Otázka: Dnes jsem potkal jednoho svého kamaráda. Říkal mi že byl doktora ve věci prodloužení medical kartičky, aby mohl letos opět poletovat s kluzákem. Povídal mi hotové horory, kterým se zdráhám uvěřit, zvlášť když jsem nic podobného od nikoho jiného zatím neslyšel. Ale prvního apríla už bylo, tak nevím.
Otázkou je co z toho co mi povídal je pravda, a co třeba pramení z nedorozumění nebo nesprávného pochopení některých informací ať už ze ztrany doktora, nebo pacienta.Takže co jsem se zhruba dověděl: (před každý bod si doplňte slovo „údajně“)- nově tyto prohlídky spadají pod UCL, konkrétně jeho část tzv.
Letecko-lékařskou inspekci a jsou stejne komplexní pro GLD jako pro PPL.- je třeba absolvovat mnohem více vyšetření a to taky za poněkud delší peníze, než jsme byli dosud zvyklí.- jsou přísnější kritéria. Na mírně zvýšený tlak nebo cukr už medical nedostanu.
No, povídal mi toho asi víc kecali jsme asi půl hodiny, mluvil o několikastránkových formulářích a kdoví o čem ještě, ale hlavně řekl jednu věc, která se mi nelíbila a přinutila mne zeptat se zde na fóru jak to vlastně je.
Řekl mi totiž, že se už něklik hodin zabývá myšlenkou pověsit plachtění na hřebík, a přejít k ULL, kde jsou prý podmínky jednodušší a klacků pod nohy méně.Mám na prodloužení ještě rok času, ale přesto bych rád věděl, jak je to doopravdy. Už kvůli němu.
Odpověď:Zdravím účastníky diskuzí na Gliding.cz ,děkuji Tomášovi za dotaz na změny, které postihly vydávání Osvědčení zdravotní způsobilosti pilotům kluzáků. Když jsem se o těchto změnách dozvěděl před asi měsícem, ihned mi došlo, že vyvolají vlnu nevole mezi plachtaři. Myslím, že je třeba vysvětlit, co se vlastně stalo.
Až do nedávna byl průkaz pilota kluzáku “národním průkazem”. To znamená, že byl platný pouze v České republice a jeho uznání v zahraničí záleželo na libovůli ostatních států.
V posledních letech se ale Evropská unie snaží vytvořit nová společná pravidla v civilním letectví. Koncem roku 2011 vydala Evropská komise své nařízení 1178/2011, které nahradilo staré předpisy řady JAR-FCL. Motoráři tyto předpisy znají velmi dobře.
Pověstný byl především JAR-FCL3, který reguloval zdravotní způsobilost pilotů. Byl k pilotům obludně krutý, byl beznadějně zastaralý vzhledem k moderní medicíně, byl to kostlivec ve skříni leteckých lékařů.
Nový “doktorský” předpis Part-MED, který je součástí nařízení Evropské komise 1178/2011, hodnotím jako velmi kvalitní a vstřícný vůči pilotům i leteckým lékařům.
Umožnil například létat po laserových operací očí, je tolerantnější k obézním pilotům, k těhotným ženám a přinesl mnoho dalších drobných vylepšení ve jménu pokroku. Mně osobně například umožnil získat pověření ÚCL pro obnovování 1. třídy zdravotní způsobilosti profesionálním pilotům. Předpis najdete na mých webových strákách.
Novinkou je, že nařízení EU 1178/2011 reguluje také vydávání pilotních průkazů pilotům kluzáků. Výhodou je, že takový průkaz je platný v celé Evropské unii. Pro piloty kluzáků zavádí dokonce dva různé průkazy – SPL (sailplane pilot licence) a LAPL(S) – (light aicraft pilot licence for sailplane). Průkaz SPL je požadavky na výcvik pilota přibližně na úrovni dnešního PPL.
Průkaz LAPL(S) je na nižší úrovni. K těmto průkazům musí mít pilot odpovídající Osvědčení zdravotní způsobilosti. Pro průkaz SPL musí mít Osvědčení zdravotní způsobilosti 2. třídy stejné, jako mají motoráři. Pro průkaz LAPL(S) musí mít Osvědčení zdravotní způsobilosti pro LAPL. Takové Osvědčení pro LAPL je požadavky na vyšetření a kvalitu zdraví pilota pod úrovní 2. třídy.
