12. 12. 2020 12:02
Zdroj: Pixabay, aureliofoxrj
Dějinami lidstva putují nejrůznější potraviny, ale jedna má mezi všemi vždy výsadní postavení.
Je to chléb – Boží dar, kterého si cenili lidé před staletími a ceníme si ho i dnes, i když možná často ani nevíme proč.
Chleba byl základní potravinou, která lidem od pradávna zachraňovala životy i v těch nejhorších chvílích, a není odpírána ani vězňům s nejtěžšími tresty. Proč je ale označován za dárek přímo od Hospodina?
Chleba býval mimo jiné i součástí nejrůznějších zvyků. Určitě známe vítání vzácných návštěv chlebem a solí. Proč právě takto? Všechno vychází z historie, chléb a sůl patřily k uctění návštěvy již u starých Slovanů.
Chléb byl součástí každodenního jídelníčku, a tak bylo samozřejmé, že se hostitel o svůj život podělí s příchozím. Sůl pak byla naopak symbolem vzácnosti, něco, čeho není dost a její darování tak vyjadřovalo, jak si hostitelé své návštěvy váží.
Kdybychom chtěli zabrousit do duchovnější sféry, měly chléb a sůl zpodobňovat paměť a písmo. A ostatně, i to označení Boží dar má zřejmě původ v Bibli.
V druhé knize Mojžíšově, když Izraelci na poušti Sínu vyčítají Mojžíšovi, že nemají co k jídlu, sešle Hospodin lidem křepelky a chléb jako základ a dál je nabádá, aby se živili tím, co posbírají. A koneckonců, Boží syn u poslední večeře mezi své učedníky rozděluje právě nalámaný chléb jako symbol svého vlastního těla.
Tradice spojené s tímto Božím darem se nesou celou lidskou historií. Známe možná ještě od našich babiček a dědečků, s jakou úctou se k chlebu chovali. A dobře věděli proč.
Vždyť kousek chleba býval pro ty nejchudší často jediným jídlem, které měli k dispozici. Stejně tak vojáci na frontě nebo zajatci mnohdy neměli nic jiného. Proto není žádnou nadsázkou říct, že chleba doslova zachraňoval životy.
A tak si vysloužil opravdu výsadní postavení mezi všemi potravinami.
Když si uvědomíme, jak důležitý a vzácný byl chléb a jakou cestu historií prošel, je jasné, že měl svoje důležité místo i o Vánocích. Nesměl chybět na štědrovečerním stole, kde představoval symbol hojnosti a spokojené budoucnosti.
V chalupách také býval o Štědrém dnu v trámu zapíchnutý nůž, na kterém byly navlečeny krajíčky chleba a vánočky. Když nůž zrezivěl, hospodář se z toho snažil vytušit, jaká bude v příštím roce úroda.
Když zrezivěl pod chlebem, měla se rodina obávat o úrodu žita a pokud pod vánočkou, znamenalo to předpověď problémů se pšenicí.
Pověry a Boží dar
S chlebem, jako dávným symbolem, se pojí také mnohá rčení a pravidla. Například naši předci nikdy nepokládali chléb spodní stranou nahoru.
Pokud by to někdo udělal, věřilo se, že by se spolu s chlebem docela obrátil i život a celé rodině – samozřejmě ne k lepšímu… Nikdo, kdo chtěl být považován za dobrého člověka, by si také nedovolil chlebem pohrdat nebo jej dokonce odmítnout.
„Kdo odmítá chleba, bude sám odmítán,“ říkávalo se. Existuje také pořekadlo „Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi,“ které děsí každého, kdo neumí ukrojit rovný krajíc.
O tom, jak důležitý byl Boží dárek pro naše předky, svědčí i další zvyk – do první koupele novorozeněte bylo potřeba přidat alespoň kousíček chleba. Proč? Protože lidé věřili, že má moc ochránit to nejcennější, co v rodině bylo, tedy dítě, před uhranutím.
Komu upadl krajíc chleba na zem, ten se cítil velmi provinile. A tak jej ihned zvedl, políbil a požádal o odpuštění. To se můžeme dočíst třeba i v Babičce Boženy Němcové. A jak si zajistit, aby bylo chleba v domácnosti stále dost? Podle našich předků poměrně jednoduchým pravidlem.
Už rozkrojený bochník se nikdy nesměl na stůl položit nakrojenou stranou ke dveřím. Tak se nemohl ztrácet a zůstával v domě. A nakonec: i přes všechny zvyky a jejich dodržování nebylo chleba nikdy zbytečně moc.
A tak snad i z toho důvodu přišla pověra, že kdo má rád okoralý a tvrdý chléb, toho bude v životě provázet štěstí.
Ke článku nejsou žádné komentáře.
Průvodce budoucností: Nevíme, co bude, ale víme, že jsme v tom spolu
Když jsme v edici Flowee v roce 2018 vydali knihu Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi, stálo v ní, že brzy přijde na první pohled nečekaná událost, kdy se lidem během krátké doby může změnit svět před očima. Náš životní styl bude náhle ohrožen. Byl bych se jako autor samozřejmě radši mýlil, ale holt už se tak stalo.
Rok 2020 je okamžik, kdy se svět probouzí z flámu konzumu, který si užíval na dluh vůči přírodě a generacím, které přijdou po nás. Zkušenost s koronavirem může být proto základ nové, moudřejší společnosti.
Životní standard, který pramení z našeho připojení na globální systém financí, internetu, logistiky, turistiky a všech dalších vymožeností naší éry, je úžasně výkonný, ale, jak jsme teď zjistili, je taky křehký.
V Průvodci budoucností jsem psal, že onen globální systém pospojovaný prouděním dat, peněz, myšlenek, letadel a taky fake news, zbraní nebo virů mohou vykolejit neudržitelné dluhy čili finanční nákaza, jako se to málem stalo v roce 2008.
Nebo přírodní katastrofa jako geomagnetická bouře, která by mohla vypnout elektrické sítě. Nebo výbuch supervulkánu, kybernetický útok, válka. Anebo třeba epidemie…
Potřebujeme pochopit, že to, co se děje kolem nás, přímo souvisí s tím, co se děje uvnitř nás.
Tisíce lidí jsou dnes nakaženi virem, ale důležitější je, že miliardy lidí právě prožívají nákazu virem strachu, která odstartovala ekonomickou krizi. Bude to náročné, ale je to velká šance. Krize v původním významu slova přece znamená „změnu“. A jak napsal Shakespeare: „Nic není dobré, nebo zlé. Pouze naše myšlení to takovým činí.“
| Rádce pro časy krize Tento text vyšel v knize Jana Müllera Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi. Kniha z roku 2018 popisuje, jak může dojít k náhlé globální ekonomické krizi a jak jí čelit. Dovíte se v ní různé praktické rady, například o tom, proč mít doma rozumnou míru zásob potravin, o drahých kovech, hotovosti, energetické soběstačnosti, skladování potravin nebo taky o jemné mechanice mezilidských vztahů, které teď za zdmi bytů v karanténě mohou lidem přinášet peklo na zemi (někomu ale i oázu rodinné pohody). Tyto tipy dnes mohou být pro někoho zajímavé, proto zde přidáváme odkaz na knihu, kterou mimořádně nabízíme v elektronické podobě za 50 Kč a v tištěné za 100 Kč. Stačí si o ni napsat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. |
V té knížce jsem vyjmenovával různá nebezpečí, co by se všechno mohlo na onom „globálním systému“ naší civilizace porouchat, ale o tom už se teď nechci rozepisovat. Myslím, že nyní spíš potřebujeme pochopit, že to, co se děje kolem nás, přímo souvisí s tím, co se děje uvnitř nás. Klíčová otázka možná není „Co se bude dít s naším světem?“, ale spíš „Co mi tato situace říká o mně?“
Nebojím se toho, že mám strach
Průvodce budoucností jsem psal několik let, od roku 2010, kdy do Evropy dolehla finanční krize. A přiznávám se v ní, jak jsem se vlastně v životě pořád něčeho bál.
Už od dětství za doby studené války branných cvičení pro případ atomové války přes ozonovou díru, po ekologickou apokalypsu až po krizi středního věku. Pořád tu byl příhodný důvod, aby se měl člověk čeho strachovat, ale přitom jsem se objektivně měl pořád lépe a lépe.
Jako motto knížky jsem si proto zvolil větu Michela Montaigna: „Můj život byl plný strašlivých událostí, k nimž většinou nedošlo.“
Sem do křivoklátských lesů se před morovými ránami ujížděla schovat přemyslovská knížata a po nich Lucemburkové a Jagelonci.
Mám teď strach? Jasně že ano. Někdy to přijde ráno, jindy večer. Někdy ve snu. Dnes se mi zdálo, že kolem naší chaty na Křivoklátu, kde právě teď píšu, prolétá hejno labutí tak obrovských a hlasitých, že mi nahání hrůzu.
Přes den mě občas naštve nějaká banalita, utrhnu se na své blízké.
Je mi jasné, že to je špička ledovce obav, aby ekonomická krize nebyla moc drsná, aby neonemocněli moji blízcí, aby moje děti nerostly do časů neofeudalismu, kde budeme nevolníci finančních baronů, kteří nás budou špehovat přes mobily a drony.
Všeho toho se bojím jako typický příslušník střední třídy, která nemá miliony na účtě, zato má děti a babičky, o které má větší obavy než o sebe. Ovšem tyhle stavy trvají obvykle jenom chvilku. Díky tomu, že krize je můj celoživotní koníček, tak už jsem si stačil všimnout, že vlny strachu střídají vlny jistoty, že svět je vlastně v pořádku.
Ten bezstarostný pocit, že všechno v životě vibruje nahoru a dolů. Sem do křivoklátských lesů se před morovými ránami ujížděla schovat přemyslovská knížata a po nich Lucemburkové a Jagelonci. Stovky let hrady ve zdejších lesích sloužily jako místo karantény.
Teď tu začíná jaro, ptáci zpívají, jako by se nechumelilo, a jívy jsou obalené včelami, takže už zdálky hučí jako generátory.
Vzhůru dolů!
Je to jako na houpačce. Chvilku je člověku fajn a chvilku ne. Pouze ta naše epidemie dělá oba póly intenzivnější. Víc si užijeme, když svítí sluníčko, a víc se bojíme stínů. Učí o tom Buddha a jeho zlatá střední cesta i fyzici, když popisují rozpínání a smršťování vesmíru, ukazují to ekonomické cykly konjunktury a recese.
Nadbytek došel. Ani do hospody utišit se pivem teď už nesmím, což je pro Čecháčka vskutku výzva.
Všechno je v nekonečném pohybu, nahoru a dolů. Díky koronaviru můžeme vnímat, že naše cesta nesměřuje pořád vpřed a vzhůru, ale točí se. Jako Země kolem své osy, jako se střídají roční období. Žádný strom neroste do nebe a nezmění to ani naše nábožné vzývání růstu HDP. Nadbytek došel. Ani do hospody utišit se pivem teď už nesmím, což je pro Čecháčka vskutku výzva.
Mám pocit, že všichni procházíme zkouškou, která nás otužuje, je to úžasná společná zkušenost. Jako když jsme byli malí a na letním táboře se muselo na noční bojovku. Všichni se bojíme, ale jsme v tom všichni spolu.
To vědomí, že můžeme přijít o hodně i o život, by mohlo českou i globální společnost udělat tak nějak dospělejší.
Snad už nepotřebujeme války, hladomory a jiné drsné lekce jako generace před námi, aby nám došlo, že se můžeme mít všichni skvěle – pokud nebudeme nenažraní a nebudeme život vnímat jako konkurenční boj.
Rychle zpomalit
Poslední desítky let jsme se dali do poklusu a poslední léta do sprintu. Díky nové ekonomice dat se čas zrychlil.
Před sto lety jsme dobyli póly a nejvyšší vrcholy, před padesáti lety jsme stanuli na Měsíci. A od té doby jsme expandovali ani ne tak do prostoru, jako „dovnitř času“.
Do každé hodiny a vteřiny se dnes vejde tolik pohybů peněz, lidí, tolik přeskupených dat, telefonátů, nákupů a selfíček…
Karanténa může fungovat jako meditativní prostor, abychom se naladili na to, že Země nevznikla, aby nám sloužila na hraní.
Tohle zrychlení světa přineslo nevídané bohatství technologickým bohům ze Silicon Valley a überkomunistům z Číny. A mně, obyčejnému smrtelníkovi, pak alespoň možnost vydělávat jak fretka, abych si mohl koupit to, co ani nepotřebuju. Znuděný snadností, s jakou si můžu cokoli koupit, kamkoliv letět, cokoliv sníst… Pořád ve spěchu. Ale teď ne. Teď jsem díky koronaviru musel zpomalit.
O prožívání pomalosti a samoty se dnes hodně píše. Jak být spokojený sám se sebou, jak si užít nebo aspoň přežít ono uzavření doma s dětmi a partnery. Cokoliv dnes prožívám, je ovlivněno náhlým zpomalením.
Matka Příroda by možná řekla, že prostě šlápla na záchrannou brzdu. Třeba nám to pomůže lépe pochopit „trvalou udržitelnost“, o které jsme dosud spíš jen mluvili. Právě teď se jako lidi zmenšujeme.
Karanténa může fungovat jako meditativní prostor, abychom se naladili na to, že Země nevznikla, aby nám sloužila na hraní.
Jistota nejistoty
Jaksi jsme si zvykli na pocit, že můžeme kontrolovat rizika. Že dokážeme předpovídat, co bude. Milujeme čísla všeho druhu, burzovní analýzy, prognózy lékařů, předpovědi počasí.
Statistika a pojišťovnictví zažívá zlaté časy. A teď najednou přišlo něco, co se tomu vymyká.
Každý den je situace jiná, absolutně nevíme, jak se situace vyvine – kolik bude nemocných a jak vážně ochoří ekonomika, zda náhodou neonemocní i demokracie…
Díky mobilům jsem ještě včera měl pocit, že mám celý svět v hrsti. Dnes na nich čtu zprávy, které mi dávají najevo, jak jsou moje síly nepatrné, když na nás příroda sešle útok nepatrných virových útočníků.
Kdo hledá, bohužel vždycky něco najde.
Koronavirus mi umožňuje vědět, že nevím. Důsledkem nevědění je nechat věci spíš plynout. Pustit to. Nesnažit se pořád odhadovat, co se stane. Dcera, která se právě učí anglicky, se mě ptá, co to znamená „patient“. Jednak „trpělivý“ a jednak „pacient“.
Právě se odnaučujeme chtít od života příliš. To moje „já chci“, „já mám chuť“, „já mám nárok“ je se mnou v karanténě. We live in patient society now. Jsem Přírodou laskavě upomínán, abych aspoň na chvilku přestal pořád něco dělat a řešit.
Jak říká indický mudrc Krishnamurti: „Kdo hledá, bohužel vždycky něco najde.“
Odmalička mě učili, že se musím snažit, že musím pracovat, že musím dělat, abych něco mohl mít. Že bez práce nejsou doláče. Teď ale mám najednou sedět na zadku a čekat. Zdá se, že to přichází jako na zavolanou.
Jen sedět a koukat kolem sebe a dovnitř sebe a chvilku se soustředit na to, že prostě jenom jsme. Když to děláme všichni, zlepšuje se například životní prostředí mnohem víc, než když jsme se „snažili o jeho záchranu“.
Energie MY
Koronavirus není válka. Není tu žádný nepřítel. Jsme všichni zasaženi něčím, co by naši předci nazvali třeba jako „pohromu z nebes“. To nás spojuje a je to vidět na šití roušek, na ohleduplnosti lidí na ulicích, na heroickém výkonu pokladních v supermarketech, které a kteří nám odbavují nákupy s uklidňujícím úsměvem (teď už je pod rouškou jen tušit) letušek během divoké turbulence.
V hermeutické knížce Thovt im All-Tag se píše, že naše současná éra umožňuje cítit v srdeční krajině pocit něčeho, co lze pojmenovat jako „Energie MY“.
Je to vědomí, že neexistuje žádná konkurence, žádní protivníci a žádný nedostatek. Nemusím se bát málo chleba v Lidlu. Nemusím se hrozit, že ti Nahoře nebo na Východě nebo na Západě nás chtějí zlikvidovat.
Protože ve skutečnosti je život miliard lidí a dalších organismů jen různým projevem téže „Energie MY“.
Cizinec je člověk, který se ještě nestal mým přítelem.
Číňané by řekli energie čchi, primární síly. Biologové jsou ostatně na stopě prokázat tuto energii exaktně. Nedávno zjistili, že existují tzv. biofotony, tenké proudy částic světla, které vydává každý organismus včetně rostlin nebo mikrobů hluboko pod zemí, a těmito biofotony my všichni spolu neustále komunikujeme a jsme spojeni. Jako když Italové pospolu zpívají na balkonech.
Díky koronaviru můžu aspoň na chvilku cítit, že vytváříme naše životy ne tím, že se o něco snažíme, že něco vyrábíme, že chodíme do školy nebo že píšeme články, jako je tenhle, ale prostě jenom tím, „že jsme spolu“. Myslím, že hodně lidí zažívá tyhle momenty napojení, a říkají si pro sebe něco jako v tom citátu: „Cizinec je člověk, který se ještě nestal mým přítelem.“
Mein Gott
Ale počkat, co když to není rána z nebes, ale biologická zbraň? Jsou přeci slyšet i důstojní vědci, kteří tvrdí, že virus unikl z laboratoře.
Nebo mu dokonce někdo pomohl k úniku? Mám slabost pro konspirační teorie, nicméně beru je spíš jako takovou soukromou zábavu. Protože v praktickém životě nám konspirační teorie mnoho neposlouží.
Pravda je totiž taková, že nikdy nebudeme mít jistotu, že víme, jak to „doopravdy bylo“.
Ilumináti jsou společnost tak tajná, že o ní ví celý svět.
Nedůvěřovat většinovému názoru je pro mnoho lidí, hlavně mužů, spíš výrazem potřeby necítit se bezbranný. Aby si sami před sebou nepřipadali jako naivní pitomci.
Říkají si, že možná skončí stejně špatně jako ty nevědomé ovce kolem nich, ale aspoň věděli, co se doopravdy děje.
Když slyším někoho, kdo rozkrývá rejdy mocných, vždycky si vzpomenu na jednu vtipnou větu: „Ilumináti jsou společnost tak tajná, že o ní ví celý svět.“
Homo virus
Virus přináší smrt a taky život. Bez virových nákaz bychom neměli imunitu, každá nákaza posiluje obranné systémy našeho těla. Jsme odjakživa promořeni, a to z nás dělá to, kým jsme. Ostatně viry jsou evolučně úspěšné potvůrky. Celková hmotnost virů na světě je asi 0,2 gigatuny, dvakrát víc než celková hmotnost všech lidí.
Virus jménem lidstvo vyhubí každý den dvě stě druhů organismů.
A nechováme se náhodou my sami jako pěkně ošklivý vir? Rozlézáme se poslední stovky let po těle Země s velkou rychlostí.
Země má od nás tělo poseté ošklivými ránami v podobě průmyslových zón, velkoměst a těžařských komplexů, má vyrážku pouští a spálených pralesů, řeky a oceány jsou zanícené odpadky… Virus jménem lidstvo vyhubí každý den dvě stě (!) druhů organismů. Od dob pádu meteoritu jsme zodpovědní za největší vymírání druhů…
Pomsta zvířat?
Ostatně, Covid19 pochází (nebo aspoň původně pocházel) od zvířat, snad netopýrů, snad jiných. Tak jako předešlé epidemie, mor nevyjímaje. Nedávno též ptačí chřipka.
Divíme se, že vznikají tyto strašné epidemie, když jsme celý svět přeměnili ve zvířecí koncentrák? Ročně zabijeme přes 60 miliard kuřat, trilion ryb, víc než miliardu kusů dobytka. Přitom věda zjišťuje, že vědomí zvířat je mnohem komplexnější, než jsme si dřív mysleli.
Zvířata cítí strach, bolest, empatii. A my je vraždíme a porcujeme a balíme a žvýkáme bez stopy soucitu.
Možná, že epidemie jsou jen přirozeným kyvadlem přírody, která nám vrací to, co děláme ostatním cítícím bytostem. Třeba jednou zjistíme, že nejsprávnější odpovědí na epidemie je nejíst maso, nebo ho aspoň výrazně omezit.
„Nic nepomůže zdraví a zvýšení šancí na přežití na této planetě než náš vývoj směrem k vegetariánské dietě.“ To řekl Albert Einstein.
Vegetarián byl i Leonardo da Vinci nebo Franz Kafka, mezi vegany najdete několik mistrů světa ve vzpírání a bojových uměních…
Možná, že zbytečně komplikujeme úvahy o tom, co koronavirus způsobuje a jak ho léčit. Stačí se prostě chovat s větším respektem k životu a přírodě kolem nás a ona se bude chovat vlídněji k nám.
Uff!
Včera jsem si trošku bezmyšlenkovitě dal do kapsy u tepláků obálku s větší sumou peněz a večer jsem zjistil, že ji tam nemám. Těch několik hodin, než jsem tu obálku našel, jsem prožil takové malé peklo jak na špatném tripu LSD.
Myslel jsem si, že se zblázním: Kam jsem to dal? Vypadlo mi to na nákupu? Někdo mi to ukradl? Rozházel jsem byt, běhal v roušce v dešti kolem auta, prohrabával popelnici, jestli jsem to nevyhodil s odpadky. Nakonec jsem se smířil s tím, že jsem opravdu nebetyčný vůl, že jsem o ty peníze přišel. Lehl jsem si do postele a zhluboka vydechl.
A jak jsem se uvolnil, náhle jsem si vzpomněl, že jsem je přeci dal ve chvatu do šuplíku v kuchyni, abych tu obálku nikde neztratil.
Nerad bych, abychom se paralyzovaní schovávali před virem dva roky za zavřenými hranicemi a nainstalovali si tu režim strachu.
Můj život, bohatý na neštěstí, k nimž většinou nedošlo, mě opět se svým typickým smyslem pro humor upozornil, že nejhorší je smrt z leknutí. Ostatně, četl jsem, že koronavirus způsobuje imunitní šok organismu, že se člověk vlastně zabije sám svými protilátkami.
A to bych nepřál ani naší společnosti. Nerad bych, abychom se paralyzovaní schovávali před virem dva roky za zavřenými hranicemi a nainstalovali si tu režim strachu.
Pomalu proto nastává čas, abychom přestali řešit jen roušky a začali se ptát, jak to bude s námi a naší zemí dál.
foto: Shutterstock, zdroj: Průvodce budoucností
Budeme mít na důchod? Téma budoucnosti, které bychom měli řešit už dnes
Důchody jsou ve společnosti často skloňované téma, pro mladé lidi však velice nezáživné – důchodový věk je pro nás daleká a těžko představitelná budoucnost.
Svět se pořád zrychluje a je těžké mít představu, jak bude vypadat za tři roky, natož pak za padesát. Většina z nás se o tohle téma příliš nezajímá, podle veškerých předpovědí bychom ale měli.
Stát zvyšuje důchody současným lidem v penzi, což je bezesporu chválihodný krok, ale nabízí se otázka: Co budoucí generace?
Není žádným tajemství, že česká společnost stárne. Podle sociologa Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity Petra Soukupa je možné očekávat, že jakmile generace Husákových dětí (typicky rodiče dnešních mileniálů) nastoupí do důchodu, budou na jednoho důchodce vydělávat dva až tři pracující.
Ne příliš pozitivní scénáře předpovídá i Český statistický úřad – jeho statistiky předpovídají, že se bude podíl lidí v důchodu na počet obyvatel v aktivním věku pomalu zvyšovat. Z dnešních 39 procent na 42 procent v roce 2030.
Podle prognóz by pak u nás v roce 2059 mohlo žít až 3,2 milionu důchodců z celkového počtu 9,5 milionu obyvatel.
Bude v takovém momentě udržitelný stávající penzijní systém? Podle ekonoma Ondřeje Schneidera z Institutu ekonomických studií by se stát enormně zadlužil, pokud by ho chtěl dlouhodobě udržovat: „Pokud bychom drželi výšku důchodu zhruba na dnešní úrovni, což je 40 procent průměrné mzdy, a neměli ani odvody, které na důchody odvádí zaměstnanci, pak by samotný důchodový systém byl od roku 2022 ve schodku. V roce 2045 by již tento schodek dosahoval 5 procent HDP.“
Podobný názor má i hlavní ekonom Czech Fund Lukáš Kovanda: „Udržitelný je, jestliže lidé, kteří mají ještě několik desetiletí do penze se smíří s tím, že ta penze bude o suchém chlebu a o vodě. Pokud ale chceme důstojnější stáří, pak systém udržitelný není, protože zkrátka nebude na penze.“
Do důchodu v 65 nepůjdeme
Systém se tedy musí upravovat, což se podle Schneidera děje od roku 1996 nepřetržitě: „Je možné snižovat výši důchodů, zvyšovat věk odchodu do důchodu nebo zvyšovat odvody.“ Kombinace těchto opatření by mohla pomoct udržet systém ve stávajícím chodu. Kovanda dodává, že tzv.
malodůchodovou reformu předložila vláda Petra Nečase: „Reforma nastavila mechanismus postupného navyšování odchodu do důchodu. Minulá Sobotkova vláda tohle navyšování zastropovala, ale nepředložila nic nového.
Takže jsme v situaci, kdy se pohnulo něco, co vytáhlo systém z úplně alarmujícího stavu, ale stále bychom potřebovali reformu.“ Zvednutí důchodového věku očekává i sociolog Soukup: „Důchodový věk se nejspíše zvedne, ale i tak dojde k poklesu důchodů ve vztahu k platu.
Je možné čekat zvýšení věkové hranice až na cca 70 let. Zároveň ale očekáváme mírné zvýšení střední délky života.“
Stávající systém má několik problémů. Jedním z nich je tzv. mezigenerační solidarita, což by se dalo vysvětlit jako (ne)výhodnost důchodového systému pro jednotlivé generace.
Zatímco dnešní generace důchodců dostává ze systému víc, než do něj vložila, nastupující generaci dnešních dvaceti až třicetiletých čeká opak.
Podle studie think-tanku IDEA se dá očekávat, že průměrný muž narozený po roce 2008 odvede do systému trojnásobek toho, co mu bude vyplaceno na důchodech. Žena dvojnásobek.
„Problém je i v tom, jakým způsobem jsou nastaveny náhradové poměry (rozdíl mezi průměrnou mzdou a průměrným důchodem). Vlastně se zdá, že důchody jsou stále méně spravedlivé a člověk podle úrovně své výplaty nemůže počítat s odpovídající úrovní penze.
Ta zásluhovost je podobně důležité téma jako mezigenerační solidarita a jen dokazuje, že je potřeba provést důchodovou reformu, která by se všem těmto tématům věnovala a snažila se je řešit.
K tomu ale není politická vůle a všichni se toho bojí,“ vysvětluje Lukáš Kovanda.
Reforma v nedohlednu
Současná vláda sice důchody zvyšuje, na mladou generaci ale nemyslí. „Politik myslí nejvíce na nejbližší dva až čtyři roky. To, co bude za osm nebo dokonce za třicet let absolutně neřeší.
Je na nás ekonomech, abychom jim to připomínali. Ani stávající důchodci na tom nemají žádný zájem.
Je to záležitost mladé generace, která se opravdu bude potýkat s demografickým stárnutím a s jeho velmi neblahými dopady na veřejné finance,“ dodává Kovanda.
Foto: Unsplash.com
Podle Schneidera je slovní spojení důchodová reforma už dávno zprofanované a i laická veřejnost ztratila zájem: „Chápu postoj ministryně Maláčové, která o reformě mluvit nechce. Co ale chápu méně, je totální podceňování nejen dlouhodobých, ale i střednědobých problémů, které důchodový systém přinese.
Zvyšovat důchody více, než ukládá zákon, slibovat vyšší důchody ženám nebo zaměstnancům v zatím nedefinovaných rizikových povoláních, to vše vede jen k tlaku na vyšší výdaje. Vláda se zatím chovala, jakoby peníze rostly na stromech.“ Dodává, že reformu od současné vlády ani její důchodové komise neočekává.
Možností, jak by měla důchodová reforma vypadat je mnoho, většina odborníků se ale shoduje na tom, že by měla motivovat občany, aby si více spořili na důchod.
Lidé by měli méně spoléhat na stát a připravovat se samostatně – stát totiž bude muset platit třeba policii, armádu nebo zdravotnictví i v roce 2050. Ondřej Schneider v porovnání s tím hodnotí důchody jako „jednoduchý problém“: „Každý ví, že pokud nezemře předčasně, do důchodu půjde.
Máme více než čtyřicet let na to se připravit. Chápu, že je těžké na tak dlouho plánovat a začít si šetřit třeba od pětadvaceti let. Je to ale nezbytné a v řadě zemí to tak funguje.
“ Lukáš Kovanda dodává, že lidé utrácí za zboží, které nepotřebují: „Jestliže se budeme v budoucnu potýkat s vyšším dluhem, bereme bohatství našim dětem, vnukům z budoucnosti a spotřebováváme ho teď. Je potřeba, aby si lidé více spořili už nyní,“ dodává.
Kdo šetří, má za tři
Důchodový věk je daleká budoucnost a většina mladých se na něj nijak nepřipravuje, jak potvrzuje Petr Soukup: „Mladí sice nad důchodem přemýšlí, ale většinou nespoří. Pokud ano, tak zpravidla málo. Alespoň takové informace podávají stávající studie.“
Možností, jak si spořit na důchod je několik. Petr Soukup hovoří o tom, že ideální je kombinace více zdrojů. „Optimálním zajištěním je vlastní bydlení, které buď sníží v důchodu náklady na bydlení, nebo je možné jej prodat, případně „probydlet“. Dále je určitě vhodná nějaká investice (další nemovitost, penzijní připojištění apod.), která může přinést finanční prostředky za dlouhou dobu.“
Pro řadu lidí je vlastní bydlení nemyslitelné, podle Kovandy však mladí lidé nemusí hned kupovat nemovitost: „Nemusí investovat přímo do nemovitosti, ale můžou ze začátku odkládat peníze do nemovitostního fondu.
Ty jsou poměrně konzervativní investice a investice zhodnocující. Samozřejmě jsou tu rizika. Vláda může zdanit nemovitosti, zatím jsou zdaněné velmi málo,“ říká a dodává, že další možností jsou třeba akciové trhy. „Ty dlouhodobě také rostou, ale jsou tam obrovské výkyvy.
Není to pro někoho, kdo nemá pevné nervy a nechce si kazit život tím, že se bude neustále strachovat, jak se vyvíjí jeho akciové portfolio.
Chápu, že spousta lidí nemá ani ten komfort takto uvažovat, a právě proto tu musí být reforma, která i lidem, kteří budou během celého svého života vydělávat málo, zajistí důstojné stáří.“
Nepodmíněný příjem spíš jako utopie
V moderní společnosti se ve vztahu k důchodům řeší i otázka základního nepodmíněného příjmu – jde o sociální dávku, stejně velkou pro každého občana bez ohledu na výši majetku a příjmu. Nabízí se tedy otázka, jestli by v budoucnu nemohl takový zdroj financí nahradit důchodový systém.
V moderních dějinách se provedlo již několik experimentů. Například v roce 2008 až 2009 v Namibii, v roce 2011 v Indii. Nejnovější experimenty na menším počtu obyvatel zkoušela i Kanada a Finsko, nicméně obě tyto země projekt ukončily předčasně a skončil neúspěchem.
Jak by mohlo dopadnout zavedení základního příjmu v České republice popisuje ve svém článku ekonom David Marek: „Pokud bychom nahradili všechny sociální příspěvky a dávky, přičetli celkovou hodnotu uplatněné slevy na dani a to celé vydělili počtem obyvatel České republiky, dostali bychom se k částce 79 554 korun. Měsíčně by tedy na jednoho člověka připadalo 6 630 korun.“
Podle Petra Soukupa by takový model ovlivnil naši společnost výrazně: „Najednou zde může být poměrně mnoho osob s volným časem, ale relativně malým příjmem. Ostatně tento malý příjem bude platit i v důchodovém věku. Bude zde tedy „armáda“ chudších, která ale zároveň bude mít jistý příjem.“
Ekonom Kovanda hodnotí základní nepodmíněný příjem jako zajímavou ideu, pro Českou republiku však ne moc pravděpodobnou: „Pro Česko, které je zatím chudší zemí než třeba Finsko, to nevidím jako možnost.
Mohou si to dovolit země typu Kataru nebo Kuvajtu, které mají obrovské nerostné bohatství. To jsou země, kde jakási obdoba základního nepodmíněného příjmu existuje.
Ale my v České republice, pokud nebudeme umět zužitkovávat třeba lithium nebo uran, si to nemůžeme dovolit.“
Cvrččí mouka jako jakákoliv jiná. Česká firma z ní peče chleba a plánuje výrobu těstovin
Budoucnost nejsou jen auta bez řidiče, smart domácnosti a superrychlý internet, ale i kuchyně, jak ji dosud neznáme.
Müsli tyčinky, čokoláda, pečivo – na první pohled vypadá produkce firmy Sens Foods úplně obyčejně, na něco podobného narazíme v každém obchodě se zdravou výživou i v obchodních řetězcích.
Jenže kromě normální mouky všechny produkty obsahují namleté cvrčky. Zní to asi bizarně, ale podle mnoha vědců je právě hmyz potravinou budoucnosti. A úspěch české firmy to dokazuje.
Nová 5G síť přináší velká očekávání. Zákazníci mobilních operátorů doufají ve větší konkurenci, nižší ceny a rychlejší přenos dat. Česká vláda se těší na zisk osmi miliard korun do rozpočtu a operátoři na rozšíření služeb a nárůst tržeb. Někdo však tluče na poplach – meteorologové.
„Snažíme se nabídnout lidem novou bílkovinu, která je stejně kvalitní jako maso, ale její produkce je mnohem méně nákladná a zároveň ekologičtější,“ vysvětluje jeden z šéfů Sens Foods Radek Hušek, podle kterého je potravina z hmyzu v Evropě pořád ještě novinkou, ale na trzích v Asii je víc a víc součástí běžného jídelníčku. „Samozřejmě je ale nutné, aby byly potraviny s využitím hmyzích bílkovin co nejchutnější, jinak je mezi lidi nedostaneme,“ dodává Hušek.
Zobrazit další fotky v galerii
Proč by si ale člověk měl dát místo běžné energetické tyčinky právě tu vaši s cvrčkem na obalu i uvnitř?
Protože je plná bílkovin, bez kterých se organismus neobejde. Základní složkou je cvrččí mouka, kterou získáváme z naší farmy v Thajsku. Až se nám povede dotáhnout projekt do konce, budou naše bílkoviny o třicet až čtyřicet procent levnější než stejné množství bílkovin z masa.
Kromě toho má produkce zcela minimální dopad na životní prostředí a minimalizujeme i to, čemu by se dalo říkat morální stopa. Z cvrččí mouky se dá péct jako z každé jiné, takže z ní vyrábíme tyčinky, chleba, chystáme se na proteinový shake a tak dále.
Prostě normální potraviny, které znáte, ale výživnější, zdravější a ekologicky udržitelnější.
Dokážete porovnat ekologický dopad běžných masných výrobků a vaší produkce?
Alespoň přibližně ano. Jeden standardní hovězí steak představuje zátěž odpovídající zhruba padesáti kilometrům jízdy v autě. Nebo si představte, že byste se sprchovali celých deset hodin v kuse.
To je úplně absurdní, to samozřejmě nikdo nedělá, ale právě to je srovnatelná ekologická stopa s jedním obyčejným steakem. Na jedno kilo cvrččí bílkoviny potřebujeme dvanáctkrát méně krmiva, téměř žádnou vodu a vyprodukujeme přitom stonásobně méně skleníkových plynů.
Celkový ekologický dopad tak činí pouhé setiny, nebo dokonce tisíciny standardní živočišné produkce.
Cvrčci se chovají ve velkých plastových boxech až v šesti patrech nad sebou. Na výšku má taková farma osm metrů.
Vaše farma sídlí v Thajsku. Souvisí to s tím, že v Asii se hmyz jí mnohem častěji než v Evropě?
To také. Thajci mají opravdu výborné know-how – hmyzí průmysl má v zemi celkem bohatou tradici, funguje tu na dvacet tisíc hmyzích farem, na mnohých z nich se chovají právě cvrčci.
Běžně se pro ně prodává krmivo, chov hmyzu se vyučuje na univerzitách. Měli jsme tedy z čeho vyjít. Navíc Thajsko má jiné podnebí než Evropa, což cvrčkům vyhovuje.
Ideální prostředí pro cvrččí farmu je třicet stupňů a vysoká vlhkost.
Takže chcete v Asii působit i nadále? Taková činnost na dálku má nezanedbatelné ekologické dopady…
Zatím tam zůstáváme, ale nikoli napořád. Thajskou farmu vnímáme jako pilotní projekt, na kterém neustále pracujeme a vylepšujeme ho.
Až se nám podaří chod farmy plně zautomatizovat a až se zvýší poptávka po hmyzích produktech, chceme ji přesunout blíž. Mimochodem, farma nestojí někde v džungli, ale na předměstí velkého města Čiang Mai na severu Thajska.
Je to futuristická farma s kontrolovaným prostředím, která může stát kdekoli. Nedávno jsem přednášel o tom, že ji klidně lze postavit i na Marsu.
Hořící katedrálu Notre Dame v Paříži vyděšeně sledovala v přímém přenosu celá Evropa. Zničené krovy ještě nepřestaly doutnat a už se rozběhly vzrušené debaty o tom, zda a jak se škodu podaří nahradit.
V cestě ovšem stojí jeden zásadní problém – nejenže se zatím přesně neví, kolik škody na nosné konstrukci vlastně požár a následné hašení způsobily, ale neexistuje ani žádná přesná stavební dokumentace, podle níž by se rekonstrukce mohla řídit. Nebo ano?
Mluvil jste o tom, že hmyzí průmysl má v Thajsku tradici. Můžete to nějak rozvést? Ať víme, co nás časem čeká i v Evropě?
Když se mluví o tradicích, je dobré to brát s rezervou – o skutečném průmyslu se dá hovořit tak šest let. Je zajímavé to porovnat s dalšími obory – průmyslový chov kuřat existuje nějakých osmdesát let a za tu dobu se povedlo zdvojnásobit jateční váhu kuřete.
Což se nám nelíbí, protože to z živých zvířat dělá průmyslový produkt. Na druhou stranu to ukazuje potenciál, který je velmi podobný i u hmyzu. Momentálně se pracuje hlavně na snížení nákladů.
Až se to povede, bude chov hmyzu ekonomicky ještě výhodnější než dnes, ale v porovnání s velkochovem kuřat má i obrovské morální výhody.
Jak vlastně chov probíhá?
Cvrčci se chovají ve velkých plastových boxech až v šesti patrech nad sebou. Na výšku má taková farma osm metrů. Říká se tomu vertikální farmaření.
V každém boxu žije až deset tisíc cvrčků, kteří se dospělosti dožívají zhruba za pětatřicet dnů. Pak se zpracují.
Na rozdíl od kuřat nebo dobytka jsou cvrčci zvyklí žít ve zhuštěném prostředí, proto jim to množství v boxu nijak nevadí, nemusíme jim dávat žádná antibiotika, není to týrání.
V mrazáku cvrčci hynou, načež je umyjeme, nameleme a sušíme – za dvě tři sekundy je z nich suchý prášek.
Říkal jste, že se cvrčci po pětatřiceti dnech zpracovávají. Co to znamená?
Nejprve je zchladíme, čímž je dostaneme do stadia přirozené hibernace neboli hlubokého spánku. Do něj se dostávají i v přírodě.
Ono by to ani nebylo nutné, protože cvrčci nemají centrální nervovou soustavu a podle všeho necítí bolest, ale pro jistotu, protože nám na morální stránce opravdu záleží, používáme metodu hibernace.
Nedochází tím pádem k žádnému utrpení, které známe z jiných velkochovů.
Po nějaké době v mrazáku cvrčci hynou, načež je umyjeme, nameleme a strojově sušíme – za dvě tři sekundy je z nich suchý prášek. Díky takovému rychlému procesu v něm zůstávají nepoškozené původní struktury bílkovin, o které především jde. Zůstane i vitamin B12 a železo, takže se jedná o velmi výživnou potravinu.
A máme mouku. Jak se s ní pracuje a co všechno se z ní dá dělat? Tyčinky a trvanlivé pečivo, to je jasné. Co dál?
Velkou výhodou cvrččí mouky je dlouhá trvanlivost, klidně řadu let, což u živočišných produktů není běžné. Míchá se s normální moukou, takže těsto má úplně běžné vlastnosti, například kyne.
Typicky tvoří cvrččí mouka jen asi pětinu celkového objemu, ale třeba u jediné energetické tyčinky to znamená zhruba 180 cvrčků. To už je slušná proteinová bomba. Kromě pečiva začínáme i s nápoji a těstovinami.
Cvrčci navíc obsahují hodně hemového železa, což je skvělý nosič chuti. Chuť při použití cvrččí mouky vynikne lépe než s moukou normální.
Pojďme trochu do sci-fi. Váš stánek měl velký úspěch na nedávné konferenci Pioneers, kde se spousta témat točila kolem otázky, co bude lidstvo dělat, až mu přestane stačit planeta Země. Vy sám jste říkal, že by vaše farma mohla stát i na Marsu. Mají cvrčci v jídle opravdu až takovou budoucnost?
Jsem přesvědčený, že první zvířecí farma, která začne fungovat mimo naši planetu, bude farma hmyzí. Tyhle farmy se dají výborně přepravovat, fungují vertikálně, je relativně snadné vytvořit příznivé prostředí pro chov. Navíc cvrčci dokážou být skvělou součástí cirkulární ekonomiky.
Když si představíte kolonizační stanici třeba na Marsu, tak v ní jistě budou i další vertikální farmy, v nichž se bude pěstovat třeba zelenina.
A spousta odpadních produktů z rostlinné výroby funguje jako krmivo pro hmyz, což na Marsu, kde si nebudeme moci dovolit žádný odpad, bude hrát velkou roli.
Zaměstnání budoucnosti bude rozdělené na malé úvazky. Úspěšní budou ti, kdo zvládnou efektivně pracovat z domova, říká psycholog
Pracovní úvazky manažerů nebo IT specialistů se budou v příštích letech čím dál více rozpadat do menších.
Jeden člověk bude dělat pro několik firem najednou a firmy budou muset hledat způsob, jak tyto lidi, pracující takzvaně na volné noze, hodnotit.
Podle psychologa a headhuntera Marka Navrátila bude navíc náročné vybrat si ty nejlepší. Tedy lidi, kteří budou schopni pracovat samostatně a úkoly zvládat i s neomezenou dovolenou.
HN: Neomezenou dovolenou poskytuje v Česku jen málo firem, proč?
Je rozdíl mezi tradičními firmami a těmi, které akcentují současné trendy. Přece jen, když máte tradičně řízenou firmu nějakého dodavatelského řetězce závislou na vstupech a výstupech, tak prostě nemůžete výrobu plánovat tak, že lidem dáte neomezenou dovolenou.
Na druhou stranu jsou povolání, kde je práce víceméně duševní. Firmy začaly zmenšovat kanceláře, jeden stůl sdílí více lidí. Není nic neobvyklého, že obchodníci pracují čtyři dny v terénu a pátý den doma a zpracovávají poznámky z cest.
Jsou povolání, kde home office a neomezená dovolená jsou zcela běžné.
HN: Firmy, které neomezenou dovolenou zavedly, si pochvalují, že zaměstnanci si tolik volna ani nevyberou. Funguje u nich vůči firmě nějaký podvědomý závazek?
Mám praktickou zkušenost přímo zevnitř firmy. Poznáte, když je zaměstnanec spokojený a dělá práci, která ho vzrušuje a baví. V prosinci si potom převede dovolenou do dalšího roku. Můžeme si říct, že neměl čas si dovolenou vybrat, ale vlastně ho ta práce tak bavila, že si zvolil místo být na dovolené být v práci.
HN: Je to vůbec zdravé?
To je otázka a velké téma, najít work life balance. Je to větší výzva než řídit lidi, kteří pracují vzdáleně, nebo mít celý vzdálený tým. A nemusí to být ani záměr, protože někteří zaměstnavatelé nemají k dispozici prostory a vy pracujete na full time z domova nebo z pláže neustále.
Firmy si tyto „digitální nomády“ hýčkají, vozí je po atraktivních destinacích, kde jim připravují atraktivní kanceláře s výhledem na moře. Taková budoucnost mi přijde zajímavá ve srovnání s honem za nejlepší zasedačkou a nejlepší kanceláří roku, které jsou si stereotypně víceméně podobné.
Protože, a tam asi mířila i vaše otázka, je důležité vybudovat prostředí, kde se lidé cítí dobře, pracují a nepřetěžují se.
HN: Nesvádí ale neomezená dovolená k tomu, pracovat neustále?
Ano, neomezená dovolená se může rovnat neomezené práci. Dovolená je v mnoha oborech vlastně anachronismus, pozůstatek z doby průmyslové revoluce, kdy bylo potřeba fabriku zavřít a nechat všechny lidi odpočívat.
Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:
- Mobilní aplikaci HN
- Web bez reklam
- Odemykání obsahu pro přátele
- On-line archiv od roku 1995
- a mnoho dalšího…