Sklon ke vztekání je dědičný

DÄ›tskĂ˝ vzdor – vĂ˝vojová záleĹľitost, nebo povahovĂ˝ rys?

Na čem záleží, jakým způsobem projde dítě obdobím vzdoru ? Vychází jeho nevhodné chování z genetických dispozic, např. zděděných sklonů k agresivitě, nebo ho podporují sami rodiče, např.

nevhodnými represními metodami? Jednoznačná odpověď na podobné otázky neexistuje, východiska lze ale hledat jak v poznávání a usměr�ování osobnosti dítěte, tak i ve vhodně volených výchovných a komunikačních postupech.

Foto: Kristina Baudyšová

NÄ›kdy mezi prvnĂ­m a tĹ™etĂ­m rokem proĹľije dĂ­tÄ› obdobĂ­ sebeuvÄ›domovánĂ­, kterĂ© do jeho Ĺľivota pĹ™inese vÄ›domĂ© užívánĂ­ zájmene „já“ a s nĂ­m i poznávánĂ­ vlastnĂ­ sĂ­ly vĹŻle a sebeprosazenĂ­. NejtypiÄŤtÄ›jším příkladem pokusĹŻ o individualitu jsou projevy nesouhlasu, resp.

vĂ˝buchy odporu proti rozhodnutĂ­m a příkazĹŻm rodiÄŤĹŻ. PsychologovĂ© hovoří o obdobĂ­ vzdoru ÄŤi negativismu, lidovÄ› pĹ™ezdĂ­vanĂ©m „prvnĂ­ puberta“.

DĂ­tÄ› zkrátka usiluje o samostatnost a jeho snaha otestovat svĂ© moĹľnosti mĹŻĹľe v nÄ›kterĂ˝ch případech skonÄŤit – z dĹŻvodu nezralosti nervovĂ© soustavy i nedostatku zkušenostĂ­ – totálnĂ­m kolapsem.

Pro rodiče jde o jedno z nejnáročnějších období, a to zvláště v případech, kdy děti upadají do extrémních projevů odporu a nesouhlasu a kdy zcela ztrácejí vládu nad sebou. Křičí, kopou, vyvádějí, a co je pro rodiče nejděsivější, dávají také volný průchod projevům své agresivity.

O tom, zda je agresivita dÄ›diÄŤná, se vedou spory. „OdbornĂ­ci v tom nemajĂ­ zcela jasno, nÄ›kteří se domnĂ­vajĂ­, Ĺľe ano, jinĂ­ Ĺľe nikoliv. OsobnÄ› se domnĂ­vám se, Ĺľe typickĂ© povahovĂ© vlastnosti, kterĂ© se podĂ­lejĂ­ na tom, Ĺľe se naše chovánĂ­ projevuje jako agresivnĂ­, dÄ›diÄŤnĂ© jsou.

Mám na mysli temperament dítěte, a tedy např.

sklony k vĂ˝bušnosti nebo impulsivnĂ­mu chovánĂ­,“ vysvÄ›tluje dÄ›tská psycholoĹľka Ilona Ĺ paĹ�helová a dodává: „Je rodiÄŤĂ­ch, aby sledovali případnĂ© problematickĂ© vlastnosti svĂ˝ch potomkĹŻ uĹľ v ranĂ©m vÄ›ku a pomáhali dĂ­tÄ›ti si je uvÄ›domovat a pracovat s nimi.“

Jinak řečeno: Každé dítě v sobě skrývá energii, která se může projevit pozitivně (to když si třeba zaujatě hraje nebo kreslí), nebo negativně (když se vzteká a rozbíjí své hračky).

Nesmírně obtížný úkol rodičů spočívá v tom, tuhle energii podněcovat a usměr�ovat konstruktivním způsobem.

Vybalancovat potřebu stanovování hranic a zárove� vyhovět potřebě dítěte najít autonomii není ale vůbec snadné.

V souÄŤasnĂ©, rádoby svobodomyslnĂ©, dobÄ› jsme ÄŤasto svÄ›dkem toho, jak rodiÄŤe nemajĂ­ jasno v tom, jakĂ˝m zpĹŻsobem by svĂ˝m dÄ›tem – a mluvĂ­me o batolecĂ­m vÄ›ku! – mÄ›li hranice vymezit.

Pozorujeme následující extrémy: Rodiče buď jednají příliš liberálně a nezralému vzdoru svých batolat nevhodně ustupují, nebo naopak využívají své tělesné a duševní převahy a vynucují si poslušnost dítěte doslova násilím. Kde hledat zlatou střední cestu?

Foto: Kristina Baudyšová

Reaktivní a proaktivní chování

AmerickĂ˝ psychoterapeut a publicista John Townsend upozorĹ�uje v knize „DÄ›ti a hranice“ na zajĂ­mavou skuteÄŤnost: „DnešnĂ­ dÄ›ti zaujĂ­majĂ­ ve chvĂ­lĂ­ch svĂ©ho nesouhlasu pĹ™evážnÄ› reaktivnĂ­ postoje. To znamená, Ĺľe prostÄ› jen reagujĂ­ proti tomu, co se jim nelĂ­bĂ­: odmlouvajĂ­ nebo propadajĂ­ záchvatĹŻm vzteku, kĹ�ourajĂ­, jsou agresivnĂ­.

Jejich chovánĂ­ je urÄŤováno vĂ˝hradnÄ› nÄ›jakĂ˝m vnÄ›jším vlivem, kterĂ˝ narušil jejich pĹ™edstavy a přánĂ­. BohuĹľel tak nebĂ˝vajĂ­ schopny konstruktivnĂ­ iniciativy, neumÄ›jĂ­ zaujmout proaktivnĂ­ postoj – a tedy aktivnÄ› a tvĹŻrÄŤĂ­m zpĹŻsobem jednat ve prospÄ›ch toho, co povaĹľujĂ­ z dĹŻleĹľitĂ© a ÄŤeho si cenĂ­.

Rozdíl mezi reaktivním a prokativním chováním spočívá v tom, že zatímco reaktivní chování je instinktivní, a tudíž nevědomé a často zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově motivované. Reaktivní poskytuje určitý druh okamžité úlevy, ale nenabízí řešení problémů.

Pouze proaktivnĂ­ chovánĂ­ směřuje k identifikaci problĂ©mĹŻ, a tudĂ­Ĺľ i k jejich Ĺ™ešenĂ­.“

Batolata se pochopitelně ještě v žádných hodnotách neorientují. Jedinou formou protestu je pro ně právě chování reaktivní.

„NezralĂ˝ charakter neumoĹľĹ�uje odkládat uspokojenĂ­ nebo Ĺ™ešit konflikty, nenĂ­ schopen pozorovat sebe a druhĂ©, a tak se s frustracĂ­ vypořádává pudovÄ› a bez ohledu na dĹŻsledky.

ChovánĂ­ rodiÄŤĹŻ by mÄ›lo směřovat k tomu, aby dĂ­tÄ›ti vnĂ­mánĂ­ rozdĂ­lu mezi reaktivnĂ­mi a proaktivnĂ­mi reakcemi pozvolna vštÄ›povali,“ tvrdĂ­ Townsend.

Výchova by neměla být soubojem o moc. Nápomocné je, když si rodiče uvědomí, že období vzdoru není pomstou přírody, nýbrž důležitým a do budoucna silně určujícím mostem k samostatnosti.

Vlastní výchovná opatření by měla být motivována snahou o vytvoření hodnotového systém, který dítěti hodláme předat, za současného láskyplného zohled�ování vývojových specifik batolecího období.

Když je to možné, vycházejme svým batolatům vstříc a dopřávejme jim možnost volby, zárove� ale důsledně vymezujme hranice v oblastech, kde jim chceme vštípit určité formy postojů a chování.

Možná nebude od věci, když se ze všeho nejdříve zamyslíme sami nad sebou: Máme vůbec jasno v hodnotách, které chceme dítěti vštípit? Není bez zajímavosti, že mnoho psychoterapeutů začíná svou práci s klienty právě v oblasti zvládání hněvu.

„Existuje spousta lidĂ­, kteří ani v hlubokĂ© dospÄ›losti hranici mezi reaktivnĂ­m a proaktivnĂ­m chovánĂ­m nepĹ™ekroÄŤĂ­,“ vypozoroval John Townsned. „Ve chvĂ­lĂ­ch frustrace reagujĂ­ buÄŹ staĹľenĂ­m do sebe, kterĂ© poslĂ©ze vede k depresivnĂ­m pocitĹŻm, nebo nezvladatelnĂ˝mi vĂ˝buchy hnÄ›vu, kterĂ© zbyteÄŤnÄ› ubliĹľujĂ­ všem přítomnĂ˝m.

Jde o nevyhovujĂ­cĂ­ modely chovánĂ­, kterĂ© si osvojili v dÄ›tstvĂ­ a kterĂ© se terapiĂ­ snažíme napravit.“

Není pochyb o tom, že období vzdoru našeho batolete nabízí jedinečnou šanci pro sebepoznání a vývoj také nám, rodičům.

UmÄ›t si kleknout… Batolata, s nimiĹľ si jejich rodiÄŤe pravidelnÄ› aktivnÄ› hrajĂ­, mĂ­vajĂ­ mĂ©nÄ› bouĹ™livĂ© obdobĂ­ vzdoru. AmerickĂ˝ psychiatr a publicista Stanley Greenspan hovoří o tzv. „ÄŤase na zemi“. TĂ­m, Ĺľe se doslova pĹ™izpĹŻsobĂ­me Ăşrovni svĂ©ho dĂ­tÄ›te, naladĂ­me se na jeho rytmus. Dialog, interakce a sdĂ­lená pozornost se pak odehrávajĂ­ vĂ˝hradnÄ› v podmĂ­nkách dĂ­tÄ›te. PrávÄ› takto, v pozici na stejnĂ© Ăşrovni a z oÄŤĂ­ do oÄŤĂ­, jsme skuteÄŤnÄ› vpuštÄ›ni do jeho svÄ›ta pĹ™edstav a naše slova podporujĂ­ a strukturujĂ­ jeho myšlenĂ­. DĂ­tÄ› zkoumánĂ­m zapojuje svĂ© mentálnĂ­ obvody. Hra mĹŻĹľe vypadat prostÄ› a neuĹľiteÄŤnÄ›, ale hrát si znamená pro dĂ­tÄ› pracovat, objevovat, pozorovat, manipulovat, komunikovat – a pochopit. HranĂ­ rodiÄŤĹŻ s dĂ­tÄ›tem je proto i základnĂ­m preventivnĂ­m opatĹ™enĂ­m proti rozvoji agresivity. UÄŤĂ­me dĂ­tÄ› soustĹ™edit se, mĂ­rnit zvýšenou pohyblivost ve prospÄ›ch intelektualizace ÄŤinnosti, uÄŤĂ­me ho sdĂ­let pocity a vciĹĄovat se. Jde o ideálnĂ­ moĹľnost, jak celkovÄ› posĂ­lit vzájemnou komunikaci. http://www.stanleygreenspan.com/

Otázka pro dÄ›tskou psycholoĹľku Ilonu Ĺ paĹ�helovou: Mohou se u dĂ­tÄ›te v obdobĂ­ vzdoru uĹľ projevovat „negativnĂ­ vlastnosti“, jako napĹ™. agresivita ÄŤi vzteklost? Ano, negativnĂ­ povahovĂ© rysy lze vypozorovat uĹľ v batolecĂ­m obdobĂ­. Jde napĹ™. o situace, v nichĹľ dĂ­tÄ›, kdyĹľ se mu nÄ›co nelĂ­bĂ­ nebo nÄ›co nechce, reaguje neadekvátnÄ› vzdorovitÄ› a kdyĹľ si ani v další fázi nedá říct a nenechá si vysvÄ›tlit dĹŻvod, proÄŤ mÄ›lo nÄ›co zakázanĂ©. V takovĂ©m případÄ› jde zĹ™ejmÄ› o jedince, s nĂ­mĹľ rodiÄŤe budou muset vĂ­ce pracovat. TakĂ© agresivnĂ­ sklony mĹŻĹľe mĂ­t dĂ­tÄ› jiĹľ v obdobĂ­ vÄ›ku batolete. ProjevujĂ­ se, kdyĹľ zkouší, co by na rodiÄŤe nebo jinĂ© dÄ›ti „zabralo“, aby udÄ›lali to, co si dĂ­tÄ› pĹ™eje. TakĹľe zkouší tĹ™eba druhĂ© plácnout, vyškubnout hraÄŤku. Je to jen pokus. DospÄ›lĂ˝, kterĂ˝ v tomto vÄ›ku dĂ­tÄ› provázĂ­ a je fyzicky přítomen, má vĹľdy dĂ­tÄ› navigovat, jak se má zachovat jinak. Má mu vysvÄ›tlit, co toto jeho chovánĂ­ mĹŻĹľe zpĹŻsobit (nebude mĂ­t kamarády, ostatnĂ­ se ho budou stranit). DĂ­tÄ› má dostat urÄŤitĂ˝ model chovánĂ­ a má bĂ˝t v tomto modelu podporováno. HlavnĂ­m modelem v chovánĂ­ jsme samozĹ™ejmÄ› my rodiÄŤe nebo rĹŻznĂ­ lidĂ© v blĂ­zkĂ©m okolĂ­ dĂ­tÄ›te. Nás všechny dĂ­tÄ› ve svĂ©m chovánĂ­ napodobuje.

Použitá a doporučená literatura:

Henry Cloud, John Townsend: Děti a hranice, Návrat domů 2007
Antier Edwidge: Agresivita dětí, Portál 2004

http://www.evalabusova.cz/clanky/deti_a_hranice.php

http://www.evalabusova.cz/clanky/jak_usmernit_batole.php

• Vyšlo v ÄŤasopise MIMINKO 11/2008
• ZpÄ›t na ÄŤlánky

Aspergerův syndrom: příznaky, léčba

Aspergerův syndrom je onemocnění, které řadíme do tzv.
pervazivních vývojových poruch. Pervazivní vývojové
poruchy jsou poruchy prostupující takzvaně vším – negativně ovlivňují
pohybovou, řečovou, emotivní, kognitivní (tj. poznávací a paměťovou) a
celou psychosociální úroveň nemocného a znemožňují mu normální
zařazení a adaptaci ve společnosti.

Aspergerův syndrom je v podstatě druhem autismu. Do
pervazivních poruch řadíme kromě Aspergerova syndromu dále dětský
autismus, atypický autismus, Rettův syndrom a hyperaktivní poruchu sdruženou
s mentální retardací a stereotypními pohyby.

Dětský autismus byl poprvé popsán americkým psychiatrem Leo Kannerem
v roce 1943 na skupině 11 dětí a byl pojmenován jako časný infantilní
autismus. O rok později nezávisle na Kannerovi publikoval vídeňský pediatr
Hans Asperger zprávu o podobné skupině dětí, avšak poruchu nazval
autistická psychopatie.

Následujících 20 let byl autismus považován jako důsledek chybné a
citově chladné výchovy rodičů. Až v roce 1980 byl poprvé užit termín
pervazivní vývojové poruchy a byla zmíněna vrozená vývojová
porucha mozku.

V roce 1981 byl popsán vysoce funkční autismus
(HFA – high functional autism) pro podskupinu autistických pacientů
s normální či nadprůměrnou inteligencí a v témže roce byl prosazen
název Aspergerův syndrom pro skupinu pacientů označovaných autističtí
psychopati.

Od té doby se vedou dohady o tom, zda Aspergerův syndrom a vysoce
funkční autismus jsou jedno a totéž onemocnění či nikoli.

Výskyt dětského autismu se odhaduje na 5-10/10 000 dětí, častěji jsou
postiženi chlapci.

Údajů o Aspergerově syndromu je velmi málo,
předpokládá se však, že jeho výskyt je mnohem častější než dětský
autismus a někdy není ani diagnostikován, či je chybně skryt pod diagnózou
jiného psychiatrického onemocnění (schizofrenie, obsedantně-kompulsivní
porucha a jiné). Jediná publikovaná studie popsala výskyt Aspergerova
syndromu ve frekvenci 36 – 71/10 000 dětí věku 7 – 16 let.

Příčina onemocnění není jasná. U Aspergerova syndromu se
předpokládá stejná příčina jako u dětského autismu, a to jednak silná
genetické složka, chybná funkce tvorby tzv.

endogenních opioidů (vlastní tělem produkované tzv.
hormony štěstí a látky ztišující, tlumící bolest – např. endorfiny
apod.

) a zvýšené hladiny serotoninu (serotonin slouží mimo
jiné jako látka přenášející signály v mozkové tkáni, tlumí bolest,
ovlivňuje emoce, paměť, spánek).

Rizikové faktory Aspergerova syndromu

Rizikové faktory nejsou zcela známy, závažným rizikem je výskyt
v rodině.

Prevence Aspergerova syndromu

Aspergerovu syndromu ve své podstatě nelze nijak předcházet, jelikož
jeho podstata není známa. Uvažuje se o spojitosti s mutacemi na
chromozomech číslo 2 a 7, což by mohlo být do budoucna možné využít
v prenatální diagnostice.

Příznaky a projevy Aspergerova syndromu

Aspergerův syndrom má mnoho společných znaků s autismem. Bohužel je
však často odhalen pozdě nebo je diagnostikován jako jiné onemocnění a
následně i chybně léčen. Je to z toho důvodu, že nemocní
nemají poruchy řeči, jako je tomu typicky před třetím
rokem věku u dětského autismu, nýbrž jsou v některých případech
řečově nadaní a nadprůměrní.

Navzdory řečovým schopnostem, jim však chybí abstraktní
myšlení, proto mohou mít děti problémy v některých předmětech
ve škole, nicméně vynikají v učení se faktům, vzorcům a seznamům.

Inteligence je normální až nadprůměrná.

Typická může být pohybová neobratnost a podivínské
chování.

Lidé s Aspergerovým syndromem jsou poměrně
společenští (oproti dětskému autismu, kde jsou nemocní
uzavřeni do sebe), nerozumí však mimoverbálnímu projevu (řeči těla,
tónu hlasu). Při komunikaci např.

pominou výraz tváře a postoj
posluchače, nereagují na gesta, připomínky, nedbají nezájmu posluchačů
apod. Stále hovoří a jsou schopni v takovém stavu setrvat, i když už je
nikdo neposlouchá.

Vyžívají se v rutině. Mají v oblibě každý den
provádět své rituály, mít stále stejné postupy, stejný rozvrh dne, mohou
vyžadovat stejnou cestu do školy či práce apod. Jakákoli neočekávaná
změna pak může mít katastrofické následky a vyvolat rozhořčení,
úzkost, depresivní náladu či jinou neobvyklou reakci.

Jedinci s Aspergerovým syndromem, podobně jako nemocní s dětským
autismem, mají nějakou svou oblíbenou činnost, které jsou schopni věnovat
velkou část svého času.

Velmi často si pamatují dlouhé seznamy jmen,
sportovních výsledků, telefonních čísel, počty a parametry čehokoli, co
je zaujme. Zájem se může týkat sběratelství, ale též např.

studia
vesmíru, rozboru minerálních vod, sledování kamerových systémů,
poplašných zařízení, únikových východů apod. Druzí lidé na takové
chování pak pohlížejí jako na posedlost.

Aspergerův syndrom je také charakterizován výbušností,
agresivitou při neúspěších a neporozumění, nutkavým
chováním (obsedantností) až puntičkářstvím, tvrdohlavostí až
revoltou.

Je důležité podotknout, že se jedná o inteligentní jedince,
často nadprůměrně inteligentní. Mají však vážné
komunikační problémy, přičemž sami tento problém nevnímají a
nerozumějí mu.

Časté konflikty, vztahové problémy, neschopnost si udržet
práci patří ke steskům jedinců v dospělosti.

Neumějí správně
interpretovat signály z okolí a sami vysílají signály matoucí, což
společnost není schopna pochopit a přijmout.

Diagnóza Aspergerova syndromu až v dospělosti je pak převážně
osvobozující záležitostí a ospravedlňující všechny negativní prožitky
a události v komunikační a sociální sféře v dosavadním životě.

Léčba Aspergerova syndromu

Syndrom je onemocněním nervového systému, které je vrozené a nelze ho
vyléčit. Cílená léčba neexistuje, možná je pouze speciální
pedagogická výchova.

Důležité je onemocnění odhalit včas a zahájit vhodnou výchovu a
vzdělávání, důraz je kladen na práci s rodinou a školním zařízením
včetně psychologického vedení jedince.

Léčbu vede vždy dětský psychiatr (pedopsychiatr). Léky
je možné ovlivnit pouze úzkost, agresivitu, depresivní nálady a poruchy
spánku. Zatím nelze nijak léčit poruchy v komunikaci a sociální
interakci.

Z dítěte s Aspergerovým syndromem vyroste dospělý jedinec s toutéž
chorobou. Projevy onemocnění je však důležité naučit zvládat již
v dětství, proto je tak důležité včasné a správné odhalení syndromu.

Velmi přínosná je kognitivně-behaviorální metoda léčby,
kdy se jedinec učí zvládat své negativní emoce, chování a reakce
(kognice=poznávání, učení a paměťové funkce, behavior = chování).

Jak si mohu pomoci sám

V dětském věku je důležitá spolupráce rodičů, speciální
pedagogická péče a podpora. V dospělosti je podstatné snažit se zvládat
klasické životní situace.

Nutné je samozřejmě znát svou diagnózu,
protože řada lidí mající podobné potíže ve společnosti ani netuší,
že nějakým syndromem trpí.

Proto je vhodné při pochybnostech o svém
chování a sociálním životě či neobvyklých reakcích okolí na vaše
chování navštívit psychiatra a svěřit se mu se svými potížemi.

Komplikace Aspergerova syndromu

Komplikace onemocnění spočívají zejména v problematice společenského
uplatnění (získání a setrvání v určitém povolání) a sociálního
života (vycházení s rodinou, nalezení partnera), nicméně základní
dovednosti zvládání normálního života je možno naučit speciální
pedagogickou výchovou postiženého jedince během dětství.

Ostatní jako je problematika úzkosti, deprese, výbušnosti, agresivity a
problémy se spánkem je možné léčit farmakologicky (léky).

Diskuse  

MC Baba Klub, Šamorín

Страницы, которые нравятся этой Странице

Нравится: 1,8 тыс.

Multižánrové tanečno pohybové centrum Šamorín / tanečná skupina

Нравится: 7,5 тыс.

Hotel Kormorán je situovaný do tichého prostredia na brehu rieky Dunaj, neďaleko Bratislavy.

Недавняя публикация Страницы

Milí rodičia a milé detičky, dnes od nás letí za hrsť inšpirácií pre vaše domáce jarné tvorenie. Tak šup šup na to 😉

Zdroj_Pinterest

Milí naši, na tento týždeň vám ako rozptýlenie posielame pexeso prvých jarných kvietkov. Každú stránku si 2x vytlačte, vystrihnite, zalaminujte a môžete si namáhať pamäť a pozornosť. Zároveň niektoré z týchto kvietkov už začínajú pomaly vykúkať v záhradách, a tak ich treba ísť pohľadať. Zdroj_našedetičky.sk Krásny slnečný deň

Нравится: 14 тыс.

Správy zo života Šamorína a jeho okolia. Baví nás tu žiť.

Нравится: 1,1 тыс.

Jumping, Tabata, SOM tréning, Joga, Gravid Joga, Cvičenie pre deti, Balet, Moderný tanec,…

Подробнее

Нравится: 1,4 тыс.

Plávanie dojčiat, batoliat ale aj detí predškolského veku. U nás v Modrej Žabke máme v bazéne slanú vodu.

Нравится: 1,7 тыс.

Zabezpečovanie športových podujatí, Chirurgická ambulancia , Dopravná zdravotná služba, Testovanie s…

Нравится: 585

Súkromná materská škôlka v Šamoríne-Bučuháza

Нравится: 1,8 тыс.

Centrum oddychu so službami pre relax, oddych, zábavu a aktivity

Zuzana Beringerova – sofiafoto

Нравится: 1,1 тыс.

Товар/услуга

Нравится: 1,4 тыс.

Vytvorili sme pre Vás miesto, kde sa môžete stretnúť s priateľmi, rodinou ale samozrejme si k nám…

Нравится: 7,5 тыс.

Hotel Kormorán je situovaný do tichého prostredia na brehu rieky Dunaj, neďaleko Bratislavy.

Нравится: 771

VYSKÚŠAJ cvičenie JUMPING® PONDELOK 19:10 UTOROK 19:10 ŠTVRTOK 19:10

NEDEĽA 18:00…

Нравится: 612

Skupinové, zdravé, hravé cvičenia, s doprovodom pesničiek,riekaniek pre deti od 6 mes.do 6 rokov.

Нравится: 1,1 тыс.

Detský zábavný svet a kaviareň

Нравится: 1,6 тыс.

ZDRAVIE…KRÁSA…SUPER POSTAVA….záleží nám na Vašej KRÁSE A SPOKOJNOSTI….Salon STAR-a sa o Vás…

Нравится: 430

Priatelia, úsmev a radosť z pohybu …

Jak zvládnout dětský vztek? Zachránil to až bobřík mlčení

Známe to snad všichni. Děti se dělí na „hodné” a „zlobivé”. Všimli jste si? Hodné děti se nevztekají, nepřehánějí, nepláčou kvůli maličkostem, nekřičí.

Můj Fili se dostává do věku, kdy jím začínají cloumat emoce. Někdo by řekl, že mu začíná období vzdoru. Prostě se stává, že sebou s řevem mrskne na zem, když mu třeba nedovolím oblíznout odpadkový koš.

A protože v tu chvíli zní, jako bych ho napichovala na rožeň, kolemjdoucí si občas přisadí: „No, z tebe roste pěknej Napoleon.” A já v jejich tónu slyším: „To sis ho teda pěkně vychovala!”

Zato když klidně sedí v kočárku a usmívá se, všichni se můžou rozplynout, jak je to krásný, hodný kluk. A tak jsem nenápadně uvěřila tomu, že

dítě v emocích = moje selhání

Že dítě by správně mělo být hodné a spokojené. Všechno ostatní je špatně.

„Pocem, broučku, utěším tě do bezvědomí!”

Takže jakmile se Fili naštval nebo zdánlivě bezdůvodně rozplakal, hned jsem naběhla, objímala ho a mluvila na něj. Cpala jsem mu jedno řešení za druhým. Rozptylovala, nabízela jiné možnosti, jak se zabavit, a říkala, proč to není tak hrozné, jak se mu to zdá.

(„Broučku, nebul, to bude dobrý. Zítra půjdem ven zas a vezmeme motorku. No tak, zas tak tragický to snad není… Koukni, doma je zas tatrovka!”)

Fili vřeštěl a vzdoroval, pohlcený svou emocí, svým vztekem. A já mluvila přes něj, zavalená vlastní potřebou ho rychle utišit. Aby už to hlavně bylo v pohodě.

Byli jsme v tom každý sám, oba nešťastní

Bála jsem se, že selžu, když mu nebudu umět pomoct, a hlodala ve mně nejistota, jestli je normální a v pořádku, že ho taková maličkost tak strašně rozhodila.

Kouzlo porozumění: jsme na tom oba stejně

To se takhle Fili jednou rozhodl vytvořit velkolepé dílo z jogurtu, sklenice vody, kousku chleba, vlastního těla a několika pastelek. Nesmírně si to užíval.

Když chtěl zapojit i moje kalhoty, s omluvou jsem ho přerušila a odnesla ho do sprchy. Vypadalo to, že se roztrhne vzteky. V duchu jsem si říkala: „Proboha, vždyť to byla jenom patlanice. Za chvíli tě bude bavit něco jinýho.”

Když jsem pak vařila večeři, dělala jsem moc věcí najednou a zapomněla jsem osolit maso. Dostala jsem takový vztek! Malovala jsem si, jak muž přijde z práce domů a bude celý blažený ze svíčkové. A místo toho dostane neslané maso nebo možná radši chleba s máslem. No hrůza! Bylo mi do breku.

Taková maličkost. A mě to sejmulo úplně stejně, jako předtím Filiho, když se mu něco nepovedlo tak, jak chtěl.

A muž mi na to řekl: „To nevadí, prosím tě, vždyť tohle je taky dobrý. Je to jenom večeře, co blázníš.”

Proč si myslíme, že naše důvody ke vzteku nebo neštěstí jsou „lepší” než ty dětské?

Asi proto, že my velcí u toho míň křičíme. Ale je to jen tím, že máme slova. Dospělák je přece rozumný: nesedne si na zem uprostřed kuchyně a nerozpláče se, protože se mu nechce do práce. (I když by možná někdy chtěl. ;))

Ale když tak poslouchám, jak hrozné věci si my dospělí umíme říct, když je nám těžko, říkám si, že to není o moc lepší než dětský hysterák. Spíš naopak. „To je takovej problém mi jednou pomoct s dětma?” „No jo, prosím tě, ty ze sebe vždycky děláš takovou chudinku.”

No dobře, tak jeho emoce je stejná jako moje… ale co s tím?

Jestli to já a moje dítě prožíváme stejně, možná z toho máme i stejnou cestu ven?

Jednou mi bylo z něčeho pořádně smutno a šla jsem se vypovídat kamarádce. Byla zticha a poslouchala. Já jsem si postěžovala a dofňukala se k tomu, co musím udělat. A ulevilo se mi.

Jindy jsem se zkoušela svěřit kamarádovi, který na mě rovnou chrlil řešení, skoro mě ani nenechal domluvit. Chtěl to vyřešit, aby bylo po problému. Nepomohl mi ani za mák.

A tak mi to docvaklo.

Když jsem v emocích, nechci řešení. To pak najdu sama. V tu chvíli chci přijetí. Aby mě někdo pochopil a měl mě rád, i když jsem zrovna nesnesitelná

To se pak cítím v bezpečí a přejde to během chvilky.

Konec mluvení, začátek komunikace

Zkusila jsem to.

Když se příště Fili kvůli něčemu hlasitě rozplakal, sedla jsem si k němu a neříkala nic. Netlačila jsem na něj, aby přestal plakat.

Pravda, bylo to doma. Nemusela jsem zrovna řešit kritické pohledy kolemjdoucích, kteří si podle toho řevu musí myslet, že svoje dítě čtvrtím. Zachovat klid venku, to chce trénink. 🙂

A jak jsem se přestala soustředit na to, aby už to bylo za námi, konečně jsem slyšela a viděla, co ho vlastně trápí

Aha, nemusí nutně mávat tou porcelánovou miskou, jen chce vařit jako já. Nechce padat na motorce ze schodů, chce prostě někde jezdit. Pozdě večer nepláče bezdůvodně, jen z té únavy prostě sám neví, jak usnout.

Zeptala jsem se, co mu udělá dobře, a poslouchala. A dívala se, protože v roce a čtvrt ta slovní zásoba holt ještě není velká. 🙂

Ale i když nemluví, dokáže přesně ukázat, co potřebuje.

Jezdit na motorce se dá i doma, v obýváku máme teď perfektní překážkovou dráhu. Plastová miska s metličkou jsou na pidi vaření nejlepší. Když je únava převeliká, někdy pomůže přitulení, jindy napít, občas jde usnout jenom s tátou. Plína už se u nás mění zásadně jen ve stoje, někdy dokonce v běhu. 🙂

Vymyslí to sám, stačí, když na něj netlačím

A tak se stane, že místo „zlobivého” dítěte máte najednou dítě unavené, smutné nebo zklamané – a to už se dá řešit. 😉

U větších dětí má ticho ještě další výhody 😉

Když se občas utrhneme od těch svých veledůležitých dospěláckých povinností a jen tak si sedneme k dětem na zem, můžeme zjistit spoustu zajímavých věcí.

Když posloucháme dost dlouho, bez hodnocení a posuzování, možná nám řeknou i o tom, co by si jinak schovaly. (Třeba že vzaly hračku ze školky, nebo že je na ně ta nová paní učitelka někdy pěkně zlá.)

Kromě toho, když přestaneme chrlit a začneme poslouchat, můžeme od nich slyšet vlastní věty, o kterých v tom každodenním shonu ani nevíme, že z nás občas vyletí. A teď najednou tím něžným hláskem znějí o to drsněji.

„Okamžitě toho nech!” na mladšího brášku, který si prozpěvuje trochu hlasitě.
„Tak slyšels?!”

Někdy nám z toho zrcadla může být pěkně na nic. Ale když to slyšíme, můžeme toho nechat. A to je lepší, než o tom nevědět, ne?

Bonus: když budete poslouchat, děti začnou taky

A to nejen proto, že nás napodobují. Když nonstop mluvíme, mají už někdy plné zuby našeho neustálého poučování, nařizování a vysvětlování. A tak sotva spustíme, rovnou vypnou.

A rodič se může umluvit do mdlob a je to k ničemu. To jsou pak všichni pěkně naštvaní: přehlcené děti i ochraptělí rodiče.

Schválně, dejte tomu šanci a dopřejte si tichý den. Hlasivky si odpočinou a vy se můžete dozvědět spoustu věcí, co jste dosud nevěděli.

A až to všechno zjistíte, můžete se s dětmi v klidu domluvit i na tom, co potřebujete změnit.

A až to všechno zjistíte, můžete se s dětmi v klidu domluvit i na tom, co potřebujete změnit. Aby vám doma zavládla pohoda, jakou umí vykouzlit jen spokojená máma, které netečou nervy osmkrát denně. Tak jestli potřebujete doma ulevit navíc i jinde než se vztekáním, pojďte se podívat k nám do kurzu.

Líbilo se vám tohle řešení dětského vzteku? Sdílejte, třeba pomůže i dalším rodičům: