Česká hospoda se změnila. Mohou za to ženy

Iniciativa Zachraň hospodu vybrala za první týden sedm milionů korun

Iniciativa
Zachraň hospodu, kterou na začátku dubna spustil Český svaz
pivovarů a sladoven ve spolupráci s pivovary a dalšími
partnery, zaznamenala po prvním týdnu ostrého provozu silný zájem
hospodských i spotřebitelů. K dnešnímu dni se do ní
zapojilo na 2000 hospod a restaurací, kterým lidé přispěli
zakoupením voucherů celkem 7 milionů korun.

Kampaň
Zachraň hospodu byla spuštěna 2. dubna, kdy se začaly registrovat
podniky. O týden později pak mohli spotřebitelé začít nakupovat
vouchery, kterými podporují své oblíbené provozovny v nelehké
situaci.

K dnešnímu dni se zapojilo už téměř 2 000 podniků
a 3 000 lidí, kteří tak podpořili svou oblíbenou hospodu či
restauraci.

Celková výše příspěvků dosáhla necelých 7
milionů korun, podpořených podniků je aktuálně 730.

Česká hospoda se změnila. Mohou za to ženy

„Hospody i restaurace jsou zavřené už měsíc, nicméně výrazný úbytek hostů zaznamenaly už od začátku března.

Podle současného plánu vlády se otevřou nejdříve koncem května, a to ještě v omezeném režimu,“ říká Martina Ferencová, výkonná ředitelka Českého svazu pivovaru a sladoven.

„To znamená, že většina provozoven bude tři měsíce bez jakýchkoliv příjmů a řada z nich bude nucena bez další pomoci zavřít. Proto je extrémně důležité je v této době podpořit, abychom se v červnu měli vůbec kam vracet.“

Spotřebitelé mohou svůj oblíbený podnik podpořit na webu zakoupením poukazu, který uplatní, jakmile skončí současná opatření a hospody znovu otevřou. Vouchery je možné zakoupit v hodnotě 100, 200, 500 a 1 000 korun.

V
České republice působí řádově 50 tisíc gastronomických
zařízení a z toho více než 30 tisíc představují hospody a
restaurace. V tuto chvíli je 90 procent hospod a restaurací
zavřených a bez jakýchkoliv příjmů.

Společně s Českým svazem pivovarů a sladoven se k iniciativě k dnešnímu dni připojily pivovary Bernard, Budějovický Budvar, Pivovar Antoš, Pivovary Staropramen, Plzeňský Prazdroj, Primátor, Starobrno a Svijany. Dalšími partnery jsou Becherovka, Bohemia Hop, Česká spořitelna, Dotykačka, Edenred, Jack Daniels, Karlovarské minerální vody, Kofola, Makro, Stock a Storyous.

Zdroj: Storyous, foto: Storyous, Pixabay.com

Tradiční české hospody v Praze mizí. Pivo si teď štamgasti v Karlíně mohou dát v umělecké galerii

Karlínská galerie Viper se na měsíc změnila na klasickou českou hospodu s tradičním vybavením. Na výstavě je možné si posedět u štamgastského stolu, dát si pivo nebo nakládaný hermelín a především diskutovat, například o budoucnosti Karlína a dalších pražských čtvrtí.

„Kvalitní zástavba a s ní související kvalita života, dobrá vzdálenost i dostupnost do centra, udržovaný veřejný prostor, volné stavební parcely, to vše vytváří tlak na cenu nemovitostí i pozemků. A v tomto prostředí nemá dnes klasická hospoda mnoho šancí, jak s pivem za dostupnou cenu přežít,“ popisuje kurátorka.

Netradiční výstava potrvá až do 31. října.

Karlínská galerie Viper se v říjnu proměnila na tradiční českou hospodu a především místo pro setkávání místních i přespolních. Výstavní projekt architektů ze studia MAK! má upozornit na postupnou proměnu pražských čtvrtí, jako je Karlín.

„V krajích přívětivějších na počasí bychom potkali místní rozprávět na náměstích pod stromy, v Čechách se místem, kde se sejít a něco si říct, staly především hospody. Scházení se a vysedávání po hospodách u nás po staletí patří k běžné součásti života a představuje výrazný společenský fenomén,“ vysvětluje kurátorka výstavy Barbora Špičáková.

Takhle rychle vypitý pivo a vyjedený hermelíny to tu ještě nebylo aneb včerejší otvíračka Hospoda U hada. Program každý den!

Zveřejnil(a) VI PER dne 02. Říjen 2017

V hospodách se podle ní utvářelo veřejné mínění, řešila politika, vznikal zde odboj a kvetla tu kultura. A stejně jako myslitelům, intelektuálům, aktivistům či anarchistům byly hospody, hlavně díky svým příznivým cenám, vítaným shromaždištěm a nejoblíbenějším místem i chudiny. 

„Hospoda byla vždy srdcem každé čtvrti, vesnice nebo sídla. Všechno se v ní dalo sehnat,“ přibližuje achitektka Kateřina Vídenová z uskupení MAK!

Tento fenomén se ale v poslední době vytrácí a hospodské prostředí se poměrně rychle mění. Místa, kam si lidé chodí porozprávět, sdělit svůj názor či naslouchat, se začala výrazně rozdělovat. „Každý segment společnosti má svůj podnik, ať jde o hipstry nebo manažery. Jen tradiční štamgast ne,“ dodává Špičáková.

Výstava podle ní zatím sklízí úspěch, a to především u místních, kteří si u dočasného výčepu vytvořili štamgastský stůl a donesli si i vlastní fotky. Většina vystavených předmětů ale pochází z nedávno zrušené hospody U Fandy v Karlíně. Dočasně zde vzniklo i dřevěné obložení a minimalistický prostor galerie bude tradiční hospodu připomínat až do konce října.

Výstava U hada má upozornit nejenom na úbytek klasických hospod z městských čtvrtí a periferií, ale i na dramatické proměny, kterými v poslední době řada míst – a Karlín není výjimkou – prochází.

„Kvalitní zástavba a s ní související kvalita života, dobrá vzdálenost i dostupnost do centra, udržovaný veřejný prostor, volné stavební parcely, to vše vytváří tlak na cenu nemovitostí i pozemků. A v tomto prostředí nemá dnes klasická hospoda mnoho šancí, jak s pivem za dostupnou cenu přežít,“ popisuje Špičáková.

Ikonickou proměnou Karlína podle ní znázorňuje Lokál Hamburk, který je nejstarší hospodou ve čtvrti. Pohostinství se zde provozovalo už od 19. století, po změně majitele ale do ní chodí jiné lidé. 

Součástí výstavy je i celá řada doprovodných akcí, včetně přednášek nebo diskusí. Jednou z nich bude i debata sociologa, architekta a urbanisty Igora Kovačeviče a zástupce developerské společnosti, která se podílí na vývoji Rohanského ostrova v Karlíně.

„Chceme se společně bavit o tom, jak se postavit k vývoji města. Zda je reálné, aby developer využil znalostí místních nebo sociologa, a zda má o to vlastně zájem. Ideálně bychom chtěli propojit všechny obory. A není proto ideálnější místo než hospoda,“ dodává architektka Kateřina Vídenová z uskupení MAK!

Expozice nemá kritizovat, ale otevřít potřebnou diskusi. „Chtěla bych připomenout jednu velmi důležitou věc, a to je postavení radnice. U nás bohužel není téměř zvykem, že by radnice regulovala a měnila. Developeři si v podstatě navrhují město sami. Zástupci města se ani nesnaží jim stanovit nějaká pravidla, ač legislativní možnosti mají,“ upozorňuje Vídenová. 

Podle ní podobu města bohužel negativně ovlivňují i neosvícené radnice. Prázdná pole zasíťují z městské pokladny místo toho, aby to bylo naopak. „Všude ve světě mají regulaci. Když v Anglii staví byty pro bohaté, mají povinnost v rámci objektu vytvořit i sociální bydlení,“ podotýká Vídenová.

MAK! – Mobilní architektonická kancelář je název projektu architektů Kateřiny Vídenové a Adama Wlazela. Svými nápady a aktivitami se vždy bezprostředně dotýkají aktuálních možností urbánního života.

Spoluzaložili uskupení Letná sobě!, jehož činnost strhla lavinu občanských „sobě!“ iniciativ po celé republice. V roce 2013 se rozhodli vydat s karavanem na venkov, aby tak prozkoumali situaci současné české vesnice a pokusili se spolupracovat s místními obyvateli. V roce 2016 s karavanem doputovali až do Skotska. 

Kde jinde se večer setkat?

Ve svém článku Instituce hospody v české společnosti z roku 2005 říkáte, že pro českou hospodu je typické „neuhlazené prostředí s ubrusy obtěžkanými předešlým večerem, toaletami nevonícími rozkvetlou loukou a s věčným oblakem namodralého dýmu líně se povalujícím nad hlavami hostí“. Definoval byste ji tak i dnes?

Kdyby se ještě mohlo v hospodách kouřit, asi bychom pořád mohli najít zařízení, které odpovídá mému tehdejšímu popisu. Dnes se lidem pod pojmem česká hospoda vybaví něco trochu jiného.

Mizí negativní definice, špína a zápach. Jsou to čistší zařízení, méně genderově rozdělená. Jídla už se neomezují na tradiční utopence, tlačenku a guláš.

Lidé hospody prostě vnímají jinak než před deseti lety.

Může v tom hrát nějakou roli nástup franšízových hospod velkých pivovarů, jako jsou Potrefené husy či nejrůznější Radegastovny?

Pokud přijmeme, že čistota je kladná hodnota, pak tenhle koncept hospodskou kulturu povznesl, ostatně i kuchyni, obsluhu a další věci kolem. Ale možná už je toho trochu moc, hlavně ve velkých městech.

Koncept české hospody je docela jednoduchý a franšízy vypadají všechny podobně, tak trochu sterilně. Dochází tak zase k uniformitě české hospody, jen jiné než před patnácti lety.

Franšízy se zároveň od klasických hospod odlišují, objevují se tam jiné vrstvy lidí, a liší se i vnitřním sociálním prostředím. V našich výzkumech se pravidelně ptáme, proč a jak často lidé do hospod a dalších restauračních zařízení chodí.

Tyhle nové hospody se z hlediska motivace a frekvence návštěv nepodobají tradičním hospodám, ale spíš barům. Jak lidé sami říkají, chodí se tam častěji pobavit než si popovídat s kamarády a nechodí tam také tak často.

Ve stejném článku uvádíte, že typický štamgast je důchodce, který celý život manuálně pracoval. Platí to pořád? Spousta lidí pracujících v řemeslných profesích má dnes relativně dost peněz a zároveň jsou ochotni je utratit za jiné požitky než kulturu nebo knihy. Mění se nějak sociální struktura české hospody?

V hospodách se odrážejí proměny sociální skladby celé společnosti. Po roce 1989 se pole restauračních zařízení stalo velmi rozmanitým, objevily se jejich nové druhy.

Do té doby dominovaly klasické české hospody, lidé neměli tolik možností, kam vyrazit, a také společnost byla z hlediska sociálního rozvrstvení méně pestrá. Teď různé typy podniků navštěvují odlišné typy lidí.

Nutně se to pořád ještě naštěstí neodvíjí od toho, jestli daný člověk pracuje rukama nebo hlavou, záleží spíš na tom, jaký má příjem a za co chce utrácet.

Budete mít zájem:  Se stížností na lékaře pomůže zdravotní pojišťovna

Zmiňujete, že před rokem 1989 byla hospoda jakýmsi útočištěm před režimem, lidé do ní chodili hledat bezpečný prostor. Může to být i dnes jeden z definujících rysů české hospody?

V sociálně slabších vrstvách nebo na vesnicích zůstávají skupiny, ve kterých to takhle pořád funguje. Pocházím z vesnice a je zřejmé, že vesnická hospoda tomu stále odpovídá.

Kde jinde se večer setkat než v hospodě? Na malé vesnici často není žádné jiné místo, kde se lidé mohou potkat, pokud tam není třeba nějaký sportovní spolek. Na rozdíl od něj ale do hospody může v pátek večer přijít každý, zvlášť pokud je to pořád tradiční typ hospody, kde jsou lidé zvyklí se potkávat.

Přenáší se to i na mladé, naučí se tam chodit, a hospoda tak nemá důvod měnit tvář. Na rozdíl od města, kde se objevují a zanikají módní bary a kavárny.

Naposledy v souvislosti s EET se zase vynořila debata o zanikání vesnických hospod, popřípadě přechodu na nelegální výčepy v garážích a náhradě čepovaného piva lahvovým. Nakolik je to realita a nakolik jen obavy?

Slyšel jsem to z mnoha různých zdrojů, ale z vlastní zkušenosti jsem to nezažil. Možná je to tím, že znám vesnice z regionu, kde s tím tak nebojovali.

Dokážu si ale představit, že jsou zlomové velikosti obcí – v obci s pěti sty obyvateli se hospoda uživí i po nástupu EET, ale ve vesnici se dvěma nebo třemi sty obyvateli to může být poslední kapka, která místního nadšence přivede k tomu, že hospodu zavře, a buď z ní udělá soukromý klub, nebo si to hasiči budou řešit po svém v hasičárně, případně tam nebude nic. Netvrdil bych tedy, že jsou to poplašné zprávy, existují specifické typy obcí, kde k tomu docházelo, ale v celkovém pohledu na Česko to asi nebylo tak dramatické.

Myslím, že větší dopad má přechod od konzumace čepovaného piva k domácímu pití a nákupu piva v obalech. Hlavně přes léto, kdy se každý víkend koupí sud a griluje se u jiného souseda. Pořád se tedy lidé scházejí, ale hospoda nefunguje.

Svůj podíl na tom má i cena čepovaného piva. V Česku je sice pořád velmi levné, ale i tak je rozdíl mezi čepovaným a lahvemi velký.

Vede to k tomu, že se kamarádi přesouvají z hospod do soukromí, zůstávají v uzavřenějších skupinkách a méně se potkávají navzájem.

Kdy se hospoda stala něčím specificky českým?

Nejsem historik, ale obecně se dá říct, že i před vznikem moderních národů existoval lokální, regionální patriotismus a územní sounáležitost. Proto když už někdy v 15. nebo 16. století bylo zřejmé, že pivo vyráběné v našem regio­nu je dobré, vznikla přirozená hrdost na pivo, která se postupně v 19. století za národního obrození přelila do národoveckého diskursu.

A je česká hospoda v mezinárodním srovnání něčím skutečně unikátním?

Asi jako pivo. Češi bývají přesvědčeni, že jsou jediný národ na světě, který vyrábí pivo, a když už se dozvědí, že se dělá i jinde, mají za to, že to jejich je nejlepší, ale není to samozřejmě úplně pravda.

Kulturu pohostinských zařízení navázaných na nějaký konkrétní nápoj mají asi všechny země. V jižních zemích mají vinárny, v severních zemích je specifikem pití doma, ale mají také určitý druh hospod.

Alkohol prostě slouží k sociálnímu kontaktu.

Velmi podobnou tradici i přesvědčení, že hospoda má specifický duch a tradici, udržuje anglický pub. Je to také sociální instituce a na zkoumání historického a sociálního významu pubu se zaměřují i někteří historici.

Podobně jako u nás se v Anglii debatuje o ohrožení tradičního konceptu pubu a piva, i tam se projevil nástup malých pivovarů.

V německém prostředí mají také tradici poměrně blízkou té naší, úzce navázanou na pivo, ale situace se liší v tom, že tam nikdy nedošlo k takové koncentraci pivovarů, pořád si udržovali malé a restaurační pivovary.

Jedním z rysů české hospody je i to, že se v ní tradičně potkává „profesor se zedníkem“. Má jít o demokratický prostor, kde se mísí společenské vrstvy. Neblížíme se ale nyní k západoevropskému stavu, kde mají jednotlivé společenské skupiny své specifické podniky?

Posouvá se to tím směrem. Děje se to hlavně ve městech, kde se mohou udržet různé typy podniků. Když se projdete po Praze 1, najdete pár tradičních hospod, které si na svém stylu zakládají, a kromě toho, že do nich občas vejdou turisté, tak je tam pořád dost variabilní sociální prostředí, ale tím to zde končí. Ve větších městech se lidé jednoznačně začínají rozdělovat.

Tradiční hospody mají docela výraznou estetiku, nejrůznější dekorace a interiérové prvky. Můžeme i v této oblasti pozorovat změny? Někdy mi připadá, že některé nové podniky se snaží právě změnou své estetiky odfiltrovat pro ně nežádoucí klientelu…

Něco podobného se dalo pozorovat už v devadesátých letech, typicky třeba v nádražkách, kde se objevily různé „luxusní“ zlaté dekorace a chromované židličky, a změnou interiéru z nich měl vzniknout i jiný typ podniku, bližší kavárně. Uběhly dva nebo tři roky, židličky tam pořád byly, ale hospoda zůstala stejná. V tomto ohledu se tedy nedá říct, že by se změnou stylu interiéru nutně změnil i podnik samotný.

Takže definujícím prvkem hospody je spíše klientela než fyzická podoba provozovny?

Jedna z mých studentek psala diplomku o proměnách hospod v Nuslích. Jedním z jejích závěrů bylo, že když se v podnicích změnil interiér, ale ne majitel, štamgasti chvíli nadávali, ale nepřestali je navštěvovat. Pokud se ale objevil nový majitel, narušily se sociální vazby a začalo to fungovat jako jiný podnik.

Zajímavým fenoménem jsou sídlištní hospody. Samotná sídliště jsou vzhledem ke svému sociálnímu složení podobným demokratickým prostorem, jakým by měla být i ona typická česká hospoda. Dají se u sídlištních hospod vypozorovat rozdíly oproti podnikům v centru měst?

Pokud se bavíme o typických sídlištích ze sedmdesátých let, tamní hospody fungují jako zavedené podniky. I lidé, kteří na sídlištích žijí, jsou už starousedlíci, popřípadě druhá generace obyvatel, navzájem se znají a mají vybudované vazby. Hospody tak plní podobnou funkci jako ty vesnické.

Už od studií tradičně po konci semestru s kamarádem mapujeme hospody v různých koutech Prahy.

Na sídliště nás to nikdy netáhlo, ale pak se pro nás tato místa paradoxně stala hodně zajímavými, protože tam přetrvávají hospody, které už jinde nenajdete. Zmizely z centra měst, ale udržují se na sídlištích.

Říkejme jim třeba sousedské hospody. Když do nich člověk přijde, má pocit, jako by byl na vesnici. Každý, kdo tam vejde, pozdraví nejméně tři stoly.

Sídlištní hospody bývají v typické „kostce“ – objektu občanské vybavenosti uprostřed sídliště, kde bývala i samoobsluha a další služby. V současné developerské výstavbě v Praze podobné objekty ze zjevných důvodů chybějí. Může i v těchto místech vzniknout nějaká forma hospody, potažmo hospodské kultury, nebo tomu socioekonomická skladba obyvatel a logika místa nenahrává?

Specifická výzkumná data v tomto ohledu nemám, ale vídám, že poblíž těchto komplexů vznikají nové typy podniků, které nejsou tradičními hospodami. To ostatně ani nemůžou, i hospodám na sídlištích pár desetiletí trvalo, než se jimi staly.

V těchto komplexech vznikají zmíněné franšízy, často to bývá u výstupů z metra. Také se tam objevují minipivovary, které dokážou oslovit i bohatší klien­telu, ale už moc nepřipomínají tradiční hospody.

Pokud bychom tam tedy nějakou hospodskou kulturu hledali, asi je reprezentována těmito podniky.

Dokážete si představit českou hospodu bez piva?

Nedokážu. Bez ohledu na změny ve vnímání české hospody je pivo pořád tou nejdůležitější a nejčastěji zmiňovanou součástí hospodské kultury. Bez hlavní role piva jde o bary, vinárny, kavárny a podobně.

Z vašeho popisu veřejného vnímání české hospody se zdá, že její duch nespočívá ani tak ve fyzickém prostoru provozovny, jako především ve funkcích, které daný podnik plní. Jak by se daly shrnout základní funkce hospody?

Lidi se tam chtějí především potkávat, trávit spolu večer, dojednávat nejrůznější věci. V hospodě je vždy nějaké dlouhodobě budované sociální prostředí, chodí se za partou kamarádů, popřípadě člověk ví, že tam budou sedět známí.

Aby to dobře fungovalo, lidé ji musí navštěvovat poměrně často, jinak se z nich nestane skupina. Právě to se ale v současnosti mění.

Typickým znakem nových hospod, například franšíz, je to, že do nich lidé zavítají s menší frekvencí, a tak se z nich jen těžko může stát hospoda klasického střihu.

Hospody zjevně nezanikají, ale něco se přesto mění. Dokázal byste definovat, co přesně vlastně z českých hospod odchází?

Když velí žena. Představujeme pět šéfkuchařek, které bourají české stereotypy

Grils, Praha

Čím je váš kuchařský styl výjimečný?

Vařím intuitivně, nesnáším recepty. Vím, že vše chutná líp, když je to dobře zarestované, takže vařím pomalu a dlouho a s jídlem se mazlím. Ráda také jídlo okyseluji. Když ke zkaramelizovaným surovinám přidáte něco kyselého, je to hned lepší. A cokoli z ohně je na mém žebříčku okamžitě povýšeno. Stačí třeba, když necháte semínka chvíli vyudit.

Jaké jídlo jste dovedla k dokonalosti?

Asi svíčkovou. Vždycky mi přišlo, že je to největší kuchařský majstrštyk a že právě tohle jídlo by měla každá správná holka uvařit svému klukovi. Zajímavé je, že neexistuje univerzální recept, každý má tu svou. Ponořila jsem se proto do zkoumání a zkoušení a ve chvíli, kdy jsem přidala jablko a začala ho karamelizovat, jsem stvořila svůj signature dish.

Budete mít zájem:  Po Praze s holemi

Co pro vás bylo dosud největší výzvou?

Když jsme museli překopat Grils. Bylo to ve chvíli, kdy jsme překonali všechny porodní bolesti, stabilizoval se tým a já si oddychla, že už to bude dobré. A najednou musíš všechno budovat od začátku.

Už negrilujeme kuřata a neprodáváme čtvrtky, máme teď trhané maso. Lidi to pořád nechápou a dost často se tváří, jako bychom si to tady snad zapálili schválně. Fakt nám to dávají hodně sežrat, to mě mrzí.

Pořád podle mě držíme laťku rychlého jídla vysoko, máme lokální dodavatele, děláme to poctivě a na ohni.

Co je podle vás smyslem gastronomie?

Dělá lidi šťastnější a umí je semknout. Je to téma, které se nedá nikdy vyčerpat. Pomocí gastronomie se také lidé mohou naučit, jak se chovat zodpovědně ke svému okolí. Třeba to, že budou přemýšlet, jaké potraviny nebo maso si dají, odkud je a že nemusí jet přes půl světa.

V čem se ženy šéfkuchařky liší od mužských protějšků?

Ženy jsou empatičtější. Chlapi si často neuvědomují, že mohou člověku ublížit tím, že mu chybu vytknou příliš ostře. Můžeš to vysvětlit: „Tohle jsi udělal špatně, protože…“ Ale chlap většinou řekne: „Hele, ty seš úplnej debil!“ Žena je také víc schopná multitaskingu. U chlapa musíš počkat, až něco dodělá, jinak po něm nemůžeš chtít, aby tě vnímal.

Jaký je váš styl vedení?

Jsem klasická holka. Jsem v pohodě, na všechny milá, pak se stane nějaký průšvih, já vypěním, něco řeším asi víc, než bych chtěla, a pak je mi to hrozně líto. (smích)

Co vás nejčastěji inspiruje?

Hodně mě ovlivnily stáže. Jedna byla v Londýně v Pitt Cue, restauraci zaměřené na maso, kde mají otevřený oheň. Druhá byla Manfreds v Kodani, což je firma konceptem podobná Ambiente, mají několik podniků.

Třeba michelinskou restauraci Relæ, nejlepší místo na pizzu ve městě Bæst, ale i vlastní farmu.

V kuchyni je třeba šest národností a už jen to, že se s nimi bavíš a ptáš se jich, kde ještě ve světě byli, co se naučili, koukáš jim pod ruce na jejich techniky vaření… V životě kuchaře je jet na stáž to nejlepší, čeho může docílit, i kdyby jen na měsíc. Tu zkušenost mu nikdo nevezme.

Co je nejlepší a co nejhorší na práci v profesionální kuchyni?

Zhmotňujete něco, co vás baví a co vzniká okamžitě. To, že to lidé během chvíle snědí a třeba nás ještě pochválí, dodává mojí práci smysl.

Naplňující je, jak se každý den zlepšujete, zrychlujete, vaše technika je čistší. Kuchyně je živočišná, energická. A nejhorší − je to řehole. Je to časově i fyzicky náročné.

Moje okolí tím dost trpí a je mi i líto, že nemám tolik času na sebe. A pak samozřejmě nějaké spáleniny, ty bolí.

Goliáš ze seriálu Hospoda miloval ženy. Nejmenší herec Jiří Krytinář si uměl užívat života

Jiří Krytinář byl synem hajného hraběte Mitrovského. Narodil se dva roky po skončení druhé světové války v Sejřku u Nedvědice pod Pernštejnem a svoje dětství tedy prožil na venkově v přírodě.

Vyučil se hodinářem, čemuž se mimochodem věnoval i později, v době, kdy se zabýval herectvím. V roce 1989 se oženil a v dubnu 1990 se mu narodila dcera Jana.

 Se ženou se ale nakonec rozvedl, což jeho dcera nesla velmi těžce a určitou dobu se za svého otce dokonce styděla. V pozdějších letech se jejich vztahy ale opět urovnaly.

Problém nebo „konkurenční výhoda“?

Jednoznačným poznávacím znamením tohoto herce byl samozřejmě jeho malý vzrůst. Trpěl nanismem, způsobeným genovou mutací, která způsobovala poruchy tvorby chrupavek v těle, a takto postižený člověk nemůže dosáhnout vzrůstu běžné populace.

Ani tato porucha ale Jiřímu Krytináři nezabránila stát se hercem. Ostatně tomuto oboru se věnoval už od roku 1969. V roce 1971 se zúčastnil svého prvního konkursu na film Šest černých dívek neb Kam zmizel doktor zajíc, kde uspěl a od té doby se mu změnil život.

V roce 1981 se stal hercem profesionálním.

Ve své životní smůle měl vlastně štěstí. Herců, kteří by mohli bez problémů ztvárňovat trpaslíky, pohádkové bytosti a další, není mnoho. A tak se mimo české filmy a pohádky objevil také v tvorbě rakouské, sovětské, německé, italské, bulharské nebo jugoslávské. Zkrátka – Jiřího Krytináře znali diváci v mnoha evropských státech, vždyť má na svém kontě celkem přes sedmdesát rolí.

Kromě práce před kamerou se Jiří Krytinář věnoval také divadlu. Patnáct let pracoval v Alhambře, ale vídaly ho děti také v loutkovém divadle, role dostával i v muzikálech, dokonce v opeře.

Neobešel se bez skandálů

V životě Jiřího Krytináře se ale objevilo i několik skandálů a smutných příběhů, které vycházely najevo hlavně po jeho nečekané smrti v roce 2015, kdy zemřel na infarkt (jiné zdroje uvádějí plicní embolii).

Známý je ale jeho vztah k alkoholu, který se podle jeho známých rozvinul hlavně po přestěhování do Prahy, kde se necítil dobře. Problémy řešil právě touto cestou, což rozhodně nebyla dobrá volba.

Ostatně právě alkohol mohl také za jeden z jeho největších skandálů, kdy jedno z představení pro děti odehrál opilý a po jeho skončení se v šatně dokonce obnažoval. Fotografie z této “zábavy“ pak obletěly média.

Opravdu byl se svojí výškou smířený? 

Jiří Krytinář často oficiálně říkal, že mu jeho malý vzrůst nevadí a nemá s ním problémy. Podle jeho hereckých kolegů to ale tak jednoznačné nebylo.

Možná šlo ale hlavně o situace, způsobené lidmi kolem, kteří automaticky přizpůsobovali komunikaci s Jiřím Krytinářem jeho handicapu a snažili se s ním mluvit jako s malým člověkem – tedy jako s dítětem.

To samozřejmě muselo být pro dospělého muže ponižující a není se tedy čemu divit, že měl v takových chvílích špatné pocity.   

Ženy a nemanželské dítě

Jiří Krytinář byl také známý tím, že i přes svůj malý vzrůst – měřil 124 centimetrů – měl velmi kladný vztah k ženám, zvláště k těm mladým. To mu dlouhou dobu nemohla odpustit jeho dcera Jana, která se od něho distancovala.

Nakonec se ale jejich vztah opět upravil.

Později se také ukázalo, že měl kromě manželské dcery ještě dalšího potomka se svojí mladou milenkou, s níž dva roky tajně žil, aniž by se to veřejnost a pravděpodobně ani jeho nejbližší dozvěděli.

KAM DÁL: Hubnutí zmrazením: Kryolipolýza zničí všechny tukové buňky.

Osm nevinných obětí šíleného střelce si připomněli v Uherském Brodě

Bylo krátce po půl jedné odpoledne, když do restaurace Družba kousek od centra Uherského Brodu vešel 63letý muž v modré bundě. Byl to místní obyvatel a dlouhodobě nezaměstnaný elektrikář Zdeněk Kovář.

Psychicky nemocný muž vytáhl z igelitové tašky zbraň a na hosty začal bez jediného slova střílet ze dvou legálně držených pistolí.

Na místě zůstalo mrtvých sedm mužů a jedna žena ve věku od 27 do 66 let. Některým hostům a personálu se podařilo utéct a jeden přečkal tragédii ukrytý na toaletě. Kovář později zastřelil i sám sebe.

Jak by stejná událost dopadla dnes? Měla by tolik obětí? A stala by se vůbec? Po pěti letech od tragédie, která otřásla celou zemí a stala se nejmasovější vraždou v novodobých dějinách policie, neexistuje odpověď, která by veřejnost uklidnila.

Případy podobné těm, které se staly v Uherském Brodě či nedávno v Ostravě, totiž podle všeho nelze předvídat ani uhlídat pomocí lepšího systému, zákonů nebo předpisů.

„Předcházet násilnému činu u člověka, který dosud nic nespáchal, u něhož jeho okolí nezaznamenává závažné známky duševní poruchy anebo se nechová nějak nápadně, je téměř nemožné. Profilování masových vrahů je věda sama o sobě,“ uvedl Pavel Mohr, předseda Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

„Objektivně si musíme přiznat, že takové mimořádné události nelze stoprocentně zabránit. Bohužel, i ony jsou součástí našeho života,“ konstatoval ředitel krajské policie Jaromír Tkadleček.

Před pěti lety se po události strhla vlna kritiky. Týkala se rychlosti policejního zásahu, nedostatku informací v prvních hodinách po střelbě či špatně nastaveného systému odebírání zbrojních průkazů.

Přivolaná policejní hlídka se tehdy stáhla poté, kdy na ni Kovář začal střílet. Posilu, která pak chtěla zaútočit, zase zastavil policejní vyjednavač, který s pachatelem začal komunikovat. Zásahová jednotka z Brna se ke střelci dostala po dvou hodinách od prvních výstřelů. To už ale byl Kovář po smrti.

Generální inspekce bezpečnostních sborů v srpnu 2015 konstatovala, že policisté se při zásahu žádného trestného činu nedopustili, našla však několik pochybení, která mohla zpomalit zákrok proti ozbrojenému pachateli.

„Od té doby se mnoho věcí změnilo. Máme prvosledové hlídky, policisté jsou lépe vybavení, mají dlouhé zbraně, jsou k dispozici čtyřiadvacet hodin denně, jejich dojezdové časy jsou jiné a reakce je tudíž rychlejší,“ sdělil Tkadleček s tím, že speciálně vycvičených hlídek má Zlínský kraj k dispozici sedm.

Změnil se rovněž zákon o zbraních. Policisté dnes mohou v nutných případech přijít do domu majitele a zabavit mu legálně držené zbraně už ve chvíli, kdy mají důvodné podezření, že by se zbraní mohl být nebezpečný. To dříve nebylo možné.

Budete mít zájem:  Planým neštovicím podléhá čím dál víc dospělých

Současně zákon dovolil, aby do registru držitelů zbraní nahlíželi i psychiatři a mohli tak upozornit policii na majitele, kterému psychický stav už držení zbraně nedovoluje.

„O využití nahlížení do registru držitelů zbrojních průkazů se žádné statistiky nevedou a zatím je to asi krátká doba na to, aby se mohl efekt této změny projevit. Je to jistě vítaná změna, ale každopádně to nevyřeší problém s jedinci, kteří si opatří zbraň nelegálně a žádný průkaz nemají,“ poznamenal Mohr.

Tragédii z 24. února 2015 už několik let připomíná pietní místo před zmíněnou restaurací Družba. Na stejném místě pod vzrostlými stromy tehdy hořely tisíce svíček a lidé se několik týdnů scházeli ke vzpomínce. Teď je do zvýšeného travnatého terénu zařezaný chodník s plechovým obložením a nápisem Obětem tragické události.

„Chtěli jsme, aby to byla citlivá a decentní připomínka, žádný pomník ani kříž,“ vysvětlil úpravu prostoru zastupitel a tehdejší starosta Patrik Kunčar. „Bývalá restaurace, kde ke střelbě došlo, se také změnila. Je zrekonstruovaná a vevnitř ani zvenčí na tu událost už nic neupozorňuje. Venku naopak ano,“ dodal.

I při pátém výročí se na místě sešly desítky lidí, aby zapálili svíčku a v tichosti vzpomínali na zemřelé. Nechyběli mezi nimi zástupci města, známí obětí nebo kdysi pravidelní hosté restaurace.

Místní firma, která budovu koupila, právě dokončuje její rekonstrukci. Otevření plánuje na květen. Změnila fasádu Družby i vnitřní uspořádání, má modernější venkovní vzhled a v přízemí jsou znovu otevřené obchody.

„V patře bude dvacet kanceláří, z nichž část budeme využívat my a další dáme do pronájmu zájemcům. Bývalou restauraci tady už nic nepřipomíná,“ dodal Roman Taťák z firmy Borák development.

Vláda změnila zavíračku hospod, skiareály zatím neotevřou

„Došlo ke stagnaci stavu. To znamená, zastavil se pokles. Skóre PES je nyní na hranici stupně 3-4,“ řekl dnes vážným hlasem na tiskové konferenci ministr zdravotnictví Jan Blatný (za ANO).  

Vláda ale zatím nebude stupeň PSA zvyšovat, i kdyby rizikové skóre zůstalo nad šedesátkou i v úterý. Přijala ovšem ale nová opatření. „Mají cílit na ty, kteří zatím nařízení vlády nedodržují,“ reagoval ministr Blatný. 

Policisté v uplynulých dnech odhalili několik hospod a restaurací plných lidí i po vládou nařízené zavírací době – tedy po 22. hodině. I proto se nová opatření týkají právě barů, hospod a restaurací. „Zkracujeme otevírací dobu, a to do 20 hodin,“ oznámil Blatný překvapivě nové nařízení.

Vláda ho přijala i přesto, že vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) ještě v pondělí dopoledne odhadoval, že vláda k žádným změnám v restrikcích pro dnešek ještě nepřistoupí. „Opatření se týká také hotelových restaurací,“ doplnil Blatný přijaté nařízení vlády.

Ty mohly přitom podle stávajících pravidel jet jako jediné nonstop.

Osmá večerní jako strop se podle nového nařízení vlády týká také prodeje z restauračních okének. I ta mají podle Blatného zůstat zavřená po 20. hodině. „Netýká se to rozvozu jídla,“ upřesnil ministr s tím, že jídlo mohou restaurace rozvážet i po nařízené zavírací době.

Vánoce bez „svařáku“

„Zakazuje se konzumace alkoholu na veřejnosti, a to po celý den,“ doplnil Blatný nové opatření, které má vstoupit v platnost ve středu.

Lidé si tak nemohou dát ani svařené víno, které si dopřávají tradičně v předvánočním čase. A které během mikulášských oslav teklo proudem.

 „Ani přes den nelze prodávat alkohol ven z restaurace,“ řekl ministr další omezení pro hospodské. 

„Pokud se nám to nepodaří, potom budeme muset znovu uvažovat o opatřeních, která striktně zabrání šíření,“ varoval ministr veřejnost, že pokud  nebude dodržovat nastavená opatření, tak přijdou opět tvrdá omezení. 

„Zdvořile prosíme všechny, aby dodržovali všechna pravidla. Je to jediná cesta, jak jsme schopni udržet i nadále stupeň číslo 3,“ připojil se k Blatnému také vicepremiér Karel Havlíček (za ANO). 

„Jsem z toho do jisté míry smutný, když vidím, že většina lidí se snaží ta opatření dodržovat a menšina jim v tom brání,“ posteskl si Blatný s tím, že cílem není někoho sankcionovat, ale vyjít vstříc těm, kteří nařízení dodržují. I proto zatím zůstávají podniky otevřené.  

PES pustil první chlupy

„Jednání vlády na mě nepůsobilo dojmem, že by tam byl pan ministr Blatný největší PES,“ snažil se ministr Zaorálek odlehčit situaci. Jednání vlády prý nebylo úplně hladké, ale přijatá opatření jsou výsledkem konsenzu. 

Podle Blatného navíc vláda vyšla opozici vstříc také předěláním systému PES – v prvním stupni rizika by už nově nebylo potřeba udržovat v celém Česku k vymáhání opatření nouzový stav. 

„V první stupni rizikového skóre nebude potřeba uplatňovat nouzový stav. Ta opatření nelze aplikovat plošně, ale pouze na základě zákona o ochraně zdraví,“ představil novinku v předělaném systému Blatný. 

Nouzový stav až do ledna?

Ministři také potvrdili, že vláda požádala Sněmovnu o schválení prodloužení nouzového stavu, a to až do 11. ledna. 

„Stav se zastavil, je velmi křehký, nemůžeme v současné době přistoupit na to, že by padla všechna opatření. To, co se nyní děje v rozvolňování, se nově v počtu diagnostikovaných projeví v průběhu příštího týdne. A co se bude skutečně dít, se projeví až v polovině ledna,“ zdůvodnil ministr Blatný, proč chce vláda protáhnout nouzový stav o další měsíc. 

„Doufám, že ve Sněmovně zvítězí zodpovědnost,“ dodal na vládní tiskovce ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD), který tak apeloval na výhrady opozice, která nechce vládě tak dlouhé prodloužení nouzového stavu schválit. 

Žádostí vlády by se měli poslanci zabývat na mimořádné schůzi tuto středu 9. prosince, což už minulý týden Blesk Zprávám potvrdil předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). 

„Ano, s panem premiérem jsem se tak předběžně dohodl a informoval dnes grémium,“ potvrdil Blesk Zprávám předdojednaný termín k jednání o prodloužení nouzového stavu minulý týden Vondráček.

Nouzový stav už je delší než na jaře

Sněmovna při podzimní vlně epidemie dostala od vlády už dvě žádosti. Koncem října souhlasila s prodloužením stavu nouze o 17 dnů a ve druhé polovině listopadu o 22 dnů. Kabinet chtěl vždy měsíc. Na jaře trval v Česku nouzový stav kvůli koronavirové krizi 66 dnů, nynější je zatím na 68 dnů.

Sama vláda může rozhodnout jen o prvních až 30 dnech, pak už je nutný souhlas poslanců. Šéf Ústředního krizového štábu Jan Hamáček (ČSSD) minulý týden řekl, že by považoval za vhodné, aby poslanci tentokrát schválili datum po Novém roce, aby se Sněmovna nemusela kvůli žádosti scházet po Vánocích.

Antigenní testy a změny ve výpočtech

Vláda projednávala na pondělním zasedání, které se protáhlo o více než hodinu a půl, zvyšující se počty nakažených a také rostoucí číslo R – tedy reprodukční číslo, které ukazuje, kolik lidí může nakazit jeden pozitivně testovaný. 

Do týdne má být připravený nový model výpočtů, protože vedle PCR testů budou na stejné úrovni také antigenní testy, které nebyly do této chvíli pro hygieniky relevantní a spolehlivé.

Na stejnou roveň ale oba druhy testů staví nová metodika Evropského centra pro kontrolu infekčních nemocí (ECDC).

Už minulý týden ministr uvedl, že v takovém případě by byl podíl pozitivních testů, který je jedním z parametrů výpočtu, zhruba 14 procent místo současných asi 21 procent.

„Pokud budeme metodiku aplikovat do současného stavu, tak a priori povede ke zlepšení stavu. Musíme ale zhodnotit, jestli povede i k nutnosti úpravy výpočtu,“ uvedl Blatný. 

Lyžaři musí ještě počkat

Vláda měla v pondělí také projednat návrh na otevření lyžařských areálů k 18. prosinci. Jeho provozovatelé si musejí ale na definitivní rozhodnutí ještě počkat.

„Tento svůj návrh jsem stáhl z jednání vlády,“ řekl novinářům po jednání vlády ministr zdravotnictví.

Lyžařská střediska musí vydržet podle ministra průmyslu a obchodu a také dopravy Karla Havlíčka i proto, že není stále připravená definitivní verze manuálu pro provoz ski areálů.

„Platí to, že je připraven manuál, který se diskutuje na úrovni provozovatelů,“ řekl Havlíček. Vláda prý rozhodne o otevření středisek s předstihem, ale nechce zatím zveřejňovat navrhovaná opatření, která nejsou zatím po diskusi definitivně schválená.

Strategie očkování

Vláda posoudila očkovací strategii pro vybrané skupiny obyvatel. A měla řešit i možnosti, jak by měl stát občany motivovat k testování a dodržování pravidel karantény.

Podle průzkumu pro ministerstvo zdravotnictví se chce nechat očkovat proti covidu-19 asi 40 procent Čechů, stejný podíl vakcínu odmítá. Zbytek není rozhodnutý.

Ministři načali také debatu o možnosti náhrady ušlé mzdy v plné výši. To je ale podle ministra Havlíčka příliš složité právně prosadit.

Možnost vyplácet nemocným a lidem v karanténě plnou mzdu kabinet nezavrhl, v tomto týdnu o ní ještě budou jednat Havlíček, ministryně financí Alena Schillerová (za ANO), ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) a premiér Andrej Babiš (ANO). Vzhledem k blížícímu se startu dobrovolného testování je ale podle Havlíčka třeba hledat postupy, pro které není třeba souhlas Parlamentu.

Nevoli prý Havlíček cítí také od těch, kteří už covid-19 prodělali a byli doma v karanténě či izolaci za 60 % platu. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *