Deprese je módní slovo a vážná diagnóza

Přístup k léčbě duševních onemocnění je významně kulturně podmíněný a pro psychoterapeutické postupy to platí dvojnásob. Svou práci u multietnicitní společnosti na Floridě popisuje americká psycholožka českého původu Eva Schmídová.

Ještě než se objevil na plátnech kin film „Insight Out“ (v české verzi „V hlavě“), dostal se na index „must‑see“ (povinných) filmů pro děti, laickou, ale i odbornou veřejnost. Tento snímek představil zjednodušený, ale výstižný pohled na emoce, a zejména pak na smutek, z jiné než obvyklé perspektivy.

Smutek, emoce odříkaná a zatracovaná, nepatřící k ideálu „happy“ v americké společnosti, dostal šanci na hlavní roli. Byl představen v lidské a smysluplné podobě jako emoce, která má rovnoprávné postavení mezi ostatními emocemi.

Pokud má šanci být odžita, znamená naději na happy ending, zvláště když se vyzdvihne role a hodnota rodiny a sociální podpory jako magického léku na smutek, kterým rodina vládne.

Podle posledních statistik zveřejněných v roce 2015 (www.childstats.gov, 2015) trpí depresivní poruchou (major depressive disorder, 296.20–296.30/ F32.0–F32.9, F33.0–F33.9) asi jedenáct procent mladých.

Různé formy depresivních příznaků se objevují napříč diagnostickým manuálem DSM‑V/ICD‑10, a tak statistiky pod depresi řadí projevy depresivních nálad s důsledky: signifikantní pokles školní výkonnosti, častá iritabilita, pokles kamarádů a zájmu o společenský kontakt obecně, změna stravovacích návyků, nespavost, častá únava, pocity bezcennosti, beznaděje, myšlenky na sebevraždu. Velmi častá je komorbidita s anxiozitou a bohužel velmi častým sebepoškozováním (cutting). V devadesáti procentech případů mladí lidé depresi úspěšně zvládnou během jednoho či dvou let, někteří z nich i bez jakékoli léčby. U čtyřiceti až sedmdesáti procent z nich se ale depresivní epizoda vrátí a s každou epizodou se pravděpodobnost přetrvání depresivních epizod i v dospělosti poměrně zvyšuje (Cheung, Emslie, Mayes, 2006).

Zachycení dítěte či teenagera vykazujícího příznaky depresivní poruchy v americkém – floridském decentralizovaném systému zdravotnictví a školství mohu v podstatě nastínit jednoduchým diagramem.

V preferenci odborníka povolaného na depresi, tj.

psychiatra a/nebo psychoterapeuta či poradce záleží čistě na preferenci a volbě rodičů, ale také stále čím dál tím více i na volbě dítěte/teenagera, a v tomto výběru hraje nemalou úlohu faktor kultury/etnicity takového klienta (samozřejmě vedle dalších faktorů, jako je zkušenost, doporučení atd.). Rovněž k užívání jakýchkoli léků je nutný souhlas rodičů/zákonných zástupců dítěte či adolescenta.

Anti‑Deprese: Antidepresiva vs. Terapie

Výzkumy efektu antidepresiv u dětí a mládeže se staví k užití antidepresiv opatrně (Cheung, Emslie, Mayes, 2006; http://www.fda.gov/drug/antidepressants, 2015; http://www.nimh.nih.gov, 2015). Medication Guide amerického vládního úřadu U.S. Food and Drug Administration (FDA) vydal doporučení, jak přistupovat k užití antidepresiv u dětí a mládeže. FDA doporučuje při léčbě antidepresivy pravidelný monitoring ze strany poskytovatele zdravotní péče (pediatr, psychiatr) nejprve týdně po dobu prvních čtyř týdnů, ob týden po dobu dalších čtyř týdnů, následně po dvanácti týdnech a dále pak dle individuální dohody s klienty (http:// www.fda.gov/drug/antidepressants). Běžnou praxí je kontrola jednou měsíčně. Rady dále směřují k rodičům a nabádají je k opatrnosti, obezřetnosti, bedlivému monitoringu chování a nálad dětského/ adolescentního klienta a spolupráci se školou a dalšími organizacemi, se kterými přichází mladý klient do styku. Monitoring se má zaměřit na sledování, zda se nevyskytují:

• myšlenky na sebevraždu nebo umírání
• sebevražedné pokusy
• zhoršení deprese
• výskyt nebo zhoršení stavů úzkosti
• pocity zvýšené nervozity, rozrušenosti nebo neklidu
• panická ataka
• nespavost
• výskyt nebo zvýšení iritability
• agresivní chování
• signifikantní impulsivní chování
• výrazný nárůst jednání či mluvení
• výkyvy chování a nálad

Rodiče mají úzce spolupracovat s profesionály a dohlížet na pravidelné užívání antidepresiv. Ze všech antidepresiv pouze fluoxetin (Prozac), sertralin (Zoloft), fluvoxamin a clomipramin (Anafranil) jsou schválené pro děti a mládež.

Lékař (pediatr, psychiatr) může doporučit i jiná antidepresiva s přihlédnutím k rodinné historii užívání antidepresiv (je pravděpodobné, že pokud se v rodině úspěšně užívala určitá antidepresiva jinými rodinnými příslušníky, je toto antidepresivum první volbou při výběru antidepresiva pro mladého klienta).

Mezi v současnosti nejčastěji užívaná antidepresiva patří vedle výše zmíněných tato SSRI/SNRI: paroxetin (Paxil), escitalopram (Lexapro), citalopram (Celexa), fluvoxamin (Luvox), bupropion (Wellbutrin), levomilnacipran (Fetzima) a v poslední době mediálně populární duloxetin (Cymbalta) či pregabalin (Lyrica).

Setkala jsem se i s tím, že psychiatr předepsal adolescentní klientce lithium.

Výzkumy léčby deprese u dětí a adolescentů užívajících antidepresiva ve srovnání s kontrolními skupinami užívajícími placebo nebo KBT terapii nebo kombinaci antidepresiv a terapie hovoří jednoznačně pro poslední variantu, to znamená, že kombinace antidepresiv a terapie přináší signifikantní zlepšení stavu v cca 70 procentech případů ve srovnání s antidepresivy (50–60 procent), placebem (30–40 procent), terapií (40–50 procent). Počet výzkumů a studií přinášejících důkazy o efektu rodinné systémové terapie je velmi limitovaný (Cottrell, 2003; Brent et al., 1997, 1999; Kolko et al., 2000). Nicméně ty studie, které máme k dispozici, potvrzují pozitivní účinek rodinné terapie. Klinická praxe a výzkum hovoří pro integrativní přístupy. Za zcela klíčové je považováno navázání a udržování úzkého vztahu s dětským a adolescentním klientem a zainteresování celého rodinného systému spíše než konkrétní terapeutický přístup ve vztahu k depresi (Larner, 2009; Lebow, 1997; McDaniel et al., 2001; Miller et al., 2002; Woodbury et al., 2002).

Když diagnóza svazuje ruce

Ve své práci rodinného psychoterapeuta pracujícího ze systémové perspektivy se slovu „deprese“ vyhýbám.

To ale neznamená, že se toho, co je za smutek až chronický smutek považováno, popisováno a co ztělesňuje, straním. Právě naopak! Výhodou psychoterapeuta je to, že diagnózy nepotřebuje.

Psychoterapeut nahlíží na diagnózy jako na něco, co mu svazuje jeho profesionální ruce a zužuje prostor jeho terapeutického vlivu.

Psychoterapeut je veden k tomu, aby diagnózy ignoroval nebo alespoň k nim přistupoval s velkou rezervou. Bohužel americká společnost je přediagnostikovaná a mohla bych jmenovat řadu svých klientů, se kterými jsme bojovali za očistu „diagnostického rejstříku“.

Přesvědčila jsem se o tom, že klienti, kteří byli diagnostikováni již v dětství jako „budoucí bipolar“ nebo „budoucí borderline“, byť neodpovídají škatulkové normě „šťastný a úspěšný“, jsou schopni fungovat a uspokojivě žít svůj život, když se k nim jako k normálním přistupuje a nejsou pod viditelným, ale i neviditelným tlakem naplnění a ztvárnění předmětu jejich diagnóz/y.

V práci s mnohonárodnostním etnikem na Floridě mám šanci sledovat, jak etnicita ovlivňuje volbu a víru v účinek léčebné moci nad depresí.

Potkávám se s rodinami lokálními (floridskými), které věří v moc antidepresiv víc než v moc terapie a někdy dávají terapii téměř rovnou šanci; s rodinami evropskými (českými, německými, italskými, rumunskými atd.

), které se naopak antidepresiv obávají a raději preferují přírodní léčbu, terapii, hypnózu; rodinami z Latinské Ameriky (Peru, Brazílie, Kolumbie…), které rovněž věří lékům; a konečně afroamerické rodiny, které preferují terapii, náboženství a spiritualitu zcela jednoznačně před léky.

Jako psychoterapeut jsem realistický optimista, a tak mě stojí nadměrné úsilí se neusmát při pohledu na jedenáctiletou slečnu, která ukázkově allenovsky prohlašuje, že „má depresi, chronickou depresi, anxiozitu a obvykle i panickou ataku“. Tím ovšem moje herecké umění končí a vzápětí se jí dychtivě ptám a vyžaduji, aby mi řekla o tomto ne/zvaném hostu co nejvíc. V žádném případě přesvědčení o depresi nezpochybňuji a nevymlouvám, ale pracuji s ním.

Jako moderní Murray Bowenem inspirovaný a na práci s rodinným systémem orientovaný terapeut zvu na první setkání nukleární rodinný systém: dítě/ teenager klienta, jeho rodiče (ideálně oba, ale málokdy se tento zázrak podaří) a sourozence.

Na rozdíl od své české zkušenosti na Floridě – byť málokdy – potkávám oba rodiče, dítě/teenagera doprovázejí do terapie rodiče střídavě, tu matka, tu otec. Prvotní navázání vztahu s klientem („joining“) je zcela kruciální a je ukazatelem efektivnosti terapie.

S klientem začínáme mapováním rodinného systému – genogramem se zvláštním fokusem na život před a s „depresí“, na dřívější zájmy a záliby. Genogram představuje neobvyklou a strategickou formu vstupního vyšetření (intake). Obrácením pozornosti ke genogramu obracím pozornost k rodinnému systému, a to dokonce několikageneračnímu.

Problém „deprese“ jako problém individuální se okamžikem pozvání rodiny do terapie stává záležitostí rodiny. Deprese může být jak zátěží, tak formou ventilace a také spokojeným obětním beránkem v systému rodiny.

Ortodoxní bowenovský terapeut pracuje s úrovní úzkosti v rodinném systému a snaží se úzkost udržovat na nízké úrovni, snižovat ji, mapuje úroveň self diferenciace (sebeprosazení) dítěte/adolescenta, sílu fixace a vazby mezi dítětem/adolescentem a rodiči, podporuje věkové úrovni adekvátní míru self diferenciace mladého klienta a v neposlední řadě rozmotání (detriangulaci) fixace mezi rodiči a mladým klientem. Terapeut také zjišťuje funkci deprese v rodinném systému, protože její role může být klíčová pro život rodinného systému.

Můj systémový terapeutický přístup, byť sleduje bowenovské cíle (pokles anxiozity v rodinném systému, self diferenciaci klienta, detriangulaci, vhled do problému deprese a umění zvládat funkční úroveň anxiozity, tj. naučit se strategie funkčního zvládání onemocnění), je ale více integrativní, a tak využívám prostředky narativní terapie a hypnózy.

Klienty navádím k akceptaci deprese a zvědavému přístupu k depresi, která „něčemu“ v životě klienta úspěšně slouží.

Ptám se vždy na detaily onoho problému: na barvu deprese, náladu deprese, její čas, místo, kladu na individualizované zájmy toho kterého klienta orientované otázky: jakou roli by „deprese“ mohla hrát v oblíbeném filmu nebo pohádce, jaký design šatů či kostýmu by klient navrhl pro depresi, jakou pozici by deprese hrála v týmu klienta třeba při basketbalovém zápase. Tyto otázky problematiku deprese rozmělňují, oslabují její pevnost a snižují těsnost vazby mezi klientem a depresí, pohrávají si s ní a otevírají perspektivy pohledu a práci s depresí. Nedílnou součástí mé práce s depresí je i ericksonovská hypnoterapie nebo přesněji řečeno relaxační techniky a trans. Součástí hypnoterapeutických technik je naladění se na klienta, jeho jazyk, neverbální komunikaci, implementace otevření se a zvědavá explorace deprese, sugesce „choulení se do deprese“ a tím prolomení bariéry/zmatení toho, co je vnímáno jako negativní a pozitivní. Psychoterapeutickou improvizaci s implementací sugestivních a hypnotických prvků, experimentální přístup navozený u klienta, považuji za efektivní v terapii deprese.

Každý smutek u dětí a teenagerů má a měl svůj význam a důležitou úlohu, kterou plní v životě takového klienta.

Pokud nebyl z nejrůznějších důvodů odžit v době, kdy byl v plné síle, a nevěnovala se mu patřičná pozornost, a to se týká i traumatu a smutku u rodičů nebo prarodičů klienta, může se později projevit jako „deprese“ zdánlivě nepředvídatelně a překvapivě. Čím vzdálenější od bodu zdroje, tím magičtěji pak deprese vypadá.

Je potřeba si být vědom také toho, že není žádnou výjimkou, když teenageři využívají diagnózy „deprese“ jako formu self diferenciace a exploraci své identity, nátlak na rodiče a formu odporu a vzdoru proti rodičům.

Dosud jsem se nepotkala s depresí, která by „spadla z nebe“, to znamená, že by pro ni nebylo nějaké místo a smysl v rodinném systému: vzdorující teenageři bránící se zuby nehty ideálu „be happy“, neshody a rozvody rodičů, trauma (úmrtí blízkého), v poslední době gender dysforie, nízké sebevědomí, chronický problém v rodině (ať už v generaci stávajících dětí/adolescentů, nebo přecházející od prarodičů nebo praprarodičů) dokáží úspěšně živit déletrvající depresi. Rodina tak je systémem, který je nadán schopností depresi odčarovat, ale i přičarovat!

Jako psychoterapeut považuji depresi za záležitost systému.

Přístup k porozumění a řešení deprese, pokud je nahlížen z krátkozrakého přístupu toliko individuální terapie, je stejně bezzubý jako snaha hasit divoký požár pralesa kropicí konvičkou.

Mým přáním je pak systémová spolupráce se všemi zainteresovanými stranami v případu „deprese“; nejenom v rámci rodiny, ale hlavně odborníků, což je v divokém americkém – floridském systému Achillova pata.

PhDr. Eva Smídová, M.A., psycholog orientovaný na rodinnou terapii, Nova Southeastern University, Florida

Literatura k dispozici u autorky

Kasuistika

B. je šestnáctiletá studentka gymnázia, kterou jsem poprvé potkala na krizové jednotce po třetím sebevražedném pokusu. B. pochází ze smíšeného manželství amerického otce (56 let) (jehož rodiče shodou okolností pocházeli z Československa) a guatemalské matky (39 let), která B. fyzicky a sexuálně zneužívala od jejích sedmi let. Když bylo B.

dvanáct let, soud zbavil matku veškerých rodičovských práv a od té doby žije B. se svým otcem. B. byla od svých třinácti let v kontaktu s psychiatry a byla diagnostikována od bipolární afektivní poruchy, chronické deprese, generalizované anxiózní poruchy osobnosti až po poslední novinku – hraniční poruchu osobnosti. V tu dobu o sobě tvrdila, že je homosexuální. B.

je velmi kreativní, nadprůměrně výtvarně a hudebně nadaná, píše prózu, její školní výsledky jsou výborné. Má ovšem nadváhu, kterou viní za nízké sebevědomí, a bojuje s ní bohužel bulimicky. Rovněž flirt a sex patří mezi její cesty, jak si sebevědomí zdánlivě posílit. B. má za sebou historii drobných krádeží (vždy se jednalo o nějaké kosmetické přípravky nebo módní doplňky).

Já jsem s ní začala pracovat v srpnu 2015 na prosbu otce, který má velmi zdrženlivý přístup k farmakům, a tak hledal spojence pro jinou než dosavadní pouze „chemickou“ cestu práce s jeho – cituji – „beautiful daughter“. Diagnózy ignoruji. S B. se vídáme každý týden na jednu hodinu art terapie a jednu klasickou hodinu terapie spolu s jejím otcem.

Po dobu cca jednoho měsíce jsem s B. byla v kontaktu denně formou textových zpráv (jedna zpráva denně, která přispěla k posilování B. vědomí toho, že na ní záleží, poznává hodnotu toho někam patřit). Přítomnost otce u terapie je zcela zásadní, protože významně přispívá k budování toho, že B. je pro něj důležitá, neodmyslitelná, že B. k němu patří.

Práce na významu slova „láska“ a citová vazba, nepodmíněná láska, pojem toho, co znamená „doma“, podpora koníčků jako strategií zvládání dysforických nálad jsou zcela strategickými tématy, na kterých pracujeme z nejrůznějších perspektiv. B.

se aktuálně daří dobře, má smutné a veselé nálady, má kamarádky i kamarády, podle zpráv po poslední terapii začala chodit „překvapivě“ s o dva roky starším kamarádem mužského pohlaví. Kresba jejích nálad po poslední terapii demonstruje celou paletu emocí!

Psychosomatika nemocí

Už jste se někdy zamysleli. co je to deprese? 

Deprese ve své podstatě je vážná nemoc, která se v dnešní době dá docela úspěšně léčit.  Depresivní a úzkostné poruchy jsou velmi častou stížností v ordinacích ošetřujících lékařů a to různých oborů.

Vlastní hlubokou léčbu depresí a úzkostí provádí ambulantní psychiatrické oddělení, ty vážnější stavy vyžadují i hospitalizaci na psychiatrickém lůžkovém oddělení spádové nemocnice. Lehčí druhy depresí velmi dobře zvládají holističtí lékaři určitými alternativními léčebnými metodami.

Podle poslední statistiky trpí vážnými depresivními stavy asi 20  % žen, to je každá pátá žena v ČR, a kolem 10 % mužů, tedy asi každý desátý muž, kterého denně potkáme na ulici, v dopravním prostředku, v kině, a podobně, má sklon nebo přímo trpí právě depresí.

U dětí se deprese v jejich školním věku vyskytuje asi ve 4 %, což je každé pětadvacáté dítě ve škole, které má sklon k depresi nebo ke zvýšené úzkosti.

Podle některých epidemiologických studií se úzkostné poruchy a deprese vyskytují během života zhruba až u jedné čtvrtiny naší populace, to znamená, že každý čtvrtý člověk u nás zažil na sobě co je to i ten silnější druh deprese.

Depresivní nálada, to jsou skony ke smutku, ty většinou v lehčích případech se rychle rozplynou a docela i snadno ve většině případů doslova odezní, středí a těžká forma deprese již vyžaduje bezodkladnou léčbu. Existuje také ještě tzv.

reaktivní deprese, která vzniká po prožité nějaké tragické či katastrofální životní události, jako je ku příkladu úmrtí určitého člena rodiny, vyhoření bytu či domku, autonehoda s následky, když nás někdo okrade, když se nám nedaří, tak jak bychom si i přáli, podobně.

Deprese je duševní negativní stav, který dokáže nejenom výrazně člověku snížit jeho kvalitu života, ale může ho i postupně během kratší či delší doby zcela ochromit, a proto objeví-li se silná deprese nebo pocity úzkosti, potom je velmi dobré vědět, jak se v této chvíli chovat a jak s touto prožívanou depresí nejlépe zacházet.

Co je to prožívání úzkosti ?

Úzkost je stav trochu jiné dimenze jak je tomu u deprese.

Fóbiemi, či úzkostmi trpí lidé, kteří mají většinou ku příkladu ve svém dětství prožité určité negativní emoce, bojí se na příklad přejít most, mají chorobné strachy z budoucnosti, jiní se bojí pavouků, hadů, myší, krys a toto již neoznačujeme jako deprese. Při vziku deprese a úzkosti se v mozkových buňkách tvoří určité biochemické látky, které vzbuzují depresivní či úzkostné stavy.

Zvláště pak někteří dospělí jedinci mohou trpět tzv. karcinofobií, kdy mají v sobě panický strach, neboli silnou úzkost, že trpí rakovinou. Prožívaná úzkost, to je zvýšené vnitřní napětí, tenze, tyto pocity zažil snad  zde přítomný každý člověk.

Známe úzkost či vnitřní zvýšené napětí, které předchází důležitá jednání , které předchází pro  nás většinou velmi důležitá rozhodnutí či setkání, pohovorů například o pracovní  místo, či máme absolvovat určitou zkoušku, a podobně.

Hovoří se v takovýchto případech o „ době prožívané úzkosti!“.  

Deprese: diagnóza

Lékař diagnostikuje depresi na základě různých příznaků a s přihlédnutím k životní situaci pacienta. Používá přitom různé diagnostické metody: velmi důležitý je anamnestický rozhovor, provedeno může být i neurologické vyšetření. Při diagnostice deprese se lékař řídí podle tzv.

hlavních příznaků a případných dalších příznaků. Objevit se mohou i tělesné příznaky. Je-li stanovena diagnóza deprese, lze ji dále klasifikovat jako lehkou, středně těžkou nebo těžkou formu. Deprese se mohou vyskytovat jednorázově nebo opakovaně.

Lékař může vyslovit diagnózu deprese na základě charakteristických příznaků a poté, co vyloučí jiná onemocnění.

Výkyvy nálad se běžně vyskytují v životě každého člověka. Podle čeho ale poznáme skutečnou depresi? Ta se vyznačuje tzv. hlavními příznaky a případnými dalšími příznaky.

Hlavní příznaky deprese

K hlavním příznakům deprese se řadí:

• depresivní, skleslá nálada, popř. „pocit vnitřní prázdnoty“,
• netečnost a pocit bezútěšnosti,
• snížené psychomotorické tempo, rychlá unavitelnost (i po menší námaze),
• snížená aktivita.

Další možné příznaky deprese

K dalším možným příznakům deprese se řadí:

• sociální stažení,
• snížená soustředěnost a pozornost,
• snížená sebedůvěra,
• pocity vlastní bezcennosti,
• pocity viny,
• pesimistické nebo negativní myšlenky na budoucnost,
• sebevražedné myšlenky, sebepoškozování, sebevražedné chování,
• poruchy spánku,
• snížená chuť k jídlu,
• zhoršení kognitivních schopností.

U lehkých a středně těžkých depresivních epizod lze dále rozlišit, zda se u pacienta kromě hlavních a vedlejších příznaků vyskytuje i tzv. somatický syndrom:

• ranní deprese (obzvláště depresivní nálada časně po ránu),
• ztráta zájmu nebo potěšení v činnostech, které člověku obvykle působí radost,
• probouzení se v časných ranních hodinách (dvě nebo více hodin před obvyklým časem vstávání),
• zřetelná ztráta chuti k jídlu,
• úbytek hmotnosti (často více než 5 % tělesné hmotnosti za měsíc),
• psychomotorické zpomalení nebo neklid,
• výrazné snížení libida (sexuální touhy).

Navíc se mohou vyskytovat následující příznaky, z nichž nelze přímo usuzovat na depresi:

• ochablost, tělesná vyčerpanost,
• poruchy trávení,
• bolesti hlavy,
• pocit tlaku v krku, pocit „knedlíku v krku“,
• potíže s dýcháním, popř. se srdcem nebo s krevním oběhem (omdlévání, rychlé bušení srdce apod.),
• závrať,
• potíže se zrakem,
• svalové napětí, bolesti nervů,
• problémy s pamětí.

Poznámka: Je bezpodmínečně nutné, aby výše uvedené tělesné příznaky objasnil lékař! Jen ten může vyloučit, že nejsou organicky podmíněné.

U žen, mužů a dětí se příznaky deprese často vzájemně liší. Pokud pacient uvízne v depresivní epizodě, obvykle se to projeví pasivitou, sociálním stažením a tělesným vyčerpáním. Během depresivní epizody může zesílit pacientova tendence k závislostnímu chování (např. závislost na alkoholu). Zároveň s depresí se často vyskytují úzkostné poruchy.

Jak se stanoví diagnóza deprese?

Pro stanovení diagnózy deprese jsou mj. určující následující kritéria:

• Jsou přítomny alespoň dva hlavní příznaky (u těžké epizody tři) po dobu alespoň dvou týdnů (nebo i po kratší dobu, pokud jsou příznaky závažné nebo pokud se objeví obzvláště rychle).
• Ke stanovení tíže deprese: kromě hlavních příznaků jsou přítomny alespoň dva další příznaky (pro lehkou epizodu), 3–4 další příznaky (pro středně těžkou epizodu), resp. více než čtyři příznaky (pro těžkou epizodu).
• Kritéria somatického syndromu (viz výše) jsou splněna v případě lehké nebo středně těžké depresivní epizody, u které jsou přítomny čtyři z výše popsaných příznaků.

U těžké formy deprese se dále rozlišuje, zda jsou přítomny psychotické příznaky, jako jsou bludné představy nebo halucinace.

Bližší informace k různým formám deprese a jejich charakteristickým znakům najdete v článku Deprese: formy a průběh. Pokud nejsou správně interpretovány tělesné obtíže, které se vyskytují u depresivní poruchy (např.

bolesti hlavy nebo nevolnost), může to diagnostiku deprese ztížit, popř. výrazně zpozdit.

Lidé s depresí často trpí i dalšími onemocněními (komorbiditami). Společně s depresí se tak mohou vyskytovat některá další duševní onemocnění, jako jsou např. úzkostné poruchy, poruchy příjmu potravy, somatoformní poruchy, poruchy osobnosti nebo zneužívání návykových látek. Z tělesných onemocnění to mohou být bolest, demence, diabetes (cukrovka), zhoubné nádory a další chronická onemocnění.

Diagnostické možnosti

Základními pilíři v diagnostice deprese jsou rozhovor s pacientem a odebrání anamnézy (historie dosavadních onemocnění, včetně nemocí v rodině). V oblasti duševních onemocnění existuje řada různých příznaků, na které se lékař cíleně vyptá; zohlední přitom i tělesné, duševní a sociální vlivy.

Při prvním rozhovoru s lékařem se pacient často zmíní jen o tělesných příznacích (např. o bolestech), případně o pocitech únavy, apatičnosti apod. I ty však mohou poukazovat na depresi. V každém případě je nutné tělesné vyšetření, které lékař většinou provede již při první pacientově návštěvě.

Ke stanovení správné diagnózy může vyšetřující lékař dále pacientovi odebrat krev a odeslat ji k laboratornímu vyšetření, případně může pacienta odeslat na některé ze zobrazovacích vyšetření (CT nebo magnetická rezonance mozku, ultrazvuk cév zásobujících mozek apod.). Diagnostiku deprese usnadňují speciální dotazníky, např. dotazník podle DSM. Kromě toho je potřeba objasnit důvod vzniku deprese.

K základní orientaci může posloužit i velmi jednoduchý, krátký, ale cílený „dvouotázkový test“, při kterém má pacient odpovědět na dvě následující otázky:

• „Cítil jste se během posledního měsíce často sklíčený, smutný, deprimovaný nebo jste měl pocit beznaděje?“
• „Pociťoval jste během posledního měsíce výraznou ztrátu zájmu nebo potěšení v činnostech, které jinak děláte rád?“

Pokud pacient na obě otázky odpoví kladně, rozhodně si to zaslouží bližší pozornost.

Rozpoznáním hrozící sebevraždy můžete zachránit život

U lidí trpících depresí je zvýšené riziko, že si sami vezmou život. Proto je důležité včas rozpoznat sebevražedné úmysly a zabránit neštěstí. Rozpoznáním hrozící sebevraždy můžete člověku zachránit život!

Na koho se mohu obrátit?

Podobně jako u jiných onemocnění je velmi důležité depresi včas rozpoznat, aby mohla být potřebná léčba zahájena co možná nejdříve. V případě podezření proto neváhejte vyhledat lékaře, případně postiženého člověka citlivě upozorněte na možnou pomoc odborníka.

Pokud se cítíte sklíčeně nebo máte podezření, že trpíte depresí, můžete se obrátit na praktického lékaře, psychiatra, psychoterapeuta nebo klinického psychologa.

Deprese a vyhoření můžou potkat každého. Nezlehčujte je, často jde o čas

Lenka Krákorová je zdravá devětatřicetiletá žena, která dělá práci snů na manažerské pozici. Přesto ještě nedávno nejedla, nespala a málem zemřela.

„Vypadám jako krásná a úspěšná žena? Je hrozně zvláštní tohle slyšet a říkám si, kolik dalších žen a mužů, které za krásné a úspěšné považuju já sama, takhle klame tělem,“ říká Lenka, která bojuje s depresí. Momentálně se cítí líp, ale ne dobře.

„Poznávám mechanismy, které u mě depresi spouští. A učím se seberespektu. Na prahu čtyřicítky.“

Může nás před ní znevýhodňovat genetika a předurčená malá odolnost vůči stresu, může to být prožité trauma, může nás k ní dovést dlouhodobý stres.

Odborníci rozeznávají i pacienty, kteří mají kvůli své citlivosti na sezónní vlivy známé „podzimní depky“. Důležité je i to, jaké vzorce chování jsme si osvojili doma – depresi totiž může vyvolat i takzvaná naučená bezmocnost.

Pro všechny tyhle příčiny a pro samotnou depresi ale platí, že nepřichází náhle.

Kapku po kapce

Podle psychoterapeutky Martiny Viewegové se může deprese rozvinout kdykoli a prakticky u kohokoli, od kojenců po staré lidi. To, že se objeví, někdy na první pohled nedává smysl.

Terapeutka ale říká, že varovné signály je možné často vystopovat dlouho do minulosti. „Setkávám se s dospělými, kteří trpí depresí, ale vzpomínají na to, že stejné příznaky měli už jako děti, často i se sebevražednými myšlenkami,“ popisuje Vieweghová.

Velkou skupinu jejích klientů ale tvoří dospělí, u kterých se deprese objevila v pozdějším věku.

Že se venku usmívám a doma pláču? To je přece normální, to se někdy děje každému.

„Deprese nezačíná tím, že vám psychiatr sdělí, že máte depresi,“ říká Lenka Krákorová. „Mým spouštěčem nebyla jedna konkrétní událost, žádná tragická ztráta v rodině nebo životní veletoč. Jen jedna kapka za druhou naplnily můj osobní hrneček odolnosti, který začal přetékat. Nacházím se teď v životní fázi, kdy nevím, proč tu jsem, k čemu jsem dobrá,“ popisuje mladá žena.

Co se tedy v jejím životě pomalu měnilo? „Dokud jsem byla schopná fungovat alespoň navenek, ve smyslu pracovat a relativně normálně komunikovat s blízkými, říkala jsem si, že mám jen smutnější období.

Že mě přestávají bavit věci, které mě naplňovaly? Že se zužuje okruh lidí, se kterými jsem schopná mluvit nebo trávit čas? Že to doma vypadá jako po výbuchu a já se na to jen dívám? Že se venku usmívám a doma pláču? To je přece normální, to se někdy děje každému,“ říkala si Lenka.

Přesto ale hledala pomoc u psychoterapeuta a proti ní i její nemoci mezitím pracoval čas.

Nevydržet ve vlastním těle

„Lidé mívají různé příznaky, které se postupně díky terapii nebo sebereflexí naučí zachytit,“ vysvětluje Viewegová. „Obecně říkáme, že pro diagnózu je určující dva týdny pokleslá nálada.

Někdo ale spíš cítí bolest celého těla, nepřekonatelnou únavu, nechutenství, příznaků je celá řada. Bývá ale přítomen smutek, člověk není schopen prožívat radost, emoce jsou obecně oploštěné, člověk ztrácí smysl, vidí vše černě. Nálada kolísá s tím, že rána bývají horší.

Může se objevovat i úzkost. Rizikem deprese jsou sebevražedné myšlenky a sebevražednost,“ říká terapeutka.

Nebyla jsem si jistá, jestli moje životní pojistka kryje i riziko sebevraždy.

„Ta vnitřní tíha přerostla do pocitu, že nevydržím ve vlastním těle. Nebolelo mě nic konkrétního, a přesto všechno. Šlo o období, kdy i tak racionální, zodpovědný, pragmatický člověk jako já, přemýšlel o ukončení života.

O tom, zda by mi fyzická bolest ve formě sebepoškození neulevila od té psychické,“ vzpomíná Lenka na dobu, kdy se cítila nejhůř. Dnes říká, že jí pomohla paradoxně právě její pragmatičnost. „Nebyla jsem si jistá, jestli moje životní pojistka kryje i riziko sebevraždy.

Bála jsem se, aby kvůli tomuhle rozhodnutí nepřišel táta o dům, kde společně žijeme a na který mám hypotéku. Nedokázala jsem vstát z postele, abych tu pojistku našla,“ vypráví.

Hra o čas

Diagnostiku i samotnou léčbu deprese v Česku podle Lenčiných zkušeností komplikuje to, že všechno dlouho trvá. „Když si zlomíte nohu, zavoláte si sanitku, hned vám pomohou od bolesti. Když bolí duše, čekáte na volný termín sezení většinou týdny, někdy měsíce.

A rozhodně nenásleduje okamžitá úleva, ačkoli může jít o život, jako mně,“ říká Lenka. Vypráví, že jí psychoterapeutka navrhla léčbu na psychiatrii. Následovalo tedy další objednání a další čekání. A pak verdikt – střední až těžká deprese. „Poprvé to někdo vyslovil nahlas.

Pak přišel předpis na antidepresiva. Vnitřní boj, že prášky nechci. Že to není řešení. Není, já do toho ale šla.

Věřím, že mi dodaly energii v nejhorší době, abych začala aspoň trochu fungovat a měla sílu na to vybudovat si sebeuzdravující mechanismy pro dobu bez léků,“ vysvětluje.

Blízcí často demotivují i vlastní děti od vyhledání odborné pomoci.

Před Lenkou bylo čekání, kdy a jak antidepresiva zaberou. Její nechutenství přetrvávalo a na pořad dne přišla varianta hospitalizace nebo alespoň využití stacionáře. „Nechtěla jsem ale vypadnout z práce úplně, využívala jsem možnost home office a nízkého úvazku. Vyjít ven mezi lidi bylo stále v rovině sci-fi.

Zvládnout online videohovory mi přechodně pomáhal neurol. Práce pro mě představovala stejnou měrou jak stres, tak kotvu zároveň,“ vzpomíná. Kombinace antidepresiv, psychoterapie a podpory přátel postupně zabrala. Lenka začala pomalu, přes období výživových drinků, zase jíst.

„Svou snídaňovou misku jogurtu s vločkami a ovocem jsem jedla na pokračování čtyři hodiny. Byl to skvělý úspěch.“

Deprese není Ježíšek

Je možné se do člověka s depresí vcítit, chápat ho? Terapeutka Vieweghová si myslí, že ne. Naopak, stav nemocného může ale jeho okolí svými rádoby podpůrnými radami zhoršovat.

Přítelkyním, dcerám, sestrám a dalším ženám ve svém okolí prý často radíme úplné hlouposti typu „Mysli pozitivně, jdi něco dělat, jsi líná, nepoddávej se tomu tolik, moc si to bereš, jsi přecitlivělá, když teď nejíš, tak alespoň zhubneš a další. „Samostatnou kapitolou jsou pak rodinní příslušníci, kteří na duševní onemocnění nevěří,“ upozorňuje Viewegová.

„Deprese není Ježíšek, abychom řešili, jestli existuje, nebo neexistuje. Blízcí často demotivují i vlastní děti od vyhledání odborné pomoci, narušují proces léčby a často zhoršují stavy těch, kteří depresí trpí,“ říká.

„Já jsem teď ve fázi, kdy se s ní učím žít. Zjišťuju, co pro mě tahle nemoc vlastně znamená. Co ještě můžu, a co už ne.

Učím se zacházet s vlastní duševní a emocionální energií, které už mám nějaký čas omezené množství. Snažím se být vědomě citlivá vůči vlastním hranicím, které celoživotně překračuju,“ říká Lenka.

„Deprese s sebou nese stigma psychiatrické diagnózy a vnímám, že do určité míry je v naší kultuře stále trochu tabu.“

Chodící mrtvola

Poruchy spánku, nechutenství i samotná deprese můžou být podle Vieweghové taky doprovodným příznakem syndromu vyhoření. Termín, který poprvé použil v 70. letech minulého století psychiatr Herbert Freudenberger, se dá zjednodušeně označit jako vyčerpání, fyzické nebo psychické.

V čem se liší od obyčejné únavy? „Únavu můžeme snadno napravit tím, že se vyspíme, uděláme si volno, regenerace proběhne rychle a tak, jak jsme zvyklí. U vyhoření nemáme ani energii na odpočinek. Tedy na aktivity, které by nám při únavě pomohly.

Člověk ztrácí kreativitu, motivaci, mohou se objevit poruchy myšlení, paměti, koncentrace, snižuje se výkonnost, člověk bývá častěji nemocný,“ vyjmenovává psychoterapeutka.

Heroine má newsletter!

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Všechny tyhle příznaky zná pětadvacetiletá Tereza, ředitelka malé školky. Se syndromem vyhoření je doma na neschopence. „Problémy jsem pociťovala už několik měsíců, ale to nejhorší přišlo asi před měsícem.

Přestala jsem absolutně komunikovat s lidmi i se svou rodinou, jen jsem brečela a ležela v posteli,“ říká Tereza. Syndrom vyhoření jí byl diagnostikován dílem vinou velkého pracovního nasazení a dílem kvůli dlouhodobému stresu s nemocnou sestrou. Svoje pocity dodnes nedokáže přesně popsat.

„Je to něco tak strašného. Přesně, jak říká můj přítel, z člověka se stane chodící mrtvola.“

Tereza se díky rychlé reakci rodiny dostala brzy do péče lékařů. Léčí se zatím měsíc. „Docházím pravidelně k psychologovi a beru antidepresiva. Teď, po čtyřech týdnech, se konečně zase cítím aspoň trošku jako já,“ dodává.

Martina Viewegová zdůrazňuje, že i u téhle diagnózy jde o čas. „Čím dřív se situace podchytí, tím lépe. V časnějších stádiích stačí změna denního režimu, úprava zvyklostí, relaxační techniky.

Později je často nutné podpořit člověka medikací, někdy je nutné alespoň půlroční volno, v krajním případě je nutné úplně změnit profesi,“ popisuje.

Vyhoří i rodiče nebo studenti

Depresi i syndrom vyhoření spojují podle zkušeností Lenky i Terezy témata, na kterých je při léčení potřeba intenzivně pracovat – přehnaná odpovědnost, velké nároky na sebe samu, neschopnost odpočívat, neschopnost říct ne a upozaďování vlastních potřeb na úkor všeho ostatního. Ohrožení syndromem vyhoření totiž nejsou jen lékaři nebo další pomáhající profese, jak se často uvádí. Velké zastoupení mají právě i pedagogové, umělci, politici nebo rodiče a studenti. „Někdo může vyhořet v důsledku velkého množství práce, někdo v důsledku toho, že má práce málo. Samozřejmě hrají roli i další faktory. Osobnost člověka, vztahy na pracovišti nebo schopnost a dovednost odpočívat. A překvapivě i základní sebepéče, kam patří spánek, jídlo a pohyb. A tím nemyslím posilovna, ale obyčejná procházka,“ uzavírá psychoterapeutka.

6 drsných faktů, které by měl každý vědět o depresi

Možná si říkáte, že se slovo „deprese“ v poslední době skloňuje více než často. Ve skutečnosti je ale tahle psychická choroba stále opředená mýty a dosud mnohými podceňovaná. Co o ní možná nevíte?

„Má depku. Manželka mu utekla s milencem.“ Přijde vám tohle jako typická příčina deprese? Může být. Nepříjemné životní události však zdaleka nejsou jediným a ani nejčastějším důvodem nemoci.

Klinická, tedy dlouhotrvající a vážná, deprese je psychická porucha, kterou spouští a ovlivňuje celá řada faktorů. Jedná se o chemické změny v mozku, konkrétně nerovnováhu neurotransmiterů ovlivňujících náladu.

Může ji způsobit genetická dispozice, hormonální příčiny (především v souvislosti s ženskými hormony), dále poruchy biorytmu, nedostatečná výživa, traumata a stresové zážitky, užívání návykových látek či fyzické zdravotní problémy.

Asi hlavním důvodem, proč není deprese širokou veřejností stále považována za „opravdovou“ nemoc, je, že se na ni neumírá. Z biologického hlediska je to pravda – deprese je nicméně absolutní jednička mezi příčinami sebevražd!

Až 90 procent lidí, kteří spáchají sebevraždu, trpí nějakou formou duševní poruchy a nejčastěji se jedná právě o depresi.

Nemoc sice nezpůsobí selhání orgánů a neomezí životní funkce, v závěru však může vést k úmrtí stejně jako fyzická nemoc.

Zajímavá je i statistika, že přes 90 procent lidí, kteří pomýšlejí na sebevraždu, se letmo svěří někomu blízkému. Proto je třeba takovým poznámkám věnovat pozornost.

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Všímejte si změn nálad u svých blízkých. Mohou znamenat blížící či již rozjetou depresi

Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že do roku 2030 se deprese stane druhou nejčastější příčinou zdravotní neschopnosti na světě – hned po HIV/AIDS. Řady odborníků vedou diskuze, proč se počet nemocných stále zvyšuje. Ačkoli existují desítky teorií, žádná zatím nebyla potvrzena.

Mnoho lidí považuje depresi za rozmar velkoměstské smetánky. Už nevědí co by, tak si začnou vymýšlet deprese… To je ale hluboký omyl. Největší skupinou nemocných jsou podle dat WHO ženy z rozvojových států. Patří sem většina zemí Afriky a mnoho zemí jihovýchodní Asie i Jižní Ameriky. Až 40 procent žen žijících v těchto oblastech má zkušenost s klinickou depresí!

Foto: SHYPULIA TATSIANA, Shutterstock.com

Ženy trpí depresemi dvakrát častěji než muži

Deprese je choroba jako každá jiná a může postihnout kohokoli bez ohledu na rasu, pohlaví, společenské postavení i věk. Mezi laiky stále panuje mýtus, že děti touto nemocí netrpí, neboť nezažívají stres z práce, financí, partnerských vztahů a podobně. Ostatně až do 70. let minulého století si to mysleli i odborníci.

Podle údajů amerického národního institutu pro duševní zdraví však ve skutečnosti deprese postihuje zhruba jedno z třiatřiceti dětí a jednoho z osmi dospívajících. U depresivních dětí je větší pravděpodobnost sebevraždy než u dospělých.

Ženy jsou v porovnání s muži mnohem více vystaveny kolísání hladiny hormonů. Děje se tak zejména v těhotenství, po porodu či v menopauze. Zároveň je dle americké psychologické asociace míra sexuálního a fyzického zneužívání žen mnohem vyšší, než se kdysi předpokládalo. Stává se z toho proto další výrazný faktor vedoucí ke vzniku deprese.

Příznaky deprese jsou rozličné. Zpravidla dochází ke ztrátě zájmů nebo potěšení z dříve příjemných aktivit, k poklesu energie, poruchám spánku i celodenní únavě. Prakticky ve všech případech jsou přítomné pocity beznaděje, bezvýchodnosti a stále zhoršená nálada. Těžkou depresi mohou provázet i bludy.

Nemoc výrazně omezuje běžný život a působí velké duševní utrpení. Léčba je proto zcela zásadní a patří do rukou psychiatra a psychologa. Záleží na závažnosti – někdy stačí psychoterapie, jindy jsou nutná antidepresiva, stále nejúčinnější je elektrokonvulzivní terapie.

Máte vlastní zkušenost s klinickou depresí?