Zbytečné hledání složitých řešení: Zácpa u dětí je daná stresem

Hodně lidí si myslí, že je trápí zácpa, když se denně nevyprazdňují, ale není tomu tak. Takže co je zácpa? Za zácpu považujeme stav, kdy je vyprazdňování bolestivé, nepravidelné s frekvencí menší než dvě stolice týdně.

Zbytečné hledání složitých řešení: Zácpa u dětí je daná stresem Akutní a chronická zácpa

Existují dva typy zácpy:

Akutní zácpa má krátkodobé trvání a je způsobena nejčastěji stresem, změnou prostředí a životního rytmu i odlišnými návyky, méně pijeme, strava neobsahuje dostatek vlákniny. Většinou je akutní zácpa spojená s cestování a sama brzy odezní.

Chronická zácpa má dlouhodobý charakter. Příčiny bývají různé od vážných zdravotních obtíží, jako jsou hemoroidy, rakovina, přes vedlejší účinky zdánlivě nesouvisejících onemocnění, ke kterým patří močového měchýře, gynekologické i neurologické obtíže. Na vině může být i životní styl a některé léky. 

Co pomáhá na zácpu

Co pomáhá na zácpu? Zdravá strava, dostatečný pitný režim, pohyb.

Zdravá strava by měla obsahovat dostatek vlákniny, kterou obsahuje hlavně ovoce a zelenina. Hodně vlákniny obsahuje také psyllium, otruby, nebo lněné semínko.

Pitný režim, měli bychom vypít minimálně 2 litry vody denně. Vhodnou alternativou jsou také bylinkové čaje, které podporují zažívání. Proti zácpě jsou vhodné hořečnaté minerální vody.  Pohyb je důležitý pro správný pohyb střev neboli peristaltiky.

Zbytečné hledání složitých řešení: Zácpa u dětí je daná stresem Léky na zácpu

Mezi léky a přípravky na zácpu patří probiotika a  projímadla jsou vhodná hlavně u akutní zácpy, kdy pomohou znovu rozproudit vyprazdňování. Hrozí u nich riziko přílišného užívání, které v konečném výsledku může chronickou zácpu ještě zhoršit. Naše zažívání si na neustálé popohánění projímadly (laxativy) tak zvykne, že se bez nich už samo nedokáže vyprázdnit.

Projímadla na zácpu:

Projímadel existuje několik typů podle toho, jak účinkují.

  • Objemová projímadla zvětšují objem stolice.
  • Kontaktní projímadla podporují činnost tlustého střeva. (Guttalax)
  • Osmotická projímadla na sebe naváží tolik vody, že způsobí průjem.

Probiotika proti zácpě (laktobacily a bifidobakterie) obsahují bakterie, které přirozeně osidlují naše střeva, chrání je a starají se o jejich zdravou funkci. Ve stravě se nachází v kysaných mléčných výrobcích, jako je jogurt, zakysaná smetana nebo acidofilní mléko. 

Zácpa u dětí a kojenců

Zácpa u dětí a kojenců je často spojována se zaváděním příkrmů a také u dětí, která jsou krmená umělým mlékem. Další krizové období nastává ve věku od 2 do 5 let, kdy se děti postupně osamostatňují.

V konzultaci s lékařem je dobré upravit dětem jídelníček, zvýšit množství tekutin a přidat pohyb. Vhodné jsou také laktobacily pro děti, které podporují správné osídlení střev bakteriemi.

 

Pokud vás potrápí zácpa jen občas, třeba na cestách, není důvod se obávat a klidně můžete krátkodobě sáhnout po projímadle. Jestli vás trápí chronická forma zácpy, odhoďte stud a vydejte se raději k lékaři. Nebojte se, nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Zácpa trápí až 30 % dospělé populace, takže nebude v ordinaci první ani poslední s takovými problémy.

Projímadla      Léky na zácpu

Odpovědi na poradny – přírodní léčba

Vážená paní Sedláčková,

já Vám na Váš dotaz nedokážu odpovědět.

Děhel opravdu pomáhá v klimakteriu, pokud příčina klimakterických potíží je v tzv. prázdnotě krve a čchi.

Vzhledem k tomu, že (Sedmero důvěrníků jako nosnou bylinu obsahuje právě Anděliku čínskou (tedy děhel), tak pochybuji, že by Vám samotný děhel pomohl. Příčina Vašich potíží bude zřejmě někde jinde. I když nevím jak dlouho tu směs užíváte, nějaké výsledky lze pozorovat po cca 3 měsících podávání, někdy i zvýšené dávky.

Klimakterium není nemoc. A navíc přírodní medicína nefunguje tak, že nějaká bylinka = řešení problému. Vždy je nutné znát proč se to děje. Klimakterické potíže vznikají, když je v tělo něco v nerovnováze. My jsme si to hezky pojmenovali hormony, ale ty jsou také až vrcholek.

Pokud tedy opravdu chcete své problémy řešit, najděte si dobrého terapeuta, který zhodnotí Váš celkový stav a dle toho nasadí byliny. Jinak budete kupovat produkty ze zaručených rad, které ale pomohli někomu, kdo může mít úplně jinou nerovnováhu, než máte vy.

Pro lepší pochopení něco z moudrých knih (Na frekvenci čínské medicíny)

Klimakterium je období kolem 50. roku života, kdy končí reprodukční fáze, ukončuje se menstruace a dochází k úbytku ženských vaječníkových hormonů (estrogenů), což vede k relativnímu nadbytku mužského hormonu (testosteronu). Z hlediska tradiční čínské medicíny pak dochází k úbytku YIN jak v ledvinách, tak v játrech a srdci.

YIN v tomto případě představuje tekutiny s esencí. Situaci můžeme přirovnat k úbytku oleje a vody v motoru, který se pak velice snadno přehřívá. A právě toto „přehřívání“ je u žen vyjádřeno různými příznaky, nejčastěji to jsou návaly, které se rády opakují.

Rovněž pocity horka, nadměrné pocení, zvláště v noci, bušení srdce, nervozita, podrážděnost, přecitlivělost, pocit sucha v ústech, nespavost, probouzení se v noci, divoké rušivé sny. Dle čínské medicíny jde o tzv. falešné horko, které je způsobeno právě prázdnotou YIN. V zásadě jde o fyziologický stav přeměny v ženském životě.

Problémy, které žena pociťuje v podstatě závisí na tom, jak dostatečnou „výbavu“ celkové YIN má.

O tom, čím si oslabujeme YIN bych tu mohla psát hodiny. Nejvíce stresem a emočním vypětím.

Více Vám touto cestou asi neporadím. Osobně nejčastěji doporučuji směs Svěžest podvečerní pagody. Klidně v dávce 8-0-8 tablet, přičemž první dílčí výsledky mohou být citelné cca po 20 dnech – opět ale závisí na tom, jak jste se rezervoár YIN vyčerpávala.

S pozdravem

Antibiotika se musí předepisovat s rozumem

Jednak jde o nebezpečí pro pacienta samotného, kdy následkem nadměrného užívání antibiotik může dojít k narušení střevní mikroflóry, a potom je to nebezpečí obecné.

Pokud budeme dávat antibiotika neuváženě a zbytečně, bude se snižovat citlivost různých mikroorganismů k antibiotikům, což už se ostatně děje a začíná to být problém.

Podle Národního antibiotického programu, který byl zahájen v roce 2009, je účinnost antibiotik vážně ohrožena narůstající a rychle se šířící rezistencí mikrobů a tato rezistence zvyšuje nemocnost i úmrtnost a ohrožuje tak bezpečí pacientů.

Ale nejde jen o tento problém. Antibiotika mění střevní mikroflóru a z posledních studií například vyplývá, že podání antibiotik dětem do jednoho roku zvyšuje riziko vzniku zánětlivého onemocnění střeva pětkrát a také, že už jedna týdenní kůra antibiotik způsobuje snížení počtu střevních bakterií i zúžení spektra této mikroflóry.

 Dále je tu riziko vzniku zánětu střeva, tzv. colitidy způsobené bakterií Clostridium difficile a také riziko vzniku alergie. Z toho důvodu je racionální předepisování antibiotik velmi důležité a osvěta jak odborné tak laické společnosti nezbytná.

Až 90 % antibiotik je předepisováno v primární péči a často zbytečně, takže odpovědnost leží zejména na pediatrech a praktických lékařích.

Ano, proto například když doporučujeme dávat probiotika, nesouvisí to jen s narušením střevní flóry po léčbě antibiotiky. I alergologové doporučují probiotika pro posílení imunity, obzvláště u dětí.

Střevo zajišťuje nejen trávení potravy, ale musí se také vyrovnat s patogeny, které se do něj s potravou dostanou. Takže provázanost s imunitním systémem je jasná. Střevo jako takové je velmi komplexní orgán. Pro zajímavost: je dlouhé 7–10 m, jeho povrch je velký jako tenisový kurt a bakterie, které ho osídlují, váží zhruba kilo.

Všem těmto bakteriím se říká lidský mikrobiom a jsou pro zdraví samozřejmě velmi důležité. Bez nadsázky můžeme tyto „hodné“ bakterie nazvat naším rozšířeným já, které plní mnoho funkcí.

Lidský mikrobiom tvoří zhruba 100 bilionů mikroorganismů, což je desetkrát více, než máme našich vlastních buněk v těle, a dohromady obsahují stokrát více genů než lidský genom. A nenachází se jen v trávicím traktu, ale i na kůži, v respiračním systému či v urogenitálním traktu nebo ve slinách.

V jednom mililitru slin je například okolo miliardy bakterií. A na všechny tyto bakterie, které v našem těle dělají spoustu důležité práce, samozřejmě působí i antibiotika.

Tak například jsou-li ve správné rovnováze, produkují vitamin K a B12 a mají nezastupitelnou roli v trávicím procesu a v imunitních reakcích organismu. Zamezují třeba osídlení střeva patogeny.

A odchylky ve složení těchto mikroorganismů narušují imunitní regulační mechanismy a vedou k alergiím, autoimunitním chorobám anebo třeba k obezitě. Ale mnoho se toho ještě neví. Lidský mikrobiom se intenzivně zkoumá.

Výzkum by měl ukázat, které bakterie konkrétně souvisejí s určitým onemocněním.

Péče o lidský mikrobiom začíná už během porodu a raného dětství. Důležitý je třeba vaginální porod. V děloze je sterilní prostředí, střevo novorozence je také sterilní. Porodem dochází k počátku kolonizace bakteriemi a k nastartování celého procesu budování slizniční imunity.

Také kojení hraje svoji roli, kojené děti mají jinou skladbu střevních mikroorganizmů než děti krmené umělým mlékem. Dalším důležitým prvkem je také zdravá strava. Konzervanty totiž nezabíjejí pouze bakterie v potravinách, ale můžou mít vliv i na bakterie v těle.

A svoji negativní roli sehrávají samozřejmě i antibiotika, takže k jejich užívání je potřeba přistupovat s rozumem.

Může to mít vliv na imunitu, na střevní mikroflóru, může dojít k superinfekci jinou bakterií, která je potom velice svízelná a komplikovaná co do léčby.  Dlouhodobý problém představují stavy, kdy ve střevní sliznici dojde k nějakým zánětům či autoimunitním procesům.

Obecně lze říct, že nesprávné a nadměrné užívání antibiotik zejména v raném dětství může zapříčinit, že v dospělosti dojde k zánětlivému onemocnění střeva, například ke Crohnově chorobě.

Stává se také, že kvůli podávání antibiotika se vybije střevní mikroflóra a přerostou v ní bakterie, které by tam jinak žádný prostor neměly a neměly by možnost se tam usadit. Ty pak působí značné problémy – velký zánět, krvácivost, průjmy.

Vloni se u nás na klinice objevili rodiče s 12letým synem, kterému byla kvůli kloubnímu zánětu a s tím spojené vysoké horečce v nemocnici, kde byl hospitalizován, nasazena poměrně intenzivní a široká antibiotická léčba. Zhruba tři týdny po vyřešení problémů s kloubním zánětem chlapec začal mít krvavé průjmy a bolestivé křeče v břiše, ztrácel na váze, byl bledý.

Podrobné vyšetření odhalilo, že má velký zánět v zažívacím traktu. Došlo totiž k tomu, že jeho normální střevní mikroflóra byla potlačena antibiotickou léčbou, což umožnilo, že se mu v trávicím traktu rozmnožila nepříjemná bakterie Clostridium difficile, která je považovaná za nejzávažnějšího původce průjmů spjatých s antibiotiky.

Tato bakterie běžně přežívá v lidském organismu, ale když se přemnoží, bakterie začnou uvolňovat toxiny, které mohou způsobovat nadýmání, zácpu a průjem spojený s velkými bolestmi břicha.

Chlapec si vytrpěl své a bylo velice obtížně se této bakterie zbavit, léčba se táhla několik měsíců a nakonec jsme museli v zahraničí objednat lék za několik desítek tisíc korun, který nehradí zdravotní pojišťovna. Lék naštěstí pomohl, ale byla to velmi nepříjemná a komplikovaná situace.

Riziko je větší proto, že střevní mikroflóra je u dětí citlivější než u dospělých a podávání antibiotik u nich může mít dlouhodobější následky. U malých pacientů jsme tedy obzvláště opatrní – s indikací antibiotika, s délkou podávání, s druhem antibiotika a s tím, jak často dětem antibiotika dáváme.

V naší uspěchané době se zdá, že to je rychlé a jednoduché řešení na všechny infekce, které se objevují nebo se kterými pacient bojuje. Jenže to tak není.

Často hlavně dospělí preferují to, aby dostali předepsáno antibiotikum, než aby se snažili nemoc nějakým jiným způsobem vyléčit – zůstat doma, v klidu, vyležet ji s pomocí běžně dostupných domácích prostředků.

Tak preferují rychlý způsob, který ale není správný.

Určitě také. A naším úkolem je takové pocity vyvracet a dělat osvětu v tom smysl, že běžné infekce, tedy rýma, kašel, bronchitida či zánět středního ucha, jsou povětšinou virové, tudíž dát na ně antibiotika je zbytečné a je to špatně.

Ano, je to zbytečné. Jedině to stojí za úvahu v případě, kdy se obáváme superinfekce – to znamená, že na virové onemocnění nasedne nějaká bakteriální infekce a virózu zkomplikuje. Potom je antibiotikum indikováno, jinak ne.

Tam jsou dvě otázky. Jednak jde o rozhodnutí, zda antibiotikum nasadit, zda s ním začít léčit. A druhé rozhodnutí je, které antibiotikum – máme mnoho skupin od úzkospektrých po širokospektrá.

To první rozhodnutí se odvíjí od historie nemoci, klinického nálezu v den, kdy pacient přijde, i celkové anamnézy pacienta a k tomu obvykle přichází ještě nějaký test. To je na zvážení lékaře. Nejjednodušší je udělat přímo v ordinaci tzv.

CRP nebo odběr na krevní obraz, sedimentaci, test na streptokoka a podobně. Jde o rychlé testy, kdy výsledek je buď ihned, nebo v ten samý den, a podle nich se lze zorientovat v tom, zda je opravdu nutné antibiotikum nasadit a případně jaké.

To druhé rozhodnutí se pak odvíjí od dalších věcí – od toho, zda se jedná o opakované onemocnění, zda pacient nemá nějakou alergii apod.

To nelze říct takto obecně, záleží na tom, jak je dítě staré, v jaké zdravotní kondici…, je tam spousta okolností.

Dalo by se říci, že u dětí do jednoho roku věku by se mělo jednat o zcela mimořádnou záležitost, opravdu indikovanou, podloženou i nějakými testy, aby bylo jisté, že dítě antibiotika potřebuje.

U dětí ve školkovém věku, když jsou nemocné, jde většinou o virová onemocnění, takže i u nich by měla být přísná indikace a zase alespoň jeden dva testy, které by podpořily indikaci k tomu, že antibiotikum je nutné dát.

Určitě, takové dítě by mělo mít základní pediatrické vyšetření, ale třeba i imunologické vyšetření, abychom zjistili, jestli tam není například nějaký imunologický defekt, který způsobuje, že jsou opakovaně potřeba antibiotika. U zdravých dětí to tak nebývá. U opakovaných infekcí, například když má dítě v krku streptokoka, se snažíme zjistit, zda není nosič té bakterie v rodině či někdo jiný v blízkém okolí dítěte danou bakterii nemá – to je asi nejtypičtější příklad.

Najít vztah mezi akutním infektem a nějakým psychosomatickým podkladem je myslím docela těžké. Takovou spojitost lze mnohem snáze vysledovat u dětí, které trpí opakovanými bolestmi hlavy, bříška, kloubů, … Tedy v případech, kdy po vyloučení všech organických příčin je namístě zamyslet se, zdali tam není nějaká psychická příčina.

To se děje spíše jen v situacích, kdy mají nějaký plán – například když mají někam odjet a nechtějí jít do rizika, že dítě bude nemocné, že nemoc přeroste v bakteriální infekci a podobně. Snažím se s nimi dohodnout, aby antibiotika dítěti podali jen v případě, že to bude opravdu nutné, aby je nedávali preventivně.

Jinak pokud není důvod, stres, tak rodiče spíše souhlasí s konzervativním postupem – mají možnost zavolat mi ve dne v noci, přijít i o víkendu… U větších dětí je situace potom zase trochu jiná. Rodiče většinou chtějí, aby dítě bylo rychle zdravé, nezameškalo vyučování. Nasazení antibiotika je rychlé, jednoduché řešení.

Bohužel se stává, že lékař vychází ze své zkušenost a z klinického stavu pacienta, ale už třeba nesahá k nějakému dalšímu ověření, ať už z jakéhokoli důvodu. Když se antibiotikum nenasadí, péče o nemocné dítě složitější, musí se hlídat, je to víc práce. A větší odpovědnost ze strany lékaře.

Stará se tím ale i o dlouhodobější zdraví.

Vodítkem je deset infekcí za rok, což je pro rodiče často šokující zjištění. V podstatě jde o to, že dítě má horší či mírnější infekci průměrně jednou měsíčně a zpravidla se jedná o jeden až dva roky na začátku školní docházky.

Ze začátku jsou z toho rodiče, jejichž dítě častější nemocností dosud netrpělo, překvapení a nervózní a hned vyhledávají lékaře, pak se s tím ale naučí zacházet.

U jinak zdravého dítěte je vhodné první dny vyčkávat doma, kontrolovat teplotu a případné symptomy (rýmu, kašel) léčit domácími prostředky, lékař jim stejně nic jiného neporadí.

Praktický pediatr se nejčastěji setkává s infekčními onemocněními dýchacího systému, zažívacího systému a močového systému. To je to, s čím se u dětí potýkáme. Důležité je mít na to jasný názor, jasný postup, snažit se eliminovat škodlivé vlivy různých léků a neškodit. Snažit se rodiče a děti tímto obdobím provést bez újmy.

Je těžké dávat obecná doporučení, záleží na mnoha okolnostech – v jakém věku dítě je, jaký je jeho zdravotní stav, jestli jsou v rodině další děti… Když dítě často stůně, obecně doporučujeme, aby po nějaký čas nechodilo do kolektivu, aby jeho imunitní systém vyzrál, a po nějakém čase zkusí jít znovu mezi děti.

Jde-li o častá onemocnění, která vyžadují aktivní léčbu antibiotiky, pak je namístě další vyšetření, které by mělo osvětlit, zda u dítěte není nějaký další problém. Otužování dětí, vhodná strava, častý pobyt na čerstvém vzduchu a podobně – to jsou obecné rady, které platily, platí a platit budou.

Doporučujeme probiotika a také preparáty na posílení imunity u dětí, které jsou často nemocné, nemají žádný imunitní defekt a u nichž potřebujeme mírně podpořit imunitu. Probiotika a imunoglukany působí velice dobře a mají minimum vedlejších účinků.

U dítěte, které se potýká s nějakými problémy, je určitě lepší vítězit nad nemocí s pomocí takových podpůrných doplňků a preparátů než dávat složité léky, které mají nějaké vedlejší účinky. U zdravého dítěte žádné doplňky a preparáty nedoporučujeme.

Často předepisujeme k antibiotikům rovnou i probiotika a doporučujeme, aby rodiče začali probiotika dávat už během antibiotické léčby a pokračovali i nějakou dobu po ukončení léčby.

Tato možnost se využívá hlavně u dětí, které mají závažnější infekce a dáváme jim širokospektrá antibitiotika, o nichž víme, že mají negativní efekt na střevní flóru, že děti je budou brát dlouho a že riziko je tam velké. Dále probiotika doporučujeme také u dětí, které mají opakované infekce.

 Imunoglukany a jiné preparáty, které posilují imunitu, dáváme v mezidobí, kdy se dítě vyzdraví a my se snažíme jeho imunitu trochu aktivovat, aby záhy nedošlo k dalšímu onemocnění.

V případě nemoci se objednávejte k našim praktickým lékařům a pediatrům, kteří pomocí moderních metod zjistí, zda je vhodné antibiotika nasadit či nikoliv. Telefonické objednání je nejrychlejší cestou: +420235360133

Jak se projevuje separační úzkost a jak ji řešit?

  • Separační úzkost představuje jednu z vývojových fází v dětském životě, kdy se malé děti potýkají se strachem z odloučení od matky či jiné blízké osoby.
  • Poprvé se separační úzkost objevuje u kojenců, a to zhruba kolem osmého či devátého měsíce věku. Může odeznít během několika týdnů, ale u některých dětí trvá delší dobu nebo se vrací v určitých etapách jejich vývoje.
  • Nejpevnější vztah dítě obvykle naváže s mateřskou osobou, která mu dává pocit jistoty a bezpečí. Díky tomuto vztahu si pak dítě začíná uvědomovat své místo na světě.
  • Separační úzkost se může projevit při odloučení od rodičů, během výletů se školkou, když dojde k rozvodu rodičů, při nástupu do nové školky či školy nebo také po narození sourozence.
  • Separační úzkost je obvykle spojená s projevy, jako je úzkost, zoufalý pláč, hysterický křik či agresivní chování. Dále se může objevit strach z cizích lidí, strach ze tmy, noční buzení, pomočování se nebo kousání nehtů.
  • Děti v batolecím věku, které prožívají období separační úzkosti, často pociťují strach z neznámých lidí nebo míst. Schovávají se za maminku, dožadují se nošení a při odloučení mohou předvést dokonce záchvat hysterie.
  • Lékaři doporučují, aby si děti začaly na odloučení od matky nebo jiné blízké osoby postupně zvykat. Odchod by měl probíhat v době, kdy je dítě spokojené, a neměly by ho doprovázet příliš silné emoce nebo stres.
  • Při odchodu by měl rodič ujistit dítě, že se za ním vrátí. Na osobu, která ho bude hlídat, by mělo být dítě zvyklé a nejlépe by mělo zůstat také ve známém prostředí.

Separační úzkost představuje jednu z vývojových fází v dětském životě, kdy se malí pacienti potýkají se strachem z odloučení od matky či jiné blízké osoby.

Obvykle se projevuje pláčem, hysterických křikem a silným rozrušením, a to hlavně ve chvíli, kdy se dítě musí obejít bez přítomnosti svých rodičů nebo se nachází v nějakém neznámém prostředí. Podívejte se, jak si s touto situací co nejlépe poradit.

Co je separační úzkost?

Když jste se na chvíli vzdálili nebo jste potřebovali odběhnout třeba na nákup, vaše dítě dosud nemělo žádný problém zůstat na pár minut samo s někým z příbuzných, a dokonce i v cizím prostředí se na všechny usmívalo. Najednou se však situace změnila a v momentě, kdy se pokusíte někam odejít nebo vaše dítě zkusí vzít do náruče někdo jiný než vy, začne se jako na povel místností ozývat srdceryvný hysterický pláč.

Proč se najednou váš drobeček chová tak divně? Projevila se u něj nejspíš separační úzkost, kdy dítě pociťuje strach z jakéhokoliv odloučení od matky či jiné pečující blízké osoby. Ačkoliv by se tento fenomén mohl zdát jako nepříjemná životní zkušenost, separační úzkost představuje přirozenou součást vývoje každého dítěte.

Poprvé se separační úzkost objevuje u kojenců, a to zhruba kolem osmého či devátého měsíce věku.

Může odeznít během několika týdnů, ale u některých dětí trvá delší dobu nebo se vrací v určitých etapách jejich vývoje. Ne všechny děti prožívají období separační úzkosti stejně a intenzita projevů se může značně lišit.

To je podmíněno zejména jejich věkem, charakterovými vlastnostmi a předchozími zkušenostmi s odloučením.

Příčiny vzniku separační úzkosti

Separační úzkost u dětí lékaři považují za zcela normální jev, který se objevuje ve chvíli, kdy dochází k formování jeho osobnosti.

Lidé kolem něj se totiž stávají důležitějšími a ke svým nejbližším si vytváří silná pouta. Nejpevnější vztah dítě obvykle naváže s mateřskou pečující osobou, která mu dává pocit jistoty a bezpečí.

Obvykle je to jeho matka, ale může to být také otec nebo třeba babička.

Vytvoření si takového silného vztahu je pro dítě velice důležité, jelikož si díky němu postupně začne uvědomovat své místo na světě. Malé děti v kojeneckém či batolecím období však žijí většinou pouze přítomností a nechápou, že i když jejich maminka nebo tatínek musí na chvíli odejít, zase se k nim brzy vrátí. Z toho důvodu se je snaží přivolat pláčem nebo jiným způsobem.

Kdy se separační úzkost může projevit?

  • Při odloučení od rodičů
  • Během delších aktivit bez rodičů – školka, škola, výlety…
  • Když dojde ke změně rodinných poměrů (rozvod, časté hádky)
  • Při nástupu do školky nebo školy
  • Při stěhování se na nové místo
  • Při změně školky nebo školy
  • Po narození sourozence

Fáze separační úzkosti

Anglický psychoanalytik John Bowlby vytvořil společně s Mary Ainsworthovou teorii citové vazby, která se zabývá citovým přilnutím malého dítěte k jeho matce a dalším blízkým osobám.

Ačkoliv byla tato teorie formulována již roku 1969, dodnes patří mezi nejvlivnější ve vývojové psychologii.

John Bowlby také popsal tři fáze separační úzkosti typické pro děti v raném stádiu vývoje:

  • Fáze protestu
  • Fáze zoufalství
  • Fáze odpoutání od matky

Co se týče fáze protestu, ta může trvat několik hodin i dnů. Dítě se projevuje pláčem a křikem ve chvíli, kdy se matka nebo blízká osoba vzdálí. Doufá, že pláč ji přivolá zpět. Ne všechny děti jsou však stejné a projevují se nahlas. Je proto nutné si uvědomit, že známky protestu může dítě prožívat i vnitřně.

Během fáze zoufalství dítě ztrácí naději na návrat blízké osoby a plakat či křičet přestává. Bývá apatické, tiché a stísněné, odmítá jíst či pít a uzavírá se do sebe. Důležitá je proto dostatečná trpělivost a péče, která pomůže dítěti s adaptací na nové situace.

Fáze odpoutání se od matky představuje jakési uzdravení, kdy dítě postupně potlačuje své city k matce a je schopné se připoutat také k jinému dospělému.

Někdy však může po ukončení dlouhodobějšího odloučení od matky dojít také ke vzniku přechodných či trvalejších psychických poruch, které bývají spojené se zadrháváním, nočními můrami nebo třeba koktáním.

Malé dítě byste proto takovým situacím neměli zbytečně vystavovat.

Projevy separační úzkosti

Separační úzkost představuje fyziologický jev, který bývá obvykle spojený s několika typickými projevy. Nejčastěji je to úzkost, zoufalý pláč, hysterický křik nebo dokonce agresivní chování.

V takové situaci nedokáže dítě nic uklidnit ani rozptýlit, protože má pocit, že se mu jednoduše hroutí celý svět.

Kromě strachu z oddělení od rodiče může být separační úzkost spojena také s dalšími projevy, jako je například:

  • Strach z cizích lidí
  • Strach ze tmy
  • Časté noční buzení, nespavost
  • Noční můry
  • Pomočování se
  • Odmítání spát o samotě
  • Kousání nehtů

Tyto strachy se obvykle objevují kolem prvního roku života a mohou u některých dětí přetrvávat až do školního věku. Většinou jsou mírné, do měsíce odezní a jsou běžnou součástí normálního vývoje. Jestliže však trvají déle, jsou příliš intenzivní a ovlivňují také život celé rodiny, neměli byste tyto projevy podceňovat. V takové chvíli je třeba navštívit odborníka.

Separační úzkost u kojenců

Separační úzkost u kojence se obvykle objeví zhruba kolem osmého či devátého měsíce věku, může to být však i o něco dříve.

Mezi typické projevy patří okamžitý nástup hysterického pláče, pokud se jeho maminka či jiná blízká osoba vzdálí nebo pokud ho do náruče vezme někdo jiný než rodiče.

Kojenci mají velkou potřebu kontaktu a pro jejich zdravý emocionální a sociální vývoj lékaři doporučují tuto potřebu dětem uspokojovat.

Separační úzkost u batolat

Mezi prvním a třetím rokem života se dítě označuje jako batole. V tuto chvíli již dokáže velmi dobře rozpoznat blízké osoby a učí se samostatnosti. Separační úzkost se může projevit strachem z neznámých lidí nebo míst.

Zatímco dříve se váš potomek na všechny usmíval, teď může být plachý, zamlklý a stydlivý.

Často se před cizími lidmi schovává za maminku, dožaduje se nošení a jakmile někde zůstane o samotě, může spustit zoufalý pláč, křik nebo dokonce záchvat hysterie.

Separační úzkost bývá u batolete nejhorší kolem druhého roku života a později by měla začít postupně mizet. Dítě totiž získává sebedůvěru, učí se lépe komunikovat s lidmi kolem i ostatními dětmi a je snazší překonat případný strach a nejistotu. Protože už dítě rozumí mluvenému slovu, dokáže leccos pochopit a je tedy dobré s ním o dané situaci mluvit.

Separační úzkost ve školce a u školáků

U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v předškolním věku nebo také po nástupu do školy. V novém zařízení si dítě obvykle brzo zvykne, utvoří si vztahy s ostatními dětmi, učitelkami či vychovatelkami a úzkost po několika dnech či týdnech vymizí. Aby se dítě lépe adaptovalo, je dobré postupně čas strávený ve školce prodlužovat.

Jak zmírnit separační úzkost u dětí?

Každé dítě si obdobím separační úzkosti ve svém životě musí projít. Lékaři obecně doporučují ho na odloučení od matky nebo jiné blízké osoby postupně připravovat. Pokud už však dítě prochází složitým obdobím separační úzkosti, je důležité věnovat mu dostatek času, pochopení, lásky a fyzického kontaktu.

Tipy, jak na separační úzkost vyzrát:

  • Odcházení od dítěte by rodiče měli trénovat, a to od kratších intervalů po ty delší.
  • Odchod by měl probíhat v době, kdy je dítě v dobré náladě a neměly by ho doprovázet velké emoce, stres ani dlouhé zbytečné vysvětlování.
  • Nikdy neodcházejte bez rozloučení, když si dítě hraje. Mohlo by pak mít pocit, že jste zmizeli a nemůže se na vás spolehnout.
  • Při odchodu by měl být rodič pozitivně naladěný a ujistit dítě, že se za ním vrátí. Na případný pláč můžete reagovat obejmutím a opětovným ujištěním, že jste za chvilku zpátky.
  • Když rodič potřebuje domácnost na chvíli opustit, neměl by se po rozloučení zbytečně vracet, protože každý odchod pak bude zdlouhavější a složitější.
  • Na osobu, se kterou bude dítě v nepřítomnosti rodičů zůstávat, by si mělo postupně zvyknout.
  • S babičkou nebo jinou opatrovatelkou by dítě mělo trávit čas v prostředí, které důvěrně zná a cítí se tam bezpečně.
  • Opatrovatelky by se neměly často střídat, protože to může být pro dítě stresující.
  • Rodiče by vždy měli důsledně dodržovat to, co dětem slíbí – vyzvednout ho, přijít včas a podobně.
  • Pokud od vás dítě samo odchází (do jiné místnosti nebo třeba na zahradu, kde o jeho pohybu víte a je to bezpečné), nechte ho chvíli o samotě, aby získalo pocit nezávislosti.
  • Pokud dítě necháváte samotné v cizím prostředí, mělo by si na něj s vámi alespoň na chvíli zvykat. Pomůže také, když si s sebou vezme třeba svou oblíbenou hračku.
  • Naslouchejte pocitům dítěte a chvalte ho, když udělá něco samostatně.
  • Dítě by mělo cítit, že v případě potřeby za vámi může kdykoli přijít, říct vám o všem, co ho těší či trápí, a dělat s vámi věci společně.

Separační úzkost v dospělosti

Pro matku, otce nebo jinou blízkou pečující osobu může odloučení od dítěte také představovat poměrně náročnou situaci. I zcela rozumní lidé se v takovou chvíli (například při hospitalizaci dítěte či odjezdu na delší táborový pobyt) mohou chovat iracionálně.

Separační úzkostná porucha

Nezdravá separační úzkost může někdy přerůst až do separační úzkostné poruchy (SAD). Při reálném či hrozícím odloučení od domova nebo lidí, ke kterým si vybudoval hlubší citovou vazbu, v takovém případě jedinec zažívá nadměrný strach a úzkost. Zároveň se mohou projevit také bolesti hlavy a břicha, zvracení nebo třeba nechuť chodit do školy a komunikovat s vrstevníky.

Tyto reakce jsou při SAD neadekvátní věku a vývojovému stupni dítěte a představují narušení běžného sociálního fungování celé rodiny. Z toho důvodu by měli rodiče vyhledat odbornou pomoc. V budoucnu by se totiž u dítěte mohla projevit také úzkostná porucha nebo agorafobie.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector