Záhady liského mozku – VIDEO

Laboratorní myška sedí v záři lamp uprostřed metrového kruhového kotouče. Zvířeti je nepříjemné být takhle „na ráně“. Únik do zastíněné komůrky mu však nabízí jen jeden z dvacítky otvorů na obvodu kotouče. Zbývajících devatenáct otvorů myš nikam nepustí. Kudy vede cesta do bezpečí? Myška se rozhlíží po značkách na stěnách kruhové arény a pak se vydá hledat spásný otvor.

Zvíře má za sebou tři dny tréninku. I tak mu trvá dvě a půl minuty, než najde vchod do úkrytu. Další myška se od své předchůdkyně na první pohled ničím neliší. I ona tři dny trénovala. Učení jí však šlo mnohem lépe. Během půl minuty už si hoví ve stínu.

Chytrá myš z laboratoře

Maiken Nedergaardové a Stevena Goldmana na univerzitě v Rochesteru vděčí za své výkony lidským buňkám v mozku. Pokusy amerických neurobiologů otřásly našimi představami o tom, jak mozek ukládá informace do paměti. Myším posílila paměť porce lidských buněk, kterým vědci už víc než století přisuzují jen podpůrnou roli.

Nedoceněná vycpávka lidského mozku

Generace neurologů uznávaly významnou roli gliových buněk neboli glií při infekcích či poranění mozku.

Příjem, zpracování a ukládání informací ale vědci přisuzovali neuronům, které si navzájem posílají elektrické vzruchy. Vzruchy přicházejí do neuronu přes výběžky zvané dendrity.

Neuron je pak posílá dál výběžkem označovaným jako axon. K předávání vzruchu dochází ve zvláštním spoji, v tzv. synapsi.

Gliové buňky postrádají dendrity, axony i synapse, a tak neurologové o jejich významnější roli při zpracování a ukládání informací ani neuvažovali. Neznamená to, že by gliové buňky nebyly zajímavé. Zatímco neurony myši a člověka se příliš neliší, mezi lidskými a zvířecími gliemi jsou patrné nápadné rozdíly.

Záhady liského mozku – VIDEO

Myši s lidskými buňkami jsou chytřejsí

Lidské gliové buňky, označované jako astrocyty, mají asi dvěstěkrát větší objem než astrocyty zvířat. Jsou i složitěji utvářené. Navíc se v lidském mozku proplétají vrstvami neuronů. Nic podobného u zvířecích astrocytů nenajdeme.

Dokonce i evoluční zvětšení lidského mozku zajistily přednostně gliové buňky. Ve srovnání s našimi zvířecími předky máme třikrát větší mozek. Neuronů nám ale přibyla jen čtvrtina. Zbytek nárůstu padá na vrub „vycpávky“ z glií.

Posílené neurony

Nedergaardová a Goldman vypěstovali v laboratorních podmínkách lidské buňky, jež mají nakročeno k tvorbě astrocytů. Tyto buňky pak vstříkli do mozku novorozených myšat. K jejich velkému překvapení se lidské buňky v myším mozku uchytily a udržely si své výjimečné vlastnosti.

Navíc se dokázaly propojit s okolními myšími buňkami. Procesy v astrocytech takového „směsného“ mozku se urychlily třikrát. U myší se neprojevily žádné problémy. Naopak. V nejrůznějších testech paměti si vedly mnohem zdatněji než obyčejné myši. Pozitivní efekt lidských astrocytů se překvapivě projevil i na neuronech.

Myší synapse pracovaly v jejich přítomnosti na vyšší výkon.

Základem paměti je „zprůchodnění“ spojů mezi neurony zpracovávajícími společně určitou informaci. Opakující se nervový vzruch „prošlápne cestičku“ mezi podrážděnými neurony. Když mozek příště obdrží stejnou informaci, proběhnou vzruchy po „prošlápnuté cestě“mnohem snáze. Cesta mezi neurony v lidském mozku se „prošlapává“ rychleji než v mozku zvířat. Proto jsme chytřejší.

Zjevně to však není jen zásluhou samotných neuronů. Pokud myším neuronům vypomohou lidské astrocyty, probíhá prošlapávání cesty pro nervové vzruchy v myším mozku o poznání rychleji a snáze.

Objev amerického týmu publikovaný v předním vědeckém časopise Cell Stem Cell mění náhled na práci mozku a formování paměti. Nabízí nový náhled na příčiny onemocnění, při kterých ochabuje paměť, například Alzheimerovy choroby. Vědci doufají, že by pacientům mohla pomoci například podpora funkcí glií.

Jak daleko smíme zajít?

Německý neurolog Helmut Kettenmann z berlínského Centra Maxe Delbrücka pro molekulární medicínu jako jeden z mnoha poukazuje na fakt, že pokusy se zvyšováním výkonu mozku zvířat mají také etickou stránku.

„Lidské buňky zvyšují kapacitu myšího mozku. Jak daleko ale smíme v tomto ohledu zajít?“ ptá se Kettenmann.

Při posilování paměti a možná i mnoha dalších schopností u myší nehrozí, že by se u těchto hlodavců objevily vlastnosti hraničící s duševními schopnostmi člověka.

Velmi podobné experimenty ale můžeme provést i s živočichy, kteří mají velké mozky a patří ve zvířecí říši k těm nejchytřejším, například s delfíny.

Zcela reálně by hrozilo překročení hranice „lidskosti“ u šimpanzů.Otázkou, zda a nakolik můžeme zvířecí mozky „dopovat“ lidskými neurony i gliemi, se v roce 2011 zabývali britští odborníci. Hlavy dohromady dali nejen biologové, ale i filozofové a teologové. Nakonec nabídli v mnohastránkovém dokumentu nazvaném „Živočichové s lidským materiálem“ jednoznačná doporučení.

Vnášení lidských buněk do těla lidoopů může na jedné straně přinést velmi cenné informace využitelné například při léčbě následků poranění nebo degenerativních onemocnění.

Než ale přistoupíme k prvním testům takové léčby lidskými buňkami na lidoopech, měli bychom si důkladně rozmyslet, jak takový zásah lidoopa změní.

Celkem jednoznačně se britští experti shodli na tom, že vnášet lidoopům do mozku větší počet lidských nervových buněk je nepřípustné. I malé riziko, že se pak u zvířete objeví rysy chování typického pro člověka, je nepřijatelné.

Záhada velkých lidských mozků vyřešena. Může za to specifický gen

Osmašedesát miliard neuronů a hmotnost téměř 1,3 kilogramu. Tak se dá jednoduše charakterizovat houbovitá hmota, která tvoří mozek průměrného Homo sapiens. Zároveň je ale energeticky nejnáročnějším lidským orgánem. Sice představuje přibližně jen dvě procenta tělesné lidské váhy, spotřebovává ale více než pětinu z celkové energie, kterou lidské tělo spaluje.

Aby toho nebylo málo, je lidský mozek také nepřiměřeně velký. Je třikrát větší než mozek našeho nejbližšího bratrance v živočišné říši, šimpanze. A gorilí mozek je přibližně stejně velký jako ten šimpanzí.

Přečíst článek ›

Aby dorostl té správné velikosti, vyvíjí se lidský mozek v porovnání s příbuznými velmi dlouho. To poznal asi každý, kdo má děti. K tomu se „lidské mládě“ rodí s tak nepřiměřeně velkou hlavou, že samotný porod bývá pro lidskou matku často opravdovou výzvou.

Mozek dítěte poté roky dozrává a absorbuje v sobě značné energetické zdroje, které by u jiných druhů byly použity k rozvoji jiných částí těla.

Tělesný růst, přestože se to maminkám jistě tak nezdá, je oproti mláďatům jiných savců proto velmi pomalý, změny jsou velmi omezené vlastně až do puberty.

I přes toto tělesné omezení lidský mozek svoji definitivní podobu a dospělost získává až kolem pětadvacátého roku člověka.

Nyní mohou vědci pozorovat tento pozoruhodný proces dospívání lidského mozku na molekulární úrovni. A co je důležité, ani k tomu nepotřebují otevírat živým lidem lebky.

Používají k tomu tzv. organoidy, což jsou buněčné modely orgánů milionkrát menší, než jsou jejich originály. Neurologové dokázali laboratorně vypěstovat i tzv. mozkové organoidy.  Ty jsou tvořeny neurony – tedy nervovými buňkami, které se podobně jako v mozku spojují, vytvářejí síť a pracují. Vědci je pěstují z uměle připravených kmenových buněk.

Přečíst článek ›

Budete mít zájem:  Časté záněty středního ucha mají tři řešení

Ačkoli jsou tyto organoidy odříznuty od vnějších podnětů a nelze s nimi zacházet jako se samostatnými entitami, které si uvědomují sebe sama a mohou například trpět – možnost jejich pěstování již ve vědeckém světě vzbudila bouřlivou etickou debatu. Všechny experimenty s mozkovými organoidy jsou proto přerušovány poměrně rychle, aby se nemohly vyvinout v orgány plné velikosti. Vědci i tak ale mají dostatek času, aby mohli sledovat modelový vývoj rodícího se mozku.

V posledním vydání odborného časopisu Cell vědci z Cambridge Molecular Biology Laboratory popsali experiment, při němž pěstovali mozkové organoidy lidí, šimpanzů a goril. Největší růst zaznamenali u mozku lidského.

Ve všech třech případech se soustředili na zrání a dělení prekurzorových buněk. To jsou kmenové buňky, z nichž se během vývoje mohou stát neurony a dokonce se mohou rozdělit vícekrát, a vytvořit tak více nervových buněk.

Pátrání po genech

Předchozí experimenty ukázaly, že u myší, jejichž mozky obsahují tisíckrát méně neuronů než lidský mozek, dozrávají neurální prekurzorové buňky během několika hodin.

Nyní se ukázalo, že stejný proces transformace trvá u goril a šimpanzů pět dní. V lidském mozku zrají neurony dokonce celý týden. Z toho plyne jediné.

Prekurzorové lidské buňky mají více času na dělení, a tak vytvoří více neuronů.

V další fázi experimentu hledali britští vědci geny, které tyto procesy řídí. Tedy geny, které zpomalují dozrávání prekurzorových buněk. Pamatujete si na gen ZEB2? Ano, je to on.

Jeho klíčová úloha je podle studie v opožděné expresi, prostě se zapne později.

Aby odborníci potvrdili jeho zásadní roli, tedy zpomalení transformace prekurzorů a tím hojnější dělení a produkci neuronů – odložili působení ZEB2 u goril a naopak ho zrychlili v lidském organoidu.

Přečíst článek ›

Výsledek? Gorilí model minimozku vyrostl do běžné velikosti lidského mozkového organoidu. A naopak lidský model s odloženým působením genu ZEB2 nedorostl ani do velikosti gorilího modelu.

Víc času, víc neuronů, větší mozek. Ta rovnice je jednoduchá. Etici nyní musejí prodiskutovat otázku, co by se stalo, kdybychom u lidí expresi ZEB2 ještě o chvilku odložili. Anebo poskytli tuto terapii našim lidoopům. Až příliš to začíná připomínat Planetu opic, že?

Jak funguje lidský mozek, nikdy zcela nepochopíme

Mozek je extrémně komplexní struktura, ve které neustále vzniká obrovské množství elektrických výbojů.Tajemství lidské mysli zajímá člověka od nepaměti.

Už po staletí se snaží přijít na to, v jakých částech jeho mozku se ukrývá která část jeho já. Dnešní věda ví, že je všechno daleko složitější, záhada však zůstává.

Jedním ze zvědavců, kteří by fungování mozku chtěli přijít na kloub, je i neurolog profesor Milan Brázdil z Lékařské fakulty MU.

Posouvat poznání se mu opravdu daří. V minulém roce tento významný epileptolog zaznamenal velký mezinárodní úspěch se svým objevem, když poodhalil tajemství jevu známého jako déjà vu.

Při něm nám určitá konkrétní scéna či situace přijde jako velmi známá a přitom víme, že jsme něco podobného ještě nikdy vidět nemohli. Profesor Brázdil se díky tomu stal v letos dubnu prvním držitelem ceny G. J.

Mendela, kterou Masarykova univerzita uděluje v rámci nového Programu podpory výzkumu.

Odhalování tajemství mozku považuje Brázdil, který působí jako vedoucí výzkumník v Ceitecu a přednosta 1. neurologické kliniky Lékařské fakulty MU, za velké dobrodružství.

Zažil jste někdy déjà vu?Uvádí se, že kolem 80 procent zcela zdravých jedinců se aspoň jednou v životě s tímto zážitkem setká a ano, zažil jsem ho i já a to opakovaně. Vyskytuje se ovšem nejčastěji ve věku kolem 18 až 20 let a i v mém případě to bylo spíše v tomto období. Frekvence se s věkem postupně snižuje a teď už ani přesně nevím, kdy jsem naposledy déjà vu prožil.

Odborně se zabýváte hlavně epilepsií. Jak to s déjà vu souvisí?Docela úzce.

Víme, že až u 30 procent pacientů s epilepsií spánkového laloku se v úvodu epileptického záchvatu jako první klinický příznak objevuje právě pocit již viděného. V těchto případech víme, s čím to souvisí.

U zdravých jedinců je to ale stále ještě záhada. Existuje celá řada hypotéz od těch absurdních parapsychologických až po neurovědně orientované.

Jak jste k problému přistoupili ve vašem výzkumu?Řekli jsme si, že mezi patologickým a normálním déjà vu může být nějaká souvislost. Víme, že u pacientů s epilepsií je tento psychický fenomén způsoben podrážděním neurální sítě, v níž zásadní roli hrají struktury na vnitřní straně spánkového laloku.

Konkrétně útvar zvaný hipokampus, který má na starosti zajišťování paměti – vytváření paměťových stop.

Při předoperačních vyšetřeních farmakorezistentních epileptických pacientů, kdy se snažíme přesně v mozku identifikovat epileptické ložisko, umíme déjà vu dokonce uměle vyvolat elektrickou stimulací právě této mozkové struktury.

Prokázali jste tedy, že déjà vu souvisí s hipokampem.To už se trochu předpokládalo.

My jsme díky výzkumu provedenému na zdravých dobrovolnících ukázali, že hipokampus je statisticky významně menší u těch, kteří pocit déjà vu znají, než u těch, kteří déjà vu neprožili.

Dokonce se ukázalo, že hipokampus je tím menší, čím častější je výskyt déjà vu. Jsme si téměř jisti, že někde tam je odpověď. Otázka je, o čem tato úměra vypovídá.

Máte nějaké hypotézy?Vezmu to trochu zeširoka. Hipokampus je zvláštní část mozku, kde v průběhu celého života probíhá tvorba nových nervových buněk. To je věc, která není známá příliš dlouho. Dřív se předpokládalo, že když se člověk narodí, tak má konečný počet nervových buněk, a jak stárne, jenom mu odumírají. Není tomu tak.

Právě v hipokampu se neustále vytváří nové a nové neurony. Díky tomu je tato část mozku velmi citlivá, zranitelná, náchylná na různé vlivy z vnějšího prostředí. Mozek, který v novorozeneckém či batolecím věku prodělal třeba zánět nebo se ocitl pod silným psychosociálním stresem, proto může mít v dospělém věku hipokampus zmenšený.

Známe to dobře ze zvířecích modelů. Na nich se také ukázalo, že menší hipokampus je dráždivější. Předpokládáme, že podobně to může být u lidí. Tedy že většina z nás má z nejrůznějších důvodů lehce menší a dráždivější hipokampy než ostatní jedinci, u nichž se déjà vu nevyskytuje.

Podrážděním hipokampu pak může, analogicky k situaci u epileptiků, vznikat déjà vu.

Co hipokampus dráždí?Mozek je extrémně komplexní struktura, ve které neustále vzniká obrovské množství elektrických výbojů. To je ostatně princip jeho fungování. Jisté ale je, že musí sem tam docházet ke vzniku výbojů, které jsou chybné a nemají tam co dělat.

Budete mít zájem:  S vámi chci rodit! Přirozený porod s porodní asistentkou, oficiálně a bezpečně

V mozku existují mechanismy, které mají bránit v šíření těchto náhodných výbojů do dalších struktur, ani ty ale zřejmě nejsou dokonalé. Chybička se někdy vloudí, a když se výboj dostane k hipokampu, který je navíc citlivý, můžeme pocítit něco zvláštního, znervózňujícího, podivného.

Bádání se pro mě stalo hrou, která mě pořád nesmírně baví.

Posunul vás výzkum déjà vu nějak v oblasti léčby epilepsie?Nedá se říct, že by dopad byl přímý, je to skutečně základní neurovědní výzkum.

Nicméně lepší pochopení funkcí hipokampu je výhledově velice významné, ať už pro diagnostiku nebo pro léčbu nejen epilepsie spánkového laloku, ale také pro další neurologická a psychiatrická onemocnění, která s těmito strukturami souvisejí.

To je třeba Alzheimerova choroba, kde z nějakého důvodu dochází k degenerativnímu poškození řady mozkových struktur, především hipokampu a k rychlejšímu odumírání neuronů.

Epilepsie je hlavní oblast vašeho zájmu. Je to pro medicínu pořád záhada?Je a bude. Gödelův teorém říká jasně, že žádný systém není schopný bezezbytku pochopit sám sebe. My jsme náš mozek. Naše uvažování souvisí s fungováním mozku. Nikdy ho tedy zcela nepoznáme. Je to tak složité, že se vždy dostáváme jen na určitou úroveň a snažíme se proniknout do další.

Ze systémové úrovně na buněčnou, odtud k molekulám a dále, ale pořád je tu řada dalších rovin, o kterých víme velice málo, nebo dokonce zhola nic. Dnes víme, že příčinou epilepsie mohou být poruchy na úrovni iontových kanálů či dysbalance chemických látek nazývaných neurotransmitery, jichž může být v určitých částech mozku moc, anebo málo.

Ale co je ještě pod tím? A proč to tam je? Je to ohromně fascinující.

O epilepsii se říká, že je to nejdéle známá neurologická nemoc. Čím to je?O tom, že epilepsie provází člověka od samotného počátku jeho existence, víme díky tomu, že ji často provází velký křečový záchvat, jemuž se dříve říkalo grand mal – velké zlo.

Příznak, který je velmi dramatický, a když se s ním setkáte, tak to ve vás zanechá velice silný zážitek. Laika to zcela přirozeně musí vyděsit.

Nemoc se proto objevuje v mnoha písemných historických dokumentech – známe ji z evangelia svatého Lukáše, ze staroegyptských hieroglyfů, z akkadštiny, z Hippokratova spisu De morbus sacer, ve středověku se jí dokonce říkalo morbus demoniacus.

Vypadáte, že vás to velmi fascinuje. Co vás vlastně k epileptologii přivedlo?Už v průběhu studia mě přitahoval mozek a zvažoval jsem v první fázi, že se budu věnovat neurochirurgii. Studium jsem ale končil v roce 1989, ještě těsně před revolucí, a neměl jsem chuť se politicky angažovat.

Bylo tedy jasné, že v konkurenci s méně zatvrzelými jedinci pro mne nebude pracovní místo na neurochirurgii dosažitelné. Po zkoušce z neurologie jsem ale dostal od vedení kliniky nabídku, abych se tam věnoval výzkumu v rámci studentské vědecké odborné činnosti.

A tak jsem stále více a více přitahován nastoupil po absolvování lékařské fakulty na místní neurologickou kliniku. Po atestaci jsem se začal specializovat na elektroencefalografii, což je metoda, která analyzuje elektrické potenciály snímané z povrchu hlavy. A s tím souvisí ta epileptologie. Od začátku 90.

 let minulého století se jí tedy věnuji čím dál intenzivněji. Z naší kliniky se mezitím stalo nejvýznamnější pracoviště v této oblasti v Česku a jedno z významných evropských center.

Kromě toho jste i výzkumník. Cítíte se líp jako vědec, nebo jako lékař?To kdybych dokázal říct, tak jsem možná dnes víc jedno, nebo druhé. Přiznám se ale, že jsem šťastný, že můžu dělat obojí. Není to věc, která by byla ve světě úplně obvyklá, a možná to ani není ideální, že musím dělit svou pozornost mezi pacienty a výzkum, ale já si prostě nedokážu vybrat.

Čím to je?Obě oblasti jsou pro mě přitažlivé z různých důvodů. Klinická medicína má kouzlo především v tom, že má velký smysl. Pomoci někomu, kdo to opravdu potřebuje, je pocit, který se těžko popisuje slovy. Současně jsem člověk velmi zvídavý, možná až moc. Rád zjišťuji, jak věci fungují.

Už v roce 1992 hned po atestaci jsem proto zahájil postgraduální studium. V první fázi to byl výzkum epilepsie, ale postupně jsem se dostával k základům fungování mozku. Začal jsem si klást otázky proč a jak, a bádání se pro mě stalo hrou, která mě pořád nesmírně baví. Kdybych si tedy teď musel vybrat jen jednu z cest, byla by to opravdu hodně těžká volba.

Klíč k tomu, jací jsme řekněme povahově nepochybně někde v mozku je.

Máte nějakou badatelskou metu?Netroufám si stanovovat jeden zásadní cíl. Cesta je tím cílem. Když jste vědec, znovu a znovu se před vámi objevují další horizonty. Jako velkou výzvu ale vnímám více rozvíjet naše poznání v oblasti sociálních neurověd.

O co jde?Dřív jsme měli tendenci zkoumat fungování mozku jen tak, že jsme se dívali, co se v něm děje při určitých podnětech. Nedívali jsme se však, jak funguje v určitých sociálních kontextech.

Co se odehrává při komunikaci ať už verbální nebo neverbální, při ekonomickém rozhodování nebo při iracionálním chování.

Neurovědy už mají nástroje, jak se těmto věcem podívat na zoubek, je ale potřeba spolupracovat s dalšími disciplínami a najít společnou řeč.

Je reálné popisovat věci týkající se lidské mysli zkoumáním mozku?Mysl tak, jak já ji chápu, nepochybně s fungováním mozku souvisí. Její jednotlivé komponenty jsou v mozku nějakým způsobem uchopitelné, dají se asociovat s určitými strukturami a sítěmi nebo s komunikací mezi nimi. Samozřejmě ale nemá smysl hledat, kde se nachází duše.

Klíč k tomu, jací jsme řekněme povahově ale nepochybně někde v mozku je. Fungování nervových sítí je podkladem toho, že jsme třeba cholerici nebo flegmatici. Řadu podobných věcí už vystopovat umíme, ale řadu ještě ne. Ovšem jen proto, že naše nástroje jsou zatím příliš hrubé.

Budete mít zájem:  První příkrmy a správný postup – jak a kdy?

Když pracujete na archeologickém nalezišti bagrem, pak se něco dozvědět můžete, ale starověkou sponu nenajdete.

Proč má člověk tak velký mozek? Ochráncům zvířat se vysvětlení líbit nebude

Lidská evoluce a vývoj našeho mozku dodnes patří k fascinujícím tématům, jimiž se zabývá řada vědeckých studií. Podle té nejnovější získával lidský mozek na objemu, aby zvládal složitější úkoly související s lovem menší kořisti.

Mozek se přizpůsobuje

Proč se ale lidský mozek přizpůsoboval menší kořisti? Obecně se má za to, že člověk počty největších zvířat již v pleitoscénu snížil natolik, že mu nezbylo nic jiného, než se přeorientovat na lov menší zvěře. Ta však nebyla tak nápadná a disponovala větší rychlostí a obratností, na kterou člověk reagoval vývojem mozku. Ten mu umožnil lepší reflexy a koordinaci pohybů.

Zjednodušeně řečeno, když kupříkladu na afrických pláních ubylo velkých zvířat, jako jsou sloni, byli ve výhodě ti lidští jedinci, kteří měli velký mozek. Ti se totiž uměli přizpůsobit a zlepšit své lovecké strategie a techniky tak, že přežili i s lovem menších tvorů. A díky tomu předali své geny dál.

Lidská lebka procházela během evoluce značnými proměnami

Jak velký máme mozek?

„Dospělý lidský mozek se nakonec rozšířil z průměru 650 kubických centimetrů před 2 miliony let na přibližně 1 500 kubických cm na prahu zemědělské revoluce asi před 10 000 lety.

Hypotéza také vysvětluje, proč se velikost mozku po zahájení chovu mírně zmenšila na přibližně 1 300 kubických cm.

K maximalizaci úspěchu lovu již nebyla potřeba další tkáň,“ píše Stephanie Pappas v magazínu Live Science.

Obecně se soudí, že spíše než jeden velký tlak či změna, jakou je například zmíněný úbytek obří fauny, působilo na evoluci lidského mozku mnoho menších tlaků vytvářejících synergický efekt. Ve hře je bezesporu změna klimatu, oheň, používání nástrojů počínaje těmi pazourkovými a celá řada dalších faktorů. 

S tím nicméně nesouhlasí archeologové z univerzity v Tel Avivu, Miki Ben-Tor a Ran Barkai, a tvrdí, že „pokles velikosti kořisti vnímáme jako sjednocující vysvětlení nejen pro expanzi mozku, ale i pro mnoho dalších transformací v biologii a kultuře člověka…“

Pazourek dodnes zůstává jedním z nejdůležitějších vynálezů v dějinách lidstva

Ve studii, jež vyšla v prestižním magazínu Quaternary, archeologové Ben-Tor a Barkai tvrdí, že Homo erectus byl masožravcem zaměřeným na lov velké kořisti. A tím, jak počet kusů velké zvěře klesal, musel se tomu přizpůsobovat i člověk svými schopnostmi. Ty se pak projevily na velikosti mozku Homo sapiens.

Člověk pánem zvířat

V minulých stoletích se obecně soudilo, že člověk moudrý, tedy Homo sapiens, je nejpokročilejší, nejinteligentnější a nejvyšší formou stvoření a příroda by mu měla být podřízena.

Nabádala k tomu ostatně i velmi známá kniha jménem Bible, v níž Stvořitel říká: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“ 

Nad lukami a vodami člověk panuje i nyní. Často tak ovšem (stejně jako v dávné minulosti) činí značně bezohledným způsobem, který nevede jen k razantnímu snižování stavů zvířat, ale mnohdy i k ohrožení sebe sama. Snad se situace v budoucnu začne (nějakým malým zázrakem) postupně zlepšovat…

Čtyři záhady

Poodhalit tajemství lidského mozku je jednou z nejobtížnějších výzev, před jakými vědci kdy stáli. Už jen proto, že jediným nástrojem, který k tomu máme, je mozek sám – tedy orgán, o jehož funkci nemáme ani po staletích pečlivého bádání dostatek informací. Neurologové jej bez nadsázky označují za nejsložitější věc na naší planetě, ne‑li dokonce v celém vesmíru.

V lebce každého z nás je ukryto asi 1300 g houbovité tkáně, která ovládá doslova celý organismus. Shluk 100 miliard neuronů nám umožňuje dýchat, udržovat rovnováhu, spočítat rovnici, zamilovat se, cítit hlad, vybavit si vzpomínky i usnout. Každou sekundu proběhne uvnitř na 38 tisíc trilionů operací, což zhruba čtyřistakrát předčí nejvýkonnější superpočítače na světě.

Většina fenoménů, kterými se psychologie zabývá, má své kořeny právě v mozku. A leckteré z nich stále odolávají snahám o přísně vědecký výklad.

1. Máme šestý smysl?

  • Něco mi říkalo, že to není dobrý nápad.
  • Měl jsem neobytný pocit, že tady něco nehraje.
  • Připadalo mi, že bych měl tentokrát jít jinou cestou.

Také znáte situace, kdy jste o něčem bytostně přesvědčeni, aniž byste dokázali přesvědčivě vysvětlit, kde se tento dojem vzal? Matky vyprávějí o prazvláštním poutu, které je váže s jejich dětmi, a ony tak dokážou i na dálku instinktivně vycítit, hrozí‑li potomkům nebezpečí.

Podobné zkušenosti čas od času zažije většina lidí, ať už jde o bezpečí blízkých, nebo běžné každodenní situace. A leckdo z nás se jistě již pozastavil nad tím, jak je to možné.

Byť intuice patří mezi jedno z témat, jimiž se vědci dlouhodobě zabývají, stále nejsou o nic blíže uspokojivé odpovědi. Některé hypotézy předpokládají, že řešení záhady spočívá v nevědomých procesech řídících naše chování.

Ve chvíli, kdy nám na mysli vytane varující myšlenka, už ve skutečnosti zapracovala paměť, která stihla vyhodnotit nevědomé vzpomínky na minulé zkušenosti z podobných situacía nasměrovala nás k volbě, která se v minulosti vyplatila. A aniž bychom si to uvědomovali, vlastně nám tak usnadnila rozhodnutí a „napověděla“ nám prostřednictvím těchto obtížně popsatelných pocitů.

Z hlediska evoluce se to vyplatí – ve vyhrocených situacích nezbývá čas na racionální analýzu situace, takže bleskové jednání může doslova zachránit život.

Jenže teorie má už na první pohled značné trhliny – opomíjí totiž některé související úkazy, například mimosmyslové vnímání. Pod něj lze zahrnout v zásadě všechny fenomény jako telepatii, minulé životy, telekinezi (schopnost přemisťovat předměty pouhou myšlenkou) nebo předpovídání budoucnosti.

Pochopitelně, že tak atraktivní téma neuniklo pozornosti laiků ani odborníků. Od 19. století se lidé snaží přijít mu na kloub prostřednictvím více či méně seriózních experimentů, dosavadní závěry jsou však pro zastánce existence nadpřirozených schopností spíše zklamáním.

  • Například v roce 1932 byli tzv. senzibilové přivoláni na pomoc při pátrání po pohřešovaném synovi amerického letce Charlese Lindberga. Pravda byla taková, že chlapec byl unesen a zavražděn – k tomuto řešení ovšem dospělo jen 5 % z celkem 1300 „vizionářů“, přičemž jen čtyři z nich dokázali uvést i přesné místo, kde se nachází tělo. Takový výsledek se pohybuje na hranici statistické významnosti.
  • Známý je také příklad z roku 2009: britský psycholog Richard Wiseman

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector