Schizofrenie a vše o ní – příznaky, příčiny, léčba

Jedná se o nejčastější a nejzávažnější onemocnění ze skupiny psychotických duševních poruch. Nemocní ztrácejí kontakt s realitou a slyší nebo vidí věci, které nejsou skutečné. Pod vlivem svých představ pak mohou jednat neobvykle a nepřiměřeně.

Schizofrenie je epizodické onemocnění, tzn. objevuje se v psychotických krizích (tzv. atakách) či posléze v opakováních nemoci (relapsech).

• Vyskytuje se u 1–1,5 % populace (tj. onemocní přibližně 1 člověk ze 100).
• Četnost výskytu je stejná v různých kulturách a na různých kontinentech.
• Vyskytuje se stejně často u mužů i žen (rozdíl je pouze v začátku onemocnění).

Průběh onemocnění a cestu k úzdravě ovlivňuje řada faktorů, především dobře fungující rodinné zázemí, včasná a dobře vedená medikamentózní a psychologická léčba a systematická rehabilitace.

Psychóza propuká u lidí s náchylností ke schizofrenii poté, co jsou vystaveni nadměrné psychické zátěži (např. maturita, první partnerské vztahy).

Mezi dispozice k onemocnění patří nadměrná citlivost (hypersenzibilita) a zvýšená zranitelnost (vulnerabilita), je proto důležitá kvalita vztahů s blízkými. Dědí se pouze dispozice, ne samotná nemoc. (Pokud však některý z rodičů trpí schizofrenií, pravděpodobnost, že dítě onemocní také, je asi 10 %.)

Schizofrenní onemocnění propuká v mladém věku – ve fázi životního startu – a může proto ovlivnit prakticky celý život.

Onemocnění nejčastěji propuká:

• u mužů mezi 15 až 25 lety
• u žen mezi 25 až 35 lety

Psychotickou poruchu nikdy nespouští jediná příčina, ale kombinace řady dílčích příčin. Některé jsou vrozené (dědičnost, průběh těhotenství), jiné způsobené vlivy prostředí, v němž nemocný žije, a událostmi, které prožil.

K náhlému a nečekanému onemocnění dochází zřídka. Propuknutí nemoci může předcházet období několika měsíců až let, během kterých se člověk postupně mění:

• uzavírá se do sebe
• přerušuje sociální kontakty
• hůře komunikuje
• mluví nesouvisle, sám pro sebe
• vykonává podivné rituály
• bývá podrážděný
• ztrácí zájem o okolní svět
• experimentuje s drogami

Svět se pro nemocného stává nesrozumitelným, zažívá pocit ztráty kontroly nad skutečností. Věci jsou nejasné a nabývají mnohoznačných či symbolických významů.

Schizofrenie se vrací, je proto důležité, aby se nemocný naučil rozpoznávat „varovné příznaky“, které signalizují návrat (nespavost, podrážděnost, nesoustředěnost, vnitřní pocit „že se zase něco děje“). Při dobré spolupráci s lékařem se lze naučit návratu nemoci předejít.

• poruchy vnímání a myšlení (halucinace, bludy, nesouvislé myšlení)
• poruchy nálad (deprese, úzkost, mánie)
• snížení až vymizení motivace
• ochuzení citového prožívání
• poruchy chování
• kognitivní poruchy (poruchy paměti, pozornosti)

Schizofrenní onemocnění je léčitelné.

Důležité je včas rozpoznat první změny vedoucí k nemoci – čím dřív začne léčba, tím větší je šance na vyléčení.

Člověk ohrožený nemocí často zůstává bez odborné péče 1–2 roky. První příznaky se přitom mohou objevit už 2–6 let před vyhledáním pomoci. Rodina mnohdy popírá závažnost situace, snaží se problém kompenzovat vlastními silami a změny v chování připisuje např. dospívání či užívání drog – většinou mají totiž obavy z psychiatrie.

Léčba se odvíjí od aktuální fáze onemocnění

Příznaky jsou intenzivní, nebo se nemocný chová tak, že ohrožuje sebe i okolí:

• Je nezbytná intenzivní krizová podpora a péče o nemocného. V akutní atace dochází k rozvoji příznaků psychózy a je potřebná medikamentózní léčba.

Příznaky se zmírní nebo vymizí:

• Rodina i nemocný získávají informace o nemoci (psychoedukace). Zapojují se psychoterapeutické postupy – individuální, skupinová a rodinná terapie.

Zdravotní stav je stabilizovaný – období návratu k běžnému životu:

• Nemocný absolvuje různé formy psychosociální rehabilitace, jako např. podpora při přípravě na práci (tréninková a chráněná místa), pomoc při návratu ke studium, nabídka volnočasových aktivit, poradenství v oblasti bydlení apod.

Trénink pracovních dovedností pomáhá lidem s duševním onemocněním připravit se na zaměstnání nebo studium. Zahrnuje nácvik sociálních dovedností především v běžných pracovních situacích. Cílem je posílení sebevědomí a rozvoj potřebných dovedností.

Je prokázáno, že rehabilitace má pozitivní efekt na léčbu – krize jsou méně časté, dají se dříve podchytit a hospitalizaci se dá předejít, nebo má klidnější průběh.

Smysluplné zaměstnání tak může výrazně podpořit úzdravu a pomoci lidem s duševní nemocí vést kvalitní život. Už jenom proto, že nemocný díky pracovnímu procesu opustí pomyslný kruh nemocnice—běžný život—ambulance.

Co člověku se schizofrenií dá pracovní rehabilitace?

• učí se strukturování času
• učí se organizaci a plánování práce
• učí se nové činnosti a prohlubuje své dovednosti
• zlepšuje kognitivní funkce, soustředění
• trénuje komunikaci
• posiluje sebevědomí
• vytváří reálné sebehodnocení
• kultivuje soužití s okolím

Více o tréninku pracovních dovedností v našich kavárnách a vegetariánské restuaraci najdete zde.

• Vstřícný přístup zlepší firemní reputaci v očích veřejnosti.
• Získáte nárok na daňové úlevy a státní příspěvky.
• Splníte státní kvótu zaměstnanců se zdravotním postižením.

V případě zájmu o spolupráci nás kontaktujte. Rádi vám vše vysvětlíme.

Kontaktujte nás

Schizofrenie je vážná duševní choroba. Jak se projevuje?

Schizofrenie je závažné duševní onemocnění, které patří mezi psychotické poruchy.

Lékaři tuto nemoc často popisují jako rozdělené myšlení, protože pacienti ztrácí kontakt s realitou, slyší a vidí věci, které nejsou skutečné a pod vlivem svých představ se chovají nesrozumitelně a nepřiměřeně. Schizofrenie se vyskytuje u 1% populace, touto nemocí tedy trpí zhruba každý stý člověk.

Co je schizofrenie?

Říká se, že na světě nenajdete dva stejné schizofreniky. To je spojené především s velkým množstvím příznaků této duševní nemoci, které můžeme rozdělit na symptomy pozitivní a negativní.

Typické jsou nápadné psychopatologické změny, kam patří poruchy myšlení (bludy), poruchy vnímání (halucinace) a poruchy jednání.

Tato nemoc jde ruku v ruce také se sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně a pro pacienty většinou znamená rozsáhlou sociální či pracovní dysfunkci.

Schizofrenie se vyskytuje stejně často u žen i u mužů, rozdíl je pouze v tom, kdy se onemocnění projeví. U mužů je to nejčastěji mezi 15 až 25 lety, u žen naopak nemoc propukne spíše ve věku 25-35 let.  Jedná se navíc o onemocnění epizodické, které se objevuje v psychotických krizích neboli atakách.

Třetinová nemoc

Schizofrenie se někdy označuje také jako třetinová nemoc, protože pacienty můžeme rozdělit do tří různých kategorií:

• Zhruba 1/3 schizofreniků se vyléčí a vrátí se k běžnému životu
• Pro 1/3 pacientů je typické, že dojde ke zlepšení, ale některé příznaky se vrací a neustále jim znepříjemňují život
• U poslední 1/3 schizofreniků jsou příznaky chronické a nereagují na žádnou léčbu

Příčiny schizofrenie

Přesné příčiny schizofrenie nejsou dodnes známé. Podstatou tohoto onemocnění je narušená selektivita vnímání. Na každého z nás působí neustále velké množství podnětů, my si z nich ovšem vybíráme pouze takové, které jsou v daný moment důležité. Je to naše přirozená ochrana proti přetížení nedůležitými informacemi. U schizofreniků to tak ovšem není.

Znáte někoho, kdo trpí schizofrenií?

• Ano 57%, 1712 hlasů1712 hlasů 57%1712 hlasů – 57% of all votes
• Ne 25%, 743 hlasů743 hlasů 25%743 hlasů – 25% of all votes
• Ano, sám/a jí trpím 18%, 530 hlasů530 hlasů 18%530 hlasů – 18% of all votes

Člověk, který trpí schizofrenií, vnímá všechno kolem sebe. Lidský mozek ale s tolika podněty neumí pracovat a vytváří si proto svou vlastní přijatelnou realitu. To způsobuje schizofrenní chování a vede k různým bludným představám či halucinacím.

Pro vznik schizofrenie je pravděpodobně zapotřebí dvou hlavních momentů – určitá dispozice a také spouštěč, který onemocnění aktivuje.

Mezi hlavní příčiny patří například zvýšená hladina dopaminu nebo noradrenalinu v mozku, svou roli ale může hrát při vývoji schizofrenie dědičnost či některá virová onemocnění, která mohou poškodit mozek.

Spouštěčem někdy bývá i alkohol, marihuana a další drogy.

Schizofrenie je často spojená také s různými zátěžovými situacemi (například úmrtí v rodině). Kromě toho na tuto nemoc mohou mít vliv i nepříznivé okolnosti, kterými pacient prošel v minulosti. Sem patří třeba problémy při porodu nebo narušené fungování rodiny.

Příznaky schizofrenie

Jaké má schizofrenie příznaky? Mezi obecné projevy schizofrenie patří jiné vnímání reality, uzavření do vlastního světa a změny v osobnosti člověka. Dále lékaři rozlišují dvě velké skupiny příznaků, které můžeme označit jako pozitivní a negativní. Aby však mohla být schizofrenie s určitostí diagnostikována, příznaky musí trvat alespoň jeden měsíc.

Pozitivní příznaky schizofrenie

Jedná se o symptomy, které představují něco navíc oproti běžnému stavu. Většina osob je normálně nezažívá, u schizofreniků jsou však velmi časté. Obecně ovšem tyto příznaky dobře reagují na nasazení léčby.

Negativní příznaky schizofrenie

• Abulie – nedostatek vůle, ztráta motivace
• Alogie – ochuzení řeči
• Anhedonie – neschopnost prožívat radost
• Asocialita – neschopnost vytvářet sociální vztahy
• Otupělost
• Oploštělé emoce

Negativní příznaky znamenají, že se člověku něčeho nedostává. Jde například o deficit normálních emocionálních reakcí a dalších myšlenkových procesů. Tyto symptomy člověka oddělují od ostatních a výrazně zhoršují kvalitu jeho života, jejich léčba je navíc složitější.

Druhy schizofrenie

Podle příznaků lékaři rozlišují šest základních typů schizofrenie.

Paranoidní schizofrenie

Paranoidní schizofrenie představuje vůbec nejčastější typ schizofrenní psychózy. Obvykle se projeví spíše až ve vyšším věku a charakteristické jsou pro ni hlavně bludy a halucinace.

Právě podle paranoidních bludů a pocitu, že nemocného někdo ohrožuje a pronásleduje, je tento typ také pojmenován. Poruchy myšlení a vnímání často nenávratně vedou i k nesrozumitelnému a agresivnímu chování.

Hebefrenní shizofrenie

Hebefrenní schizofrenie zpravidla začíná u mladých lidí ve věku 15‒25 let. Jejím typickým znakem jsou poruchy chování, pacienti mohou působit jako by prožívali opožděnou pubertu.

Projevují se nezodpovědně a nepředvídatelně a často se chovají stylem „všechno vím, všechno znám“.

Mezi hlavní symptomy patří například hloupé vtipkování, povrchní chování, časté používání vulgarismů, zanedbávání povinností a také pseudofilosofování nad náboženskými, filosofickými a dalšími abstraktními otázkami.

Katatonní schizofrenie

Tento druh schizofrenie je poměrně vzácný a jejích případů stále ubývá. Projevuje se především poruchou v oblasti motoriky (pohybů). Lékaři rozlišují dvě podoby katatonní schizofrenie – produktivní a stuporózní. První forma se vyznačuje především dezorganizovanou fyzickou aktivitou či opakováním určitých pohybů.

Stuporózní forma je naopak spojena s částečným nebo úplným zastavením pohybu. Příčinou jsou halucinované hlasy, které člověku zakazují se pohybovat.

Pacienti mohou setrvávat dlouhou dobu v nepřirozených polohách, vydrží například nesmírně dlouho se zvednutýma rukama nebo leží polovzpřímení v posteli, aniž by se podpírali.

 Problém však je jejich nevyzpytatelnost – náhle může docházet k prudkým epizodám akutního neklidu.

Simplexní schizofrenie

Tento typ schizofrenie není příliš častý, zato je prognosticky závažný. Simplexní schizofrenie se projevuje především u mladších lidí, charakteristické jsou změny v jejich chování.

Pacient se čím dál více uzavírá do sebe, ztrácí motivaci a zájem o svět. Mezi další symptomy patří také oploštění emocí, neschopnost prožívat jakoukoliv radost a ztráta hygienických návyků.

Bludy a halucinace se naopak běžně nevyskytují.

Reziduální schizofrenie

Jedná se o typ schizofrenie s chronickým průběhem, který je doprovázen různými atakami a narůstajícími negativními příznaky.

Mezi ně patří například emoční otupělost a pasivita, oslabení vůle, zpomalené psychomotorické tempo nebo sociální stažení.

Léčba reziduální schizofrenie bohužel není příliš úspěšná, u pacientů často dojde k ústupu kognitivních schopností (paměť, abstraktní myšlení, soustředění…) a nikdy se již nevrátí na svou původní kognitivní úroveň.

Nediferencovaná schizofrenie

Jak napovídá samotný název, nediferencovanou schizofrenii nelze jednoznačně zařadit k žádnému z předchozích typů a splňuje spíše všeobecná kritéria pro schizofrenii. Tato podoba je typická tím, že se u pacientů vyskytuje směs příznaků všech výše zmíněných forem.

Postschizofrenní deprese

Postschizofrenní deprese je často řazena pod schizofrenii, ale není stejná jako ostatní typy. Jedná se o depresivní syndrom, který se objeví až po odeznění schizofrenní epizody.

Poruchy emocí a nálady následují ve chvíli, když je psychotická ataka na ústupu, halucinace a bludy mizí a začne se projevovat klasická deprese. Někdy je těžké odlišit postschizofrenní depresi od reziduální schizofrenie.

Tento problém se však vyřeší společně s nasazením antidepresiv, postschizofrenní deprese se totiž zlepší, zatímco reziduální schizofrenie nikoliv.

Jak diagnostikovat schizofrenii

Pro diagnostiku schizofrenie (ale i dalších psychických poruch) se běžně používají různé psychologické testy.

Mezi ty nejvyhledávanější patří BITEPT, což je velký orientační test psychických poruch.

Jedná se o veřejně dostupný online test, který se soustředí na příznaky nejčastějších duševních poruch, jako je právě schizofrenie nebo třeba deprese či bipolární porucha.

Další možností je test duševního zdraví MENFIT, který hodnotí nejčastější psychické poruchy, ale také osobnostní předpoklady a stresovou zátěž. Na internetu také najdete různé další testy, například OSPAT (Test pro typy a poruchy osobnosti) nebo test emoční inteligence. Lékaři využívají také test kresby lidské postavy.

Léčba schizofrenie

Hlavní způsob léčby schizofrenie představují léky s názvem psychofarmaka, které zpravidla patří do skupiny antipsychotik (neuroleptik). Tyto léky primárně potlačují činnost dopaminových receptorů. Snaží se tlumit halucinace a bludy, zklidňují či oživují motoriku a působí proti depresím či úzkosti.

Ve chvíli, kdy pacient na farmaka nereaguje, je možné nasadit například clozapin (Leponex) nebo elektrokonvulzivní terapii. Důležitá je i psychologická a sociální intervence, protože u schizofreniků je narušeno také fungování ve společnosti.

Problémy spojené se schizofrenií

• Souběžná onemocnění – deprese, úzkostná porucha
• Chronické problémy s chováním a emocemi
• Zneužívání návykových látek
• Dlouhodobá nezaměstnanost
• Chudoba, bezdomovectví
• Kratší očekávaná délka života (o 12-15 let)
• Vyšší četnost výskytu sebevražd

Nemocný se v průběhu léčby snaží zvýšit svou odolnost vůči stresu, naučit se efektivně komunikovat s okolím a zvládat běžné požadavky. Mohou ovšem nastat i závažné případy, kdy pacient ohrožuje sebe nebo své okolí, a takového člověka je pak nutné hospitalizovat.

Schizofrenie u dětí

Schizofrenie u dětí mladších než 14 let se objevuje velmi zřídka, to ovšem neznamená, že touto psychotickou poruchou trpět nemohou. Často je však těžké ji rozpoznat, protože může mít jiný průběh než u dospělých. Na rozdíl od nich totiž děti většinou nezažívají bludy a halucinace. Typické je ovšem zmatené myšlení, prožívání a chování.

Nejčastějším typem onemocnění u dospívajících je hebefrenní schizofrenie, kdy se nemocný chová jako „puberťák“, je vzdorovitý, náladový a kritický. Mezi další znaky schizofrenie u dětí patří:

• Zmatenost
• Izolovanost
• Emoce nepřiměřené situaci
• Nesrozumitelné chování
• Neschopnost udržet konkrétní myšlenku
• Neschopnost odlišit fantazii od reality

Dospívající se navíc může snažit před dospělými svůj problém skrývat. V každém případě je nutná odborná pomoc, nejprve je vhodné provést důkladné neurologické vyšetření a další psychologické testy, poté případně svěřit dítě do psychiatrické péče.

Obecně samozřejmě platí, že čím dříve se začne pacient léčit, tím má větší šanci na úspěšné vyléčení nebo zmírnění projevů onemocnění.

Zatímco lidé, u kterých se schizofrenie projevila až v dospělosti, mají poměrně velkou šanci se zcela uzdravit nebo alespoň vést relativně normální život, schizofrenie u dětí je problematická, léčba bývá náročná a mnoho z nich proto často končí v ústavech.

Zobrazení schizofrenie

Pokud se chcete o schizofrenii dozvědět více, vyplatí se sáhnout po lékařských příručkách, které detailně popisují jednotlivé druhy a příznaky. Kromě toho je však dobré srovnat tyto informace se skutečnými životními příběhy lidí, kteří se s touto duševní chorobou potýkají.

Schizofrenie se stala poměrně vděčným námětem nejen pro odborné publikace, ale také pro různé celovečerní filmy, seriály i knihy. Známý je například film o schizofrenii s názvem Čistá duše, který je založený na skutečném příběhu držitele Nobelovy ceny Johna Forbese Nashe. Mezi další zajímavé počiny patří také filmy Donnie Darko, Prokletý ostrov nebo třeba film Vidiny.

Schizofrenie

Schizofrenie může být nazírána z hlediska přírodních i společenských věd, protože je současně onemocněním i osobním, vztahovým a společenským problémem.

Osoby, které schizofrenií onemocní, se totiž vyznačují zvláštnostmi ve svém projevu a chování, které zhoršují až znemožňují jejich vztahy a začlenění do rodiny, obce i společnosti jako celku – především tím, že nenaplňují obvyklá očekávání svého okolí.

Nabídka jednoho z výdobytků civilizace – společenských rolí (např. profesních, manželských, rodičovských a občanských) je z hlediska osob nemocných schizofrenií často jen obtížně přijatelná, za což ale nemocní nemohou.

Zdrojem této obtížné adaptace jsou poruchy chápání sebe sama, svého ohraničení od světa kolem, svého určení v něm, tím pádem i chápání ohraničení světa vůči sobě, porozumění signálům a jejich významům z vnějšku, poruchy komunikace s okolím, nepřiléhavost vlastních reakcí, nesrozumitelnost těchto reakcí pro okolí atd. Narušeno je i časové vnímání a smysl pro následnost, ze kterých také pramení porucha účelnosti jednání a neschopnost plánování, což činí chování nemocného nahodilým.

Z výše uvedeného je zřejmé, že jde o velmi hlubokou poruchu, postihující samé jádro osobnosti. Začíná náhle, postupně nebo dokonce plíživě, a to v mladém věku, většinou mezi 20 a 30 rokem, jen výjimečně dříve či později.

Nejde jen o poruchu přizpůsobení či o nevhodné reakce, nejde také o pouhou nevyváženost povahových rysů (podivínství), i když při schizofrenních poruchách, jak jsou popsány výše, může samozřejmě také dojít k povahovým zvláštnostem, stejně jako k překotným či nepřiléhavým (třebas i chybějícím) reakcím.

U schizofrenní osoby je však jejich příčinou (tj.

tak, jako jinde jde o poruchu funkce cévního nebo imunitního systému) porucha toho, čemu se v psychologii říká „Jáství“ – jde o poruchu správné funkce a uvědomování si svého vlastního „Já“, tedy té „středobodové“ části psychiky, vůči níž je v ostatních částech mysli vše vztahováno. „Já“ má integrující charakter, uvádí vše uvědomované do řádného souladu a dává tak věcem příslušný význam i osobní hodnotu, takže podněty z vnějšku mohou být vybírány a hodnoceny podle skutečné důležitosti.

Porucha „Jáství“ má proto na duševní život dezintegrující dopad – dochází k rozkladu souvztažností, ztrátě významů (u informací, později i u samotných slov), až se nakonec rozpadá celý duševní život.

To bývá někdy schizofreniky, zahlcenými vnějšími signály, které nedovedou vyhodnotit, vnímáno zpočátku jako „ztráta přirozené samozřejmosti“, postupem času jako „chaos“, často to ale jimi nebývá uvědomováno vůbec – někdy jen pociťují narůstající napětí a úzkost.

Okolí nemocného ale vnímá jako neproduktivního, změněného, nelogického, „z reality vytrženého“, nesrozumitelného či až chaotického a tudíž nepředvídatelného.

K těmto „jaderným“ či „primárním“ příznakům, které zpravidla rozezná až odborník, přistupují viditelnější „druhotné“ příznaky, které jsou spíše projevy individuálních duševních obran proti vznikajícímu „chaosu“ či proti z něj vznikající úzkosti.

Může tak dojít buď k „umrtvení“ prožívaného (oploštění citových reakcí), nebo k jakémusi vnějšímu odrazu vnitřního chaosu – ke klackovitému, chování, nebo k impulzivnímu řádění.

Může jít také o tělesnou manifestaci – docházet ke zdánlivému „zkamenění“ pohybové složky či k bizárnímu pohybování.

Jindy může dojít k úplné neschopnosti reagovat na podněty či příkazy (negativismus), nebo naopak k nerozumnému, zcela necenzurovanému vyhovění každé, i nesmyslné instrukci (povelový automatismus).

Nejčastější obranou proti nepojmenovatelné a bezbřehé úzkosti však bývá chorobně zvýšená vztahovačnost – podezřívání, pocity sledování, pronásledování, popř. jde o pocity ovlivňování či otravování atd., což vše může přerůstat až do přeludů slyšených hlasů nebo vidin, popř. kožních či útrobních přeludů (často těžko sdělitelných a těžko pochopitelných).

V reakci na to pak může dojít ke stížnostem, ale i útokům proti domnělým pronásledovatelům, k neklidu a agresivitě proti věcem nebo i lidem, nebo k útěkům před pronásledovateli, před svými pocity i před sebou samým (sebevražda).

Zjednodušeně řečeno jde o mobilizaci všech zbývajících sil „Já“, směřujících k cíli zastavit nepopsatelné pocity, distancovat se od nich nebo jim dát určitý smysl a pochopitelnější podobu – tj. takovou, se kterou by se dalo bojovat známými prostředky.

Účel této obranné činnosti nemocného „Já“ si však schizofrenní jedinec neuvědomuje, takže je přesvědčen o reálnosti svých chorobných prožitků a o oprávněnosti svých reakcí, a to i přes to, že je s ním nikdo nesdílí (což bývá zdrojem jeho dalších bludných výkladů).

Protože „stonání vlastního Já“ nelze odlišit tím samým „nemocným Já“ (a zdravé není k dispozici, protože „Já“ je jen jedno), u schizofrenika chybí prožívání nemoci – schizofrenik si své schizofrenie nikdy nemůže být plně vědom, a to i když je o ní lékaři informován. S tím souvisí i časté odmítání psychiatrické léčby – hospitalizací i podávaných léků, jejich neužívání, pokud jsou předepisovány apod.

Schizofrenní proces většinou bývá střídáním nenápadných prvotních příznaků se zjevnými, nápadnými druhotnými příznaky. Druhé z nich si zpravidla vynutí hospitalizaci v psychiatrickém lůžkovém zařízení.

Po jejich odléčení se odhalují ty prvotní, které jsou sice také léčitelné, ale narozdíl od těch druhotných častěji léčbě vzdorují.

Pokud se postupem času významněji prohloubí, nemocní pak vyžadují nepřetržitý dohled a péči.

Z psychiatrického hlediska patří proto schizofrenie – vedle demencí a mentálních retardací – mezi jedny z nejvážnějších poruch. Nemusejí být však na první pohled nejdramatičtější či nejrizikovější (těmi mohou být např. hluboké deprese či rozvinuté manické stavy, byť ty bývají přechodné).

Závažnost schizofrenního procesu je především v jeho možném dlouhém trvání a v takovém případě v jeho hendikepujícím vlivu na společenský a osobní život.

Protože rozvrat osobnosti je dlouhodobý a v neléčeném případě může vést k vážné újmě, dochází nezřídka k postupné invalidizaci nemocného a k jeho společenské izolaci.

Při delším vývoji schizofrenního procesu se stává nemocný jedinec závislý na podpůrném prostředí, protože v pro něj „nesrozumitelném světě“ ztratí sebeurčení a soběstačnost.

Obvyklé společenské klima ve všech dobách i krajinách však samo o sobě nemá tendenci spontánně podávat pomocnou ruku jedincům, kteří se chovají nesamozřejmě, nerozumně, nápadně, nahodile a sami o sobě pomoc nežádají, naopak jsou často přesvědčeni o „své pravdě“, která je často jimi nehorázně formulovaná, a o nesprávnosti okolního světa, který často ze svého selhání obviňují.

Takto nemocní lidé byli dříve z měst a vesnic vyháněni, při výtržné či jiné asociální činnosti (např. krádeže nezbytného jídla) byli zavíráni do šatlav či káznic.

Až v průběhu devatenáctého století se stalo zvykem je bez výjimky umísťovat ve „špitálech“, které se ale podmínkami ze začátku příliš od vězení nelišily.

Lékaři ale tehdy založili tradici hledání „nemoci“ za jejich vnějším chováním, která inspirovala medicínské bádání po příčinách této poruchy. Označení schizofrenních delikventů „nemocnými“ je pak vyvinilo z trestních důsledků jejich jednání a předurčilo k léčbě.

Protože šlo nejprve o těžší, tedy schizofrenním procesem a hendikepem zřetelně postižené osoby, kterým chyběl náhled na chorobnost svého stavu, jejich hospitalizace musely být – a u takových často dodnes jsou – nedobrovolné.

Není proto divu, že i když se ve dvacátém století našly léčebné možnosti a charakter i často dlouhodobé péče se humanizoval po nemocničním vzoru, vytvořily se léčebné ústavy zhruba s krajovou spádovou oblastí (psychiatrické léčebny), do kterých byla původně nedobrovolná klientela umísťována.

I zde však pokračovala a pokračuje další modernizace léčebných postupů nemocných, mezi kterými dnes přibývá mohutné procento těch, kteří s léčbou souhlasí, nebo ji i sami vyhledávají.

V průběhu dvacátého století se zjistilo, že za schizofrenními poruchami prožívání a chování stojí zřejmě geneticky podmíněné špatné fungování některých částí mozku (tzv. vazebných míst některých neurohormonů).

Se zpřesňujícími výzkumnými zobrazovacími metodami (jako například magnetická rezonance, pozitronová emisní tomografie atd.) se tyto poruchy stále přesněji identifikují.

Výzkum pokračuje dodnes a přináší vývoj a výrobu stále přesnějších, cílenějších léků – moderních psychofarmak.

V druhé polovině dvacátého století se tak těmito léky začali léčit lidé nejen již schizofrenií trpící, ale i ti, u nichž se první příznaky teprve objevily.

Se včasnou léčbou se pak dostavily i přesvědčivější úspěchy – léčený schizofrenní proces, který by probíhal dlouhá léta a vedl ke stále hlubšímu narušení osobnosti, se zbrzdí a mnohdy i zastaví.

To vedlo i k rozvoji psychiatrických ambulancí, kde jsou propuštěným pacientům předepisovány „udržovací“ dávky psychofarmak, ale i k psychiatrickým oddělením somatických nemocnic, které bývají časově i místně bližší bydlišti akutně nemocného.

Na rozdíl od psychiatrických nemocnic ale nemají dostatečnou kapacitu k léčení všech pacientů (zejména těch, co vyžadují dlouhodobou hospitalizaci), ani dispozice a personální výbavu ke zvládání stavů spojených s neklidem a agresivitou.

Současně v tomto období byly rozvíjeny i metody sociální rehabilitace – tedy snaha o zachování dosavadního, nebo co nejkvalitnějšího sociálního fungování.

Mezi ně patří jednak různě intenzivní podpora terénními (zpravidla sociálními) pracovníky nemocných, kteří jsou léčeni doma, resp.

těch, kteří jsou propuštěni z lůžkových psychiatrických zařízení, a dále jde o metody v psychiatrických nemocnicích, připravující pacienty na mimoústavní život.

Psychiatrická nemocnice v Havlíčkově Brodě se zaměřuje na moderní léčbu schizofrenně nemocných jednak v rovině biologické – tj.

na léčbu především psychofarmaky, jednak v rovině sociální – především na edukaci (vysvětlování podstaty problému, reakcí společnosti, vzájemného očekávání, ovlivnění postojů nemocných k léčbě), dále na léčbu tzv. kognitivního defektu (tj.

úbytku některých psychických funkcí), a konečně nácviku různých dovedností pomáhajících čelit nárokům praktického života.

Samozřejmostí v postupech Psychiatrické nemocnice v Havl. Brodě je uvážlivá lékařská diagnostika na počátku léčení každého pacienta, každé oddělení disponuje také klinickým psychologem a zdravotně-sociální pracovnicí.

Oddělení 2, které je příjmovým oddělením pro dospělé muže, se zaměřuje na zvládání akutních stavů.

Přijímá (kromě jiných diagnostických okruhů) osoby s „plnou silou“ vzplanutými schizofreniemi, projevujícími se často pohybovým neklidem, někdy spojeným s agresivitou, přeludy (halucinacemi slyšeného či viděného), nehorázným (bludným) výkladem světa, stihomamem, změnami či poruchami uvědomění sama sebe.

Ochranný režim oddělení a jeho uzavřenost chrání nejen společnost, ale především takto nemocné osoby před nebezpečností, vyvěrající z chorobně motivovaného jednání. Léčba je zde nutně hlavně medikamentózní a trvá krátkodobě, tj.

dokud příznaky související s nebezpečností nezačnou odeznívat (většinou řádově týdny, výjimečně měsíce). Na oddělení se léčí pacienti jednak dobrovolně (až ve třetině případů), jednak nedobrovolně (tj. jde o léčby buď civilním soudem povolené nebo trestním soudem nařízené).

Oddělení 7A, které je přijímacím oddělením pro dospělé ženy i muže, se (kromě léčby jiných diagnóz, především maniodepresivity) zabývá vším výše uvedeným, a to u žen nemocných schizofrenií, popř.

u mužů s mírnějšími projevy schizofrenie. Kromě podávání psychofarmak se zde v ojedinělých a indikovaných případech používá elektrokonvulzivní terapie.

Léčba zde bývá podobně krátce trvající, jako na oddělení 2, i funkce ochranného režimu je podobná.

Na odděleních 2A, 3A (pro muže) a 3 (pro ženy) se provádí komplexní doléčovaní schizofrenních poruch, jde o střednědobé pokračovací pobyty u nemocných, překládaných z přijímacího oddělení, u nichž dosud nedošlo k plné úzdravě z ataky duševní choroby.

Kromě léčby medikamenty jsou nemocní zařazováni do komunitních a činnostních aktivit, obnovují svůj pravidelný denní režim, absolvují vycházky do parku nemocnice či do města, výlety, kluby a jinou zájmovou činnost.

Na oddělení 1A se provádí skupinovou formou výše zmíněný nácvik kognitivních funkcí (rehabilitace a prevence postižení některých psychických schopností a dovedností).

Na léčbu příjmových oddělení 2 a 7A (vedle dvou právě zmíněných stanic) navazují také koedukovaná oddělení 6 a 6A rehabilitačního primariátu 6, kde jsou kromě moderní psychofarmakoterapie poskytovány nemocným v intenzivním denním programu edukační aktivity vysvětlující okolnosti a podstatu jejich stonání, učí rozpoznávat varovné příznaky možného nového vzplanutí choroby, vysvětlují účinek léků, napomáhají informovanosti rodin, kterým radí i vhodný způsob komunikace s nemocným. Součástí servisu tohoto primariátu je i podpora soběstačnosti a budoucího mimoústavního fungování – nácviky sociálních dovedností a zdravého životního stylu. Mezi podpůrné ozdravné techniky patří provádění hipoterapie, která je součástí komplexních psychiatrických léčebných činností havlíčkobrodské nemocnice.

Oddělení 11 je věnováno těžce nemocným či postiženým mužům – kromě jiných těžkých mentálních poruch jsou zde léčeny osoby, u nichž dlouhodobý schizofrenní proces už v minulosti vytvořil výrazný hendikep – těžkou poruchu vůle, apatii, úpadek zájmů a snah, snížení chápání sociálních situací, snížení až ztrátu orientace v hodnotách vnějšího světa, zaměření na redukované (často jen pudové) potřeby, selhání v soběstačnosti. Tato těžká vyústění schizofrenního procesu nejsou pravidlem – naopak valná většina schizofrenií, které jsou dnes léčeny, mají lepší prognózu. Pokud však k takovému stavu u některých nemocných již dojde, potom tyto osoby dnes vyžadují nepřetržitý ošetřovatelský dohled a dopomoc v rámci ústavního pobytu. Oddělení 11 je proto na uvedené specializováno a pomocí individualizovaných ošetřovatelských postupů zajišťuje elementární péči i specifický režim pobytu na oddělení i mimo něj (v přilehlém vlastním a k tomuto účelu vybaveném areálu).

MUDr. David Neubauer, přednosta primariátu 2

Schizofrenie

Schizofrenie je závažné duševní onemocnění, které výrazně narušuje schopnost nemocného srozumitelně se chovat, jednat a uplatnit se v životě. Je to vleklé psychotické onemocnění mající sklon ke chronicitě.

Naruší vztah člověka ke skutečnosti, dochází při ní ke změnám osobnosti, postihuje pracovní schopnost.

Vznikají nápadné psychopatologické změny – porucha myšlení (bludy, rozvolnění souvislosti myšlenek), porucha vnímání (halucinace), porucha jednání (podivné a nepochopitelné).

Historie[upravit | editovat zdroj]

Pojem byl poprvé užit v r. 1911, do té doby se používal termín dementia praecox (Kraepelin) – tehdy podobné jednotky – katatonie (motoricky podivné chování), paranoia, hebefrenie (potrhlost) atd.

Schizofrenie znamená „rozštěpení“ mysli, vystihuje schopnost pacientů prožívat a chovat se podle nesourodých scénářů (popsána jako „podvojné účetnictví“).
Pacient se chová podle chorobně zkreslené skutečnosti a zároveň v mnohém realitu respektuje a je schopen se přizpůsobit.
V 60. letech spustila WHO studii International Pilot Study of Schizofrenia.

Epidemiologie, etiologie a patogeneze[upravit | editovat zdroj]

Toto onemocnění je poměrně časté (cca 1 %), začíná obvykle mezi 15 a 35 lety, postihuje stejně muže i ženy a má tendence k dědičnosti.

Etiologie není známa a patrně multifaktoriální. Vznik popisují teorie:

• Teorie zátěže a dispozice
  • dědičná či získaná vloha maladaptivních struktur myšlení, které nakonec vyústí do klinické manifestace.
  • dispozicí může být vada proteinu, receptoru, porušená struktura.

• Dopaminová hypotéza
  • Vysvětlují účinek neuroleptik – blokují účinek dopaminu,
  • agonisté dopaminu (amfetamin) způsobují psychózy,
  • bylo nalezeno větší množství D receptorů v mozcích neléčených schizofreniků,
  • hlavně D2 receptory (ale např. klozapin blokuje D2 minimálně),
  • předpokládá se i vliv serotoninu,
  • u jednovaječných dvojčat je konkordance 35 až 58 %.

Alternativní hypotéza, která tvrdí, že klinické onemocnění je jen vyvrcholení procesu, který začíná velmi časně ve vývoji jedince jako porucha migrace, selekce a funkčního zapojení neuronů.

Průběh[upravit | editovat zdroj]

Vzhledem k pokrokům v léčbě se průběh mění, ataky se střídají s relativně klidnými obdobími.

• Premorbidní stadium – klinicky se neprojevuje, mohou být latentní poruchy kognice, povahové zvláštnosti.
• Prodromální stádium – vhodné k prevenci, ataky se střídají s ústupem, později dojde ke stabilizaci psychopatologie.

Vyléčitelnost je přibližně stejná jako např. u hypertenze, můžeme kontrolovat příznaky, při vzájemné spolupráci lze schizofrenii prakticky vyléčit.

Klinické formy[upravit | editovat zdroj]

Simplexní schizofrenie[upravit | editovat zdroj]

Tato forma je málo častá, zato prognosticky závažná. V popředí jsou změny chování, úpadek vůle, ztráta zájmů, oploštění emocí.

Kazuistika
Mladý hoch, ve škole v pohodě, posměch od spolužáků, stranil se, na gymnáziu začaly poruchy soustředění, prudký pokles prospěchu, úplně se přestal připravovat, přestal číst, budí dojem, že zlenivěl, nedbá o sebe, čmárá si nesmysly. Je zcela pasivní, zvláštní chování – plive na koberec, roztěkaný, nic si nepamatuje, netrpí úzkostí ani strachem, jediným steskem je, že na všechno kašle a neumí to změnit, občas se ptá lidí kolem, zda třeba slyší ptáky za oknem, projíždějící auta. V popředí je zchudnutí prožívání, chudé myšlení, nápadný rozpor mezi vnitřním životem a plochou emotivitou. Pacient ví, že něco není v pořádku, čas tráví pasivně, bez zájmu o okolí, čím jednodušší je jeho okolí, tím je spokojenější.

Paranoidní schizofrenie[upravit | editovat zdroj]

Tato forma je častá. Je doprovázena halucinacemi a bludy, které jsou většinou perzekuční, ale i velikášské, a často mají vliv na myšlení a prožívání nemocného. Její naléhavost se liší podle stadia onemocnění.

Kazuistika
Pacient, 54 let, lékař, v 68 emigroval do Švýcarska, v roce 79 se vrátil do ČSSR, kde byl poslán na psychiatrii. Vysvětluje svůj návrat: „…utíkám, abych si zachránil život. Utíkám před jugoslávskou tajnou službou…

“, prý našel na stěně pokoje přilepenou stránku z Dikobrazu, kde byl obrázek televize a v ní jeho fotka, pod tím bylo napsáno „živí muži jsou cennější než mrtví“, což prý znamenalo, že ho chtějí chytit živého. Nosil s sebou nůž, aby se mohl zabít, kdyby ho chytli apod.

Byl přesvědčen, že zabránil třetí světové válce, protože odkryl sovětskou základnu na Madagaskaru.

Hebefrenní schizofrenie[upravit | editovat zdroj]

Je typická vrtkavostí, necílenou nebo potrhlou aktivitou. Dochází k fragmentaci chování díky nepřiměřeně nezbedným, nevypočitatelným projevům. Mluví strojeně, planě filozofuje, nápadné je i oblečení.

Kazuistika
Pacientka do 20 let zdravá, bez obtíží, povahově plachá a stydlivá, výborný prospěch, po střední škole na podnikovém kurzu došlo k náhlé, hluboké proměně chování.

Během kurzu se hihňala, vykřikovala, tloukla do lavice, mluvila nahlas, lehala si na lavici, pohybovala se tanečně, mluvila vulgárně, napodobovala hlasatele, gesta (echopraxie), grimasy (echomimie). Na psychiatrii se chovala hravě – cákala vodu na toaletě, rozmontovávala kohoutek.

Popisuje tlak v hlavě spojený s nucením k hrubé mluvě. Vyjadřuje se neomaleně i o hrubých věcech

Katatonní schizofrenie[upravit | editovat zdroj]

V popředí jsou poruchy psychomotoriky, nadměrná vzrušenost, bezcílný neklid. Tělo i končetiny zůstávají v nastavených polohách. Objevuje se zvýšený tonus (katalepsie, flexibilitas cerea), stupor, povelový automatismus, napodobování, negativismus.

Kazuistika

• Pacient, v dětství plachý a bojácný, po základní škole trpěl nespavostí, hodně cvičil, chodil do lesa, chodil na lesnické učiliště, kde byl patrně šikanován. Byl smutný, málo jedl, hubl, myšlenky na sebevraždu, pak přijat na lesnickou střední školu, od té doby se změnil – užíval vulgární výrazy, špatně se učil, zapomínal, měnil návyky, nesoustředil se.
• Šroubovaná mluva, nesrozumitelná, nápadně našlapuje na levou nohu, náhle popoběhne, pak se prudce zastaví. Na otázku, zda se cítí zdráv nebo nemocen odpoví: „ten den, co je kalendáři, aby za to stál.“, opakujeme žádost, zda by mohl na otázku odpovědět – „sebe vidím jako ty fruhé, já je nevidím nemocné, jen je nepochopilo okolí“. Provádí drobná prostá cvičení – upažuje, rozpažuje, dělá dřepy, kliky apod.
• Po čase projevy pasivního i aktivního negativismu – jednal jako by neslyšel žádosti či pokyny okolí, běhal nahý po oddělení, drhnul umyvadla a záchody, při požádání o posazení vyskočil na stůl. Tyto stavy byly střídány stavy celkové svalové ztuhlosti, zůstal v nastavené pozici, příznak polštáře – když si lehl, tak držel hlavu automaticky nad podložkou bez podpory.

Sem patří všechny nediferencované schizofrenie, tedy ty, které nelze nikam zařadit.
Po odeznění akutních příznaků schizofrenie často následují reziduální schizofrenie či postschizofrenní deprese.

Chromozomální translokace asociované (nejen) se schizofrenií.

Nová typologie schizofrenie[upravit | editovat zdroj]

Podle přítomnosti tzv. pozitivních a negativních příznaků:

• negativní příznaky – důsledek snížení či vymizení nějaké vlastnosti, zpomalení motoriky, hypobulie, apatie, plochá emotivita;
• pozitivní příznaky – bludy, halucinace, bizarní, neklidné chování.

• Negativní často dány poruchou, pozitivní jakousi reakcí na snížení jiných schopností.
• Podle toho dělíme na:
• nebo

• pozitivní schizofrenie (dobře reagují na farmakoterapii),
• negativní schizofrenie,
• smíšené schizofrenie.

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Video v angličtině, definice, patogeneze, příznaky, komplikace, léčba.

Na toto onemocnění není žádný test či metoda, která by byla specifická. Diagnostika vychází z pozorování nemocného a z analýzy informací od něj získaných.

V prodromálním stádiu se objevují změny chování, sklon k úzkosti, skleslost, snížená péče o svou osobu.

Následují typické příznaky jako slyšení a ozvučování vlastních myšlenek, odebírání či vkládání myšlenek, bludy kontrolovanosti, halucinované hlasy, které komentují pacientovo chování, nebo jdou z nějaké části jeho těla, bizarní, kultuře cizí bludy.

Jsou doprovázeny nečinností, ztrátou zájmů, sociálním stažení, oploštěním, nepřiměřeností emočních reakcí, katatonií, zárazy v myšlení, inkoherencí, neologismy. Často se objevuje vztahovačné myšlení − silné bludné přesvědčení, že vše kolem je inscenované, vše má jiný význam.

Tyto příznaky musí trvat minimálně měsíc. Určit začátek je obtížné, ale důležité − čím dříve se podchytí, tím lépe.

Diferenciální diagnóza a pomocná vyšetření[upravit | editovat zdroj]

Diagnostika tohoto onemocnění vyžaduje čas. Hlavní je odlišit akutní ataku od intoxikace halucinogeny či toxické psychózy po stimulanciích.
Také je důležité na počátku odlišit manickou složku bipolární poruchy. Jako další onemocnění do diferenciální diagnózy patří demence, Wilsonova choroba, porfyrie, SLE, Huntingtonova choroba, nádory a neuroinfekce.

Pomocná vyšetření mohou pomoci v diferenciální diagnóze. Organické poruchy jsou vidět na CT nebo MRI. Na SPECTu (Tc-HMPAO) vidíme nižší prokrvení frontálně a temporálně vlevo.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Záznam z funkční MRI. Červené oblasti ukazují pracující části mozku při testu paměti.

• Opírá se o farmakoterapii antipsychotik (dříve neuroleptika);
• pojem neuroleptika byl spojen s jejich hlavním nežádoucím účinkem – extrapyramidální svalovou ztuhlostí;
• se zavedením antipsychotik II. generace (atypických) nežádoucí účinky klesají;
• pro dobrou prognózu je důležité správně stanovit diagnózu a sestavit léčebný plán;
• s léčbou je dobré začít co nejdříve, čím dřív, tím je lepší prognóza a méně relapsů;
• obecně platí, že je dobré držet se jednoho léku, nekombinovat hlavně léky z jedné skupiny.

Než byla antipsychotika

• užívaly se barbituráty, bromové přípravky, rostlinné alkaloidy,
• hledaly se zázračné metody – inzulinová komata, atropinová komata, frontální lobotomie, také ECT,
• pak v padesátých létech – objev účinků chloropromazinu.
• Dělíme je na léky s:
  • vysokou (haloperidol, flufenazin),
  • se střední (perfenazin),
  • s nízkou (chlorpromazin) účinností.
• Také se dělila na ty, mající sedativní účinek a na ty, co nemají.

Nežádoucí účinky

• tremor, dystonie (torticollis, torzní spazmy trupu) a akatizie, dyskineze (žvýkání, žmoulání);
• počátek 90. let – antipsychotika II. generace − risperidon, olanzapin, klozapin (klozapin nese riziko neutropenie a agranulocytózy;
• někdy nutno dávat v depotních přípravcích – pomalu uvolňují;
• u pacientů s akutním neklidem je dobrá kombinace s benzodiazepiny;
• u neodpovídajících – elektrokonvulze;
• psychoedukace – snaha poučit o povaze nemoci, pacient by měl rozumět tomu, co se s ním děje;
• péče o schizofrenika je vysoce individualizovaná;
• psychoterapie – pracovní terapie, trénink asertivity, kognitivně-behaviorální modul, rodinná terapie.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

• Alzheimerova choroba
• Emoce
• Schizoafektivní poruchy

Zdroj[upravit | editovat zdroj]