Až sem je to myslím bez problému a věci fungují dobře. Potíž nastává s tím, že Česká republika získala odklad platnosti všech ustanovení nařízení EU1178/2011, které se týkají průkazů SPL a také LAPL. Důvodem je rozložit administrativní nápor na ÚCL a odsunout výměnu všech plachtařských průkazu do doby, až vymění všechny průkazy motorářů. Odklad je do 8.4.
2015, kdy začnou platit nová pravidla pro vydávání pilotních průkazů pro piloty kluzáků. Nicméně ČR nepožádala o odklad ustanovení o zdravotní způsobilosti Part-MED pro všechny včetně plachtařů. To znamená, že pilotní průkazy mají piloti kluzáků dosud podle starých pravidel, ale Osvědčení zdravotní způsobilosti mají už podle nových pravidel.
A protože v České republice zatím neexistuje průkaz LAPL, musí mít z rozhodnutí ÚCL všichni plachtaři Osvědčení zdravotní způsobilosti 2. třídy stejného typu, jako mají motoráři, a to podle předpisu Part-MED. Tato “legislativní nehoda” bude platit až do 8.4.2015, kdy bude zavaden průkaz LAPL.
Pro ty, kterým bude stačit pilotní průkaz LAPL(S) bude stačit podstatně jednodušší Osvědčení zdravotní způsobilosti pro LAPL. Pravda je, že Úřad uvažuje o zkrácení termínu zavedení LAPL.
K této nemilé legislativní zápletce se přidává další okolnost, která se týká leteckých lékařů. Aby mohl letecký lékař vydávat Osvědčení podle nového Part-MED i pro plachtaře a získal pověření ÚCL podle Part-MED, musí se doškolit.
Doškolení prováděl Ústav leteckého zdravotnictví a cenu třídeního školení si stanovil na 20.000 Kč. Je to mimochodem dvojnásobná cena stejného školení, jaké se provádí ve Velké Británii na Kings College v Londýně a kde jsem školení prodělal já.
Je to také přibližně trojnásobná cena školení, jaké se provádí v Německu na Deutschen Akademie für Flug- und Reisemedizin ve Frankfurtu. Tuto cenu musel letecký lékař zaplatit ze svých peněz, pokud si chtěl udržet kvalifikaci pro motoráře i plachtaře.
Nelze mít kolegům za zlé, že se snaží, aby se jim vynaložené prostředky alespoň částečně vrátily v ceně vyšetření.
Zdravotní prohlídky spadaly pod ÚCL vždy. Odbor, který se tím na ÚCL zabývá, se jmenuje “Letecko-lékařská inspekce”. Tvoří jí dva lékaři, MUDr. Miroslav Rada a MUDr. Dana Horešovská. Jsou to zkušení letečtí lékaři a rozumní lidé.
Pravda je, že že ÚCL pečlivěji dohlíží na kvalitu provedených vyšetření a dodržování standardů. Je to jeho povinnost. Přispěla k tomu nemilá událost. V minulé roce přicestovala do České republiky skupina 40 německých parašutistů. Lékařská prohlídka každého z nich českým lékařem trvala průměrně 2 minuty.
Následně při seskocích dva parašutisté zahynuli. Kolega přišel o jmenování leteckým lékařem, udělal si ostudu a vrhnul špatné světlo na letecké lékaře. Ministerstvo dopravy a ÚCL si samozřejmě takové excesy nepřeje. Nikdo z nás nechce ve sportovním letectví vidět umírat lidi.
Zcela jistě někteří z Vás v minulosti zažili situaci, kdy lékař prodal razítko do mediklu za dvě stovky jen mezi dveřmi ordinace bez řádného vyšetření. Pokud by to takto nyní dělal dál, s velkou pravděpodovností přijde o své jmenování a také prostředky vynaložené za vzdělání a jmenování Úřadem.
Mimo to takto prodávat razítka je neslušné. Ve skutečnosti se nezměnil počet a složitost vyšetření, nyní se ale musí provádět poctivěji a podle požadovaných standardů.
Jinou otázkou je, zda pilot kluzáku potřebuje lékařskou prohlídku. To je otázka pro zákonodárce, v tomto případě EASA, nikoli pro lékaře. Nedávno jsem studoval v USA, kde jsem v FAA získal pověření vydávat Medical card podle FAA pro ty, co létají v USA nebo s americkými letadly.
Je pravda, že v USA stačí pilotovi kluzáku pouze řidičský průkaz. Pravda také je, že pokud požádá o Medical card pro soukromého pilota a nezíská jej, nesmí už létat ani s kluzákem. Kluzák neobsahuje palivo a jeho hmotnost je relativně malá.
Při nehodě ohrožuje pilot kluzáku nejvíce sám sebe, svého cestujícího a své letadlo. Ukázala to také loňská nehoda z Medlánek, kde pilot zamlčel před lékařem své záchvatovité onemocnění. Dokonce nebral asi své léky. K dovršení arogance si vzal cestující na palubu. Za letu upadnul do bezvědomí.
Cestující bez letecké zkušenosti si vlastní odvahou zachránila život a pilot byl obviněn z veřejného ohrožení.
Zásady letecké medicíny ale nevymýšlí zákonodárce, ale určuje je biologie našeho těla. Obor letecké medicíny je sice relativně mladý, ale mnoho vědců v něm už bádalo. Na základě krví zaplacených zkušeností z letectví a na základě statistik a epidemiologických studií došli k závěrům.
Zjistili, které nemoci jsou za kniplem relativně bezpečné a které už ne. Naprostá většina laiků i lékařů o tom neví téměř nic. Nevědomost vede k podceňování rizik. Já jako pilot jsem si vždycky byl sebejistý svým zdravím a způsobilostí létat.
Až při studiu letecké medicíny jsem se začal drbat na hlavě. Ono to zas tak jednoduché není…. Nehoda při náhlém selhání ze zdravotního důvodu má u dopravního pilota větší následky na více životech a majetku. U pilota kluzáku a sportovního pilota je ale pravděpodobnost nehody při selhání větší.
Sedí totiž ve svém letadle sám, v dopravním letadle jsou obvykle borci dva.
S léčeným vysokým krevním tlakem létá mnoho i profesionálních pilotů. Povinností leteckého lékaře je pouze ověřit, že je správně léčen a léky nemají nebezpečné vedlejší účinky (závratě, kolapsy). Vysoký krevní tlak přináší riziko mozkové a srdeční mrtvice. Je jedním z hlavních rizikových faktorů náhlého selhání oběhu. Zde se nic nemění.
Cukrovka také není pro létání problém, pokud je léčena dietou nebo metforminem (Glucophage) a některými dalšími moderními léky. Nepřijatelný zůstává inzulín a sulfonylurea, protože přináší riziko hypoglykémie s náhlým bezvědomím. Ani zde se pro piloty nic nemění.
Ještě poznámka k ceně vyšetření. Jsme zvyklí, že lékařská péče je zadarmo. Jenže ona není. Ve skutečnosti je hrazená zdravotními pojišťovnami. Zdravotní prohlídku pilota pojišťovny nehradí a musí jí uhradit pilot. Stejně jako majitel buřtstánku musí Váš lékař ze svého zaplatit svoje náklady a pracovat tak, aby se uživil.
Zkuste si sami odhadnout, jaká je spravedlivá cena za vyšetření. Když provádí lékař prohlídku poctivě, musí Vám pomoci vyplnit formulář, který je skutečně o něco více komplikovaný, než jsme byli zvyklí. Ve skutečnosti pilot vyplňuje jednu stránku formuláře a lékař vyplňuje druhou stránku formuláře. Formulář najdete na mých webových stránkách.
Vlastní prohlídka trvá asi půl hodiny včetně EKG. Několik minut potřebuje na to, aby vystavil průkaz, protože nově musí být na oficiálním formuláři tištěný laserovou tiskárnou. Dál už to pilot obvykle nevidí, ale lékař si musí vzít dokumentaci a dát ji “do pořádku”. Potom jí musí odeslat jí na ÚCL, to znamená dát jí do obálky a jít s ní na poštu.
Časová náročnost prohlídky dramaticky narůstá, pokud se musí při zdravotních problémech pilota žádat o schválení ÚCL. K tomu patří další byroktatické povinnosti, ale nechci Vás unudit k smrti. Pokud lékař chce splnit standardy, musí Vaší prohlídce věnovat asi hodinu a půl času, i když s Vámi v ordinaci stráví jen část.
Prosím, porovnjte cenu Vaší prohlídky s cenou, kterou platíte například svému automechanikovi.
Druhou stranou mince je, že by jste po svém leteckém lékaři měli chtít, aby odvedl stejně kvalitní práci, jako Váš automechanik. To znamená, že by si měl na Vás udělat dostatečně času, chovat se vhodně a být vstřícný. Vyšetření by nemělo být nepříjemné a stresující. Měl by být dostatečně vzdělán.
Měl by rozumět základům letectví, druhům letadel a požadavkům kladeným na piloty. Ideálně by měl být sám pilot. Měl by vědět, jak Vás vyšetřit. Měl by mít dostatečné vybavení, aby Vás vyšetřil sám a neproháněl Vás po dalších čekárnách. Musí umět posoudit, jaká případná další vyšetření Vašich specifických nemocí jsou nezbytná, ale neměl by Vás honit po zbytečných vyšetřeních.
Měl by umět samostatně posoudit, jaké nemoci jsou pro pilota rizikem, jaké léky by měl pilot užívat a jak léčit Vaše nemoci. Měl by Vám vysvětlit svá rozhodnutí, případná zdravotní rizika a omezení. Měl by Vás poučit o Vašem právu se odvolat k ÚCL.
A hlavně by Vás neměl zbytečně posílat “výš” na ULZ, kdykoli zjistí u pilota jakýkoli zdravotní problém a zbavovat se tak svých povinností. Je vaše právo na tomto všem trvat, buďte sebevědomí a nedejte se.
Srdečně zdraví
Chat: Odborníci a tvůrci dokumentu na téma Alzheimerova choroba — Život s Alzheimerem — Česká televize
Martin: „Dobrý večer, maminka má zatím lehkou formu Alzheimera, ale prognóza není příznivá. JAK poznat, že nastal čas k umístění do Domu se zvláštním režimem? Děkuji.“
Martin Vališ: „Záleží na celkových okolnostech a zázemí, v zásadě je potřeba toto připravovat již v tomto stadiu, vzhledem k omezeným možnostem zdravotního systému. Když již péči nebudete zvládat, tak je vhodný čas.“
Denisa: „Dobry vecer, diagnosticke kriteria pre Alzheimerovu demenciu u pacientov vo Vasom filme boli prosim rovnake? Neslo o rozne druhy demencie?“
Martin Vališ: „Kritéria jsou stejná, ale šlo o rozdílné druhy.“
SK: „AK – Kdo všechno Vám pomáhá v péči o manžela s Alzheimerem?“
Alena Kastelic: „Dobrý den, pomáhají mi moje rodiče, manželova rodina vůbec ne. Mně osobně pomáhají nejvíc děti, byť to zní zvláštně, ale jsou moje největší motivace, pak moji rodiče, různé neziskové organizace a kamarádi.“
Jarmila: „Maminka byla nemocná s Alzheimerem. Jak velká je pravděpodobnost, že onemocním také touto nemocí? Lze v dnešní době vyšetřením (kromě psychologických testů) zjistit, zda se nemoc rozvíjí? Děkuji.“
Martin Vališ: „Určitě máte vyšší riziko vzniku a při podobných obtíží navštivte neprodleně neurologa specializovaného na tuto oblast.“
Hana: „Mojí teď už neslyšící mamince (82 r.) se poslední dobou zhoršuje demence, je velmi podezíravá, má dojem, že ji všichni křivdí. Říká nám věci, které nejsou pravdivé. Nechce jít k žádnému lékaři.
Nebydlíme spolu, odmítá k nám jít bydlet, odmítá dovoz obědu či pečovatelku. Snažím se jí pomáhat, ale nemohu si z existenčních důvodů dovolit přestat chodit do práce. Prosím o radu, jak lze takovou situaci řešit.
Děkuji.“
Martin Vališ: „Musíte navštívit s maminkou neurologa či psychiatra.“
SK: „AK – Kde čerpáte sílu ohledně péče o manžela s Alzheimerem?“
Alena Kastelic: „Dobrý večer, je to zákeřná nemoc, která postihuje hlavu, nikoliv tělo, což u mladého člověka je o to těžší…“
- ANTI: „AK – Je podle Vás Alzheimer ta nejhorší nemoc vůbec?“
- Alena Kastelic: „Dobrý večer, nedokážu posoudit, nemám zkušenosti s dalšími chorobami, ale jako zákeřné mi přijde fakt, že hlava přestane fungovat, ale tělo funguje dál.“
- SK: „JP – Kde jste čerpala sílu těch 12 let péče o maminku s Alzheimerem?“
Jitka Pogranová: „V modlitbě, ve vztazích s rodinou, s přáteli, při procházkách v přírodě, v umění – na koncertech a v galeriích, v poslouchání audioknih. Také sauna mi dělala velmi dobře.“
Steinmetzová: „Dobrý večer. Ráda bych se zeptala na hygienu. Manžel se nemyje, nekoupe, nepřevléká, zkratka nic co se toho týče. Nevíme si s nim rady, je silný a dá se říct zdravý, ještě pořád v síle. Prát se s ním nemůžeme, je potom zlý. Kdo mi prosím pomůže? Děkuji.“
Daniel Hudeček: „Je třeba tuto situaci řešit s ošetřujícím lékařem, který by Vám mohl poradit určité ošetřovatelské a komunikační techniky, které by umožnily hygienické úkony s manželem provést. V krajních případech silného odporu a negativismu je někdy nutná i zklidňující medikace.“
Hynek Šrenk: „Dobrý den, žiji s mámou /73/ v jednom domě, každý ve svém bytě. Vidím, jak je „zmatená“ a často i agresivní na okolí a na mě. Běžné věci už také nezvládá, jako třeba dopočítat hodnotu vrácených peněz, ovládat mobil /pro seniory/, zorientovat se v televizních programech /čas, datum…/.
Obviňuje z toho mě, že ji věci špatně vysvětlím a okolí, že jsou zlí… Má doma velkou sumu peněz a nyní by chtěla vybrat její úspory z účtu domů, abych je já nebo někdo na poště nevzal. Nedokáži ji přimět, ať jde k lékaři, protože ten na ni byl prý také zlý /ne jeden, všeobecně/. Mám obavu o ni, ale i o nás, aby třeba nezapomněla vypnout plyn atd….
Jak mám postupovat, když ona sama nikam nechce jít ? Děkuji.“
Martin Vališ: „V tomto případě navrhuji kontaktovat Vašeho praktického lékaře, který Vám poradí nejlepší postup. Třeba preventivní prohlídku, kde se udělají či objednají potřebná vyšetření.“
ANTIMONY: „NS – Měla jste někdy nějakou osobní zkušenost s Alzheimerem přímo vy?“
Nataša Slavíková: „Přeji dobrý den, ano, maminka měla tuto nemoc, starala jsem se o ni se svými syny 7 let. Bylo to náročné, ale podařilo se nám to zvládnout, což mohu říct, že člověk dopředu nikdy neví, zda to dokáže.“
SK: „JP – Je podle Vás Alzheimer ta nejhorší choroba vůbec?“
Jitka Pogranová: „Ne, nemyslím si.“
Marek: „Můžou děti dostat Alzheimerovu chorobu? A co přesně je Alzheimerova choroba?“
- Martin Vališ: „Ne a všechny základní informace jsou zcela volně dostupné na internetu.“
- SK: „MV Co se o Alzheimeru ještě vše neví?“
- Martin Vališ: „Zcela jistě více než doposud víme.“
- ANTI: „NS Plánujete natočit nějaké pokračování, nějaká pokračování, dokumentu Život s Alzheimerem?“
Nataša Slavíková: „Připravujeme hraný film, kde téma Alzheimerovy nemoci hraje významnou roli. Měl by tam hrát Karel Roden a Regina Rázlová v hlavních rolích. Téma dokumentu nebylo určitě vyčerpáno, ale není jednoduché získat pečující, aby se účastnili natáčení.“
Lukáš: „Dobrý den, babička mé ženy zemřela na Alzheimerovu chorobu. Jaká je možnost, že jí může dostat moje žena? Je třeba udělat něco pro to, aby jí nedostala? Na co si dát pozor a čeho se vyvarovat? Děkuji za odpověď.“
Daniel Hudeček: „Dobrý den, nejedná se o přímého příbuzného, tudíž riziko není velké, znepokojoval bych se až když by nemocí trpěl přímý příbuzný – rodič, sourozenec.
V současné době je jistě vhodná strategie včasného záchytu – tedy podstoupení neuropsychologického vyšetření v případě prvních potíží s pamětí.
A samozřejmě zejména preventivní strategie – zdravý životní styl, dostatek pohybu, středomořská strava, minimalizace stresu, dostatek spánku, důsledná kontrola krevního tlaku, hladiny cholesterolu atd.“
Petr: „Dobrý večer, do jaké míry se dnes diskutuje možnost, že Alzheimer je způsoben požíváním fluoridových past, nebo osmdesátých letech fluoridací pitné vody, či plošným rozdáváním fluoridových tablet proti kazivosti chrupu? Díky za odpověď.“
Martin Vališ: „Vyloučeno a zcela zcestná hypotéza.“
ANTI: „AK – Jak se díváte na Alzheimerovu nemoc přímo vy, jaký na ni máte náhled?“
Alena Kastelic: „Dobrý den, nedívám se na ní nijak pozitivně, ale je důležité si říct, co její projevy znamenají. Nejedná se pouze o ztrátu paměti, ale o ztrátu soudnosti, chápání souvislostí, důsledků toho co dělám, agresivita, protože pacient nechápe co se s ním děje.“
- Pavel: „Je pravda, že počet lidí s Alzheimerem stoupá a bude stoupat, nebo je to jen lepší diagnostikou?“
- Daniel Hudeček: „Bohužel, počet nemocných stoupá, a stoupá více než by bylo vysvětlitelné pouze stárnutím populace a zlepšením diagnostiky.“
- Marie Lašáková: „Dobrý večer, může být nespavost a únava předzvěstí začátku Alzheimerovy nemoci?“
- Martin Vališ: „Velmi pravděpodobně ne.“
- SK: „NS – Jak se podle Vás dokument Život s Alzheimerem povedl?“
Nataša Slavíková: „To je asi na posouzení jiných. Nebylo jednoduché získat pečující, kteří by byli ochotní svěřit se svými problémy na kameru, ale jsou určitě i problémy, které provázejí pečující, které se nám do filmu nepodařilo dostat.“
ANTI: „DH – Jak vidíte Alzheimerovu chorobu jako geriatr?“
Daniel Hudeček: „Dobrý den, coby geriatr mám tendenci se zaměřovat na co nejlepší úroveň péče o nemocné a sociální aspekty nemoci, tedy vytvoření co nejlepších podmínek pro péči v rodině, edukaci členů rodiny o projevech nemoci a její lepší pochopení ze strany rodinných pečovatelů. Po medicínské stránce se snažím o minimalizaci škodlivých vlivů postradatelné léčby a co nejlepší kompenzaci komplikujících závažných onemocnění.“
Václava: „Dobrý večer, zajímalo by mě, zda výzkum přinesl nějaké vysvětlení, co ve většině případů pacienti prožívají – zda spíše pocit štěstí, klidu, spokojenosti, či trápení, neklid. Děkuji.“
Martin Vališ: „Nelze jednoznačně odpovědět. Většinou s průběhem choroby dochází ke zhoršení kladných emocí u pečovatelů a spíše nárůst „spokojených- kladných“ u pacientů.“
JaNa: „Dokáže člověk (nelékař) diagnostikovat nástup alzheimerovské demence sám na sobě? Kolik mu v tom případě zbývá času vyřídit si rozumně a se ctí svoje poslední věci?“
Martin Vališ: „Ne.“
STOP: „JP – Jaký máte názor, náhled na Alzheimerovu chorobu?“
Jitka Pogranová: „Je to nemoc jako každá jiná, má svá specifika. Dá se na ni připravit, když se objeví první příznaky. Je dobré si něco nastudovat a být připraven na to, co může nastat, že člověk s Alzheimerem nebude moct být sám.
Posledních pár let se naše babička ani sama nenajedla, vše jsme mixovali a krmili ji, neuměla se sama napít. Celá rodina se naučila, že když přišli do kuchyně k babičce, dali jí napít. Tím jsme předcházeli dehydrataci.
A takových věcí, na které musíte myslet a zorganizovat vše tak, aby všichni byli spokojeni a o vše bylo postaráno, je tisíc a jedna. Ale dá se to, když člověk chce a snaží se cestu najít.“
Magdalena: „Ďakujem pani Slavíkovej (a P. Slavíkovi) za otvorenie témy a reálny dokument, pokračujte prosím v podobnom.. Posilnilo nás to! (my, ktorí opatrujeme svojich doma)“
Převlečené trápení
Nemoc sama o sobě sice neexistuje, Polednice také ne, ale jakmile byly pojmenovány, už tu – v naší virtuální realitě – existují. Obě jsou malé, bledé, tváře divé, pod plachetkou osoby a vstupují k nám páchat zlo. Ač jsme si o ně nezřídka sami doslova řekli, jsou ve skutečnosti nezvány, nevítány.
Jestli neznáte u nás běžně rostoucí květinu zvanou svízel syřišťovitý, neboli svízel přítula, podívejte se po ní, až vyjdete na zdravotní procházku do našich hájů a luk.
To jméno je výstižné a nemoc se chová někdy velmi podobně. Přijde, na člověka se nalepí a je těžké se jí zbavit.
Nemoc se vyznačuje často neočekávaností, vždy nějakým nedobrým omezením, často bolestivými obtížemi, zhoršením funkce, změnou vzhledu atd.
Každý jazyk pro ni má své specifické označení.
Čeština zohledňuje poruchu funkce (ne‑moc) nebo změnu vzhledu (choroba od chorý, churavý s původní významem hubený, chátrající), ruština bolest (болезнь) a podobně také řada dalších slovanských jazyků, francouzština špatnost (maladie ‑ mal je špatný), angličtina má pojmy dva: illness, což je do češtiny překládáno jako stonání, nicméně ill je špatný, a disease, což je porucha.
„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“ říká Julie Romeovi. Jenže Romeo je v té chvíli ještě živý, lze na něj sáhnout, žije, vnímá, chová se nějakým způsobem, zatímco nemoc je konstrukt a dohoda o tom, co budeme „nemocí“ nazývat a co už ne. A také, jak se podle současných pravidel ta která obtíž správně nazývá.
Když jsem se nachladil, mám rýmu a kašlu, není to žádná „chřipka“, přestože mnoho lidí se tímto pojmem ohání.
Rozdíl mezi nachlazením a chřipkou má své důsledky v mnoha směrech – počínaje způsobem léčení a konče protiepidemickými opatřeními.
Společné mají to, že ani u jedné nejsou pro léčbu vhodná antibiotika, která však často lidé vyžadují s představou podobnou myšlence středověkého kamene mudrců: že antibiotika léčí všechno.
Obtíže ano, jasná příčina ne
Více než pětinu obtíží, s nimiž pacienti přicházejí ke svým praktickým, rodinným, dříve obvodním lékařům, a to jak ve vyspělých a rozvinutých zemích, tak v těch, které za takové nepovažujeme, tvoří takzvané funkční poruchy.
Jsou to obtíže, které si jejich nositelé nevymýšlejí, nesimulují, nenamlouvají, přesto však jim chybí základní atribut „správné“ nemoci, chybí jim patologicko‑anatomický podklad. Lidé mají sice obtíže, ale nemají žádnou tomu odpovídající poruchu v organismu.
U klasického epileptického záchvatu zjistíme odchylky na EEG vyšetření, u disociativní (dříve hysterické) poruchy projevující se takovými záchvaty nic podobného nezjistíme. Navíc si při takovém záchvatu pacient/ka neublíží, nepokouše se ani nepomočí.
U chabé nebo spastické obrny podmíněné neurologickou poruchou najdeme narušené dráhy vedoucí správné signály a jejich poškození se projeví i dalšími příznaky, u disociativní obrny nic podobného nelze prokázat. Velké záchvaty křečí a velké obrny se vyskytují dneska už zřídka, ačkoliv ještě před půl stoletím to byl náš denní chleba.
Věrni modelu, který před několika staletími nabídl medicíně Descartes – aby na člověka pohlížela jako na „rozumný stroj“ a na nemoc jako na poruchu tohoto stroje – žádají naši trpící spoluobčané také dnes vysvětlení svých obtíží jednoduchým, pokud možno zcela mechanickým způsobem a argumentují: Když mě tady bolí, tak tam přece něco špatného musí být.
Ano, něco špatného tam je, ale to špatné je o několik pater výš, v řídících systémech. Jakmile ale pacient slyší slovo „psychogennní“, začne ječet, že on přece není žádný blázen, že ho doktor podezírá, že si ty obtíže vymýšlí, a vznáší plno dalších podobných námitek.
K nedorozumění přispívají často i lékaři a lékařky, jejichž nemalá část má za to, že „když tam není žádný patologický nález, nejsou obtíže zas tak strašné“, zapomínajíce na to, že (i podle platné definice) bolest je vždy subjektivní a skutečnost, že ji nemůžeme ničím změřit, jí neubírá na intenzitě, naléhavosti nebo dokonce krutosti. Odkaz „nic vám není“ pacienta neuklidní, protože jemu je blbě jak malému psovi, kterého poprvé nechali samotného doma!
Skutečná bolest
Jak vysvětlit tyhle potíže? Především tak, že bolest se v mozku promítá do jednoho místa, bez ohledu na to, je‑li tělesná nebo psychická. To už je známo skoro dvacet let, lidé to ale dosud nevzali na vědomí.
První studie o tom pocházejí z konce devadesátých let: vědci vzali zamilované mladé dvojice, na hlavy jim nastrkali všechen tehdy dostupný vercajk na zobrazování dějů v mozku a pak oběma dali periferní elektrošok o síle 90 voltů na předloktí. Nic příjemného, ale dá se to vydržet. Nicméně bolí to dost.
Pak je rozdělili. Dívku dali do místnosti, odkud mohla pozorovat, jak do jejího milého pouštějí další elektřinu. V jejím mozku to „svítilo“ na stejných místech, jako kdyby dostávala šoky sama. Bolelo ji to. Tak nás často v životě něco bolí, neumíme s tím naložit a „přeložíme“ to do tělesného projevu.
Přece mi musí něco být!
Druhým zdrojem pocitů jsou emoce. Jak i zde bylo opakovaně psáno, emoce nejsou žádní efemérní motýlci, emoce jsou řídící děje, které nalaďují organismus směrem k různým akcím.
Vztek a strach nás nastaví na rvačku nebo nebo úprk, což představuje především zvýšené svalové napětí (pociťované současně jako psychické napětí) doprovázené vším, co aktivované svaly potřebují: zrychlením srdeční akce, zvýšením tlaku, prohloubením dechu atd.
Pokud si neuvědomím naplno pocit, který tuhle celkovou aktivaci doprovází, a věnuji pozornost jenom tělesným projevům, mohu najednou cítit kdeco – počínaje bolestivou únavou napjatých svalů a konče třeba bušením srdce.
Emoce odporu až hnusu má na rozdíl od těchto jasnou převahu parasympatického systému se svými příznaky. Žijeme v emočních polích, ne vždy šťastně nastavených.
Svůj strach nebo odpor můžeme vnímat jako velmi nepříjemné tělesné příznaky.
Zajímavá je i „psychická infekce“. Suzanne OʼSullivanová ve své knížce nazvané Všechno je z tvé hlavy popisuje britskou „epidemii kandidózy“, která se nám bohudík vyhnula.
Společným příznakem bylo svědění uší a nějaký znalec usoudil, že jde o infekci způsobenou kvasinkou Candida albicans, která napadá výrazně oslabený lidský organismus, navíc většinou ještě pozměněný opakovanou intenzivní antibiotickou léčbou. Jak uvádí autorka, aniž by pro to měli skutečný důvod, lidé se obraceli na své lékaře s těmito obtížemi a žádali léčbu.
Díra v systému
V podobných případech je třeba včas skončit s dalšími vyšetřeními, nehledat tělesnou příčinu tam, kde není, a obrátit směr péče k těm odborníkům, kteří se na tuhle problematiku zaměřují: psychologům nebo psychiatrům.
Tomu se ale velká část postižených brání a bohužel často také ubrání. Ve světě (a u nás v době reálného socialismu sice poloilegálně, ale účinně) to řeší v lůžkových zařízeních „liaison“ neboli konzultační psychiatři a psychologové, kteří patří stejně jako jiní odborníci do léčebného týmu, a pacienti tak nemají problém s nimi promluvit.
U nás to zabilo financování pojišťovnami; bylo nás málo, takže jsme své pozice neuhájili. Se mnou se tehdy, za ty roky v této pozici, takhle potkaly doslova stovky pacientů, kteří by byli jinak psychiatra nikdy neviděli jinde než jako pomatence ve filmových veselohrách. Takhle mě měli naživo.
Pacienti nejsou zvyklí, že by se jich lékaři – převážně orientovaní na tělo a jeho problémy – ptali na jejich emoční život, na jejich vskutku intimní problémy. Koncept stresu už sice v medicíně je zabudován od šedesátých let, ale většina pacientů i lékařů si pod ním představuje pracovní vypětí nebo nějaké náhlé katastrofy. Ale jak napsal více než před stoletím Viktor Dyk:
- To není náhlá katastrofaTo není vichr, jenž se zdvihTo není orel, který klofá
- Do jater Prométheových
- To věci malé jsou a planéA přitom plné tragikyA srdce hyne ubodané
- Ne mečem, ale špendlíky.
Nedivím se, že se pacientům nechce rozkrývat svá soukromá trápení. Jednak je to bolavé, možná řešení jsou často osobně nepřijatelná, jednak lékaři na to nejsou připraveni a pacienti to od nich ani nečekají. Ale nabídka psychiatra je popudí.
Věřím, že nově vzniklý samostatný obor psychosomatické medicíny tyhle problémy záhy překlene. Zatím je to bohužel oblast, kde se trápí jak pacienti, tak lékaři, a trpí tím také celý zdravotnický systém.
Ti, kteří opravdu hledají pomoc, se mohou obracet na pomalu vznikající psychosomatická centra a psychosomaticky vzdělané praktické lékaře.