Víte, kde vynalezli kostku cukru?

Město Třešť je od Vnorovic vzdáleno 30 km severně (tj. asi půlhodinka cesty autem).

Nachází se v srdci Českomoravské vrchoviny, v soutěsce ohraničené vrchy Špičákem (734 m), Čeřínkem (761 m) a ve vzdálenějším jižním horizontu i nejvyšším vrcholem Vysočiny Javořicí (837 m).

Historie: 13. století

Farní ves Třešť byla založena ve 13. století při kolonizaci pomezního hvozdu česko-moravského, v průsečíku dvou historických cest – Lovětínské a Humpolecké. První písemná zpráva o Třešti je z roku 1349, kdy je připomínán farní kostel sv. Martina.

Tehdy náležela Závišovi z Třeště, po něm byl vlastníkem Štěpán z Březnice, který ji prodal r. 1359 moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Ten ji téhož roku prodal Šternberkům, kteří Třešť drželi do roku 1493.

V letech 1493-1627 zde vládli Vencelíkové, po nich v letech 1627-1657 Herbersteinové z Korutan, 1657-1669 Gayerové z Edelbachu, v letech 1669-1844 Herbersteinové z rakouské linie, 1844-945 byli vlastníky Třeště rakouští Sternbachové.

Ve městě se rozvíjela řemesla a vzkvétaly cechy. Roku 1753 žilo v Třešti 187 řemeslnických mistrů a 19 tovaryšů. Z nich bylo téměř 100 soukeníků. V 19. století vznikají v Třešti továrny na výrobu sukna, nábytku (zvláště vyřezávané hodinové skříně dodávané do celé Evropy) a sirek, později vznikl průmysl oděvnický a strojírenský.

U zrodu průmyslu stáli místní židovští podnikatelé. Židovská komunita vznikala v Třešti brzo, neboť ve 2. pol. 13. století je zmiňován rabín Jakub z Třeště. Kolem roku 1845 žilo zde 621 Židů, jejich počet postupně klesal, až roku 1929 žilo v Třešti pouze 38 židovských obyvatel, kteří se stali obětí holocaustu.

Roku 1901 byla Třešť, tehdy největší městys na Moravě, povýšena na město. Roku 1872 zde byla založena první česká měšťanská škola na Moravě. V r. 1998 bylo městu uděleno právo užívat městský prapor.

Pamětní místa

Židovskou komunitu připomíná synagoga v empírovém slohu znovupostavená po požáru 1824 a židovský hřbitov.

Odpor obyvatel Třeště proti fašistické okupaci připomínají pamětní desky se jmény umučených na budově městského úřadu a vězeňský dvůr, kde bylo v květnové revoluci 1945 zavražděno 33 občanů.

Farní kostel sv. Martina

Je nejstarší architektonickou památkou ve městě. Byl založen ve 13. století, dostavěn ve druhé polovině 15. století a později barokně upraven. V 18.

století se na vystavění nové kruchty, jižní sakristie a panské oratoře podílel místní zednický mistr Jakub Lysý.

Zajímavým prvkem je gotický náhrobek Jana z Hodic, renesanční náhrobek Kryštofa Vencelíka a pozdně gotická kamenná kazatelna.

Chrám sv. Kateřiny Sienské

Filiální chrám sv. Kateřiny byl  založen v 16. století, v době, kdy Třešť patřila Vencelíkům, jako luteránský kostel. V 18. století bylo přestavěno kněžiště, vnitřní zařízení v 19. století vyhořelo a následně bylo obnoveno (1842). Na vnější zdi chrámu je pozdně renesanční náhrobek neznámého rytíře s erbem polovičního lva.

Zámek

Víte, kde vynalezli kostku cukru?

Bývalý zámek – nyní hotel – stojí na místě středověké tvrze z roku 1513, která přestavbami zanikla. Původně patřil české šlechtě, od roku 1626 jej vlastnila do roku 1945 šlechta rakouská.

Čtyřkřídlá budova s nárožními věžemi a arkádami byla vybudována v 16. století M. Grimmem, v polovině 17. století bylo druhé patro zámku přebudováno k obytným účelům.

Později bylo v zámku umístěno místní muzeum a obrazová galerie. Přilehlý anglický 15-hektarový park nabízí hotelovým hostům příjemné procházky.

Dnes je objekt zámku majetkem Akademie věd ČR a slouží jako hotel i k pořádání seminářů a sympózií.

Bývalá židovská synagoga

Víte, kde vynalezli kostku cukru?

Empírová synagoga byla vystavěna po velkém požáru z 2. října 1824, který zničil celé židovské ghetto. Díky sbírce a přispěním Žida Jicchaka Wiesenwalda byla znovu postavena a vysvěcena 22. září 1825.

Do ulice se obrací v přízemní sloupovou předsíní. Dnes je chrámem Československé církve husitské.  Je zde instalována expozice Franz Kafka a Třešť a zdokumentována historie židovské obce v Třešti.

Židovský hřbitov a památník

Víte, kde vynalezli kostku cukru?

Židovské osídlení v Třešti existovalo už ve 13. století. Náboženská obec je doložena od poloviny 17. století, zanikla za druhé světové války.

Židovský hřbitov s kamennými náhrobky z počátku 18. století leží na stráni v tzv. Korečníku na rozloze 3615 metrů čtverečních. Pohřbívat se zde přestalo v období II. světové války, kdy všichni místní Židé byli násilně odvlečeni do koncentračních táborů a do Třeště se již nikdy nevrátili. Dnes je hřbitov majetkem Židovské obce.

Památník židovským obětem
14. května 1942 byli třešťští Židé odvezeni k likvidaci do koncentračních táborů. V roce 1992 byl na vězeňském dvoře odhalen Památník židovským spoluobčanům.

Schumpeterův dům

Víte, kde vynalezli kostku cukru?

V centru Třeště (v Roosweletově ul.) je rodný dům a sídlo nadace J. A. Schumpetera, jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století, prvního rakouského ministra financí, profesora v Bonnu a na Harwardu a zejména známého tvůrce japonského hospodářského zázraku.

Dnes je tento palácový dům sídlem Turistického informačního centra, pobočky Muzea Vysočiny a expozice Spolku přátel betlémů (betlémech více zde).

Informace i fotky jsou z webu Třeště (kráceno), kde najdete spoustu dalších zajímavých informací.

Historie podnikání: česká nečeská kostka cukru

Víte, kde vynalezli kostku cukru? Zdroj: Euro.cz

Jihočeské Dačice se mohou pochlubit světovým unikátem. Právě zde totiž roku 1841 vznikla první kostka cukru. Místní cukrovar založil roku 1833 německý podnikatel Franz Grebner, kostkový cukr ale vynalezl až jeho nástupce, švýcarský podnikatel Jakob Christoph Rad.

První písemná zmínka o Dačicích pochází z roku 1183. Ve čtrnáctém století se obec rozrostla na městečko a roku 1586 bylo povýšeno na město.

Hospodářský vývoj dokládají četné cechy, které vznikaly již v průběhu 16. století. Roku 1526 to byl cech řeznický, následovaný cechem tkalcovským, kožešnickým, mlynářským, pekařským, truhlářským a tesařským.

Roku 1610 vznikl ve městě i panský pivovar. Nejvýznamnějším podnikem se ale později stal cukrovar, založený roku 1833 německým průmyslníkem Franzem Grebnerem. Ačkoliv nešlo o velký závod, jeho sláva se brzy rozšířila po celé habsburské monarchii. Roku 1843 se zde totiž začala vyrábět převratná novinka – kostkový cukr.

Sen o řepném cukru

Franz Grebner se narodil roku 1792 v německém Württembersku. Do Rakouska-Uherska se dostal po skončení napoleonských válek jako penzionovaný nadporučík. Vstoupil do služeb Karla Maxmiliána von Dalberga, řídil jeho panství Dačice a Malešov a získal titul rytíře francouzského Řádu Čestné legie.

Pod dojmem úspěchů francouzského cukrovarnictví chtěl dokázat, že i v habsburské monarchii je možné úspěšně vyrábět cukrz cukrové řepy. K tomuto plánu získal nejen majitele panství, ale i mladšího bratra Thomase, který vystudoval chemii na univerzitě ve Štrasburku.

FRANZ GREBNER (1792-1851)

Narodil se roku 1792 v německém Württembersku. Do Rakouska-Uherska přišel po roce 1815 a stal se správcem panství Dačice a Malešov.

Jeho cílem bylo rozšířit v Čechách cukrovarnictví, roku 1828 proto začal s pěstováním řepy a v následujícím roce vybudoval cukrovar v Kostelním Vydří u Dačic. Výsledky nebyly dobré, roku 1833 proto založil novou rafinerii cukru přímo v Dačicích.

Po počátečním úspěchu ale přišly potíže a roku 1840 i změna vedení.Franz Grebner z firmy vystoupil a podnikání se už dál nevěnoval. Zemřel 22. srpna 1851.

Roku 1828 dělali bratři Grebnerové na Dačicku pokusy s pěstováním cukrovky a od podzimu následujícího roku pak sklizenou řepu zpracovávali v nově založeném cukrovaru v Kostelním Vydří. Šlo o vůbec první podnik tohoto druhu v Čechách a jeho vybavení tvořily jednoduché stroje poháněné zvířecí a lidskou silou.

Rafinerie v Dačicích

Půda v okolí Dačic ovšem nebyla pro pěstování řepy příliš vhodná. Cukrovar postrádal kvalitní suroviny a postupně musel přecházet na zpracování sirobu z brambor. Výroba proto již roku 1832 skončila.

Franz Grebner se však plánů na vybudování moderního cukrovaru nevzdal a hned v následujícím roce založil za finanční podpory bankéře Puthona rafinerii cukru přmo v Dačicích. Zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr dovážený z Terstu, později ale přešla opět na řepný cukr z domácích zdrojů.

Podnik přinesl do města hospodářské oživení, přilákal řadu odborníků a přispěl i ke vzniku nových pracovních míst. Grebnerovým společníkem byl od roku 1839 italský obchodník Sartorio, firma se ale ještě tentýž rok dostala do potíží a hned v následujícím roce změnila vedení. Novým ředitelem se stal švýcarský průmyslník Jakob Christoph Rad.

Úspěch s perníčky

Narodil se roku 1799 v rodině vojenského zásobovatele. Roku 1808 se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde získal základní vzdělání a vyučil se v obchodě s drogistickým zbožím. Proslavil se ale především jako inovátor a průkopník moderní techniky. Roku 1835 nabídl císaři vynález optického telegrafu, za který dostal odměnu 3000 zlatých.

Roku 1840 odešel do Dačic, kde získal již zmíněné místo ředitele rafinerie cukru. Podnik přivedl již v následujícím roce k zisku a pro lepší využití surovin zavedl i výrobu kandovaného ovoce, perníků a čokolády.

Cukrovinky z Dačic slavily úspěch a brzy je odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci, Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.

Inspirující úraz

Budete mít zájem:  Proč každý perníček chutná jinak

Nesmrtelnost ale Radovi přinesl teprve vynález kostkového cukru. Podnět k němu dala jeho manželka Juliana, která se roku 1841 zranila při odsekávání cukrových homolí. Sama pak údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se lépe počítaly i skladovaly.

JAKOB CHRISTOPH RAD (1799-1871)

Narodil se 25. března 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu v rodině vojenského zásobovače. Vzdělání získal ve Vídni, kde se vyučil drogistou, proslavil se ale především jako vynálezce a inovátor.

Roku 1840 přijal nabídku na vedení dačické rafinerie, kterou hned v následujícím roce přivedl k zisku. Zavedl výrobu cukrovinek a roku 1841 zhotovil i první kostku cukru. Novinka se rychle rozšířila a proslavila firmu po celé Evropě.

Rafinerie se však záhy dostala do problémů a Rad ji roku 1846 opustil. Zemřel 13. října 1871.

Rad ještě téhož roku zhotovil speciální lis a jeho pomocí vytvořil první bílé krychličky. Roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru a povolení získal 23. ledna 1843.

Dačická rafinerie začala nové zboží produkovat ve velkém a pod názvem „čajový cukr“ ho brzy dodávala až do Vídně.

Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi půl kilogramu) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na nichž byl obrázek dačické rafinerie, a prodával se za 50 krejcarů.

Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo také Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie.

Šest let a dost

Tah s novým výrobkem vyšel, hospodářská situace rafinerie se ale v polovině 40. let 19. století vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru nepřinesla zlepšení. Rad proto roku 1846 rezignoval na funkci ředitele a z Dačic odešel.

Stal se prokuristou firmy „A. Absolon“ ve Vídni a později inspektorem státního telegrafu v Terstu. K cukrovarnictví se ale nakonec vrátil. Působil v podniku Theodora Bauera v Brně a po roce 1858 byl dokonce generálním tajemníkem Spolku výrobců řepného cukru.

Dačický podnik se po jeho odchodu již nevzpamatoval a roku 1852 ukončil výrobu. Budova rafinerie byla o jedenáct let později zbourána a na jejím místě vznikl kulturní dům. Historii firmy tak dnes připomíná už jen stálá expozice v místním muzeu a žulový pomník ve tvaru kostky, stojící od roku 1983 v parku poblíž kostela.

Kostkový cukr slaví 175 let. Po slavném českém vynálezu touží i sběratelé

Od vydání patentu na kostkový cukr, který Rad dostal od císaře, uplynulo v úterý přesně 175 let. Cukr slisovaný do nejrůznějších tvarů se mezitím stal i předmětem zájmu řady sběratelů, napsala agentura DPA.

„Za svůj vynález dostal císařské privilegium, což byl jakýsi předchůdce patentu,“ vysvětlil mluvčí rakouského patentového úřadu. Pod privilegiem uděleným Švýcarovi Radovi byl podepsán rakouský císař Ferdinand I., v českých dějinách známější jako král Ferdinand V. Dobrotivý.

Nová technologie, kterou Rad vyvinul údajně kvůli zranění své manželky, spočívala v naplnění mosazné formy se čtyřmi sty čtvercovými přihrádkami cukrovou moučkou, jejím následném lisování a dvanáctihodinovém sušení. V dačické továrně Rad postupně vyráběl 1,1 tuny kostkového cukru denně.

Sladké sběratelství

Radův vynález se neuchytil ihned všude, stal se ale díky papírovému obalu oblíbeným reklamním předmětem podávaným ke kávě či čaji. „Design balení se velmi lišil, kavárníci si dělali reklamu či brojili proti dani z nápojů,“ řekla v rozhovoru s DPA Karin Rädelová ze středoněmeckého Seligenstadtu, předsedkyně Německého klubu sběratelů cukru (DZDF).

Ve své „cukrové komoře“ má sbírku, která obsahuje více než 160 000 sladkých kostek. Nejstarším kouskem v její sbírce je kostka ze světové výstavy v New Yorku v roce 1939. Dvaašedesátileté sběratelce první kostku cukru věnoval tatínek, aniž by tušil, co ten zdánlivě nevinný dárek rozpoutá. Dnes má Rädelová ve sbírce dohromady asi tunu cukru.

Cukr zřejmě brzy zlevní. V zemích Evropské unie končí 'cukerné kvóty'

Číst článek

Se svou zvláštní vášní ale není Rädelová zdaleka sama. „Celé Německo je plné tajných sběratelů cukru,“ řekla. Téměř každý týden ji prý kontaktují dědici, kteří si nevědí rady se sladkými sbírkami svých zesnulých příbuzných.

Dnešní sbírky v Německu podle Rädelové vznikaly především v dobách hospodářského boomu v 50. letech. Pokud někdo sladké kostky shromažďoval už dříve, většinou se nedochovaly.

Sbírky se snědly

„Za války se spousta sbírek snědla,“ uvedla předsedkyně klubu, který má v současnosti asi 60 členů a kupodivu jsou mezi nimi i zubní lékaři.

V Německu v současnosti funguje dvacet cukrovarů, výroba Radova vynálezu by je ale neuživila. „Kostkový cukr je produkt určený velmi úzkému okruhu zákazníků,“ řekla DPA mluvčí svazu německých cukrovarníků.

Na přelomovou novinku, která usnadnila v 19. století život řadě hospodyněk, se ale stejně jako na jejího vynálezce nezapomnělo. V roce 1983 nechalo město Dačice odhalit u kostela sv. Vavřince památník kostky cukru a pamětní deska připomínající Jacoba Christopha Rada byla v moravském městě odhalena v roce 2003.

K rané funkci kostkového cukru jako reklamního předmětu se na přelomu let 2008 a 2009 vrátila i česká vláda. Jeden z nejslavnějších vynálezů z českých zemí zapojila do kampaně k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Ve spotu s heslem „Evropě to osladíme“ si s kostkou cukru pohrávali čeští vědci, umělci i sportovci.

První kostka cukru na světě byla vyrobena v Dačicích

Koncem 20. let 19. století založili bratři Tomáš a František Grebnerovi nedaleko Dačic malý cukrovar. To už za sebou měli zkušenosti z francouzských nebo německých cukrovarů a ty mohli, s podporou majitele místního panství Karla Dahlberga, uplatnit.

Jsou na Dačicku vůbec podmínky pro pěstování cukrové řepy? To nám řekne Marie Kučerová z dačického muzea: „Podmínky tady dobré nejsou, protože nadmořská výška je kolem 500 metrů. Cukrovka tu skutečně neměla optimální podmínky. Na to bratři Grebnerové záhy přišli. Zjistili to po třech letech, protože první pokusy učinili v roce 1829, kdy tady oseli cukrovkou asi tři hektary pole. A v roce 1832 skončili.“

Už od roku 1833 ale přímo v Dačicích fungovala rafinerie. A právě do ní František Grebner přešel. Rafinerie, která měla své sídlo přímo v centru Dačic, zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr, který byl do Dačic dovážen z italského Terstu. Ve 40.

letech pak už zpracovávala výhradně cukr, který pocházel z domácích zdrojů. Rafinerie přinesla do Dačic hospodářské oživení – do města přišla řada odborníků a místní obyvatelé našli v rafinerii nová pracovní místa.

Na jaře 1840 do rafinerie přichází nový ředitel – Jakub Kryštof Rad.

„Jakub Kryštof Rad se sem dostává z Vídně, ale rodák byl ze Švýcarska. Byl to zřejmě velice šikovný člověk, kterého si představitelé dačické rafinerie vyhlédli. Měl jistě určité schopnosti a talent a později se proslavil i jinými vynálezy.

Nový ředitel začal bezprostředně po svém nástupu s modernizací továrny – pořídil novější stroje a v roce 1842 zavedl do výroby první parní stroj ve městě.

Podnik pod jeho vedením vzkvétal a dodával cukr nejen na jižní Moravu a do jižních a východních Čech, ale také do rakouského pohraničí.

Jak vlastně tehdy, počátkem 40. let 19. století, cukr vypadal? Jaký měl tvar?

„Dosavadní tvary cukru byly takové velice nepraktické. Byl to cukr velikánský, buď ve formě homolí nebo takových klobouků nebo veliké kusy, krystaly. Cukr se potom musel sekat, aby se mohl použít na praktické slazení.“

To sekání asi nebylo jednoduché…

„Asi to problém byl. Teď si asi těžko dokážeme představit, protože popadneme kostku cukru nebo cukr v jiné podobě. Tehdy to ale byly velké kusy a problém s tím měla i Radova manželka Juliana.“

Za vším hledej ženu, říká se. A opravdu – i za vznikem první kostky cukru ženu hledat musíme. Paní Juliana Radová se totiž jednou při porcování homole cukru ošklivě poranila. „Bylo to zřejmě někdy v létě roku 1841.

Tehdy přiběhla se zavázaným prstem za manželem a říkala: ´No, podívej se, jak to vypadá! Já jsem se takhle zranila! Musíš s tím něco udělat a vymyslet něco menšího.´ Od paní Juliany to byl takový podnět. Ředitel Rad přemýšlel, jaké kousky cukru a jakým stylem vyrobit. A tak se zrodil jeho vynález v podobě lisu na kostky cukru.

Asi za dva až tři měsíce od něj paní Juliana dostala hezký dáreček – bedničku s asi 350 kostkami cukru, bílými a červenými. Tak získala takové menší kousky, které mohla prakticky využívat v domácnosti.“

Radův vynález odstranil obtížné a nepříjemné sekání a štípání cukru z homolí a první kostky cukru byly na světě. Vynález spatřil světlo světa v roce 1841, ale trvalo ještě dlouhé měsíce, než se cukr začal sériově vyrábět a než Jakub Kryštof Rad na tuto výrobu získal privilegium. Co to vlastně obnášelo?

„Musel samozřejmě žádat o udělení licence k výrobě kostkového cukru a o schválení patentu. Toho se dočkal až v lednu roku 1843. Potom mohl zahájit pokusy s výrobou. Samozřejmě chtěl podnikání rafinérie oživit právě výrobou těchto kostek cukru, takže v roce 1843 se tím intenzívně zabýval. Na podzim roku 1843 se první kostky cukru skutečně objevily na trhu.“

Budete mít zájem:  Jak se vyhnout trápení

Z Dačic se dodávaly také do Vídně, kde se prodávaly pod názvem „čajový cukr.“ Balíček o 250 kostkách připomínal bedničku s čínským čajem. Byl samozřejmě opatřen původními dačickými etiketami a stál 50 krejcarů. Jak tehdy kostka cukru vypadala? Jak vlastně byla velká?

„Tehdy dokonce vyráběli dva druhy kostek, mohu-li to tak říci. Jedna kostka byla větší, měla hranu asi 1,5 cm. A ta menší měla hranu asi 1,2 cm. Ta se možná přibližovala dnešní kostce, i když po pravdě řečeno, dnešní kostky ani kostkami nejsou, je to spíše hranolek.“

A tajemství Radova vynálezu? Cukrová moučka se naplnila do otvorů mosazné desky, která měla 400 čtvercových děr a byla usazena na spodní měděnou desku. Obě desky se potom posunuly pod lis, ve kterém se cukr stlačil na polovinu svého původního objemu. Nakonec se kostky vytlačily na dřevěnou podložku a na ní se asi 12 hodin sušily. Pak už se kostky cukru mohly balit.

Výroba kostkového cukru se ale v Dačicích dlouho neudržela. „Trvala vlastně po celou dobu 40. let, ale skončila poměrně záhy v roce 1852, protože se přece jenom zjišťovalo, že Dačice leží mimo centrum cukrovarnické výroby. Podmínky pro pěstování cukrovky tady byly špatné. Takže rafinérie zanikla v roce 1852.“

Už od poloviny 40. let se hospodářská situace rafinérie začala zhoršovat. A dokonce ani výroba kostkového cukru, do které Jakub Kryštof Rad vkládal velké naděje, očekávané zlepšení nepřinesla.

V roce 1846 Rad rezignoval a odešel zpět do Vídně.

O několik let později je tedy rafinérie definitivně uzavřena – byla totiž příliš daleko od hlavních řepařských oblastí a náklady na dopravu cukrové řepy se zvyšovaly.

Kostka cukru je pro nás dnes naprostou samozřejmostí. O to překvapivější je fakt, že Radův vynález byl brzy zapomenut. „Je pravda, že záhy se na Radův vynález zapomnělo. Potom se také přisuzoval jiným osobám. Až ve 30. letech 20. století se zase obnovilo bádání a bylo dokázáno, že Rad je první, kdo s výrobou kostky cukru přišel,“ uzavírá Marie Kučerová.

Dačice: první kostka cukru na světě

Redakce

Dačice – Když chtěla hospodyňka na počátku devatenáctého století cokoliv osladit, musela se vyzbrojit sekáčkem a notnou dávkou trpělivosti a pustit se do nerovného boje s obří lisovanou homolí cukru.

Ilustrační foto. | Foto: archiv

To byl i případ Juliany Radové, která však jednoho srpnového dne roku 1841 svůj boj s homolí prohrála a ošklivě se poradila na prstu. Naštěstí pro ni i budoucí generace byla manželkou tehdejšího ředitele dačického cukrovaru Jakuba Kryštofa Rada, švýcarského rodáka.

Když se tedy na něj obrátila se slovy: „Jacob, mach damit etwas, Du bist doch ein Direktor!“ nezůstala její prosba nevyslyšena. Ještě téhož roku vynalezl její muž první lis na kostkový cukr, který se jen v lehce zmodernizované verzi používá na celém světě dodnes.

V roce 1843 byl Jakubu Kryštofu Radovi přiznán C.a K. dvorní patent a výroba se mohla rozjet naplno.

Brzy se začal kostkový cukr dovážet do Vídně, kde se těšil značné popularitě.

Tam se mu také začalo říkat čajový cukr podle typických bedniček, ve kterých byl dodáván, a které nápadně připomínaly balení, v němž se tehdy prodával čínský čaj.

Zhruba půlkilogramové balení obsahující 250 kostek stávalo 50 krejcarů. O patent brzy projevily zájem i další země a kostkový cukr se záhy začal vyrábět i v Prusku, Sasku, Švýcarsku a Velké Británii.

Sláva dačické rafinerie však neměla mít dlouhého trvání. Špatné hospodářské výsledky cukrovaru způsobila zejména jeho nevýhodná poloha.

Byl příliš vzdálen od oblastí, kde se pěstovala cukrovka a náklady na dopravu značně prodražovaly výrobu. V roce 1852 tak rafinerie definitivně končí svůj provoz.

O deset let později byla srovnána se zemí i budova cukrovaru a na jejím místě vystavěn divadelní a taneční sál, který slouží svému účelu dodnes.

Dačičtí však na Jakuba Rada nezapomněli a v roce 1983 vzdali jeho vynálezu hold odhalením pomníčku ve tvaru kostky cukru.

Zítra: Otava – nejbohatší zlatonosná řeka.

Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.

  • Dačice,
  • cukr,
  • Velká Británie,
  • Švýcarsko,
  • Vídeň,
  • Sasko,
  • Prusko,
  • Homole,
  • patent,
  • Jakub Rada,
  • čaj,
  • doprava,
  • vynález

20 DENÍK PRO DOBROU NÁLADU

Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v D Mercedes-Benz C první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Mercedes-Benz C první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Mercedes-Benz B 180 první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Mercedes-Benz A první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Mercedes-Benz E 320 koupeno v A Mercedes-Benz 124 první majitel, koupeno v I Mercedes-Benz 2.0 první majitel, koupeno v D + PRODAT AUTO

Dačice – město kostky cukru

Nenápadné město Dačice je součástí Jihočeského kraje, leží však na Moravě v blízkosti zemských hranic Čech, Moravy a Rakouska. První písemnou zmínku o něm nalezneme již v roce 1183.

Původně knížecí osada ležela na křižovatce obchodních cest ze Znojma do jižních Čech a z Humpolce do Rakous, kde se tvořily vesnice již v dřívějších dobách. Staré slovanské sídliště při brodu přes Dyji se změnilo na trhovou vesnici.

V roce 1459 získal „zboží dačické a bílkovské“ Volfgang Krajíř z Krajku sídlící na Landštejně. Šlechtický rod Krajířů pocházel z Korutan a Dačice si držel 150 let.

Dačice mají dva zámky. Krajířové zde nejprve nechali postavit tzv. Starý zámek, renesanční stavbu s cimbuřím, která byla dokončena v roce 1579. Kolem zámku vyrostla nová městská čtvrť s pivovarem a dnes v něm sídlí část městského úřadu.

Nový zámek, také v renesančním slohu, postavil pro Oldřicha Krajíře (+1600) italský stavitel Francesco Garof da Bissone. Panství koupil v roce 1728 Heinrich Karl, hrabě z Osteinu, který nechal renesanční zámek přestavět a nově vybavit.

Dalším významným rodem na dačickém panství jsou Dalbergové, kteří sem přišli v roce 1809. Příslušníci rodu žili v Dačicích až do roku 1940 a mezi poslední patří mladá Tereza, jejíž portrét zde namaloval tehdy mladý malíř František Kupka.

Karl Maxmilian zde založil rozsáhlý anglický park a stál za hospodářským vzestupem města v 19. století.

Dalbergové byli pokrokoví a podporovali rozvoj průmyslu včetně založení cukrovaru v nedalekém Kostelním Vydří a následně v roce 1833 založení rafinerie cukru přímo v Dačicích. A právě tento počin proslavil město až do dnešních dnů.

V roce 1840 přišel do Dačic se svoji početnou rodinou Švýcar Jakub Kryštof Rad, který nastoupil na post ředitele rafinerie. První pokusy o výrobu kostkového cukru začal podnikat, údajně na popud své manželky, již na podzim roku 1841. 23. ledna roku 1843 mu dvorská rada ve Vídni udělila privilegium na výrobu.

Původní budova, kde spatřila kostka cukru poprvé světlo světa, byla již dávno zbořena a na jejím sklepení stojí dnešní kulturní dům Beseda. Na něm byla v roce 2003 za přítomnosti prapravnučky vynálezce J. K. Rada odhalena pamětní deska.

  Dalším zajímavým místem spojeným s kostkou cukru je pomník, který byl nedaleko farního kostela postavený v roce 1983 a od té doby se stal nejvyhledávanějším místem v Dačicích.

Od roku 2012 jsou kolem něj rozmístěny žulové desky, na kterých si o světovém vynálezu z Dačic mohou návštěvníci přečíst kromě češtiny i ve dvanácti cizích jazycích, mezi nimiž nechybí například japonština, řečtina, hebrejština, ruština nebo čínština.  

Kostka cukru hrála svoji roli i při českém předsednictví v Evropské unii v roce 2009. S motivem kostky cukru se v Dačicích setkáváme na mnoha místech a je s ním spojena i řada kulturních, společenských a sportovních akcí.

K nejznámějším patří hudebně divadelní festival Dačická kostka, který se koná o prázdninách na zámeckém nádvoří. Nejen jeho návštěvníci mohou na zámku také ochutnat dobroty v příjemné kavárně Dalberg.

Budete mít zájem:  Co ovlivňuje glykémii u dětských a dospívajících diabetiků?

Kdo se vydá ze zámku na vycházku do centra města, narazí na Café Kostka a cestou potká několik dřevěných soch, jejichž tvůrce také inspiroval zdejší světový vynález.

K nejvýznamnějším dochovaným památkám renesančního období patří vedle obou zámků také budova radnice a padesát dva metrů vysoká věž s vyhlídkovým ochozem. Nachází se vedle mohutného barokního kostela sv.

Vavřince a spolu s ním tvoří ze všech směrů viditelnou dominantu města. K dalším barokním pamětihodnostem města patří areál františkánského kláštera s kostelem sv.

Antonína Paduánského, sousoší Panny Marie před Novým zámkem a hřbitovní kaple sv. Rocha.

Odpočinout si návštěvníci mohou nejen v zámeckém parku, ale i přímo v centru města. V terasovitém prostoru Kancnýřova sadu najdou nejen dostatek laviček a příjemný stín lipového stromořadí, ale i nabíjecí stojany na elektrokola, nabíječky mobilních zařízení, kostkoviště pro děti a také knihobudku plnou zajímavých knih volně k dispozici. 

Víte, že… v roce 1841 se manželka podnikatele Jakuba Kryštofa Rada sekla do ruky při porcování homole cukru a zvolala: „Takhle to nejde dál, Jakube!“ Manžel pochopil a vynalezl cukrovou kostku. Zajímavostí je, že kostkový cukr se dodnes lisuje z cukru moučkového, nikoliv z krupice nebo krystalu.

Rodáci a osobnosti

  • Jakub Kryštof Rad (německy Jacob Christoph Rad, 17991871) – rakouský ředitel dačického cukrovaru a vynálezce tvaru kostkového cukru. Výrobu značně zmodernizoval a do provozu zavedl první parní stroj.
  • Vladimír Fuka (1920–1996) – hudební skladatel, aranžér, dirigent a sbormistr.
  • Matěj Mikšíček (18151892) – moravský národní buditel, novinář, sběratel pohádek a pověstí.

Náš tip Na jaře 2019 byla vydána poštovní známka s motivem dačické kostky cukru, jejímž autorem je karikaturista a kreslíř Jiří Slíva. Známku zakoupíte mimo jiné také v infocentru v Dačicích. 

Příloha

Za vším hledej ženu – i za kostkou cukru, kterou vynalezli před 175 lety v Dačicích

Kdy naposledy jste si do kávy nebo čaje hodili kostku cukru a brali to jako běžnou věc? Za takovým relativně jednoduchým nápadem byla v roce 1843 malá kapka krve a také žena, manželka cukrovarníka z Dačic.

Do té doby lidé štípali homole cukru na menší kousky ve speciálních kleštích. Zájemci si to stále mohou vyzkoušet v dačickém muzeu.

Stejně dělila homole cukru i manželka dačického cukrovarníka Juliana Radová. „Když štípala právě tu velikou homoli, což byly takové nepraktické tvary, zranila se. Šla za manželem a říkala: Musíš s tím konečně něco udělat, ať se s tím nemusím takhle hmoždit,“ popisuje ředitelka muzea Marie Kučerová.

První lis, na kterém se v Dačicích kostky cukru vyráběly, se nedochoval. Návštěvníci si ho ale v muzeu můžou prohlédnout alespoň na původních plánech. „Principem byly dvě měděné desky. Spodní byla plná a vrchní měla 400 otvorů ve tvaru čtverečků. Do toho se rozetřela rovnoměrně cukrová hmota, dalo se to pod lis a lisováním vznikaly ty kostičky,“ vysvětluje Marie Kučerová.

Kostky cukru se vyráběly ve dvou velikostech. Menší byly podobné dnešním, větší měly hranu o délce asi 18 milimetrů. Objevovaly se i červené kostky. „Přesně nevíme, čím byly barvené, ale domníváme se, že to bylo třeba šťávou z červené řepy nebo borůvek. Určitě používali nějaké přírodní barvivo,“ doplňuje ředitelka muzea.

Od udělení patentu na výrobu kostek cukru letos uplyne 175 let. Město proto příběh přeneslo i do ulic. „Máme pět velkoplošných panelů a jednu mapu s perokresbami.

Příběh kostky cukru je zajímavý, protože, jak se říká, za vším hledej ženu.

Vypíchneme to, že kostku cukru sice vynalezl ředitel rafinerie, ale jeho manželka byla ta, která ho k tomu inspirovala,“ říká Naděžda Mastná z odboru kultury a cestovního ruchu.

Nové informační panely, které přibližují příběh kostky cukru, už si u pomníku v Dačicích prohlédl například Zdeněk Nedbal z Českých Velenic s manželkou. „Věděl jsem o tom, ale přečetli jsme si to znovu, je to zajímavé,“ komentoval.

Na podzim se do Dačic na celorepublikovou burzu sjedou i sběratelé cukru.

Dačice, městečko, kde se zrodila první kostka cukru na světě

Až si příště budu sladit svou první ranní kávu nebo čaj, určitě si vzpomenu na Dačice. Pojďte se tam se mnou podívat. Stojí určitě za to. Nejen kvůli svému prvenství ve výrobě kostkového cukru.

Až si příště budu sladit svou první ranní kávu nebo čaj, určitě si vzpomenu na Dačice. Pojďte se tam se mnou podívat. Stojí určitě za to. Nejen kvůli svému prvenství ve výrobě kostkového cukru.

Kdybyste si nebyli úplně jisti, kde tohle městečko hledat, napovím vám, že ho najdete v nejjižnějším cípu Českomoravské vysočiny. A přestože se nachází na historickém území Moravy, od šedesátých let dvacátého století spadá pod správu kraje jihočeského. To jen tak pro zajímavost, o kterých nebude v Dačicích nouze.

Přestože leží tak trochu ve stínu slavnějších a větších měst, jako jsou Telč nebo Jindřichův Hradec, má tohle půvabné městečko co nabídnout.

Když už si uděláte výlet do tohoto malebného kraje, můžete to vzít z jedné vody načisto, a zařadit Dačice do seznamu, jako jsme to udělali my.

Bylo krásné slunečné dopoledne, když jsme zastavili na svažitém, trojúhelníkovém náměstí a šli se projít. Snad díky této hodině bylo úplně vylidněné a měli jsme ho takřka celé pro sebe.

První, co upoutalo naši pozornost hned na náměstí, byla věž bývalé radnice s venkovní zvoničkou. Zvláštní úkaz, který jen tak nikde nevidíte a vrtá vám hlavou, proč tomu tak je.

A první kostka cukru, na sebe nenechala dlouho čekat.

Nabídla nám ji dřevěná dlaň hned vedle věže. Obchůdku v pozadí by slušel spíš nápis „Cukrárna“, ale to už bychom chtěli moc.

Vydali jsme se tedy vstříc renesanční věži, která byla příslibem něčeho zajímavějšího, než je dort se šlehačkou. Renesanční věž s vyhlídkovým ochozem přiléhá k baroknímu kostelu Sv. Vavřince.

Pod jeho zdí si nelze nevšimnout další dřevěnou plastiku. Je věnována letci Vilému Gothovi, který v pouhých pětadvaceti letech padl při leteckém souboji v Anglii.

V duchu uctíme jeho památku a pokračujeme na druhé náměstí, které se pyšní nádherným empírovým zámečkem. Cestou míjíme další připomínku dačického prvenství, v podobě kostky cukru.

Tato se jen tak nerozpustí, protože je ze žuly. Z pamětní desky se dovídáme, že byla vyrobena Jakubem Kryštofem Radem v roce 1843. Ale jen tak pro pořádek a perfekcionisty: zjistila jsem, že byla vyrobena už o tři roky dříve a v roce 1843 patentována.

Směrem k zámku, který je velkým lákadlem, potkáme další cukříky, tentokrát v novějším „bridgovém“ tvaru. Napadne nás, vyfotit si je s naším výletním maskotem, Alwinem.

Zámek je vskutku nádherný. Říká se mu Nový, i když pochází už z doby renesance. Stejně jako Starý zámek, který si uchoval svou původní podobu a dnes slouží jako sídlo městského úřadu. Ale k němu se ještě dostaneme.

  • Novému zámku empírová přestavba moc sluší, (stejně jako okolní parková úprava) a zaslouženě patří k velkým chloubám tohoto pozoruhodného města.
  • Zámek si prohlédneme jen zvenku a vydáme se na obhlídku dalších částí Dačic včetně Starého zámku.

Na náměstí míjíme nepřehlédnutelně barevnou budovu kulturního střediska se sedící chlapeckou postavičkou. A snad díky ní jdeme blíž a zjistíme, že právě v tomto domě vznikla ona pověstná první kostka cukru.

Projdeme náměstím a ocitáme se u Starého zámku, který jsme míjeli už při příjezdu a slíbili  si, že se k němu vrátíme. Zámek si (jako mnoho pamětihodností tohoto kraje) zachoval svou původní renesanční podobu s typickým sgrafitovými psaníčky.

Škoda jen, že jeho znovuzrozenou krásu poněkud „kazí“ vedlejší (evidentně prázdná) a pomalu chátrající budova v empírovém slohu, která by (po opravě) mohla být dalším klenotem Dačic.

Pro příklad nemusí dačičtí chodit daleko. Takřka v bezprostřední blízkosti se nachází citlivě zrekonstruovaný objekt městského pivovaru, u něhož naše prohlídka končí.

Nutno podotknout, že pivovar není zdaleka posledním místem, které stojí za to v Dačicích vidět. Určitě k nim patří i františkánský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského, ale ten si necháme na příště. Nebe se začíná mračit, výrazně se ochladilo a nás čekají další města a městečka, která chceme stihnout.

Takže v nich brzy na shledanou…

Ale vy můžete ještě chvilku zůstat v Dačicích alespoň prostřednictvím fotogalerie.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *