Genetická porucha způsobuje škodlivé akumulaci mědi
Wilsonova nemoc, známá také jako hepatolentikulární degenerace, je genetickou poruchou, která vede k nadměrné akumulaci mědi v těle. Je to neobvyklá porucha postihující jeden z 30 000 lidí. Pro osobu, která má být postižena, musí zdědit specifickou genetickou mutaci od jednoho nebo obou rodičů.
Tato abnormální akumulace mědi má nejvíce převážně vliv na játra, mozog, ledviny a oči, ale může také mít vliv na srdeční a endokrinní systém.
Symptomy Wilsonovy nemoci se obvykle projevují poměrně brzy v životě, obvykle mezi pěti až 35 lety. Komplikace onemocnění mohou zahrnovat selhání jater, problémy s ledvinami a někdy závažné neuropsychiatrické příznaky.
Příčiny
Wilsonova choroba je dědičná porucha v autosomálně recesivním vzoru . Co to znamená, že oba rodiče jsou nositeli genetické mutace, ačkoli ani jeden z nich nebude pravděpodobně mít příznaky ani rodinnou anamnézu nemoci. Osoby, které jsou nositeli, mohou mít důkaz o abnormálním metabolismu mědi, ale obvykle nejsou dostatečné k tomu, aby vyžadovaly lékařskou intervenci.
Wilsonova nemoc je jednou z několika genetických poruch, při kterých se v systému neobvykle buduje měď, nejčastěji v játrech. Zahrnuje gen nazvaný ATP7B, který tělo používá k vylučování mědi do žluči . Mutace tohoto genu brání tomuto procesu a zasahuje do vylučování mědi z těla.
Vzhledem k tomu, že hladiny mědi začnou přemoci játra, tělo se pokusí rozbít tím, že vylučuje kyselinu chlorovodíkovou a železné železo za účelem oxidace molekul mědi. Časem může tato reakce způsobit jizvení jater (fibrózu), hepatitidu a cirhózu.
Vzhledem k tomu, že měď má zásadní význam jak pro tvorbu kolagenu, tak pro vstřebávání železa, jakékoli poškození tohoto procesu může v raném věku způsobit zranění.
Z tohoto důvodu může Wilsonova nemoc způsobit hepatitidu v prvních třech letech života a cirhózu (stav nejčastěji spojenou se staršími dospělými) u adolescentů a mladých dospělých.
Symptomy související s játry
Příznaky Wilsonovy nemoci se liší podle místa poškození tkáně. Vzhledem k tomu, že měď se nejprve shromažďuje v játrech a mozku, příznaky onemocnění se nejčastěji objevují v těchto orgánech.
Časné příznaky dysfunkce jater jsou často podobné účinkům pozorovaným u hepatitidy . Postupný vývoj fibrózy může vést k stavu známému jako portální hypertenze, ve kterém začíná krevní tlak v játrech stoupat. Jak se zhoršuje poškození jater, může osoba zaznamenat spektrum závažných a potenciálně život ohrožujících příhod, včetně vnitřního krvácení a selhání jater .
Mezi častějšími příznaky souvisejícími s játry pozorovanými u Wilsonovy choroby:
- Únava
- Nevolnost
- Zvracení
- Ztráta chuti k jídlu
- Svalové křeče
- Žloutnutí kůže a očí ( žloutenka )
- Akumulovaná tekutina v nohou ( edém )
- Akumulace tekutiny v břiše ( ascites )
Wilsonova choroba – Wikipedie
Wilsonova chorobaMutace genu ATP7B jsou přítomny u většiny pacientů s Wilsonovou chorobouKlasifikaceMKN-10E83.0Klinický obrazPrůběhchronickýPostižený systémjátra, mozekNěkterá data mohou pocházet z datové položky.
Wilsonova choroba (hepatolentikulární degenerace) je dědičné metabolické onemocnění projevující se postižením jater a centrálního nervového systému (CNS).
Vznik onemocnění
Onemocnění způsobuje převážně geneticky zapříčiněný defekt enzymu transportujícího měď = ceruloplazmín. Tento prvek kvůli tomu není vylučován a hromadí se v tkáních lidského těla, především v játrech a mozku. Pokud je onemocnění včas diagnostikováno a léčeno, je možné jeho projevy zmírnit, zastavit, nebo jim i předejít.
Klinické projevy
Nejčastějším projevem onemocnění je jeho neurologická forma doprovázená různorodými příznaky, mezi které patří třes, zhoršení řeči, snížená mimika, poruchy koordinace a další. V pokročilých stádiích je nemoc doprovázena psychiatrickými příznaky včetně změny chování, depresí a psychóz.
Postižení jater se projevuje nespecifickými příznaky jako jsou ikterus, poruchy srážlivosti krve, ascites, únava, projevy portální hypertenze a další. Pokud není choroba léčena, může progredovat až do jaterního selhání.
Ukládáním mědi jsou dále postiženy i další orgány, především ledviny, srdce, oči, žlázy s vnitřní sekrecí.
Diagnostika
Kayser-Fleischerův prstenec je jedním ze symptomů, které mohou na Wilsonovu chorobu upozornit
Diagnostika Wilsonovy choroby se opírá o souhrn nespecifických klinických projevů postižení především jater a nervové soustavy. Typickým symptomem je Kayser-Fleischerův prstenec v oční rohovce způsobený ukládáním mědi, který je ovšem v některých případech hůře pozorovatelný.
- V laboratorním vyšetření jsou důležité změny jaterních testů (zvýšené jaterní enyzymy ALT, AST, zvýšený bilirubin), nízká hladina ceruloplasminu a tedy i mědi v krvi a naopak vysoká koncentrace mědi v moči.
- Na snímcích nukleární magnetické rezonance mozku jsou zvýrazněna bazální ganglia.
- Histologickým vyšetřením vzorku jater může být diagnóza Wilsonovy choroby potvrzena.
Léčba
Protože projevy nemoci způsobuje chronické působení mědi na organizmus (chronická intoxikace mědí), nejpoužívanější léčbou je snížení přísunu mědi potravou (vhodnou dietou) a podpoření vylučování mědi z organizmu – používány jsou především preparáty penicilaminu a zinku.
Možnou, ovšem velmi invazivní, formou léčby je transplantace jater.
Odkazy
Literatura
- Mareček Z., Bruha, R., Urbánek, P., Vítek, L., Martásek P.: CHRONICKÁ HEPATITIDA JAKO FORMA MANIFESTACE WILSONOVY CHOROBY, Česká a slovenská gastroenterologie a hepatologie
- Hoffmann G. F.: Dědičné metabolické poruchy, Grada Publishing a.s., 2006, ISBN 80-247-0831-0, 9788024708317
- Lukáš K.: Gastroenterologie a hepatologie pro zdravotní sestry, Grada Publishing a.s., 2005, ISBN 80-247-1283-0, 9788024712833
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Wilsonova choroba na Wikimedia Commons
- Morbus Wilson – stránky pacienta s Wilsonovou chorobou
- (anglicky) Wilsonova choroba v databázi Who Named It?
| Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.
|
Portály: Medicína
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wilsonova_choroba&oldid=20278547“
Wilsonova nemoc
Wilsonova choroba je dědičné smrtelně nebezpečné onemocnění dané poruchou metabolizmu mědi, které se typicky diagnostikuje v dětském věku nebo v dospívání.
Příčiny: Příčinou je porucha metabolismu mědi. Měď je pro naše tělo nepostradatelný prvek, ovšem pouze v malém množství.
Pro transport mědi v našem těle a její vylučovaní do žluči má hlavní význam protein ceruloplazmin, na který se měď váže.
Nemocný má ale hladinu tohoto proteinu významně sníženou, transport mědi začíná váznout a měď se ukládá v našich orgánech, např. v játrech, v mozku a v oku. Postiženy mohou být ale i ledviny a klouby.
Projevy: Onemocnění má dvě hlavní formy podle toho, který orgán je dominantně postižen, jedná se o jaterní a neurologickou formu.
U jaterní formy dominuje postižení jaterní tkáně. Hromadící se měď vyvolává chronický zánět jaterní tkáně a jaterní onemocnění se projevuje celou řadou symptomů. Klasickým bývá žloutenka, nevolnost, nechutenství a únava (symptomy podobné záchvatu u prakticky neškodné Gilbertovy choroby!).
Žloutenka je kombinací poškození jater mědí a někdy i zvýšeným rozpadem červených krvinek. Játra nemocného mohou být zvětšená. Velmi závažnou komplikací neléčené Wilsonovy nemoci je vznik cirhózy jater se všemi jejími komplikacemi, včetně rizika vzniku rakoviny jater.
Při dlouhodobém průběhu choroby může dojít k chronickému selhávání jater se všemi jeho důsledky.
Nejzávažnější je ovšem náhle vziklé akutní selhání jater. U Wilsonovy nemoci se typicky objevuje z plného zdraví a bez správné léčby je 100% smrtelné.
Neurologická forma nemoci se projevuje postižením centrálního nervového systému a objevuje se řada nespecifických příznaků jako jsou snížení inteligence, změny osobnosti, zmatenost, poruchy polykání, poruchy hybnosti, křeče, aj.
Diagnóza: Jako první vedou k podezření výše zmíněné příznaky. Vhodné je i provedení očního vyšetření, které může prokázat ukládání mědi v okrajích rohovky, což označujeme jako Kayser-Fleischerův prstenec.
Mimoto je možné zjistit laboratorně sníženou hladinu ceruloplazminu a zvýšené vylučování mědi v moči (je to nouzové vylučování mědi, která se nemůže dostat do žluči). Dlouhodobé poškození jater mědí se projeví laboratorním zvýšením jaterních testů.
Konečná diagnóza se udělá na základě biopsie jaterní tkáně, kdy ve vzorku nalezneme zvýšený obsah mědi. Biopsie jater se provede speciální jehlou přes břišní stěnu. Tato jehla se zabodne do jater a uštípne malý vzorek tkáně.
Léčba: Vzhledem k příčině onemocnění musíme udělat dvě základní věci:
1. Je nutné omezit přísun mědi do organismu a to znamená nepřijímat potraviny, kde je mědi vyšší množství (ořechy, čokoláda, vnitřnosti, mořské ryby, aj.).
2. Dále je třeba zlepšit vylučování mědi z těla. Používají se speciální chelatační činidla, z nichž nejznámější je sloučenina penicilamin (např. lék Metalcaptase). Tato chelatační činidla jsou schopná měď pevně navázat a při vyloučení z těla vezmou měď logicky s sebou. Význammá i zvýšený příjem zinku, který zlepší vylučování mědi žlučí.
3. Pokud selže vše výše uvedené, nebo pokud není pacient včas léčen, musí se transplantovat játra. Transplatace jater je kromě toho jediným řešením akutního selhání jater u Wilsonovy choroby, která bez transplantace vždy končí smrtí.
Zdrojehttps://rarediseases.orghttps://www.mayoclinic.org
Wilsonova choroba
Jako Wilsonovu chorobu označujeme vrozenou intoxikaci ( tj. otravu organizmu ) mědí.
Wilsonova choroba je dědičné – autosomálně recesivní onemocnění ( tj. typ dědičnosti), které představuje smrtící poruchu metabolismu mědi ( tj. látkovou výměnu mědi v organismu ).
Postihuje jednoho ze 30 000 jedinců z každé etnické skupiny a z každé zeměpisné lokalizace, postižení jsou homozygoti s abnormálním genem – tzv. „ genem rovnováhy mědi “ neboli „ genem Wilsonovy choroby “, lokalizovaným na chromozomu číslo třináct. Asi 1,1 procent lidské populace, tj.
asi 50 miliónů lidí, jsou heterozygotní nosiči genu ( tj. typ genetické dispozice ) Wilsonovy choroby. Již od narození lze najít u každého pacienta s Wilsonovou chorobou desetinásobek až padesátinásobek normální koncentrace mědi v játrech.
Až do pátého roku života jsou jediné další příznaky nemoci: nedostatek látky ceruloplazminu, nenormální mitochondrie v jaterních buňkách a mírná jaterní steatóza ( tj. ztukovění jater )
Klinické projevy intoxikace organismu mědí se mohou rozvinout v kterémkoli věku od 5 do 50 let. Obvykle se však ponejprv objeví v dospívání. U zhruba 40 až 50 procent pacientů se první projevy choroby projeví v játrech.
Patologicko – anatomicky může být steatóza jaterní tkáně jedinou zjištěnou abnormalitou v bioptickém vzorku, který byl odebrán z jater při zjišťování příčiny setrvalého a nevysvětleného zvýšení aktivity enzymů aminotransferáz v krvi. Prvním zřetelným onemocněním může být vzplanutí akutní hepatitidy ( tj.
zánětu jater ) která je někdy mylně diagnostikována jako infekční mononukleóza. Ať se již takové onemocnění projevilo anebo neprojevilo, patologické postižení jater postupuje postupně od počáteční steatózy k fibróze a konečně k symptomatické ( tj. bezpříznakové ) anebo obtíže vyvolávající cirhóze, kterou ještě může navíc komplikovat akutní nebo dokonce fulminantní ( tj.
nesmírně prudce probíhající ) hepatitida. Pro fulminantní hepatitidu bývá příznačné při Wilsonově chorobě její spojení s hemolýzou ( tj. rozkladem krve ). U stejně velkého podílu pacientů ( tj. rovněž u 40 až 50 procent ) se první projevy choroby týkají centrálního nervového systému.
U těchto nemocných měď postupně difundovala z jater do krve a odtud do četných tělesných orgánů a tkání, kde téměř nezpůsobí žádné škody, ale průnik mědi do mozku má katastrofální následky.
V centrálním nervovém systému může vyvolat neurologické poškození motorických funkcí, charakterizované nálezem kombinace třesu, dystonie ( tedy porucha rovnováhy vegetativního nervstva charakterizovaná funkčními změnami činnosti různých orgánů ), dysartrie ( tj. porucha řeči ), dysfagie ( tj. porucha polykání ), slintání, nechávání otevřených úst, inkoordinace ( tj.
porucha koordinace pohybů ), anebo může prvním projevem toxického působení mědi na centrální nervový systém být výrazné nepřiměřené chování, nejspíše náhlé výrazné zhoršení ve školním prospěchu nebo v práci anebo psychóza ( tj. psychiatrické onemocnění ) nerozeznatelná od onemocnění schizofrenií nebo maniodepresivitou.
V průběhu přesunu z jater do mozku se určité množství mědi vždy uloží i v Descemetově membráně ( tj. v části rohovky ) a vytváří nazlátlé nebo zlatozelené Kayserovy – Fleischerovy kroužky anebo půlměsíčky. S výjimkou bolestí hlavy se nevyskytují senzitivní ani senzorické poruchy.
U 5 až 10 procent pacientů se choroba může ponejprv projevit Kayserovými – Fleischerovými kroužky, zjištěnými při oftalmologickém ( tedy očním ) vyšetření. Anebo se může projevit amenoreou ( tedy chyběním menstruačního krvácení ) či opakovanými potraty, anebo – v důsledku ukládání mědi v ledvinách – masivní nebo mikroskopickou hematurií ( tj. přítomností krve v moči ) nebo abnormálně vysokým vylučováním aminokyselin, urátů, fosfátů, vápníku či glukózy močí. Ať se již Wilsonova choroba vyvíjí kterýmkoli z těchto způsobů, je vždycky smrtící, obvykle před třicátým rokem života a většinou po letech utrpení, pokud se nezavede včasná, celoživotní, nepřerušovaná specifická terapie.
Pokud lékař sám nemá na Wilsonovu chorobu podezření, diagnostikuje ji velmi nesnadno, protože je vzácná. Podezření na ni by mělo vzniknout u každého pacienta mladšího 40 let, který má jinak nevysvětlitelné poruchy jater, neurologické nebo psychické, trvalé symptomatické ( tj.
bezpříznakové ) a nevysvětlené zvýšení krevních enzymů aminotransferáz, anebo u každého sourozence, dítěte nebo bratrance ( nebo sestřenice ) pacienta s Wilsonovou chorobou. Pokud je vysloveno podezření na Wilsonovu chorobu, lze diagnózu vyvrátit nebo jednoznačně potvrdit sledováním kritérií uvedených dále v tomto textu.
Diagnózu potvrzuje, jestliže je přítomna i jen jediná z uvedených dvojic příznaků:
- silné snížení plazmatického kupriproteinu ceruloplazminu ( méně než 200 mikrogramů na 1 mililitr ) a nadbytek mědi v játrech ( více než 250 mikrogramů na 1 gram v jaterní sušině )
- nedostatek ceruloplazminu a přítomnost tzv. Kayserových – Fleischerových kroužků, potvrzených očním lékařem za použití štěrbinové lampy
- přítomnost tzv. Kayserových – Fleischerových kroužků a neurologické abnormality motorického systému, jak byly uvedeny výše
- nadměrné množství jaterní mědi a abnormálně nízká inkorporace ( tj. vestavování ) mědi do ceruloplazminu, přestože koncentrace ceroloplazminu v plazmě je normální
- nedostatek ceruloplazminu a vylučování více než 100 mikrogramů mědi za 24 hodin bez podání penicilaminu.
U každého pacienta s potvrzenou Wilsonovou chorobou, ať již s klinickými příznaky anebo bez nich, je nutné nepřetržité celoživotní léčení. V opačném případě vystavujeme pacienta jisté smrti z poruch jater anebo centrálního nervového systému. Pravidelné periodické kontroly nemocných jsou nezbytné, abychom se ujistili o spolupráci při dodržování léčebného postupu.
Penicilamin je lékem volby. Obvyklé dávkování dětem i dospělým je 1 gram denně, podávaný ústy nalačno v rozdělených dávkách 2 krát až 4 krát denně.
Pacient musí dostávat také pyridoxin v dávce 25 miligramů denně ústy ( najednou, nerozdělené ) a musí co nejvíce snížit přívod potravin bohatých na měď ( například korýšů a měkkýšů, čokolády, jater, hub a ořechů ), ale striktní dodržování diety chudé na měď není nutné.
Asi u 20 procent pacientů se v prvních 2 nebo 3 týdnech vyvine alergická reakce na penicilamin ( s klinickými projevy jako je například horečka, kožní výsev, lymfadenopatie – tj. zvětšení lymfatických uzlin, granulocytopenie – tj. nedostatek určitého druhu bílých krvinek, eventuální trombocytopenie – tj. úbytek krevních destiček ). V průběhu 1.
měsíce léčení je třeba 2x týdně kontrolovat teplotu, stav kůže, velikost lymfatických uzlin a laboratorně kompletní krevní obraz. Jestliže se objeví nějaká nežádoucí reakce, je nutné penicilamin ihned vysadit, dokud reakce neodezní, a potom jej začít podávat znovu v postupně stoupajících dávkách ( 250 miligramů denně v 1.
týdnu, a potom postupně se zvyšující dávky po dobu 3 týdnů, až dosáhneme dávky 1 gram denně ). Po dobu této desenzibilizace bývá prospěšné současně podávat ústy lék prednison ( tj. kortikoidní hormon ) v dávce 20 miligramů denně, při granulocytopenii ( tj. nedostatku bílých krvinek ) se však prednison podávat nesmí.
I pokud se alergická reakce objeví znovu, zřídkakdy nás přinutí opustit terapii penicilaminem. V prvních týdnech terapie penicilaminem se mohou zhoršit ( anebo vůbec ponejprv klinicky projevit ) neurologické příznaky.
Téměř vždy se neurologické příznaky pak opět zlepší při pokračujícím léčení, ale před zahájením terapie je nutné pacienta na tuto nepříjemnou možnost předem upozornit. Pokud je poškození jater minimální, onemocnění Wilsonovou chorobou samo o sobě nevylučuje úspěšný průběh těhotenství.
Ihned po zjištění gravidity je ale nutné snížit dávkování penicilaminu na 0,75 gramů denně, ale podávání tohoto léku musí pokračovat plynule v průběhu celého těhotenství. asi u 5 procent pacientů může penicilamin vyvolávat těžkou alergickou reakci, nejčastěji tzv. nefrotický syndrom, který je provázen silnou proteinurií ( tj.
ztrátou bílkovin močí v dávce 1 až 2 gramy denně ). Jestliže nás nežádoucí účinky léčby přinutí ukončit léčení penicilaminem, musíme ihned začít podávat lék hydrochlorid trientin. Obvyklá dávka je 1 gram denně ústy nalačno, rozděleně do 2 až 4 denních dávek.
Stejně jako při podávání penicilaminu a ve stejných časových intervalech, je také zde nutné kontrolovat, zda nevznikají časné alergické nebo pozdní toxické reakce. Ve stavu zlepšení, navozeném předchozím podáváním penicilaminu, se dále podařilo pacienty udržet ve stabilizovaném stavu podáváním solí zinku: a sice síranu, octanu nebo glukonátu zinečnatého v dávkách odpovídajících 150 miligramů kovového zinku denně. Dosud se však nepodařilo prokázat, že by zinek byl při léčbě Wilsonovy choroby bezpečným a dostatečně účinným lékem. Fulminantní ( tj. nesmírně prudce probíhající ) hepatitidu ( tj. zánět jater ), která se vyvinula při Wilsonově chorobě, ať již hned na jejím počátku, anebo později pro nespolupráci pacienta a nedodržování nutného léčebného režimu, lze úspěšně léčit jedině provedením transplantace jater.
Samotný nedostatek ceroloplazminu není dostatečným průkazem pro diagnózu, protože asi 20 procent heterozygotů ( tj. typ dědičnosti ), nositelů genu Wilsonovy choroby, vykazuje nízké hodnoty ceruloplazminu.
Klinický obraz Wilsonovy choroby se nikdy nerozvine u heterozygotních nositelů genu, a ti proto také nesmějí být na Wilsonovu chorobu léčeni. Ani samotný nadbytek mědi v játrech není dostatečným diagnostickým kritériem, protože stejně vysoké koncentrace mědi nacházíme při onemocnění primární biliární ( tj.
mající původ v onemocnění žlučových cest ) cirhózou i při jiných klinických syndromech spojených s cholestázou ( tedy s blokádou odtoku žluče z jater ).
Mladá vědkyně získala v Soulu ocenění za výzkum léčby Wilsonovy choroby
Cenu studentka obdržela na světovém kongresu interní medicíny, který se konal letos koncem října, informoval děkan 1. LF UK doktor Aleksi Šedo. Doplnil, že její práce byla oceněna ze 130 tisíc přihlášených s dalšími 24 abstrakty Cestovatelským grantem.
Vrozená genetická porucha způsobuje, že se měď přijatá v potravě nedostatečně vylučuje a ukládá se v játrech a částečně i v mozku postiženého. Játra tak nemohou správně fungovat, a pokud se choroba neléčí, postiženému hrozí úmrtí v důsledku selhání jater. Nahromadění tohoto kovu v mozku je příčinou motorických či psychiatrických poruch.
„Wilsonova choroba ohrožuje své nositele na životě, ovšem vzhledem k tomu, že patří mezi takzvaná ‚vzácná onemocnění', není příliš v zorném poli velkých farmaceutických firem,“ podotýká děkan.
Dnešní léky mohou způsobovat chudokrevnost
Při hledání nového léčebného postupu chtějí vědci docílit toho, aby byla měď z potravy vyvázaná pomocí určitých látek – takzvaných specifických ligandů, a prošla tak zažívacím traktem nemocných bez vstřebání do organismu. Nevstřebatelnost lze zajistit navázáním ligandů na polymerní nosič mikroskopických rozměrů.
„Dnes sice existují léky, které umí zachytit měď, ale kromě ní zadržují i železo, zinek a další kovy, což není pro pacienta příznivé,“ vysvětlila doktorka Mattová. Nemocný může totiž v důsledku nedostatku potřebných kovů trpět chudokrevností, snížením imunity i dalšími zdravotními problémy.
Mattové se díky výzkumu na laboratorních potkanech podařilo ověřit tři vhodné ligandy. „Ve výsledku jsme pozorovali, že každý z nich byl schopný snížit obsah mědi ve vybraných orgánech zvířete,“ vysvětlila. Doplnila, že chemické složení experimentálních látek navrhl dotor Martin Hrubý. z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR.
Primárním cílem výzkumníků je dosáhnout toho, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem a ideálně později i schváleným léčivem pro léčbu Wilsonovy nemoci.
Wilsonova chorobaWilsonovou chorobou trpí na celém světě jeden člověk z 30 tisíc.
Mnohem více je však nositelů genu pro tuto vrozenou poruchu, u nichž se však nemoc nijak neprojevuje – je to přibližně jeden člověk z devadesáti.
Pokud se však stane, že dva nositelé genu spolu zplodí potomka, je víc než pravděpodobné, že u něj nemoc propukne. V Evropě je choroba rozšířená hlavně ve východních státech a v Itálii. V Česku je o něco méně častá.
Wilsonova nemoc
Wilsonova nemoc je vrozené onemocnění sdružené s abnormálním metabolismem mědi, které vede k jejímu nadměrnému ukládání, zejména v játrech a mozku. Měď je esenciální minerál, který je vstřebáván do organismu ze stravy.
Je začleněna do enzymů, které hrají roli v regulaci metabolismu železa, v tvorbě pojivové tkáně, v produkci energie na buněčné úrovni, v tvorbě melaninu a pro funkce nervového systému a mozku. Měď je vstřebávána ze střeva, navázána na vazebný protein, transportována do jater a poté uložena nebo využita, a její nadbytek je vyloučen do žluči a odstraněn z těla stolicí.
Za normálních okolností je zhruba 95% mědi nacházeno v krvi navázáno na ceruloplasmin. Tato bílkovina, která hraje roli i v metabolismu železa, je tvořena v játrech.
Wilsonova nemoc je autosomálně recesivní onemocnění, k jeho vyvolání je zapotřebí dvou poškozených kopií genů, jedné od každého z rodičů. Jedinci s pouze jednou kopií poškozeného genu jsou nosiči a mohou předat mutaci svým dětem, ale nemají příznaky onemocnění. Mutovaným genem u Wilsonova nemoci je gen ATP7B.
Produkt tohoto genu je zapotřebí pro vyloučení mědi do žluči k jejímu vyloučení z těla. Poškození obou kopií genu vede k nadbytku mědi uložené v játrech a ke zpětnovazebnému snížení hladin ceruloplazminu v krvi.
Protože akumulovaná měď je toxická, dochází k poškozování buněk a tkání v játrech, k uvolnění mědi do krve a k její akumulaci v dalších orgánech, jako jsou mozek nebo ledviny. Zvyšují se koncentrace volné (nenavázané) mědi v krvi a může docházet k oxidativnímu poškození buněk.
Postižení pacienti mohou mít příznaky jaterní dysfunkce, neurologického poškození, nebo obojí (hovoří se o tzv. hepatolentikulární degeneraci). Závažnost onemocnění závisí částečně na přítomných genových mutací.
V současnosti je známo asi 40 variant genu ATP7B a přes 400 mutací sdružených s Wilsonovou nemocí. Pouze několik z těchto mutací je běžných, ale jejich prevalence se geograficky liší. Postižení pacienti mají dvě kopie stejné mutace nebo dvě různé mutace.
- Pacienti s Wilsonovou nemocí s postižením jater mají typicky příznaky od raného dětství, pacienti s postižením mozku mají neurologické a psychiatrické příznaky od puberty, ale věk manifestace obou typů příznaků se může lišit od 3 let do více než 50 let.
- Depozita mědi v játrech mohou vést k akutní, chronické a progresivní hepatitidě a cirhóze, a mohou způsobovat příznaky, jako jsou:
- žloutenka
- únava
- bolesti břicha
- nausea
- ascites
- Pacienti s postižením mozku mohou mít řadu příznaků zahrnujících:
- dystonii
- ztuhlost obličejových svalů
- tremor
- abnormální pohyby očí
- potíže s chůzí, mluvením a polykáním
- Pacienti mohou mít také potíže s chováním, jako jsou deprese, paranoia, impulsivnost, obsesní chování, agresivita a zhoršená pozornost.
Zhruba 50% pacientů s jaterním postižením a 90% pacientů s postižením mozku má přítomný Kayserův-Fleischerův prstenec způsobený depozicí mědi v rohovce, který může být patrný při vyšetření oka štěrbinovou lampou. Někteří pacienti mohou mít také anémii.
Pokud nejsou pacienti s Wilsonovou nemocí léčeni, může se onemocnění progresivně zhoršovat i s fatálními důsledky. Při časné diagnostice a léčbě má většina pacientů relativně dobrou prognózu. Jaterní i neurologické poškození, které se objeví před léčbou, se mohou zlepšit, ale jsou často trvalého charakteru.