Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

Úspěchy ve výzkumu paměti by se nekonaly bez nešťastných, ale pro vědu cenných pacientů.

Na zvířatech lze docela dobře studovat většinu fyziologických pochodů i léčebných procesů, avšak pokud téma výzkumu začne nějak souviset s vědomím, potažmo s lidským mozkem, pak je tu problém. Na jedné straně pokusy na zvířatech ztrácejí smysl, na straně druhé experimentování s lidmi oficiálně brání vědecká etika.

Náhoda však medicíně čas od času přihrála člověka zraněného či nemocného tak, že se na něm daly pozorovat jevy, které by si téměř nikdo nedovolil vyvolat uměle.

Posléze bylo možné tyto jevy konfrontovat s výsledky pitvy (v posledních desetiletích také zaživa sledovat zobrazovacími technikami).

Tak právě takovíto pacienti zaplatili svým údělem, abychom získali mnohé znalosti o fungování mozku a paměti.

Zranění Phinease Gagea

Jednoho zářijového odpoledne 1848 na severovýchodě USA utrpěl mladý předák železničních dělníků Phineas Gage strašlivý úraz – předčasně vybuchlá nálož mu prohnala přední stranou lebky pěchovací sochor, který zničil levé oko a zdevastoval čelní laloky mozku.

Postižený nejen přežil (dokonce po úrazu neztratil vědomí), ale zachoval si paměť, znalosti, intelekt. To zdánlivě potvrzovalo tehdejší názor, že mozek je funkčně nediferencovaný a jeho části se mohou navzájem nahrazovat.

Jenže čas ukázal, že to tak docela neplatí: z příjemného, všemi oblíbeného chlapíka se stal nezodpovědný, roztěkaný, vzteklý, sprostý hulvát. „Intelektuální schopnosti a projevy dítěte se u něho pojí se zvířecí vášní silného muže,“ konstatoval později ošetřující lékař.

Gage také začal trpět stále častějšími epileptickými záchvaty a při jednom z nich roku 1860 – sedmatřicetiletý – zemřel.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

V následujícím desetiletí německý vojenský lékař Eduard Hitzig několika vojákům se zraněním hlavy zavedl k mozku elektrody, do kterých opatrně pouštěl proud z baterie. Zranění pak kouleli očima či všelijak pocukávali rukama a nohama.

Zaujatý badatel se spojil se zoologem Gustavem Fritschem a začal u zvířat systematicky hledat ta místa v mozku, která řídí svalové pohyby. Ukázalo se, že dráždění přední části mozkové kůry vyvolává pohyby svalů, zatímco stejné podněty v její zadní části nezpůsobují žádné viditelné reakce.

Aby své výsledky dále potvrdili, Hitzig s Fritschem odstraňovali pokusným psům jednotlivé partie mozku, což vedlo k ochabnutí až ochrnutí odpovídajících údů. V článku z roku 1870 použili pojmu „pohybová centra mozku“.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

Další výzkumy ukázaly, že i funkce nesouvisející přímo s pohybem jsou v mozku lokalizovány do ohraničených oblastí (asi nejznámější je Brocovo centrum řeči), přičemž řada takříkajíc nejlidštějších vlastností sídlí právě v čelním laloku (však se také během vývoje od tzv. nižších živočichů k člověku žádný díl mozku nezvětšil tak, jako tento).

Krátce po první světové válce průkopník neuropsychologie Karl Lashley odstranil krysám různé části mozku a zjistil, že žádná z odejmutých částí nemá z hlediska paměti větší význam než jiná. Bral to jako důkaz, že v mozku žádné konkrétní centrum paměti neexistuje.

Operace Henryho Molaisona

Zřejmě nejznámější pacient s poruchou paměti (amnezik) byl dlouho znám pod iniciálami H. M., teprve po své smrti koncem roku 2008 se veřejnost dozvěděla jeho jméno.

Henry Molaison trpěl od cyklistické nehody v dětství těžkými záchvaty epilepsie, které ohrožovaly jeho život. Ambiciózní lékař William Scoville z nemocnice v americkém Hartfordu mu v této situaci nabídl experimentální léčbu. Tu už provedl několikrát, ale šlo vždy o pacienty psychotické, pročež nešly spolehlivě určit vedlejší účinky. Zoufalý Henry Molaison s operací souhlasil.

Jednoho podzimního rána roku 1953 tedy Scoville vyvrtal do mladíkovy lebky dvě díry, vsunul jimi dovnitř dva háčky, nadzvedl čelní laloky jeho mozku a tenkou stříbrnou tyčinkou vysál vnitřní části pravého i levého spánkového laloku, tedy místa, kde podle jeho názoru epileptické křeče vznikaly.

Záchvatů skutečně výrazně ubylo. Henryho myšlení se nezměnilo, nezeslábla mu inteligence, nedošlo k zásadním změnám osobnosti. Po čase, když už bylo zřejmé, že nejde o přechodný pooperační stav, však vyvstala cena za toto zlepšení: pacient ztratil schopnost cokoli si zapamatovat. Když se mu kupříkladu představila zdravotní sestra a přišla za chvíli znovu, Henry ji nepoznával.

V šedesátých letech mu zemřela matka a kdykoli se o tom od té doby doslechl, rozplakal se, jako by to slyšel poprvé. Mohl pořád dokola luštit stejnou křížovku, číst dokola stejný časopis… Zároveň si ale obstojně pamatoval, co se stalo do chvíle operace.

Dlouhodobou paměť si tedy zachoval, zmizela „pouze“ schopnost fixovat si nové paměťové stopy. Jak sám řekl, měl v každém okamžiku pocit, že se právě probudil ze snu. Svou poruchu si plně uvědomoval. Cítil se nesmírně osamělý. Takto žil přes padesát let.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

Jenže: Henryho by sice nenapadlo, že si má vyčistit zuby, ale když mu sestra strčila do ruky kartáček, ruka si „vzpomněla“. Čerstvě si dokázal „zapamatovat“ třeba pohyby prstu v umělém bludišti (poznalo se to zkrácením doby průchodu stále stejným bludištěm).

Už si ale nepamatoval, že se něčemu učil, ani že se jeho výkon zlepšil.

Z toho neuropsycholožka Brenda Milnerová vyvodila, že vnitřní části spánkových laloků jsou sice nezbytné pro explicitní (vědomou, deklarativní) paměť, současně ale mozek disponuje ještě dalším paměťovým systémem lokalizovaným jinde, který označila jako paměť implicitní (nevědomou, procedurální).

Hypoxie pacienta R. B

Doktor Scoville tedy svou operací pacienta H.M. neúmyslně dokázal, že se neuropsycholog Karl Lashley částečně mýlil, když tvrdil, že v mozku neexistuje žádné konkrétní centrum paměti.

Svojí kontroverzní operací totiž zjistil, že přinejmenším část systému ukládajícího informace do dlouhodobé paměti se nachází ve vnitřních partiích spánkových laloků mozku.

Vlastně objevil jedno z center vznikání paměti neboli tvorby vzpomínek.

Ve vnitřních částech spánkových laloků mozku existují tři až čtyři rozmanité oblasti, které se dají rozlišit okem či lépe světelným mikroskopem. Jelikož Henry Molaison přišel o všechny, nedalo se zjistit, která přesně za ukládání informací do dlouhodobé paměti odpovídá.

Pomohla náhoda. Jiný pacient, známý pod iniciálami R. B., podstoupil někdy koncem sedmdesátých let v Kalifornii operaci srdce, při níž došlo k zástavě. Jakkoli se činnost srdce podařilo zakrátko obnovit, pacient od té doby trpěl poruchou paměti, která se jevově shodovala s poruchou Henryho. Skoro všechno do operace si pamatoval, po ní si nic zapamatovat nedokázal.

Když R. B. po pěti letech zemřel, rodina sama požádala o podrobné vyšetření jeho mozku.

Ukázalo se, že krátkodobý nedostatek kyslíku během zástavy srdce při operaci neuvěřitelnou náhodou poškodil právě a jen část obou spánkových laloků, dohromady nějakých 4,6 milionu buněk (celý mozek jich má asi 100 miliard).

Tyto části mozku se jmenují (pravý a levý) hipokampus (svým tvarem připomínají mořského koníka, latinským názvem hippocampus). Vývojově je to jedna z nejstarších oblastí mozkové kůry, z čehož lze soudit, že ukládání informací do dlouhodobé paměti patří k nejstarším činnostem složitějších mozků.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

Od té doby tedy víme, že právě hipokampus odpovídá za převod z krátkodobé do dlouhodobé paměti, za mechanismus ukládání vzpomínek. (Před několika lety se zjistilo, že lidé trpící častým stresem a posttraumatickými depresemi mají v průměru menší hipokampus, což je provázeno pomalejším učením a rychlejším zapomínáním.)

Nádor Grega F

Pacient Gregory (Greg) F. se jako teenager přidal koncem šedesátých let v New Yorku k hippies, poté se uzavřel v jedné z krišnovských sekt. Tam zanedbal bolesti hlavy a zhoršování zraku. V roce 1976 mu lékaři odoperovali velký nádor na mozku.

Sice mu tím zachránili život, ale Greg zůstal slepý a značně mentálně poškozený.

Nádor už totiž stačil zničit podvěsek mozkový i přilehlé místo křížení drah obou optických nervů a prorostl jak do obou čelních laloků, tak i do laloků spánkových a do mezimozku. 

Greg sice reagoval na řeč, ale odpovídal nesouvisle, nesmyslně. Zjevně si neuvědomoval svoji slepotu ani zdravotní stav. Události do roku 1967 si pamatoval úplně, z let 1968-69 částečně či příležitostně, od roku 1970 si nepamatoval vůbec nic.

Testy odhalily těžkou poruchu krátkodobé paměti. Jeho paměť se upírá pouze k přítomnosti, nenese žádné informace z minulosti, nezná pojem budoucnosti. Ničeho nelituje, na nic se netěší. V jeho vnitřním životě neexistují žádné souvislosti nebo návaznosti, on de facto žádný vnitřní život nemá, jeho myšlenky se točí jen kolem toho, co zrovna prožívá.

Explicitní, vědomé učení vyžaduje neporušenost hipokampu ve středních částech spánkových laloků (implicitní, nevědomé učení, nabývání návyků, využívá jiné, primitivnější, rozptýlené dráhy). Zjednodušeně řečeno, v hipokampu probíhá nutná syntéza údajů z různých oblastí kůry mozkové.

Tato syntéza se v mysli udrží minutu-dvě; to je limit krátkodobé paměti. Pak se údaje buď přesunou do paměti dlouhodobé, nebo se ztratí. Greg sice může opakovat i složité věci přesně a s pochopením věci v okamžiku, kdy je slyší, ale je-li do tří minut vyrušen, nebude už vědět nic a nebude ani vědět, že se vůbec něco událo.

Když Gregovi v červnu 1990 náhle zemřel otec, který ho do té doby každodenně navštěvoval, Greg ho nepostrádal, ale když se dozvěděl o jeho smrti, byl tím zdrcený. A úplně stejně se cítí pokaždé, když se tu „novinku“ dozví.

Touché pacienta N. A

Případ Grega F. naznačil, že vedle hipokampu by mohly existovat ještě další oblasti v mozku, jejichž poškození způsobuje stejnou poruchu ukládání informací v dlouhodobé paměti jako nefunkční hipokampus. Nervové buňky hipokampu jsou totiž svými vláknitými výběžky propojeny s nervovými buňkami některých partií mezimozku, který měl Greg rovněž poškozený.

A opět pomohla náhoda. Mladý radarový technik amerického letectva N. A. utrpěl v roce 1960 úraz stejně hrozný jako bizarní: seděl na židli a sestavoval nějaký model, když se náhle otočil dozadu. Jeho kolega, který si hrál s miniaturou šermířského fleretu, si právě onen okamžik vybral k výpadu vpřed a prohnal mu fleret nosní dírkou do mozku. Pacient N. A. od té doby trpí poruchou paměti.

Nové informace si nezapamatuje déle než minutu, takže například nemůže sledovat televizi, protože kvůli reklamám zapomene, co běželo před nimi. Ostatní duševní činnost postiženu nemá. Magnetická rezonance odhalila v roce 1986 dysfunkci některých oblastí mezimozku. Pacient N. A. přivedl vědce ke druhému článku v řetězu soustavy ukládající informace do dlouhodobé paměti: Nachází se v mezimozku.

(Podrobněji o paměti pojednává například neuropatolog a popularizátor František Koukolík v rámci své knihy Mozek a jeho duše.)

Titulní ilustrace: Anatomie lidského mozku dle umělecké představy. Autor Michel Ropyon. Volné dílo, CC0.

