Týrané ženy se bojí, že jim nikdo nebude věřit, říká Iveta Wollerová

Kategorie: Násilí doma a v práci – více z kategorie Autor: Státní zdravotní ústav

Domácím násilím se rozumí týrání fyzické (tělesné), psychické (duševní), sexuální nebo ekonomické mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí, mimo kontrolu veřejnosti. Intenzita násilí se stupňuje a oběť ztrácí schopnost včas tyto střety zastavit a vyřešit narušený vztah.

Týrané ženy se bojí, že jim nikdo nebude věřit, říká Iveta Wollerová

Zjednodušeně řečeno je domácí násilí chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach z druhého. Skrze moc, kterou tento strach poskytuje, kontroluje násilný partner chování druhé osoby (viz informační leták SZÚ [1]).

Většinu obětí domácího násilí tvoří ženy, přičemž pachateli jsou obvykle jejich současní nebo bývalí partneři. Dochází ale i k násilí na dětech, starých lidech, násilí žen vůči mužům či k násilí ve vztazích párů stejného pohlaví (viz definice na webu stopnasili.cz [2]). Zvláštní pozornost zasluhuje mezigenerační násilí, ke kterému dochází mezi dospělými dětmi a rodiči, případně prarodiči.

Jak poznat násilný vztah

  • Domácí násilí začíná často nenápadně postupným znevažováním, kontrolováním, sledováním, omezováním aktivit, ponižováním, vynucováním pozornosti, podezíráním z nevěry, takže si jeho prvních příznaků oběť ani nevšimne a varovné signály přehlíží.
  • Pokud se domácí násilí hned v počátcích nezastaví, opakuje se, stupňuje se a ukončení násilného vztahu je pak ještě komplikovanější.
  • Domácí násilí je charakteristické tím, že je dlouhodobé, opakované a odehrává se zpravidla za zavřenými dveřmi (tzn. v soukromí).
  • Člověk, který se násilí dopouští, se často chová jinak na veřejnosti než doma.
  • V průběhu času může násilí nabývat závažnějších forem co do frekvence a intenzity.
  • Na rozdíl od partnerského konfliktu, kdy proti sobě stojí dvě osoby, jejichž pozice jsou vyrovnané, při domácím násilí jeden z partnerů zneužívá kontrolu a moc nad druhým a prostřednictvím násilí vyvolává u druhého strach. Cílem je ublížit, poškodit, poranit, zesměšnit nebo zabít.
  • Násilí vychází z období relativního klidu, kdy začne narůstat tenze (napětí) a vrcholí násilným atakem, které je vystřídáno snahou o usmíření.
  • Člověk ohrožený domácím násilím si vytváří složité strategie, jak ve vztahu přežít.
  • Je velmi důležité uvědomit si rozdíl mezi konfliktem a násilím, protože konflikt může vyústit v pozitivní řešení, avšak násilí jen upevňuje kontrolu a moc.

Typické znaky domácího násilí

Některá konkrétní vodítka, která by vás měla upozornit na riziko vzniku domácího násilí a jeho stupňování, jsou popsána výše. Stručně je lze shrnout následovně:

  • Opakování a dlouhodobost – z jednoho útoku ještě nelze určit, že jde o domácí násilí. Může to však být začátek. Pro domácí násilí je typické opakování a přidávání dalších symptomů násilného jednání.
  • Stupňování násilí – od urážek přes ponižování, vyhrožování, omezování až k fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujícím zdraví a život.
  • Jasné a nezpochybnitelné rozdělení role na oběť a agresora, vyvolávání strachu z druhého člověka. Za domácí násilí není považováno vzájemné napadání, urážky, hádky, rvačky, kde se role osoby násilné a ohrožené střídají.
  • Neveřejnost – vyskytuje se zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly. Ostatní obvykle netuší či nechtějí vědět, co se ve vztahu děje.
  • Střídání období násilí a relativního klidu. V násilném vztahu se projevují tři faktory: láska, naděje (že se vše zlepší, že se partner změní apod.) a strach. Cyklus domácího násilí, v němž se střídá období „líbánek“, vzrůstající tenze, konfliktu a „usmiřování“, se stále opakuje – navíc se stupňující tendencí.

Různé podoby domácího násilí

Domácí násilí má mnoho podob. Obvykle začíná mírnějšími formami, které časem získávají na intenzitě a závažnosti. K psychickému násilí se přidává násilí fyzické, sexuální či ekonomické.

  • psychické násilí
  • zastrašování – zlé pohledy, výhružná gesta, předvádění zbraní, ničení věcí, ubližování jiným v přítomnosti ohroženého člověka
  • zvýšená kontrola všeho, co ohrožený člověk dělá – kam jde, s kým mluví, co říká, kdy se vrátí, omezování samostatnosti a rozhodování o sobě
  • kritizování a ponižování – nadávky, zesměšňování, snižování schopností, zpochybňování duševního zdraví, zlehčování obav, přehlížení přání a potřeb, vyvolávání negativních pocitů u týraného člověka
  • vyhrožování a vydírání – nucení k poslušnosti, vyhrožování bitím, přerušením kontaktů, sebevraždou, vydírání přes děti, vnoučata, vyvolávání pocitů viny
  • popírání, obviňování – zlehčování násilí, neakceptování vážných obav oběti, popírání násilí, obviňování oběti za své chování
  • využívání mužských výhod – zacházení s obětí jako se služkou, určování mužské a ženské povinnosti, určování všech důležitých rozhodnutí. Agresorem může být i žena a násilí probíhá vůči muži, dětem apod.
  • fyzické násilí – facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem, pálení cigaretou apod.
  • sociální násilí – izolace od příbuzných a přátel – zákaz přijímat návštěvy, svým chováním odrazovat návštěvníka od dalších návštěv, zákaz telefonovat, dívat se na TV, používat domácí spotřebiče, doprovázení např. k lékaři, na úřady
  • ekonomické zneužívání – zamezení přístupu k financím (i vlastním), vydírání, vynucování přepsání bytu, nemovitosti, nucení oběti žádat si o peníze
  • sexuální násilí – nucení k různým sexuálním praktikám, znásilnění
  • kombinace různých forem násilí

Týrané ženy se bojí, že jim nikdo nebude věřit, říká Iveta Wollerová

Obrázek 1: Různé formy domácího násilí. (Převzato a upraveno z Pence and Paymar, 1993.)

Varovné signály

Domácí násilí obvykle začíná psychickým násilím. Pokud vás partner/ka

  • ponižuje,
  • nadává vám,
  • zastrašuje,
  • brání vám v kontaktu s rodinou či přáteli,
  • kontroluje nebo sleduje,
  • vyhrožuje vám,
  • nedává vám dostatek financí nebo o ně musíte prosit,
  • fyzicky vás napadá (uhodil vás, kopl do vás, škrtil vás atd.),
  • nutí vás k sexu, i když odmítáte,

pak žijete v násilném vztahu.

Jak se vymanit z násilného vztahu?

Cyklus domácího násilí může přerušit oběť jen tím, že požádá o pomoc. Násilník slibuje, že se polepší, ale situace se vždy opakuje. Nedoufejte, že se změní. Prvním krokem z domácího násilí může být

Pozor, důležité: Od 1. 1. 2010 je domácí násilí trestný čin podle § 199 trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb.) – týrání osoby žijící ve společném obydlí [4, 5, 6].Zavolejte, nejste na to sami! Volejte Linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí – nonstop a zdarma na telefonním čísle 116 006.

Osobní bezpečnostní plán

Pokud se necítíte ve vztahu bezpečně, připravte se na možnost ochrany nebo útěku při dalším násilném útoku. Konkrétní příklady jsou uvedeny níže.

  • Řekněte někomu, komu důvěřujete, co se děje.
  • Uschovejte si náhradní klíče, oblečení, důležité dokumenty, lékařské zprávy a peníze u někoho, komu věříte.
  • Uschovejte si jakýkoli důkaz o násilí (roztrhané oblečení, fotografie modřin a zranění).
  • Naplánujte si nejbezpečnější dobu a cestu k případnému útěku.
  • Pamatuje si, kam se můžete obrátit o pomoc. Noste s sebou telefonní čísla svých přátel, příbuzných a azylových domů.
  • Pokud se ocitnete v nebezpečí a potřebujete pomoc, volejte Policii ČR (tísňová linka 158, 156, 112).
  • Pokud jste zraněn/a, jděte na pohotovost nebo k lékaři a oznamte, co se stalo. Požádejte lékaře, aby návštěvu zdokumentoval, případně napsal zprávu.
  • Poučte své děti a určete jim bezpečné místo v bytě (pokoj, který jde zamknout) nebo v okolí (např. sousední dům, kam se mohou uchýlit, pokud potřebují pomoc). Ubezpečte je, že jejich úkolem je zůstat v bezpečí a ne ochraňovat vás.
  • Domluvte si se sousedy určité signály o pomoc – např. když se rozsvítí světlo venku, ať přivolají Policii ČR apod.
  • Pokud jste napaden/a během telefonování na Policii ČR, ponechte telefon vyvěšený a hlasitě mluvte a křičte.
  • Při příjezdu Policie ČR, odejděte do jiného pokoje, abyste mohl/a mluvit bez přerušování.
  • Neodmítejte lékařské vyšetření.
  • Po útoku ihned neuklízejte kvůli zachování důkazů (rozbité sklo, potrhané oblečení, chomáče vlasů… sesbírejte do igelitového sáčku a předejte Policii ČR).
  • Škody vyfotografujte, snímky nechte vyvolat i s datem.
  • Zjistěte si a poznamenejte jména a čísla policistů.
Budete mít zájem:  Zavedení školného by se mělo odložit, míní Češi v průzkumu

Syndrom týrané ženy

Soubor příznaků z týrání se nazývá syndrom týrané ženy [7].

  • Žena věří, že za násilí nese vinu ona.
  • Nedovede si představit, že by za násilí mohl být odpovědný někdo jiný než ona.
  • Žena se bojí o svůj život nebo o život svých dětí.
  • Žena má pocit, že násilník je všudypřítomný a vševědoucí.

Související odkazy

Podmínka za přeraženou čelist vlastní ženy? Absurdní, ale v Česku to je realita | Aktuálně.cz

Fyzické útoky bývají doprovázeny dalšími druhy násilí, především psychickým. Je i to důvodem, proč se řada případů táhne roky?

BN: Člověk, který zažívá psychické násilí – to znamená manipulaci, podkopávání sebevědomí – velmi snadno uvěří jinému vysvětlení násilí vůči vlastní osobě, tedy že to vlastně není tak závažné.

Daleko snáze potom bude dávat vinu za násilí sám sobě, a tak to nepůjde řešit systémovou cestou. Jestli to vůbec půjde řešit. Než se takový člověk propracuje někam do systému pomoci, trvá často roky.

Váš výzkum se věnuje také pohledu Čechů na sexuální násilí v partnerských vztazích. Větší část populace soudí, že velmi závažnou újmu způsobí oběti spíše škrcení než nucení k sexu. Proč je zde sexuální násilí zlehčováno?

BN: Není to tak dlouho, kdy proběhla médii kauza znásilnění v manželství. Reakce na sociálních sítích byly rozdělené, přičemž část komentářů vyznívala v tom smyslu, že znásilnění v manželství není možné. Sexuální násilí v partnerském vztahu se týká něčeho tak intimního, že se o tom těžko mluví.

Když se podíváte na otázku v našem výzkumu, komu by se s tím lidé svěřili nebo na koho by se měli obrátit, tak rodina je až na třetím místě. Asi před třemi lety jsem se účastnila výzkumu sexuálního násilí.

Vycházelo z něho, že mnoho věcí, které jsou popsané ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění, lidé jako znásilnění nevnímají.

DM: Existuje navíc bariéra velkého studu jednak na straně obětí, ale i těch, kdo s nimi pracují. Podle terapeutů, se kterými jsme hovořily, není nikomu příjemné o tomto mluvit.

K tomu přistupuje ještě obava – do značné míry oprávněná – z necitlivého zacházení ze strany institucí. Aby se o těchto věcech dalo mluvit, potřebuje člověk opravdu velmi jemné zacházení.

To se zpravidla neděje.

Jaké to má řešení? Jak nastavit systém pomoci obětem, aby je více ochraňoval a zároveň vedl k prevenci násilí?

BN: Působí tu organizace, které pomoc ohroženým osobám ve všech výše zmíněných oblastech umí pojmout dobře. Máte šanci, že u policie či na OSPOD narazíte na chápavé lidi, kteří mají široký vhled do tohoto problému. Tohle se vám všechno může stát a určitě máte daleko větší pravděpodobnost než třeba před 25 lety.

Problém je dost často v tom, že když se z domácího násilí nějak vymaníte a v ideálním případě se vám podaří z toho dostat i děti, nedojde nutně k zastavení násilí ze strany dotčené osoby a vystavení stopky, že toto chování není v pořádku.

Jediné, co za stávajícího nastavení může násilí nejspíše zastavit, je nahlášení na policii a následné odsouzení a ideálně i systematická práce s pachatelem. To ale není pro naprostou většinu případů funkční postup.

Proč?

DM: Ze strany policie, OSPOD a intervenčních center dochází často k redukci domácího násilí na čtyři faktory, které legitimizují takzvané vykázání.

(Zjistí-li policie, že v daném případě lze zachytit výskyt těchto faktorů, je oprávněna násilnou osobu na místě ze společného obydlí vykázat a současně s tím jí zakáže vstup do společného obydlí na dobu 10 dnů – pozn. red.) Mezi tyto čtyři znaky opravňující k vykázání patří eskalace, dlouhodobost, rozdělení rolí a společná domácnost.

Když jsou tyto faktory přítomné, existuje určitá míra pravděpodobnosti, že policie bude zvažovat vykázání násilníka a rozjede se celý kolotoč následných kroků, které mohou skončit až u soudu. To se však děje u velmi nízkého procenta případů, častěji u fyzického násilí s viditelnými následky než u dlouhodobého psychického.

Pokud policie nevyhodnotí případ na vykázání, řeší ho jako incident. Ten putuje na přestupkové řízení, které z našeho výzkumu vychází jako naprosto bezzubý nástroj, který nikomu nic dobrého nepřináší.

“Vykázání nastane, když jsou splněny podmínky v zákoně. Když hrozí nebezpečný útok na život či zdraví nebo zvlášť závažný útok proti lidské důstojnosti, což je třeba znásilnění.

Vykázání je oprávnění policisty, který sám rozhoduje o jeho využití, obdobně jako u jiných zákonných oprávnění, například použití donucovacích prostředků a zbraně. Může být uplatněno bez ohledu na posouzení jednání pachatele jako přestupek nebo trestný čin.

Policista může osobu vykázat i pro ojedinělý vážný incident násilí vůči blízké osobě. Martina Petrovičová, Policie ČR

Znamená to, že se výskyt domácího násilí redukuje jen na procenta vykázání? Mimochodem, Policie ČR loni evidovala 1169 těchto případů.

DM: Přesně tak. A to vysvětluje disproporci mezi oficiálními policejními statistikami a čísly pomáhajících organizací, které teď signalizují 30- až 40procentní nárůst poptávky po svých službách oproti situaci před vyhlášením nouzového stavu loni na jaře.

Na oficiálních statistikách výše zmiňovaného institutu vykázání se tento stav ovšem nijak neprojevil. V porovnání s předchozími dvěma roky zůstala čísla víceméně totožná. Jak je to možné? Ochabla během pandemie podpora obětem domácího násilí ze strany státu?

BN: Velký problém je už v tom, že izolace zhoršuje podmínky k vyhledání pomoci, i kdyby instituce fungovaly. Terapeuti hovořili o tom, že po vypuknutí pandemie nezaznamenali nutně nárůst počtu klientů, ale že narostla intenzita incidentů v jednotlivých rodinách a také jejich brutalita.

Jedno z řešení problému našly pomáhající neziskové organizace. Téměř okamžitě po vyhlášení nouzového stavu zavedly nový typ služeb – chaty a messengery. Posílat zprávy a chatovat je možné i v přítomnosti agresora. Jakou roli v systému pomoci mají vlastně neziskovky?

DM: Pomáhají obětem v orientaci v systému a vytváří jim doprovod a jistou nárazníkovou zónu. Jsou místa, kde policie funguje dobře. Ví se, že v tom kterém městě je špatný OSPOD, ale dobrá neziskovka.

Budete mít zájem:  Test kakaa: Důležité informace chybí

Pak zase máte jiné místo, kde je skvělá paní na OSPOD, která ví, že městští policisté stojí za houby, ale státní jsou dobří, protože tam má kamaráda, a tak mu zavolá. Neziskové organizace pomáhají jako nárazník pro ty části systému, které jsou nefunkční.

Mají tedy naprosto nezastupitelnou úlohu, a o to absurdnější je jejich nejistá existence.

Váš nejnovější výzkum jako jedno z hlavních zjištění ukázal, že celý systém pomoci obětem je nekonzistentní. Situace obětí se tak často vyhodnocuje na každém místě jinak. Přístup je odlišný kraj od kraje, město od města a člověk od člověka. Jak je to možné?

DM: Když jsou policisté přivolaní k výjezdu, míří do krizové situace. Mnohdy jsou to mladí kluci po škole, jdou k páru, který je o 15 let starší, ale nemají nástroje k rozkrytí subtilnějších forem násilí. Jejich metodika obsahuje otázky odkazující spíše k fyzickému násilí.

Sami to i říkají, že často mají pocit, že by se měli ptát jinak. Ale neumějí to, nejsou na to školení. Když ale o tom samém hovoříte s advokáty, tak ti říkají: I klasickým kriminologickým přístupem se umíme dostat ke skutkové podstatě domácího násilí.

Během dvou sezení víme, jestli ta žena je, nebo není obětí.

BN: Systém nevychází z potřeb osob, které jsou ohrožené násilím, ale spíš koresponduje s potřebami, které má sám. Prostě potřebuje tu kterou výpověď znovu a znovu, ale už se nebere moc v potaz, co to dělá s vyslýchanou osobou.

Co by policii pomohlo?

DM: Funkčnější by mohlo být například oddělit pachatele od oběti, rozdělit to, co se prošetřuje na místě, s výslechem oběti o den později, v nějakém chráněném prostoru. Z rozhovoru s policisty je zřejmé, že oni často mají intuitivní pocit, že by měli postupovat jinak, ale nevědí jak.

To je jedna z věcí, které bychom moc rády, aby se posunuly – kromě toho, že by bylo užitečné změnit výhledově i legislativu. Pro začátek by ale stačilo vybavit policisty a pracovnice OSPOD metodikami, které by jim pomáhaly rozkrýt psychické a sexuální násilí. To by neměl být takový problém.

“Všichni nastupující policisté prochází základní odbornou přípravou, jejíž součástí je i problematika domácího násilí a vykázání.

Od roku 2017 působí na celostátní i krajské úrovni, jakož i na všech územních odborech Policie ČR specialisté-metodici, a to jak po linii pořádkové policie, tak po linii služby kriminální policie a vyšetřování.

Předávají policistům zkušenosti především v otázkách identifikace domácího násilí, použití institutu vykázání, komunikace s ohroženou a násilnou osobou, postupu v rámci trestního řízení a podobně.

Součástí vzdělávacího programu jsou i různé modelové situace. Pravidelně zařazujeme témata týkající se psychologie obětí, která jsou prezentována experty v této oblasti.

Policisté jsou seznamováni nejen s klasickými případy partnerského násilí, kde ohroženou osobou je žena, ale i se situacemi, kdy se jedná o muže či osobu seniorského věku, kde je stále velká míra latence, protože tyto osoby z různých důvodů týrání neoznamují.

Jolana Mosleh, Policie ČR

Říkáte, že systém pomoci obětem domácího násilí nefunguje dobře. Jak by se podle vás měl změnit?

DM: V minimalistické variantě zprůchodnit alespoň to, co je v systému už nastavené, ale není funkčně používané. Dobře je to vidět na už zmíněném případu policie.

Když mladý policista vyjede k případu domácího násilí a neví si rady, zpravidla zavolá svému nadřízenému a o vykázání či nevykázání rozhodují společně.

A jedno z velkých ok v systému v tu chvíli je, že pokud si nejsou jistí a raději případ vyhodnotí jako incident, protože se bojí vykázat, s onou rodinou už dále často nepracují. Dají jí kontakt na intervenční centrum nebo na pomáhající organizaci, ale nesledují ji.

Zde by moc pomohl proaktivní přístup, jejž jsme na některých místech zaznamenali jako funkční. Tedy když by policisté měli problematickou rodinu v hledáčku, pozvali by si ohroženou osobu na výslech, zkusili se k nim vrátit za měsíc, doporučit specializovanou poradnu, kde mohou vše začít řešit.

Od eskalace násilí by se to celé posunulo trošku níž, mohlo by se to dříve zachytit. Ale toto se neděje. Nebo se to děje, ale nahodile, to znamená někde ano, někde ne. Jedna oběť na jedné adrese má naději, že se dovolá, druhá oběť na jiné adrese se stejným typem zážitků se nedovolá. To je tragické, to by se vůbec nemělo dít.

BN: Mně připadá, jako kdyby se všichni snažili zbavit odpovědnosti za řešení a prevenci násilí.

DM: On ten alibismus je dán zadáním jednotlivých institucí ve vztahu k tématu domácího násilí, které není definované. Když přijdete na OSPOD, tak ten neřeší domácí násilí, ale to, jestli je ohrožené dítě. A nemají-li soudní rozhodnutí ohledně agresora, je to tvrzení proti tvrzení a dítě podle nich často ohrožené není.

Policie řeší, zda se stal trestný čin. A když takhle postupujete systémem, tak vlastně vidíte, že každý řeší jen nějaký výsek. Neexistuje v téhle chvíli nikdo, kdo by problém domácího násilí řešil jako celek. Teoreticky by to mohla být intervenční centra, ale ta nemají žádnou pravomoc a jejich schopnost reagovat je různá.

BN: Domácí násilí má přímo ve své gesci vládní výbor pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách. Předpokládáme, že se s výsledky našeho výzkumu seznámí a nějak s nimi naloží.

DM: Variant nápravy je celá řada, naší ambicí bylo tuto problematiku do hloubky popsat tak, aby bylo na čem stavět.

Jednou z možností je zprůchodnit to, co už existuje, inspirovat se místy, kde se daří pomáhat, a využít všechny zákonné prostředky pro to, aby se obětem dařilo lépe. Potom je třeba doplnit některé typy metodik a vzdělávání třeba v detekci psychického násilí.

Výhledově by bylo užitečné sjednotit domácí násilí definičně, což by se poté asi mělo odrazit v legislativě. Vítaná by byla i větší spolupráce mezi jednotlivými institucemi.

Budete mít zájem:  Sezónní afektivní porucha – příznaky, příčiny a léčba

Psycholožka Čírtková: Vyjít na světlo s domácím násilím má nejlépe sama oběť, pomoci mohou zachránci

Experti označují jako zachránce osobu z okolí týrané či týraného, která vidí, že se něco děje. „A dělá jim, zachráncům, to natolik starosti, že sami vyhledávají pomoc a táží se, jestli to, co zaregistrovali, by mohlo být ohrožení pro oběť, a co by mohli udělat,“ popisuje Čírtková.

Pokud zachránce nebo oběť sama vyhledá pomoc, může narazit na odmítnutí ze strany autorit či úřadů, zvláště v uzavřenějším komunitách, upozorňuje Čírtková.

A nejen to. V životě je často mnoho okolností, které oběti komplikují i znemožňují to, aby „otevřela dveře“. „Mezi ně patří například to, že se týrání odpouští veřejně známá osoba nebo důležitý policejní funkcionář. Je ale potřeba využívat možností, které jsou k dispozici,“ radí psycholožka a dodává: 

„Jestli nejsem spokojená s vyhodnocením své stížnosti, můžu se obrátit o stupeň výš, obrátit se na poradnu, která mi nabídne nějaké možnosti, například právní cesty.“

Bílý kruh bezpečí ale nejedná za oběti, upozorňuje psycholožka. „Jsme zcela diskrétní stran toho, co se probírá v poradně – a to tam zůstane. Pomoc poskytujeme každému, kdo je oběť nebo se jako oběť cítí. Nabízíme řešení, ale za oběť nemůžeme konat.“

Můžou zachránci „páchat dobro“?

Také v případě jednání se zachráncem odborníci proberou situaci a ptají se ho, proč se domnívá, že je případ tak vážný. „Spolu s ním můžeme dojít k závěru, jestli jde skutečně o velké riziko, nebo zda indicie, které zachránce uvádí, zatím takovou naléhavost konání ještě nevzbuzují,“ vysvětluje Čírtková.

„A pokud hrozí velké riziko, tak můžeme doporučit zachránci, aby vzal konání do vlastních rukou, protože podat podnět orgánům činným v trestním řízení může i soused nebo kolega z práce.“

Pokud se tak skutečně stane a dojde k hlášení touto cestou, následky mohou být různé. „Nikdy nevíme, jestli bude oběť ráda, jestli to uvítá, že jsme ji zbavili rozhodnutí, protože svým způsobem děláme to, co tyran: manipulujeme, byť tady v dobré víře. Otázka je, jestli můžeme ‚páchat dobro‘,“ naznačuje psycholožka.

„Pak hrozí nebezpečí, že oběť nebude ochotna vypovídat, budou chybět důležité důkazy a může se to obrátit proti oběti samotné. Posílí to i pozici agresora, který bude moci říci: Tehdy se to neprokázalo a teď už ti vůbec nikdo nebude věřit.“

Nejlépe by bylo, kdyby se pro informace dostavila samotná oběť. A to tak, že se o tom tyran nebo agresor nedozví. Ludmila Čírtková

Proto je potřeba celou situaci velmi dobře promyslet, nabádá Čírtková: „Jde zejména o to, abychom zachovali takzvaný bezpečnostní plán pro osoby, které jsou ohrožené, tedy oběť a třeba i děti.“

„Nejlépe by bylo, kdyby se pro informace dostavila samotná oběť. A to tak, že se o tom tyran nebo agresor nedozví. Druhá cesta je, pokud zachránce aktuálně registruje nějaké signály ohrožení, například křik z domu, tak samozřejmě volat na linku 158,“ radí Ludmila Čírtková s tím, že za rok 2020 bylo v Česku 1087 vykázáných případů domácí násilí a 7500 telefonátu na linku pomoci jeho obětem.

Co je to domácí násilí? Jaké má podoby a jaké jsou jeho příčiny? Co dělat, je-li člověk obětí nebo i svědkem dlouhodobého vztahového násilí či týrání? Jak do statistik domácího násilí zasáhla koronavirová pandemie?

Poslechněte si celé Leonardo Plus.

Nejen bitím se projevuje domácí násilí. Jeho obětem má pomoci nová aplikace

Kvůli napadení domácím násilníkem musí v Česku vyhledat lékaře 150 tisíc žen ročně. Ne každá se ale ozve a svou situaci řeší. Na policii se ve výsledku obrátí asi jen zhruba sedm tisíc z nich. Byť jsou ženy tou nejpočetnější skupinou obětí domácího násilí, týká se nezřídka i (jejich) dětí a seniorů. Zhruba ve 2 – 5 procentech případů jsou pak naopak muži týráni svými partnerkami.

Jak se vlastně pozná domácí násilí?

Pravděpodobně v každém vztahu se najdou čas od času okamžiky, kdy vzduchem lítají věci, vzájemné slovní urážky, případně může dojít někdy i na facky. Tohle domácí násilí není. Jedná se o něj tehdy, když blízká osoba požaduje naprostou kontrolu nad vším, co děláte. A to opakovaně.

A v podstatě domácí násilí není jen bití, k tomu ani podle odborníků dojít nemusí. „Ve vztazích, v nichž jeden z partnerů postupně uplatňuje a upevňuje moc a kontrolu nad druhým partnerem zpravidla nejdříve dochází k sociální kontrole, k omezování sociálních kontaktů, k ekonomickému omezování, k ponižování a psychickému týrání.

Následovat mohou/nemusí různé formy fyzického a sexuálního násilí. V případě fyzického násilí se nejedná jen o fyzické útoky, ale také například o odpírání základních fyzických potřeb (jídla a spánku).

U sexuálního násilí se obdobně nejedná jen například o znásilnění, ale také o nucení k sexu s třetí osobou nebo zveřejňování fotografií se sexuálním obsahem na sociálních sítích,“ vysvětlila už dříve Iveta Wollerová z organizace ACORUS, která pomáhá lidem ohroženým domácím násilím.

Pomoc v dosahu

V České republice je velmi slušná síť poradenských organizací a spolků, které obětem domácího násilí pomáhají (například Bílý kruh bezpečí, ACORUS, ROSA).

Pomoc lze najít i v intervenčních centrech, která ze zákona zřizují kraje. Lze se obrátit i přímo na policii nebo lékaře.

Velmi podrobně se možnostem pomoci věnujeme v článku Teror za zavřenými dveřmi: Kam se obrátit, když se stanete obětí? Zde najdete konkrétní telefonní čísla a další užitečné informace.

Aplikace rozpozná domácí násilí a nasměruje k pomoci

Nově (cca do několika týdnů) bude k dispozici navíc i aplikace, díky které budou moci oběti domácího násilí pomoc snáze vyhledat a zjistit potřebné informace. Aplikace umožní dotyčné/mu díky několika vstupním otázkám vůbec rozpoznat, že je terčem domácího násilí a následně pomůže kontaktovat poradnu či policii.

Bezplatná aplikace bude v telefonu navíc maskovaná. „Aby se násilný partner nedozvěděl, že se snaží někde vyhledat pomoc, že se snaží svojí situaci nějakým způsobem řešit,“ říká v úvodní reportáži Branislava Maránová Vargová z Centra pro týrané ženy ROSA.

Proč? Protože, jak už bylo uvedeno, cílem násilného partnera je udržet si kontrolu a moc.

Právě proto je důležitá i tato rada: Pokud se vás domácí násilí přímo dotýká a čtete si články (včetně tohoto) či prohlížíte weby k danému tématu v počítači nebo telefonu, ke kterému má agresor přístup, vymažte odkazy na ně z historie prohlížení.

Ivana Kropáčková

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *