S produktivitou lidé na home office často válčí.
Foto: Profimedia.cz
Internet je plný článků o vysoce úspěšných lidech, kterým stačí pár hodin spánku denně a vstávají před pátou hodinou ranní. To, co platí pro jiné, ale nemusí platit pro vás.
Pokud vstáváte brzo v domnění, že toho více stihnete, ale pravdou je, že jste celý den nepoužitelní, zkuste si příště naopak přispat. Pokud totiž například patříte mezi sovy, bude se vám dařit práce spíše odpoledne či večer a budete tudíž potřebovat delší spánek do vyšších ranních hodin.
Expert v oblasti produktivity Graham Allcott uvedl, že jednou z největších chyb je začít den okamžitým vpadnutím do pracovního tempa.
„Ráno by mělo být klidnějšího rázu. Promyslete si, co všechno potřebujete daný den udělat a ujasněte si priority. Pokud začnete ihned po probuzení číst e-maily, vpadnete do pracovního dne, kterému nevládne pořádek, ale chaos,“ říká pro Huffington Post.
Jak sladit život a práci z domovaZdraví
Mnozí lidé, kteří se z ničeho nic ocitli na home office, válčí s tím, jak se novému režimu přizpůsobit. Jedním z klíčů je obléknout se podobně, jako byste šli opravdu do práce. Pyžamo nebo čistě domácí oblek vám totiž bude evokovat domácí pohodu a do práce se vám jen tak chtít nebude.
„Jedná se o vědecky probádanou věc. Existují důvody, proč lidé, kteří jsou oblečení v pracovním oděvu, mají vyšší skóre inteligence,“ vysvětluje Allcott.
„Snídaně je obrovskou součástí úspěšné ranní rutiny, protože vám dodá energii a schopnost soustředění po celý den,“ říká dietoložka Stephanie Nelsonová. Pokud nevíte, po čem sáhnout, zaměřte se na jídlo, které má vyvážený poměr bílkovin a sacharidů. Zvolte například toast s arašídovým máslem, vejce, nebo třeba ovesnou kaši s ovocem.
Dalším významným bodem je dostatečná hydratace. „Hydratace hraje důležitou roli v tom, abychom byli produktivní. Naše mozky jsou silně ovlivněny stavem hydratace a studie ukázaly, že i mírná dehydratace (pouze 1 %) může zhoršit náladu, paměť, koncentraci a výkonné funkce,“ dodává.
Proč je ovesná kaše k snídani ideálním začátkem dneZdraví
Když se snažíte prokousat seznamem úkolů, může se zdát lákavé s nimi začít žonglovat. Pravdou ale je, že tímto způsobem ztratíte pevný řád i efektivitu.
„Multitasking snižuje produktivitu až o 40 % a může mít dlouhodobé negativní účinky na mozek,“ vysvětluje Nelsonová. Vždy, když něco děláte, zaměřte se na pouze jednu věc a přejděte na druhou až po jejím dokončení. Tzv. montasking je klíčem k úspěchu.
Na konci dlouhého dne je velmi těžké odhodlat se k plánování následujícího dne. Odborníci však tvrdí, že pokud se na následující den připravíte, vaše produktivita poroste a s tím i vaše výkonnost.
„Doporučuji si sestavit základní harmonogram úkolů. Příprava by také měla zahrnovat dlouhý a kvalitní spánek,“ dodává trenérka Erica Zellnerová.
Hlavní zprávy
Budíček v šest. Proboha proč?!
„Šest hodin! Budíček, vstáváme!“ Sestřička otvírá jedny dveře za druhými a burcuje pacienty. Z polštářů se začínají zvedat hlavy s ospalýma očima.
Ve většině z nich se zračí němá výčitka: „Proboha, proč nás burcují už v šest hodin. Stejně pak budu celý den akorát ležet v posteli. To je ale nesmyslná buzerace…“
Možná jste to už také zažili, když jste se dostali s nějakou bolístkou do nemocnice. Takový budíček vás hned po ránu brutálně hodí do nemocniční reality. Proč vlastně budí v nemocnicích pacienty tak brzy ráno?
| V Kolik budí pacienty | |
| Nemocnice sv. K. Boromejského Praha | 6.00 |
| Masarykova nemocnice Jilemnice | 5.00 – 7.00 |
| Litomyšlská nemocnice | 6.00 |
| Domažlická nemocnice | 5.00 – 6.30 |
| Městská nemocnice Městec Králové | 5.30 |
| Pardubická krajská nemocnice | 6.30 – 7.00 |
| Fakultní nemocnice Hradec Králové | 6.00 |
| Nemocnice Havlíčkův Brod | 6.00 – 6.15 |
| Nemocnice Valašské Meziříčí | 6.00 |
| Masarykův onkologický ústav Brno | 6.30 |
| Nemocnice Ivančice u Brna | 6.30 |
| Fakultní nemocnice Olomouc | 6.00 n. 6.30 |
| Nemocnice Podlesí – Třinec | 6.00 |
| Karvinská hornická nemocnice | 6.00 – 7.00 |
V našich krajích se ve fabrikách pracuje od dob císaře Františka Josefa od šesti. Císař prý trpěl nespavostí a budil se už ve čtyři ráno, tak museli vstávat i jeho poddaní a hurá do roboty. Tenhle zvyk vydržel v mnoha státních zařízeních včetně nemocnic dodnes.
Většina pacientů v nemocnicích je tak každý den brzy ráno vyburcována ze spánku zcela zbytečně. Budíček kopíruje zavedené směny zdravotníků. Takže když ranní směna sestřiček a dalšího personálu nastoupí v šest hodin, budí se v šest. Měření teploty, odběry krve.
V zahraničí jinak
„Nechceme pacientům pobyt u nás znepříjemňovat, naopak. Chápu, že časné budíčky nejsou pro pacienty moc příjemné. V budoucnu nějaké změny uděláme, je ale fakt, že v řadě případů jsou nezbytné, to platí hlavně u pacientů, kteří jdou ten den na operaci,“ říká MUDr. Jiří Kalenský, ředitel Masarykovy nemocnice v Jilemnici.
V Německu, Rakousku, Belgii a dalších evropských státech je takový systém něčím zcela nepředstavitelným. Pacienti jsou tam, jak to má ostatně být, co nejméně stresováni a provoz se přizpůsobuje jim. Když pacient ráno neodpoví na klepání a spí, nikdo ho nebudí.
Často se kvůli pacientovi posune i vizita. To je u nás zatím nemyslitelné. A je zatím jen málo nemocnic, kde ranní budíčky zrušili. Pacienty budí pouze v případě nutnosti podání léků nebo přípravy na operaci. Například v nemocnici Kadaň. Ale i tam jsou teprve v polovině cesty.
Do sedmi hodin totiž musí být vše připraveno na vizitu…
Anketa: V kolik byste chtěli vstávat v nemocnici?
Lenka Sarková (25)Normálně vstávám před 7. hodinou, ale když už bych musela být v nemocnici, tak bych si ráda přispala. Alespoň do 7.30, to by mi přišlo jako dobrá doba budíčku.
- Tomáš Dušek (21)
- Karel Krch (60)
- Jana Ivičičová (56)
Normálně vstávám i ve 12 hodin – podle toho, jak chodím spát. Kdybych v nemocnici chodil spát kolem 12 hodin v noci, optimální by bylo vstávat kolem 8.Budíček v nemocnici Na Bulovce je kolem 6. hodiny, což je brzy. Ideální čas by byl kolem 8. hodiny. Vstal bych v pohodě v půl osmé a v klidu stihl ranní hygienu.Na mrtvici se mi zdá vstávání v 6 hodin, kdy vám ještě rozespalým a nerozkoukaným již cpou teploměr. Doma vstávám
kolem 8., tady bych to viděla na sedmou.
Nemocniční vstávání o šesté? Nic se měnit nebude
Koronavirus na Boleslavsku Tomáš Ježek
Mladá Boleslav – Vstávání v šest ráno je v nemocnicích v Mladé Boleslavi běžné. A může za to i Škoda Auto.
Ilustrační foto | Foto: Vojtěch Podušel
Šestá hodina ranní zůstane v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici i nadále časem pro vstávání. Některé nemocnice v České republice právě od ranního buzení svých pacientů pomalu ustupují a nechávají choré prospat. V Mladé Boleslavi se ale nic měnit nebude. Do jisté míry je ranní vstávání ovlivněno také automobilkou Škoda Auto.
Podle mluvčí nemocnice Kamily Hamáčkové je důvodů pro vstávání kolem šesté hodiny hned několik. „Provádí se měření teploty a začínají některá vyšetření. Na tyto kroky pak navazuje provoz celého oddělení, laboratoří a všech diagnostických složek,“ uvedla Hamáčková s tím, že je třeba, aby výsledek vyšetření měli lékaři v ruce co nejdříve. Díky tomu tak mohou s léčbou začít ještě onen den.
Podobné vstávání platí také v Klinice Dr. Pírka na okraji Mladé Boleslavi. „Naši pacienti vstávají každý den do půl sedmé,“ uvedl pro Boleslavský deník ředitel kliniky Stanislav Najman. I zde je důvod stejný jako v Klaudiánově nemocnici. Všechna vyšetření na sebe navazují. Někteří pacienti navíc musí být ráno převáženi na nejrůznější vyšetření.
Mladá Boleslav je ovšem tak trochu výjimečné město. Může za to místní automobilka. „Život se zde do jisté míry řídí pracovní dobou Škody Auto. Lidé jsou tak na vstávání před šestou hodinou ranní zvyklí. Řadě z nich by naopak nevyhovovalo posunutí na pozdější dobu,“ míní nemocniční mluvčí Hamáčková.
Takovou tezi přiznává řada Boleslaváků. Například Jiřina Kloučková. „Do práce vstávám každý den po páté hodině a takhle se budím i o víkendu, i když mohu spát déle. Hůř na tom ale budou ti, co chodí do práce třeba na odpolední. Ale těch pár dnů se to podle mě dá vydržet,“ řekla žena.
Jak také poznamenala Kamila Hamáčková, stížnosti pacientů na brzké ranní vstávání v nemocnici nezaznamenali. „Tím, že všechna vyšetření provedeme v dopoledních hodinách, mají pacienti možnost se odpoledne věnovat sami sobě a také mají čas na návštěvy, které za nimi přicházejí,“ dodala dále nemocniční mluvčí Kamila Hamáčková.
Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
Škoda Octavia první majitel, koupeno v CZ Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v D, vyrobeno v EU, garážované, nehavarované Škoda Superb první majitel, servisní knížka, koupeno v D, vyrobeno v EU, garážované, nehavarované Škoda Rapid první majitel, servisní knížka, nehavarované Škoda Superb první majitel, servisní knížka, nehavarované Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v D, vyrobeno v EU, garážované, nehavarované Škoda Yeti servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Superb servisní knížka, koupeno v CZ + PRODAT AUTO
Zápisky z humanitární mise v Malawi 2017
Úvodní stránka Aktuálně Novinky Zápisky z humanitární mise v Malawi 2017
Přinášíme Vám první zápisky deníku Doc. MUDr. Rastislava Maďara z humanitární mise v Malawi společně s pozdravy od celého českého týmu z jihovýchodní Afriky.
I.
Příjezd do Fanuelu byl jako obvykle velkolepý. Večer na nás čekaly davy dospělých i dětí z několika vesnic, zpívali, tančili, skandovali pozdravy, natahovali ruce, chtěli se nás dotknout, potřást si s námi na uvítanou.
S Aaronem jsme jim představili nové členy mise a potom pokračovali se zpěvem a tancem až do půlnoci. Nás ještě mezitím čekalo vybalování za světla čelovek a oddělení posledních osobních věcí od nemocničních.
Netrvalo to však dlouho, jelikož velkou část léků a materiálu jsme vyložili v nemocnici již cestou do místa našeho ubytování.
Koupelna, tedy domeček z pálených cihel a slaměnou střechou, zůstala na stejném místě jako vloni, latrína, přesněji malinká chýše bez sedací části jen s dírou uprostřed podlahy se přesunula mimo pozemek vesnice, asi 100 metrů na kopeček na nedalekém poli pod banánovníků. Zvenku to vypadalo poměrně romanticky, uvnitř to už však bylo naprosto něco jiného. Je to jedna z věcí, se kterou nováčci na misích bojují obvykle nejvíce. Navíc cesta na toaletu v noci mimo pozemek vesnice byla tak trochu dobrodružstvím.
II.
Ráno nás přišli navštívit náčelnice Fanuelu (ta, která nám věnovala pozemek pro stavbu nemocnice) i náčelník jedná z dalších okolních vesnic. Stejně jako další 2 místní VIP nás chtěli osobně přivítat a následně jsme už vyrazili do nemocnice na první ostrý pracovní den.
Než jsme stihli vybalit základní léky, nástroje a další materiál, usadili nás do židlí před nemocnicí. Jako vážené hosty do první řady, abychom byli svědky uvítací ceremonie. Trvala skoro dvě hodiny a zúčastnili se jí stovky místních obyvatel. Je to jejich forma poděkování a zároveň určité zpestření stereotypního těžkého života, takže se do toho vkládají celí.
To Vám v Africe nezajistí žádná cestovní kancelář, není to totiž za peníze, ale upřímně ze srdce.
Potom už nás čekalo to hlavní – pacienti. Ordinovali jsme i dlouho po setmění, dokud jsme neošetřili i posledního čekajícího.
Je vidět obrovský pokrok, který naše projekty ze těch posledních 5 let přinesli – mnohem méně těžké podvýživy, zanedbaných stavů, neléčených akutních či chronických obtíží. Nemocnice funguje už dva roky a je to z lékařského pohledu velmi viditelné.
Pacientů je však stále hodně, se všemi možnými diagnózami, nezřídka takovými, které u nás doma lékař v rámci své běžné praxe neřeší.
Foto: Docent Maďar s malým pacientem
III.
Další dny od rána do večera ordinujeme. Většinu času není v síti elektřina a solární panely utáhnout jen žárovky ve čtyřech místnostech, takže večer došlo i na tradiční čelovky.
Tereza má mít na starosti hlavně školní projekt, ale na začátku zůstala s námi v nemocnici a třídí léky, což je pro urychlení naší práce důležité.
Počet pacientů byl tak velký, že jsme pracovali paralelně ve čtyřech ordinacích.
Ve škole probíhala další dny interaktivní výuka angličtiny, děti dostaly poprvé v životě možnost nakreslit vlastnoručně obrázek a dokonce i dekorativní malování na zeď, které třídy zkrášlí a navíc umožní učitelům výuku barev a tvarů. Všech aktivit se děti zúčastnily s velkým nadšením a soustředěním.
Z peněz vysbíraných za prodej vlastních výtvorů a věnovaných pro Malawi studenty ZŠ A. Kučery v Ostravě necháváme spravit betonovou podlahu ve jedné ze tříd, kde musí žáci sedět v naprosto nevyhovujících podmínkách v cihlovém prachu – je to nejen nehygienické, ale navíc jim prach vyvolává kašel.
Bude to vyžadovat 8 tun písku, 9 pytlů cementu a práci několika dělníků.
IV.
I další dny ordinujeme až do tmy, naštěstí už funguje elektřina. Pacienty máme jako vždy všech věkových kategorií. Nejmladší jsou miminka narozené před pár týdny.
Někteří pacienty jsou přivezeni na zavazadlovém nosiči na kole ze vzdálenosti 3-4 hodin jízdy, jiní na volském povozu.
Po místních nerovných prašných cestách s velkými výmoly by to bylo extrémně nepohodlné i pro zdravého člověka bez bolesti. Jedna pacientka dokonce dorazila až z města Chipata v Zambii.
Nadšeni krásným vzhledem nové betonové podlahy jsme se z prostředků International humanity rozhodli o stejný krok i u poslední třídy zatím bez ní. Současně probíhá dokončování nástěnných maleb v dalších dvou třídách.
Generálním úklidem prošla školní knihovna a následně byla obohacena o více než 70 anglických knížek pro různé věkové kategorie, které nám darovala ostravská First International School.
Za odměnu dostali žáci dva úplné nové míče, jeden holky a jeden kluci, a měli z toho moc velkou radost.
Barevná dekorace zdí začala odpoledne i v nemocnici, opět za účasti studentů místní školy a pod vedením Terezy, která je doma kromě své učitelské praxe současně i uměleckou malířkou.
V.
Davy pacientů náš čekají i o víkendu, zejména sobota je absolutně hektická. Na týmu je už vidět únava. Navíc v noci nás celý týden budí ze spaní krysy, které lezou i po trámech a vlnitém plechu nad námi.
Tím dělají nepříjemný hluk, navíc jsou schopné dostat se k nám do pokojů, o čemž svědčí stopy jejich fekálního materiálu, tedy krysí bobky. Dostali jsme je až poslední den koupeným jedem čínského původu.
Krysí jed nesmí účinkovat okamžitě, pokud by první hned uhynula, zbytek krys by již návnadu nechal být. Proto se musí používat kumulativní jed, jeho výsledek se projeví až s odstupem času.
Pro nás to znamenalo další noci s neželanou přítomností těchto tvorů, které mohou přenášet různé nemoci. Musím ocenit odolnost ženské části naši skupiny, která to zvládala skvěle, i když našly bobky ve svém spacáku nebo na osobních věcech.
I provozní ruch ve vesnici kolem nás budí obvykle dříve, než bychom chtěli. Musíme se přizpůsobit aktivitám místních obyvatel, kteří vstávají s východem slunce. Kdo chce pomáhat, vydrží skoro vše.
Místní lidé se o nás i starají, uvaří nám z našich zásob večeři, umyjou po nás nádobí, připraví do lavoru teplou vodu na osobní hygienu, dokonce nám na požádání vyperou i oblečení, které dostává zabrat prachem a nejednou i různými sekrety od dětských pacientů.
Používají přitom mýdlo, které jsme koupili v hlavním městě. Sami žádné nemají. Díky jejich péči se můžeme koncentrovat až do večerních hodin jen na práci s pacienty. Po návratu z nemocnice nám večer už moc sil nezbývá a proto jsme za tu pomoc rádi.
Většinu času to není jako v idealistických filmech o humanitární pomoci, tam tu těžší a méně romantickou část obvykle není vidět. Věřím však, že to každý člen našeho týmu před odjezdem předpokládal.
- Foto: Radost z nových brýlí
- Foto: Pacienti v nemocnici
- VI.
Další den jsme se přesunuli na nové místo našich projektů v sousedním distriktu. Po delší době jsme se dostali opět na asfaltovou silnici. Cestou jsme se zastavili za zakladatelem komplexu pro sirotky Home of Hope, kde si zpěvačka Madonna adoptovala všechny čtyři své malawijské děti.
Je to charismatický osmdesátník plný energie, který žije pro svůj projekt. Nachází se tam školka, základní i střední škola, sirotčinec, malá klinika a právě teď zakládají i vyšší učení. K tomu všemu musí samozřejmě existovat příslušné zázemí.
Madonna za ním jezdí pravidelně, naposledy zde byla minulý měsíc, a oslovuje ho jako otce.
Další zastávkou na cestě byla okresní nemocnice v hlavním městě distriktu Mchinji (za britské koloniální éry se toto město jmenovalo Fort Manning podle guvernéra Williama Manninga a známým se stalo i kvůli tragickým útokům lva-zabijáka v roce 1930, které si vyžádali 36 lidských životů v průběhu 5 měsíců).
Pro nové členy naší skupiny byla nemocnice docela šokem. Při pohledu z venku to ještě celkem ujde, uvnitř jednotlivých oddělení je to však dost tragické. Zejména dětské oddělení zanechá na člověku hluboké stopy.
Přibližně 150 km za Mchinji jsme znovu odbočili na sever na prašnou cestu a ještě jednou opět doleva za dalších 43 km už směrem na místo našeho ubytování v městečku Kasiya. Každý z nás má svůj malinký pokojík o velikosti asi 6 metrů čtverečních, kam se vejde jen postel s moskytiérou, plastová židle a zavazadlo na podlahu. K tomu je ve zdi zatlučených pár velkých hřebíků jako věšák. Na společnou místnost na osobní hygienu a venkovní záchod ve formě díry v podlaze jsme už zvyklí z Fanuelu.
VII.
Následující ráno jsme zamířili po prašné cestě dál do vesnice Tonde, kde máme pracovat a kde na nás už čekali stovky místních obyvatel. Naší ordinací se na další týden měla stát třída místní základní školy. I když tato základka existuje již 106 let, pořád nemá místnosti pro tři ročníky. Jejich žáci se musí učit venku pod stromem. Pokud prší nebo fouká vítr, z výuky není nic.
I v první den našeho pobytu zde foukal vítr vířící oblaka prachu, přesto nám krásně zatančili, zazpívali a dokonce i recitovali o významu naší pomoci. Došlo jako vždy i na proslovy. Říkali, že naše přítomnost je pro ně něco jako zázrak a já jsem zase zdůraznil to, že to nejsme jen my, kdo jim pomáhá, ale i mnoho lidí u nás doma, díky kterým je naše pomoc možná.
Ordinovali jsme v jedné velké třídě na čtyřech stanovištích a hezky se navzájem doplňovali. U vchodu jsme měli laboratorní část na vzorky krve, moči a stolice. Pod okny rozložené léky, aby na ně co nejdéle svítilo přirozené světlo.
Na okna a dveře jsme si přivezli záclony, aby do třídy nebylo vidět, další přeloženou záclonu jsme používali uvnitř když bylo potřebné dbát na intimitu pacienta při vyšetření nebo zákroku. Lůžko jsme vytvořili z velkého stolu překrytého dekou a operačním povlečením. Zvládali jsme i malé chirurgické výkony v lokální anestezii, excizi adenomu, evakuaci cysty nebo abscesu apod.
VIII.
I sem pacienti přijíždí z velké vzdálenosti, z perimetru více než 50 km, někteří cestou ze sousedního distriktu musí dokonce přebrodit řeku. Pacientů bylo tak velké množství, že jsme museli zavést jmenný seznam s pořadím. Přesto docházelo hlavně odpoledne občasně k situacím, kdy jsme se obávali, že dav u vchodu přitlačí na zeď maminku s dítětem na zádech nebo staršího člověka.
Proto jsme měli venku neustále tři místní pomocníky, kteří se dav snažili zvládat. Večer jsme vše nechali ve třídě a hlídáním pověřili tři místní muže doporučené náčelníkem a ředitelem školy, za které se nám zaručili.
I když ordinujeme ve školní třídě, jsme zásobení léky a dalším vybavením tak dobře, že místní obyvatelé nám říkají chipatala (čti čipatala), tedy v jazyku chi-chewa (či-čeva) nemocnice.
IX.
Každý den je velmi podobný, od rána do večera jsme v místnosti kde se věnujeme pacientům. Vycházíme jen občas na toaletu (většinou jen jednou denně, protože nestíháme ani moc pít) a hlavně vybírat akutní pacienty z davu.
Oběd je jen krátký na proteinovou tyčinku, o kterou se ještě dělíme s našimi tlumočníky do jazyka chi-chewa. Těsně před polednem za námi přijela vzácná návštěva, jedna z nejváženějších osobností této země, s americkým vzděláním i přízvukem, možný příští prezident Malawi Dr. Chakwera.
Nám osobně i všem dalším podporovatelům v naší zemí poděkoval a to dokonce i českým slovem Děkuji. Jako dárek od nás dostal velkou českou vlajku. Bylo to moc příjemné setkání, navíc jsme se chvíli mohli ohřát na sluníčku a z asi 3 tisíců diváků vybrat ty, kteří vypadali, že jsou na tom zdravotně nejhůř.
Večer se zase vracíme z Tonde do městečka Kasyia a následně poměrně brzy, alespoň v porovnání s domovem, se unaveni ukládáme ke spánku.
X.
Teplota v noci klesá k 5 stupňům Celsia, takže spím v mikině a kolem 3.-4. hodiny ranní, kdy je nejchladněji, si ještě musím přes spacák přechodit deku. Člověk se vůbec nediví, že vedle malárie trpí děti nejčastěji infekcemi dýchacích cest, nemají totiž pořádné oblečení ani přikrývky.
Situaci navíc komplikuje všude přítomný prach, nepršelo už několik týdnů. Počty ošetřených pacientů se každý den zvyšují, musíme pracovat stále rychleji, přijíždí za námi dokonce i z hlavního města.
Tam je sice velká nemocnice a my improvizujeme ve škole, přesto se naše reputace díky kvalitě naší práce šíří ústním podáním rychle a daleko.
Přednostně bereme akutní případy, pacienty, co se už ani neudrží na nohou, malé děti s vysokou horečkou, dýchacími obtížemi, astmatem, epilepsií atd… O léčbu však samozřejmě mají zájem všichni čekající a my to musíme udělat tak, aby naší pozornosti neutekl ani jeden vážnější případ. Počet pacientů za den přesahuje dvě stě, v pátek se dokonce blížil ke třem stovkám.
XI.
Následující den jsme se rozhodli prozkoumat okolní osady, vyhledávat v nejchudších vesnicích podvyživené děti a pacienty, kteří by nedorazili za námi.
Celkem jsme navštívili 7 vesnic, ve třech z nich jsme darovali kozy s podmínkou, že první narozené kůzlátko se musí – jako vždy u našich projektů – darovat jiné chudé rodině. Tím jsme tento projekt zavedli už ve třetím kraji Malawi.
Chudým rodinám jsme rozdávali darované oblečení, ponožky, boty, hračky, deky upletené seniorkami v Rychvaldu u Karviné, vitamíny, výživu i léky. Zaznamenali jsme i několik případů kwashiokoru, těžké, život ohrožující formy malnutrice.
Samozřejmě jsme podnikli kroky, aby se z něj děti postupem času dostali. Na mnoha místech venkova jsme viděli snahu místních obyvatel o lov myší a netopýrů, které jsou pro některé (rozhodně však ne pro všechny) obohacením jídelníčku. My se však bez toho určitě obejdeme.
Náčelník poslední navštívené vesnice, kde bylo podvyživených nejvíce, byl viditelné dojatý. Tento postarší muž dlouho tiše stál se slzami v očích a nakonec pronesl plamenný děkovný projev. Příště budeme jejich vesnici věnovat velkou pozornost. Velká bříška některé děti už skoro neunesly.
V centru našeho zájmu bude příště i místní škola. Je to právě lepší vzdělání, které může přinést rozvoj této země po všech stránkách. Škole jsme věnovali darované propisky, poznámkové bloky a výukové materiály, do budoucna je zásobíme ještě více.
Pokud se nám podaří získat dostatek finančních prostředků, pomůžeme jim se stavbou chybějících tříd a malé knihovny. Všude, kde se objevíme, rodičům zdůrazňujeme, aby děti posílali do školy, i když je to často daleko a pomoc dětí na poli by se hodila.
Chybějící základy vzdělání už potom nikdy nedoženou a bude to pro ně znamenat hendikep na celý život. Malawi, tak jako každá jiná země světa, potřebuje vzdělané lidi.
Foto: Poděkování od místních obyvatel
Zimní čas je lepší pro přirozené střídání světla a tmy
Podle bývalé předsedkyně Akademie věd ČR Helena Illnerová by
při celoročním ustálení času měl být zaveden zimní, tedy standardní
středoevropský čas.
Lépe by vyhovoval přirozenému přírodnímu cyklu střídání
světla a tmy daného otáčením Země kolem své osy. Zavedení letního času by podle
ní v zimě způsobilo delší tmu ráno a delší světlo večer.
Hodinový posun při
přechodu na letní čas a zpět způsobuje problémy s psychickou i fyzickou
výkonností.
„Pokud bychom přešli po celý rok na letní čas, pak by
pro nás tak důležité vnější světlo v zimě začínalo až v devět hodin ráno. A
déletrvající vnější světlo zvečera by nás pak dále po celý rok mohlo zpožďovat,“
uvedla Illnerová.
Podle ní je rytmus spánku a bdění velmi nesymetrický.
„Půlnoc je zhruba polovina tmavé části dne, ale my chodíme spát kolem
jedenácté hodiny večer a vstáváme mezi šestou a sedmou hodinou ranní.
Přisvětlováním zvečera a pozdějším vnějším světlem zrána bychom za chvíli
chodili spát po půlnoci,“ doplnila.
Lidé mají podle Illnerové tendenci spíše se zpožďovat,
protože vnitřní hodiny mají o něco více než 24 hodin. K tomu, aby byli lidé
přesně synchronizováni, pomáhá intenzivní ranní světlo. Způsobuje drobné denní
předběhnutí chodu vnitřních hodin člověka tak, aby jeho vnitřní den trval také
24 hodin.
I po přetočení času na letní o hodinu dopředu vnitřní hodiny
člověka běží podle vědkyně ještě chvíli podle standardního středoevropského
času a chvíli trvá, než se přizpůsobí.
„Aby se naše vnitřní hodiny
přizpůsobily rychle, potřebovaly by intenzivní ranní světlo.
Ale vstáváme-li
například v šest hodin ráno, pak v době okolo jarní rovnodennosti v letním čase
ještě žádné sluneční paprsky nepocítíme a vstaneme opět do tmy,“ popsala
biochemička a fyzioložka.
Během adaptace na letní čas mohou nastat problémy s
dřívějším usínáním, ale vstát musíme o hodinu dříve. Přitom jakékoliv zkrácení
doby spánku je, jak řekla Illnerová, zátěží pro organismus a může snížit naši
psychickou a fyzickou výkonnost.
V důsledku toho se může krátkodobě zvýšit
úrazovost až o pět procent.
„Pokud určité nemalé části občanů vadí přechod
na letní čas, vadí jim střídání času a potřebují spíše zůstat u jednoho standardního
po celý rok, pak by to společnost měla pochopit a přijmout,“ shrnula
Illnerová.
V úterý podpořili evropští poslanci plán na zrušení
povinného střídání standardního a letního času v roce 2021. Členské státy
Evropské unie by měly svůj postup koordinovat, aby se předešlo případnému
narušení fungování jednotného trhu. S ukončením seřizování hodinek každého půl
roku musejí nakonec souhlasit i členské země. Do dubna 2020 mají informovat
Evropskou komisi, jaký čas si vybraly.
V české společnosti podle průzkumů zatím neexistuje
jednoznačný názor na to, jaký čas by měl v zemi platit. Letní čas by podle
loňského průzkumu agentury STEM/MARK chtělo celoročně zachovat 44 procent
dotázaných, pro zimní čas je 24 procent. Necelá třetina se zrušením střídání
času nesouhlasí.
Letní čas, který se uplatňuje ve většině evropských států,
byl v českých zemích poprvé zaveden v letech 1915 a 1916. Vrátil se za druhé
světové války v roce 1940 a trval do roku 1949. Potřetí si Češi začali posouvat
hodinky před 40 lety, v době takzvaného druhého ropného šoku.
Do poloviny devadesátých let trval v Česku letní čas půl
roku. Od roku 1996 se republika připojila ke zvyklostem Evropské unie a časový
posun trvá sedm měsíců.
Jan Štoll, ČTK
Zavádění letního času
– Účelem letního času má být úspora elektrické energie,
která by byla jinak potřeba pro večerní osvětlení, podle energetiků změna času
ale velké úspory elektřiny nepřináší. Různé občanské iniciativy a petice se
také řadu let odvolávají na možné negativní dopady střídání času na zdraví.
– V českých zemích byl ještě rámci Rakouska-Uherska letní
čas poprvé zaveden 30. dubna 1916 a platil do 1. října. K tomuto datu, tedy v
průběhu první světové války, zavedlo tehdy letní čas i Německo, kde skončil v
roce 1918, v Rakousku o dva roky později. Z dalších zemí se letní čas na
zkoušku zavedl i ve Švédsku, a to od 15. května do 30. září 1916.
– Letní čas byl v Československu znovu zaveden v důsledku
úsporných opatření za druhé světové války. V českých zemích (tehdy v
Protektorátu Čechy a Morava) fungoval nepřetržitě od 1.
dubna 1940 až do 4.
října 1942, dále pak v letních měsících v letech 1943 až 1949. Na přelomu roku
1946 (1. prosince 1946 – 23. února 1947) byl zaveden také tzv.
zimní čas, kdy
byl čas posunut o jednu hodinu dozadu.
– Potřetí si Češi a Slováci začali každoročně posouvat
hodinky od 1. dubna 1979 za energetické krize.
Po několika letech se ustálilo
pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend a končil
poslední zářijový víkend.
Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší – trvá
tedy sedm měsíců, do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po
větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské
unii.
– Nejzarytějším českým odpůrcem letního času byl pekař
Stanislav Pecka ze Sobětuch na Chrudimsku, který zemřel v roce 2009. Jeho
následovníkem je například lidovecký senátor Petr Šilar.
– Jako první přišel s návrhem zavést letní čas zřejmě
Američan Benjamin Franklin. V roce 1784 poukazoval na to, že by se tak ušetřilo
na svíčkách. Ale s nápadem posunout hodiny přišel až 120 let po něm londýnský
stavitel William Willet. Jeho návrh z roku 1907 posunoval každou dubnovou
neděli hodiny o 20 minut dopředu a opačně se mělo postupovat v září.
– Ve světě se v mnoha zemích v minulosti letní čas zaváděl,
ale i rušil.
Obecně lze říci, že letní čas platí ve většině zemí Evropy,
Severní Ameriky a Blízkého východu, zatímco v Asii (kromě Íránu), v Africe a ve
většině států Jižní Ameriky (kromě části Brazílie, Chile a Paraguaye) neplatí.
Z velkých zemí jej v roce 1992 zrušili v Číně a v roce 2014 definitivně v
Rusku. V Evropě letní čas neplatí například v Rusku, Bělorusku a na Islandu.
Kult brzkého vstávání. Řídí nás banda nevyspalých šílenců?
Patříte-li k ranním ptáčatům, můžete si užívat třeba pražská panoramata při východu slunce. Nebo pracovat ve vládě Andreje Babiše.
Nekorunovaným králem skřivanů je šéf Applu Tim Cook. Vstává nejméně o čtvrt hodiny dřív než ministr Havlíček a skoro o hodinu dřív než premiér Babiš.
Když na jaře 2017 prohlásil Miloš Zeman, že sedm ráno je „zatraceně noční doba“ a že v té době „normální lidé“ ještě spí, dočkal se kritiky. A oprávněně. Průzkum ze stejného roku zjistil, že před sedmou ráno vstávají dvě třetiny Čechů, kteří chodí do práce. Těžko tedy o tolika lidech říkat, že jsou nenormální.
Bralo se to jako další vítaná možnost zkritizovat politika, který je navzdory levicovým proklamacím ve skutečnosti elitářem, navíc lenošivým.
Jenže všechno má svůj kontext a platí to i pro výrok Miloše Zemana. Kritizoval tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku, že svolal poradu do Strakovy akademie už na zmíněnou sedmou hodinu ranní.
Na Úřadu vlády to ostatně nebyla žádná novinka, brzy ráno se tu jednávalo i za Vladimíra Špidly. Mimochodem dalšího politika, který Zemanovi ležel v žaludku.
Prezidentův výsměch lidem, kteří brzy vstávají, byl autentický, nepochybně posílený i tím, že jeho nejoblíbenější politik Winston Churchill si na ranní porady taky nepotrpěl.
Jak je známo, nevstával nikdy před osmou, v pozdějším věku běžně až kolem desáté. Mocně snídal, dojídal maso od večeře a často k němu popíjel bílé víno.
Během dopolední práce si pak „rovnal“ žaludek sklenkou vody s whisky.
Ovšem pozor, jestliže ještě v roce 2017 školil prezident vládu o správném denním rytmu, téhož roku na podzim si to už odpustil. Ve Strakovce se objevil nový nájemník, opět s vášní pro časné vstávání a brzké porady. Tu první těsně před Vánoci svolal dokonce na půl sedmou. Zeman se však neozval, protože s Andrejem Babišem byl zadobře.
Pro druhého nejbohatšího muže v zemi je časný budíček symbolem pracovitosti, nezdolnosti a energie. Kdo brzo ráno vyskočí z postele, nemůže být špatný člověk, jako by si myslel Babiš. Což se potvrdilo před pár týdny, když obhajoval ministra Karla Havlíčka: nemůže ho odvolat, je s ním spokojený, vstává přece ještě dřív než on. O půl hodiny! „Myslím, že ve čtvrt na pět,“ řekl Babiš.
Kde se vzalo to přesvědčení, že lidé, kteří málo spí, anebo aspoň brzo vstávají, jsou nějak lepší než ti ostatní? Že kdo vyskočí z postele za kuropění, to chce někam v životě dotáhnout, zatímco ten, co se v posteli válí až do božího dne, je lehkoživka a netáhlo?
A máme pro to nějakou oporu ve faktech?
Částečně hledejme odpověď v národní tradici. Ideologie ranního ptáčete je v nás zakořeněná i díky pohádkám, v nichž dělný lid vždycky vstával s prvním kokrháním, zatímco boháči lenošili v posteli.
Ranní disciplínu podpořila i rakousko-uherská mentalita, a jestli si z ní komunisté něco oblíbili, tak to bylo tohle. Ponocování je spojeno s životním stylem intelektuálů. V nočním šeru člověka napadají podivné, někdy i nebezpečné myšlenky.
Kdežto v pět ráno se probouzíme vesele a s budovatelským odhodláním.
To vše kupodivu přetrvalo dodnes. Třicet let diskutujeme o tom, že je zbytečné, aby se v nemocnicích pacienti budili před šestou, a stále se to děje. Naše děti chodí do školy až na výjimky od osmi. Dřív škola nikde v Evropě nezačíná.
Není to samozřejmě nějaká česká nebo středoevropská specialita. „Vstávat před rozedněním je chvályhodné. Je to zdravý zvyk,“ psal už Aristoteles. Začátek dne má pro lidi spirituální, až mystickou důležitost.
Být u něj, vzhůru a s bystrými smysly, má důležitost ve většině náboženství. A celkem logicky to vedle k tomu, co v pragmatické a racionální době vlastně nedává smysl.
Že něčemu tak praktickému, jako je doba probuzení, přikládáme morální význam.
Harvard Business Review zveřejnil v devadesátých letech výsledky průzkumu mezi HR manažery, z nějž vyplynulo, že když se mají rozhodnout mezi dvěma srovnatelnými uchazeči o pracovní místo, dají přednost tomu, kdo se označí za „ranní ptáče“, nikoli za „sovu“.
A jestliže jsem o pár odstavců výš obvinil z podpory ranního vstávání komunisty, je třeba poctivě přiznat, že stejnou aureolu má toto počínání i v kapitalismu. Jestli něco spojuje nejbohatší lidi světa, pak to, že většina z nich vstává brzy ráno.