Lobotomii v USA podstoupilo 40 tisíc lidí. Ničila životy

„Vždy jsem se cítil jinak. Vždy jsem se strachoval, zda mi nechybí kus duše,“ přiznal pro National Public Radio pan Howard Dully. „Trvalo mi roky, než jsem dal svůj život dohromady. Pronásledovaly mě otázky jako: Udělal jsem něco, čím jsem si to zasloužil? Mohu být normální?“

Budete mít zájem:  Farmářské trhy na Kulaťáku budou za každého počasí

Na mysli má zákrok, který na něm v jeho dvanácti letech v roce 1960 provedl neurolog Walter Freeman. Kladívkem mu zatloukl skrze kosti oční jamky do hlavy sekáček na led a jeho následnými otáčivými pohyby rozrušil nervové dráhy v mozku. „Byl jsem v duševní mlze. Byl jsem jako zombie,“ vzpomíná na chvíle po operaci Dully.

Podobně jako stovkám jiných Freemanových pacientů mu brutální zákrok změnil život.

Rozleptat, překrájet

Lebeční operace, trepanace, provázely dějiny lékařství od jejich počátků. Měly z těla vyhnat zlého ducha, zbavit mozek kamene bláznovství, ale též léčit slepotu. Nejstarší trepanované lebky jsou podle serveru History Channel staré až 8 020 let.

V době moderní medicíny se však výlety do mozků zase vrátily. Nejprve se manipulací v mozku pokusil o léčbu šesti psychotických pacientů ředitel švýcarského sanatoria Gottlieb Burckhardt. Výsledkem byla dvě úmrtí, vážná neurologická onemocnění u těch, kteří přežili, a kritika ze strany jeho kolegů.

Poté se v roce 1935 riskantním směrem vydal portugalský lékař Egas Moniz. Původně leptal nervové tkáně v mozku nalitím alkoholu do vykutaných děr, později je ničil speciálním nástrojem, leukotomem.

To kvůli němu se pokusy o chirurgické terapie duševních nemocí rozšířily skoro do celého světa, sahaly po nich kliniky v Brazílii, na Kubě, v Itálii.

Především však ve Spojených státech, kde padly do oka energickému, ambicióznímu a sebevědomému neurologovi Walteru Freemanovi.

Lékař, který toužil po pozornosti

V nemocnicích, kde pracoval, a na univerzitách, na nichž učil, nešel přehlédnout. Miloval pozornost, jeho pitvy pro studenty byly vyhlášené svou teatrálností. Bez pochyb sahal k nekonvenčním metodám. Pacientům s depresí či katatonickou schizofrenií například aplikoval sérum pravdy amobarbital, nebo je vystavoval manipulacím s množstvím kyslíku, píše magazín Neurosurgical Focus.

Zbožňoval být středem zájmu. Klobouk se širokou střechou, vous sestříhaný do kozí bradky, výrazné kulaté brýle, hůlka… a potom ten kovový prsten na řetízku kolem krku! Patřil jeho pacientovi, který si ho navlékl na penis a jemuž se ho však nepovedlo stáhnout. Lékaři Freemanovi ano, nešťastníkovi ho však odmítl zpět vydat.

Sledovat další díly na iDNES.tv

Když se Freeman setkal s Monizovou prací, neváhal a pustil se s ním do rozsáhlé korespondence. Už v květnu 1936 se mu svěřuje, že se rozhodl operovat přední mozkový lalok sám. O čtyři měsíce později již měl i vhodnou pacientku. Co na tom, že Alice Hood Hammatová svůj souhlas se zákrokem na poslední chvíli odvolala a s personálem zápolila, než ji znehybnila sedativa?

Spolu se svým tehdejším kolegou chirurgem Jamesem Wattsem paní Hammatové vyhloubili do hlavy dvě díry a leukotomem jí odstranili kus bílé hmoty. Výsledek? Bezprostředně po operaci pacientka uvedla, že je „šťastná“, o šest dnů později se u ní objevily přechodné problémy s řečí, dezorientace, neklidné stavy. Freeman případ uzavřel jako úspěšný a šel dál, od pacienta k pacientovi.

A vytoužené pozornosti se mu dostalo. Lobotomii, jak začal zákrok nazývat, popsal vědecký redaktor listu Washington Evening Star Tom Henry jako „pravděpodobně největší chirurgickou inovaci naší generace“. „Zdá se neuvěřitelné, že nekontrolované stavy smutku lze změnit v normální podmínky vrtákem a nožem,“ pěl na lobotomii ódy.

Do roku 1942 provedli Freeman s Watsem na 200 lobotomií. Třiašedesát procent pacientů vykázalo po lobotomii zlepšení, 23 procent zůstalo beze změny, 14 procent trpělo závažnými pooperačními příznaky, nebo zemřelo, zněla inventura v první práci, která jejich metodu mapovala.

„Svět, který se zdál být příbytkem utrpení, krutosti a nenávistí, nyní září slunečním jasem a vlídností,“ psal s odkazem na nový přírůstek v arzenálu moderního lékařství redaktor Henry.

Jenže pan Freeman chtěl svým pacientům přinášet sluneční jas a vlídnost s ještě větší jednoduchostí a produktivitou. Proto se rozhodl se do mozků svých pacientů dobývat jinak než pracným navrtáváním děr.

Ve Spojených státech byla lobotomie výjimečně populární,
prováděla se však i jinde. Anglie zaznamenala na 17 tisíc lobotomií, severské
státy Finsko, Norsko a Švédsko přes devět tisíc. Lobotomii podstoupila
například sestra prezidenty Kennedyho Rosemary, sestra Tennessee Williamse, podle
studie Daniela Nijensohna též Eva Peronová. 

Ani toto však nebyla tak docela jeho metoda, převzal ji z práce italského lékaře Amarra Fiambertiho. K mozku začal pronikat, jak už jsme vyzradili, skrze očnici. A čím se do hlavy prokutat? To nedalo moc práce vymyslet, Walter Freeman použil sekáček na led ze své vlastní kuchyně.

Skvěl se na něm nápis Uline Ice Company. Díky Freemanově pózování pro fotografy se stal kultovním. A jak konkréně se Freeman k mozku dostával? Bylo jen potřeba nadzvihnout horní oční víčko, ostrý konec nástroje umístit pod něj a správně ho nasměrovat proti stropu očnice.

Ranou kladívka nástroj strop prorazil a zajel asi pět centimetrů do mozkové tkáně.

Díky transorbitální lobotomii se celý proces trivializoval. Alespoň podle Freemana. Údajně nebylo potřeba neurochirurga, ostatně on sám jím nebyl. Stačila krátkodobá anestezie elektrošokem.

Probít se do pacientova mozku sekáčkem na led a kladívkem se dalo v téměř každém psychiatrickém ústavu. Z Freemanovy ordinace jezdili pacienti bezprostředně po zákroku domů taxíkem. Jako od zubaře.

Když Watts zjistil, s jakou inovaci jeho kolega přišel a že navíc provádí zákrok bez sterilizace pomůcek, otřesený s ním ukončil spolupráci.

Bylo to přitom tak snadné! Freeman trhal rekordy, jednou provedl 25 lobotomií za jediný den. Aby své publikum šokoval, rád předváděl, jak zatluče sekáček do obou očnic současně. „Myslím, že byl extrémně sebevědomou osobou,“ vzpomíná na něj lékař Wolfhard Baumgartel, který jedné lobotomii přihlížel.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

Leukotom. Na léčení duševních poruch, hlásá inzerát.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

Než Freeman lobotomii inovoval, dělali lékaři díry do hlavy vrtáky.

Dějiny mozku: Jak přežít s dírou v hlavě

S tímto nástrojem si lékař prorážel cestu k mozku skrze očnici.

Podle článku ve vědeckém časopise Universitat celkem Freeman provedl 

3 439 lobotomií v pětapadesáti psychiatrických ústavech v třiadvaceti amerických státech. Na 2 500 bylo provedeno sekáčkem na led přes stěnu očnice. Nebyl však samozřejmě jediný, jednoduchá a snadno aplikovatelná metoda lákala, dobývala si sanatorium za sanatoriem. Zachvátila psychiatrické léčebny jako požár. Podle odhadů lobotomií ve Spojených státech prošlo na 40 tisíc lidí.

Nešťastný osud, který zviditelnil tragédii mnoha

Howard Dully byl jedním z nich.

Hoch, k němuž si nenašla jeho nevlastní matka cestu, proto se snažila prokázat, že není normální: naučil se příliš pozdě chodit na toaletu, nechce se mu večer do postele, rozsvěcí, když je světlo, nehraje si s hračkami, jak má.

Lékaři trvali na tom, že je zdravým dítětem, nic nestandardního na něm neshledal ani doktor Freeman, připomíná blog věnovaný lobotomii. Nakonec se rozhodl na chlapci lobotomii v prosinci 1960 provést.

Chlapci to poničilo život. Možná i Freeman cítil, že problém bude jinde, na jedné z kontrolních návštěv prý rodině radil, aby synka více podporovala.

Dopadlo to tak, že vzpurného hocha poslala nevlastní matka do polepšovny, odtud putoval do útulku a nakonec skončil v psychiatrické léčebně. Freemanův poslední zápis o jeho pacientovi uvádí, že „byl několikrát ve vězení, v současnosti je v podmínce.

Je velmi výstřední, má dlouhé vlasy, špinavé oblečení. Vysává své přátele, půjčuje si peníze.“

Takto se Howard protloukal až do roku 1995, kdy se jeho život díky svatbě zklidnil. Jedna otázka mu však pořád vrtala hlavou: nevlastní matku vzal čert, ale proč to dopustil jeho vlastní táta? Celé roky neměl odvahu se ho zeptat, odpověď dostal až v roce 2004. „Byl jsem zmanipulovaný, tak prosté to bylo. Zaprodal jsem se. Zaprodal jsem se jí a Freemanovi. A nelíbilo se mi to,“ odtušil otec.

I tato slova prý byla pro Howarda Dullyho vysvobozením. Ještě předtím se však díky stanici National Public Radio sešel se synem doktora Freemana. „Jste na svého otce hrdý?“ zeptal se jej. „Ach, samozřejmě. Byl skvělý. Byl mimořádný, pionýr lobotomie!“ odvětil lékařův syn. Howard Dully mu neřekl ani slovo.

Jinak však promluvil, v roce 2005 byl spoluautorem knihu My Lobotomy, která na rozsah problému poukázala. Dodala odvahu mluvit například i Carol Noelleové, jejíž matka u Freemana podstoupila lobotomii v roce 1950.

Lobotomie ji zbavila bolestí hlavy, zanechala ji však s mozkem malého dítěte. „Právě jak Freeman slíbil, s ničím si nedělala starosti. Nevěděla, co to jsou společenské způsoby.

Když slyšela, že v nějakém domě mají party, neměla problém vejít dovnitř a prostě si k těm cizím lidem přisednout,“ líčí.

Americký autor Elliot Valenstein přitom vysvětluje, proč se lobotomie na tak vítězné tažení vydala: bylo to proto, že neexistoval způsob, jak léčit psychicky nemocné.

„Prášky se ve Spojených státech do poloviny padesátých let minulého století neobjevily, psychiatrické ústavy byly přeplněné – a byly ochotné zkusit prakticky cokoli,“ říká. Stejně jako rodiny trpících.

Mimochodem, lobotomie si často vyhledávala ženy, které byly obětí depresí kvůli tomu, že je poválečné společenské stereotypy spoutávaly konvencemi a vykazovaly jim ponížené místo, doma v kuchyni u sporáku.

Kromě toho se nadsazovaly jisté příznivé následky lobotomie. Jakými výsledky se vlastně pyšnila? „Nechala za sebou některé velmi nepříjemné následky, velmi tragické následky a některé výtečné výsledky.

A spoustu výsledků někde mezi tím,“ říká Valenstein.

Text Jana Chrastiny a Zdeňka Nováka z časopisu Universitat shrnuje, že po lobotomii se objevovaly příznaky jako porucha porozumění složitějším informacím a schopnosti plánovat, poruchy sociální adaptability, různý stupeň ztráty emocí.

Autoři článku poznamenávají, že Freeman nebyl nesympatickým člověkem. Měl zájem o pacienty a jezdil je navštěvovat, aby kontroloval jejich stav. Dcera paní Rebeccy Welchové však nesouhlasí. Má za to, že její matce zničil život. „Osobně si myslím, že něco v doktoru Freemanovi chtělo, aby dosáhl schopnosti podrobit si lidi a vzít jim, kým byli,“ řekla National Public Radio.

Poslední lobotomii provedl Freeman v roce 1967. Pacientkou byla dlouhodobě depresivní žena v domácnosti, podobně jako jeho historicky první pacientka. Operaci podlehla, zemřela na krvácení z porušení přední mozkové tepny.

Lucy (2014)

  • Ako sa može film, ktorý divákovi servíruje takéto teórie, tváriť vážne? A na čom frčal Besson, keď to písal? Moje oči Scarlett potešila, ale moja hlava poznala stredovek.(27.10.2014)
  • Luk chtěl být tentokrát ve svém díle hlubší než obvyklý Mariánský příkop, a tak hodil do kopírky Všemocného a rozvinul wykydpedický blábol o využití pouhých deseti procent kapacity do přísně vědecké, generově vyhraněné akční studie, co by bylo, kdyby měly slepice mozek. Výsledkem je nudný, hloupý a hnusně natočený zvratek, jemuž k „naprosté dokonalosti“ chybělo už jen asi tak čtyřicet dalších, po zuby ozbrojených a na všechny strany střílejících, agresivních ťamanů. Jako, myšlenka to není špatná, to rozhodně ne! Znám pár tymolínových krasavic, co jsou kapacitně s bídou tak na dvojce, a bylo by rozhodně velkým přínosem pro lidstvo, pokud by se daly něčím vydrogovat alespoň k pětce. Uvedu příklad. Kysličníková pipka se nabídne, že, mimo jiná čtyřková rozptýlení, také uvaří oběd. Přejete si guláš. Vzorně přikvačí i s nákupem, pustíte ji tedy do kuchyně a věnujete se u televize lahváčům nebo jiným ryze vědeckým výzkumům. Po hodině usoudíte, že je tam již nějak dlouho, a jmete se zkontrolovat, jste-li stále pánem situace. Naleznete ji ponořenou v Papinově přístroji stojícím na lince, jak brunátná v obličeji a s urputným funěním obepíná dlaněmi kus krvavé flákoty a usilovně do ní zatíná prsty. Na, v této situaci jistě ne neopodstatněnou, otázku „Co děláš, pičo?“, si jen neuroticky odfoukne neposedný pramen blonďaté kštice z oka a vzdorovitě odpoví: „No, co asi, kurva!? Dusím hovězí! Přesně podle receptu!“ Vidíte! V životě každého muže jednou nastane okamžik, kdy je čas hodit špagety do vroucí vody, vykopat Skarletku ze dveří a po jídle raději ošukat tu kližku, protože s ní máte stoprocentní jistotu, že si post coitum i inteligentně popovídáte.(13.10.2014)
  • Lucy je po hodně dlouhé době film, u něhož vlastně nejsem schopen říci, jestli se mi líbil, nebo nelíbil. S tím pak souvisí, že ještě těžší je povědět, jestli je, nebo není dobrý. Ze stejných důvodů je skvělý (jako ničeho se neštítící kompilát) i neskutečně příšerný (coby ničeho se neštítící kompilát). Estetická kritéria ztrácejí svou vypovídací hodnotu, protože snímek stojí mimo jejich působiště – a třeba významová struktura mu slouží jako pouhopouhá záminka pro filmařské blbnutí se stylem, vyprávěním, paralelami a možnými světy, kdy člověk jen doufá, že nikdo nic z toho žvanění nevezme vážně. Více a detailněji v Poznámkách. ____ UPDATE 2020: Stojím si za vším, co jsem před šesti lety napsal – s výjimkou onoho hodnotícího dilematu. LUCY je čisté cinefilní potěšení.(9.8.2014)
  • Kategória „zábavná blbosť“ povýšená na nový level. Keby existoval film podľa známeho webu I fucking love science: The Movie, toto by bol druhý diel – Lucy: I love fucking science. Besson zobral doslova, že Scarlett je bohyňa a natočil besný haluzný guláš, v ktorom je všetko od perfektných akčných scén až po Freemanovo vysvetľovanie, dinosaurov a vybuchujúce planéty. No a nechýba bessonovská bazuka – bez nej by to proste nebol Besson. Chujovina? Obrovská! Ale natočená s takou chuťou, tak nespútane a s takou očividnou zábavou na pľaci, že mám okamžite chuť pozrieť si to znovu. Navyše: Scarlett je v tom celkom presvedčivá. Mne sa páčilo už vlaňajšie The Family, ale až toto je návrat šialeného Bessona z čias Piateho elementu.(28.8.2014)
  • KONEČNĚ! Konečně mi Luc Besson udělal radost a zase dle jeho feministické filozofie připravil film s hlavní hrdinkou, která se svojí dokonalostí zařadí po boku těch ostatních, co za tu dobu Luc stihl zfilmovat. Jeden zásadní problém Lucy má. A to ten, že má nadpřirozené schopnosti, tudíž se těžce bude srovnávat Johankou s Arku, Brutální Nikitou nebo Matildou. I když i ona má kus z každé, přesto je jedinečná. V rámci filmu samotného nemůžu jinak, než být spokojený tak, jak to jenom s Bessonem v dnešní době může jít. Líbí se mi, jak tady plno lidí nedává ty jeho skoky z akčních scén na ty vysvětlovací, potažmo úplně mimo scény. Mně se to naopak moc líbilo. Besson byl vždycky dobře střelenej.(19.12.2014)
  • Rozpočet $40miliónovTržby USA $126,663,600Tržby Celosvetovo $463,360,063Tržby za predaj Blu-ray v USA $13,727,730 //počet predaných kusov 638,511
    Tržby za predaj DVD v USA $13,186,025 //počet predaných kusov 650,259║ Bessonov Matrix, teda toto mi neskutočne sadlo, svižný sci-fi, kde príbeh zaujme, nápaditosťou strhne, Scarlett očarí, akcia a triky moc ladia, zatiaľ veľké prekvapenie roka 2014 a dávam mu za plný počet
    /videl v kine: 100%/(20.8.2014)
  • Být 90. léta / mluvit Morgan Freeman všechny monology po vdechnutí hélia, bylo by to za 100%, takhle cením hlavně jako velmi zábavnou ztrátu soudnosti. Ne každý to umí s takovým nasazením a dynamikou jako Besson (ta honička Paříží!). Mám pocit, že nějak takhle by vypadala filmová verze Prdele, která chcala. Bohužel / Bohudík v době, kdy blockbustery vymýšlejí, jak co nejlépe zaměstnat 10% mozku, je Francouzovo nekontrolované bobtnání v těch zbylých devadesáti spíš prima bizárek. BTW Choi je sick a Scarlett se docela žůžově snaží uhrát i ty nejdebilnější scény, jako je zfetlý cituplný telefonát mámě. Já se na (po)Lucy vlastně vůbec nezlobím, jednou za čas člověk potřebuje vypláchnout synapse cizím šílenstvím… [50-70%](29.7.2014)
  • odpad! Naši novou drogu JBMNT-69 jsme se rozhodli otestovat na živém subjektu. Tu jsme mu ráno aplikovali do lahváče, její účinky jsou pozvolna vzestupné. Testovaný subjekt – muž, 37 let, zaměstnán jako obsluha fekálního vozu. Využití mozkové kapacity – 10% – Tož dneska jedem do ňáký díry za městem, prej se máme fakt jako těšit, čeká nás tam žumpa jak sviňa. Rači sem si nabalil věčí sváču a udělal si chleba se sádlem rovnó dva, abysem neměl moc hlad. Za chvilu by tady měl bejt Dimitrij, nabírá mě přímo s hovnocucem v sedum před Jednotou a pak se jede makat. Ale vždycky si dává na čas, chuj jeden, haha. Do piči, měl bych si zašít monterky, přes tu džuznu mi táhne skorem až na vajca. Ha, už jede Dimitrij, tož dneska to bude fakt makačka! Využití mozkové kapacity – 20% – Sedíme v autě a jedem na místo. Cítím se nějak líp, je mi docela dobře. V autě se nám zaseklo rádio a nechtělo hrát. Dimitrij do toho zase bez rozmyslu bušil pěstmi, přitom stačilo jen očistit kontakty a hned to šlo dobře. Někdy by měl fakt začít používat hlavu. Po cestě jsem přečetl všechny listiny v přihrádce, včetně technické specifikace vozu. Už jsme na místě. Využití mozkové kapacity – 40% – Majitel je velmi příjemný pán, při podávání ruky jsem mu zpozoroval problémy se zády, způsobené opotřebením meziobratlových plotének a vznikem kostěných výběžků, pročež jsem mu doporučil brzkou návštěvu nejbližší neurochirurgické ambulance. Dimitrij najel blíže s vozem a společně s majitelem jsme oddělali víko septiku, do kterého jsme vložili sací trubici. Barva fekálií osciluje někde mezi mahagonovou a antukovou hnědí, konzistence vrchní vrstvy nerezonuje se standardem, čili jeho dcera bude pravděpodobně alergická na buráky. Využití mozkové kapacity – 60% – Podle nepřirozené polohy purpurového květu krytosemenného hyacintu v rohu zahrady jsem usoudil, že přesně v 07:44 středoevropského času dojde ze severozápadu k protržení mračen, což vyústí v dlouhotrvající krupobití, bylo by tedy moudré, kdybychom práci dokončili co nejrychleji. Poplácal jsem Dimitrije po zádech, čímž jsem mu v těle zlikvidoval shluk buněk, které by mu za deset let způsobily jaterní cirhózu a zapnul jsem sací čerpadlo. Zatímco Dimitrij obědval točeňák a já v hlavě vymýšlel zlepšenou verzi teorie relativity, sací trubice se ucpala. Za chvíli přijde bouře, musím jednat rychle. Využití mozkové kapacity 80% – Skrze červí díru, kterou jsem sám vytvořil, jsem musel odcestovat do jiné dimenze, ve které jsem se vrátil v čase, v čemž mi pomohla spirituální ektoplazma tvarující se v hieroglyfy. Vrátil jsem se na planetu Zemi o hodinu dříve jako nehmotné jsoucno, silou vůle vyčistil sací trubici, překontroloval technický stav vozidla, vynalezl lék na rakovinu a vrátil se do přítomnosti, kde již bylo vše v nejlepším pořádku a my se mohli od spokojeného majitele vrátit na centrální stanici těsně před bouří. Vaše hovna, naše radost! Využití mozkové kapacity – 100% – Kurva, piča, to byl zamrdanej sen. Probouzím se celej zpocenej, tfuj, já a dělat s hovnocucem? Bože! Zkurvený noční můry. Dopíjím kafe, beru si úbor a odcházím do střediska čistit prdele starejm dědkům.(5.10.2014)
  • Luc Besson je zpátky v nejlepší formě, v níž natáčí naprosto šílený a zábavný postmoderní pel-mel. Možná nejlepší pulp v dějinách evropské kinematografie! Vlastně je úžasné, co všechno dokáže z pokleslé brakové estetiky a tématiky vytěžit a jak synkreticky spojuje nespojitelné – v metamorfóze Lucy v nadčlověka Vesmírnou odyseu s Cestou do pravěku, cool stylizované hrané scény a vynikající dokumentární prostřihy a intermezzy, která mají většinou ironický a humorný kontext, vykradený scénář k Všemocnému s tisícem a jednou akční slátaninou, asijskou mafii se západní vědou, Evropu a anime, Killbillovsky silnou hrdinku (pro Bessona tak typickou) s morálním relativismem… Globální postmoderní béčkový film, který i když přežvýkává mnohé dříve viděné, stejně není jako nic, co lze jinde vidět…(3.12.2014)
  • Šokujícně debilní. Takhle trapně jsem se u filmu necejtil už dlouho. Jedna hvězdička třeba za toho dinosaura.(17.1.2015)
  • Najednou jsem cítila všechno…cítila jsem, jak mi odumírá jedna mozková buňka za druhou.(15.11.2014)
  • // Distribútor: Universal //Počet premietajúcich kín v USA: 3,202 // Otvárací Víkend v USA: $43,899,340 //(4.10.2014)
  • Zajímavý film, herečka skvělá, ale totálně posraný konec :-((4.10.2014)
  • ,,CO BY SE STALO, KDYBY MĚL NĚKDO PŘÍSTUP KE 100 % SVÉ MOZKOVÉ KAPACITY?“… /// Besson a JEHO Matrix. Solidní nápad. Ovšem místo toho, aby ho rozvinul do superfilmu, spokojí se s béčkem, kterým bez zbytečnejch keců a mezí ucházející akcí prosviští k myšlenkám, na který není (ještě) lidstvo připravený… Celkem zábavná ptákovina, stvořená pro těch 10 mozkovejch procent. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevěřím, že by blondýna mohla zlikvidovat mafii. 2.) Thx za titule ,,Bac“ a ,,Araziel“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ *(6.10.2014)
  • Kto vám bude tvrdiť, že je to akčný film, klame alebo si z vás robí srandu a tým pádom by ste sa s ním mali prestať kamarátiť. Akcie je len minimum a namiesto nej nás otravuje neskutočne naivné sci-fi. Scenár je absurdný (Lucy necíti bolesť a tak ju môžu operovať bez anestetík) a bizarný (pamätá si mačku, ktorá zomrela, keď Lucy mala rok). A Scarlett Johansson? Pomaly ale isto ma baba prestáva baviť. Občas je to TAKÁ hovadina, že sa divák mierne baví (hrdinka spomína na to, ako sa narodila), ale inak je to napriek množstvu kuriozít nuda.(3.1.2017)
  • stejně jako žádný střízlivý divák si ani já nedělám nejmenší iluze, že se Lucy svého námětu (a jeho implikací) chápe se vší vážností, kterou předpojatí kritici tak zoufale postrádají. vedle podnětnější Transcendence, seriózně míněného sci-fi z téhož roku a s podobnými motivy, může Bessonův akční biják vypadat vyloženě hloupě. námět je tu samozřejmě hlavně záminkou ke všemu tomu trikovému spektáklu, který si ovšem dovedu sám o sobě vychutnat jako svého druhu guilty pleasure. ale to je na tom filmu právě to kouzelné, že přestože nemá větší ambice, než být efektním sci-fi akčňákem, nápadně v sobě odráží rapidní vývoj v rámci vlastního žánru. /// jelikož se odborně nespecializuji na dějiny filmové sci-fi a zkoumám historii svého oblíbeného žánru víceméně na popud osobní zvědavosti, vytvořil jsem si svůj vlastní, laický systém, který mi umožňuje se v tomto nepředstavitelně rozmanitém prostředí zorientovat. systém je založený na strukturování dějin žánru v rámci filmového a televizního média podle témat a tematických motivů, nebo ještě přesněji podle otázek, které klademe nikoliv my, diváci, filmům, ale otázek, které (si) kladou filmy samotné. /// je fascinující uvědomit si, že v žánru, kde si ještě před půl stoletím převážná většina filmů kladla otázky leda po způsobech, kterými „ti zlí vetřelci z Marsu servírují lidské maso“, jak ostatně svého času parodovala už jedna epizoda Simpsonů, dnes se i v rámci relativně hloupého akčního scífka dumá nad otázkami Singularity a trans- či dokonce post-humanismu. Lucy možná není příkladným zástupcem dobrého sci-fi, ale je nádherným symptomem velmi prudkého a nezadržitelného vývoje vědeckofantastického filmu, vývoje, který by singularitarián mohl s trochou drzosti označit za paralelu k exponenciálně se zrychlujícímu vývoji lidstva jako takového. vrchol je na dosah. jen si počkat.(15.2.2015)
  • Skloubit evoluční, filozofické, informačně technologické, kvantově mechanické a standardně kosmologické úvahy do hraného anime byl vskutku výtečný nápad! A to přesto (nebo možná právě proto?), že je základní premisa – tedy že člověk využívá mozkovou kapacitu jen velmi omezeně – mýtus, neřku-li pitomost!(3.10.2014)
  • Zábavne šialená…blbosť. 7/10(1.9.2019)
  • Grandiózní horská dráha mozkem jurodivého fantasty, ve kterém je cokoli možné. Besson vždy byl famózní vypravěč, ale je na čase si uvědomit, že vážnost, racionalita a realita jsou ve výsledku pro každého barda svazující. Pro Bessona přišel zlom s „Pátým elementem“, kde se odpoutal od okov a vyšel vstříc příběhům ležícím za hranicemi všeho omezujícího. I když se posledních dvacet let zdánlivě vracel na Zem, ono osvobozující prozření, že dokud je výsledek ve své logice koherentní, není se třeba omezovat racionalitou, v něm navždy přetrvalo. Projekty jako „96 hodin“ nejsou chvilková probuzení z deliria, ale pouze důkazy, že když chce, dokáže vyprávět i „uvěřitelné“ báchorky. Jenže to on povětšinou prostě nechce a je jen na každém divákovi, jestli na hru tohoto „nespolehlivého“ vypravěče přistoupí (příznačně jediný, s kým můžeme ve světové kinematografii Bessona poměřovat, je Tsui Hark). Pozastavovat se u „Lucy“ nad absurdní sci-fi new age premisou je to samé, jako koukat se na horskou dráhu, namísto toho, aby se člověk nechal přikšírovat do sedačky a užil si jízdu. Fakt, že Besson tuto fantasmagorii ani na chvíli neshodí, ale naopak své vyprávění předkládá s vážnou tváří a dovádí ho do vnitřně logického konce, není znakem šílenství, ale právě vypravěčské bravury. Nutno dodat, že vážná tvář vypravěče, v žádném případě neznamená, že vypráví vážný příběh. Naopak „Lucy“ se pohybuje přesně na hraně strhující zábavy a campu, do něhož ale nikdy nesklouzne, a právě v tom spočívá její osobitost. Besson na diváky nikdy nepomrkával, pouze hleděl s otevřenýma očima, ve kterých bylo tak snadné a slastné se utopit. V kontextu jeho tvorby pak „Lucy“ představuje něco jako „Pátý element“ 2.0 s tím, že se od první verze liší převrácením výchozích prvků a poladěním vyprávěcích prostředků. Namísto osudu veškerého života se zde hraje o existenci jedné bytosti, která ale je sama o sobě universem. Namísto Willisova cynického reka, za nímž klopýtá personifikace dobra, je zde schematický policajt v pozici přívěsku všehomíra. A jestliže „Pátý element“ část své zábavnosti stavěl na tom, že prolamoval prostor, když pomocí střihu proměňoval monology vzdálených postav v dialogy, „Lucy“ baví tím, že moc nad prostorem, časem i lidmi a matérií, kterou doposud měli jen filmaři, dává do rukou své hrdince, ale také provázáním diegeze a externích vypravěcích elementů i hypertextových referencí.(21.5.2015)
  • Tak Lucy je guilty pleasure roku jak vyšitéj. Luc Besson opět potvrzuje své režijní i scénaristické kvality. Tentokrát přichází nejspíš s nejambicióznějším akčním filmem, který kdy měl. Je to správně svižné, napínavé, drsné, neokoukané, vizuálně dech beroucí a na akční film i poměrně inteligentní, veškeré teorie mi přišly velmi zajímavé, Scarlett i Freeman jsou prvotřídní,tudiž za mě palec na horu. Zde konečně mohu vyslovit mou málo používanou byť velmi oblíbenou větu, je to JÍZDA JAKO PRASE! Při sledování jsem si zavzpomínal i na mou srdeční akční záležitost Polibek draka. 90%(5.10.2014)
Budete mít zájem:  Beta-sitosterol a jeho zdravotní přínosy – na co je dobrý?

Implantát Neuralink Elona Muska ovládá počítač mozkem

Implantát, který vám přenese digitální svět přímo do mozku, se rychle blíží. Elon Musk chce upgradováním lidí zabránit nadvládě robotů na Zemi. V jeho společnosti Neuralink pracují přední světoví neurologové. Na čem přesně „dělali“ se dlouho tajilo. Teď konečně vyplula pravda na hladinu.

Představte si, že řídíte počítač pouhou myšlenkou. Ve filmech a hrách situovaných do budoucnosti to není nic nového. Jenže napadlo by vás, že taková technologie se už ve skutečnosti chystá i v našem světě? A nestojí za ní nikdo jiný než největší vizionář 21. století Elon Musk.

První čip Neuralink

Společnost jménem Neuralink založil Musk v roce 2016. Zaměstnal zde několik předních neurologů (vědců, kteří studují lidský mozek), ale o tom, na čem budou vlastně pracovat, mlčel jako hrob. Promluvil až nyní. Podle jeho slov se podařilo v laboratořích vyvinout funkční čip jménem N1, který umožní komunikaci člověka a strojů pomocí mozkových vln.

Elektřina v mozku

Nejde zdaleka o novinku. Už před sto lety se německému psychiatrovi Hansi Bergerovi podařilo prokázat, že náš mozek vydává různé elektrické signály. Některé z nich lze vyvolat vůlí.

To už jen krůček od příkazů, kterými by mohlo jít ovládat stroje. O padesát let později to vědci dokázali poprvé využít v praxi na opicích.

Jen podle signálů vysílaných mozkem se primátům podařilo hýbat robotickou ruku a po čase ji dokonce získali pod kontrolu.

Digitální oči

V roce 1978 začal americký výzkumník William Dobelle zkoušet, zda by nemohl implantát vrátit zrak slepcům. Výsledek se dostavil hned u prvního dobrovolníka. Na oči si nasadil brýle s kamerou, která přenášela obraz přímo do té části mozku, která je zodpovědná za vyhodnocování vjemů z našich očí. Čip sice nebyl dokonalý, dobrovolník ale díky němu mohl rozlišovat obrysy věcí kolem sebe.

Budete mít zájem:  Hubnutí bez práce? Výsledky až po měsících, a kdo ví jestli

Kurzor na očích

Na přelomu tisíciletí dokázali vědci implantovat čip člověku, který trpěl syndromem uzamčení. To je nemoc, při které nemůže pacient hýbat žádnými svaly kromě očních víček. Myslí a vnímá jako zdravý člověk, ovšem komunikovat může jen pomocí mrkání.

Díky čipu se naučil pacient ovládat myslí kurzor na počítači. Podobných výzkumů, které dokazují, že ovládání strojů myslí není jen sci-fi, je celá řada. Mají ale jeden zásadní problém.

Vyžadují zavedení senzorů přímo do mozku – jinými slovy se to neobejde bez díry do hlavy.

Laserový implantát

Vznikla sice také celá řada neinvazivních systémů, kde stačilo senzory jen přiložit k hlavě, jenže signál z nich byl mnohem slabší. Toho jsou si vědomi i výzkumníci z Neuralinku. Jejich čip se proto bez zapojení do mozkové tkáně neobejde. Mělo by to ale jít šetrně a bez bolesti.

Vědci chtějí implantát složený z vláken tenčích než lidských vlas dostat k mozku pomocí laserového paprsku. Ten vypálí miniaturní otvory přímo do lebky a robot do nich zavede vlákna snímající aktivitu vašeho mozku. Nejspíš si říkáte, že i tak to zní příšerně bolestivě.

Ale věřte, že oproti vrtání do lebky jsou přesné laserové průstřely mnohem pohodlnější řešení. Strůjci čipu to přirovnávají k laserové operaci očí.

Lepší domluva

Už zbývá jen najít odpověď na otázku, proč si vlastně nechat do mozku instalovat čip. Elon Musk tvrdí, že se stroji už dávno komunikujeme – jen to neděláme moc efektivně. Neustále píšeme něco do mobilů nebo do klávesnic počítačů.

Implantát nám umožní dělat to bleskurychle, pohodlně a bez chyb. Neuralink se automaticky spáruje s vaším mobilním telefonem a odsud ho budete moci i ovládat.

Psaní zpráv, hraní her, hledání informací na internetu – to vše se s čipem v hlavě obejde bez myší, klávesnic a touchpadů.

Léčba i zábava

Navíc to může fungovat skvěle v chytré domácnosti. Čím dál více se objevují chytré ledničky, trouby nebo třeba kotle na vytápění. Cestou ze školy byste si tak mohli pouhou myšlenkou přitopit v pokojíčku a pustit troubu, abyste si v ní ohřáli večeři.

Podobně jako ostatní projekty chce však Neuralink začít s vývojem čipů, které pomohou handicapovaným lidem.

Implantát může opravit vady mozkových funkcí – třeba pomoci s léčbou slepoty, zranění páteře nebo nemocí, jako je například ta Alzheimerova nebo Parkinsonova.

Zrod kyborgů

Díky implantátu prý navíc dokážeme splynout s umělou inteligencí. Elon Musk věří, že je to naše šance na přežití. Je přesvědčen, že umělá inteligence brzy překoná tu lidskou.

Jakmile se jí to podaří, bude scházet už jen krůček k tomu, aby ovládla naši planetu. Jediný způsob, jak tomu zabránit, vidí v symbióze člověka a počítače.

Prý to je dnes těžko představitelné, ale ve skutečnosti to půjde zcela přirozeně.

Je to skutečnost?

Někteří vědci nadšení Muska a jeho týmu brzdí. Tvrdí, že ačkoli si práce vědců z Neuralinku váží, jejich vizi propojení lidské mysli a umělé inteligence považují za přehnanou.

O Elonu Muskovi je známo, že rád bourá mýty a uvádí do praxe nápady, které jsme doposud znali jen z vědecko-fantastických filmů. Ne vždy se mu to ale podaří.

Jak to dopadne s mozkovým implantátem? Odpověď se možná dozvíme už v příštím roce, kdy mají začít ostré testy Neuralinku na lidských dobrovolnících.

Implantát Neuralink: Přímo do mozku? >

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *