V pražském Domově seniorů Michle pracuje na sto ošetřovatelů. Polovina z nich odmítá očkování proti covidu. Pečují přitom o nejrizikovější skupinu obyvatel z hlediska případných zdravotních komplikací během nemoci. „Mrzí mě to. Místo toho, aby byli rádi za možnost nechat se očkovat, tak se k tomu takhle staví,“ řekla serveru Lidovky.cz ředitelka michelského domova Věra Barešová.
S odmítavým postojem svých zaměstnanců se setkávají sociální zařízení napříč republikou. „Jedna kolegyně dala dokonce výpověď, aby se nemusela nechat testovat a očkovat,“ uvedl pro Lidovky.cz Petr Němec, šéf Domova pro seniory Vychodilova v Brně.
Za problémem stojí podle ředitelů zejména dezinformace, které kolují na internetu. „Sklízíme zanedbání a pozdní spuštění informační kampaně. Odpovědná místa ztratila autoritu v poskytování informací,“ je přesvědčen Jaroslav Marek, ředitel Domova pro seniory Krásné Březno v Ústí nad Labem. Očkování nechce podstoupit dokonce šedesát procent tamních pečovatelů.
  |
„Proti vakcíně jsou spíše mladší zaměstnanci. Přečtou si poplašnou zprávu na internetu, že po ní nebudou moci mít děti, a raději ji odmítnou,“ uvedla příklad Barešová. Očkování jsou dle ní nakloněni více starší pečovatelé, neboť mají z koronaviru větší obavy.
Lidovky.cz znají dokonce případ, kdy ošetřovatelka přemluvila seniora k tomu, aby vakcínu odmítl stejně jako ona. „Příbuzní klienta s tím dost bojují a nevědí si teď rady,“ popsal Petr z Prahy.
Pečovatelé často argumentují tím, že vakcína byla vyvinutá moc rychle, a tudíž jí nevěří.
Sledovat další díly na iDNES.tv
S neochotou svých zaměstnanců nechat se naočkovat se potýká i ředitel pardubického Domova pro seniory U Kostelíčka Lukáš Holeček. „Zároveň ale respektuji, že je to jejich svobodná volba, a nemohu je do ničeho nutit,“ řekl.
Vakcína proti koronaviru je totiž v Česku dobrovolná a ministerstvo zdravotnictví ji ani neplánuje zavést povinnou pro zaměstnance v sociálních službách. Podle ředitelů by stejně povinné očkování pro pečovatele nedávalo smysl, protože už nyní mají málo zájemců o práci. Po takovém nařízení by je sháněli ještě hůře.
Ošetřovatele tak musí vláda přesvědčit po dobrém. „Snažíme se zájem o očkování proti onemocnění covid-19 co nejvíce podpořit. Činíme tak prostřednictvím mediálních vyjádření a na pravidelných tiskových konferencích,“ napsala serveru Lidovky.cz mluvčí ministerstva zdravotnictví Barbora Peterová. Cílit mediální kampaň přímo na pečovatele se však resort nechystá.
Poradit si musí sociální služby samy. Kupříkladu do Domova pro seniory Krásné Březno v Ústní nad Labem pravidelně dochází praktický lékař, který se snaží dezinformace spojené s očkováním vyvracet.
Hlášení v rádiu
Jinde vzali informační kampaň do rukou samotní ředitelé. „Dělali jsme různé osvěty, v našem rádiu jsem pravidelně vysílal a apeloval na zaměstnance, aby přijali společenskou zodpovědnost, šli příkladem a nechali se naočkovat,“ uvedl pro Lidovky.cz Marek Tejzr, ředitel Domova seniorů Sluníčko v Ostravě.
I tak se ale nepovedlo přesvědčit všechny. Ze 143 zaměstnanců se k očkování přihlásilo 80 z nich. „Máme tu samozřejmě i odmítače, kteří jsou proti jakékoliv vakcíně z vlastního přesvědčení, s těma je problém třeba i u očkování proti chřipce. Existují prostě jedinci, kteří o vakcíně nechtějí ani slyšet, ti tu byli vždycky,“ pokračoval Tejzr.
I hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák (ANO) potvrzuje, že se region potýká s neochotou ošetřovatelů nechat se naočkovat. Podle nedávného průzkumu v kraji projevilo jen 30 až 40 procent pečovatelů zájem o očkování.
„Stává se ale, že mobilní očkovací tým přijede do domova seniorů a zaměstnanci si to na poslední chvíli rozmyslí a nakonec vakcinaci také podstoupí. Věřím tedy, že se postupně nechají přesvědčit,“ řekl pro Lidovky.cz Vondrák.
Problémem v domovech seniorů se zabývá i ministerstvo práce a sociálních věcí.
„Ačkoliv je strategie očkování včetně osvěty v gesci ministerstva zdravotnictví, budeme se snažit důležitost očkování vysvětlovat i zaměstnancům v sociálních službách, které oslovujeme průběžně přes sociální sítě i přímo přes poskytovatele sociálních služeb,“ řekl mluvčí resortu Vladimír Dostálek.
Zároveň uvedl, že „odmítači“ v řadách pečovatelů mohou přinést komplikace do budoucna. Ochránit seniory je totiž pro stát stěžejní. „Dezinformace okolo vakcinace jsou obecně problém. Zvláště pak vytvářejí-li obavy z očkování u těch, kteří přicházejí do přímého styku s nejrizikovější skupinou obyvatel,“ dodal Dostálek.
Argumentují imunitou
Mnoho zaměstnanců v pečovatelské službě spoléhá na imunitu po prodělání covidu. To je dalším důvodem, proč očkování prozatím odmítají. „U nás většina zaměstnanců i klientů nemoc prodělala.
Ošetřovatelé teď argumentují tím, že by měli mít imunitu, takže počkají třeba rok,“ uvedla ředitelka domova seniorů v Michli Barešová. Na imunitu se odvolávají i zaměstnanci v ostravském zařízení.
„Někteří pečovatelé se poradili se svým lékařem a ten jim dokonce řekl, ať počkají,“ potvrdil ředitel Domova seniorů Sluníčko Tejzr. Imunita vůči koronaviru by po prodělání nemoci měla vydržet nejméně tři měsíce, doživotní však určitě není.
Ředitelka Barešová ale upozorňuje, že vakcína proti covidu je nedostatkovým zbožím a pečovatelé by měli „chytit příležitost za pačesy“. „Udivuje mě, že si spousta zaměstnanců myslí, že budou mít vakcínu, kdykoliv si řeknou. Očkovali jsme před 14 dny, to měli šanci vakcinaci podstoupit. Když se teď náhodou rozmyslí, budu vakcínu těžko shánět,“ uvedla Barešová.
Na situaci v domovech seniorů reagoval i Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče, který nedávno vydal oficiální stanovisko k očkování zaměstnanců zdravotnictví a sociálních služeb.
„Je v zájmu zdravotnických pracovníků a zaměstnanců pracujících u poskytovatele sociálních služeb, aby se očkování na covid-19 dobrovolně podrobili a tím přispěli ke snižování rizika onemocnění a dalšího šíření nákazy,“ stojí v úvodu.
Svaz v dokumentu radí ředitelům, jak se mají zachovat, pokud jejich zaměstnanci vakcínu odmítají.
Vzhledem k tomu, že očkování proti covidu není pro pečovatele povinné, zaměstnavatel nemá právo ošetřovatele propustit. Vedení ho ale může převést na jiné pracoviště v rámci zaměstnavatele, a to i přesto, že by s tím nesouhlasil.
„Pokud by zaměstnavatel v případě odmítnutí očkování nevyužil možnosti převedení v rámci sjednané pracovní smlouvy, může zaměstnanci určit překážku v práci, v praxi půjde de facto o zákaz vstupu na pracoviště,“ píše odborový svaz.
V takovém případě ale musí zaměstnavatel pečovateli zaplatit plnou mzdu. To je podle ředitelů nereálné.
„Ošetřovatel by tedy měl placené volno, na to absolutně nemáme peníze,“ okomentovala Barešová s tím, že by jí pak zásadním způsobem chyběli zaměstnanci. S tím souhlasí i Petr Němec, ředitel Domova pro seniory Vychodilova v Brně.
„Určitě z toho nebudeme vyvozovat žádné pracovněprávní důsledky, protože kvalitního personálu je na trhu práce velký nedostatek,“ uvedl.
Rozpravy – Čtvrtek, 7. října 2010
Lothar de Maizière, bývalý předseda vlády Německé demokratické republiky. – (DE) Pane předsedající, pane Delorsi, dámy a pánové, když se rozhlédnu kolem sebe, vidím řadu slavných a důvěrně známých tváří a jsem velmi rád, že se s vámi všemi mohu opět setkat.
Je pro mne velkou ctí, že k vám dnes mohu při této příležitosti promluvit na půdě Evropského parlamentu. Je z toho zjevné, že sjednocení Německa nebylo v žádném případě jen vnitrostátní záležitostí, ale i zásadním evropským tématem. Dokonce bych mohl říci, že sjednocením Německa jsme učinili přítrž pomýlenému nacionalismu evropských národů.
Proto bych chtěl této příležitosti dnešního výročí a svého projevu využít k výzvě na adresu každého občana Evropy, aby se snažili dosáhnout všech prvků, které nás sjednocují. Dnes, 7. října, je pro tuto příležitost vhodný den, neboť si připomínáme 61. výročí vzniku Německé demokratické republiky (NDR). Po čtyřicet let byl 7.
říjen opulentní a okázalou oslavou Dne republiky.
Já jsem se ale stal předsedou vlády proto, abych skoncoval s NDR a vedl východní Německo k jednotě. Otevřenou německou otázku nebylo možno řešit jinak, než v souvislostech evropské jednoty.
Evropská unie vycházející ze základů zakotvených v Římské smlouvě je důkazem toho, že Evropa si z hrůz obou světových válek vzala to správné poučení. V roce 1957 se kancléř Konrád Adenauer postaral o to, aby Smlouvy stanovovaly pro východní Němce, v případě sjednocení, řádné členství.
Tím se do praktické politiky promítl účel preambule německé ústavy, který hovoří o jednání jménem těch, jimž bylo v jednání zabráněno. V důsledku toho zůstávala německá otázka stále na pořadu dne, neboť se jednalo i o jeden z klíčů k překonání rozdělení Evropy.
Tyto dvě věci jsou spolu nerozlučně spjaté – válka, již Německo rozpoutalo a prohrálo, a železná opona, která rozdělila Evropu.
Jedním z obzvláště tragických aspektů toho všeho bylo, že ti, kdo byli mimořádně tvrdě postiženi železnou oponou, zároveň v největší míře zažili utrpení národního socialismu. Avšak ani povstání ve východním Berlíně v roce 1953 a v Polsku a v Německu v roce 1956, ani pražské jaro v roce 1968 nedokázaly výrazněji otřást základy komunistické vlády.
Nicméně od tohoto okamžiku již mnozí lidé ve státech východního bloku věděli, že systém, v němž jsme žili, nelze reformovat, ale pouze překonat.
Toto poznání představovalo smutnou naději, kterou jsme si dále hýčkali tváří v tvář obtížné situaci a chování těch, kdo byli u moci, přitom se ale většina lidí včetně mne domnívala, že za našeho života se tato naděje nenaplní.
Svobodu nebylo nikterak slyšet. Byla to doba tísnivého ticha a paralýzy. To vše se ale změnilo v říjnu 1978, kdy byl polský kardinál zvolen papežem. Již jen jeho víra a jeho slova vyvedla netolerantní režimy z míry.
Nejprve polský lid a následně celý svět si uvědomily, že tento muž říká to, čemu věří, a věří tomu, co říká. Jan Pavel II.
byl prvním citelným znamením toho, že zavanul vítr změny, který od této chvíle vanul celou Evropou a v roce 1989 propukl v povstání.
(Hlasitý potlesk)
Stávky v Gdaňsku v roce 1980 a založení první svobodné odborové organizace ve východním bloku daly jasně najevo, že se do pohybu dal proces, který nebude možné zastavit.
Rozhodujícím faktorem v tom všem byla skutečnost, že nikdo z těchto lidí nebojoval jen sám za sebe. Každý, kdo zpochybňoval komunismus, tak činil jménem všech. Snad je to ironický výsledek internacionalismu.
Tadeusz Mazowiecki a Lech Wałęsa nezměnili jen svůj svět, ale i náš. My Němci máme Polákům skutečně za co děkovat.
(Hlasitý potlesk)
V dnešní den bychom si měli připomenout i jména dalších osob, které se staly zástupci mnoha lidí. Zmíním pouze Andreje Sacharova a Václava Havla, kteří vytahovali kameny z Berlínské zdi mnohem dříve, než v roce 1989 skutečně spadla.
- (Potlesk)
- Dále bych chtěl ještě jednou vyjádřit naši úctu a vděk Maďarsku, které bylo první zemí, jež sebrala odvahu otevřít své hranice.
- (Potlesk)
Byla to doba, kdy lidé jednali za sebe navzájem, protože toužili po svobodě. Toto povstání bylo skutečně společným úsilím a jeho nejdůležitějším výsledkem by mělo a musí být zachování evropského společenství. Měli bychom tudíž tyto zkušenosti vnímat jako výzvu k tomu, abychom v Evropě napříště hledali prvky, které nás spojují.
(Potlesk)
Nezapomenu na to, jak Jan Pavel II. ve svém projevu před Braniborskou branou v roce 1996 zavzpomínal, že lidi od sebe navzájem oddělovaly zdi a smrtonosné hranice. Za této situace byla Braniborská brána v listopadu roku 1989 svědkem toho, jak lidé setřásli a zničili jho útlaku.
Uzavřená Braniborská brána byla symbolem rozdělení. Když se konečně otevřela, stala se symbolem jednoty a znamením toho, že výzva k dosažení jednoty Německa uvedená v německé ústavě byla získáním svobody naplněna. Nyní lidé mohou právem říci, že Braniborská brána se stala branou svobody.
K tomu, co řekl, bych chtěl, pokud jako braniborský protestant a potomek hugenotů smím, dodat, že s pádem Berlínské zdi se Braniborská brána stala i symbolem evropské jednoty.
My Němci bychom nedokázali spravedlivě prosazovat svou národní jednotu, kdybychom to nevnímali jako příspěvek k jednotě Evropy s ohledem na dřívější historické události, které jsem zde naznačil.
(Potlesk)
První a jediné svobodné volby do východoněmecké Sněmovny lidu, které se konaly dne 18. března 1990, vedly k vytvoření parlamentu reprezentujícího skutečný průřez populací a vyjadřovaly životaschopnost a přesvědčivou sílu demokracie jako formy vládnutí. Voleb se zúčastnilo celkem 93,4 % voličů. Myslím, že je to rekord, který v blízké budoucnosti nebude překonán.
Neexistoval nikdo, koho by se tyto volby nedotkly. Historie je bude vnímat jako ohromující důkaz toho, že se nám, východním Němcům, poté co jsme se na podzim roku 1989 osvobodili, povedlo na jaře 1990 zavést v zemi demokracii. Lidé z NDR jednali sebejistě a zodpovědně a nově získanou svobodu si obhájili. Demokracie a svoboda nejsou jen abstraktními pojmy.
Prolínají se všemi aspekty našich životů a určují jejich podobu.
U příležitosti dvacátého výročí těchto voleb do Sněmovny lidu jsem na půdě Říšského sněmu řekl, a nyní bych to rád zopakoval zde, že Sněmovna lidu dala bezprostředně všem našim sousedům jasně najevo, že změny v NDR a sjednocení Německa nejsou důvodem k obavám.
Parlament neprodleně a z vlastní svobodné vůle přijal odpovědnost za celou německou historii. Sklonil svou hlavu před oběťmi a zaručil našim polským sousedům bezpečné hranice. Požádal i o odpuštění za podíl NDR na potlačení pražského jara.
Udělal to vše ještě před sestavením nové vlády, neboť nová éra po skončení studené války měla být časem smíření, míru a pospolitosti. Toto přijetí odpovědnosti znamenalo samo o sobě začátek práce jediného svobodně zvoleného východoněmeckého parlamentu.
Vše, co následovalo, souviselo s tímto přijetím odpovědnosti a bylo jeho důsledkem, abych tak řekl. Toto přijetí odpovědnosti zůstává platné i poté, co NDR zanikla, a představuje závazek hledat ve všem, co děláme, prvky, které nás v Evropě spojují.
Východoněmecký parlament mne pověřil úkolem zahájit proces, který povede k jednotě obou států. Chtěl bych zdůraznit, že my všichni jsme tehdy byli schopni dosáhnout jen těch věcí, po nichž jsme toužili od chvíle, kdy se ozřejmily v důsledku nadšení lidí pro jednotu. Volby konané 18. března 1990 byly zároveň lidovým hlasováním o německé otázce.
Ještě jsme se ale museli věnovat vypracovávání smluv a zavedení právní úpravy pro nespočet problémů. Ve všech oblastech společnosti docházelo k zásadním změnám. Znovu došlo k zavedení německých států, obnovení dělby moci a právního státu a demokratizaci vzdělávání, policejních složek a správních orgánů.
Jedním z rozhodujících faktorů bylo znovuzavedení místní samosprávy vytvořené již Steinovou a Hardenbergovou reformou Pruska, a 6. května 1990 se tak lidé mohli účastnit svobodných komunálních voleb.
Dále jsme vytvořili hlavní státní smlouvy o hospodářské, měnové a sociální unii, smlouvu o sjednocení a konečně se spojenci smlouvu 2+4 – velmi mne těší, že se zde dnes setkávám s Rolandem Dumasem –, kterou jsme podepsali 12. prosince v Moskvě.
(Potlesk)
Za těch šest měsíců jsme dosáhli mnohé a můžeme říci, že jsme byli nejpracovitějším parlamentem v naší historii.
Dodnes jsem vděčný za to, že všichni naši partneři nám byli velmi oddanými kamarády ve zbrani. V této souvislosti bych mohl jmenovat tolik jmen, proto zmíním jen Michaila Sergejeviče Gorbačova a George Bushe seniora.
Projev o společném evropském domě byl jedním z hlavních výchozích bodů Gorbačovovy politiky glasnosti a perestrojky. Byl nakonec tím, co otevřelo Němcům dveře k jednotě.
Proto bychom nikdy neměli zapomínat na to, že Rusko je důležitou součástí tohoto evropského domu a že naše partnerství s Ruskem je nezbytné pro naše přežití.
(Potlesk)
George Bush poskytl na základě Atlantické aliance zvláštní ochranu našemu právu na sebeurčení. Chtěl bych rovněž zmínit jméno Jacquese Delorse, který odvedl velký kus práce jako předseda Evropské komise a nám poskytl neocenitelnou pomoc v procesu, který vedl ke sjednocení Německa. Je to skutečný přítel německého lidu. Velice vám děkuji!
- (Potlesk)
- Jsem stále přesvědčen o tom, že sjednocení Německa by se nedostalo tak širokého přijetí a spolupráce, kdyby je nepodpořila stará federální republika v čele s Helmutem Kohlem, který je bez diskusí velkým Evropanem.
- (Potlesk)
Spojily se zde dvě důležité věci. Východní Němci v jedinečném aktu sebeosvobození mírovými prostředky překonali režim, který je utlačoval, a strhli zeď. S použitím mírových prostředků se jim podařilo uskutečnit zásadní změnu.
Východní Němci se vztyčenými hlavami řekli – My jsme národ; a o několik týdnů později – Jsme jeden národ. Ti, kdo v tak krátkém čase dosáhli tolika změn, musí být plni sebedůvěry a hrdosti.
Mají všechny důvody se domnívat, že dokážou odolat tomu, co dnes nazýváme krizí, a že z každé krize vyjdou silnější. Máme zkušenost s transformací.
(Potlesk)
Na druhé straně jsme si ale zároveň uvědomili, že jsme součástí tohoto velkého společenství evropských národů a součástí Atlantické aliance.
I další státy a národy hájily naši svobodu a učinily, co bylo v jejich silách, aby nám pomohly jednoty dosáhnout.
Je tedy pro nás důležité, abychom sami sobě i budoucím generacím připomínali, že jsme to byli my Němci, kdo byl odpovědný za naši porážku a rozdělení země. Máme přátele, sousedy a partnery a těm musíme poděkovat za naši jednotu a svobodu.
(Potlesk)
Sjednocení však nevytvořilo jen Německo, jak ho dnes známe. Je samozřejmé, že vedlo i k zásadním změnám ve staré federální republice i v celé Evropě. Tento proces změn stále v nezmenšené míře pokračuje. Naši lidé a země se mohli najednou přestat stále dokola zabývat německou otázkou.
Namísto toho se mohli začít plnými silami věnovat jinému cíli, který je zakotven v německé ústavě – tím cílem je, aby Německo jako plnoprávný člen sjednocené Evropy podporovalo mír na celém světě.
Nyní chceme být a jsme v takovém postavení, kdy můžeme být hnací silou evropské jednoty a garantem světového míru, neboť jsme naší jednoty dosáhli v míru, ve spolupráci s našimi sousedy, jimž jsme za to zavázáni. Především však tento úkol vnímáme jako cennou službu, kterou naše země poskytuje.
Umožní nám to uvést do praxe navenek to, co v rámci našeho státu představuje rozhodující složku naší demokracie. Demokracie je mnohem méně typem státního zřízení než skutečnou službou, kterou každý jednotlivec poskytuje společenství a pro všeobecné dobro. Demokracie mnohem více než kterýkoli jiný druh režimu vyžaduje, aby se každý jednotlivec aktivně zapojoval.
Totéž platí pro sociálně tržní hospodářství, které je více než jen hospodářský systém. Vyžaduje, aby občané měli smysl pro zodpovědnost, a podněcuje je k tomu.
Staví společné dobro před vlastní zájmy a využívá majetek ve prospěch společenství, neboť bez něj by ho nebylo možné zaručit. V každém případě si musíme stále říkat, že důležité je, aby rozdělení bylo nahrazeno zapojením – v naší zemi i v Evropě.
Zapojení však neznamená, že každý něco dostane. Znamená to naopak, že každý může něčím přispět a musí se účastnit.
Jsem stále více znepokojen narůstajícím pohrdáním právy, které tvoří základ naší svobody. Autenticita a síla demokracie pocházejí výhradně z přístupu občanů.
Tento koncept občanství je něco, co nám dává možnost společně žít jako společenství a podporuje nás v tom, abychom vždy pátrali po prvcích, které nás sjednocují. Jsme součástí společenství lidí, které zaručuje práva občanů, usiluje o mír a prosperitu a chce žít v míru.
Podle mého názoru bude mít tento kontinent, na kterém žijeme, úspěšnou budoucnost, dokáže-li nalézt středobod těchto hodnot spravedlnosti, demokracie, míru a svobody a dokáže-li nalézt jednotu, kterou jsme ztratili po druhé světové válce.
Hovořili jsme o západním spojenectví, východním bloku a konfliktu mezi západem a východem; měli jsme východní a západní Berlín; náš svět byl rozdělen na východ a západ, ale přitom už neměl střed. Upřímné hledání věcí, které nás spojují, je i hledáním našeho středu.
Někdy mne až roztrpčuje, že všechny ty věci, bez nichž jsme se ve východním Německu museli obejít a dlouhá léta po nich toužili, jsou nyní brány, jako by byly samozřejmost, a zůstávají téměř nepovšimnuté. Mám na mysli svobodu cestovat, mluvit, obchodovat, svobodu tisku a vyznání.
Mám na mysli právo na svobodné a spravedlivé volby s tajným hlasováním a právem na spolurozhodování. Lidé dnes to všechno berou příliš jako samozřejmost a již si to ani neuvědomují. Vždy je zde riziko, že těmto věcem nebude věnována pozornost a že nebudou doceňovány.
Někdy cítím rozčilení, když si uvědomím, jak často mají lidé tendenci promrhat to, čeho dosáhli, protože to berou jako samozřejmost a již si toho neváží. A také se málo snaží o to, aby své úspěchy rozmnožili.
(Potlesk)
Často před námi stojí obtížné úkoly. Nyní, když jsme Evropskou unii rozšířili, ji potřebujeme ještě prohloubit. Tyto úkoly jsou ale stále mnohem přitažlivější, než kdybychom znovu upadli do konfliktu. Je mnohem lepší na tom, abychom překonávali krize a řešili problémy, spolupracovat, než abychom jim čelili sami.
(Potlesk)
Největší katastrofou by pro evropské národy byl návrat do doby, kdy nám chyběla jednota. Z toho důvodu, a zejména při takové příležitosti, jako je ta dnešní, hledejme prvky, které nás spojují.
Práva a svobody, o nichž jsem hovořil, tvoří jádro a střed naší společnosti a Evropské unie a našeho společenství hodnot. To jsou věci, které nás sjednocují. Z tohoto středu vzchází rozhodující a snad jediná důležitá povinnost, kterou my, občané Evropy, máme.
Měli bychom být připraveni tato práva a svobody chránit. Ochrana svobody je ústředním prvkem Evropy.
(Potlesk)
Naučili jsme se, že svoboda je nedělitelná. Není možné, aby byla jedna část lidí svobodná a jiná žila v systému, který ji utiskuje, jako tomu bylo u nás v Německu. Pád Berlínské zdi a železné opony v Evropě nejen že osvobodil východní Němce a všechny obyvatele východní a střední Evropy.
Současně se díky tomu svoboda rozšířila po celé Evropě. Z toho důvodu mohou evropské národy nalézt prvky, které jsou jim v tom nejopravdovějším slova smyslu vlastní, jen v rámci společenství.
Musíme zajistit, abychom v rámci našeho společenství ochránili svobodu a sami sobě tak zajistili pozitivní budoucnost.
Předešlé století se svými vrcholy i děsivými pády nás naučilo jedné věci. Historie není záhadný osud, jemuž lidé jen přihlížejí. Historie jsou zkrátka věci, které dělají lidé. Je však mnohem obtížnější ovlivnit konání lidí tím, že jim budeme říkat, co mají dělat, než když jim půjdeme dobrým příkladem.
To platí pro jednotlivce a platí to stejně tak pro poslance parlamentu, vlády a celé národy. Nemůžeme po našich občanech požadovat, aby zaujali svobodomyslný, demokratický přístup k životu. Musíme jim dát příklad. Proto vás dnes žádám o jedinou věc a s naléhavostí se obracím na národy Evropy.
Pojďme ve všem, co děláme, hledat, podporovat a bránit to, co nás spojuje.
Jsem vděčný, že jsem za to mohl přijmout odpovědnost a že jako občan jsem samozřejmě stále odpovědný za Braniborsko, které je mým domovem, za jednotné Německo, za vlast, kterou miluji, a za Evropu, jejíž jednota je rozhodující pro náš osud a budoucnost.
Děkuji vám.
(Hlasitý dlouhotrvající potlesk)
Seniorům často chybí zdraví a peníze. Trampoty sdílejí v Senior Pointech
Většina seniorů velkou část dne stráví sledováním televize, čtením a péčí o vnoučata. Stýká se se svými vrstevníky minimálně dvakrát týdně a pravidelně se vídá s rodinou. Vyplývá to z dotazníku, který předložili 220 návštěvníkům pracovníci „oáz pro seniory“ – Senior Pointů. Těch je nyní v Česku 36.
Více než polovina dotázaných uvedla, že jim v životě nejčastěji chybí zdraví, a poté peníze. „Chtěli jsme se dozvědět o lidech, kteří do Senior Pointů docházejí, něco více, a proto jsme jim rozdali dotazníky se 13 otázkami směřujícími na jejich pocit spokojenosti a potřeby. Pozitivní výsledky nás příjemně překvapily.
Senioři jsou totiž ohroženi sociálním vyloučením více než mladší lidé,“ říká Jakub Carda, ředitel Společně, o. p. s., která se o seniory prostřednictvím Senior Pointů stará. „Spíše pozitivní vyznění si vysvětlujeme tím, že senioři, kteří k nám přijdou, jsou obecně aktivnější a snaží se zapojovat do nejrůznějších programů.
Většina (67,6 %) dotázaných uvedla, že nás navštěvují pravidelně.“ Podle výsledků se s vrstevníky pravidelně nestýká jen 13,5 % z dotázaných, a to především kvůli neblahému zdravotnímu stavu (36,7 %). Téměř 80 % dotázaných seniorů by uvítalo více Senior Pointů a přibližně polovina z nich by byla ochotna docházet až 2 km od místa bydliště (51,3 %).
V Senior Pointech seniory nejvíce baví přednášky, poradny, výlety či návštěvy kina. Výsledky dotazníku také ukázaly, že velkou roli v životě seniorů hraje televize – její sledování uvedlo jako obvyklý způsob trávení dne 67,3 % dotázaných.
Podle praktického lékaře Norberta Krále starší pacienty uvrhují do nedobrovolné izolace především zdravotní neduhy. „Fyzická zdatnost s věkem klesá, přibývají chronické nemoci a řada starších lidí si hodně rozmýšlí, zda vyrazit ven, stojí je to hodně sil. Zůstávají tak izolováni v bytě, přestože dříve byli společenští.
Samotu zhoršuje smrt partnera, se kterým prožili většinu života, takový kontakt jim bohužel nenahradí ani jejich děti,“ říká MUDr. Norbert Král. V dotazníku otázka na vnímání mladé generace staršími zazněla. „Přesně 37,4 % dotázaných uvedlo, že je horší než jejich, 30,8 % ji označilo za stejnou, zbytek si nebyl jist,“ pokračuje Jakub Carda.
„V našich programech se snažíme, aby se starší a mladší generace sbližovala. Cesta k tomu vede přes poznání a pochopení.
Když senior vypráví dětem, co všechno dělal zamlada a s čím se potýká nyní, umí se pak tyto děti více vžít do starší generace a respektovat je, zároveň jim pomoci v ztížených podmínkách, například pustit staršího člověka sednout v tramvaji nebo pomoci do vysokých schodů,“ dodává ředitel Společně, o. p. s., Jakub Carda.
Největší počet Senior Pointů je v Moravskoslezském kraji (13) a podle náměstka hejtmana Jiřího Navrátila v blízké době otevřou další 2. „Náš kraj stárne, v blízké době bude v seniorském věku třetina zdejší populace. Senioři jeví velký zájem o společné akce, Senior Pointy jsou plné. Pobavila mě pracovnice Senior Pointu z Kopřivnice.
Na dotaz, kolik dnes přišlo seniorů, odpověděla, že nic moc – „jen“ 35,“ usmívá se Jiří Navrátil. Stárnutí populace jsou si vědomi i na Příbramsku, kde nyní žije téměř 5 000 lidí v seniorském věku. „Každý projekt, každá aktivita, každá snaha prováděná ve prospěch seniorů je vítána. Proto jsem za existenci Senior Pointů moc rád.
Jsou to místa, kde dříve narození lidé nacházejí zpět cestu ke společenskému životu, jehož tempo změn je překotné. V našem Senior Pointu mají největší zájem o přednášky, kurzy, výjezdy na zajímavá místa.
Rádi se potkávají a sdílejí společné trampoty – řeší náklady na život, dostupnost lékařské péče, vztah se svými potomky,“ uvádí starosta Příbrami Jan Konvalinka.
Postoje mladé generace ke starším zkoumala už v roce 2015 vedoucí aktivizačního oddělení Domova pro seniory v Sokolnicích Eva Stiborová. Ptala se 645 žáků základních a středních škol.
Z šetření mimo jiné vyplynulo, že 50 % středoškoláků seniorům vytýká, že pracují, 44 % z nich věří, že bydlení seniorů řeší domovy důchodců, třetina malých školáků se nebaví s rodiči o babičce a dědovi, zato 48 % ví, že důchody se vyplácejí z daní.
„Setkávám se často s postojem, který vylučuje, aby se mluvilo o stáří a o tom, co obnáší. Jedním z hlavních důvodů, proč si k sobě generace těžko hledají cestu, je právě tabuizace stáří a starých lidí obecně,“ říká Eva Stiborová.
Podle prof. MUDr. Hany Matějovské Kubešové, CSc., přednostky Kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství FN Brno, jsou ke změně postojů zapotřebí emoce.
„My například při osvětě mezi mladými lékaři využíváme modely, které jim pomohou zažít běžné situace „v kůži“ staršího člověka.
Ve speciálním obleku, který simuluje jednotlivé degenerativní obtíže u seniorů, lépe pochopí bariéry a nástrahy, které jim komplikují život,“ vysvětluje prof. Matějovská Kubešová, podle níž se naštěstí o problematice stárnutí v posledních letech více mluví.
Střední délka života v Česku se prodlužuje – od roku 1990 o více než 5 let a 8 měsíců. Muži narození po roce 2010 mají naději na dožití téměř 76 let, ženy pak téměř 82 let.