanství, plán prevence a boj proti násilí, pomoc rodičům v boji proti vylučování dětí ze škol, ochrana zdraví, emoční a sexuální výchova, výchova k sebeúctě a k rodičovství a předcházení rizikovému chování žáků a studentů, které jsou realizovány s pomocí Výboru pro výchovu ke zdraví a občanství, který existuje na většině škol.
Na jakých principech funguje francouzské školství?
„Hodnoty francouzské školy jsou republikánskými hodnotami francouzské ústavy – škola je laická, prosazuje se prevence násilí a rovnost pohlaví. Bylo stanoveno, že 80% všech dětí by mělo mít maturitu“.
K jakým dalším významným změnám došlo od té doby?
„Od roku 2000 je kladen důraz na sociální otázky. Ve Francii žije v současné době 9 miliónů lidí pod hranicí chudoby, snažíme se změnit pohled učitelů, ostatních žáků a jejich rodičů na tuto skupinu občanů a zbavit je předsudků.“
Jaké cesty pro začleňování dětí z chudých rodin volíte?
„Problém spočívá především v tom, že učitelé často netuší, že děti pocházejí z takto chudých poměrů. Mnoho rodičů se stydí za to, že neabsolvovali školní docházku, že nechodili do školy, Učitelé se pak diví se, že děti nedělají úkoly, nechodí včas do školy, neumí se učit.
Rektorát dělá velké množství školení pro ředitele škol, inspektory, učitele, administrativní pracovníky. Dokonce existuje speciální střední škola, která se zabývá vzděláváním dětí, které potřebují zvláštní péči a právě 80% dětí, které ji navštěvují, pocházejí z chudých rodin.
Co pomáhá, je spolupráce s rodiči a společné vzdělávání. Stále více se aplikuje aktivita, kdy jsou rodiče pozváni do školy – na den otevřených dveří, první školní den apod.
Na druhé straně se ve Francii rozvíjí projekt společně s největší asociací rodičů, v jehož rámci se dělají se návštěvy v sociálně slabých rodinách, aby se ředitelé škol a učitelé mohli na vlastní oči přesvědčit, jaké to je žít v nedostatku, v domě s nefungujícím výtahem a haldami odpadků.
Nejen pro děti z chudých rodin platí zákon z roku 2013, který stanoví, že všechny děti mají schopnost se učit a dosahovat pokroku.
Jak ve Francii probíhá začleňování dalších znevýhodněných skupin žáků a studentů? Mám na mysli děti se zdravotním handicapem, autisty, děti s ADHD apod.
„Usilujeme o inkluzi v obecném smyslu slova, hledají se nové cesty a výukové metody, nikoho nelze ze vzdělávacího procesu vylučovat. Snižuje se počet speciálních škol. Priorita státu je stejná jako v ČR. Pokud je to možné, týká se Inkluze se všech typů škol – ZŠ i SŠ. Je ale pravda, že ve školách existují vnitřní struktury určené pro děti s těžkým mentálním postižením.
V praxi to vypadá tak, že i v odborných školách je stanoveno minimum znalostí a dovedností, které si děti potřebují osvojit, při zkouškách je dětem poskytnuto více času, případně je přítomna doprovázející osoba. Máme dokonce speciální dům pro handicapované, kde působí doktoři nejrůznějších specializací, fyzioterapeuté apod.
Na každé škole pak funguje zdravotní sestra a speciální učitel, který se těmto dětem věnuje.
Využíváte také asistenty?
Ano, ačkoliv shánění asistentů je obtížné – hodně se po nich požaduje, málo se jim nabízí, existuje problém s jejich financováním. Ze strany ministerstva jsou ale snahy o zlepšení této situace.
Ve svojí přednášce jste zmínila, že bohužel často řešíte stížnosti rodičů na školu, případně nařčení ze šikany. Co patří k nejčastějším stížnostem rodičů?
„Rodiče většinou kritizují potrestání ve škole, poznámky, extra práci navíc, kterou učitel žákovi zadá, objevují se ale i stížnosti na kvalitu výuky. K nám se dostává jen část stížností, podnět nejdříve řeší ředitel školy, pak následuje lokální úroveň (jednotlivé departementy) a závěrem až úroveň regionální, na níž působím.
Vždy jde o to zjistit, jestli je stížnost oprávněná. V dnešní době mají učitelé mnohdy malou autoritu, Proto je nezbytně nutné shlédnout výuku a případně doporučit poradenství, mentora, opatření k udržení kázně. Hojně se také využívá možností mediace mezi rodiči, dítětem, pedagogem.
Jak postupujete v případě nahlášení šikany?
Existuje linka, kam může zavolat kdokoliv. Na lince je psycholog, ten podle přesné definice šikany zváží, jestli to do této kategorie spadá. Často se totiž setkáváme s iracionálním postojem rodičů, kdy rodiče řeší vlastní vztahové neshody s dalšími rodiči prostřednictvím nařčení konkrétního žáka ze šikany. Což ovšem neznamená, že bychom tuto problematiku podceňovali.
Konference byla věnována i výuce bezpečnostních témat ve školách a přípravě pedagogů v této oblasti. Co nabízíte pedagogům a studentům pedagogiky ve Francii?
Příprava studentů pedagogiky je vždy součástí praktického vyučování, pedagogové se každý rok v Toulouse mohou zúčastnit semináře věnovaného školnímu klimatu a prevenci násilí. Vedou ho psychologové, sociologové a další odborníci.
Jak se Vám líbily konferenční příspěvky? Který z nich byste vyzdvihla?
Nejvíce se líbila prezentace paní Havlíkové z Magistrátu hl.m. Prahy. Obsahovala celistvý přehled příkladů rizikového chování dětí. Považuji ji za skvělou analytickou práci, velmi precizní diagnostiku, po které by měla následovat nápravná opatření a plán, jak se budou konkrétně implementovat.
Dále mě velmi oslovil výukový produkt zástupců hasičského sboru a prezentace České školní inspekce, která hodnotila podobná kritéria, která jsou užívána ve Francii.
Získala jste představu o stavu bezpečnosti českých škol. Měla byste pro nás nějaká doporučení?
Přimlouvala bych se za nenavyšování množství učiva a zátěže pro učitele, ale za větší využívání možnosti dívat se na věci jinak. Bezpečnostní témata je vhodné zařazovat do výuky dalších předmětů (např.
výuku procent v matematice spojit s počtem zraněných děti při dopravních nehodách, v dějepise se věnovat péči o zdraví v historii, věnovat se sociálním jistotám v různých zemí Evropy apod.). Nezastupitelná role spočívá na řediteli školy.
Manažerovi, který dokáže učitele nadchnout a inspirovat, který může být pojítkem a aktivním spolupracovníkem s dalšími složkami zainteresovanými v oblasti bezpečnosti a prevence rizikového chování – tj. s hasiči, policií, neziskovými a státními organizacemi.
Zpracovala: Jitka Bušková, překlad: Michaela Tužilová, Michala Čičváková