Prof. Ivo Telec: „Svět je otevřený i pro přání nemocných lidí.“ | Tradiční čínská medicíná Plzeň SafetyTCM.cz
Výjimečná kniha o léčitelství a právu, která u nás nemá obdoby, vyvolává pozornost a zájem. Poprvé předkládá odborné i laické veřejnosti opěrné body – informace, fakta, zkušenosti či platná právní ustanovení ze zahraničí, samozřejmě i názory, návody k uvažování, hodnocení i postupům. Přesvědčivě naznačuje a ukazuje prolínání světů a škol filozofie, vědy, historické zkušenosti lidstva s duchovním rozměrem včetně pochyb, co všechno víme, ale (ještě) neznáme. Nejen v oblasti lékařské a zdravotní péče, léčitelství, ale i našem právním prostředí, a hlavně pro zákonodárce (!), je dílo profesora Telce nejen mimořádné, ale hlavně potřebné.
Kdo by měl Vaši knihu číst – lékaři? Státní a ministerští úředníci? Praktici? Adepti na léčitele? Nemocní?
Primárně to je kniha o platném právu. Proto se jmenuje Právo přírodního léčitelství. Určena je ale nejenom soudcům, úředníkům veřejné správy, advokátům a podobně. Čtenářský okruh tím není zdaleka vyčerpán. Myslím, že mnohé přínosné informace v ní nalezenou i samotní léčitelé či, jak říkáte, i adepti na léčitele.
A také lékaři a další zdravotníci, kteří se věnují komplementární a alternativní medicíně. Nevím, zda zrovna nemocní lidé čtou takové knihy! (smích). Každý „zdravý nemocný“ si ale může v knize něco zjistit o svých právech.
Třeba ve sporu s „rádobyléčitelem“, kterému chybí schopnosti nebo znalosti, nebo s někým, kdo přecenil své síly anebo se jen prostě spletl. I dobrý léčitel s nadáním „shůry“, stejně jako hudební virtuos, nemusí mít pokaždé svůj den. Stačí únava nebo zákazníky rozptýlená pozornost a léčitel může přivodit klientovi újmu špatnou radou.
Třeba o složení čajové směsi. To všechno jsou vážné věci, protože se týkají zdraví. Někdy dokonce i života. S tím se ale setkáváme i ve zdravotních službách a kdekoli jinde, advokacii nevyjímaje.
Čtenáře by snad mohlo zajímat, že se u nás jedná o první odbornou knihu tohoto tematického zaměření. Například v Německu nebo Švýcarsku, ale i ve Francii, nemluvě o USA, léta existuje řada publikací o léčitelském právu včetně obhájených disertací. Pro nás mají význam i německá soudní rozhodnutí, protože máme v něčem dosti podobné právní řády.
Některá další témata čtenáři najdou ve volném pokračování pod názvem Právo komplementární a alternativní medicíny, které vyjde na jaře příštího roku. Bude více zaměřeno na zdravotní služby.
Jak lze definovat léčitelství? Není to prostě kategorie činností, zaměřujících se na ovlivnění zdravotního stavu bez zdravotnického vzdělání, jejíž provozovatelé se považují za víc, než jsou? Nejsou nelékaři s neakreditovaným vzděláním a jen minimem znalostí o lidském těle příliš troufalí, nabízejíce uzdravení? A jak lze léčitele kontrolovat, když to se zárukou nelze ani u lékařů sdružených v ČLK?
Pokus o každou definici může být ošidný. Vždy tam bude něco chybět! (smích). Výslovnou definici léčitelství v našem právu sice nenalezneme, ale můžeme ji snadno vyvodit. Vycházíme z občanského zákoníku z roku 2012, který s léčiteli počítá u závazku péče o zdraví.
Stejně tak živnostenský zákon z roku 1991, když hovoří o přírodních léčitelích. Odtud byl převzat i název knihy. Původně se jedná o švýcarský výraz. Také vycházíme ze dvou vládních usnesení z let 2009 a 2011, která obsahují důvodovou zprávu k občanskému zákoníku.
Vláda v nich výslovně hovoří o léčitelích. Jedná se o péči o zdraví, která pojmově nespadá pod zdravotní služby ani pod jiné druhy zdravotní péče, protože má jiné znaky. Nespadá tedy ani pod pedikérské služby nebo rekondiční masáže či pod prodej léčivých čajů apod.
Ovšem ani pod pastorální medicínu, která je spjata s náboženskou svobodou.
Stručně řečeno, půjde o takovou péči o zdraví, která se zásadně vymyká způsobům tzv. školské či vědecké medicíny. Léčitelé totiž nejsou vázáni vědeckým postupem, jako je tomu ve zdravotních službách a u zdravotnických povolání.
Samozřejmě, že některé oblasti se překrývají nebo mohou být hraniční. Mění se ostatně i zdravotnické obory a povolání. Někteří léčitelé působí na zdraví pomocí zvláštních osobních schopností, či to o sobě alespoň tvrdí. Léčitelské obory mají svá vlastní pravidla čili postupy lege artis.
V hlavních léčitelských oborech jsou u nás zavedeny oborové standardy a etické kodexy. To, co u nás bývá řazeno do léčitelství, je v některých jiných zemích součástí zdravotních služeb. Sama hranice mezi zdravotní službou a léčitelskou službou je spíše umělá a formální.
Nemocné lidi zajímá hlavně účinnost či alespoň naděje na uzdravení nebo udržení kvality zdraví.
Podle občanského zákoníku se v některých léčitelských oborech jedná o smlouvy odvážné v právním smyslu, protože jejich plnění je vázáno na skutečnosti přírodovědně nejistě existující nebo působící. Služby jsou plněny s nadějí na budoucí zdravotní přínos, který je objektivně možný.
Metafyzický prvek, pakliže by se o něj mělo jednat, totiž nelze přírodovědecky zkoumat, leda jeho vnější projevy. Nelze jej tímto poznávacím způsobem ani potvrdit, ani vyloučit.
Zároveň je existence nebo působení tohoto prvku podporována důkazy filozofickými, teologickými nebo náboženskými, což je z poznávacího hlediska objektivně dostatečné tak, že nejde jen o něčí blud.
Máte ale pravdu v tom, že někteří léčitelé trpí sebepřeceňováním a považují se za někoho, kdo snad není hoden toho, aby platil daně nebo měl cedulku na dveřích s provozní dobou. Žel, léčitelství přitahuje i psychopatologické osobnosti.
To se však děje i jinde, třeba v psychologii nebo politice. Jedno z použitelných hledisek, jak poznat normálního léčitele, spočívá v tom, zda „ví, co patří císaři, a co Bohu“. To, co patří „císaři“ si ovšem často hledí právní ochrany slabší strany, kterou je nemocný člověk.
Proto třeba ty zmiňované „cedulky“ na dveřích pro zákaznické účely a zákaznická ochrana před klamavým konáním nebo klamavou reklamou. Léčitelské spektrum je totiž velmi široké a nelze vyloučit nekalé praktiky na úkor nemocných.
Ani tady to ale není žádnou zvláštností, protože nekalé praktiky se vyskytují všude.
Někteří léčitelé skutečně mohou být nadměrně troufalí anebo dokonce podvodní. Stejně jako jiné profese. Setkali jsme se již s podvodnými lékaři i podvodnými advokáty.
V Německu to už dávno vyřešili přísně, totiž odbornou zkouškou léčitelskou, která je zdravovědná a sleduje možnost spolupráce mezi léčitelem a lékařem. V Lichtenštejnsku zařadili léčitele přímo mezi zdravotnická povolání.
Nejde o to, zda stát je malý, anebo velký, nýbrž o to, který z více právních modelů byl kde přijat. Vše má své výhody i nevýhody, které nutno poměřovat. Hlavním ukazatelem je ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví včetně svobodné volby péče o vlastní zdraví.
Někdy až příliš hájíme léčitele, kteří jsou u nás 28 let svobodni. Měli bychom hlavně chránit nemocné a oslabené lidi. Specifickou kategorii tvoří duchovní léčitelé při výkonu náboženské svobody, která není zúžena jen na registrované církve a náboženské společnosti.
Knížka upozorňuje na významné rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, který ústavně konformně oddělil duchovní léčitele od „běžných“, řekněme „vystudovaných“ léčitelů rázu spíše intelektuálního. A samozřejmě od zdravotních služeb. Ostatně i u nás máme tzv. léčitelskou církev.
Státy řeší tyto otázky ve veřejném zájmu na ochraně zdraví tak, že posuzování podléhá správnost léčitelského postupu podle příslušného léčitelského oboru a jeho pravidel. Dochází k tomu tehdy, jestliže někdo reklamuje službu nebo uplatňuje náhradu újmy; třeba jen zbytečné cestovní výdaje.
Tedy, zda ten, kdo se zabývá například astromedicínou, postupoval v konkrétním případě astromedicínsky správně. Nikoli chybně podle špatně sestaveného zdravotního horoskopu apod. Více ani nelze od správních orgánů očekávat.
Stejně tak by u nás posupoval soud ve sporu mezi klientem a léčitelem, zda léčitel praktikoval správně, anebo ne. A zda přivodil újmu, nebo nikoli. Správnost v těchto věcech posuzujeme podle pravidel léčitelského oboru, tedy například podle pravidel bylinářství. Reklamovat můžeme jakoukoli službu.
U duchovního léčitelství správnost odpovídá náboženským pravidlům. S vědou to nemá nic společného, leda by došlo ke shodě.
Stejně jako ve zdravotních službách se ani v léčitelství právně neodpovídá za výsledek, tedy za uzdravení či zmírnění utrpení, které nemusí pokaždé nastat anebo může být jen krátkodobé. Výsledek totiž může odviset od celé řady okolností na straně pacienta či klienta včetně nutnosti změny životního stylu, změny chování apod.
Odpovídá se tu za odbornou správnost vynaložené snahy o dosažení výsledku. Pokud zůstaneme u příkladu astromedicíny, půjde o astromedicínskou správnost postupu ve snaze o příznivý zdravotní výsledek. Mimochodem, indický Nejvyšší soud rozhodl o tom, že astrologie je věda. Konvence o tom, co je věda, jsou totiž různé a proměnlivé.
Astrology také výslovně uznává česká vláda svým nařízením. Rozumím však, že pro někoho může být takovýto obraz světa k smíchu a chce se výhradně léčit například vysoce invazivním psychochirurgickým zákrokem s nevratnými změnami. Jinak se k tomu všemu také postaví hinduista, stoupenec New Age nebo římský katolík či ateista anebo tzv. vědecký skeptik.
Ideologií je ve světě mnoho, stejně jako rozbouřených emocí. Stát svým právem ale tyto otázky neřeší. Není povolán k rozhodování ideologických nebo náboženských třenic mezi lidmi. Stát jen chrání veřejné blaho snášenlivosti na pozadí svobody, které je základem společenského pokoje a míru.
Tedy i základem běžného soužití rozdílných lidí, aniž bychom se vzájemně napadali, kdo je hloupý nebo chytrý, anebo zesměšňovali.
Celý článek
Léčitelský zákon
Čas s jakousi pravidelností přináší vždy po 4-5 letech legislativní snahu tu vyjasnit, tu omezit svobodné praktikování léčitelských metod, mezi které se homeopatické poradenství poskytované nelékaři řadí.
V letošním roce očekáváme návrh zákona o léčitelských službách, který již delší dobu ministr zdravotnictví Adam Vojtěch ohlašuje s tím, že nemá jít o omezení přístupu k léčitelským službám. Jako Homeopatická společnost, z.s. jsme se podíleli na připomínkovém řízení, kde jsme detailně připomínkovali 26 bodů. Zda a jak budou do návrhu zapracovány uvidíme zanedlouho.
Jde o návrh, který v zásadě obsahuje:
- Bude zaveden národní registr léčitelů, kdokoli bezúhonný se do něj může přihlásit (za splnění obecných podmínek jako bezúhonnost, plnoletost svéprávnost apod.). To zde v podstatě už v ČR bylo do roku 2000 v podobě volné ohlašovací živnosti Přírodní léčitel, ničemu to nevadilo. Neregistrovaný léčitel však léčitelské služby poskytovat nesmí.
- Podmínky platné už dnes podle občanského zákoníku v dílu Péče o zdraví §2636 – 2651 jsou vedení dokumentace o poskytnutých službách a možnost klienta do nich nahlédnout, seznámit klienta předem s cenami a mít dostupný ceník. Jedním z bodů je i odpovědnost poskytovatele – i ta je v současném občanském zákoníku již zahrnuta.
- Další povinnosti jsou obdobné jako v jiných platných zákonech – klient má dostat potvrzení o zaplacení, reklama na léčitelské služby nesmí obsahovat „zavádějící“ informace, nově se stanovuje povinnost u reklam na léčitelské služby upozornit, že nejde o poskytování zdravotních služeb.[1] Nová je také povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti.
- Zavádí se možnost kontroly těchto požadavků ministerstvem se sankcemi (nikoliv malými) za jejich neplnění.
Homeopatická společnost, z.s. byla přizvána Ministerstvem zdravotnictví, aby se k pracovní verzi zákona vyjádřila.
V současné podobě trpí návrh vícero vadami jako je všezahrnující definice toho, kdo je léčitel (skoro každý, kdo je veden snahou zlepšit či udržet zdravotní stav a není zdravotnický pracovník), že je nutné léčitelské služby poskytovat pouze v oznámené provozovně (jako by práce s energií nešla dělat pod rozkvetlou lípou) a tak podobně.
Celkovou koncepci jsme jako Homeopatická společnost připomínkovali, ve vhodný čas své věcné připomínky také zveřejníme. Zatím se držíme toho názoru, že se nyní jedná o vnitřní pracovní připomínkové řízení. Předpokládáme, že návrh projde zásadními změnami, než spatří světlo světa.
Obvykle veřejně komentujeme až podobu návrhu zákona, kdy je v určitém dokončeném znění oficiálně ministerstvem publikován a vystaven veřejné diskusi. A samozřejmě, když se poté dostane do poslanecké sněmovny, kde se o jeho podobě skutečně rozhoduje. Jakmile nastane takový stav, budeme o něm informovat na stránkách www.
homeopatickaspolecnost.cz a informace šířit dále. Tak, aby v demokratické diskuzi mohla široká veřejnost podporující a užívající léčitelství říci našim zákonodárcům svůj postoj. Tak, aby pokud zákon vznikne, opravdu neomezil dostupnost léčitelských metod a byl mnohem kvalitněji připraven než současná pracovní verze.
Za Homeopatickou společnost, z.s. mohu slíbit, že se stejně jako po celou dobu od začátku tisíciletí budeme snažit udržet takové právní prostředí v České republice, aby bylo i nadále možné poskytovat služby nelékařských homeopatických poradců a svobodně tyto služby přijímat těmi, kteří touto krásnou metodou chtějí pečovat o své zdraví.
S přátelským pozdravem
Ing. Jan Matyáš
předseda Homeopatické společnosti, z.s.
[1] Zdravotní služby poskytují především lékaři příp. jiní zdravotničtí pracovníci prostřednictvím postupů v souladu s pravidly vědy, jsou vyhrazeny jako zdravotní výkon zdravotnickým pracovníkům s odpovídajícím státem garantovaným vzděláním v daném oboru, obvykle jsou zdravotní služby hrazeny z veřejného pojištění. Homeopatie ani jedno nenaplňuje.
Zde je původní verze návrhu zákona, její důvodovou zprávu a připomínky vypracované výborem Homeopatické společnosti.
Druhá verze je v současnosti v meziresortním připomínkovém řízení, její finální podoba se má projednávat v platformě složené ze zástupců významných oborů komplementární a alternativní medicíny (=léčitelství) se zástupci Ministerstva zdravotnictví. Za Homeopatickou společnost, z.s.
jako největší spolek sdružující homeopaty nelékaře (ale i lékaře) byl přizván předseda Ing. Jan Matyáš. Současná pracovní verze značnou část vad odstranila, např. vyjmenovává příkladmo hlavní obory léčitelských služeb, kde je homeopatie uvedena na prvním místě. Přestože není současný stav ještě ideální, tak je k jednání.
Pomoc proti bolesti, nebo hazard? Tradiční čínská medicína v Česku budí rozporuplné reakce
video
Události: Čínská medicína budí rozporuplné reakce
V roce 2014 padesátičlenná delegace lékařů, vědců a zástupců firem v čele s tehdejším ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem (ČSSD) zjišťovala možnosti východní medicíny přímo v Číně. „Pacientům s chronickými potížemi může tento typ medicíny pomoci, může například snížit spotřebu léků na bolesti kloubů,“ chválil metodu Němeček.
O rok později zástupci nemocnice v Šanghaji předváděli léčebné postupy přímo premiérovi Bohuslavu Sobotkovi (ČSSD). Současně došlo k dohodě o výstavbě zařízení v Hradci Králové.
„Chceme tlumit spotřebu analgetik při různých operačních zákrocích, to znamená tam, kde ten zákrok není dlouhodobý, je možné použít akupunkturu,“ plánoval tehdejší ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové Roman Prymula.
V roce 2017 resort zdravotnictví pod vedením ministra Miloslava Ludvíka (ČSSD) přišel s návrhem, aby se čínská medicína v Česku vyučovala na vysoké škole, a nový zdravotnický obor prošel.
Hazard s dobrým jménem nemocnice, říká prezident lékařské komory
Loni ale došlo k obratu. Poslanci označují čínskou medicínu za léčitelství a škrtají metodu ze zákona. Nově bylo zrušeno centrum v Hradci Králové.
„Žádní léčitelé, ať už své metody nazývají jakkoliv, do zdravotnického zařízení nepatří.
My jsme to od začátku považovali za hazard s dobrým jménem Fakultní nemocnice Hradec Králové, to je špičkové zařízení,“ říká k tomu prezident České lékařské komory Milan Kubek.
„Ukázalo se, že zájem není takový, jak se předpokládalo, ten provoz vykazoval ztrátu, z tohoto pohledu se nemocnice rozhodla logicky,“ komentuje uzavření centra současný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO).
Tradiční čínská medicína v Hradci Králové končí. Ordinaci zavře v únoru
To ale neznamená zákaz čínské medicíny v Česku. Ministerstvo nyní připravuje zákon o léčitelství, který má čínské medicíně nastavit jasná pravidla. „Pouze chceme pacienty chránit, chceme nastavit, kdo může tyto služby provozovat a za jakých podmínek,“ říká ministr Vojtěch.
Až milionová pokuta bude hrozit každému, kdo nebude mít oprávnění k poskytování léčitelských služeb. Podmínkou bude bezúhonnost, vedení záznamů nebo potvrzení o zaplacení. Vzniknout má i registr léčitelů.
Evropská unie čínskou medicínu neupravuje. Pravidla pro vzdělání v této oblasti i praxi nechává na jednotlivých státech. Například v Rakousku mohou léčebné metody této medicíny provádět jen kvalifikovaní lékaři. Podobně je tomu v Maďarsku nebo Rumunsku.
Ve většině evropských zemí není čínská medicína součástí základního zdravotního pojištění. Někde je ale možné se nechat připojistit, mimo jiné v sousedním Německu. Zvláštním případem je Švýcarsko, které tuto praxi hradí z veřejného zdravotního pojištění už druhým rokem.
Světová zdravotnická organizace obecně doporučuje začlenit tradiční léčebné metody do zdravotnických a vzdělávacích systémů. Studovat čínskou medicínu na lékařských fakultách lze hned v několika zemích. Nejvíc možností nabízí Velká Británie, ale studium oboru podporuje také Irsko, Španělsko, Malta nebo Slovensko.
„Není třeba chodit daleko. Máme Ústav tradiční čínské medicíny na Lékařské fakultě Slovenské zdravotnické univerzity v Bratislavě. To je státní vysoká škola, která poskytuje postgraduální, doplňkové studium lékařům v tomto oboru,“ upozorňuje specialista na medicínské právo z Právnické fakulty Univerzity Palackého Ivo Telec.
Čínská medicína je léčebný systém starý tisíce let, který vychází z teorie vyvážení energií nazvaných jin a jang. Základem všech nemocí je podle čínské medicíny narušení toku energie v organismu.
Mezi hlavní léčebné metody patří akupunktura a fytoterapie, léčba pomocí bylin. Léčba zahrnuje i masáže, třeba pomocí baňkování. Důležitou součástí léčby je cvičení a úprava stravy podle ročních období, takzvaná dietetika.
Nové právní zakotvení alternativní medicíny
Návrh zákonné úpravy de lege ferenda by měl reflektovat a upravovat poskytování léčitelských služeb, podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy v této oblasti v návaznosti na Rezoluce Světového zdravotnického shromáždění WHA67.18 z roku 2014 a WHA69.24 z roku 2016; na základě Strategie WHO pro tradiční medicínu 2014-2023 WHO a na základě Rezoluce 1206 (1999) Parlamentního shromáždění Rady Evropy.
Zda návrh zákona zachycuje podstatu, po které zástupci alternativní medicíny volali, je však otázkou. Zastánci z řad lékařů se snažili o to, aby měli legislativní oporu pro jejich činnost, která bude oficiálně zahrnovat součinnost alternativní a klasické medicíny.
Avšak stručné znění zákona ve svých 29 ustanoveních přináší pouze vágní definici lečitelských služeb, definovaných jak pozitivním, tak negativním vymezením a stručným demonstrativním výčtem.
[1] Svou jednoduchostí a nejednoznačností poskytne tato úprava do budoucna v praxi široký prostor pro situace, kdy bude možné pod tato ustanovení subsumovat jakékoliv praktiky, které se budou tvářit, že jejich cílem je snaha o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu člověka.
Což bude dávat velkou moc a příležitost léčitelským podvodníkům, a tak je otázkou, zda v takovém případě zákonná regulace v podstatě neztrácí smysl.
Návrh zákona se zameřil především na ochranu pacienta jako slabší strany představovaného právního vztahu.
Základní princip navrhované úpravy spočívá v umožnění poskytovat léčitelské služby pouze tomu, kdo získá oprávnění, které vydá místně příslušný krajský úřad, přičemž pro vydání tohoto oprávnění nejsou stanovena žádná odbornější kritéria, vedle těch obecných, jako je bezúhonnost a v případě fyzických osob navíc i svéprávnost a zletilost. Tato úprava pak nabízí možnost získat oprávnění komukoliv a nikterak nechrání před, v této oblasti četnou, činností podvodníků a zároveň to snižuje důstojnost léčitelských služeb.
Proto i snaha zákona chránit pacienta je ve své podstatě poněkud utopická, jelikož nelze vymáhat po léčiteli následně náhradu, když není legislativní podklad pro to, co je a co není tou správnou metodou, radou atd. Takže v praxi budou soudní spory o náhradu za škodu způsobenou nesprávnou informací nebo škodlivou radou postaveny pouze na znaleckých posudcích a opět se vytrácí právní jistota, kterou měl zákon poskytnout.
Zvláštní kapitolu tvoří odpovědnost léčitelů, která není zákonem konkrétněji upravena. Zásadní postavení v oblasti odpovědnosti léčitelů, která vychází ze závazkového vztahu, mají instituty péče řádného odborníka a péče o zdraví dle občanského zákoníku. Vycházíme tedy z premisy, že oblast léčitelství vychází ze závazkového práva, a nikoliv zdravotnického.
Právní základ spočívá v péči řádného odborníka a v soukromoprávní povaze metod působení na zdraví. Podstatou tohoto závazku je příkaz, tedy činnost vedená snahou příkazníka, tj. léčitele, o příznivé působení na zdraví příkazce.
Z toho vyplývá, že odpovědnost příkazníka je z patřičné snahy dle ustanovení § 2637 OZ a z institutu péče řádného odborníka dle ustanovení § 2643 odst. 1 a § 2645 OZ taktéž i odpovědnost za následný stav příkazníka vycházející z ustanovení § 2438 odst. 2 OZ, kdy nezdar je způsoben porušením povinností léčitele.
Otázkou však zůstává, zda je pro posouzení odpovědnosti léčitele zapotřebí příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem a působením léčitele, anebo pouze určitá korelace[2].
Léčitelům zákon stanovuje pouze základní povinnosti, jako je zpracování a zveřejnění seznamu cen, informovat pacienta předem o ceně služeb a vystavit mu následně účet.
Vedle toho k povinnostem léčitele patří i vedení záznamů o pacientech, kdy tyto záznamy budou podléhat unijnímu nařízení o ochraně osobních údajů a jejich shromaždování bude zajištěno prostřednictvím Národního registru léčitelů.
Jedinou represivní složkou je možnost odebrání či pozastavení oprávnění uděleného místně příslušným krajským úřadem. Úprava měla předejít situacím, kdy se poskytovatelé skrývají za nejasnými nebo neexistujícími subjekty, jestli se to nové právní regulaci podaří ukáže v následujících letech praxe.
Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu VIII, 2. místo.
[1] § 2 (1) Léčitelské služby jsou službami, které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav člověka.
(3) Léčitelskými službami nejsou pouhé poskytování fyzického cvičení, masáže, meditace, výživové poradenství, činnosti charakteru duchovní služby a služby poskytované podle zvláštních právních předpisů.
(4) Zdravotní služby podle zákona o zdravotních službách nejsou léčitelskými službami.
[2] TELEC, I. Právo přírodního léčitelství. Praha: Leges, 1. vydání. s.336, 2018. ISBN 978-80-7502-306-3.
Každý může být léčitelem s posvěcením státu. Podle chystaného zákona se stačí jen zaregistrovat
Hranice „slušnosti“ není v předkládací zprávě definována. Je snad neslušný léčitel každý, kdo z neznalosti či zištných důvodů lže pacientovi? Z hlediska vědy asi ano, z pohledu nového zákona nikoliv. Neslušný léčitel má být ten, kdo nějak pacienta poškodí. Na ministerstvo zdravotnictví se totiž obracejí lidé, kteří si na léčitele stěžovali, že jim špatně poradili.
Nezlobí se sami na sebe, že mu uvěřili, ale dožadují se spravedlnosti. Jistě, člověk, který je nemocný, nejedná tak svobodně a suverénně, jako ten, kdo je zdráv. Nemocný bývá v defenzívě, bojí se. Takto oslaben může být podveden, nebo dokonce skutečně fyzicky zraněn, ohrožen na životě. Na to ale už zákony máme, jak občanský, tak trestní zákoník.
K čemu je tedy dobrá nová norma? Potřebujeme ji?
Nelze odpovědět nezaujatě, či nestranně. Zákon má regulovat cosi, co nelze změřit, prokázat, ověřit. Bude to zákon registrační, zákon o tom, že každý, kdo bude tvrdit, že je léčitel, bude podchycen a zaznamenán. Nic víc.
Ministerstvo si od toho slibuje, že když ten dotyčný poruší už dnes platné zmíněné zákoníky, bude snáze dohledatelný, bude muset předložit záznamy, prostě se mu úřady dostanou na kobylku, protože najednou budou mít v rukou důkazy. A ten, kdo zatají, že je léčitel, dostane masnou pokutu a napříště zákaz činnosti.
Skeptici budou oponovat, že je takový zákon zbytečný, legalizuje bludy, podvody a posílí iracionalitu v už tak zmatené společnosti.
Léčitelé, které mnozí vědci nazývají pejorativnějším slovem šarlatáni, totiž budou mít pomyslné razítko od státu, jež je v našich končinách už dob Rakouska-Uherska vnímáno jako záruka kvality („něco na tom léčitelství bude, jinak by k tomu nebyl zákon a razítko“). Ti skutečně nebezpeční, kteří třeba i v minulosti někoho svými radami i činy poškodili, se svého byznysu nevzdají a stáhnou se do hlubší ilegality.
Homeopatie a čínská medicína jsou léčitelstvím!
Podívejme se nové legislativní dílo podrobněji.
Jaké jsou přednosti navrhovaného Zákona o léčitelských službách a o změně zákona o správních poplatcích (jak se přesně nazývá)? Je na něm vidět, že jej tvořil zkušený legislativec, který se nepouštěl do marných podrobností a definic prázdných schránek bez obsahu. Zákon je relativně stručný, se vším všudy, tedy i s pokutami, poplatky a přechodnými ustanoveními, 29 paragrafů.
Hned ve druhém paragrafu jsou léčitelské služby definovány jako „soustavně poskytované služby, které jsou vedeny snahou zlepšit zdravotní stav člověka zejména odstranit jeho nemoc.
Spočívají v tom, že osoby, které je vykonávají, zejména pomocí znalostí a schopností, které nemají vědecký základ, zvláštních prostředků, popřípadě znalosti bylin, působí na lidské zdraví“.
Průlomový je pak hned další odstavec, který vyjmenovává léčitelské služby:
- a) homeopatie,
- b) tradiční čínská medicína,
- c) tradiční indická medicína (ájurvéda),
- d) Reiki,
- e) biotronika,
- f) psychotronika,
- g) bylinářství a lidové léčitelství, nebo
- h) další léčitelské metody.
Ministerstvo svým návrhem tak vůbec poprvé dává jasně najevo, kam patří metody, uvedené pod pod bodem a) a b). Homeopatie, navzdory tomu, že jí u nás bohužel praktikují tisíce lékařů a lékárníků, je v zákoně jasně uvedena jako léčitelská služba, která nemá vědecký základ.
Stejně tak dopadla tradiční čínská medicína (TCM), přestože byla ještě nedávno násilně protlačována do českého zdravotnictví, a to až z úplně nejvyšších pater politiky, což vyvrcholilo zřízením Kliniky čínské medicíny na půdě Fakultní nemocnice v Hradci Králové a schválením terapeuta čínské medicíny a asistenta čínské medicíny jako řádných zdravotnických oborů (!!) parlamentem. Zákonodárci naštěstí nakonec své pochybení napravili a čínské obory vyškrtli. Učinili tak na základě vlny odporu, které „povýšení“ TCM do zdravotních služeb vyvolalo u lékařské komory, odborných společností, či lékařských fakult. Ostatně definitivní odklizení TCM do léčitelství je jednou z velkých motivací lékařské vědecké obce, proč jednotně návrh zákona o léčitelství z díly ministerstva zdravotnictví podporuje. A řekněme to ještě jednou, aby nebylo pochyb – zákon dává do jedné roviny homeopatii i TCM s například takovou bio- či psycho- tronikou. Čili podávání tzv. homeopatických léků, či baňkování je ve stejné škatulce s předáváním energie přes televizní obrazovku a je to tak samozřejmě správně. Žádná z metod pak není nějak blíže v zákoně popisována, ani pro žádnou z nich nejsou definovány nějaké specifické podmínky.
Stanou se z léčitelů poradci?
Návrh zákona také říká, co léčitelskými službami není.
Tak samozřejmě, především jimi nejsou zdravotní služby, ale uvádí se i pouhé poskytování fyzického cvičení, masáže, meditace, výživové poradenství, činnosti charakteru duchovní služby a služby poskytované podle zvláštních právních předpisů.
Až praxe ukáže, zda to není současně seznam „útěkových disciplín“, k nimž se uchýlí ti léčitelé, kteří nestojí o to být někde v registru a vést záznamy, tudíž se stanou poradci, maséry a duchovními trenéry.
Strukturou pojmů nový zákon poněkud upomíná na Zákon o zdravotních službách, což by mohlo ve veřejnosti vyvolávat dojem jakési příbuznosti léčitelství se zdravotnictvím a medicínou. Zavádí pojem „léčitelské služby“ (dle zdravotní služby), či „poskytovatel“ (léčitelských služeb).
Naštěstí o lidech, kteří vyhledají léčitele, se nemluví jako o „pacientech“, nýbrž jako o „klientech“.
Předkládací zpráva pak zmatečně uvádí, že se „služby léčitelů poskytují jen na základě informovaného souhlasu pacienta,“ avšak návrh zákona nezná ani „pacienta“, ani pojem „informovaný souhlas“ (tento pojem definován v Zákoně o zdravotních službách), hovoří pouze o „povinnosti informovat klienta“ (viz dále).
Další podobností pak je tzv. záznam, který upomíná na zdravotní dokumentaci, i když samozřejmě půjde jen o zápisky léčitele, z nichž si ovšem klient může pořizovat výpis, nebo kopie. Záznam nebude mít žádné formální nároky a jeho pojetí bude ponecháno na fantasii léčitele.
Schovávačka v eseročkách
Poskytovatelem léčitelských služeb smí být podle návrhu buď fyzická, nebo právnická osoba. Na rozdíl od zdravotní péče už není stanoveno, kdo může služby poskytovat pod hlavičkou oné právnické osoby.
Lékaři a další zdravotníci, zaměstnaní u poskytovatele zdravotních služeb, musejí sami být vedeni v registrech komor, musí mít odpovídající vzdělání, celoživotní vzdělávání atd. Podle zákona o léčitelských službách si tak bude moci skupina šarlatánů založit firmu a v ní se schovat jako zaměstnané osoby, na které už tento zákon nedosáhne.
Ostatně podobnou připomínku má k návrhu Česká lékařská komora, která upozorňuje, že „podmínka bezúhonnosti se vztahuje u právnické osoby jen na statutární zástupce, nikoli na osobu, která bude léčitelskou praxi vykonávat. Tedy např. fyzická osoba může mít odňato oprávnění nebo nesplňovat podmínku bezúhonnosti, ale založí s.r.o.
, jednatelem jmenuje bezúhonnou osobu, léčitelské služby poskytuje nadále a neporušuje tím zákon.“ Právě bezúhonnost a plná svéprávnost jsou podle návrhu zákona základními podmínkami poskytování léčitelských služeb fyzickými osobami.
Oprávnění vzniká ohlášením.
Fyzická nebo právnická osoba, která hodlá poskytovat léčitelské služby, je povinna podat ohlášení příslušnému krajskému úřadu s obvyklými náležitostmi jako je jméno, příjmení, bydliště, datum narozeniny atd.
Úřad potom do pěti pracovních dnů zapíše ohlašovatele do národního registru léčitelů. Poskytovatel léčitelských služeb musí pak hlásit případné změny a doplnění. Úřad může nevyhovět, nebo později zápis zrušit, pokud poskytovatel porušil zákon.
Správcem národního registru léčitelů bude ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky), jeho obsah bude veřejně přístupný na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví, ovšem vyjma osobních údajů.
Občanský i trestní zákoník mnohé řeší
Pokud jde o to, jak má postupovat „poskytovatel při poskytování léčitelských služeb“ je odkázáno na občanský zákoník.
Od 1. ledna 2014 platí v Česku nový občanský zákoník, který zavedl tzv. smlouvu o péči o zdraví. Ta se vztahuje jak na lékaře a zdravotnické pracovníky, tak i na léčitele.
U zdravotníků se vyžaduje, aby poučili pacienta, aby prováděli úkony s jeho souhlasem, postupovali s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru a řádně vedli záznamy o péči. Na léčitele se tyto požadavky vztahují přiměřeně.
Léčitel by měl asi ze všeho nejvíce pacientovi zdůraznit, že výsledek své „léčby“ nemůže zaručit, což by byla zřejmě nejpravdivější informace, kterou by mu podal. Pokud v něm bude vyvolávat nereálné představy a ví, že je nemůže, nebo neumí naplnit, pak smlouvu porušil. Smlouva o péči o zdraví nevyžaduje písemnou formu.
V občanském zákoníku je i náhrada újmy. U zdravotníků je jejich odpovědnost podepřena tím, že vystupují jako odborníci a lze jejich škodlivou radu dát do souvislosti s tím, co by měli znát a vědět (o lze dohledat, změřit, ověřit).
U léčitele si to lze těžko představit, vždycky se může vymluvit na odlišné principy poznávání světa a říci, že nikomu nic nesliboval. Zákoník také říká, že je každý při svém konání povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na (mj.) životě a zdraví jiného. To je mnohem nadějnější cesta, z takové obecné občanské povinnosti se hůře vykrucuje.
Samozřejmě se může léčitel dopustit i trestného činu. Trestní zákoník zná trestný čin ublížení na zdraví, včetně nedbalosti a v úvahu připadají i další trestné činy jako je podvod, uvedení v omyl, poškození cizích práv.
Existující právní normy lze tedy použít i pro postihování léčitelů. Zákon o léčitelských službách vlastně na tyto normy spoléhá, to co on sám přináší navíc je registrace léčitelů a nová agenda pro krajské úřady a ministerstvo.
Souhlasy, záznamy a kontrola
Ke každému úkonu v rámci léčitelských služeb se vyžaduje souhlas klienta. Není ale specifikováno, jak by měl vypadat. Česká lékařská komora v rámci připomínkového řízení navrhla, aby měl „obligatorní písemnou formu“.
V případě vědecky nezakotvených léčitelských služeb, které nejsou poskytovány podle medicíny založené na důkazech a definice náležité odborné úrovně, by měl podle komory „léčitel dokumentovat poučení a souhlas pacienta písemně“, což prý bude jeden ze zásadních podkladů pro kontrolní činnost krajského úřadu a ministerstva (které je podle návrhu zákona odvolacím orgánem).
Jak už jsme zmínili, léčitel si povinně povede záznamy o poskytnutých službách, „z nichž musí být zřejmé zjištěné údaje o zdravotním stavu klienta a o poskytovatelově činnosti“. To bude v mnoha případech zábavné či absurdní čtení.
„Záznamy poskytovatel uchová 5 let od posledního poskytnutí léčitelských služeb klientovi, a to i po ukončení poskytování léčitelských služeb,“ píše se v návrhu zákona.
Léčitel musí bez zbytečného odkladu klientovi umožnit nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie (popřípadě mu je sám vydá za úhradu).
Klient má být informován předem o ceně služeb a musí dostat potvrzení o zaplacení. Místo, kde bude léčitel služby poskytovat, musí viditelně označit. Ono místo trápí lékařskou komoru.
Vadí jí, že zákon nepočítá s tím, že by byli léčitelé kontrolováni tam, kde služby poskytují. „Léčitelské služby mohou být často poskytovány v soukromém bytě léčitele, který se může bránit právem na ochranu domovní svobody, není-li zákonem výslovně stanoveno, že musí umožnit vstup např.
i do těchto prostor,“ upozorňuje komora, dále ale nerozvedla, jak si takovou kontrolu představuje. Návrh zákona kontrolu svěřuje krajskému úřadu a ministerstvu.
Co by ale v bytě léčitele nějaká paní (či pán) z krajského úřadu kontrolovala? Úhel zahnutí virgulí, měřila by intenzitu životní energie? Maximálně by se mohla podívat třeba, zda tam vůbec nějaký prostor je.
Stejné to ale bude i s pojetím kontroly tak, je popsána v návrhu zákona. Srozumitelné je, že úředníci zkontrolují plnění povinností a podmínek, plynoucích ze zákona. Jenže ten řeší pouze ohlášení a zapsání do registru a také ukládá povinnost vést záznamy, ale už třeba ne to, jak mají vypadat, co v nich má a nemá být.
Přitom zákon předpokládá, že „v rámci kontroly jsou kontrolní orgány oprávněny nahlížet do záznamů o poskytnutých léčitelských službách“.
Co z nich ale vyčtou, jak je budou posuzovat, podle jakých kritérií a jaké to celé bude mít vztah k realitě? Mohou jedině konstatovat, že záznamy existují a že se v nich píše zhruba cosi o zdravotním stavu.
Posouzení práce léčitele je vlastně největším úskalím zákona.
Například paragraf 17 říká: „Poskytovatel nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v rámci poskytovaných léčitelských služeb.“ Z hlediska vědy jsou informace, které léčitelé lidem poskytují, zpravidla vždycky „neúplné nebo nesprávné“ (a nejen to, třeba i zavádějící).
Jejich rady jsou pak škodlivé do té míry, do jaké z nich činí lidé závěry nebezpečné pro své zdraví.
Když nasměřuje léčitel pozitivní energii třeba do srdce klienta, a dotyčnému se pak doma přitíží, poskytl nesprávnou informaci, škodlivou radu, nebo co vlastně provedl? Bude se nahrazovat škoda? Předkladatel měl zřejmě především na mysli to, kvůli čemu také zákon vznikl, totiž ta doporučení léčitelů, které odvedou člověka od účinné ověřené vědecké terapie.
Klasickým příkladem je rada, aby klient nebo klientka posečkala, nebo vyloženě odmítla onkologickou léčbu, třeba chemoterapii. Na to ale už myslí zmiňovaný občanský zákoník, který popisuje tzv. prevenční povinnost každého z nás (jak už jsme výše uvedli), léčitel by tedy měl být opatrný a včas pacienta nasměrovat na pomoc lékaře.
Podobné je to i s reklamou, kde nový zákon požaduje, aby „neobsahovala nepravdivé nebo zjevně zavádějící informace nebo informace, které jsou způsobilé uvést klienta v omyl“. Z hlediska vědy by tedy bylo lepší, aby měli léčitelé reklamu preventivně zakázanou úplně.
Zdravotníci budou přepínat z vědy na šarlatánství a zpět
Zajímavé situace nově vzniknou pro lékaře a další zdravotníky, kteří kromě zdravotních, budou současně oficiálně poskytovat i léčitelské služby. Tedy jinými slovy, kteří budou chvíli vědci a chvíli pavědci.
Budou totiž muset před poskytnutím léčitelských služeb upozornit klienta, že navrhují poskytnutí služeb, které nejsou zdravotními službami. Nepovedou stejné záznamy jako ostatní léčitelé, ale rovnou budou zapisovat do zdravotnické dokumentace a musí se přitom řídit „svým“ zákonem o zdravotních službách.
„Ze záznamů výslovně vyplývá, které se vztahují k poskytování léčitelských služeb,“ píše se v návrhu zákona o léčitelských službách.
Jak budou takové zápisy znít? (Můžeme jen spekulovat, pro odlehčení například: „V okamžiku, kdy pacientka odmítla spolupracovat na snížení své hmotnosti, bez čehož nemá smysl jí provést operaci kyčle, jsem začal konat v režimu zákona o léčitelských službách a doporučil jí homeopatikum proti zatvrzelosti.“)
Zákon také obsahuje sankční část.
Praví, že ten, kdo bude poskytovat léčitelské služby bez oprávnění, může dostat pokutu do 100 tisíc korun, pokud však bude tento přestupek opakovat, může se vyšplhat až k jednomu miliónu korun a zákazu činnosti na deset let. Nebude-li vést záznamy, nebo je nedá k dispozici (nahlédnout, opsat) klientovi, může ho to stát půl miliónu korun. Za menší prohřešky jsou pokuty sto tisíc a deset tisíc korun. Přestupky projednává krajský úřad.
K tématu se ještě vrátíme.
Tomáš Cikrt