Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Pokud se Vám článek líbí, oceňte ho!

Líbí se mi to! Už se mi to nelíbí!

Dělat něco, co dítě baví a u čeho vydrží, to je ideál, který (myslím) všichni hledáme a který bychom si u svých dětí přáli. Sportů je ale nepřeberné množství.

Jak pro své dítě vybrat ten správný? Podívala jsem se na názor jednoho z nejlepších českých sportovních psychologů Mariana Jelínka a také jsem se zeptala vrcholového sportovce a nejlepšího českého lezce Adama Ondry.

Adam je zároveň ambasadorem značky Mazagrande – právě teď jsou v prodeji limitované plechovky s jeho podpisem.

„Děti by měly dělat to, co je baví. Ke sportu se totiž donutit nedá. Nechal bych dítě vyzkoušet spoustu věcí. Myslím si, že ony si ten svůj sport, který je bude bavit a naplňovat, najdou samy.“

– Adam Ondra, čtyřnásobný mistr světa ve sportovním lezení

Jenže jak si ho „najdou samy“? Nebojte, poznáte to. Pokud dítě něco chytne, chce to dělat pořád. Naopak mu nejde přikázat, co ho má bavit, nemůžeme mu dát racionální pokyn a čekat, že ho pochopí a udělá. V dětství často vůbec nepřemýšlíme o tom, jestli nás něco baví, nebo nebaví, či jestli bychom to chtěli dělat dlouhodobě.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Zamyslete se ‒ jak jste si „svůj sport“ vybrali vy?

Za to, jaký vztah ke sportu jsem měla v dětství já, můžou hlavně okolnosti: to, co jsem viděla doma, u kamarádů ve škole, ale i to, co bylo dostupné.

U mamky jsem viděla, že chodí každý čtvrtek na aerobic a hned od 1. třídy jsem začala chodit s ní.

Mezi dospělými jsem se snažila stejně jako oni, a když jsem pak v pubertě začala chodit cvičit s kamarádkami, bylo pro mě sportování naprosto přirozené.

Na to, jak začal se svým sportem, jsem se zeptala i Adama. Taky u něj to byla právě přirozenost, co ho k lezení přivedla:

„Rodiče oba lezli a brávali mě do skal od malička. Že jsem začal lézt i já, bylo přirozené, protože všichni naši známí lezli taky. Kdybych byl ten jediný, který neleze, tak bych se do určité míry cítil divně. Tehdy jsem neřešil, jestli mě to baví, nebo nebaví. Byla to aktivita, kterou prostě dělali všichni.“

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Práce rodičů je ukazovat, nechat objevovat, hrát si…

Marian Jelínek, odborník na sportovní psychologii a mentální koučink, říká, že velmi důležité a u dětí v dnešní době často opomíjené, je implicitní učení – tzn. učení, které vychází z člověka samotného.

Dítě tak zkouší a objevuje činnost samo, prokazuje, že o ni má zájem. Až pak by podle něj mělo na řadu přijít explicitní učení – to znamená učení návodné, přesně popsané, předepsané někým z vnějšku.

Rodičem nebo trenérem.

„Ukažte dětem pohyb, nechte je si hrát, objevovat. Do 5–6 let je implicitnost (zkoušení aktivity bez přísných pravidel) velice důležitá. Až pak jde na řadu explicitní učení (jasně a podrobně vysvětlené), ale i to vždy na základě toho implicitního.“

– Marian Jelínek, odborník na sportovní psychologii a mentální koučink

Co to znamená v praxi? Dětem je potřeba pohyb ukázat a nechat je, ať si ho nejdříve zkouší samy – a ne hned od začátku popisovat, jak přesně pohyb udělat.

Chyba je naopak dát jim balón nebo tenisovou raketu a jít pryč. Dohled někoho, kdo „ví, co dělá“, je důležitý, aby si dítě nezafixovalo chyby. Má to ale svoji míru. Na technický dril je času dost, když se dítě rozhodne do sportu pustit naplno. Do té doby by mělo víc zkoušet a hrát si, aby ho aktivita hlavně bavila.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Neomezujte je, ale ani je do pohybu nenuťte

Ať už jde o sport, malování nebo ruční práce, děti mají obrovskou radost ze samotného procesu. Znovu se podívejte na ty nejmenší. Jak jsou nadšené, když zkoušejí něco nového, běhají, objevují. Naším úkolem by měla být jejich podpora, aby je to těšilo pořád stejně, i když budou starší.

Můj táta vyučoval sport na vysoké škole, pořádal lyžařské výcviky, pobyty v přírodě i sjíždění řek – a my s bráchou jsme dělali všechno s ním. Vždycky chtěl, abychom každý sport aspoň zkusili, ale když nás to nechytlo, netlačil nás do něj.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Někdy vám může připadat, že dítě „nemá dost“, že třeba přijde z fotbalového tréninku, popadne balón a jde si ještě na hodinku čutat před dům. Je samozřejmé, že bychom měli po očku sledovat, jestli má splněny všechny povinnosti do školy, ale pohyb bychom omezovat neměli. Přesně tak totiž poznáte, že něco dítě baví: dělá danou činnost samo od sebe, bez donucení.

„Lezení mě neskutečně baví ‒ ta aktivita, sám pohyb, pobyt v přírodě, cestování, potkávání nových lidí. Ambice a cesta za cílem mě nepochybně taky baví, ale je to jen malá část.“

– Adam Ondra

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Co když sport pro dítě začne být víc než koníček?

Může se stát, že radost ze sportu a z pohybu člověka ovlivní tak moc, až se stane jeho životním cílem – jeho snem.

„Když jsem byl malý, říkal jsem si, že lezení je nejvíc cool věc na světě a že bych se tím chtěl někdy živit. Což se mi v podstatě vyplnilo a dneska si žiju svůj sen. Od mala jsme byli hodně aktivní rodina.

Kromě lezení jsme dělali všelijaké další sporty. Lezení mě pak pořádně chytlo tak v sedmi letech, kdy jsem měl první závody. Pochopil jsem, že jsem celkem talentovaný, a začal jsem být, řekněme, ambiciózní.

Začal jsem se v lezení zlepšovat a už to bylo jako lavina,“ popisuje své začátky Adam.

Začátky měl tedy podobně „obyčejné“ jako mnoho dalších. Zlepšování v lezení bylo, jak říká, „jako lavina“ ‒ a jako lavina se začaly dostavovat i úspěchy:

„V patnácti se mi podařilo vylézt legendární cesty v německé oblasti Frankenjura u Norimberku, ve své době nejtěžší na světě. Ale dělat vlastní cesty, něco, co nikdo ještě nevylezl, to byl pro mě neskutečně uspokojující proces. Něco jako objevovat bílá místa na mapě. Mým historickým milníkem pak byla cesta Change v roce 2012, která se stala první cestou obtížnosti 9b+.“

Adam tak poprvé posunul hranice sportovního lezení – a znovu se mu to povedlo i v roce 2017, kdy jako první přelezl novou nejtěžší cestu světa Silence (vlastní projekt obtížnosti 9c).

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Sport –  i ten vrcholový – může dát dítěti mnoho. Lásku k pohybu, přátele, vědomí, že vytrvat, pracovat na sobě, ale i prohrávat, pokud se z proher člověk poučí, vede k velkému vítězství. Díky sportu může dítě pochopit, že zlepšovat se a bojovat je lepší, než podvádět.

Jak ale řekl Marian Jelínek, u dětí je důležité jedno: nejde o to vytvářet další Jágry. Důležitější je, abychom děti přivedli k tomu, že budou sport milovat.

A to bych svým dětem ráda vštípila i já. Chtěla bych jim ukázat vše, co baví mě. Dělat s nimi „blbiny“, hrát si, ukázat jim to a nechat je, ať si to zkusí samy. Když je cokoli chytne, budu ráda.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Skalky a vyhlídky bezpečně i s dětmi

Běhá vám mráz po zádech, když s dětmi lezete na skalní vyhlídku? Nejste sami. Možná vás napadají otázky jako:

Jak s dětmi zvládnu všechny nástrahy a nebezpečí? Jak tam s nimi vylezu, abych se nemusela bát, že mi někam spadnou? Vždyť já sama se na skále necítím a z výšek mám strach…

Naučte se několik zásad a zdolávejte skalky s dětmi bezpečně, v pohodě a bez stresu. Je to docela snadné a zvládnete to i vy. Nemusíte být horolezec ani zkušený turista.

  1. Najděte nejlepší trasu
  2. Zajistěte dítě proti pádu a ztrátě rovnováhy
  3. Pomožte mu v obtížných místech
  4. Rozhodněte, kam se poleze a kam ne
  5. Trénujte již od malička
    Než se vytrénujete, lezte vždy jeden dospělý s jedním malým dítětem.

Nejlepší trasa pro vás i dítě

Naprostá většina značených vyhlídek v Česku je pro starší děti a dospělé bezpečná a nevyžaduje žádné lezecké schopnosti. Stačí jen jít a přidržovat se řetězů nebo zábradlí. Na menší děti se však nemyslelo.

Kde dospělý pohodlně jde po schůdcích a drží se zábradlí, děti musí po skále lézt jako malí horolezci. Nejčastěji narazíte na příliš vysoká zábradlí, kam děti nedosáhnou, velké rozestupy mezi stupátky, vysoké schody a podobně. Většinu úseků ale s dětmi můžete společně překonat jen s malou pomocí.

Nejdříve se postavte čelem ke skalce, kterou chcete společně zdolat a chvilku ji pozorujte. Sledujte, kudy vedou stezky, protože někdy jich k vrcholu vede víc. Celou cestu nahoru si naplánujte.

Představte si, kudy se nejlépe poleze vám, a pak si trasu zkuste představit pohledem dítěte. Děti jsou mnohem menší, a proto sledujte místa na držení, která může dítě využít.

Jsou to různá zábradlí, schůdky, stupátka a v neposlední řadě přírodní stupy a chyty. Dobře poslouží i kořeny stromů.

Budete mít zájem:  Příznaky Špatné Funkce Ledvin?

Projděte si v mysli překážky a místa, kde asi dítě bude potřebovat vaši pomoc.

Když máte přibližnou představu, kudy půjdete, ještě jednou si trasu v myšlenkách projděte a zaměřte se na vhodná místa, kde budete moci vy pohodlně stát a jistit dítě, které poleze před vámi.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

I v crocsech to dáte, ale raději si vezměte turistické boty:)

A protože cesta nahoru je většinou snadnější než cesta dolů, promyslete si, jestli s dítětem dokážete také bezpečně slézt. Dolů nejlépe lezeme čelem ke skále.

Malé děti však rády využívají i klouzání jako po skluzavce a šikovně jím překonávají kluzká a drolivá místa.

Důležité je, aby místo přistání bylo na rovince a daleko od nebezpečného okraje skály.

Poslední věc, kterou před začátkem lezení musíte udělat, je rozhodnout, jestli cesta přece jen není příliš nebezpečná. Malé děti nemůžete pustit tam, kde hrozí pád a kde není možnost je zblízka stále jistit. Na turistických značkách je takových míst málo, ale existují.

Je na vás, abyste zodpovědně vyhodnotili, jestli právě vaše vyhlídka je pro společné lezení s dítětem vhodná. Máte-li pochybnosti, raději se držte při zemi.

Stejně tak nahoru nelezte, pokud je v zimě cesta namrzlá a není čeho se držet. Zvažte to i za mokra, protože některé skály jsou po dešti kluzké a tudíž s dětmi nebezpečné. Týká se to hlavně vápence. Já v takovém případě beru dítě do nosítka a trénink lezení odkládám na vhodnější místo.

Pokud se ale sami bojíte výšek a necítíte se na lezení s dvanáctikilovým živým batůžkem na zádech, nemusíte:) Báječné výlety s mrňaty můžete zažít i pod skalami nebo v obyčejném lese. 

Bezpečně nahoru a zase dolů

Jak tedy zajistíte dítě proti ztrátě rovnováhy nebo pádu? Tato dovednost je pro bezpečný postup s dětmi naprosto nutná. Dobrá zpráva je, že se ji zvládnete naučit i vy. Poprvé to třeba půjde trochu kostrbatě, ale časem to budete dělat úplně automaticky a bez úsilí.

Na svých toulkách krajinou často vidím rodiče, kteří neví, jak na to. Na stezce se pak dostávají do stresových situací oni i děti.

A protože chápu, že ne každý je horolezec nebo vysokohorský turista, řeknu vám, v čem je tajemství bezpečného postupu nahoru a pak zase dolů.

Při postupu nahoru leze nejdříve dítě. Vy stojíte pod ním a jistíte ho zezadu.

Při cestě dolů musí být dospělý opět pod dítětem, jde tedy pro změnu první.

Dodržíte-li tato dvě pravidla, hned se budete v těžkém terénu cítit jistěji a o dítě se budete méně bát. Budete mít kontrolu nad situací a budete vždy schopni dítěti pomoci.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Při postupu nahoru dítě leze první

Je zásadní, abyste vždy stáli pevně na nohou a nejlépe se jednou rukou něčeho přidržovali, abyste mohli v případě potřeby zasáhnout.

Nechte dítě lézt samotné jeho vlastními silami a pomozte mu najít místa, kde se může šikovně chytit nebo postavit nožičku. Stále zrakem hledejte cestu dál, protože takto malé děti ještě nemají schopnost cestu najít a vybrat nejlepší trasu, kudy lézt.

Zasahujte jen tehdy, když vidíte, že to samo nezvládne. Zvedání dítěte si nechte na místa, kde je zjevné, že je samo nemůže přelézt. Já své děti nechávám i tak místo zkusit a ony si o pomoc řeknou.

Než dítě zvednu nebo postrčím, říkám a ukazuji mu, co bude následovat. „Teď tě zvednu, postavím tě sem na schůdek a tady se chytíš ručičkou.“

Také hlídám jeho hlavičku, protože takto malé děti vůbec nevnímají skalní výstupky nad hlavou a bez naší pomoci by si možná pořídily pořádnou bouli. Dělám to tak, že na výstupek položím svou ruku. Větší děti stačí slovně upozornit, ale dvouleté ani tříleté děti se ještě tak neorientují v prostoru přímo nad hlavou.

Někdy se stane, že se děti cítí nejisté a chtějí do náručí. Jsou sice místa, kde si to můžete klidně dovolit, ale většinou to není vhodné. Já raději dítě otočím zpět ke skále a zvednu ho tam, kde se cítí bezpečně a může se samo držet. Hned lezu za ním.

Děti často potřebují pomoci, když zdolávají hranu vysokého schodu nebo výstupku. Skoro vždy stačí jen trošku je postrčit, aby se přehouply nahoru. Není vhodné je tahat jako pytel, protože se tím učí spoléhat na ostatní místo na své síly, cit a intuici.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Děti nezvedáme, ale jen zlehka jistíme

Mobil nechte v kapse

A protože je doba mobilů, instáče a selfíček, prosím, nechte mobil pořád v kapse a soustřeďte se na cestu a na dítě. Je úžasné zachytit první lezecké pokusy dětí, ale když mám v ruce mobil, nemohu chytit své dítě, které zrovna někam klouže.

Kam se leze, určujete vy

S malinkými, ještě pomalými dětmi to není nijak složité. Mně se osvědčilo navigovat dítě rukou, kterou natáhnu před něj a ukazuji mu přímo na skále, kam budeme pokračovat. Samozřejmě si trasu průběžně prohlížím a kontroluji, jestli je snadná a bezpečná.

Když to jde,  vyhýbám se blízkosti okrajů skály a jiných nebezpečných míst, která zkušený dospělý snadno projde, ale malé dítko tam nechci vidět:)

Určování trasy je plně ve vaší režii, i když má třeba děťátko jiný názor:) Neosvědčilo se mi však ukazovat všechny stupy a chyty, dítě to stejně nezachytí. Ani moc mluvení neprospívá. Raději je nechávám lézt a zasahuji jen tehdy, když je to nutné. Směr postupu ale zásadně určuji já.

Trénujte již od malička

Začněte s dětmi trénovat již od malička. Děti společné lezení po lehkém skalnatém terénu často tak nadchne, že nechtějí přestat.

Na skalní vyhlídku na značené turistické cestě mohou s vaší pomocí lézt vlastními silami již dvouleté děti, leckdy dokonce i trochu mladší. Mnohé děti dříve lezou do výšky, než chodí.

Pozor, tato doporučení neplatí pro lezecké terény a via ferraty, ale jen pro běžné turistické cesty, které jsou pro dospělého člověka schůdné bez lezeckého vybavení a bez jištění.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Již ve dvou letech děti nadšeně lezou vzhůru

 Z divokých vajec

Možná máte dítě jak z divokých vajec a než se ohlédnete, už vám mává z vrcholku nebo volá o pomoc na kraji srázu. A máte pocit, že na tohle tedy už nemáte nervy. A právě pro vás jsou následující slova:

Buďte ve střehu!
Zastavte dítě dřív, než se rozběhne nahoru. Pozor, čím starší děti, tím rychlejší a vynalézavější jsou. Za každou cenu ho udržte u vás. Hezky se spolu usaďte nebo postavte a společně naplánujte, kudy se poleze. Nechte dítě, ať nejdříve hledá cestu očima a v klidu si to promyslí.

Domluvte si s ním, že polezete spolu, protože skála je vysoká a nebezpečná a v případě potíží by mu nikdo nepomohl, když poběží napřed. Dítě musí čekat na každém rovném místě, kde k němu dojdete a domluvíte další postup. Čekat musí také před vrcholkem, který zdoláte společně a pod vaší taktovkou.

Trvejte na tom. Ušetříte si tím spoustu nervů. Pokud se vám nepodaří domluvit, na vyhlídku se dnes lézt nemusí.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Na vrchol choďte vždy společně a dejte pozor, ať děti neběží napřed

Když si osvojíte tyto zásady a doporučení, budete schopni s jistotou s dětmi procházet i méně snadnými místy a vaše děti se brzy naučí lézt bezpečně a s rozumem. Získáte větší klid a v pohodě si užijete i místa, kde byste dříve trnuli hrůzou.

Byl vám tento návod k užitku? Víc podobných návodů a postupů, jak s malými dětmi zvládnout nástrahy přírody a lépe si užít výletů, najdete v e-booku Báječné výlety s mrňaty – ověřené tipy, které vás připraví na pobyt v přírodě.

S dětmi na lezeckou stěnu

Proč chodím s dětmi na stěnu? Kdy jsem začla? Chcete taky začít? Jak na to? Stručná sbírka postřehů o lezení dětí na stěně:

Nevím jak to mají jiné mámy, ale tomu rozdělení životních etap na zásadní” před dětmi” a “po dětech”  se někdy nelze ubránit. A v tom prvním období jsem lozila hodně ráda a tak akorát často, aby mě to bavilo. Na rozdíl od cyklistiky (na kolo jsem  fakt od prvního těhotenství až doteď nesedla) jsem se lezení opravdu vzdát nechtěla.

Takže netahám oba kindroše na stěnu proto, aby z nich vyrostl druhý Adam Ondra nebo Lyn Hill. Prostě si chci zalézt a nemáme v Brně žádné babičky, takže musí se mnou.

Nejdříve byly děti jen téměř nežádoucí doprovod (jako napsané to vypadá skoro děsivě), ale tak od dvou let už to začalo nabírat zcela jiný rozměr a teď si hezky už sami balí sedáky a lezečky.

“Lezení, ať už na umělé stěně nebo na skále, nabízí obrovské množství pohybů. Děti se učí trpělivosti, soustředění, rozvíjí fyzickou zdatnost, rovnováhu, stabilitu. Je to druh fyzické aktivity, kdy se posiluje tělo pouze svou vlastní hmotností a nepopiratelným bonusem je hlavně budující se vztah k přírodě, který je u současných dětí stále vzdálenější.”

Budete mít zájem:  Náhlá srdeční smrt – příznaky, příčiny a možná řešení

Pokud by vás toto téma zaujalo více, doporučuji se zaměřit na knižní zdroje:

  • Baláš Jiří, Barbora Strejcová a Ladislav Vomáčko. Lezeme a šplháme: 68 her a cvičení na stěně a na nářadí. Praha: Grada, 2008. Děti a sport. ISBN 978- 80-247-2272-6.
  • Dvořáková Hana. Didaktika tělesné výchovy nejmenších dětí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7290-298- 9.
  • Fúčelová Mária a Jiří Valachovič. Kuchařka pro začínající lezce. Přeložil Alexandra VALACHOVIČOVÁ. V Plzni: Západočeská univerzita, 2015. ISBN 978-80-261-0523-7.

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Moje děti začaly lézt (skutečné indoor a outdor lezení) ve věku 2+. Nešplhaly do výšky 10-20 metrů a netrávili jsme na stěně několik hodin (jako jo, trávili – ale ne lezením). Líbil se jim pohyb a pocit, že dělají to samé jako jejich maminka (aktivní lezkyně téměř 20 let). O brněnských lezeckých stěnách si můžete přečíst můj starší post zde:

Vývoj motorických dovedností začíná již od 2. roku dítěte – v tomto věku získává základní pohyby, učí se a pohybová rozmanitost je ideální. Takže lezení, ale také běh, skákání atd.

Podívejte se, jak jsou stavěna dětská hřiště.  Je jasné, že v tomhle nízkém věku by aktivitu měli doprovázet rodiče.

Asi od 5 let je pak dítě zcela soběstačné, aby mohlo začít navštěvovat i případně nějaký lezecký kurz pro děti.

Pokud rodiče nelozí a mají strach o své děti, je ideální, pokud začnete s touto aktivitou společně. Najděte si stěnu v okolí a instruktora, který vás se základy bezpečného lezení na stěně seznámí. Osobně bych doporučila začít s lezením na umělé stěně.

Děti si lépe zvyknou na nový druh pohybu, koordinaci rukou a nohou, odbourávají postupně strach z hloubky pod sebou a navyknou si důvěře v lezecké vybavení. To ostatně platí i pro rodiče. Navíc na stěně jsou lépe děti pod dohledem a vhodněji se zkombinuje lezecká aktivita s hrou.

Hraní prostě k dětství patří. Dětské lezecké stěny mají cesty postavené přímo pro děti. Ano jasně, začít v přírodě na skalách lze taky, ale děti si to ne vždy užívají, a ne všude jsou místa s lehkými lezeckými cestami.

Navíc si na přírodním povrchu trochu hůře hledají chyty a stupy, nejsou označeny jako na stěně.

Doporučení pouze pro rodiče: nemějte od dětí od začátku velká očekávání. Děti si chtějí hrát, lezení by neměl být cíl kam vést dítě k vrcholovému sportu, ale hlavně prostředek, jak jej vést k lásce k přírodě a pohybu.

Pokud se dětem nedaří (což se může stát i při lezení – někam nedosáhnou, jsou malé), můžou ztratit o aktivitu zájem. Je dobré nechat všechno intuitivně plynout. Zapojte se do lezení celá rodina – nezáleží na tom, že jste to nikdy nezkoušeli.

Největším vzorem pro své dítě je vždy rodič.

A trocha odbornosti:

  • děti předškolního věku byste neměli zatěžovat jednostranně. Co se lezení týče, tak např. vynechejte prosté visy v jedné poloze. Na druhou stranu je pozitivní, že lezení obecně zapojuje téměř celou svalovou soustavu.
  • s ohledem na nedokončenou osifikaci kostí a kloubů dbejte na to, aby děti neseskakovaly z velké výšky. Dítě by mělo optimálně seskakovat z výšky, která je v úrovni jeho kolenou. Nechráníme tím pouze kosti a nosné klouby, ale také páteř a hlavu. Pokud dochází k seskoku z vyšší výšky, je zapotřebí opatřit pro doskok měkkou žíněnku nebo duchnu
  • v předškolním věku by mělo docházet k vytváření zásobárny pohybů, ale zase není potřeba děti učit technikám. Lezení vychází ze spontánního a přirozeného pohybování po stěně.

Pro nás je návštěva umělé stěny ideální aktivitou, když je venku nevlídno. Děti nechodí na stěnu úplně pravidelně. Chodíme pouze tehdy, když není prostor pro větší výlet do přírody a chceme se hýbat. Nebo chceme změnu.

Mohlo by vás zajímat:

s dětmi do horlezenís dětmi do přírody

Jak naučit dítě lézt? Poradíme vám tipy, které fungují – Rodičov.cz

Dejte děti na lezení, je to pro ně přirozené

Existuje několik důležitých životních milníků, kterých vaše dítě dosáhne na začátku života. Od jednoduchých úkolů, jako je sedění nebo zvedání hlavy až po pokročilejší pohyby, jako je převrácení, jsou tyto malé úspěchy pro rodiče vždy nezapomenutelné. A jedním z nich je ten, když vaše ratolest začne poprvé lézt. Pokud nevíte, jak vaše miminko k lezení lépe motivovat, poradíme vám několik tipů, které fungují.

Kdy je správný čas naučit dítě lézt?

Děti se zpravidla začnou převalovat kolem tří až pěti měsíců. Vaše dítě by se mohlo nejprve převrátit ze zad na bříško, ale klidně i naopak, nebo by se mohlo jednoduše otočit na bok. Ať se vaše miminko kroutí jakýmkoli způsobem, je to úspěch, ze kterého je třeba se radovat.

Většina kojenců začíná lézt někdy mezi šesti a deseti měsíci věku. Stejně jako při převrácení existuje několik různých způsobů, jak se vaše dítě může začít plazit. Například se může začít kroutit po podlaze na břiše, tlačit vpřed nohama, přitahovat se pažemi apod. Důležité je vědět, že neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak miminka začnou lézt.

Už se vaše miminko převrací samo?

Jak naučit miminko lézt?

Ve skutečnosti své dítě učit lézt nemusíte. Jedná se o přirozený vývojový milník, ke kterému dochází, jakmile je váš potomek připraven. Přesto však můžete udělat několik věcí, které jej k pohybu povzbudí. A samozřejmě existují kroky, které můžete učinit, abyste se ujistili, že hrubá motorika vaší ratolesti je na správné cestě.

Vzhledem k tomu, že miminka mají vrozenou touhu pohybovat se, pomáhat jim naučit se lézt znamená méně učit a více jim dávat příležitosti k procvičování dovedností, které potřebují. Zde je několik tipů, které můžete udělat, abyste pomohli vašemu dítěti naučit se lézt.

Vytvořte dítěti hrací prostor na zemi

Vytvořte si na podlaze plochu se zajímavými hračkami a věcmi, které mohou bezpečně prozkoumat. Pokud máte podlahu bez koberců, můžete své ratolesti pomoci tím, že ji obléknete do dlouhých rukávů a kalhot. Oblečení na hladkém povrchu jí pomůže pohybovat se s menším třením, což jí trochu usnadní začátek.

Dětem, které netráví dostatek času na podlaze, může trvat déle, než si osvojí sílu, kterou potřebují k lezení. I když máte houpačku, chodítko, odrážedlo a další dětské pomůcky, které vynikajícím způsobem udrží vašeho malého uličníka v bezpečí, čas na podlaze pohyb podporuje více.

Dopřejte svému dítěti přiměřený čas na bříšku

Nejspíš dobře víte, že děti by měly vždy spát na zádech. Nicméně když jsou vzhůru, je dobré nechat je každý den chvilku na břiše. Jakmile vaše miminko tráví čas i ležením na břiše, procvičuje si zvedání hlavičky ze země, posiluje trup a záda a může volně pohybovat končetinami. Tyto aktivity pomáhají budovat svaly, které bude pro lezení potřebovat.

Některým kojencům se čas na bříšku moc nelíbí. Pokud váš potomek křičí nebo protestuje, zkuste to dělat jen v krátkých intervalech a jen několik minut.

Můžete si také zpříjemnit hraní na podlaze tím, že mu dáte několik minut v různých pozicích, včetně stran, zad a břicha.

A nakonec si můžete zkusit lehnout na záda a dát si miminko na břicho, abyste se mohli dívat na jeho tvář, zatímco cvičí zvedání hlavy.

Jak naučit dítě plazit?

Děti již mají instinktivní snahu o pohyb, ale můžete je navíc trochu motivovat tím, že jim dáte něco, po čem sáhnou.

Zkuste položit jejich oblíbenou hračku na zem během doby, kdy jsou na bříšku, ale umístěte ji mimo dosah ruky. To je zaujme a zvýší jejich úsilí se k hračce dostat.

Dalším trikem je umístění zrcadla na podlahu před vašeho potomka. Když batolata vidí svůj odraz v zrcadle, může je to motivovat k postupnému plazení se k objektu.

Pravděpodobně vyzkouší jiné kreativní způsoby, jak se k hračce dostat, jako protahování a natahování rukou. Pokud dokážete odolat pokušení posunout hračku trochu blíž, možná vás překvapí, jak trpělivé děti mohou být, když samy pracují na řešení problému.

Váš potomek se navíc může začít plazit dříve, pokud se s ním vy nebo jeho starší sourozenec v době, kdy je na bříšku, budete rovněž na podlaze.

Budete mít zájem:  Pažský sýr – legenda z chorvatského ostrova Pag

Pravdou je, že i když miminko uvidí svou oblíbenou hračku několik centimentrů od sebe, možná nebude vědět, jak se začít plazit.

Pokud mu ale ukážete, co má dělat, může napodobit váš pohyb a pokusit se plazit směrem k objektu.

Jak naučit dítě lézt po čtyřech?

Většina dětí nepůjde rovnou z ležení do lezení po rukou a kolenou. Ve skutečnosti se některá batolata nikdy nenaučí „klasické procházení“, kdy se střídá pravá a levá noha s levou a pravou rukou, zatímco jsou na rukou a na kolenou.

Mnoho batolat místo toho získává kreativitu v různých druzích pohybu. Například vaše ratolest může začít tzv. „vojenským plazením“ tím, že leží na břiše a táhne se rukama vpřed.

Mohly by také používat více nohy než paže, zvedat tělo tím, že narovnávají nohy a pak se budou pohybovat vpřed. Může rovněž zkusit se posadit a vyrazit vpřed po zadečku a pomocí paží a nohou se pohybovat dopředu.

Nebo dokonce mohou přeskočit plazení a přejít rovnou z převalování do sedu a poté k chůzi.

Zdroje: healthline.com, mustelausa.com, mathersclub.cz

Děti bez rodičů aneb Když na dítě „nemáte čas“

„Promiň, teď na tebe nemám čas!“ „S těmahle blbostma za mnou nechoď, na to teď nemám čas!“ „Ať ti to vysvětlí maminka, ta na tyhle věci má čas!“ Je to tak, čas je jakási magická veličina, které se rodičům zejména v posledních letech nějak záhadně nedostává. Přesto je pro zdravý rozvoj a dospívání dětí klíčová. Jak ale vypadají dnešní děti bez rodičů, které přesto nejsou sirotky?

„No co, tak na děti nemám čas. Ale dávám jim peníze a zázemí a vždyť o nic nejde, však můj tatínek byl taky věčně pryč!“ To jsou asi nejčastější věty, které lze slyšet od lidí, které na své vlastní děti prostě čas nemají. No, nemají. Nechtějí si ho udělat.

Málokdo je totiž v dnešní době vojákem, policistou, či hasičem, že by ze zákona nemohl se svým časem až tak volně nakládat, jak by chtěl. U ostatních je to otázka volby. Ano, často velmi palčivá, protože peníze jsou prostě potřeba a spousta rodičů si myslí, že právě co nejvíce peněz je pro jejich děti to nejlepší.

Jenže co myslíte, vyloučí je ze společnosti spíš to, že nemají v první třídě nejnovější iPad, nebo že se jim tatínek či maminka, nebo nedej bože oba dva, nevěnují? 

Kontakt s matkou je pro nejmenší děti klíčový

Rakouský psycholog René Árpád Spitz proslul v první polovině minulého století svým výzkumem tzv. anaklitické deprese. Tento fenomén se v psychologii objevil ve 30.

letech minulého století a odkazoval na zpomalený fyzický vývoj, narušený psychomotorický vývoj i vývoj řeči u malých dětí, které delší dobu pobývaly v nemocnicích, tehdy bez rodičů.

Spitz zjistil a prokázal, že v prvním roku věku dítěte je kontakt s matkou pro rozvoj a přežití dítěte naprosto klíčový

Svůj výzkum pak dokončil na amerických vězenkyních, které porodily. Tehdejší praxe byla taková, že jim dítě bylo velice záhy odejmuto a dáno do ústavu.

Jenže se ukázalo, že děti, které měly možnost vytvořit si vztah s matkou, nesly oddělení od matky ještě hůř než ty, které matku nikdy nepoznaly.

V některých případech tyto děti jevily známky duševního úpadku (ztrácely dovednosti, které už uměly – lezení, žvatlání, hraní si), hubnuly nebo rovnou přestávaly jíst a docházelo k celkovému zhoršení jejich zdravotního i psychického stavu.

Vývojová psychologie říká, že dítě je na přerušení kontaktu s primární pečující osobou, obvykle matkou, připraveno až okolo tří let věku, v tzv. školkové zralosti.

Pokud je odejmuto blízkým pečujícím osobám dříve, byť jen na pár hodin denně, může to na jeho vývoji a následném prožívání zanechat následky. Jaké konkrétně tyto následky jsou se teprve zkoumá, i na generaci československých dětí, co prošly jeslemi.

Na západ od nás je přitom praxe jeslí a velmi krátké mateřské dovolené mnohem rozšířenější než u nás.

 „Už jsi přeci velká/velkej, tak nás tolik nepotřebuješ,“ je věta, kterou časově zaneprázdnění rodiče říkávají především sobě, nežli nebohému dítěti, které se jejich pozornosti dožaduje. I u dětí, které dosáhly školkové zralosti je totiž pozornost rodičů klíčová. Nejde přitom o čas, který s nimi strávíte fyzicky, ale o čas, který jim věnujete.

Současná praxe, kdy rodiče sice tráví čas s dětmi, ale jeden řeší na notebooku pracovní e-maily a druhý na tabletu sociální sítě, dětem jasně říká, že ona plastová krabička s displejem je pro rodiče mnohem důležitější než dítě samo. Podobně jako kdysi bylo auto, ryby, chalupa, pole nebo sbírka motýlů.

Rozdíl byl však v tom, že tam děti měly aspoň nějakou šanci do světa rodičů proniknout.

Ať chcete nebo ne, dokud není dítě v pubertě, tak jste pro toho malého človíčka, co nese polovinu vašich chromozomů tím nejdůležitějším člověkem na světě. To právě rodiče dávají dítěti naplňování všech jeho fyziologických potřeb (aspoň zpočátku), pocit bezpečí, lásku a dodávají mu sebevědomí.

Tedy všechny čtyři faktory nezbytné, aspoň podle Abrahama Maslowa, zakladatele humanitní psychologie, pro jeho sebeaktualizaci – naplnění potřeby dosahovat té nejlepší verze sebe sama. Tedy chcete-li, pro jeho zdravý vývoj, pro vyniknutí a rozvoj jeho vloh, pro to, aby z dítěte vyrostl co možná „nejlepší“ dospělý.

A ne, iPad, Xbox ani 55“ LCD televize tohle dítěti dát neumí.

Přitom nedat dítěti vztah je stejně závažné, jako když mu v potravě nebudeme dávat nějakou životně důležitou látku, jak říkává přední český dětský psycholog Jaroslav Šturma.

A stejně jako u kojenců, tak i zde jsou na tom hůř děti, které mívaly rodiče, co se jim věnovali, a teď se jim nevěnují.

Současné studie ukazují, že takové děti mají v dospělosti řadu vlastností totožných s dětmi, které vyrůstaly v dětských domovech. Konkrétně se jedná o následující aspekty.

Takový dospělý má sníženou schopnost setrvat dlouhodobě na jednom pracovním místě, často tedy mění zaměstnání a spíše se může stát nezaměstnaným. Dále pozná sám sebe, až když se stane rodičem, což jeho partner ale ani děti nemusí vždy úplně ocenit. Často mění vztahy, což není třeba pro založení rodiny úplně ideální.

Obvykle mívá nižší vzdělání, než odpovídá jeho inteligenci, bez dostatečné lásky od rodičů totiž není podle Maslowa cesty k získání sebevědomí. A konečně, častěji je trestaný ve vězení. Rodiče, které na děti nemají čas, jim to totiž obvykle kompenzují rozvolněnými pravidly, a to se pak v dospělosti na pevná pravidla daná zákony hůře zvyká.

Vidím to bohužel dnes a denně. Děti, které nemají pozornost svých rodičů, trpí. Neumějí a možná někdy ani nechtějí to pojmenovat. „Přeci tatínek má tolik práce, tak ho nebudu zatěžovat svými problémy!“ A tak se na mnohé problémy ocitají samy.

Navenek se to projevuje tak, že najednou „zlobí,“ zejména ve škole. Ve skutečnosti je to však často volání po pozornosti rodičů. Když totiž budu propadat, tak už se mi rodiče prostě budou muset věnovat, ať chtějí nebo ne.

Asi netřeba říkat, že mnozí rodiče to jako prosbu o pozornost a trochu svého času ne vždycky pochopí.

A tak mám na vás jednu prosbu – nezapomínejte na ty minilidi, co s vámi bydlí. Každá minuta vaší plné pozornosti a bezpodmínečné lásky a přijetí se v jejich životě mnohonásobně zúročí. A je naprosto zjevné, že pro plnou pozornost dětem budete potřebovat i spoustu času, který budete moci věnovat jen a jen sobě.

Jen pro jiné, v dlouhodobém horizontu vlastně nepodstatné věci, nezapomínejte na své děti. To ony na tomhle světě po vás zůstanou, ne hotový projekt pro korporaci a ne milion na účtu. To vaši bezpodmínečnou lásku a plnou pozornost dítě potřebuje, aby se mohlo rozvíjet a potřebuje je právě a jen od vás.

A pokud ho přesto donutíte k tomu, aby si je zkusilo najít u babičky, strejdy, učitele, trenéra, nebo vůdce místního „gangu“, jednoho dne se vám to patrně nepěkně vrátí.

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.

  • Tweet
  • Whatsapp

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector