Když si doma chcete udělat burgery, tak máte dvě možnosti. Buď si koupíte tu šílenost, co prodávaj v obchodech nebo se pustíte do těch domácích. Domácí bulka sice nějakej ten čas zabere, ale věřte mi, že je to naprosto nesrovnatelnej rozdíl s tou kupovanou.
Dlouho jsem zkoušela různý recepty, ale nikdy jsem nebyla s bulkou úplně spokojená. Buď byla tvrdá, málo nadejchaná nebo se s těstem vůbec nedalo pracovat.
Po několika zoufalejch pokusech jsem je zkusila udělat z našeho skvělýho kynutýho těsta na moravský koláčky a zjistila jsem, že jsou skvělý! Jsou sladší, jsou nadejchaný, s těstem se skvěle pracuje a vždycky se mi povedou.
Tak doufám, že se povedou i vám a uděláte si tak ten nejlepší domácí burger na světě!
PS: Tohle těsto je fakt hodně univerzální, takže z něj můžete udělat jak kynutej koláč se švestkama, moravský koláčky, čerstvý domácí houstičky, tak i ty bulky na burgery:)
Co budete potřebovat:
- cca 12 větších bulek, 20 minut příprava + 60 minut kynutí těsta + 15 minut pečení
- Na těsto:
- 500 g hladké mouky
2 žloutky
1 vejce
160 ml slunečnicového oleje - špetka soli
- Na kvásek:
- 250 ml vlažného mléka
40 g cukru moučka - 42 g čerstvého droždí
- mák, sezam nebo kmín na posypání bulky
pečící papír - hladká mouka na pomoučení pracovní plochy
Postup:
Ve velký míse jsem si smíchala prosátou mouku a přidala jsem vejce, žloutky, špetku soli a olej.
Ve druhý nádobě (normálně používám vysokou odměrku, ale měla jsem ji v myčce, tak jsem použila klasickou misku – vyšší nádoba je lepší) jsem smíchala cukr s vlažnym mlíkem a přidala jsem rozdrobený droždí. Nádobu jsem dala do trouby (50°C) a počkala jsem, až vzejde kvásek.
Kvásek jsem přelila pak do mísy s moukou a začala jsem zpracovávat těsto. Trvá to minimálně deset minut a dá to fakt dost zabrat. Já si k tomu sedla, mísu jsem si položila na klín a vařečkou jsem těsto odlepovala ode dna misky, dokud těsto nebylo krásně hladký a sjednocený.
Dala jsem si dvakrát malej oddych, protože ta ruka z toho fakt bolí:D Zpracovaný těsto jsem poprášila hladkou moukou, přendala do čistý misky, misku jsem přikryla utěrkou a nechala jsem těsto hodinu kynout v troubě na 50°C (nebo na jinym teplym místě).
Při přípravě těsta se vám nemusí podařit dvě věci. Za prvý vám nevzejde kvásek. Pro tyhle případy si kupte vždycky víc droždí, ať nemusíte letět do krámu v zástěře (několikrát se mi to stalo). Může to bejt tim, že jste třeba použili moc teplý mlíko.
Musí bejt vlažný, protože moc horký mlíko kvásek zabije. Nebo byly špatný kvasnice. A za druhý špatně vypracujete těsto. Do toho se musí během zpracování dostat vzduch (toho docílíme právě tím neustálým odlepováním těsta ode dna vařečkou). Doporučuju trpělivost a vytrvalost.
To je u kynutýho těsta základ.
Po vykynutí jsem těsto dala na poumoučenou pracovní plochu, znovu jednou lehce propracovala a začala jsem odkrajovat 90-100 g kousky těsta.
Z těch jsem udělala placku a přehnula všechny kraje doprostřed tak, aby byl horní povrch bulky co nejhladší a vespod byl ten spoj. Zní to složitě, ale fakt je to jednoduchý.
Pokud těsto nebude zas tak hladký nahoře, tak vám pravděpodobně praskne, ale na chuti to vůbec nic nemění a možná to vypadá pak i líp..víc domácky:)
Hotový bochánky jsem pak přendala na plech s pečícím papírem, potřela vejcem, posypala sezamem, mákem a kmínem (podle chuti zvolte, co máte nejradši) a dala péct do vyhřátý trouby na 200°C na 15 minut. U horkovzdušný trouby stačí na 180°C. Řiďte se barvou bulek. Měly by krásně ztmavnout.
- Já je dělám vždycky den předem a pak je na druhej den rozříznu a opeču na grilu. Tak mi chutnaj nejvíc, ale určitě je můžete použít hned ten den:)
- Pokud chcete menší burgery, tak odkrajujte menší kousky těsta. Na mini burgery dělám tak 45-50 g těsta na jednu bulku:)
- Jsem zvědavá na vaše výtvory♥
- Tak šup do kuchyně!
- K.
- Více receptů najdete v mojí kuchařce My Cooking Diary, kterou můžete koupit u mě v E-SHOPU
Spodní část bulky
Horní část bulky
Jak na poctivý hamburger? Poradí Roman Paulus | Dobrá chuť
PRAHA Fastfoody hamburgeru trochu pošramotily pověst, stačí ale dodržovat pár jednoduchých pravidel a může z něj být opravdu dobré a plnohodnotné jídlo, říká michelinský šéfkuchař Roman Paulus. Ostatně, od naší sekané či karbanátku se zas až tolik neliší.
Že slovo hamburger nějak souvisí s názvem největšího severoněmeckého přístavu, asi ví anebo přinejmenším tuší většina z nás.
Jak přesně to s hamburgery a jejich pojmenováním bylo, už ale tak jednoznačné není: Jedni tvrdí, že byly pojmenovány v Americe německými přistěhovalci takříkajíc na počest města Hamburku, jako vzpomínka na původní domov.
Druhá, ještě oblíbenější verze říká, že se toto jídlo kdysi opravdu začalo připravovat v severoněmeckém přístavu. Místním chutnalo, žádný velký hit to ale nebyl; teprve za mořem, v Americe, „hamburské masové karbanátky“ opravdu prorazily.
Meleme maso
Hamburger, který si koncem devatenáctého století přivezl německý emigrant do Spojených států, měl ovšem k tomu, jak jej známe dnes, proklatě daleko. Údajně neobsahoval o moc víc než tepelně upravený plátek mletého masa mezi dvěma krajíci chleba
Na druhou stranu, na ničem jiném dodnes tolik nezáleží jako na mase. „I když se objevují bizarnosti jako rybí či kuřecí hamburger, klasika je hovězí – a té bych se držel,“ říká Roman Paulus. Pokud chcete mít jistotu, co „karbanátek“ opravdu obsahuje, umelte si ho raději doma.
Můžete použít odřezky, které vám zbyly po přípravě jiného jídla, v každém případě by mělo jít o prorostlejší kus. „V tuku se skrývá spousta chuti, hamburger z libového masa nikdy nebude dost šťavnatý,“ vysvětluje šéfkuchař. Maso by podle něj mělo tuku obsahovat alespoň deset, patnáct, klidně i dvacet procent.
„Pokud se chystáte použít čistě libové maso, těch deset patnáct procent tuku – loje – k němu přidejte,” radí Roman Paulus.
Žádná strouhanka ani vajíčko
Masa se týká i další tip michelinského šéfkuchaře: dokonalý hamburger chce jen trochu soli a pepře. „Vajíčko, strouhanka, máčená žemle nebo nejrůznější koření jen odvádějí pozornost od toho nejdůležitějšího – od masa,“ vysvětluje.
„Vyhrát si můžete s dalšími surovinami – rajčaty, salátem, slaninou, samotné maso ale víc než špetku soli a pepře nepotřebuje.“ Do růžova Kromě toho by „karbanátek“ neměl být vysušený. Do značné míry tomu předejdete výběrem masa, velkou roli ale hraje tepelná úprava.
I v tomto případě platí, že méně je někdy více: „Pokud použijete kvalitní maso, úplně stačí propéct ho jen tak, aby uvnitř zůstalo růžové,” říká Roman Paulus.
Dalším důležitým krokem je výběr ostatních, dokončovacích surovin: Když už koupíte dobré maso, bylo by přece škoda hamburger „zabít“ gumovou houskou a unaveným listem salátu.
 Nesehnali jste speciál Lidových novin ve své trafice?
|
Co konkrétně k dokončení „hamburského steaku“ použít, je už z velké části volná disciplína – neměl by chybět plátek rajčete, list hlávkového salátu a trocha majonézy nebo kečupu, hodí se ale taky slanina, sýr (na klasický cheesburger plátek čedaru), kyselá okurka či cibule. „Klidně ale vyzkoušejte třeba sezamovou housku, focacciu či ciabattu namísto klasické briošky, hlávkový salát se dá obměnit třeba rukolou,“ radí Roman Paulus.
Ten nejlepší
V jeho domovské restauraci ostatně taky nepodávají jen jeden, nejlepší a nejopravdovější hamburger, ale hned několik jeho variant. Když totiž hledali ten jeden jediný, jednoduše se s kolegy nemohli shodnout – chutnaly jim všechny připravené varianty.
Pro ty, co si hamburger nedokážou představit bez hranolkového doprovodu, nakonec šéfkuchař přidává i pár tipů na jejich přípravu: „Použijte moučný typ brambor a předvařte je. Záleží na tloušťce a velikosti, ale pět minut by mělo stačit,“ říká.
Zblanšírované a dobře osušené hranolky pak ještě krátce předsmaží ve „studeném“ tuku (měl by mít max. 150 stupňů, hranolky v této fázi nemají zhnědnout, jen se zatáhnout) a teprve těsně před podáváním dokončuje v horkém oleji.
„Finální smažení už je na barvu a křupavost,“ vysvětluje šéfkuchař, „tentokrát rozpalte olej na maximum a hranolky smažte dozlatova.“ Hotové nechte okapat, osolte a ihned podávejte.
Ingredience:
Postup:Maso osolíme, opepříme, důkladně promícháme a vytvarujeme z něj hamburgery. Rozpálíme gril, popř. grilovací pánev a hamburgery z obou stran opečeme. Před dopečením dáme na každý hamburger trochu másla, a jakmile se rozpustí, poklademe je plátky sýra.Housky podélně rozřízneme a řeznou stranou dolů také krátce opečeme na grilu (pánvi). Opečené půlky potřeme majonézou (kdo má rád ostré, může použít chilli majonézu – majonézu ochucenou trochou chilli pasty či špetkou sušeného chili) a obložíme listem ledového salátu, kolečkem rajčete, přidáme opečené maso, kyselou okurku, cibulovou marmeládu či tenká kolečka cibule, případně další suroviny dle chuti.Přiklopíme zbývající polovinou housky a ihned podáváme, hamburger servírujeme s hranolky. |
Jíme očima – COOP Club
Umíte si představit modré kuře, zelenou malinovou limonádu, růžové cereálie nebo červenou housku na hamburger? A jak by vám takové pochoutky asi chutnaly? Barvy ovlivňují naše vnímání jídla víc, než si umíme či chceme připustit.
Většina strávníků se nejspíš nepozastavuje nad barvou jídelního servisu či prostírání.
Nejspíš by je ani nenapadlo, že jejich chuťové buňky ovlivňuje barva stěn v kuchyni i jídelně, případně odstín krabičky, do níž ukládají své svačiny.
Přitom všechno výše zmíněné má dle mnoha odborných studií vliv na to, jakým způsobem se stravujeme. Barvy ovlivňují celkový dojem z pokrmu i chuť k jídlu. Pokud potřebujete upravit apetit směrem vzhůru či dolů, zbystřete.
Ruce pryč?
Mezi barvy, které snižují chuť k jídlu, řadí odborníci šedou, černou, hnědou, fialovou a modrou. Všechny odkazují k potravinám, na něž bychom v přírodě neměli chuť.
Šedé potraviny bývají obvykle zkažené či okoralé.
Černá a hnědá zase evokují spálené jídlo.
Modrá je v přírodním potravinovém řetězci zahrnuta jen sporadicky, evokuje nahnilé či zkažené jídlo. Navíc je dle odborníků barvou vhodnou k relaxaci a odpočinku. Místo do kuchyně se hodí spíše do ložnice.
Barvami, které naopak apetit povzbuzují bývají nejčastěji zelená, žlutá, oranžová a červená. Jsou to pozitivní barvy plné energie, slunce a hojnosti. Odkazují na čerstvé, šťavnaté ovoce a zeleninu. Díky nim jsme ochotni spořádat daleko větší porci jídla.
Zelená navíc navozuje dojem, že jíme zdravě. Bohužel bez ohledu na to, čím se zrovna ládujeme.
Na barvě a tvaru talíře záleží
Důležitý je ovšem také kontrast jídla a talíře, na kterém je podáváno. Pokud barva jídla odpovídá barvě servisu, spořádáme obvykle více, než pokud se pokrm podává na kontrastním servisu. Schválně, zkuste domácí pokus s těstovinami s boloňskou omáčkou na bílém a tmavém talíři.
Světové průzkumy také dokázaly, že dezerty jsou považované za sladší a jejich chuť za intenzivnější, pokud jsou podávané na bílém kulatém talíři. Pokud chcete upozornit na chuť podávaného pokrmu, servírujte jej na bílém servisu. Jestliže vám při kořenění takzvaně ujela ruka a potřebujete trochu ubrat intenzivní chuť, sáhněte po tmavším talíři.
Triky potravinářského průmyslu
Velkou roli ve vnímání chuti sehrává také náš mozek. Může za to jednak evoluce, jednak kulturní prostředí a zažité vzorce. Spousta barev totiž evokuje určitou příchuť. Červenou má většina smrtelníků spojenou s jahodovou chutí, bílou s vanilkou. Zelená je barvou čerstvosti a okurkové chuti.
Je potřeba také zmínit kulturní normy a módní výstřelky potravinářského průmyslu. Modré jídlo představuje pro většinu smrtelníků „úlet“, v případě nejmladší generace může jít naopak o velký trend.
Vzpomínáte na šmoulovou zmrzlinu, která byla svého času obrovským hitem? V západním světě hraje prim modrý popcorn, oblíbené jsou také tyrkysové makronky. Na internetu lze dohledat i recepty na modrou rýži nebo vafle. U modré ještě chvilku zůstaneme.
Zatímco v případě jídla má tato barva schopnost snižovat apetit, dle mnoha výzkumů má zároveň schopnost lépe hasit žízeň.
Koukáte-li na štíhlou linii, jistě vás budou zajímat výsledky studie Cornellovy univerzity. Podle ní je pestrobarevná směs cukrovinek daleko nebezpečnější než jednobarevné sladkosti. Mozek totiž bude chtít ochutnávat od každé barvy, tedy ve výsledku sníte víc než v případě jednobarevných bonbónů. Myslete na to třeba i při přípravě barevného popcornu!
Barevné hříčky přírody
Existují potraviny, které na první pohled působí nejedlým a pro někoho dost možná odpudivým dojmem. Zdánlivé abnormality se nevyhýbají ovoci ani zelenině. Na trhu můžete zakoupit fialovou či žlutou mrkev, hnědou papriku, fialový květák nebo velkou bílou ředkvičku, která je na řezu svítivě růžovofialová.
Překvapit vás může i černá kukuřice, jejíž pěstování není výdobytkem moderních dob, ale sahá až před dávnou inckou civilizaci. Především na Západě je prášek z této sladké kukuřice oblíbeným potravinovým doplňkem a lékem v alternativní medicíně.
Ačkoliv jsou tyto produkty chuťově srovnatelné se svými obvyklými příbuznými, přece jen kvůli své barvě vzbuzují při konzumaci rozpaky, a jejich zvláštní vzhled může dokonce ošálit chuťové buňky!
Obalamuťte své smysly
Slyšeli jste o modrých knedlících? Nepředstavujte si klasickou českou nadýchanou přílohu. Tahle dobrota se podává v New Yorku a řadí se mezi nejdražší pokrmy světa.
Jedná se o obdobu masových raviol, do nichž se přidává speciální rybí maso z řad světloočkovitých, které pokrm zbarví do jasné tyrkysové barvy.
Přestože na první pohled nepůsobí pokrm vůbec vábně, údajně se jedná o ohromnou lahůdku.
Obdobu představuje tradiční thajské jídlo Cho muang. Svítivě fialové knedlíčky jsou zbarvené díky prášku či vodě z motýlího hrachového květu (klitorie).
O něco obvyklejší je pak na talíři barva černá. Oblíbené jsou černé těstoviny, které se nejčastěji dobarvují sépiovým barvivem. Na oslavu Halloweena některé fast-foodové řetězce připravují černé bulky na hamburger (ty se staly obrovským hitem v Japonsku), černou zmrzlinu nebo dezert cupcake ve stejné barvě.
Pokud se i vy rozhodnete experimentovat s barvami v jídelníčku, vždy sáhněte po takových, které jsou přírodního původu. Chutnají lépe než jejich chemické příbuzenstvo.
Návrat do Anglie 19. století. Historický seriál Bridgerton pohltil svět a stal se největším hitem Netflixu
„To, co se daří Disneymu, je působivé. Nemyslím ale, že tam v dohledné době objevíte něco jako Bridgerton,“ řekl nedávno spoluzakladatel Netflixu Reed Hastings.
Teď je jasné, proč zmínil právě široce diskutovanou historickou romanci a ne Lupina, o jehož rekordním zájmu jsme psali před pár dny. Bridgerton totiž porazil i Zaklínače a stal se nejsledovanějším seriálem Netflixu.
Za první čtyři týdny si ho pustilo přes 82 milionů domácností.
Jelikož služba koncem roku 2019 změnila způsob měření sledovanosti, může to být trochu zavádějící, seriál z prostředí Londýna 19. století má nicméně status jejího největšího hitu.
Mezi deset nejsledovanějších se přitom s vyjímkou Japonska dostal ve všech 190 zemích, kde je Netflix dostupný.
Dokonce se začalo mluvit o „Efektu Bridgerton“, kdy lidé kromě knižní předlohy začali ve velkém nakupovat i domácí doplňky připomínající dobovou výzdobu i módu.
Bridgertonem od premiéry na konci loňského roku jednoduše žije celý svět. Snad kromě nesmyslné kontroverze kolem „historické nepřesnosti“ nenabízí hlubší komentáře k aktuálním problémům, ani nenavazuje na zavedenou franšízu. Naopak poskytuje hlavně v realitě ukotvený únik plný barev, opulentních kulis a atraktivních herců.
Důležitou postavou Bridgertonu je i královna
Foto: Netflix
Na první pohled se většina postav spolu s celým světem britského seriálu zdá až téměř k nevydržení povrchní, pohlcená statusem, bohatstvím a drby.
Takový úvod ale slouží hlavně pro vytvoření kontrastu a definování problémů, se kterými se hrdinové Bridgertonu budou následně vypořádávat.
Vše odkazuje k historické autenticitě, ovšem stejně nepokrytě pracuje s konstrukcemi ve prospěch většího efektu ústřední romantické zápletky.
Zatímco obyvatelé světa Bridgertonu se oddávají námluvám, pomluvám a sexu potají, my se divíme a pohoršujeme nad jejich způsoby, diktovanými dnes spíš cizí strukturou společnosti.
S tím, jak se sbližujeme s několika hrdiny, prvotní znechucení rychle střídá fascinovaný zájem.
O to, jak se ženy pohybují v sociální sféře, o to, jak se všichni vyjadřují, o to, jak postavy bojují s pnutím mezi vlastními pohnutky a veřejným míněním.
Jedním z hlavních motivů Bridgertonu je umělost. Promítá se jak v audiovizuálním zpracování, tak ve fungování vztahů v seriálovém světě šlechty předminulého století, pro některé snad i v konečném dojmu. V těch nejlepších momentech ale nabízí prostor k vrstvení několika úrovní příběhů hrdinů a přechází do funkčního podněcování emocí.
Na vrcholu pyramidy stojí výprava. Ačkoliv tento aspekt nejspíš nebyl cílem, první dojem umělosti vytvářejí ustanovujícími záběry z dálky, z většiny tvořené (včetně lidí a zvířat) počítačovou grafikou.
Záměrná atmosféra umělosti je ale výrazná napříč většinou záběrů, jakkoliv jsou intimní.
V době „špinavých“ fantasy a historických filmů nebo seriálů už nejsme tolik zvyklí sledovat okázale barevné, dokonale neposkvrněné prostředí novinky Netflixu.
Není to přirozené ani pro postavy Bridgertonu, jejichž problémy a frustrace se musí vždy schovávat pod nánosem umělé perfektní vznešenosti.
Jednou z nejpoutavějších částí seriálu je sledovat praskliny v této vznešenosti, někdy humorné, jindy odkrývající vnitřní mentální svět hrdinů.
Na bálech nebo za prosvětleného odpoledne v parku je nutné si vždy dávat pozor, sleduje se totiž každý pohyb, gesto, pohled.
Mnohdy se stejná mentalita promítá i do soukromí, zvlášť mezi dvěma ústředními hrdiny, vévody odmítajícího manželství a dívky z dobré rodiny hledající správného nápadníka.
Jakmile spolu vytvoří pakt, že budou předstírat vzájemnou náklonnost, rozjede se zajímavá hra. Na jedné úrovni lžou svému okolí, na další jeden druhému, na další možná i samým sobě.
Do toho se oni i lidé kolem nich musí potýkat s dalšími konflikty mezi svými přirozenými pohnutky a očekáváním společnosti.
Ve výsledku samozřejmě nejde o nic nového – naopak máme co do činění s moderní poctou románům Jane Austenové a žánru romance z regentské Anglie.
Tvůrcům se ale na základě knižních předloh Julie Quinnové podařilo vytvořit dobře fungující vysokorozpočtový seriál.
Zabývá se feminismem, přičemž se nepouští do příliš radikálních analýz, umožňuje se ponořit do jiného světa a přináší dostatek dějových zvratů.
Kombinací je mainstreamový a návykový, byť ne úplně konzistentní celek. Bridgerton, předem zcela neznámý titul,si atraktivní moderní variací okamžitě získal obrovskou pozornost. K tomu je navíc až překvapivě sexuálně otevřený a přichází s žánrově neotřele diverzifikovaným obsazením.
Bridgerton je plný honosných bálů
Foto: Netflix
Netflixu se – stejně jako už mnohokrát předtím – podařilo eklekticky navázat na fungující formát a díky výsadnímu postavení na trhu ho představit publiku, které strhne lavinu zájmu. Například u Stranger Things to bylo Spielbergovské retro, u Zaklínače temné fantasy a u Dámského gambitu těžká cesta na vrchol. Bridgerton zase do mainstreamu vrací austinovské drama z vysoké společnosti.
Ačkoliv Reed Hastings seriál, jaký na Disney+ neuvidíme, zmínil napůl v žertu, právě v tom možná bude tkvět otázka vývoje vztahu Disneyho, Netflixu a HBO.
První z nich se – stejně jako u filmů pro kina – spoléhá na velké zavedené franšízy a dovádí je tak daleko, jak jen to jde. HBO je mnohem odvážnější, ne vždy se mu ale daří ambice projektu přetavit v hit.
Netflix jde tedy střední cestou, která mu prozatím zajišťuje zdaleka největší publikum.